Rubrika: Bez kategorie

Jsem toho názoru, že dospělost je v podstatě totéž co svoboda. Je to náhle příchozí příliv možností a hlavně práva těch možností využít. Je to právo rozhodovat sám o sobě. A je to taky zodpovědnost, protože tak, jako svoboda neexistuje bez limitů, pravá dospělost nepřijde bez uvědomění si jistých pravidel a nutností, které nás ale nečiní o nic svázanější. Naopak. Dávají nám šanci ukázat, že v tomhle světě umíme chodit, že se dokážeme přizpůsobit a dělat správná rozhodnutí. Být dospělý je být zodpovědný. Uvažovat o světě a o lidech, pouštět se do prospěšných projektů a podílet se na dalším vývoji světa. Možnost něco nebo někoho ovlivnit. Možnost realizovat se nebo v tom pomoct někomu druhému. Možnost přijít s vlastním názorem a vypěstovat si osobnost. Stát se někým důležitým. A tím nemyslím kariérně, ale objektivně – důležitým pro svět, pro své přátele a rodinu, sám pro sebe. 

Dospělost je něco, po čem spousta teenagerů nesmírně touží a až nezdravě zoufale k tomu upínají všechny svoje prosby a sny. Proč? Právě proto, že jsou nevyspělí, že nepochopili, že dospělost je stejně jako dětství a stáří pouhá fáze života, která vůbec není tak „cool“, jak si oni myslí. Není to výhoda. Právě naopak, to, co je na životě doopravdy „cool“, je dětství, kterého se, bláhoví, tak ochotně zříkají, a být dospělý sebou přináší mnohem víc práce než zábavy. 

Dospělost je vlastnost, k níž každý musí samovolně dojít, která se nedá vynutit a není to o tom, že si dupnu a řeknu si:“Ha, teď jsem dospělá“. K dospělosti se člověk musí dopracovat, musí se hodně učit o světě, projít spoustou věcí a hrozně moc toho pochopit, musí k ní dospět… A dospěje, nezávisle na tom, jak moc se do toho nutí. Dospívání se nedá uspěchat a jen blázen se o to snaží. Dospívání bolí. 

Je trochu na prd, že tohle všechno si doopravdy uvědomíme až ve chvíli, kdy skutečně dospějeme. Že dokud jsme děti, nevíme, jak krásnou část života prožíváme a kolik z toho nám bude chybět. Protože ať bylo naše dětství jakékoli, vždycky nás bude mrzet, že už se tam nemůžeme vrátit. K té nevinnosti, k té neznalosti. K životu bez nutností, bez tak obrovské zodpovědnosti, jakou je být dospělý. Proto vás prosím, děti, buďte dětmi. Nehoňte se za bludem, který tak jako tak sám přijde, až budete připraveni. Nehoňte se za snem, který je ve skutečnosti naopak nepříjemným probuzením do studeného rána. A nutností opatřit si bez cizí pomoci dříví na zátop.

A mimochodem, že je vám osmnáct, to z vás dospělého člověka nedělá, dobré ráno. Tak si přestaňte hrát na „dospěláky“ a chovejte se podle toho, kolik je vám let. Nebo příliš pozdě zjistíte, že to vy jste měli tu obrovskou výhodu, to vy jste měli o tolik lepší život oproti nám dospělákům. Byli jste dětmi. 

Mnoo, tak letošní Halloween bude rozhodně patřit k těm zajímavějším, o tom není pochyb 😀 Včerejší noc sice nebyla tak fenomenální, jak jsem doufala, ale rozhodně to mělo něco do sebe.

V Karlosu totiž pořádali Monster Halloween party, což zahrnovalo masky, UV zářivky, UV bodypainting, monster s vodkou za 29,- a samozřejmě mě 😀 Banda tentokrát dorazila v mnohem menším zastoupení, než bych při takový události očekávala, ale i tak to stálo za to. Předně musím pochválit výzdobu Karlosu – dýně se jim opravdu povedly – a masky zaměstnanců. Nejlepší byl podle mě Joker a pak jeden DJ, co po nás neustále stříkal takovou tou party pěnou a měl nemravný kecy do mikráku jako že nás všechny postříká atd. No, nebyly to moc originální kecy, ale docela mě to bavilo 😀 

Další ohromný plus patří Karlosu za vaření. S Yuki jsme dorazily tak brzo, že byl Karlos prakticky prázdnej a barman nám normálně donesl jídelní lístek a ptal se, co si dáme k pití. Byly jsme trochu překvapený – Karlos a obsluha? Karlos jako restaurace? Nepoznané 😀 Bylo nám blbý si říkat hned o monster, tak jsme si prozatím daly kolu jako dvě dámičky na večeři, kterými jsme ostatně byly 🙂 Než donesli baštu, dorazil taky zbytek osazenstva a ještěže tak, neboť ta porce byla vskutku olbřímí a nás šest se z toho docela pěkně nažralo. A navíc to bylo ukrutně dobrý. Další nevídaná věc. 

Ještě nevídanější pak byl pan Ex, kterej mi hned po příchodu koupil drink, aby splatil dluh z minula, což mě docela mile překvapilo. Pan Ex a prachy? He? 😀 Ne, jako nemyslim to nějak zle, jsem za něj ráda, ale nevidí se to prostě každej den. 

No a pak už jsme pili a kecali a když konečně začali něco hrát (což jim teda trvalo sakra dlouho), šli jsme i trsat (což bylo trochu obtížný, za hudbu jim teda palec nahoru nedávám) a koukat po dalších kostýmech. Pokud jde o tohle, tak u mě to na celý čáře vyhráli dva upíři, dva mimové a smrťák. Jeden z upírů si to u mě potom trochu zkazil, když jsem zjistila, že svoje nadšení krví nepředstírá a že má poněkud sadistický sklony. Neustále mě zamatlával umělou krví, ačkoli jsem ho důrazně žádala, aby to nedělal, a spojení „vykousnout se s někým“ dostalo ten večer novej význam, kterej bych si docela odpustila poznat – bolí mě celej krk, kousnul mě do rtu a taky na levym rameni mám obrovskej otisk jeho zubů 😀 Navíc mám neblahej pocit, že až tam příště půjdu, budu potřebovat masku mnohem víc než včera, protože se chlapec chvílema trochu rozjížděl, sem tam se mnou vrazil do nějakýho stolu, až se na něm rozkymácely půllitry, nebo mě dost brutálním způsobem přimáčknul na zeď. No, čas od času se takovejm praktikám nebráním, obzvlášť k Halloweenu se to docela hodí, ale ty lidi kolem moc nechápali 😀

Večer pak skončil někdy před druhou ráno, kdy jsme se já a Dizzy, tedy zdravé jádro, odebrali na zastávku. Už jsme toho měli taky dost a bolela nás hlava. Teda jako každýho ta jeho, ne že bysme měli jednu dohromady 😀 (bože, já jsem dneska zase vtipná, zabte mě) Chvilku jsme čekali na bus a zahřívali se na obrubníku (proč musí bejt vždycky na podzim taková hnusná klendra?), a pak už mi to přijelo, a tak jsem frčela. Doma jsem byla asi ve čtvrt na tři a musela jsem zvonit, jelikož v zámku byl z druhý strany zastrčenej klíč. Maminka se netvářila nadšeně, ale copak já za to můžu? 

Takže večer byl skutečně zajímavej, ale to samozřejmě ještě nebylo všechno, protože Halloween je ve skutečnosti až dneska a to ještě hodlám nějak oslavit (i když uvážím-li, jak jsem se dneska brutálně lekla, když jsem byla v koupelně potmě a pračka se začala otřásat ždímáním, asi to proběhne zase nějakou zkrácenou a ne příliš odvážnou verzí 😀 Nehledě na to, že jsem dneska měla zase naprosto šílený a živý sny a že to nechci provokovat nějakýma supernatural zážitkama) Ale než k tomu dojde, zpátky do reality, posnídat, nakoupit a pokračovat v ráno započatym úklidu, než přijde na návštěvu babička. Huáá, těšim se 🙂

Pozn.: Dneska jsem měla mít druhý rande s panem Potetovanym z Vagonu (viz Ajajajajaj… 😀 a Koktejl z myšlenek), ale neozejvá se. Že by the end of a story? Doufám, že ne.

Ono se pořád dokola mluví o tom, jak vypadá americkej nebo anglickej Halloween, ale já vám povim, že dokud jste to nezažili přímo tam, nevíte, o čem to je. Vůbec se nedivím, že se tolik Čechů tomuhle svátku vzpouzí, protože Halloween v Čechách, to kolem pravý halloweenský atmosféry proletělo velkym obloukem. 

V Anglii se to naopak bere děsně vážně. Anglická architektura je sama o sobě kouzelná, ty jejich cihlový baráčky prostě musej jednomu přirůst k srdci, ale teď si to ještě všechno představte ozdobený barevným listím, dýněma, klasama obilí, svícema, lucernama a lampionama, netopýrama a pavoukama, kostlivcema a čarodějnicema, no prostě všim, co si jen dokážete s Halloweenem a podzimem samotným spojit.

Angličani jsou umělci. Už týdny před samotným svátkem všechno zdobí, hlavně teda veřejný místa jako knihovny, školy a podobně, samozřejmě ulice a obchody, no ale co některý lidi dokážou udělat s vlastním barákem a zahrádkou, to u nás nemá obdoby.

Stačí se projít jedinou anglickou ulicí a nevíte, kam dřív koukat. Na zahrádkách vyrůstají celý hřbitovy, garáže oplétají obří pavučiny, zpoza oken se na vás šklebí kostlivci, za komínem u sousedů číhá ježibaba a u boudy pro psa si hoví vlkodlak. A to prosím ne nějaká nafukovací hračka, ale neuvěřitelně realisticky ztvárněná potvora, který třeba ještě svítí oči nebo se jí nadouvá hřbet, jako že dechem. Někteří jdou v tomhle ještě dál, zapojí reproduktory a ze všech stran se na vás řinou děsivý zvuky jako skřípání dveří, meluzína, kroky, šepot nebo děsivej smích a rachot klíčů. Je to prostě přehlídka dekoratérského umění a mě jen mrzí, že jsem tehdy nepořídila pár fotek. Asi jsme měla moc práce nebo co, nevim, každopádně to byla demence a vám tak budou muset stačit pouze ilustrační fotky.

Naše rodinka ten den pořádala obrovskou party pro všechny teenagery z okolí, takže jsme se s L. (spolubydlící) dostali do domu jen na večeři a pak jsme musely zmizet do svýho – i tak jsme  ale čubrněly. Interiéry si totiž v Anglii nezadají s exteriéry, takže jsme vážně nevěděly, kam  dřív koukat. Obrovskej kulatej stůl, obvykle zasypanej bordelem, drobkama a zbytkama strouhanýho sejra (oni ho žrali snad ke všemu), se prohýbal pod nánosama speciálních halloweenských dobrot a dekorací. Už si nevzpomínám, co všechno jsme to tehdy jedli, ale mimojiné jsme měli tradiční dýňovou polívku, pečený kuře a snad i nějakej dort, to už si nevzpomínám. Pak tam samozřejmě byla spousta cukroví a dalších ňamek.

Na zahradě pak stála velká káď s jablky a my se je pokoušeli bez použití rukou vytáhnout z vody. V tom jsem byla nejrychlejší, ale musím říct, že jen díky nápadu chytit to jablko zubama za stopku, protože zakousnout se do něj, když se vám pořád potápí do vody, byl silně nadliskej úkol, kor když mi furt nějaký vtipálci nečekaně pokládali ruce na týl a potápěli mi hlavu pod vodu. Haha, blbá au-pair, utopíme jí.

Když jsme se najedli a party se pořádně rozjela, sebralo se těch asi třicet děcek  plus my (samozřejmě všichni v kostýmech) a šlo se průvodem po městečku. Byla už tma, takže výzdoba dostala konečně pořádně „creepy“ charakter, všude svítily lucerny a dýně.

Pamatuju si, že byla hrozná zima a že jsem strašně nechápala nějaký náctiletý holčiny, co si vyšly div ne nahatý, měly na sobě jen lehký šatičky a křidýlka, jako že jdou za víly.  Měly úplně holý ramena i záda a to byl prosim konec října a my ostatní cvakali zubama. Pche. Telata blbý mladý, jednou se jim to vymstí. 

Já byla za takovou moderní čarodějku, byla jsem celá v černym, černý rty a linky, no takovej trošku satan look, ale nevadí 😀 L. šla naopak za tradiční old-fashioned ježibabu s dlouhou sukní a teplym přehozem přes ramena. No, obě jsme vypadaly náramně 🙂

Trick-or-treating netrval moc dlouho, děcka se spíš valily davem po ulicích než aby stavěly u baráků – k tomu došlo jen párkrát, a to jsme se s L. moc nezapojovaly, aby nás někdo nevyhnal, že už jsme na to moc starý 😀 I když teda musim říct, že ti čtrnáctiletí parchanti vypadali pomalu starší než my a já kdybych je potkala sama na ulici, tak se jich leknu. Anglický děti vypadají vždycky tak o pět let starší než kolik jim je, a taky si o sobě kolikrát dost myslej. S nočním klidem si teda starosti nedělali, řádili fakt jak strašidla a hulákali na celý kolo. No, ještě že je to jen jednu noc v roce 😀 

Později jsme se s L. trhly a šly na hřbitov, jen tak ve dvou. Chěla jsem tam oslavit Samhain a potřebovala jsem ji jako doprovod, poněvadž já a vlízt v noci sama na hřbitov? No way 😀 Nakonec se mi tam docela líbilo, ale i tak to proběhlo jako hodně krátká verze, jelikož ona se hrozně bála (pche, křesťani…:D) a mně byla docela zima, takže jsme to zabalily. 

Mrzí mě, že o tom nemám nějaký písemný záznamy, jsem fakt idiot, že jsem si to nezapsala a nenafotila, ale snad aspoň těch pár vzpomínek postačilo, abyste si udělali představu, jak to vypadá, když jste doopravdy přitom 🙂

Tak tentokrát dávám Standovi obrovský palec nahoru za zvolené téma, neboť Halloween je mým vůbec nejoblíbenějším svátkem roku a období kolem něj prožívám mnohem víc než vlastní narozeniny nebo i Vánoce 🙂 

Už týdny před Halloweenem žiju v jiném světě než obvykle – ve světě podzimních dní, prozářených slábnoucími paprsky Slunce a nádherou barevného listí – toho, co zbylo na stromech, i toho šustícího pod nohama. Nasávám vůni ořechových listů, které mi vlažný vítr shazuje z kolečka, když shrabávám zahradu, kochám se lesklými kulatými kaštany, co se mi převalují po kapsách, a bavím se focením vší té nádhery, která je mi posledním balíčkem energie z přírody před dlouhou šedou zimou. To všechno ve mně probouzí chuť nějak tu přírodu oslavit a podniknout něco neobvyklého, magického.

Uprostřed těch dnů totiž vnímám víc než jindy kouzlo toho všeho, co nám příroda dává. Cítím, jak mnou prochází stále silnější magické vibrace (nebo tomu říkejte třeba životní energie nebo jak chcete) a jak roste nové odhodlání; přehodnocuji také všechno, co jsem v tom roce udělala. Vyrostla jsem v ateistické rodině, ale sama se cítím být pohanem, a tudíž je pro mě právě podzim obdobím zastavení se, rekapitulace roku, přehodnocení postojů a dávání si předsevzetí do dnů příštích.

Jako každý správný pohanstvím praštěný člověk totiž slavím svátek Samhain, který je pro mě  už několik let tou nejdůležitější událostí roku – koncem starého a začátkem nového, lepšího. Obvykle jsem tou dobou sice mimo město a nemívám tudíž příležitost oslavit ho s přáteli tak jako dřív, ale stejně si vždycky najdu nějaký způsob, jak poděkovat přírodě za to, co mi celý rok poskytovala, vzdát hold duchům, co nade mnou drží ochranou ruku, a vzpomenout na blízké, kteří už tu nejsou (což je jinak to jediný, co Čechy touhle dobou zajímá, a to ještě jen v podobě nějakýho blbýho věnce koupenýho na hrob, „když jinak nedáte“). 

Já na hřbitov moc nechodím, protože navzdory obecnýmu přesvědčení to není jediný kontaktní místo a jestli se tam vůbec nějaký nadpřirozeno vyskytuje, nebude to nic moc dobrýho – ostatně jakou byste vy sami měli náladu, kdybyste se dlouhodobě vyskytovali v prostorách hřbitova? Mě by to jako ducha moc velkou radostí nenaplňovalo.

Naopak věřím, že duše zemřelých, pokud nám zrovna jsou nablízku, chodí za námi a my je opravdu nemusíme složitě vyhledávat na hřbitovech. Obzvlášť o Samhainu se s nimi bez problémů můžeme zkontaktovat i třeba ve vlastním pokoji (jen je dobré dát svíčky do oken, aby vás ty duše dobře našly). Ani vžitá představa o hlubokém temném lese, jakožto jediném možném místě pro kontakt, není zdaleka pravdivá. Myslím, že je úplně jedno, kde a jak Samhain slavíte, důležitý je úmysl a vroucné přání, pak nemáte co zkazit. Totéž víceméně platí o rituálech. Je vpodstatě jedno, jaké použijete předměty nebo postupy, záleží hlavně na vašich vnitřních pocitech a čeho a jak chcete dosáhnout. A samozřejmě v tom musí být dobré úmysly, jinak si zahráváte s něčím, s čím byste si rozhodně zahrávat neměli.

Nejsem žádnej extra znalec, takže vám tu nebudu vykládat nic o pohanství, o Keltech nebo o tom, jak se ve světě slaví Halloween, kterej by mě bavil i kdyby nebylo magickejch rituálů. I ten svátek sám o sobě je naprosto kouzelnej (příště možná přidám vzpomínky z Halloweenu v Anglii, to pro mě byl fakt zážitek na celej život :)). Většinu toho ostatně už víte sami a co nevíte, to si můžete najít, když vás to bude zajímat. Tyhle věci nejsou o tom, co vám někdo přechroustá z wikipedie, ale právě o tom, co si kde dohledáte sami a co si z toho odnesete. Já třeba mám už dva měsíce půjčenou knížku o keltský magii a rituálech, hltám ji už podruhý a zatím jsem se tam dozvěděla spoustu věcí, který mě maximálně namlsaly k dalšímu studiu. Asi proto a taky proto, že letos konečně budu mít ten večer sama pro sebe, to tenhle rok mnohem víc prožívám. Dýni nedlabu, ale něco určitě chystám a nemůžu se dočkat, až ten večer přijde. Myšlenka na to mě žene kupředu a neuvěřitelně mě posiluje. Že budu moci nějakým způsobem komunikovat s tím vším, co se se mnou během roku „baví“ jen letmo a nenápadně, že tentokrát opravdu ucítím přítomnost všeho dobrýho kolem sebe a uvnitř sebe, že poděkuju za dary, kterých se mi dostalo, a poprosím o podporu do dalšího roku. A že v tom bude snad i trocha tý praktický magie, při níž zavzpomínám na starý dobrý časy a stanu se zase jednou lepším člověkem, až se zbavím svých špatných vlastností. 

Samhain je zkrátka o přáních, o spirituálnu, o všem dobrém, hřejivém a zábavném, a i když by to mělo být hlavně taky o družení se s nejbližšími přáteli, věřím, že se mi povede dobře si ho užít i o samotě a v klidu. Nebude to možná taková sranda jako tehdy v Anglii (to bylo fakt skvělý :)), ale i tak to bude bezpochyby kouzelná událost 😉 No aby taky nebyla, když tam budu já >:) 😀

A jako perličku na závěr přidávám článek, kterej jsem před x rokama objevila na stránkách nějakýho maníka (omlouvám se vedení AK, že nepřidávám zdroj, ale bohužel jsem ho zatím nedohledala, fakt je to už dávno). Ten týpek je šílenej, ale jeho podání Halloweenu, o čem že to jako je a jak dopadla loňská oslava, mě už tehdy naprosto rozsekalo a směju se tomu dodnes, takže se prostě nemůžu nepodělit 😀 Z toho totiž ohromně dýchá právě ta zábavná a družná stránka Halloweenu 🙂 Takže enjoy a happy halloween 😉

Fantazie je krásná věc a dost dobře nechápu lidi, co o sobě tvrdí, že žádnou fantazii nemají. A nejen že to tvrdí, ona to je z velké části i pravda. Nevědí, co mají nakreslit, když je požádáte o obrázek, neumí vám vymyslet věnování do památníku a když mají vymyslet nějakou primitivní storku na vyprávění, nic je nenapadá. Takovým lidem nezávidím. Já jsem za svou fantazii neskonale vděčná, protože je to pro mě cesta, jak se vyrovnat se světem a jak najít sama sebe.

A co ta fantazie je? No, pořád si třeba něco představuju, nad něčím uvažuju, sním. 24 hodin denně prožiju ve scénářích what if, a z velký části to zahrnuje nadpřirozený, až magický úkazy, popis ideálních situací (jak by se měly věci dít a lidi chovat), duchaření, smrt i život, moje vize do budoucnosti nebo analyzování minulosti s cílem vzpomenout si na to dobrý a z toho špatnýho se poučit a příště to udělat líp. 

Téma se samozřejmě mění podle toho, co na mě v dané chvíli nebo v daném období nejvíc působí, takže kdybych se měla zamyslet nad tím, co se mi v hlavě nejčastěji honí v poslední dobou, tak musím přiznat, že je to hlavně smrt a přemýšlení o budoucnosti. Často si chtě nechtě musím představovat, jak by to vypadalo, kdyby mi umřel někdo blízkej nebo kdybych umřela já sama, nebo naopak kdyby neodešli ti, kdo jsou už pryč. Kdyby svět měl více Wericha, Sováka, Somra, Plachty, více Smoljaka, více Hrušínského, Menšíka, Zázvorkové, Růžičkové a dalších. A často taky přemýšlím nad tím, čeho chci v životě dosáhnout a jak se k tomu dostanu. Mám spoustu vizí a neustále je přehodnocuju podle nových i starých poznatků a uvažuju, co se dá udělat pro jejich splnění a které jsou vůbec reálné.

Fantazie mi pomáhá ujasnit si svoje místo v životě a jeho smysl. Pomáhá mi uvědomit si, kdo jsem a kým mohu být, když na sobě budu pracovat. Žene mě dopředu, k cíli, kterej jsem si vytyčila a o němž vím, že když ho dosáhnu, budu opravdu šťastná. 

Říká se, že převážná většina velkých osobností v dětství a mládí intenzivně snila o tom, že se stanou velkými osobnostmi, takže věřím, že mi to může pomoct stát se o mnoho lepším člověkem – prostě si vysním své ideální já a budu se podle toho obrazu chovat. Ne že bych chtěla bejt zrovna velkou osobností ale chci po sobě něco dobrého zanechat, až jednou odejdu. Cokoli. I když stát se velkou hvězdou je taky lákavé, ostatně we all just wanna be big rockstars 😀

Takže fantazie mi nechybí, ale stejně si myslím, že jsem sotva průměr; na světě je obrovský množství lidí, jejichž fantazie naprosto nezná mezí a oproti nimž si připadám ještě hoodně omezená. Namátkou mě napadá třeba J. K. Rowlingová. No koho z vás během cesty vlakem napadne tak promakaný téma na sedmidílnej světovej bestseller? 

Proto mám třeba hrozně ráda děti a dětství jakožto fenomén. Jejich fantazie je bezbřehá a úžasná a při sledování homevidea z mých dětských let jsem fascinovaně strnula nad tím, co všechno jsem si tehdy dokázala vymyslet za hry a představy, a jak snadno jsem na to všechno zapomněla. S kamarádkou jsme třeba dlouhý roky byly rmenový víly, který pořád ohrožoval nějaký černokněžník a který mohly vždy jednou za čas vytáhnout z pytlíčku papírek a poprosit o pomoc zvíře na něm zobrazený. Ze rmenu jsme vařily čaj a ten nám dával naši magickou sílu. A s jinou kamarádkou jsme zase měly takový napůl plyšový mimino, Toma, a o něj jsme se vždycky přetahovaly, která jako bude jeho máma a která její kamarádka 😀 Zdá se, že už odmalička jsem v sobě měla silnej mateřskej pud 🙂 A víte, že jsem třeba měla imaginárního neviditelnýho psa?

Je mi strašně líto, že už tyhle věci nedokážu nebo že mě tolik nenaplňují. Že je vytěsnil stres a obavy z věcí a lidí kolem mě, že je vytěsnila rutina běžnýho dospěláckýho života a že je tak těžký přivolat zpátky starý světy, v nichž jsem tehdy žila. A myslím, že kdybych se k tomu dokázala vrátit, i moje písemná tvorba by dostala naprosto jinej rozměr a bylo by o co stát, protože vím, že tehdy jsem to v sobě měla (stačí mi kouknout se na slohovky ze základky a nestačím se divit). Asi jsem blázen, že žárlím na svoje dětský já 😀 Ale tehdy byl svět úplně jinej a mnohem skutečnější než je teď. Teď je všechno takový plochý a nevýrazný, ale tehdy i barová stolička měla tisíc významů a tisíc jmen a svět jako by měl o rozměr víc. Škoda, že dneska z toho zbyly jenom vybledlý střípky a že se nedá jít zpět. Ale zase vidím pozitivum v tom, že si na to vůbec ještě vzpomínám. A co vy? Jakou jste měli fantazii, když jste byli malí?

Ááá, zas je to tady, zase ty příšerně zachmuřený dny plný deprese a úzkosti, který tu a tam prozáří podzimní Slunce v jednom z posledních záchvěvů své letošní síly, a v tu chvíli nám všem dojde, jak je to vlastně nádherný roční období a že přesně na tohle jsme se celej rok těšili – protože takový pokoukání jako při podzimu, to prostě nikde jinde nenajdete.

Mně se třeba celej poslední tejden hrozně nechtělo nic dělat, jen jsem se tak poflakovala a depkařila, no a pak přišel ten dokonale optimistickej pátek a s nim přímo neskutečně nabíjející Sluníčko, díky němuž jsem si konečně všimla, že zatímco jsem se schovávala doma a smutnila, svět kolem mě se zase jednou pěkně vybarvil a že už je v přírodě zase na co koukat.

Takže jen co jsem vypadla z práce a složila novou knihovnu (brzo sem šoupnu nějakou tu fotku, ať máte přehled, jak jsem s tím pokojem zatím pokročila), čapla jsem foťák a vytáhla Dendu na procházku do Riegráku.

Lidi, tam vám bylo krásně! Všude sice milion lidí, ale tentokrát to bylo úplně jiný než v létě, protože ve všech tvářích se zračil takovej klid, taková radost až úleva po těch hnusně šedivejch a chladnejch dnech bez kapky naděje na oteplení. Najednou jako by všichni pražáci odhodili ty svoje naučený zachmuřený ksichty a konečně se začali usmívat a měli radost z toho, co jim ještě před pár měsíci lezlo krkem – z teplých slunečních paprsků šajnících jim přímo do tváře. Bylo v tom takový uklidnění, takový to:“Tak jsme se dočkali“, takovej pocit sounáležitosti v tom, že to všichni vnímáme stejně. Že máme všichni stejnou radost, ať už si házíme frisbeečkem, honíme se za psem nebo před sebou strkáme kočárek s vyjukanym miminem.

Samozřejmě že jsme s Dendou ten prchavej moment využily i k pořádný dávce podzimního focení, ale naházet to sem všechno, to bych z toho mohla rovnou udělat fotoblog, a to se mi nechce. Bude vám muset stačit trocha tý představivosti nebo vlastních vzpomínek, pokud jste teda o tom pátku nezevlili doma se zataženejma žaluziema. Což bych vám nezáviděla, nám bylo krásně 🙂

Večer jsem pak ještě byla v Bowbaru na Žižkově, jen tak na chvilku posedět s přáteli a zaházet trochu šipkama. Sice to sebou neslo ten den již druhé nasrání panem Ex, ale i to beru pozitivně – snad mi to aspoň pomůže k zotavení se.

Mimochodem, UCho se se mnou teď nějak víc baví nebo já nevim, jak si to mám vyložit. Že by ve mně rostly doposud sotva poznatelný schopnosti? Že by všechny ty životní krize vedly k tomu, že ze mně bude v tomto směru nadanější člověk? Posuďte sami:

Šla jsem k babičce vyzvednout inkaso a zalít kytky, a jak tak vejdu do toho prázdnýho bytu, najednou mám v hlavě melodii pro Elišku. Nevím, jak se mi tam dostala, ale nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela; ostatně to je celkem běžná záležitost, že se vám zničehonic do hlavy vetře nějaká melodie, kterou jste třeba i rok neslyšeli a najednou tam prostě je. To nikoho nepřekvapí. Těsně před odchodem jsem ale pocítila silný nutkání prohlídnout si babiččinu prosklenou vitrínu se všim možnym „smetím“ od porcelánových figurek přes broušený sklo až po mnou (příšerně) kreslený obrázky věnovaný na památku, a to už trochu zvláštní bylo. Obvykle se v bytě vůbec nezdržuju, není mi tam moc příjemně (kor když je vypnutá elektřina a já musim pro vodu do temný koupelny, kde se za mnou samy zavírají dveře), tentokrát jsem ale měla pocit, že bych se tam měla zdržet o něco dýl. Při tom zdržování pak najednou zmerčim takovou malou krabičku ve tvaru květiny, takovou tu hrací skříňku. Bůhvíproč jsem ji vzala do ruky a otevřela, abych zjistila, jakou melodii hraje. No a jak jinak – hrála melodii pro Elišku.

V tu vteřinu mi ta krabička málem vypadla z ruky, protože na náhody spíše nevěřím a chtě nechtě jsem v tom musela vidět cosi nadpřirozenýho. Ne, opravdu není možné, že by ta krabička třeba hrála už předtím, že bych ji nevědomky zaslechla a pak si to v hlavě nějak pomotala.  Nejsem ani nesvéprávná, ani natolik senilní, že bych si nepamatovala včerejší události. Nicméně  jsem člověk, co věří všemu možnýmu, takže řekněte mi spíš vy, skeptici, co byste si pomysleli. Ještě bych chtěla dodat, že na krabičce stál nápis „I love you“, kterýho jsem si při jejím otevírání vůbec nevšimla, a že jsem celou dobu měla nepříjemnej pocit, že v tom bytě nejsem sama (ten tam mám ostatně docela často). Náhoda? Přecitlivělost? Vzkaz ze záhrobí? Kdo ví.

Abych taky přihodila něco prozaičtějšího, dneska jsme byli na chatě, a tam bylo taky krásně. Sice jsem teda toho názoru, že budit mě v sobotu v šest ráno, abych pak celej den běhala po zahradě ve stylu „Zahradníkův rok – říjen“ a večer se za tmy vracela domů, je ohavnost, nicméně aspoň v jedné věci se to vyplatilo – vidět v jednom dni něžně chladný východ Slunce s nádechem pink, která se nesměle rozlévá po zamlžené krajině, a zároveň jeho divoce zbarvený, růžovo modro fialový západ o nějakých devět hodin později, bylo totiž nesmírně povznášející a krásný… <3

Ale stejně. Víkend má bejt víkend, takže zejtra hodlám celej den prospat 😀 A prosila bych nebudit, nebo dostanete tečku, muhaha.

Ještě pár fotek v „celym článku“ teda, abyste neřekli, že vás odbejvám. Ale fakt jenom pár.

Z chaty…

A z parku…

That’s it 😉

Víte co, to slovo „naděje“ může znít až kýčovitě a mnohdy se nám ty stokrát omílaný frázičky jeví jako klišé, ale ono by to jinak nešlo. Stejně jako by to nešlo bez víry (a tím vůbec nemám na mysli nějaký náboženský vyznání) a bez vůle. My prostě potřebujeme něčemu věřit a v něco doufat, potřebujeme k něčemu směřovat a klást si pořád další a vyšší cíle a v tom nám tyhle „věčný moudra“ pomáhají – to je taky jedna z hlavních věcí, která nás odlišuje od zvířat (především jedna z mála těch hezkejch).

Osud nám stokrát nastaví nohu, my stokrát padnem na držku a pak se stokrát zvednem a jdeme dál – proč? Protože máme naději. Protože věříme, nebo aspoň chceme věřit, že zase bude dobře. Že po každém dešti zase vysvitne Slunce, že ten žlutej Punťa, co pro nás odpradávna byl symbolem štěstí, po dlouhý mrazivý noci zase vyleze a prohřeje zemi i všechno to, co po ní chodí a blá blá blá. Nedostal ses na vejšku? Proč to zkoušíš znova? Není to proto, že věříš, že tentokrát to dopadne líp? Vyhodili tě z práce? Jak se cítíš při nástupu do nový? Nemáš někde uprostřed vší nervozity dobrej pocit z toho, že tě čeká něco novýho, co bude určitě lepší a zajímavější, než to předtím?

Mně spousta lidí tvrdí, že žádnou víru nemají a že nevěří v nic „nad náma“. Já jim zase nevěřím tohle, protože si prostě nedokážu představit, že by někdo mohl žít bez naděje (a nenechte se zmýlit, i pod hodně silnou vrstvou sarkasmu a pesimismu se nějaká naděje najde, protože proč by ten pesimista jinak pokračoval v žití, kdyby neměl naději, že to hnusný přestojí a že zas bude líp?).

Protože žít je někdy fyzicky i psychicky náročný, protože až na těch pár vyvolených, všichni čas od času dostáváme pořádně zabrat a někdy máme opravdu co dělat, abychom to ustáli. Protože to všichni máme těžký a potřebujeme něco, co nám dá sílu jít dál a rvát se s tim, dokud nezazvoní poslední budík a my neodejdeme do jinýho, mnohem méně stresujícího světa. A to něco je právě naděje. To něco je doufání v lepší zítřky, víra v sebe sama, v lásku, v přátelství, v něco „nad náma“. Proto taky máme rádi všechna ta klišé jako že „naděje umírá poslední“, „láska je věčná“ a podobně, protože jakkoli kýčovitě nám to může znít, někdy je to právě to klišé, co nám pomůže odrazit se ode dna a „jít dál“. A v-v-vo tom to je.

Zdálo se mi o Něm. Nebyli jsme spolu, a přesto bylo mezi námi jisté pouto, které každý viděl a které by si nikdo netroufnul trhat. Nepatřili jsme k sobě, a přesto jsme patřili jeden druhému. Zvláštní.

Celé se to odehrávalo v několika lokacích, hlavním tématem byl jakýsi zájezd do Londýna, který měl dost společného s pořadem Survivor. Dojít k cíli bylo extrémně fyzicky náročné, sami jsme si museli poradit a najít směr, sami obstarat potravu a kdo padl, nebyl zvednut. Na cestě na nás čekalo jen několik záchytných kempů, kde jsme se mohli osvěžit, dojít si na záchod a podobně. Cestou jsme procházeli velmi zvláštními místy, horskými stezkami, pouští a hustými lesy, kde bylo možno potkat bytosti nadmíru podivné – například jsme byli nuceni projít stovkami skřetů skurut-hai, kteří se sice tvářili poměrně nezaujatě, ale bylo zjevné, že jakmile se na ně někdo křivě podívá, pustí se do nás. A tak jsme všichni koukali do země.

Ke konci cesty jsme pro změnu nocovali v hotelu, který hraničil s temným hvozdem plným zombie a dalších potvůrek, které by jistě nenechaly odejít nikoho, kdo by jednou vkročil na jejich území.

Celé to bylo strašidelné a podivné, z kohoutků tekla rezavá voda a nebylo možno se pořádně umýt po tak strastiplné cestě, takže jsme všichni byli zpocení a špinaví a o nějakém pohodlí se taky mluvit nedalo, přesto to byl ale jeden z nejhezčích snů, jaké jsem v poslední době měla – protože tam byl On. Nijak romantický, nijak zvlášť sdílný, ale byl tam a já věděla, že tam bude pořád.

–

Budík zvonil asi třikrát, než ho to přestalo bavit a usoudil, že u mě dnes nemá šanci. Nechtělo se mi vstávat do reality, kde Ho neuvidím, kde k sobě máme daleko jako přes celý oceán a kde každé Jeho „dobrou“ je jako další plivnutí na ten sežmoulaný kus hadru, co mi zbyl v hrudním koši potom, co si do něj utřel boty a zahodil ho. Kdepak, taková realita je mi odporná. Žít ve snech ale nelze, tak co s tím? Snít v bdělém stavu? A co z toho, když Jeho mi to nevrátí?

„Sny nás někdy mohou učit,“ pravil harsesis a dotkl se Danielova čela, aby mu ukázal, co by se stalo, kdyby se všechny vědomosti Goa’uldů dostaly do nesprávných rukou. A měl pravdu. Daniel uviděl a pochopil.

Jsem toho názoru, že sny nás učí pořád. Jsou obrazem naší duše a někdy se v nich dostaneme tak hluboko, že sami ani nedokážeme pochopit, co jsme vlastně viděli. Protože svou duši neznáme. Ale to se dá napravit.

Já svoje sny sleduju už řadu let. Cokoli si zapamatuju, pokusím se to zapsat nebo nad tím aspoň hodně přemýšlím, než to zase zapomenu. Snažím se najít souvislosti s reálným životem, brát si z nich poučení, pochopit, proč se mi to či ono zdálo a co se mi tím moje podvědomí snaží říct. Sny jsou poučné, děsivé, ale někdy i zábavné. Jeden kamarád mi kdysi řekl, že je schopný svoje sny řídit a přizpůsobovat si je vlastním nápadům. Když se třeba ve snu chce podívat do Paříže, octne se v Paříži. Chce mít před sebou koně, a má ho. Tehdy jsem si nedokázala nic takovýho představit a vlastně jsem mu to ani pořádně nevěřila – až do tý doby, kdy jsem to sama zažila.

Byla jsem někde v moři či co a přede mnou se v tý hlubině vznášela jakási příšera. Přemýšlela jsem o ní a najednou mě napadlo, že se mi to zdá. Uvědomila jsem si, že spím a že ležím ve svojí posteli, a že když je tohle můj sen, můžu si s ním já dělat, co chci, ne naopak. A tak jsem začala usilovně myslet na to, že chci mít před sebou jednorožce. Příšera se tomu chvilku vzpouzela, ale potom se najednou začala měnit. Jako když tlačíte na nějakou bariéru, začal se celej ten sen ohýbat a za chvilku tam ten jednorožec skutečně byl. Ne nadlouho, protože sen jako by se mi bránil, si pořád prosazoval svoje. Unavilo mě to. Probudila jsem se a uvědomila si, co jsem právě dokázala. Huustýý…, napadlo mě. A v ten moment jsem věděla, že sny nejsou jen něco, čemu musíme pasivně přihlížet, a že je taky můžeme aktivně měnit – najednou pro mě dostaly novej rozměr.

Zvláštních zážitků jsem ovšem ve snech měla mnohem víc. Od lítání přes nadpřirozený schopnosti, od cestování v čase přes retrospektivní vyprávění celých příběhů, od „několik let trvajících“ snů po vlastní smrt, zažila jsem si v nich už opravdu hodně věcí a ne všechny byly hezký. Jednou mě v noci honilo něco fakt zlýho a když jsem se probrala (přesně v momentě, kdy mi to chtělo vyrvat vnitřnosti z těla), ucítila jsem v břiše zvláštní nepříjemnej pocit, jako by se mi někdo přehraboval v žaludku a střevech. Jako by se ta věc nějak dostala ven z mýho snu a její záměr se jí částečně podařil. Nebylo to hezký.

Často se mi zdává o reálných lidech a věcech a často jsem schopná ty věci ovládat, i když mi to pořád působí potíže a neni to jen tak. Před pár lety navíc došlo ke zlomu – zdálo se mi, jak stojím před zrcadlem a vidím v něm sama sebe. Vtip byl v tom, že jsem se poprvé viděla tak, jak vypadám ve skutečnosti, což jsem do tý doby nikdy nezažila. Vždycky jsem se viděla jako někoho jinýho, jako dlouhovlasou holku nebo i kluka, často jsem ve snu hrála za jiný postavy, někdy jsem jich i vystřídala několik za jednu noc. Co ta změna značí? Těžko říct. Snad že jsem se konečně našla, snad něco úplně jinýho. Sny jsou příliš komplikovaný, kdo je má vykládat?

Výklad snů je vůbec další obrovskou zajímavostí. Věštění ze snů. Analýza naší mysli na základě toho, co se nám zdá. A další věci. No, na to bych tady mohla napsat celej zvláštní článek, ale moc se mi nechce s tím crcat. Výklad snů zkrátka neni lehká věc, musíte přihlížet ke spoustě faktorů jako co jste před spaním četli nebo viděli, nad čím jste přemýšleli, co vás v poslední době trápí – obrovskej vliv na sen má i poslední myšlenka, která vás napadne před spaním. Někdo říká, že ta myšlenka dokonce celej sen utváří, takže si radši dávejte pozor, abyste mysleli na pěkný věci, když jdete spát 😉 Sny mají ovšem i kompenzační funkci, takže jestli se vám pořád zdá o sexu, bude to spíš vaše touha po něm než prorokování do budoucnosti, na to bych zase nespoléhala. Ale jedný věci věřim – že jsou sny tajemnější než si kdo dokáže představit. Nikdy je nelze pochopit, protože si jen těžko umíme něco z nich přenést do reálného světa. Protože při snění se naše vědomí nachází v úplně jiný úrovni než na jakou jsme zvyklí přes den. Učí nás, zrcadlí nás, pomáhají nám. Někdy nám napoví, co se stane – už nejednou jsem měla vysloveně věštecký sny a dodneška z toho mám tak trochu hrůzu, protože moje sny obvykle věští smrt – a to dost neomylně.

Pro tohle všechno mám ze snů obrovskej respekt a fascinujou mě. Zkoumám je jak to jen jde a velmi ráda bych se je naučila víc ovládat, protože mě to vážně docela baví – byť je to vyčerpávající a obvykle se vzbudím unavenější než když jsem šla spát. Ale stejně. Jsem zvědavá, kam až mě tohle experimentování může zavést, jak hluboko do vlastního podvědomí se dokážu dostat a co tam můžu najít. Je to děsivý, ale úžasný, a koneckocnců, co jinýho je smyslem našich životů než poznávání a posouvání limitů? Sny, to je téma zahalený závojem tajemství a pokud jde o mě, je to mnohem zajímavější než nějaká lochneska nebo ufoni. Kdo ví, na co jednou dokážu přijít, co objevím ve vlastním nitru, ve vlastní hlavě? Třeba jsou ve snech ukrytý odpovědi na všechny naše otázky. Třeba díky nim můžeme pochopit věci, co si zatím ani neumíme představit. Lidská mysl je nepředstavitelně hluboká a to, co z ní využíváme a známe, je jenom zlomek toho, co se v ní všechno ukrývá. Já věřím, že někde hluboko v našich snech můžeme najít všechno. Jen zatím neumíme hledat.

Jedna moje kamarádka na facebooku vypsala pár témat, která jim ve škole byla zadána k maturitě, a jedno z nich se jmenovalo Going greener. Já už tu měsíc chodim kolem tématu Ekologie a furt nevim, z jakýho konce to vzít, no a s timhle názvem mě to konečně praštilo do nosu, takže s chutí do toho, až se ucho utrhne, jak říkával jeden můj oblíbený profesor biologie.

Předně by asi nebylo od věci si vysvětlit, že se tím opravdu nemyslí to, že se máte zhulit až zezelenáte, počmárat si ksicht vodovkama nebo obarvit vlasy nazeleno. Minimálně jednu z těch věcí jsem teda už párkrát udělala, můžete hádat, kterou 😀 Ale rozhodně bych se díky tomu nepovažovala za člověka, co „šel greener“ 😉

Podle mě je slogan Go green nebo Live green tím nejlepším ekologickým heslem vůbec. Protože příroda je ze všeho nejvíc zelená a zezelenat (jak by se to možná dalo česky přeložit) tudíž znamená postavit se na stranu přírody, milovat ji, ctít a chránit, dokud nás smrt nespojí. Připadá vám, že dneska melu sra*ky? Bude hůř.

Kdo dneska neni zelenej, jako by ani nebyl. Ekologie je sice už dost sepraný téma, spíš už jenom takový slabě zelenkavý, ale my mu prostě nedáme pokoj a nedáme – důkazem toho je ostatně i fakt, že mu bylo věnováno čestné první místo v rubrice Téma Týdne na blog.cz. Asi vedení doufalo, že k tomu lidi maj pořád co říct a taky věřilo, že o tom lidi ještě pořád mluvěj málo – no podle mě se o tom už nakecalo dost, teď ještě kdyby to ty lidi fakt dělali, to by byla krása. Ale mluvme k věci, jak říkají u soudu.

Live green pro mě znamená žít v souladu s přírodou, jak jen to je možný. Dobře, všichni už jsme tak závislý na moderních přístrojích a postupech, že asi nikdo nebude jančit s tim, že musíme všichni vyhodit počítače, televize, mobily a mikrovlnky a vrátit se do jeskyň, to by asi nebylo ono. Ale i při tý civilizaci, i v týhle moderný době se dá žít nějak eko-logicky, nějak ohleduplně – a ne že dá, ono se tak žít musí. Protože jestli na tuhle planetu budeme ještě pár let kálet tak jako doteď, tak za chvilku nebudeme mít nejen co žrát a pít, ale ani co dejchat. To musí bejt jasný i tomu největšímu ignorantovi. A tudíž je zapotřebí s tím něco dělat.

Já neřikám, že musíte bejt všichni nějaký hrozný ekologové, ale je alespoň pár základních pravidel, který si myslim, že by měli všichni dodržovat naprosto automaticky a vidím velkej problém světa v tom, že to není názor většiny lidí. Ty pravidla jsou zhruba následující:

A ještě spousta dalších věcí by mě napadla, ale většinu z nich považuju za součást normální slušný výchovy, a proto se o nich ani nebudu zmiňovat. Jako že po sobě uklízím, že kytky zalejvám dešťovou a ne pitnou vodou, že sklenice od omáček před tříděním aspoň vymeju a že kartonový krabice nebudu rvát do popelnice, když je můžu roztrhat a odnést do kontejneru na papír. Takový a další věci jsou pro jedince maličkost, ale pro planetu maj obrovskej význam, a co má význam pro planetu, to má zase zpátky význam pro nás, protože my na týhle planetě žijem, proboha. Lidstvo by si už jednou provždy mělo uvědomit, že tenhleten náš přístup „sereme na planetu“ nás přivede k záhubě. Ne s nadsázkou, ale normálně naférovku tu pochcípáme hlady a žízní a udusíme se ve vlastním smogu ze všech těch aut, bez nichž se pomalu nedojdem ani vytento.

Uvědomění si těchhle věcí je podle mě to, co z člověka udělá ekologicky smýšlející osobu a díky tomu i lepšího člověka. Každej z nás může bejt lepší a zelenější a každej z nás může udělat něco dobrýho pro svět. Slovy klasika (opět můžete hádat): „Heal the world, make it a better place, for you and for me and the entire human race. There are people dying, if you care enough for the living, make a better place for you and for me“.

The end.