Rubriky
Uncategorized

O přátelích v průběhu let

22 let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby se v pomyslné kolonce Přátelé mohly vystřídat desítky důležitých lidí. Samozřejmě že se to nedá určit nijak přesně, už proto, že samotné pojetí přátelství se u mě během těch let hodně měnilo, ale rozhodně můžu říct, že jsem ve svém životě poznala docela slušnou řádku lidí a hodně z nich mi bylo i je velmi blízkými přáteli. Ptáte se, co z toho? 
Mácháč 07
Přátelé nás mění. Dělají nás lepšími, pomáhají nám posunout se dál, překonat těžkosti života a obtížné situace, ženou nás kupředu a sdílejí s námi naše vlastní vzpomínky, naše vlastní já. Mnohdy sdílení i naše nálady a pocity nebo nás alespoň poslouchají, když o nich mluvíme, a to je náramně důležitá věc. Pár lidí mi už řeklo, že nemají žádné kamarády, natožpak přátele (přítel je pro mě něco na mnohem vyšším levelu). Ptala jsem se sama sebe, jak vlastně můžou žít, protože život bez přátel ve mně vyvolával představu ryby na suchu nebo auta bez benzínu, prostě něčeho naprosto neúplného a neschopného pohybu. Nešťastného. 
Já třeba přátele vnímám jako naprostou součást mě samotné a nedokážu si tudíž představit, že bych žila bez nich. Jejich ztrácení a získávání je tak pro mě mnohem důležitější proces než třeba vzdělávání se ve škole nebo hledání práce. To jsou pomíjivé věci, které, byť člověka taky obrovsky mění, mě nezajímají ani zdaleka tolik, jako fenomén přátelství. 

Kdo je to tedy pro mě přítel? Je to člověk, který se v určitý moment mého života zjeví v mé blízkosti, zasáhne moje srdce a od první chvíle v něm bůhvíproč zakoření tak, že se stane mou nedílnou součástí. Takové přátele jsem měla jako malá, několik takových mě provázelo dospíváním a určité množství jich mám i teď. Přirozená povaha života – tedy neustálé proměny – si samozřejmě žádá i občasnou obměnu přátel, jelikož každý člověk se vyvíjí a váš nejlepší přítel může v kterémkoli momentu dojít k poznání, které ho vnitřně významně pozmění, a vaše cesty se tak (ať už na čas nebo natrvalo) rozejdou. I já ztratila řadu přátel, kteří pro mě znamenali tolik, že mě jejich ztráta dodnes pálí, dodnes je cítím jako jakousi prázdnou bublinu v srdci, kterou nikdo jiný nemůže zaplnit – právě proto, že každý člověk je jiný a do téhle bubliny prostě nikdo jiný nepasuje. 
První, na koho si vzpomínám, byli mí přátelé z chaty. Trávila jsem tam podstatnou část svého dětství, a tak není divu, že v mém srdci dodnes mají své místo, i když se stalo hodně věcí a nic už není jako dřív. Byla tam Saša, byla tam Radka, Klára, Dominika, Petr, Roman, Vašek, Lukáš, Martin a spousta dalších, kteří se dnes už třeba změnili natolik, že si s nimi opravdu nemám co říct, ale ty vzpomínky ve mně zůstaly a stále si je čas od času připomínám. 
Pak mě napadá Cibule, nejlepší kamarádka, jakou jsem jako malá měla. Nikdy jsme se nehádaly, pořád jsme si jen hrály a rozuměly jsme si, byly jsme jako sestry. A teď je pryč. Už roky jsem o ní neslyšela, občas naťukám její jméno do vyhledávače na facebooku a prohlížím si fotky profilů, které to na mě vyplivne, jestli tam třeba náhodou nebude. Jenže fotky jsou často neostré a já ani nevím, jestli bych ji vůbec poznala. Skrývá se někde mezi nimi? Netuším. Zvláštní je, že mám kontakt na jejího bratra (který pro mě byl neméně důležitý, i když jako malá jsem ho vysloveně neměla ráda), takže sehnat na ni kontakt by nebyl takový problém. Otázka spíš je – stálo by to za to? Rozuměly bychom si ještě teď po letech? Když uvážím, co všechno se od těch dob přihodilo mně, jak moc se asi změnila ona? 
Během let základní školy jsem také prožila zajímavá přátelství, i když v té době jsem si ještě neuvědomovala, jak moc jsou důležitá. První roky si zase tak moc nepamatuju, ale vím, že jsem vystřídala několik „nejlepších kamarádek“. Ke konci to byla ozvlášť Markéta, která pro mě byla nejbližším člověkem a nedopadlo to dobře. Perfektní příklad člověka, který se prostě vydal jiným směrem než vy, a tudíž si už nemáte co říct. A tak nezbylo než nechat ho odejít a uvolnit tak místo někomu jinému, lepšímu. Tím někým lepším byla Maude. 
M+M
Vzácně se stává, že život vašeho přítele z dětství se vyvíjí podobným směrem jako ten váš, nebo třeba i jiným směrem, který je ale v souladu s tím vaším (jako třeba že si jdete sice každý po svém, ale pořád tu jsou hluboce zakořeněná pouta a jisté duševní souznění, které ani rozdílné zájmy nerozpojily). Tak nějak jsme na tom my dvě. V jistých ohledech tak podobné, v jiných tak odlišné, a přesto nás pořád cosi pojí dohromady a já si neumím představit, že by to najednou nebylo. Jsem sice po všech předchozích zkušenostech připravená na to, že se to může stát, a vlastně bych se tomu ani nedivila (to, co jsme  zatím prožily, je samo o sobě už dost vzácné), ale nedokážu a nechci si představovat, jak by to vypadalo, protože jak už jsem řekla, je pro mě životně důležitá, bez nadsázky. Už tolik let patří do mého života, do mě samotné, že představa jejího odchodu je pro mě neskousnutelná. Nepochopitelná. Neuskutečnitelná. I když vím, že celoživotní přátelství je něco neskutečně vzácného a cenného, proč by to koneckonců nemohl být zrovna náš případ?
Podobně jsem to vždycky cítila s Kikinou a Yuki. O každé z nich (a vůbec o všech lidech, které zmiňuji), bych mohla napsat samostatný ultradlouhý článek, ale to už by byly jiné storky. Důležité je, že naše cesty se kdysi sešly, pak se tak porůznu rozcházely, scházely a zase rozcházely, a teď jsou po všech těch letech zase pohromadě. Spojení je slabé, občas vypadává signál, ale pořád tam někde jsou a pořád jsou pro mě důležité. Doslova pár dní zpátky jsem myslela, že jsem jednu z nich ztratila, a co to se mnou provedlo, se téměř nedá popsat. Ztrácení přátel prostě není nikdy lehké, i když ho čekáte. 
Mým životem také prošli a procházejí lidé, které třeba vídám jednou za rok, a přesto je tam jisté spojení a vědomí, že se vždycky znovu sejdeme. K takovým řadím třeba Kláru, Martinu, Moniku a Blechu z gymplu, Jardu, Bárku a spoustu dalších. A vím, že kdesi za vodou mám také dobré přátele – Ekrema, Kasiu, Valentinu a Kim, které možná už nikdy neuvidím, ale možná taky jo. To vědomí mě posiluje. 
Četla jsem článek o tom, že abyste se mohli posunout dál, máte zpřetrhat kontakty se starými přáteli, spálit deníky a vymazat všechno, co jste kdy napsali a nepublikovali. Neupínat se k tomu a zapomenout na to. Ta myšlenka sice vybízí k přemýšlení a k zajímavé diskusi a v jistých ohledech bych se jí mohla i zastávat, ale představa, že bych zapomněla na všechny, kteří kdy prošli mým životem a ovlivnili ho, kteří zanechali stopy v mém srdci (ať už to byly energetické otisky, které mě dodnes posilují, nebo prázdné bubliny, které mě bolí) a kteří pro mě kdy něco znamenali, je úplně zvrácená a zcestná. Proč bych to měla chtít? Proč bych měla chtít zapomenout na ty, kdo mě utvořili takovou, jaká jsem? Kdo mi pomohli? Kdo mě změnili? Kdepak, to by nešlo. Mí přátelé jsou v mém srdci a vždycky v něm budou. Občas někdo odejde, občas někdo nový přijde, ale pořád tu někdo je a já tak nikdy nejsem sama. A to je přeci to, o čem přátelství bývalo a je.
Kuba party 10
No a pak je tu moje nová parta, díky níž jsem objevila několik úžasných lidí, kteří pro mě hodně znamenají, i když se třeba moc neznáme. S nimiž potřebuju čas od času strávit pár minut, abych si dobila baterky a připomněla si, že život není tak nesnesitelný, jak to někdy vypadá, a že to zvládnu. Je tu Denisa, Alice, Aspik a řada dalších, které mám opravdu ráda, a je tam taky V., který pro mě hodně znamená už jen pro ten zázračný vliv, co na mě má jeho přítomnost. Vždycky to tak bylo, už od prvního okamžiku, a ať se stalo nebo stane cokoli, ještě dlouho to tak bude, tím jsem si jistá. Vím, že všichni tihle lidé mi byli, jsou a budou báječnými přáteli a ze všeho nejvíc si přeju, aby věděli, že to tak cítím a že jsem připravená oplatit jim stokrát všechno, co pro mě udělali nebo udělají. Že jsem tady, ať už budou potřebovat cokoli. Že klidně v pět ráno nasednu na nočku a jedu za nimi, když to budou potřebovat. Že nejsou sami. A to je to, o čem pro mě přátelství vždycky bude.