Příliš mnoho nápisů

Žít v tomhle světě je zmáhající. Mimo jiné proto, že je strašně těžké naučit se žít s prázdnou hlavou. Doslova ze všech stran na nás totiž útočí reklama v podobě všelijakých nápisů, obrázků, letáčků, hesel, sloganů, dokonce i sprejerských tagů na stěnách podchodů a na dveřích domů a vagonů metra. Je to prostě všude kolem nás a člověk to chtě nechtě musí číst a vnímat, protože tak už prostě náš mozek funguje. Co vidí, to vnímá, čte a zapisuje do paměti. Napadlo vás někdy, a myslím tím i ty z vás, co jinak tvrdí, že vůbec nečtou (mimochodem hanba vám) kolik toho za jedinej den takhle přečtete z donucení? A hlavně co za svinstvo to čtete?

Chudák mozek. A není tomu úniku. Jenom se rozhlídnu po naší ulici, napočítám aspoň padesát nápisů a reklam. Brak. Sajrajt, co mi zasírá hlavu. A není v tom přitom jediná užitečná věta, jediná myšlenka, nic z toho, čemu říkám „užitečná informace“, nic co by stálo za to vědět, co by mi k něčemu bylo.

A co teprve když člověk sedne do auta a šine si to po dálnici na chalupu? Říkám si, šťastnej řidič, ten to aspoň nestíhá vnímat, když se musí soustředit na vozovku (aspoň teda pokud je to nějakej nováček v řízení), ale co my ostatní, co nemáme ty naše oči čím zaměstnat? Aspoň teda pokud se vám dělá stejně blbě v autě jako mě, takže si nemůžete třeba číst. A tak vždycky když jedu autem, zavírám oči. Nutím se do toho, i když se mi nechce spát a i když bych nejradši koukala, co kde míjíme, kudy jedeme a co je to vlastně venku za svět. Nejde to. Nejde to vnímat, protože je to strašně moc popsaný. Na každym metru billboard. Na každym druhym metru zase nápis, reklama, světelná reklama, sportbar, restaurace, šňup a jsi v pohodě, volte zelené, nové auto od bůhvíkoho za bůhvíjak směšnou cenu, jen půl mega, vysavač, bar, film, calzedonia, plavky, solárium, áááááááááá!!!

Všechno to zrušit! Kvůli tomuhle jsme se naučili psát a číst? Tomuhle říkáme civilizace? Kvůli tomuhle žijeme ve městěch? Abychom byli nuceni na každém centimetru našeho světa číst nějaký reklamní nápis, který nemá žádnou hodnotu, jen si na nás vynucuje, abychom si ho přečetli a uložili do paměti? Který prostě jenom počítá s tím, že když na nás takhle zaútočí, donutí nás zapamatovat si danou značku, danej produkt, danou informaci, a pořád na ni, byť jen podvědomě, myslet?

Jen si představte ulici, kde neni žádnej krám. Nebo je, ale neni popsanej. Je tam prostě tak maximálně napsáno „Ovoce-zelenina“, „Drogerie“, „Smíšené zboží“, „Vietnamec“, „Levné tenisky“, „Sportovní obuv“, „Hospoda“… ale vůbec žádná jména, žádné značky. A pak projdete kolem velké bílé stěny a na ní není žádný cancour sprejerského „umění“, jen tam někdo namaloval velký strom a kus louky a nikdo mu do toho nestříknul svůj podpis, nikdo na to nehrábl, protože přece nebude kazit něco, co namaloval někdo jiný, netroufne si znehodnocovat cizí dílo. A jedete po silnici a každých pár kilometrů potkáte billboard s pěkným abstraktním obrázkem, s dílem nějakého známého malíře nebo s nápisem myšlenky nějakého velikána. „Láska je věčná“. „Poezie vládne srdcím“. „Mějme se rádi“. „Kolik životů jsi dnes zachránil?“. „Vyšla skvělá nová kniha, kterou stojí za to si přečíst. Honem do knihkupectví!“.

Proč to tak nemůže bejt? Sejmout všechny ty reklamy a nápisy. Sundat plakáty ze sloupů a stěn – stejně jsou potrhaný a nedají se pořádně přečíst, jak je všichni lepí jeden přes druhej. Sundat reklamy z billboardů a polepit je tapetou. Strhat reklamy z domů a mostů. Zrušit všechny matoucí značky. Nazývat věci pravými jmény. Opravna. Restaurace. Prodejna obuvi. Čistírna. Kino. Achjo.