Reminds me what to do before I’m dead

Vzpomněla jsem si, proč mi Twilight, respektive New Moon byl tak blízkej. Snad nikde jinde jsem tolik nechápala hrdinovy/hrdinčiny pocity. Ta díra v hrudi, která se nedokázala zacelit, ta neschopnost žít, jen holá existence bez vnímání času a prostoru, bez vnímání okolního dění, bez zájmu o cokoli, bez schopnosti ten zájem v sobě vyvolat, katatonický povalování po posteli nebo postávání, dokud se nezačne stmívat a ty si uvědomíš, že už tam takhle ležíš asi několik hodin… no, řekněme, že vím, o čem je řeč.

A její vztah k Jacobovi? Kruci, jako by to psala za mě. Ví, co k ní cítí, ale ona k němu totéž cítit nedokáže. Nemůže, protože je děravá, rozbitá, a už to asi nikdy jinak nebude. Přesto je jí s ním tak dobře, cítí se díky němu zase naživu a protože je to sobecká mrcha, nedokáže ho od sebe odehnat, ačkoli má strach, že mu ublíží, když v tom bude pokračovat. Když mu bude dávat nějakou naději. Potřebuje, aby to pochopil, že to nejspíš jinak nebude. A on to naštěstí chápe.

A pak, když se Edward vrátí, je to jako by žádná díra nikdy neexistovala. Zkusila jsem si to představit, jak bych se cítila, kdyby to tak dopadlo i pro mě. S tím samozřejmě nepočítám, ale samozřejmě v to zároveň nikdy, aspoň nějakou titernou částí nepřestanu doufat.

Vůbec jsem přemýšlela, jak by se mi žilo, kdybych měla na očích ty krásný růžový brejle zamilovanosti. Mám pocit, že bych neměla vůbec žádný problémy. Zní to strašně jednoduše, až hloupě, ale pro mě byla zamilovanost vždycky naprosto základním pocitem. I když třeba nebyla opětovaná, objekt svýho zájmu jsem vždycky měla nablízku a to mi dávalo smysl žít, nějakým způsobem mě to uklidňovalo a nabíjelo. Teď to tak není. Nejsem zamilovaná do nikoho ve svém okolí a mám pocit, že se zamilovat nedokážu, právě kvůli tý díře. Jasně, u Myšáka se mi to povedlo, ale řekněme si narovinu, to jsem se zbláznila. Myslím, že to byl takovej dost zoufalej pokus mýho srdce o nápravu, takže se upnul k prvnímu podle něj vhodnýmu objektu. No, veeeelká chyba.

Zas mám krpet stres kvůli práci. Příští víkend potřebuju mít nutně volnej, pže jedeme s našima pryč, a dokud nám kolegyně předevčírem nedala výpověď, vycházelo to perfektně a měla jsem to zařízený. Nj, jenže teď už to jaksi nevychází a já se bojím, co z toho bude. Jak mám donutit vedoucího, aby mi dal volno ve chvíli, kdy naprosto nejsou lidi? Jasně, to neni můj problém, ale mám v ruce nějaký eso? Nemám. Že já blbka mu před těma pár týdnama normálně nedala lístek s dovolenkou. Byla bych za vodou, musel by se o to prostě nějak postarat. Bleh. Nesnáším tyhle stresy.

Poslouchám Queen of the damned sountrack. Nechápu, že mi to nechybělo, je to naprosto perfektní.

Night consumes light

And all I dread

Reminds me what to do before I’m dead

To see you

To touch you

To see you

To touch you

Myslím, že mě jen velmi málo dělí od smazání facebooku. Vážně, poslední dobou už se tam ani nikdo nesnaží dát dohromady nějakou akci, hospodu nebo kino, takže je mi vlastně k ničemu. Kolikrát se tam přihlásím, pár minut scrolluju novinky a pak si řeknu „co tady kruci dělám?“. Ale ty věci, co bych radši dělala místo toho, k těm se nějak nemůžu přimět. Jít bruslit – s kým? Jít na procházku. Kam? A zase – s kým? Protože když půjdu sama, tak mi to tu depku akorát prohloubí. Měla bych dělat nějaký nezvyklý věci. Jít do zoo, jet na výlet, jet k někomu na chalupu, někam na hrad nebo prostě jen na okružní jízdu mhd po Praze, prostě udělat něco jinak. Budu si asi muset sama nakopat prdel, abych se k těm věcem donutila, protože to, jakým způsobem teď existuju, mi naprosto nevyhovuje. Moje mysl si možná svým způsobem lebedí zavřená v posteli, mimo lidi, s knihou nebo seriálem na netu, aniž bych s někým musela mluvit (protože je prostě podzim a tenhle spleen mám každej rok, takže mě to vůbec nepřekvapuje), ale zároveň vím, že takhle to nechci.

Včera jsem se přinutila jít na Vyšehrad s Andělem. A skoro mě to bolelo, jít tam ven a bejt mezi lidma. A skoro jsem to nevímala, jen už jsem zase chtěla bejt doma v posteli, zavřená a odříznutá. Jasně, na mou obranu, bylo mi špatně, strašně mě bolelo v zádech a v břiše, ale stejně. To už jsem vážně takovej introuš? S tím se musí něco udělat. Čajovna. Nová kniha. Staromák. Něco! No nic, jdu na chvilku dělat něco pro domácnost a pak se asi seberu a sjedu si zase do Luxoru. To je na tom to jediný dobrý, že se mi to všechno podaří obracet v návrat k četbě. Teď teda zrovna ten Twilight, ale předtím spousta jinejch věcí a taky mám rozečtenou Třetí vesmírnou Odysseu. Ačkoli mě netankuje tolik jako Ráma, toho nějak nemůžu sehnat. Asi si ho budu muset taky koupit, do Opatovský knihovny se mi nějak nechce, nevím ani, kde to tam je. Bože, já jsem tak pohodlná!