Krizovka, poněkud

No, že by se nic nedělo, to se zrovna říct nedá. V pátek mi vyhodili kolegyni. To, co tam předváděla, to se nedá ani nepopsat. Naprosto nedělala, co měla, ještě se snažila svou práci házet na mně, lhala, chyběly jí pořád peníze v kase, neustále chodila na cigáro nebo prostě ven, když měla přitom silnej skluz s povinnostma, vůbec nedodržovala, co dodržovat měla – třeba jako že má mít žlutý tričko a zástěru, atd atd. A tak jsem byla prvně u toho, když někoho vyhazovali. No, docela se mi z toho rozklepaly nohy, byl to divnej pocit.

Víkend byl pak příšerně únavnej. Lila jsem do sebe jeden energiťák za druhym a pak jsem v noci nemohla spát. Myšák pro mě v sobotu ráno dojel a pak se mnou byl chvilku na krámě, ale zase se choval jako idiot, nejdřív půl hodiny mlčel a tvářil se jako na pohřbu a pak ke mě najednou rozverně přišel a chtěl mě objímat a sahat mi na místa, kam už rozhodně nemá povoleno sahat. Když jsem ho odstrčila, přešel zase zpátky do pohřebního módu a téměř bez rozloučení odešel. Jako obvykle, hned co za ním zapadly dveře, začal mi zvonit mobil jeho pošahanýma kilometrovýma smskama plnýma patosu a vznešených hesel jako „už tě nebudu obtěžovat“ atd., což mi přitom tvrdí už víc než měsíc a není to pravda. Navíc to po něm ani nikdo nechce, nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle, myslela jsem, že se k tomu postaví jako chlap – sakra má už nějaký roky, tak by měl bejt dospělej, ne? – a že prostě budeme kamarádi, ale to on ne, ani náhodou. Kdybych vám tu vypsala ty jeho zprávy a detaily toho, jak se od toho našeho rozchodu chová, klepali byste si na čelo. Ale nechce se mi o tom rozepisovat. Prostě se chová jako kretén a já se pořád musím otřásat nad představou, že jsem někomu takovýmu dovolila, aby se mě dotýkal. Bleh. Má pravdu, mám už k němu odpor. Ale za to si může sám, když jsem se s ním rozcházela, nic takovýho jsem necítila.

Během minulýho týdne a hlavně o víkendu mi na krámě řada lidí udělovala komplimenty. Většinu jich sklidil můj copánek nebo vůbec účes. Několik staříků se tam na mě culilo a chtělo mi koupit něco dobrýho, než jsem je zpražila tím, že jsem tady už příliš dlouho na to, aby mi tu ještě něco chutnalo. Pak se odšourali zkoušet to jinam. Dostávám se do fáze, kdy mě opět začínají štvát všichni ti zatracení chlapi kolem mě, co nejsou schopní se vyslovit. Vždyť právě tím mě Myšák nejvíc dostal, že si mě prostě sbalil a bylo. Ale to, s čím se denně potýkám já? Hraná zkroušenost, kterou se mě všichni snaží vmanipulovat do toho, abych je utěšovala a když to nestačí, ještě dodají nahlas, že jim není do smíchu, aby mě přinutili zeptat se proč. Významný pohledy plný žalu. A když se zeptám, tak se neděje nic. Mám pocit, že celej svět se nějak obrátil naruby. Neměly by se takhle chovat ženský? U chlapů je to prostě divný, tím spíš, že to zdaleka není jeden, co na mě tyhle a mnohem šílenější věci zkouší. Mám toho už zase pokrk. A ještě k tomu Marek, kterej se taky chová čím dál tím dementnějš. Budiž, má pro to omluvu, jelikož má na tu hlavu dokonce invalidní důchod, ale mám já to zapotřebí, neustále přitahovat tyhle pofidérní týpky? Kam se poděl ten pěknej frajer, co mě tuhle přišel pozvat na rande? Kam se poděli všichni ti kluci z mýho mládí, co se s tím lidově řečeno nesrali, co prostě řekli holce, že se jim líbí, nebo nic neříkali a prostě to nějak samo vyplynulo? Proč je v tom teď pořád přítomná taková křeč a nechuť? Proč už získávám odpor prakticky ke každýmu chlapovi, kterej se v mym okolí objeví? Všichni mě zase jednou serou. A ačkoli je mi jasný, že to jednou přejde, docela ráda bych, kdyby to jednou přišlo teď.

Ostatně, pár dní zpátky se mi ozval pan Potetovanej. Nevím proč jsem si myslela, že tentokrát to bude jiný, stejně mi napsal jen pár smsek a pak když jsem konečně měla čas a mohla jít ven, neodpověděl. Až na druhou smsku, a to ještě že má jen chvilku. Stejně nechápu, o co mu jde. Proč mi posílá tak rozverný zprávy o tom, jak by mě chtěl vidět, když má holku? A proč s tím pak zase přestane a neodpovídá? Vůbec bych se nedivila, kdybych dneska na ten Karlák přišla, půl hodiny tam čekala a on mi pak napsal, že to nestíhá. Je to tak vždycky. Neznám snad jedinýho spolehlivýho chlapa. A nejhorší na tom je, že mám poslední dobou pocit, že si ani nemám s kým pořádně promluvit. Na krámě se mnou často někdo je, takže se vykecám z toho, co mě trápí. Ale mám pocit, že nemám nikoho, kdo by věděl o všem, co se se mnou děje. A koho by to hlavně zajímalo. Ani s Maudětem se teď nevídáme tak často a už si ani tak detailně nepokecáme. Nebo se mi to možná jenom zdá, nevím, ale mám pocit určitý krize, kterou ještě umocňuje fakt, že nám teď nastoupila nová kolegyně a já kvůli ní šla včera zbytečně do práce. A pak mi ještě prohodili týdny, takže jsem přišla o svůj týden klidu v kuchyňce, minulej jsem měla dlouhej, teď mám teda krátkej a příští zase dlouhej, ačkoli bych si nutně potřebovala odpočinout a ten dlouhej jsem měla mít až za dva tejdny. Mám už z toho stres, doteď bylo všechno v klidu, ale najednou jsem zjistila, že si tu práci nosím domů a že nemůžu spát. Zase se mi o tom zdá, jako ten první měsíc, když jsem nastoupila. Mám z toho hrůzu a zaplavuje mě onen dobře známej pocit nevyhnutelnosti, kterej mě málem zabil před maturitou a kterej mě vůbec ničíval vždycky když jsem před sebou měla něco ošklidýho, z čeho jsem se nemohla vymluvit. Něco prostě dělám špatně. Snad je to tím počasím, protože tohle pošmourno a tmavo mě vždycky ničilo, snad bych potřebovala dovolenou, snad mě dojebává slyšet od J., kterou jsem vždycky měla za svou kotvu v týhle práci, že toho má plný zuby a uvažuje o odchodu, nevím. Ale najednou mám prostě pocit, že to přestávám zvládat a že to ztrácí smysl. A do toho mě ještě naši neustále zpravujou o nějakejch pozicích, o který bych se podle nich měla jít ucházet. Ale mám já na to čas a sílu? Kdy tam mám jít, když jsem pořád v práci? A jak bych mohla někam vůbec nastoupit, když mám po zkušebce a ze dne na den mě odsud nikdo nepustí? Nemaj lidi. Budou mě tam tři měsíce držet a pak mi nezaplatěj, však je známe. Mám to zapotřebí? A mám zapotřebí jít zase do nový práce, zase se všechno učit a zjišťovat, že všude je to stejně na hovno, jen možná za trochu jiný peníze a s jinou pracovní dobou? No bože, tak vstávám ve tři padesát, ale zase to neni každej den a navíc, co na tom? Jsou na tom lidi i hůř. Chci snad strávit celej život tím, že budu každýho půl roku měnit práci? Nechci. No a co, že mě to vyčerpává. Drtivá většina populace je na tom podobně.

Ale tu dovolenou bych asi fakt potřebovala. Někde v teple, u moře. Jela bych někam na Kanáry nebo na Lefkádu, někam, kde jsem ještě nebyla a kde mě to rozptýlí natolik, abych na tu práci nemyslela. Ovšem to by chtělo někoho, kdo to tam zná a kdo se tam o mě postará, protože já a jet sama do neznáma? Ani náhodou. No, uvidíme během podzimu. Pfff, podzim, už aby se vybarvil, ať je aspoň na co koukat. Tohle šedivo mě fakt ubíjí.