Rubrika: Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Stejně jako Adelaine, ani já se tomu nechtěla věnovat tady. Přišlo mi, že jsem se dostatečně vypsala v komentářích na příslušných místech, ale ono to zjevně nestačí a bude to chtít dělat mnohem větší „burdel.“ A koneckonců, jestli tohle má být jedna z posledních příležitostí, kdy se ještě moje články budou objevovat na titulce, tak ať to stojí za to.

Takže ke Standovu mailu.

Milý Stando,

měla jsem zato, že Autorský Klub je tvou velkou chloubou. Že je naší velkou chloubou, že je to naše dítě, o které se snažíme všichni do jednoho pečovat každým jedním příspěvkem do diskuse, každým jedním článkem, který vypustíme do světa. Měla jsem zato, že jsme všichni svorně hrdi na to, že v něm jsme a že s ním máme co dočinení, protože je to jistý ukazatel čehosi. Nedá se říct, že všechny blogy mimo Klub jsou špatné a že jen ty klubové jsou nějak elitní, to rozhodně není pravda, ale blogy, které v AK jsou, byly vždycky něčím výjimečné, protože se do toho klubu dostaly. Protože na to měly.

Žel UChu, ty už to tak zřejmě necítíš. AK se pro tebe ze dne na den stal pouze protáčítkem návštěvnosti a z nějakého důvodu jsi se prostě jednou probudil a uvědomil si, že je ti nějaká laťka a úroveň šum a fuk a že se zpronevěříš všemu, s čím byl klub založen a tři roky veden, za co jsi ostatně i ty sám tvrdě bojoval. Je vždycky smutné vidět lidi, jak zrazují vlastní ideály, ale vidět, jak přitom zrazují i všechny ty, kteří v ně věřili, na to se prostě nedá dívat bez emocí. A chudák Krutomluv se obrací v blogerském hrobě. A bývalí správci, vědíc dobře, kolik tomu všemu dali práce a sebe sama, se nestačí divit.

A to ani nemluvím o bývalých členech, vyloučených na základě pofidérní připomínky k jejich kvalitě, jíž prý nedosahovali úrovně něčeho tak vznešeného jako AK. Dívám se na našeho nejčerstvějšího nováčka a vychází ze mě velice smutné Ha-ha.

Přes dvě stě jedinců, tedy drtivá většina Autorského Klubu i přihlížejících čtenářů, kteří tvorbu blogerů AK sledují a mívali o ní dobré mínění, je u vytržení. Jsou právem vzteklí, rozpálení doběla, a protože to jsou lidi, kteří se opravdu nebojí říct světu svůj názor a jít s kůží na trh, činí tak na všech možných frontách, možná někdy až moc zoufale, ale čemu se divit. Tři roky blogeři bojují za své místo v klubu, který pro ně hodně znamená, tři roky se blogeři hlásí a několik měsíců vydrží čekat s palečky sepjatými, aby se jejich jméno jednoho dne mohlo objevit na titulce a hlavně v seznamu členů. Aby si mohli na blog vystavit tu ikonku, která je pro ně puncem kvality a ocenění, která pro mnohé z nich znamená velký převrat v blogování, příliv mnohem zajímavějších čtenářů a komentátorů, aby si na blog mohli napsat „Hurá, přijali mě! Jsem dobrej!“

Mám za to, že prezident, kterého drtivá většina občanů nenávidí a je nespokojená s jeho vládou, je špatný prezident a měl by odstoupit. Mám za to, že bloger, kterému nezáleží na zpětné vazbě a na tom, aby byla kladná, je špatný bloger a měl by toho nechat. Mám za to, že správce klubu, který ignoruje hlas jeho členů a nezáleží mu na odezvě, je špatným správcem a neměl by takovou pozici zastávat. Mám za to, že člověk, který se rozhodne zcela ignorovat myšlenku, s níž byl takový klub založen, ignorovat minulost, jakou si prošel, ignorovat ty duše, které se pro Klub v minulosti roztrhaly a vydaly z nejlepšího, takový člověk není na svém místě a měl by se stydět.

Můžete mi říkat, že si to moc beru. Ale já mám proč. Jsem bloger. A záleží mi na tom, abych byla dobrý bloger. A jsem přesvědčená, jak pravil pan Werich, že když už člověk je, tak má koukat, aby byl. A když už je správcem, tak má koukat, aby byl dobrým správcem a ne jen tak že „tady je Krakonošovo“ a vy jste mi buřt. Každý dobrý vedoucí ví, že takhle se nic vést nedá, ne pokud mu záleží na kvalitě odvedené práce.

Nemám nic osobního proti tobě, milý Stando. A neříkám, že tvoje práce je snadná. Ale jsem přesvědčená, že tímto aktem, s přihlédnutím k veškeré minulosti Autorského Klubu, jsi klub zradil, a to je všechno, na čem teď záleží. Zradil jsi jeho ideály, o nichž se tři roky básní na všech frontách a které sdružily tolik lidí a přinesly tolik zajímavého mnohým z nás. Svou pomalou a nevhodnou reakcí na celý problém jsi navíc zradil i nás, kdo jsme v AK věřili právě na tu laťku, kdo jsme si vážili toho, že jí dosahujeme, a kdo jsme byli přesvědčeni, že chápeme, o čem to všechno je – a podle toho jsme se zařizovali, abychom tomu dostáli.

Jsem naivka. Věřím v dobro a lásku, věřím ve spravedlnost, i když vím, že ve světě to tak nechodí. Ale že to vím, neznamená, že se těch ideálů vzdám. Nehodlám se vzdát ideí Autorského Klubu tak, jak byl založen a veden donedávna, dokud tu jsem, nehodlám se vzdát boje za to, o čem by Klub měl být. Že tys to vzdal, že se raději budeš ohánět vzletnými frázemi o šikaně dívčích blogů (všichni víme, že toto prohlášení je nepravdivé a zavádějící) a o potřebě nebe dosahující návštěvnosti (kterou jistě přítomnost něčeho nevhodného zaručuje, ale za jakou cenu?) k tomu, abychom mohli fungovat… to všechno jen potvrzuje má slova – vzdal ses našich idejí a cílů, popřel si samotný smysl našeho Klubu a udělal si z něj frašku klasického nováckého typu: nevadí, že je to sračka, protože čím větší sračka to je, tím víc lidí se na to dívá.

Prosimvás kde to jsme? Cos to udělal, Pepikuu? Proč??? Za tak málo ti to všechno, co bylo, stojí?

Milý Stando. Seru ti na návštěvnost. Seru ti na to, abych byla členem AK, je-li ode dneška jeho účelem pouze přitáhnout pozornost jakýmkoli i sebepokleslejším způsobem. Seru ti na titulku, má-li se vedle mého článku, do nějž (jak všichni víte) dávám co můžu, „skvět“ nádhera typu „Ahojte, blbečci, já jdu ven, vy se tu užírejte nudou“. Seru ti na klub, který vedle překrásných kreseb, maleb, fotografií, básní, povídek, příběhů, úvah, zamyšlení a vlastno“ručně“ nazpívaných hudebních videí postaví na stejnou úroveň podobný paskvil na článek podepřený umělecky nehodnotným autoportrétem tuctového rázu. Něco takového článek nedělá. Jakýkoli článek. Natožpak článek hodný člena Autorského Klubu, prokristapána.

Už nebudu propagovat Autorský Klub. Už nebudu odkazovat na články na něm ani na Srdce Blogu, což jsem doteď dělala hojně, tady, na facebooku i na twitteru. Už nebudu mluvit o tom, jak si vážím toho, že v něm jsem. Budu nanejvýš mluvit o tom, jak to bývalo krásné, být součástí nečeho, co mě přimělo přehodnotit pohled na blogování a mířit výš. Nepoklesnu ve své vlastní laťce, mohla bych zaspamovat titulku sračkami, kdo mě opravdu zná, ví, že na psaní sraček mám talent, ale neudělám to. Budu se raději věnovat svému vlastnímu postupu a budu zvažovat, jaký smysl pro mě má být tady a jestli už náhodou není na čase posunout se jinam.

Jsem přesvědčená, že návštěvnost se dá zajistit i jinou cestou, ostatně nepsala o tom zrovna nedávno Edith tolik opěvovaný článek? Jak vůbec můžeme mlčet, když nám je servírováno každý den něco úplně jiného? Mně osobně je pozice tohohle blogu ve vyhledávačích úplně ukradená a jsem zásadně proti tomu, aby se naháněla tímto způsobem. Pakliže se náš milý server hodlá ubírat tímto směrem, pak prohlašuji, že blog.cz is dead a že si zcela zaslouží dopadnout přesně tak, jako všechny ostatní české blogovací servery. (A dopadne tak, ne že ne.) Těm bylo taky jedno, že na nich blogují lidé, živí lidé. Kdo by tu ostatně zůstával, když nemá na co být hrdý. Vy byste chtěli pracovat ve společnosti, jejíž obchodní politika je vám odporná a všechno, co představuje, je vám proti srsti? Chcete blogovat na serveru, který v pondělí hlásá kvalitu a autorské psaní a v úterý je mu všechno jedno, jen když je návštěvnost a když se hodně diskutuje? Na serveru, kterému je jedno, že všichni ti diskutující jsou beznadějně nasraní a zklamaní?

Návštěvnost. To slovo, které všechno dobré ničí. Kvůli kterému pár dobrých lidí opouští naše řady a odchází jinam. Nebyl to by the way, milý Stando, právě ten důvod, proč zkrachovaly všechny ostatní české blogovací servery? Well done, indeed. Dívej se, jak odchází ti, co tady přitahovali nejvíc pozornosti (té pozitivní), co tady něco znamenali a na které jsme opravdu mohli být pyšní. Dívej se, jak je bezmála tři sta členů Autorského Klubu zklamáno a smutno. A tleskej si.

Vedení se nám rozhodlo uspořádat soutěž o „Blog roku“. Temnářka hbitě reaguje úvahou o tom, jak by vlastně takový bloger roku měl vypadat. A já k tomu taky něco mám.

Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi ta soutěž trochu nešťastně pojmenovaná. Hledá se bloger nebo blog? Ono se může zdát, že jde o totéž, ale podle mě tomu tak ne vždy musí být. Říkám si, aby to nedělalo neplechu, až se s tím hodnocením začne. Ono to sice samozřejmě bude na odborné porotě, ale znáte to – lidi si vždycky najdou hůl a já si prostě myslím, že je lepší nedávat jim záminky ke slovíčkaření.

Líbí se mi Temnářčina představa o takovém vítězném blogerovi. Souhlasím s tím, že by to měla být osobnost, která tím blogem skutečně žije a nějak řádně se mu oddává. Prostě znáte to – ne každý, kdo má blog, je automaticky bloger. Já si třeba umím představit celou řadu blogerů, neřkuli blogobrit, které bych na to místo jmenovala – a značná část blogerské obce si zjevně představuje ta samá jména, protože za těch pár dní, co je soutěž spuštěna a možnost nominace otevřena, se právě ta jména objevují ve výběru. Ale tady zase trošku narážím na ten název soutěže.

Má jít o blog roku 2012. Co to znamená? Podle mě by mělo jít o blog, který v tomto roce byl založen nebo se v tomto roce nějak výrazně zapsal do podvědomí čtenářů. O blogera, který se právě v tomto roce prosadil. Uznávám, tak velká část roku ještě neuběhla a nováčci tudíž neměli zase tolik času, ale zase šest měsíců… no, něco zajímavého se v naší obci určitě objevit mohlo.

Myslím si, že jmenovat v takto pojmenované soutěži notoricky známé postavičky, které už si své místo mezi čtenáři dávno vydobyly a jimž tudíž takové vítězství nepřinese tolik ovoce jako úplnému nováčkovi, není úplně férové a nejlepší řešení.

Chtěla bych jako vítěze vidět někoho, o kom zatím moc nevím. S kým nikdo nedělal žádné rozhovory. Kdo je nový, neokoukaný a neotřelý. Kdo má svěží náhled, protože právě přišel. Nebo už tu třeba byl dýl, ale tenhle rok pro něj v blogové kariéře znamenal nějaký přelom – rapidní změna designu a obsahu blogu, přístupu k blogování a tak tomu podobně. Přechod od kopírování k čistě autorskému blogu, který si za krátkou dobu stihl získat spoustu čtenářů, protože se ukázalo, že ten člověk to hergot umí. Prostě tak něco, rozumíte mi, ne?

Ne že bych nepřála vítězství našim známým firmám. Ale mám prostě zato, že pro ně by to znamenalo asi tolik, co pro božského Káju další slavík do sbírky. A pro nás, publikum, dychtivé po novotách a čerstvosti, jakbysmet.

A báj d véj, ten soutěžní blog má podle mě fakt otřesnej design. Just saying.

Mnoo, tak když jsou tu ty řeči o tom, jak by mohla eventuálně vypadat hlavní stránka tadytoho servéru, tak jsem si zkusmo navrhla, jak by se mi třeba líbilo mít to udělaný. Je to takovej rychlonávrh, ale myslím, že by se něco v tom smyslu dalo vytvořit a přijde mi to celkem použitelný a přehledný. Co vy na to?

P.S.: Tohle není vysloveně o AK, ale je to blogová tématika, tak jsem to k tomu přiřadila.

No, musím říct, že touhle paranoiou trpím částečně taky. Ne proto, že bych měla něco proti facebooku jako takovýmu. Ale bojím se, aby se tu (jak je bohužel zvykem) zbytečně nezaváděly změny jen proto, aby se něco dělo. Spravit, co je rozbitý, ok. Zjednodušit, co je komplikovaný, ok. Ale takový to vyšperkovávání, všelijaký měnění a drastický předělávání věci, co perfektně fungujou? Ne-e-e, proč probůh?

Už se na internetu pohybuju pěknou řádku let a bohužel prakticky všude, kde jsem se kdy pohybovala, to dopadlo tak, že namísto zrealizování užitečných nápadů, který by podstatně zjednodušily a zpříjemnily použití, časem někdo dostal ten úžasnej nápad všechno překopat a zavést „novinky“ a „vylepšení“, co v diskusích zněly spoustě lidí strašně lákavě, ale ve výsledku nepřinesly nic jinýho než komplikace, chaos a mnohdy totální destrukci doposud skvěle fungujícího systému. O otrávení uživatelů z toho, že „už to není co bývalo“ a jejich odchodu jinam nemluvě.

Příklad takových fungujících věcí, co byly zrušeny – na FB jsme všichni byli zvyklí mít přehled o tom, co jsme doposud nasdíleli, pokud jde o videa a odkazy na různý články nebo prostě zajímavý věci, nacházející se mimo facebook. Já si tam z toho třeba dělala takovej playlist, tu a tam jsem to prošla a přehrála si, co se mi kdysi kdesi zalíbilo a na co už jsem úplně zapomněla. Nebo jsem si přečetla nasdílený články, který mě kdysi něčím zaujaly. To už teď neni možný, pokud si teda nedáte tu práci projít totálně celou svou historii a uprostřed všeho ostatního to dohledat (což chce přinejmenším volnej víkend a pevný nervy k tomu). Proč někdo zrušil ten báječnej odkaz „My links“? To nepochopim.

Druhej příklad – na hlavní stránce jsme mívali možnost vybrat si, jestli chceme, aby se nám zobrazovaly jenom statusy nebo i fotky a ostatní blbosti. Další, podle mě zcela zásadní funkce, kterou FB z nepochopitelných důvodů zrušil.

Namísto toho ovšem zavedl třeba takovou blbost, že jakmile někde něco komentuju nebo lajkuju, všem se to okamžitě zobrazí na zdi, ačkoli je to vůbec nezajímá (jejich pohled) a je jim do toho naprostý hovno (můj pohled). A nejenom že se jim zobrazí, že jsem něco komentovala, dokonce se jim zobrazí i ten danej obrázek, kterej jsem komentovala. Takže já třeba když se podívám na zeď, je plná fotek lidí, který vůbec neznám, nebo stránek, o nichž jsem nikdy neslyšela, prostě jen proto, že někdo z mých friendů to olajkoval nebo pod tím komentoval. Kdo tuhle kokotinu vymyslel, no to by mě zajímalo. Můj život na FB od tý doby podléhá přísný autocenzuře, protože se musím neustále kontrolovat, abych nelajkovala nebo nekomentovala něco moc… no víte jak, prostě co nechcete, aby ostatní viděli 😀 Nemluvě o tom, že dost lidí to vyřeší tím, že si mě odstraní z výpisu, čímžto se ovšem taky postarají o to, že neuvidí moje statusy. A to mě neba.

Takže po těchhle zkušenostech logicky, když se někde na nějakym serveru, kterej používám (ať už k čemukoli), začne mluvit o změnách, zatvářim se asi jako když vidim, že někdo chce předvést na motorce kousek, kterej neumí, a už dopředu vím, že si rozbije tlamu. Stejně tak totiž tady vím (nebo jsem přinejmenším skálopevně přesvědčená), že jakmile se začnou zavádět změny, drtivá většina jich rozhodí systém, na kterej jsem byla zvyklá a kterej hlavně fungoval (protože tady nemluvím o averzi ke změnám jako takovým, abychom si rozuměli. To, že jsem na něco zvyklá, nevnímám jako argument proti změně. Když je něco blbý, tak se to samozřejmě dá vylepšit a tendence vedení to udělat naprosto chápu, na druhou stranu když je něco super, tak mě tyhlety tendence přinejmenším děsí). A to mě otráví a nebude mě to bavit. A když to bude hodně zlý, budu muset uvažovat o odchodu a hledat si novej blogovací server a stěhovat blog a tenhle rušit a vůbec, no prostě na to se nedokážu těšit, toho se umim jenom bát.

Že je spousta navrhovanejch změn „kopií“ facebookových funkcí, to mě fakt nesere. FB je šikovná věcička (až na těch pár much), od níž se samozřejmě určitě můžeme něco málo přiučit. Ale někdo by měl mít rozum na to, aby dokázal odhadnout, který z těch věcí nám pomůžou a který jsou pro naše účely – tj blogování – nadbytečný. Samozřejmě se nabízí otázka, je-li vůbec možno se shodnout na hranici mezi užitečnou změnou a nadbytečným „vylepšovátkem, co všechno akorát zkomplikuje“. Ale já myslím, že by to neměl být problém.

Třeba měnit design hlavní stránky mi přijde jako zbytečnost, která by akorát otrávila spoustu lidí, kteří jsou zvyklí na její nenásilnej, celkem příjemnej vzhled. Naštěstí to nevypadá, že by S. tuhle změnu plánoval, UCHo mu požehnej.

Chápu, že někdo chce mít možnost změnit přezdívku = adresu blogu. Nejsem si jistá, jestli by to nepřineslo komplikace, ale to už je na vedení, aby to vymyslelo.

Oceňuju nápad na sledování mých vlastních komentářů na cizích blozích. Pro tuhle změnu konkrétně jsem všema deseti, dokážu si představit, že bych se do toho komentování položila s naprosto jinou vervou než teď, kdy vím, že už si odpověď stejně nepřečtu, protože zapomenu, že jsem vůbec kde komentovala nebo se na něco ptala.

Možnost exportovat svůj blog jednoduchým způsobem do jednoho souboru přivítám všema deseti, stejně tak víc možností editace písma nebo úpravu vkládání obrázků, která mně osobně přijde v současnou chvíli nedostatečná a nevychytaná. O možnosti hromadně mazat staré články ani nemluvě, to by mi fakt bodlo, současná podoba mazání starých článků je tragicky pitomá a vždycky, když se na to vrhnu, mě to během pár minut dokonale znechutí, takže se na to vykašlu a radši tam ten starej brak nechám.

Ale co mi třeba přijde zbytečný, je vylepšovat podporu cizích serverů při vkládání materiálu, nutno říct nakradeného odjinud. Mám za to, že blog není a neměl by bejt o vkládání tun videí, odkazů, chatboardů a anket. Když se mi líbí nějaký hudební video, buď ho můžu vložit přes yt nebo, pokud tam není, klasicky přes odkaz. Co se mě týče, nevidím v tom problém a nemám ráda blogy, kde autor ke každýmu článku cítí potřebu vkládat video s nějakym songem, co zrovna poslouchá. Upřímně je mi to jedno, pokud to nemá nějakou hlubší myšlenku, která by byla rozvedená v tom článku. A nelíbí se mi myšlenka, že bychom tohle ještě víc podporovali, aby mohli tyhlety lidi efektivněji plnit svý blogy nepodstatným brakem v podobě tvorby, která jim nepatří.

Zjednodušovat sdílení článků nebo dokonce komentářů mi přijde vysloveně jako nadbytečná věc. Proč si kazit design blogu sdílecíma tlačítkama, když můžu úplně normálně otevřít FB a do statusu hodit odkaz na ten kterej článek? Totéž lajkování komentářů. Proč proboha, když na něj můžu jednim klikem tlačítka reagovat a ohodnotit slovně, že s ním souhlasím? To už jsme vážně takový lemry, že nedokážeme napsat „Máš pravdu, pod to se můžu podepsat, jo, tos řekl dobře…“? Hergot jsme snad blogeři, tak umíme psát, ne? Jakmile by se zavedlo lajkování komentářů, vsadim se o co chcete, že počty komentářů na blozích by rapidně klesly, protože lidi by si nedali práci ani s tím, aby napsali „dík, potěšils mě“, prostě by to jen olajkovali. A to přece nechceme, nebo jo?

Podobně možnost editace už odeslaného komentáře. Na FB je to super věc, fakt žejo, ale to neznamená, že to potřebujeme i tady. Domnívám se, že jakmile by tu ta možnost byla, lidi by přestali přemýšlet o tom, co píšou – protože by věděli, že to můžou po odeslání ještě změnit. Když píšu koment na cizí blog, obvykle nad ním dost přemýšlím, když je to něco delšího, tak i piluju sloh, několikrát to přepisuju a čtu to po sobě, abych se ujistila, že jsem řekla, co jsem chtěla, že je to dobře čitelný i pochopitelný a že to vyzní tak, jak jsem chtěla. Myslíte si, že bych se s tím tak srala, kdyby byla možnost to pak editovat nebo možnost ohodnotit článek lajkováním? HVNS, prostě bych ten článek olajkovala. Drtivá většina lidí by to jen olajkovala. A z tý představy je mi mdlo.

Takže proto se bojím, co z těch plánovaných změn nakonec bude. Ale snad to tady nakonec přece jenom nedopadne jako to dopadá všude jinde – že si masivní stádo (většinou lidí, co to zase tolik nepoužívaj) odhlasuje lákavý změny, který pak menšina (ti, co to používaj hodně) opláče, protože „dřív to bejvalo lepší“. Bylo by fajn, kdyby se to tentokrát nestalo. Pro změnu.

Já ten nápad s Medailonkem prostě nemůžu pustit z hlavy, a tak jsem si k tomu sedla (ach, ty noční záchvaty tvořivosti) a sepsala si takový první vzor toho, jak by mohl vypadat. Potýkám se ovšem s několika otázkami, tak snad mi na ně pomůžete vymyslet odpověď. Proč se s tím obracím právě na vás? No především proto, že řada z vás se tu k onomu nápadu vyjádřila velmi kladně, a tak si řikám, sakra, když se vám to tak líbí a mně to pořád leží v hlavě, mělo by se to zrealizovat, no né 🙂 Ovšem jsou tady ty otázky:

Pokud ano, co by měl obsahovat? Já zvolila podobu, zahrnující především charakteristiku mé osobnosti (pokusila jsem se být velmi objektivní a vyhmátnout, jaká doopravdy jsem, a taky se vyhnout takovým těm nudnostem typu „pocházím z“, „mezi mé záliby patří“ a podobně), pak krátký souhrn toho, co najdete na tomhle blogu, zhodnocení pro a proti jeho čtení a krátký závěr s nezbytnou pozvánkou. Tuhle podobu si můžete prohlédnout v celém článku.

Mohly by tam ale být i úplně jiné body. Nebo by každý mohl dostat prostor, ať si tam napíše co chce – to by pak ale nevypadalo tak hezky. Co myslíte?

Osobně si myslím, že ne, nanejvýš tak v posledním bodě, kde zpovídaný zve čtenáře k návštěvě svého blogu, a to by nemusel být takový problém. Vždycky se to přece dá říct různými způsoby. Krom toho, rozhovory se na blogu AK mají objevovat nepravidelně a vypadá to, že se nebudou týkat všech členů tak jako Medailonek. A i kdyby, brala bych rozhovory jako rozšíření Medailonku, více prostoru pro vyjádření. Medailonek by byl prostě jen medailonek, byl by zaměřený spíš na tu charakteristiku a „kdo jsem a o čem je můj blog“ a ne na názory a odpovědi na otázky.

–

Tak co myslíte. Mám do toho jít, pokusit se přihlásit za správce a zprovoznit tuhle rubriku? Nebo si myslíte, že je to zbytečnost, že rubrik je tam už teď jako nas… a že Rozhovory bohatě postačí? No nekoukejte tak vyjeveně a šup šup komentovat! 🙂

Medailonek (název rubriky)

M. (titulek článku)

Jsem M., narodila jsem se léta páně 1988, přesněji v sprnu. Jsem tedy znamením lvice a drak, pokud na tyhle věci věříte, jako že já docela jo 🙂 Do značné míry vám na tom mohu přiblížit svou povahu – jsem hrozně proměnlivá, náladová, pokaždé jiná, ale vždycky svá. Jsem cholerik, co sám nikdy neví, jak na danou věc zareaguje, a hrozně rád tyhle své výkyvy sám pozoruje a popisuje. Jsem velký milovník šelem kočičích, které mi jsou tolik blízké právě svou nezkrotnou, svobodnou povahou. Jsem jako kotě, co se rádo mazlí, občas mu šibne a začne splašeně lítat sem a tam. A jsem i jako pravá kočičí dáma, která se vší grácií přijde, když se chce jí, ale zkuste ji tahat za ocas a pěkně vás podrápe.

Jsem blázen do spousty věcí, těším se z miliard maličkostí a mnohdy se zabývám úplnými zbytečnostmi. Snažím se žít minimalisticky, ekologicky a správně, protože věřím, že to tak má být. Jsem tvor velmi často filozofující, změny milující a svých přátel nadevše si cenící. A taky jsem bloger.

Převážně moje úvahy o životě a lidech, chvilkové zkraty, názorové články, občasné výlevy a věčné stížnosti, to vše prolnuté trochou sarkasmu, místy černého či škodolibého humoru, střídavě dochucované sebelítostí nebo sebestředností, to podle nálady.

Píšu poesii, když se na to cítím. Píšu na Témata týdne, když mám co říct. Občas fotím a pak si s těmi fotkami hraju a různě je upravuju, protože si ráda přikrášlím šedou realitu všedních dní. A dělám i další věci, o nichž se více či méně na svém blogu zmiňuji a které více či méně prezentuji.

Protože čas od času mám světlé chvilky a vymyslím něco ohromného, převratného, šikovného, povzbuzujícího, inspirativního, motivujícího nebo prostě jen takového, že si řeknete „sakra, to je přesně ono, ona mi rozumí a tohle jsem hledal/a“ 🙂

Protože někdy jsem až moc upřímná a až moc otevřená a některé lidi to prostě děsí, když se jim někdo otevře tak moc. Neumí to zpracovat, nevědí, co na to říct, nejsou si jisti, jestli to vůbec měli číst.

_

Někteří říkají, že jsem blázen, magor, osoba střelená, divná, nepochopitelná, fascinující, zajímavá, úžasná a dalším milým slovům odpovídající. Jsem ale taková doopravdy nebo jsem úplně jiná, průměrná a nezáživná? Mno, na to si už budete muset udělat názor sami 🙂 Kde? Přece na mém blogu www.phoenixrise.blog.cz. Tak šup ať už jste tam a nezapomeňte – před použitím protřepat! 😉

Přátelé, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale severní pól dobyt! Aneb seznam členů AK pokořen a teď už vám konečně můžu předvést své absolutní favority. Nejdřív ale klasicky něco omáčky a keců okolo. No znáte mě, když jde o AK, já to ani jinak neumim 🙂

Musím říct, že to bylo náročnější, než jsem čekala. Všechny členské blogy jsem poctivě zotvírala a prolezla aspoň třemi kliknutími, abych se o nich dozvěděla co nejvíc, ale dělejte to takhle u dvou set blogů a za chvilku vám z toho začne pěkně hrabat. Krom toho jsem už v první vlně vyřazování zjistila, že většina členů je v tom seznamu zcela oprávněně a že jsou prostě fakt dobří. Jak tedy vybrat ty nej? Inu, v druhé a třetí vlně jsem se prostě musela vykašlat na to, jak je kdo dobrý a co všechno zajímavého má k nabídnutí, protože to bych tu po zbytek roku nepsala o ničem jiném než o nich, a to je podle mě něco, co náleží přímo AK a ne mně. Stojím si totiž za tím, co jsem psala přímo v komentářích na klubovém blogu – že samozřejmostí by tam měla být rubrika s názvem dejme tomu Medailonek, která by postupně představovala každý blog zvlášť, a všichni členové by tak měli svůj profilový článek, kde by se objevilo něco málo o jejich blogu a tvorbě, o jejich názorech nebo o nich samotných (to už by se nějak vymyslelo, jestli formou nějakého jednotného dotazníku nebo prostě jen ponechání prostoru samotnému blogerovi, ať si do medailonku dá co chce. Taky mě napadlo, že třeba první v medailonku by byl vyzpovídán autorem rubriky a pak by byl pověřen vymyšlením otázek na dalšího a tak dále – prostě takový řetěz rozhovorů) a nikdo by nepřišel zkrátka.

Proč se takové iniciativy nechopím? Upřímně řečeno, jsem ve fázi váhání. Když jsem svou vizi zveřejnila v komentářích na klubovém blogu, nekonala se absolutně žádná odezva. A dělat něco, co nikoho nezajímá, mě nebaví. I když si osobně myslím, že taková věc by tam být opravdu měla (ostatně se o ní i mluvilo před čistkou a leckdo se vyjádřil pro), nepoženu se do něčeho, do čeho se nezapojí druzí. Navíc AK v současné fázi je pro mě spíš předmětem pozorování než nějakých aktivit. Sleduju, co se tam děje, a zatím z toho zase tak odvázaná nejsem. Že by to byla šance „zazářit“ s mým Medailonkem mezi všemi těmi soutěžemi, básněním a fotografováním? Šance zavést něco pevného, neměnného, co položí nové základy klubu a čeho se bude možné chytit? Nebo je to spíš signál toho, že ať se v klubu stalo cokoli, stejně to tam jde do kopru? Nedokážu se rozhodnout.

Ale dost už řečí, it’s show time! 🙂

Jako úplně poslední dodatek jenom řeknu, že jsem k nim všem měla napsané odstavečky s poznámkami, pochvalami za to či ono, upozorněním na zajímavé detaily a podobně, ale když to tak vidím, dlabu na to. Bylo by to na strašně dlouho a stejně, k čemu to. Klikněte na odkaz, zastavte se tam, pobuďte, počtěte si, prolistujte si rubriky a sami uvidíte, co v kom je. Každopádně připomínám, že tohle všechno je pouze můj výběr favoritů a tedy žádné hodnocení toho, kdo je lepší, kvalitnější nebo zajímavější. Prostě mi učarovali a proto tu jsou. Tečka.

1. Adelaine Georgia Screams – http://xion.blog.cz/
2. Ajinak http://papercat.blog.cz/
3. Alouette http://alouette.blog.cz/
4. Awia http://awia.blog.cz/
5. Brabikate – http://brabikate.blog.cz/
6. Gemik http://gemik.blog.cz/
7. Helium a visual http://de-vita.blog.cz/
8. Jana http://jazzuv.blog.cz/
9. Julie http://dopisywinstonovi.blog.cz/
10. Kája http://kajajaja.blog.cz/
11. Kunik 91 http://kunik91.blog.cz/
12. Luc Foxie http://rawwrrr.blog.cz/
13. Maky.Orel http://flora-fauna-foto.blog.cz/
14. Mami http://ajalulu.blog.cz/
15. Marťula http://twenty-smiles.blog.cz/
16. Matt http://sprostepovidky.blog.cz/
17. Meow http://amandina.blog.cz/
18. Mystann http://sawesome.blog.cz
19. Nikolas http://nickii.blog.cz
20. Numenesse http://numenesse.blog.cz/
21. Opti-Mystique http://opti-mystique.blog.cz/
22. Péťa http://nemejtevidiny.blog.cz/
23. Průhledná krabička http://pruhlednakrabicka.blog.cz/
24. Radka http://candela.blog.cz/
25. Rezke http://rezke.blog.cz/
26. Roxy http://nudanudanuda.blog.cz/
27. Rybička http://rybarna.blog.cz/
28. Sense http://ocima.blog.cz
29. Shariony http://shariony.blog.cz
30. Skikuba http://volkl.blog.cz/
31. Telenta – http://telenta.blog.cz/
32. The – http://povidkareni.blog.cz/
33. Uajiii http://uajiii.blog.cz/
34. Vallie http://valliin.blog.cz/
35. Vee http://vees.blog.cz
36. Vrbize http://vrbize.blog.cz/
37. Vysmátá – http://excentrique.blog.cz/
38. Wolfram http://q-blog.blog.cz
39. Zapomenutá autorka http://zapomenuta.blog.cz/
40. Zina http://serpentine-tichoslapek.blog.cz/
41. Žirafka http://zirafika.blog.cz/ a http://tvorim.blog.cz/

Btw neslibuju, že s tím už nebudu hýbat, ale pokusím se ponechat to takhle, ať v tom nemáte zmatek 🙂

Slíbila jsem vám, že se pokusím projet všechny stávající členy AK a vyhodnotit, koho z nich bych tam nechala a koho bych poslala domů, kdyby to bylo na mně, mno a tady to je. Dokopnul mě k tomu i jeden článek, na nějž jsem nedávno narazila na titulce AK a kterej už nemohl bejt blogískovější, takže mě zajímá, kolik podobnejch hrůzností teď v tom klubu máme. Nevím, jestli vás to bude zajímat, je to spíš pro moje potřeby a ukojení vlastní zvědavosti, ale tak když už se s tím seznamem jednou budu s*át, tak proč se nepodělit, žejo 🙂 Tákže…

Musím říct, že v klubu se teď najde spousta úžasně šikovnejch lidí. Ať už to kreslí, maluje, fotí, píše, šije nebo vaří (docela mě dostalo, kolik tu máme kuchařů), je vidět, že většina lidí je v AK právem a že něco uměj. Ovšem na druhou stranu mě to probírání připravilo i o pár iluzí, jelikož po všem tom hlásání o kvalitě a o plevách jsem měla určitá očekávání. Předně jsem tedy očekávala celou záplavu originálních, vyčnívajících blogerů s ohromně zajímavými nápady, talentem na všechno možné a slušným designem (přiznávám, na designu mi hodně záleží a celá řada členů u mě na tomto bodě žalostně selhala) – prostě lidí, co vás strhnou už na první, maximálně na druhý pohled. Tím nechci říct, že by takoví v klubu nebyli, ale nějak mi přijde, že jich tam je prostě málo (no hlavně že ty máš talentu na rozdávání… XD). A že je tam ještě stále dost oněch „plev“, které by odpadly, kdyby se laťka ještě o kousek zvýšila (což by možná měla, aby z toho klubu opravdu bylo něco elitního, něco, co sdružuje skutečně nejlepší a nejzajímavější blogy na blog.cz. Upřímně řečeno, jsem v klubu ráda, ale odchod by mi zase tolik nevadil, kdybych si byla jistá, že namísto mě v klubu zůstanou opravdové blogobrity) (btw nevzpomene si někdo, kdo s tímhle názvem přišel? Nechci samozřejmě nikomu upírat copyright :))

Každopádně zajímavých blogů jsem tam našla nemálo. Řadu z nich jsem si poznačila s tím, že se k nim ještě vrátím, a některé z nich možná i zařadím mezi své oblíbence – tedy tvory, jejichž články si nechávám zobrazovat na titulce a z nichž velká část je pro mě opravdu inspirující a téměř na blogovém piedestalu stojící. Ale protože je jich hodně, věnuju jim radši samostatnej článek a nebudu to zatím míchat s tím, co už tu je. Jen ať se jim dostane zvláštní reklamy, však si to docela zaslouží 🙂

Pro přehlednost jsem si je rozdělila do několika kategorií a ke každýmu se pokusím něco málo napsat. Jak známo, řada blogerů vyniká ve více než jedný disciplíně, takže šuplíčkování je ošemetná záležitost, ale dělám to spíš pro sebe, abych se v nich trochu vyznala, takže to nemusí bejt tak přesný. Každopádně si je vychutnejte, mají co nabídnout. Myslím ovšem, že některej z příštích článků věnuju čistě jen propagaci těch opravdu VELKEJCH blogerů, co mě hodně ovlivňujou a inspirujou a jejichž názoru si vážím, ať už jsou nebo nejsou členy klubu. A že tam se asi rozepíšu víc.

Začnu netradičně těmi, jejichž členství v klubu jsem poněkud nepochopila. Jsou to následující:

Afrogirl – sorry, ale ten design je tragickej, text se na něm naprosto nedá číst a když už jsem si to označila a viděla ty kecy… fakt nechňápu, co tohle dělá v klubu

Marta Hlaváčová – uznávám, tohle je asi vážně otázka vkusu, ale já jsem na podobný koláže z koček vysloveně alergická, moje máma je dělá v jednom kuse a vždycky se mě ptá, která se mi líbí víc, ačkoli se jí vždycky dostane stejný odpovědi a sice že se mi to všechno stejně hnusí a že nemá vkus 😀

Dominikisek – a tohle je už úplně nejspornější věc, protože slečna třeba moc pěkně navrhuje a kreslí, ale zase – ty hlody? Tokio Hotel? Krásná? Bleskovkové otázky na konci článku? Takhle si člena AK prostě nepředstavuju, nemůžu si pomoct, a na věk se tu nikdo nevymluví, protože jsem viděla mladší blogery, co psali „dospěleji“.

Reaguji na článek s přiléhavým názvem Autorský Klub, jehož autorkou je Venom. Tyhle věci obvykle řeším prostřednictvím komentářů, ale tentokrát mě napadlo, že by si to zasloužilo samostatný článek (což se ukázalo být správnou volbou, jelikož do komentáře by se to ani nevešlo), takže tady ho máte. Btw. taky mě napadlo, že kdybych všechny ty názory, který jinak ventiluju právě do komentářů na cizích blozích, psala sem, tak byste se tu učetli, jelikož já komentuju furt a všechno. Mno nic, mluvme k věci…

Já na ně mám docela pozitivní názor. Změna poměrů byla nutná, jelikož za stávajícího komanda hrozila vzpoura a situace se stávala čím dál tím méně snesitelnou. Totéž platí o čistce. Hlásám to v AK, hlásám to v KS, hlásám to prostě všude, kam se hnu, že není možné přijímat do klubů všechny a všechny tam mít. To by pak ty kluby ani neměly smysl a navíc se to pak prostě nedá udržet. Každý klub by měl mít omezený počet členů a každý z nich si to členství musí nějak zasloužit a být alespoň trochu zajímavým člověkem s vlastními názory, schopností přemýšlet a dávat si věci do souvislostí, vyjádřit se atd. Jestli jsou to navíc zajímaví autoři, kteří píšou, kreslí a podobně, no tím líp, ale hlavně by to měli bejt zajímavý lidi, co nezapadnou. Davy přijímaných, z nichž jen málokdo dokázal ostatní členy zaujmout, to nikam nevedlo a bylo jasné, že dřív nebo později nastane problém. No a taky že nastal.

Netroufám si odhadovat, kam se blog bude ubírat a jaké možnosti pro nás vyvstanou. Byla bych ráda, kdybychom měli víc možností prezentovat vlastní názory. Kdyby bylo více rozhovorů, více okének s medailonky jednotlivých členů – aby se o nás prostě víc vědělo, aby člověk taky sám snadno našel nějaké další zajímavé blogery, aby to něco, co v nich je, mělo šanci člověka zaujmout třeba právě v tom medailonku, takže on pak klikne na odkaz a hned má dalších deset Oblíbených.

Chtěla bych, aby se tam řešily různé fenomény, aby tam bylo víc debat, diskusí, víc přemýšlení. A další věci by mě napadly, ale o tom vážně nemá smysl přemýšlet takhle dopředu, bůhví jak to bude dál.

Navíc si myslím, že AK stejně dlouho nepřežije. Když pominu, kolik lidí už otrávil a jaká atmosféra se kolem něj i uvnitř vytvořila, jeho původní myšlenka – tedy rozšířit mezi lidi povědomí o autorském zákoně a sdružit blogery, co mají vlastní hlavu – zapracovala, to je fajn. Ale blogerů s autorskou tvorbou je už dneska nepřeberné množství. A takové množství nemůžete házet do klubu a pořádat pro ně akce a spravovat to, protože při takovém množství stejně každého bude zajímat něco jiného a nezavděčíte se jim. Ani komunita tady pak nevznikne, prostě jen stovky blogerů, kteří si ani nepokecají, protože se na klubovém blogu sotva potkají, a číst jeden druhého taky nestíhají, protože jich je prostě moc. Takovému množství lidí můžete tak maximálně věnovat ikonku, punc, razítko, že jsou tedy autorští a píšou z vlastní hlavy, ale nemůžete z nich dělat klub, nemůžete už kontrolovat jejich kvalitu. Čas od času je jistě dobré tyto orazítkované blogy projít a porozhlédnout se, jestli náhodou někdo nepublikuje něco, co není jeho, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.

Pokud ovšem chceme mít kluby, fajn, ale měly by být výběrové a drobné. Měly by mít nějakou náplň, nějaké poselství. A pakliže dnešní poselství AK je sdružování kvalitních a zajímavých blogů, pak ten samotný název je už přežitek a není relevantní. Nepasuje k tomu, o čem že to vlastně je. Pakliže se nyní hraje na kvalitu (což je samozřejmě správně), pak se tomu nedá říkat Autorský klub, to už spíš Top 300, Elita národa nebo nějaká jiná blbost, která ale prostě evokuje, o co nám jde. A ostatně řada lidí si už teď stěžuje právě na ten název, takže i když teď všichni dělají, že je všechno ok, dřív nebo později z toho může být problém, až lidi začnou volat po tom, aby se klub přejmenoval.

Pokud jde o současné členstvo, každému je snad jasné, že není možné udržet počet na dvoustovce, nebude-li se už vyhazovat. To jenom Standa asi chodil na jinou školu nebo přemýšlí v jiných rozměrech, že v tom nevidí problém. A co se jmen v té dvoustovce týče, i já bych si tam dokázala představit jiné lidi, ale co naděláme? Ti, kteří byli vyhozeni, se musí ozvat, ale nebudou-li znovu přijati, co s tím chcete dělat? Máme snad my, řadoví členové, právo zakládat kupříkladu petice za znovupřijetí některých blogerů? Respektive mělo by to efekt? Byli bychom vyslyšeni? A co opačné petice, petice za vyhození některých, kteří podle nás nedosahují potřebných kvalit? Bylo by to k něčemu, když si Standa postavil hlavičku, že vyhazovat se už nebude? Jsem vážně zvědavá, jak se zrovna tahle otázka bude vyvíjet nadále a jak to Standa chce řešit.

Myšlenka dalších blogerských klubů je celkem zajímavá, právě proto, že AK už vlastně není AK ale spíš EK (jako elita), na druhou stranu je třeba uvážit, že řadu z nich teď budou zakládat (nebo už zakládají) lidé, které naštval či dokonce urazil vyhazov z AK. Já osobně bych asi nechtěla patřit do klubu založeného lidmi, kteří se uráží a kteří si blogování bez členství v nějakém klubu nedovedou představit. Jasně, i já se ráda hlásím do klubů, ale to blogování na tom nestojí, nepotřebuju to. A i kdyby mi někdo sebral tu čest (no, to je otázka, nakolik je to ještě prestižní záležitost) být v AK, rozhodně bych se neobtěžovala se zakládáním něčeho vlastního. To prostě nemám zapotřebí.

Nicméně nebudu vynášet soudy a raději si počkám, co se z těch novinek vyvine a jestli vydrží. Zatím mě žádný z nových klubů nezaujal, ještě tak snílci, ale nevím, jak dlouho mi to vydrží, jak dlouho mi bude připadat přínosné, že se něčeho takového účastním. Upřímně řečeno, v poslední době mě tam toho zase tolik nefascinuje.

Hlavně si myslím, že na to, aby některý z těchto klubů prorazil, by musel být veden skutečnými osobnostmi, které buď všichni důvěrně známe nebo se v nás během kratičké chvilky dokážou zapsat. Klub se sebelepší myšlenkou nemá podle mě bez takové „maličkosti“ šanci. Ostatně, kdy byli všichni nejvíc podělaní z AK? No když tam byl Krut, pak Kriza, Kittanya a další. Za takovými lidmi prostě blogeři jdou, a o tom to je.

S tím mimochodem souvisí i otázka nových správců AK. Pochybuju, že by lidi chtěli jít za Standou. Teď to berou jako nutnost, jako přechodnou, z nutnosti odsouhlasenou diktaturu (možná to říkám trochu tvrdě, ale mně to tak docela přijde), ale podle mě nepotrvá dlouho a lidi toho začnou mít dost. A budou zase chtít následovat někoho schopného, kdo ten klub povede kupředu ke světlým zítřkům, bude mu věnovat dost času a energie, bude dbát na názor členské obce a bude hlavně schopný řešit věci pokud možno ke spokojenosti všech. Jenže najdou se ještě takoví lidé mezi námi? No, to se holt teprve ukáže. Ale v současné době, myslím, že právě tohle je ta věc, která rozhodne o osudu AK. Tedy tohle a my – členové.

Tak jsem přežila velkou čistku v AK. Mám-li radost? Ano, mám, protože jsem velmi citlivý člověk a vím, že vyhazov z klubu by i mně ukrojil kus té chuti do psaní, jak se zmiňují někteří z „méně šťastných“ blogerů. Obzvlášť uvážím-li přístup, s jakým k nim je přistupováno. Jako k plevám, jako k braku, jako k něčemu méně kvalitnímu, méně zajímavému. A přitom všichni víme, že to tak není.

Všichni víme, že celou tuhle očistu měl na starosti jeden jediný člověk a už to samo o sobě přímo křičí pojmy jako „subjektivita“, „zaujatost“ a podobně. Už to samo o sobě přeci dává všem vědět, že se jedná o pouhý názor jednoho člověka. A přesto to tolik lidí zdrtilo. Proč? Myslím, že i přesto, že spousta lidí na Standu nadává, ho tito lidé pořád mají za jakýsi vzor, za jakéhosi leadra, který má právo určovat, co je a co není dobré. Snad jsme opravdu ovečky, které s sebou nechají manipulovat, jak hlásá jeden komentář v příslušných diskuzích. Ale já bych to tak černě neviděla. Víte proč?

Protože to celé neberu vážně. Protože nebloguju kvůli Standovi. Nebo kvůli AK. Bloguju kvůli sobě a kvůli vám. Kvůli tomu, že mám v sobě pořádný kus té šílené touhy po sebeprezentaci, po uplatnění, po dokázání něčeho sama sobě a možná i lidem ve svém okolí. Jsem prostě klasický případ takového toho emo kida, kterého kdysi dávno nikdo neuznával, který se strašně dlouho hledal (a vlastně se pořád hledá) a kterému blogování tak pomohlo a tak zachutnalo, že mu to už zůstalo. Jsem tvor toužící po ocenění, chci vědět, že když nic jiného, tak moje psaní za něco stojí. Blaženě chrochtám, když čtu pochvalné komentáře o tom, že vás neodradí ani mé dlouhé výlevy. Že vás baví moje hemzy. Že vás bavím já. Jsem k slzám dojatá, když se pod mými nejniternějšími a nejcitlivějšími články rojí komentáře lidí, kteří zažili nebo zažívají něco podobného nebo i stejného, kteří mi rozumí nebo kterým mé články pomohly, které inspirovaly. Píšu blog proto, že mě to baví, že mě baví být i součástí blogerské komunity, mít nějaké zařazení („A co ty máš za koníčky?“ – „No, tak těch mám spoustu, ale tak třeba na první místě stojí hudba, čtení, mám kapelu, no a taky píšu blog“ – „Blog, jo? Hustý…“). A taky chci něco dokázat. Sním o tom, že jednou si psaním budu přivydělávat nebo se tím alespoň nějak zapíšu (hihi) u lidí, že si mě s tím psaním spojí. Čert ví proč, ale je to zkrátka moje největší a nejpřesnější charakteristika – jsem psavec a chci publikovat. Chci někoho oslovit. Toužím po tom, abych jednou vydala aspoň miniaturní sbírčičku vlastní poesie nebo tenoulinkou knížečku s vlastním příběhem. Toužím po tom, něco na tom psavém poli dokázat.

A proto ten blog píšu. Ne proto, abych denně seděla u kompu a měla čím zabít čas. Ne proto, abych sem furt něco cpala a zvyšovala tak návštěvnost (by the way, jedna slečna mi na otázku, co z toho neustálého zveřejňování vykradených obrázků nebo fake článků typu že Co je sex? To je když spolu dva spí – tedy na otázku, co že z toho má, odpověděla, že si tím zvyšuje návštěvnost. A já za prase nemůžu pochopit, co má někdo z toho, že má vysokou návštěvnost. K čemu to je, že na váš blog denně klikne stovka lidí, kteří se tam nezdrží ani minutu, protože tam nenajdou nic zajímavýho, maximálně pohoděj nasranej a pohrdavej komentář o tom, jak jste ubohý a jak plýtváte jejich časem a prostorem na netu a hned zase odejdou?). Nepíšu blog proto, abych se přidávala do klubů a od rána do večera seděla přilepená u obrazovky a zkoumala, co se tam děje. Kdepak. Já když už se do nějakýho klubu dostanu, beru to jako neuvěřitelný zadostiučenění a jako potvrzení toho, že moje psaní opravdu stojí za to. Že možná nedokážu jako někteří psát úchvatný povídky nebo celý promakaný příběhy jako Lúmenn či Temnářka. Že možná nejsem tak rozkošně originální jako třeba Malé Chlupaté Stvoření a že možná nebudu ani tak vtipná a hlavně důvtipná jako Tlusťjoch, Sikar, Cirrat, Venom a další, ale přesto to za to stojí. Přesto mám, aspoň čas od času, světu co říct, a hlavně, ten svět mě poslouchá. A to je to nejkrásnější na celym blogování.

Chtěla bych touto cestou všem říct, že nezávisle na tom, jak dopadl jejich blog při čistce v AK, je to jen na nich, uvědomit si, proč blogujou, a jestli to pro ně má smysl. Že je fajn zůstat, ale nic to neznamená. Že je trochu zdrcující být potupně vyhozen a označován za plevy, ale zase to nic neznamená. Blogovat znamená prostě blogovat, ne být v klubech. Blogovat, to znamená psát o tom, co zaživáte, nebo o svých fantaziích, a ne prosedět celý život u počítače, takže pak už vlastně na žádnej reálnej život nemáte ani čas. Prostě – kašlete na kluby, žijte, buďte happy, a jestli o členství v podobnym spolku přece jenom stojíte, jestli je to pro vás prostě opravdu důležitý, tak bojujte – ostatně Standa se v tomhle zachoval celkem férově, všichni mají možnost se ozvat a já osobně bych to rozhodně nebrala jako nějaký doprošování se nebo tak. Sama budu ráda, když si všichni ti dobří blogeři, kteří by v klubu měli být a momentálně nejsou, postaví ty svoje chytrý hlavičky a obhájí se, protože sakra, oni se obhájit můžou, jsou prostě dobří. A budu ráda, když moje jméno bude dál stát v seznamu vedle těch jejich, protože jsou to všechno báječný lidi a já si jejich názorů vážím a zajímají mě. A i o tom to blogování je. A už nevím, co říct, zas už to moc natahuju 😀 Prostě, don’t worry, be blogger 🙂 A nedejte se 😉

Btw k tomu přílišnému sezení u pc bez prostoru na reálný život… právě jsem zjistila, že už je březen 😀 Jako chápete to? Já tady celou zimu nadávám jak špaček a přímo zoufale volám po jaru, a pak přijde první březnovej den, já ho prosedím u kompu a všimnu si toho až večer, když mi článek spadne do kolonky březen? A hlavně že tu kecám cosi o reálnym životě 😀 Ne, fakt, berte to jako varování, vypadněte od těch kompů a běžte ven, nebo vám takhle uteče půlka života a víte co, nemládnem 😉 Já už jdu taky pryč… skoro… proč musí mít člověk vždycky takhle o večeru psavou?… já věděla, že si nemám dávat to kafe… 😀

Btw č. 2, Popelka dneska poprvé baštila maso 🙂 Kuřecí. Ona je ve všem napřed, prdelka moje malá. Kluci zatím nic, sotva do nich narvem Pribináčka. Ale už s nima začíná bejt sranda, o tom žádná. Ruce mám pěkně zdrápaný 😀 No, snad bude brzy víc fotek a možná i nějaký to videjko. Pro případné zájemce nenápadně připomínám, že dva kocourci jsou ještě nezadaní a k uňuňání rozkošní. Ne že bych vám teda něco navrhovala… 😉

Ano, ano, ano! Vyšší moc konečně zasahuje, hlas lidu promlouvá, ledy se lámou a vůbec, v AK se konečně dějou věci a ještě větší věci se dít budou. A nevím jak vy, ale já se na to třesu jak kocour na smetanu 🙂

Jestli jsme to zrovna neřešily s Maudětem na icq – do AK mě přijali loni v září a od tý doby jsem uvažovala o dvou věcech, a sice že bych se přihlásila na soudce a že bych se přihlásila za správce.

Do toho prvního jsem dneska konečně praštila, protože prostě není co ztratit – přinejhorším uvidím, že na to nemám nervy, a vydlábnu se na to 😀 – a nad tím druhým jsem pořád uvažovala a spíš vyhrával seznam proti. Hlavně mi teda vadil fakt, že AK už dávno nemá tu úroveň, co by měl mít, ztratil myšlenku, přijímá lidi, kteří by tam podle mě vůbec být neměli (třeba mě :D), na klubovym blogu není nic než chaos a vlastně celý to členství se smrsklo jen na to, že vaše články jsou propagovaný na titulce. Nic víc.

A tak jsem si dneska opět řekla, že víc než soudcování pro ten klub neudělám, protože mě vlastně ani tak nebere, ani zdaleka jako dřív, když se najednou začaly dít věci a byl zveřejněn článek o plánovaných změnách a o tom, jak se klub vrátí do původních kolejí, jak nastanou čistky členstva (muhehehe >:)) a zpřísnění podmínek tak, aby se do klubu konečně dostávaly jen ty kvalitnější a něčím zajímavý blogy a ne každej, kdo se přihlásí a zrovna náhodou nevkládá cizí obrázky. Prostě tak, jak to má bejt.

A tak si najednou říkám, sakra, že bych do toho přece jenom šla? M. správcem, to už tu dlouho nebylo a přitom by docela rádo bylo 🙂 Ale má to samozřejmě svoje „háčky“:

To je momentálně asi tak všechno, co mě k tomu napadá, a zatím to asi poněkud postrádá hlavu a patu, ale kdoví co bude dál. Ještě nevím ani jestli se ke sprácovství přihlásím, natožpak jestli by mě vzali. Ale uvažuju o tom, a už to je velkým krokem kupředu. Je to důkazem toho, že se něco děje, a to je to co tu běží (zasvěcení vědí) 🙂