Rubrika: co se mi honí hlavou

Mám akutní psavou krizi, takže Cirratino pobídnutí k účasti na dalším z mnoha řetězáků přišlo docela vhod. Protože mám chuť psát. Jen mě popadl takovej nihilismus ohledně smyslu toho všeho, no znáte to.

Už od čtvrtka se brutálně těším na víkend, protože mi měla přijet velice milá návštěva. Bohužel nakonec nepřijede a jak jsem včera měla celej den docela fajn náladu (až na večer, kdy mě hrozně rozbolela noha), dneska ji mám tak akorát na dvě věci. Nemůžu ani jít nakupovat dárky. Mám sice pár věcí vymyšlenejch a mám na to teď i čas, ale nemůžu chodit, bolí mě i pajdat po bytě, takže ven se fakt nepoženu. Nesnáším, když věci nevychází tak, jak by měly. Vážně jsem se těšila.

No ale k řetězáku. O co jde – mám podle pravidel takzvané Nominčí jedenáctky odpovědět na jedenáct otázek – které tu nebudu opakovat, máte je v odkazu. Tak jdeme na ty odpovědi.

1. Vůbec. Když jsem byla malá, rozhodně jsem nepřemýšlela nad tím, že mě jednou bude bavit hrát na klavír, že budu počítačovej maniak a bloger a že budu ulítávat na barvení vlasů a na kočkách a na spoustě dalších věcí, na nichž ulítávám. Myslela jsem, že budu policajt, protože policajti maj psi, a to bylo asi tak jediný zvíře, o kterym jsem věděla, že se dá doma chovat. Teda když jsem byla hodně malá. Tehdy si člověk nevybíral, co bude mít doma za zvířátko a co by se k němu hodilo. Jediný, co všude kolem sebe viděl, byli psi, tak si myslel, že buď může mít psa nebo může nemít psa 😀

2. Takovejch kusů jsem mívala hrozně moc. Třeba mě napadá můj dlouhej černej svetr, s nímž se pojí příhoda, jak jsem smlouvala o jeho ceně na Camden Townském tržišti v Londýně, protože mi přišel brutálně drahej. A byly to moje poslední peníze na ten den, protože to byla jedna z prvních návštěv Londýna a já ještě netušila, kolik tam co stojí, takže jsem si vzala málo. Ale nemohla jsem ho tam nechat, tak jsem si pak půjčila od kamarádky, abych měla ještě na jídlo a cestu domů. Ten svetr zbožňuju a nosím ho, kdy se dá, akorát má pitomě vyřešený zapínání a já se roky nemůžu dokopat k tomu, abych do něj koupila kratší zip. Hlavně teda proto, že vůbec neumim šít a vim, že cokoli dám k přešití mámě, už to nikdy neuvidim, protože jestli si na něco nechává i několik let času, tak je to přešití mýho oblečení. Jako ty kalhoty od pyžama, co jsem jí dala někdy předloni a od tý doby jsem je neviděla. No nic 😀

Nebo moje šedá mikina. Rovněž z anglie, tuším, že z Nextu. Už jsem z ní dost vyrostla a je už dost odrbaná, ale stejně je to jeden z nejlepších kousků oblečení, co jsem kdy měla, a vážou se k ní samý krásný vzpomínky.

3. Poměrně dost věcí. Hlavně vztahovejch. Ztratila jsem v životě spoustu lidí a u spousty z nich dodneška netuším, proč vlastně a co se stalo. Někteří se ke mně zničehonic začali chovat vážně hnusně, až už to nebylo únosný, zničehonic otočili a všechno se změnilo. Asi bych chtěla vědět, proč k tomu došlo, ale teď už je to asi stejně jedno. Jen tak pro klid duše. Protože vím, že mi to nikdy nedá spát a že to nikdy nepochopím.

A taky bych si vážně přála vědět, proč jsem tak zajebanej smolař a proč mi nic nevychází. Proč všechno, co dělám, je špatně a má zlý následky. Proč na mě neustále musí bafat nějací kostlivci z minulosti ve chvíli, kdy nabírám novou naději, že snad přece jenom může bejt líp. Proč nemůžu bejt úplně normální, blbá a šťastná. A taky třeba proč mě nikdo nechce. To se mě vážně všichni bojej jenom proto, že jsem sprostá? Nebo jsem tak hnusná? Nebo co je na mě tak hroznýho, že o mě nikdo normální vážně nestojí? Ne, asi nechci znát odpověď… 😀

4. Ježiš, jestli já si pustim hudbu… já si pustim hudbu i k pouštění si hudby! 😀 To se mění, co za hudbu si pustím. Roky jsem při takových příležitostech poslouchala výhradně Enigmu (a dodneška si myslím, že je k tomu nejlepší), ale dneska už mám mnohem širší záběr. Teď nově třeba poslouchám Oceansize nebo RPWL, ti jsou na soustřední asi nej.

5. Chtěla bych umět hrát na bicí. A věřim tomu, že by mi to šlo, mít tu možnost mít je doma a chodit pravidelně k učiteli. Rytmy, bicí, činely, kopáky… hejbe to se mnou a mluví to ke mně. Když jsem jednou za čas na nějaký diskotéce a slyším tam hudbu, která mi nic neříká, zaměřím se na bicí a tělo hned ví, jak se hejbat. Správně našlápnutý bicí se mnou začnou vrtět a švihat mi hlavou, aniž bych věděla, co se se mnou děje. Je to jeden z nástrojů, který mě prostě totálně konsternujou a když poslouchám kvalitní drumsólo, totálně zkoprním a prožívám stav absolutního štěstí.

Což se mně, jako věčnýmu stěžovateli, fakt nestává často 😀

Jinak k dalším částem otázky, sama hraju na baskytaru (čím dál tím líp), na klavír (čím dál tím mizernějš) a na djembe (momentálně vůbec, věnuju se hlavně base). Jak jsem si to vybrala? No na klavír mě zapsala maminka, ostatně na něj sama hrála a měli jsme ho doma, tak to bylo nasnadě. Nevzpomínám si, že bych se k tomu hlásila dobrovolně.

Basa přišla o hodně později, to už jsem na klavír nehrála a s Maudětem jsme začaly snít o kapele. Původně jsem v ní měla figurovat jako kytaristka, ale naše třetí slečna do počtu přišla s tím, že její tatínek nechce, aby hrála na trapnou basu, a že bude hlavní ona. Mno, zasvěcení vědí, jak to dopadlo, každopádně já našla v base zalíbení, mimojiné proto, že její rytmy na mě působí podobně jako bicí, vibrace hlubokých tónů mě umrtvují jako když vezmete kotě za kůži na krku a taky mám dost krátký a nemotorný prsty, se kterýma jsem ke kytaře nikdy nepřirostla. Občas na ni něco zkusím, ale nebaví mě to, řeže mě to do prstů a akordy mi nejdou pobrat. Na basu prostě začnu dělat tu-dum tu-dum a je to. Zjednodušeně řečeno. Hrát na ni pořádně taky neni žádná prdel, například teď se zrovna učim Hysterii od Muse a hergot, to je běh na dlouhou trať. Šílenej song.

Klavíru jsem nechala hlavně proto, že mě ničilo, jak mě máma furt kope do cvičení. Během puberty se pro mě stávalo hotovými muky, že něco musím a musím to dělat pravidelně. Hodinu mě do toho nutila a pak jsem třeba půl hodiny hrála a už mě to sralo. Když jsem prvně pocítila příliv svobody v rozhodování se, rozhodně jsem se, že už to dělat nebudu, a sekla jsem s tím. A najednou mi bylo dobře a život byl o hodně příjemnější.

Dneska mě mrzí, že už na to neumím zahrát věci, co dřív, a že když se něco naučím, pak na to pár měsíců nehrábnu a zase to zapomenu – a pak už mě většinou nebaví učit se to podruhý. Ale s tím nic nenaděláš, to je normálka. Každopádně jsem vděčná za to, že jsem na něj vůbec hrála a že mám ty základy. To už mi nikdo nevezme.

6. Léta praxe a odříkání. Bloguju už dost dlouho a za tu dobu jsem se o designu a o stylech vůbec dost naučila. Nikdy mi dlouho nevydrželo nadšení z tvorby designů pro někoho, občas nějakej navrhnu, ale nebaví mě věnovat tomu moc času, už ho tolik nemám, když chodím do práce. Ale baví mě neustále pracovat na tom, aby bylo moje psaní srozumitelnější, blog přehlednější a pěknější na pohled, aby to lidi prostě nutilo chodit za mnou už jenom proto, aby viděli, jakej je tu klid a jak tu všechno funguje.

Svět je bláznivý místo. Spousta věcí v něm není tak, jak by mohly být. Snažím se, aby na blogu bylo všechno udělaný nejlíp, jak to jde. Neustále vylazuju a hledám novou inspiraci. Odstraňuju rušivý jevy. Minimalizuju.

Já myslím, že snad každej, kdo se tomu delší dobu věnuje, dojde za čas přirozenou cestou k poznání, že na webu je méně více. Já k tomu teda došla.

7. Asi bych investovala do bydlení, do hudebních nástrojů nebo do novýho pc vybavení. Rozhodně bych si koupila mobil, kterej mě nebude srát jako ten stávající. Nějakej jednoduchej, levnej, ale funkční. Nakoupila bych dopisní známky a obálky. Koupila bych nějaký kvalitní žrádlo pro kočky. Nějakej novej nábytek pro babičku nebo tak něco. Ty peníze by byly hodně rychle pryč, tak třeba babička potřebuje udělat celou novou kuchyň a my doma to samý a k tomu koupelnu. To je hned.

8. Svíčkovou. Protože svíčkováááá

9. Umejvání nádobí poté, co jsem se zrovna najedla u kompu. Když dožeru v kuchyni, je to něco jinýho, ale to se moc nestává, spíš se stravuju u sebe v pokoji a tady se mi hromadí nádobí, který vždycky dvakrát do tejdne – nebo tak nějak – poberu na tácy a odnesu a zlikviduju 😀 V tomhle jsem poslední dobou hroznej bordelář, ale tak divte se mi. Nemáme myčku a pak, v práci s nádobím dealuju celej den, tak si od toho doma chci dáchnout.

Nebo něco, co zahrnuje chození na úřady, byť jenom poštu. Placení nějakejch účtů. To mě taky málokdy baví dělat.

10. Asi takhle, já zbožňuju pořádek, ale pokud se dělím o životní prostor s někým, kdo to tak nevnímá, často rezignuju. Protože uklízet a rovnat cizí věci nemám ve zvyku (stejně tak nesnáším, když to někdo dělá s mýma), musím okolo nich tancovat a moje snaha uklidit pak vyjde naprázdno, protože můžu vždycky uklidit jen napůl. Taková je třeba situace s mým pokojem, o nějž se dělím s mámou, nebo i jinýma místnostma, protože tu nežiju sama a bohužel ne každej v týhle domácnosti sdílí moje nadšení z minimalismu a prázdných pracovních ploch.

A taky jsem často líná veš a nerada uklízím věci, který zase zejtra budu vytahovat, který prostě pořád používám, takže můj pokoj často vypadá jako po výbuchu a mně to vůbec nesere. Nebo ne že by nesralo, ale prostě přežiju to.

11. Notebook na solární napájení s plně funkčním internetem 😀 Rozhodně bych si tam užila svou dovolenou, psala bych, spala bych, odpočívala, a až by mě to přestalo bavit, tak bych někomu napsala, ať si mě přijede vyzvednout.

Ale teda nevim, co bych tam žrala, ryby fakt nejim.

Ták, právě jsem se prohrabala držátkem na propisky a vytřídila všechno, co nepíše a zabírá místo. Musím říct, že vědomí, že pro cokoli tam teď sáhnu, bude psát, mě nesmírně uklidňuje. Stejně jako veškerej prostor kolem, kterej jsem zbavila bordelu a prachu a hned je to o hodně přehlednější a použitelnější. Miluju minimalismus, yay!

Jinak jsem se právě přihlásila na seminář sebeobrany zdarma, kam mě pozvala Klárka, takže bacha na mě, po příští neděli budu nejenom kousat a kopat, ale budu v tom ještě k tomu profesionálně proškolená >:)

A báj d vej, už jste slyšeli o webovce www.stuffonmycat.com? Co si lidi nevymyslej. Teda třeba oblíkání zvířat je mi dost proti srsti a nesnáším, když to někdo dělá, ale kočka s pěti ovládáníma na televizi na zádech, to je prostě epický 😀 Hlavně je na tom perfektně vidět, co je to za zvíře, kočkám je prostě fakt všechno jedno…

Haha, no dobře, dostali jste mě, musela jsem to zkusit… 😀

Tak už jsem zase na funkčním kompu, Ježíšek přinesl zdroj, pošťoural se v tom, pozapojoval a juhů, zase jsem na svym! Mám z toho radost jen napůl, což mě samotnou trochu zaráží, ale je fakt, že myšlenka na zrušení poměrně obřího „pracovního kouta“ u mě v pokoji mě prostě láká. Nejde jen o to, že se těším, až odsud odlifruju mámu, až bude hotovej její novej pokoj. Až si odnese svoje šanony a papíry a svoje kancelářský potřeby a vyklidí mi stůl, abych si do něj mohla dát věci vlastní, až zrušíme stoleček na tiskárnu, kterej je neustále ověšenej a zasypanej milionem dalších věcí kromě tiskárny. Vlastně to není jenom tohle, vlastně bych se docela ráda zbavila i toho celýho počítače a monitoru a stolu a těch kvant kabelů a blikátek. Nevim jak vy, ale já to cítím. Cítím, jak to tu vibruje elektřinou a z pohledu na tolik udělátek a kabelů je mi už drahnou dobu všelijak. Ve chvíli, kdy ten počítač odešel, mě napadly dvě věci. 1) Dohajzlu, nemám právě nejaktuálnější zálohu, a 2) YES! Při výběru novýho si koupim jen notes a goodbye obří stolní zařízení, co zabírá místo!

Ale ono to asi nebude tak snadný. Přece jenom nejsem čistě jen psavec, na počítači dělám i spoustu dalších věcí, na který potřebuju, aby to bylo hodně dobře použitelný, potřebuju velkej monitor a dobře použitelnou klávesnici – přitom, jak moc píšu, potřebuju nějaký normální rozložení kláves, ne jako na mámy mrňavym notesu, kde se prostě nedá psát. Pokud zrovna chodím do práce, nemám na takový věci čas, ale mimoto (a takový měsíce určitě ještě budou) ráda pařim různý hry, starý Simsy nebo Zoo Tycoon a samozřejmě taky Mafii, u níž mi to právě tuhle chcíplo (takže se trochu bojim pustit ji znovu :D). Na takový věci notesy asi nejsou moc stavěný, aspoň tak co mi někdo říkal před nějakejma třema rokama, samozřejmě netuším, jak je to teď.

A taky je fakt, že jsem hrozná konzerva. Když novej počítač, tak se starým systémem. Chci tu mít svý Windowsy, ve kterejch se umim aspoň částečně orientovat, s klasickym vzhledem a s úplně normálním starým Malováním, protože ty novější verze, co používá máma, jsem nikdy nepochopila a vůbec v nich neumim dělat to, co v Malování. A nesmějte se mi 😀 Samozřejmě na spoustu věcí se nehodí, ale na to, co v něm dělám já, je perfektní.

A soundsystém. Ale to by snad nebyl problém, mít notýsek zapojenej do bedýnek, který už tu mám. Protože jsem prostě hudební maniak a potřebuju hodně kvalitní zvuk, jinak vyloženě trpim. Včera jsem zkusmo zapojila mptrojku do jedněch starejch sluchátek, se kterejma jsem ji koupila. Bože, jak jsem na tomhle mohla vydržet něco poslouchat, než jsme koupili pořádný sluchátka? 😀

No ale i když zatím nepůjde pryč počítač, vážně uvažuju o výměně stolu. On je skvělej, je perfektní, je kvalitní, vydrží všechno a prakticky nejeví známky opotřebení. Ale na mně bude zbytečně velkej a barevně se mi sem nehodí. Až bude vyklizenej a až někde zmerčim něco menšího, co by ho mohlo nahradit, nafotim ho a zkusim ho udat. Další krůček na cestě za minimalizací.

Báj d vej, včera jsem konečně udala svou sbírku žab. Nechala jsem si jen dva kousky, zarážku na dveře, kterou jsem kdysi sebrala příbuzným a jestli se toho ještě dožiju, že k nim pojedeme znovu, tak jim ji chci vrátit, abych tu jednu kapitolu uzavřela, a jednu žabku, na kterou se mi pěkně kouká a bude mi připomínat, že jsem takový věci sbírala a že se našla spousta lidí, kteří se toho chytli a něco žabího mi věnovali.

Tímto bych jim chtěla všem poděkovat. To, že se té sbírky vzdávám, nijak neumenšuje jejich zásluhy. Vážím si toho, že mám kolem sebe lidi, kteří když vidí, že se mi něco hodně líbí, tak mi to opatří a udělají mi tu radost. A ta trvá i nadále, teď je jen o něco větší, protože mám v pokoji zase o kapku víc místa a zase o něco míň věcí, který by mi ležely na mozku.

Kromě žabí sbírky, která putovala ke konkrétní osobě (a napáchá, doufám, ještě hodně radosti jinde), jsem včera pohodila na popelnici i pár dalších věcí, kterejm jsem nebyla schopná najít majitele. Snad se ně někdo postará, i když teda u těch fotek Luneticů dost pochybuju, ale co už, z víka popelnice do ní to maj dost blízko, takže to už mě nemusí trápit 😀 Jsou kapely, který sice dávno nefungujou, ale pořád se najdou skalní fanoušci, kteří by dali nevímco za podepsaný fotky z doby deset let zpátky. U Luneticů o tom silně pochybuju.

Při tý vlně debordelizace jsem zjistila, že jedny Kossy po bráchovy, co jsem zachránila před popelnicí já, perfektně fungujou. Sice jsou už trochu dojebaný a vyspravený izolepou, ale stejně přemejšlim, že odteď budu jezdit metrem právě s nima na hlavě místo těch trapnejch pecek. Ale nevim, je to takovej obří kus čehosi a asi bych s tim vypadala fakt divně 😀 No, někdy se možná odvážu a zkusim to. Ale je fakt, že nejsem zase takovej ignorant, abych hodlala neslyšet a nevidět a nevnímat. S těma peckama alespoň trochu ušima sleduju, co se kolem mě děje a jestli třeba nechce někdo projít nebo tak. S tímhle obřím tlumičem si nedovedu představit, že bych slyšela metro houkat.

Jo, a ještě dalším mimochodem, zasekla se mi šnečí pošta. Jednak teda pohledy a dopisy, u nichž netuším, na který straně to vlastně skončilo a kdo je na řadě. A druhak putovní blogerský pohled, který nemám kam poslat, jelikož jediní dva blogeři, na něž mám adresu, už ho měli, a posílat ho zpátky mi přijde jako pitomost. Takže tímto bych chtěla poprosit, jestli kdokoli z vás má chuť zavzpomínat na kouzlo těch dob, kdy vám nechodily letáky a účty, ale normální dopisy a pohlednice, vlevo dole ve sloupečku mám novou mailovku (juhů, pořád jsem z ní odvázaná :D), tak mi tam pošlete svou adresu (a jako myslim tu normální, ne IP, jen tak aby bylo jasno) a těšte se 🙂 Pokud nevíte, co z toho, tak můžu říct, že touto cestou se blogerské vztahy dostávají na mnohem zajímavější úroveň než jen koment sem, koment tam, dozvíte se řadu věcí, „co se do blogu nedostaly“, a některý lidi mají fakt vtipný písmo, který byste do nich vůbec neřekli 😀

To je ode mě v tuto chvíli asi tak všechno, jdu přemýšlet o infu na svůj nový webík, mwahaha. Em out.

Tak mně normálně včera umřel počítač. Shodou okolností se tomu stalo jen pár hodin předtím, než ke mně měl přijít na návštěvu Ježíš (snad se nebude zlobit, když ho odteď budu jmenovat, když jsem tu na něj minule tak pěla chválu, tak ho přece nesmetu zase pod nějaký řadový písmenko :D), takže bylo celkem nasnadě, komu volat. Ale stejně jsem se neubránila přemýšlení, komu jinýmu bych vlastně v takovou chvíli mohla volat. Nějak mi na mozek přišel hromadnej flashback, kdy jsem si vzpomněla na všechny ty dobré duše, které mi kdy pomohly s porouchanou technikou, protože blogovat můžu třeba stokrát denně, to ze mě neudělá dobrýho páníčka pro počítač.

No ale každopádně mi odešel zdroj. Ježíš se hned s naprostou samozřejmostí začal shánět po novém. Já mu to sice ještě řeknu osobně, ale stejně mu chci veřejně poděkovat. A vůbec všem lidem, kteří mi kdy píchli, opravili poťamťanej soudsystém a vadný kontakty, vyčistili klávesnici, zbavili komp bordelu, kterej jsem si tam za nějakou dobu natahala, reinstalovali systém, půjčili mi monitor (kterej jsem ještě dodneška nevrátila) a vůbec tak nějak opečovávali tu mou zázračnou bedýnku, bez níž si neumím představit existenci, ale o jejímž chodu toho vím zoufale málo. Čím dál tím častěji si říkám, že jsem se minula školou. Kdybych v tuhle chvíli měla znalosti o tom, jak ty kompy vlastně fungujou a byla schopná si to opravit sama, kdybych líp rozuměla webům a uměla programovat, tak bych měla zcela jasně vystaráno a nemusela bych se už nikdy rozhodovat, čím se živit. Měla bych jasno. Blogováním se člověk nenají, nebo nají, ale trvá to a není to úplně stopro. Jezdit ovšem po lidech – jako jsem já – a opravovat jim ty jejich opotřebovaný zaprášený kraksny, nebo bejt schopná zprovoznit stránky, když už si je umim graficky vymyslet, to by bylo něco jinýho. Vejšku dělat nechci, myslim, že na to nejsem stavěná. Ale zapsat se na nějakej počítačokurz a začít to fakt poctivě šrotit, to by asi nebylo marný. Ještě mám pořád čas měnit kurz.

Anyway, taky jsem včera byla v Ikee. Aaah, zase jednou „doma“. Byla jsem tázána, proč to tam tak vnímám. No já nevim jak vy, ale já se v Ikee cítím naprosto uvolněně a fakt jako doma. Neni to jenom proto, že doma mám skoro všechno z Ikey, takže to tam vypadá stejně 😀 Je to prostě proto, že v Ikee je všechno tak, jak to bejt má. Je to perfektní, vymyšlený, funkční, neni tam žádnej stres z toho, že něco by se dalo udělat líp a všichni na to kašlou. Naopak, tam když je možný něco udělat líp, tak to tak udělaj. Pořád něco vylepšujou, pořád přicházej s novejma fantastickejma nápadama, pořád se snaží vymyslet, jak něco udělat chytřejš, ekologičtějš, smysluplnějš, levnějš pro zákazníka a pohodlnějš. No ukažte mi, kde jinde na světě se tohle děje, kromě Ikey.

A tak tam chodím, když mám největší pocit, že je všechno špatně a že mě asi blbě vychovali, protože ten svět vůbec nechápu. Zajdu tam a uklidním se, připomenu si, že ne, že bílá je někde ještě furt bílá a nakoupim tunu svíček a dám si samozřejmě švédský masový kuličky, protože prostě IKEA! A hlavně – brusinky <3

Včera byl prostě báječnej večer a i když jsem dneska byla celej den v práci chcíplá, vlastně i dnešek můžu hodnotit kladně. Díky tomu včerejšku. Díky Ježíšovi. A díky Mysteriovi, jehož dvě novotiny jsem poslouchala včera před spaním a nádhera. A taky teda díky Nickovi, kterej dneska nahrál naprosto úžasnej sedmnáctiminutovej cover Porcupine Tree, kterej už poslouchám potřetí za sebou a furt nemám dost. Hergot ale musim si jít lehnout. Inspirativní lidi jsou k zbláznění úžasní, ale spánek je spánek.

Ještě k těm přátelům… včera mi bylo krásně. Dopoledne jsem prospala, kolem oběda jsem ten den pěkně proflákala, odpoledne jsem vyrazila s Maudětem a panem Mysteriou (já mu asi budu muset řikat jinak, tohle je hrozně divný na skloňování) do zkušebny a od tý chvíle byl krásnej den.

Ve zkušebně nám bylo dobře. Nejdřív trochu rozpačitě, nevěděli jsme, co vlastně hrát, když každej z nás hraje doma něco úplně jinýho, ale po chvíli jsme se docela dobře sehráli, dokonce se nám podařilo Mysteriu (fakt hrozný) přemluvit ke zpívání, čemuž se zpočátku bránil a hned se to jelo líp. Hráli jsme převážně jeho verzi Time is Running Out (teď to mám furt v hlavě, musim si to od něj nechat poslat) a všelijak jsme jammovali a bylo to úžasný, aspoň než se objevil narušitel, kterej nám naboural program a pak už to nebylo ono. Ale jako přežili jsme.

Původně jsem myslela, že zkušebnou to skončí, ale neskončilo, Maudě nás pozvalo k sobě domů a uvařilo večeři (k čemuž jsem ji tak nějak donutila, protože jsem z toho hraní dostala hroznej hlad, na kterej by ty dva plátky polystyrenu, co jsem měla v kabelce, nestačily. Ani ten skvělej vanilkovej muffin.), která sama o sobě byla fantastická, ale ještě když se k tomu přidal poslech Muse na kvalitním soundsystemu a následné válení se na gauči s Radiohead a s masážítkem a pak ještě další jammování dokud a nás nepřišli sousedi (muhaha, pravda, nechali jsme se trochu unést) a všechno to bylo tak strašně příjemný, že se to nedá ani vypovědět.

A o to právě jde. O ten moment, kdy jsem po večeři, kterou pro mě někdo uvařil, ulehla na gauč, kterej pro mě někdo roztáhl, a nechala se šimrat a drbat masážítkem a byla obklopená lidma, který mám vážně a opravdu ráda a poslouchala jsem hudbu, kterou miluju, a najednou mě naplnilo tak fantastický štěstí, že se do mě skoro až dávalo brečení. A věděla jsem, že jsem tam, kde mám být, s lidma, s kterýma mám být. Že je všechno v pořádku.

Když nás pak Maudě vyprovodilo na nádraží a o málo chvil později jsem z tramvaje zamávala Mysteriovi, kterej se musel vrátit do rodného města po krátké návštěvě Prahy, na jednou stranu se mě ten krásnej pocit držel, ale na druhou mi to všechno bylo líto. Bylo mi líto opouštět lidi, který mám tak ráda a kteří jsou ode mě tak daleko, což je úplně na palici, protože to jsou lidi, který si k sobě pustím nejblíž a který životně nutně potřebuju mít nablízku. Jako tu hudbu, kterou musím pořád poslouchat, abych mohla vůbec fungovat. Jako vzduch, kterej občas musim pustit do místnosti, i když mi je zima, abych se probrala. Jako Slunce, který když dneska svítilo, hned jsem v sobě ucítila trochu optimismu. Jako kočky, který musim každou chvíli pohladit, abych se přesvědčila, že jsou tady, že jsou opravdový. Abych si užila ten krátkej okamžik, kterým je jejich celej život. Tu pomíjivost.

Někdy chce člověk hrozně moc objímat. Ale neudělá to, protože se bojí, aby se ten druhej nelekl. Aby to nepřehnal a nedal najevo, kolik toho v něm je, protože na to někdo nemusí bejt zvyklej a mohlo by ho to poplašit. Někdy životně nutně potřebujete některý lidi mít u sebe, ale nejde to. Někdy fyzicky trpíte, když nemůžete někomu pomoct.

Chtěla bych mít svoje nejbližší přátele pořád u sebe. Chtěla bych je mít nablízku a na dosah ruky. Abych jim ji mohla podat, když to potřebujou. Abych je mohla umačkat, aby věděli, že nejsou sami a nejsou ztracení a že nejsou blázni, když to objetí potřebujou. Že jim ho někdo může dát.

Někdy nechápu něčí pohnutky a úmysly. Možná je za tím totéž, co za těmi mými. Možná je to ta potřeba, ta nutnost mít toho jednoho konkrétního člověka co nejblíž to jde. Ale čeho se ty lidi bojí, že hned o vteřinu později ucuknou? Co je děsí tak, že zahodí tu blízkost a radši odejdou „na bezpečné území“? Přála bych si zase jednou najít takovou lásku, která by se nebála být, prostě se jen projevit, stát se, existovat. Nepřemýšlela by. Neschovávala se. Neucukávala by. Která by povolila nekonečné objímání a dávání najevo, jak moc je to všechno zapotřebí. Fyzicky. Duševně. Existenčně. Živě.

Když chci, tak nemůžu. Když to necítím, tak se to po mně vyžaduje. Je to k zbláznění.

A Thirteen Senses už jste slyšeli?

Se mnou je to vlastně o Vánocích hrozně jednoduchý. Mně se toho líbí. Ale na druhou stranu u spousty věcí jsem se naučila užívat si jejich prostou existenci, to, jak jsou krásný, jak dobře jsou vymyšlený, jak zdobí místo, kde právě jsou, ale vůbec mě přitom nezajímá, kdo je jejich majitel, respektive že to nejsem já. Když vidím u někoho doma pěknej obraz, netoužím ho mít taky. Těším se z něj tam, kde je, a kde vytváří příjemnou atmosféru. Těším se z toho, co vypovídá o svých majitelích. Je mi dobře v bytě plnym halloweenovejch tykviček, ale vím, že domů bych je nechtěla, protože by se mi na ně akorát prášilo a protože mám takovejch serepetiček stejně už teď šílený množství.

Ale víte co. Já zbožňuju, když věci plní svůj účel. Když jsou funkční. Funkcí věci může bejt i to, že je krásná, ale jakmile je takovejch krásnejch věcí moc, tak to fungovat přestává, stává se to zmateným a nekonzistentním a je z toho bordel a místo aby to člověka uklidňovalo, je z toho čím dál tím nervóznější. Proto se tak ráda věcí naopak zbavuju, to mě uklidňuje a čistej prostor pak ve mně vzbuzuje inspiraci.

To ale neznamená, že nic nepotřebuju. Nejsem jeskynní žena, žiju v přítomnosti a existuje tisíc a jedna maličkost, která by mi vylepšila bytí a který se tudíž nikdy bránit nebudu. Po nikom nic nechci, mám Vánoce ráda, ale nepatřím k těm lidem, kteří si něco pomyslí, když jim nedáte dárek. Nepozastavím se nad tím, ani mi to nepřijde. Nic z toho nevyvozuju. Ani si toho nevšimnu.

Ale jako jo, chápu to, že někdo tomu stejně neuvěří a bude mít to nutkání mi něco dát. Tak pro ně píšu tenhle seznam, aby věděli, že i takovej minimalista jako já má svoje přání a potřeby a že jestli máte kolem sebe lidi, kterejm fakt nikdy neni co dát, tak já nejsem jedním z nich. A zase jako každej rok, třeba to někoho inspiruje při nákupech pro svoje blízké.

Čakrová svíčka. Vůbec jakákoli svíčka, vonná tyčinka nebo olej do aromalampy. Všechny vonítka využiju. Moje nejoblíbenější vůně jsou levandule, skořice, svařák, vanilka, čokoláda, med nebo meloun.

Mobil. Kdo mě zná už nějakej ten pátek, tak dobře ví, že se s tou svojí šitkou trápím už mnoho let a přesto se nemůžu dokopat ke koupi něčeho novýho, fungujícího. Novej mobil by mi hodně ulehčil život. Jako že fakt hodně. Jenže si ho neumim vybrat, od těch dob, co jsem si pořizovala tohle krásný véčkový mejdlíčko, prošly mobily takovou evolucí, že mě to až děsí, a sehnat dneska něco obdobnýho mi přijde skoro nemožný. Stačilo by mi, aby to bylo hezký, aby to padlo do ruky, aby se na tom daly psát dobře zprávy (kolegyně má na mobilu tak mrňavý číslíčka, že se to prostě nedá přečíst, ani kdybych si na to vzala lupu O.o, nepochopim, kdo to vymejšlel), aby to mělo slušnej foťák a konec. Nechci v tom internet. Nechci v tom žádný aplikace a hry. Kdyby se tenhle telefon ještě vyráběl, tak bych chtěla ten samej, akorát teda s foťákem. Kupovat si ho v bazaru se mi moc nechce, radši bych nějakou garanci, že to bude fungovat. Ale poměrně o tom uvažuju. Ten foťák bych asi oželela, už jsem tak zvyklá. Ale hodil by se mi, ne že ne.

Clean and clear Shine control. Nejsem přehnaně kosmeticky založená. Nejlepší peeling ze všech je normální kafe, ale tenhle jeden prostředek mám fakt ráda a i když mi vydržel nějaký dva nebo tři roky, už mi skoro došel a jako nezlobila bych se za novou tubu.

Kolečkový brusle. Jedny mám půjčený, ale nejsou dobrý. Rozhodně ne pro mě. Nemám zatím nic konkrétního vybranýho, ale věděla bych o lidech, kteří by mi pomohli něco vybrat, a věřím, že tak do patnácti stovek bych se vešla i při dobrý kvalitě. Takže by stačil nějakej voucher a aby tam se mnou ten člověk šel – aby to vybírání viděl v praxi a něco z toho obdarovávání taky měl – a bylo by. V opačnym případě si je na jaře koupím sama, no, taky se nezblázním. Je to jen nápad.

Koupací a jiné očistné prostředky. Sprcháče, sprcháče, sprcháče! Jsem totálně koupelnová, takže veškerý mycí a koupací prostředky, sprcháče, mejdlíčka, koupelový soli, pěny a olejíčky ano! Levanduleeeeee… čokoládaaaaaa… skořiceeeee… <3

Dobrůtky na mlsání. Mám citlivý zuby, což mi trochu brání v hromadný konzumaci sladkostí, ono mi to ani zase tolik nechutná, že bych to do sebe hrnula ve velkym, ale nějakou drobnost tu a tam uzobnu. Nějaký čokoládový lízátko, nebo úplně obyčejný chupa chups, balíček kočičích jazýčků, třenejch banánků nebo ferero rocher… prosimvás jedna jediná kulička ferera rocher mi vykouzlí úsměv na tváři. U mě fakt nemusíte jít po velkejch nebo drahejch dárcích. Čím menší, tím lepší, a nejvíc si vážím úmyslu potěšit.

Pyžama, tepláky, spodní prádlo… Tohle je samozřejmě mířený spíš na mámu a babičku než na kohokoli jinýho. Pyžam mám teda plnej koš, ale žádný z nich neni kompletní nebo takový, že bych ho vysloveně milovala – mám ráda to saténový od babičky, ale to mi už rok (nebo dva?) leží u mámy v šuplíku s tím, že čekám, až mi zkrátí nohavice, abych se o ně nepřizabila. Každopádně to neni tak dlouho, co jsem byla v Marks and Spencer a vybrala si tam jedno naprosto nádherný pyžamo za dost šílený peníze, ale kurva, tak krásný a tak příjemný! 😀 Což mě přivádí k dalšímu nápadu.

Cokoli z Marks and Spencer. Fakt. Z jejich nabídky potravin, sušenek, marmelád, čajů, lízátek, blbůstek… i pitomá flaška minerálky s jejich logem. Nemluvě o jejich výběru luxusně vonících sprcháčů a mejdlíček. Prostě jestli mi něco nutně musíte dávat, jdětě do Marks and Spencer a pak už je to jedno 😀

Boty. Fakt si potřebuju koupit nový tenisky. Ale to zas bude jedna z těch věcí, co si prostě koupim sama. Podobně jako kolečkový brusle, to už jsou drahý věci na to, aby se dávaly jako dárek k Vánocům, z toho jsem už vyrostla. Jsem spíš pro maličkosti, když už to musí bét.

Čaje a kafata. Instantní Nescafé a všechny možný i nemožný druhy čajů jsou moje. Nejlépe asi jasmín a všechno, co uklidňuje, čistí nebo povzbuzuje organismus. Co třeba sypanej čaj Prána? Maj ho kupříkladu v různejch těch racionálních výživách nebo určitě i v leckterý čajovně.

Jo a ještě další tip na nákupy dárečků, nejen pro mě teda, samozřejmě – DBK na Budějovický. Vyjeďte o jedno patro vejš a hned tam najdete dárkovej krámek. Tam chodím každej rok.

Chm, už mě nic nenapadá. Já to kdyžtak budu doplňovat o další nesmysly, bez kterejch se stejně obejdu 8) Ale tu čakrovou svíčku bych si fakt docela přála, hele.

Je to zvláštní, tuhle jsme s mámou a babičkou debatovaly o vánočních dárcích (achjo, to šílenství už zase klepe na dveře) a já jim povídám, že kdyby byl každej v týhle rodině schopnej vyjmenovat pár věcí, který má rád a který by se mu hodily, tak by bylo po starostech a po vzteku. Třeba já o tom každej rok sepíšu článek a nedovedu si představit, že by někdo mohl mít problém sehnat pro mě nějakej vhodnej dárek, když už teda bude mít tu potřebu.

Ale třeba takovej táta vždycky prohlásí, že jediný, co chce, je, aby mu všichni dali pokoj, babička tradičně hlásí, že nic nepotřebuje a nechce, ale dobře vím, že to není pravda, jen je tvrdě proti tomu, aby se vánoční přání sdělovala, na to prý má dárce přijít sám, a pak je tu brácha, kterej si pokaždý vymyslí něco jako nový auto, soundystem za x y tisíc, desky (DJ), novej byt a vůbec takový věci, nad kterejma se tak maximálně ušklíbnete jako že jo, chápu, že bys to chtěl, ale sorry, nejsem milionář, tak zkus přijít s něčim reálnějším. Ale to on neumí.

Takže Vánoce jsou pro mě (a vlastně pro nás všechny) každej rok celkem zbytečnym stresem, protože jediná máma si umí říct, co by se jí libilo, a jinak mě všichni tím svým přístupem nebetyčně serou a dost možná přijde moment, kdy mě to vážně přestane bavit, koupim každýmu kilo mrkve a polibte si šos.

Nemám ráda dávání dárků jen proto, aby se dal dárek. Nejde mi to. A když nevím, co by ten člověk opravdu rád dostal, tak se tím trápím, protože ho chci potěšit, ale nechci mu dát blbost. Neumím to ani o narozeninách, ani o Vánocích, a hrozně mě to žere. Takže mě úplně maximálně baví věci jako pozvat někoho na čaj, nabídnout nějakou službu (neřikám vysloveně přijít s nabídkou kvalitního sexu, zase nejsem Joey) nebo dát něco úplně miniaturního, co se dá použít, spotřebovat, nebo co je sice tak trochu clutter, ale tak mrňavej, že to nevadí.

Třeba mně vloni dal Anděl naprosto dokonalej dárek – aromalampu, naprosto kouzelnou, která se okamžitě stala mým zamilovaným kouskem, ale hlavně, která byla zabalená v nádherný černý krabičce a přebalená stříbrnou stužkou, na níž byla pověšená malá stříbrná vánoční ozdoba posypaná třpytkama.

Přátelé. Ten člověk naprosto přesně věděl, jak na mě. Já miluju stříbro! Miluju třpytky! Miluju voňavý svíčky, tyčinky a lampičky. Miluju malý věci! Miluju vínovou barvu! Miluju tu překrásnou lampičku z rozbitejch červenejch sklíček, miluju tu její vanilkovo-burbonovou vůni a miluju tu mrňavou stříbrnou kuličku! A kdyby mně dal jenom tu, tak bych byla šťastná.

Nepotřebuju hovadiny. Nepotřebuju sošky a figurky a plakáty a hrnky a plyšáky a kraviny, který mi akorát zaplácaj byt a k ničemu mi nebudou. Potřebuju dobrý přátele, kteří vědí, kdo jsem. Potřebuju spoustu různejch maličkostí, který mi o něco zjednodušší a zpříjemní život. Potřebuju, aby mě někdo neustále inspiroval a popoháněl, protože na lva jsem příšerně nerozhodná a dokud mě někdo nehecne, můžu nosit nějakej nápad v hlavě i roky a furt se nic neděje.

Potřebuju mít kolem sebe lidi jako je pan Jakub Ježíš Bouček. Kamarád, jehož přezdívka je více než přiléhavá, kterej je bůhvíproč nadšenej z mýho nápadu na zprovoznění vlastní webovky a narozdíl ode mě má potřebný IT znalosti a sám dávno působí na vlastním, takže mu to nepřipadá jako takovej big deal. 🙂 Právě mi koupil doménu. A do večera mi na ní zprovozní mail. Co na to můžu říct? Došly mi slova.

Cítím vděčnost za takový lidi a za jejich fantastický nápady. Za inspiraci. Za pošťouchnutí. Faith in humanity restored. Děkuji.

Uách, spala bych. To byl zase víkend. Tři dny pakárna, v sobotu dopoledne se mi nic nechtělo, odpoledne zas na nic nebyl čas, v sedm jsme div nevyháněly zákazníky, nestihly jsme vůbec pořádně poklidit ani nic udělat, takže jsem v neděli byla nucena přijít o hodinu dřív – ani ne tak proto, jako že mi to navrhovala vedoucí, jako spíš proto, že jsem věděla, že mi to hodně pomůže. A taky že pomohlo, bez stresu a bez problémů jsme všechno stihly tip ťop na minutu.

Ráno pak bylo spavo a odpoledne ještě spavějš. Řikám vám, kdyby se vedení rozhodlo, že v neděli bude otvíračka do čtyř nebo do pěti místo sedmi, tak by se vůbec nic nestalo, protože jsme měly tak přibližně jednoho zákazníka za půl hodiny a mezitím jsme tam spaly a krizovaly, protože veškerej úklid (i spoustu věcí navíc) jsme stihly udělat tentokrát velice včas a pak už jsme prostě neměly do čeho rejpnout a ani nebyla síla. Musím nás teda pochválit. Když jsem to tak viděla, co všechno jsme tam včera zvládly, do čeho všeho jsme se pouštěly, aniž bychom musely, jsme fakt dobrej dvoučlennej tým. A večer jsme si ještě rozdělily dýška za poslední tři týdny, po čemž mi příjemně ztěžkla peněženka a bylo mi hned o něco líp na srdci. Je fajn vidět, že alespoň jedna vedoucí na vás myslí a dělá to poctivě. Za tyhle tři týdny jsme naší kolegyni oddělily cca dvě stovky, pěkně poctivě. Za předchozí měsíc dostala od druhé vedoucí padesátku. To by mě zajímalo, v čem udělali kolegové z NDR chybu, ha.

Věděla bych, co s dneškem. Mám dost nápadů a věcí, co chci dělat, kam chci jít, co potřebuju oběhat, ale zase nemám kdy, byla jsem požádána, abych dneska odpoledne zaskočila na osmičku vypomoct, a tak jdu, vědoma si toho, že mi hlavní vedoucí dost pomohla, když jsem potřebovala volno na tišnovskej víkend. A taky mě teď v tejdnu nechala dvakrát přijít až na desátou, čímž si u mě významně šplhla 😀 Tak tu osmičku snad ještě přežiju, ale začíná mi z toho lehce hrabat. Jedna věc je, že přes víkend nejsem schopná si odpočinout, v sobotu přijdu domů vyřízená, ale mozkem jsem už v neděli, takže se nedokážu ani vyspat (spala jsem asi pět hodin), ale ten nedostatek volna, ze kterýho mi ještě ukrajujou těmahle „výpomocema“ na mě působí jako že jsem už zas v jednom kole, ze kterýho kdovíkdy vybřednu. A to je správná poznámka. Zítra bych se měla dokopat zajít na pracák a vyptat se na pár věcí. Pohrávám si s myšlenkou, že bych se na to na konci zkušebky vybodla a šla radši na podporu, abych si užila klidný svátky, který jsem vloni neměla a když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně už dlouho ne. Potřebovala bych spoustu volna na to, abych vyřídila všechno, co vyřídit chci, abych dočetla věci, co mám rozečtený, abych pohnula s webovkama, abych v klidu posháněla dárky, abych se konečně mohla zaměřit na vyřešení všeho, co je třeba vyřešit, než budu moct začít přemýšlet o detailech odjezdu a plánovat nějaký konkrétní data.

Mám toho všeho moc. Tak moc, že když mi někdo navrhne, abych šla na Silvestra na adrenalinový výlez na Sněžku nebo Ještěd, tak pozvednu obočí v údivném „Are you fucking kidding me?“ výrazu. Ne že by to byl špatnej nápad, to vůbec. Ale fyzický aktivity, běhání a výšlapů si v práci užiju víc než dost, stejně tak adrenalinu, a rozhodně se nedá říct, že bych se nudila. Nepotřebuju tudíž rozbíjet nudu něčím „šíleným“, stačí mi moje šílená práce.

Ale na druhou stranu, tři měsíce. Zapadám do stereotypu. A chvílema si připadám (hlavně po těch těžkejch víkendech), že mě to mele na karbanátky. Takovej noční výlet na Ještěd by vlastně vůbec nemusel bejt špatnej nápad.

Ovšem to abych si vzala teplé prádlo.

Nějakou náhodou jsem se dostala na jeden bloček, kde zrovna probíhá soutěž o nejlepší vánoční pohled. Zrovna jsem se nějak nudila a byla kreativní nálada, takže jsem vylovila pár fotek z loňska a pustila se do nich 🙂

Zjistila jsem přitom ovšem, že na Photobucketu se rozhodli měnit, takže tam klasicky nic nefunguje. Počítač mi z toho jejich editoru zamrzl takovym způsobem, že jsem se na to záhy vykašlala a mám teda jen tyhle dva kousky. Ale to je fuk, ono z toho stejně nic nebude. To bylo jen tak pro srandu.

Kupodivu se mi to povedlo, sice jsem se dost převalovala, chm, já a nespavost, ale přece jenom jsem se poměrně dobře prospala až do nějakejch jedenácti a bodlo mi to. Ani nevim, co jsem pak dělala, kromě jukání na koťata a nějakýho toho psaní – upřímně nejsem úplně odvázaná z toho předchozího článku, takhle to prostě dopadá, když píšu o věcech, který mi nejsou nijak blízký a o nichž toho zase moc nevim. Pro příště se zas radši budu držet toho, co mě baví, proč se zbytečně rozčilovat, žejo.

Kolem poledne jsem si vzpomněla na babiččin výraz v obličeji, když u nás byla o víkendu a kladla mi na srdce, ať si na ni udělám čas, že kočky potřebujou ostříhat drápky – klasická výmluva pro to, aby mě k sobě dostala na návštěvu. Je tam sama, no, nemá žádný vyžití a skoro nikdo za ní nechodí, snad jedna dvě sousedky, jestli vůbec. A tak jsem si řekla, že by to asi bylo záhodno spáchat, když mám ten den volnej. Nadnesla jsem to před mámou a ta se tomu kupodivu nijak nebránila, takže jsme šly obě. Babička byla ráda. Kočky už míň.

Došlo taky na řešení dárků na Vánoce. Už to zase začíná, tradiční hysterie. Už teď jsme na sebe vzteklý kvůli pitomejm dárkům. Nechápu, proč si nemůže každej napsat wishlist jako já. Ušetří to tolik nervů, všem. Chm. Ale zase proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

K večeru mě chytla hravá. Včera jsem si koupila novou baterku do basy – už mě to ale vážně žádná legrace, mimochodem, furt tu baterku vyměňovat. Musim se naučit vypojovat kabel, Nick mi potvrdil, že jsem idiot, když ho v tý base nechávám zapojenej, že právě to tu energii hrozně žere. No, to mě asi taky mohlo napadnout, ale to je prostě tím, že i já, takovej hloubal a přemýšleč, nad některejma věcma fakt moc nehloubám a nepřemýšlím. Ale má recht, že to asi bude prozatím lepší řešení než to, co mě napadlo včera – a sice koupit si novou basu.

Prosim pěkně to je vůbec poprvý, co mě něco takovýho napadlo! Sunny je moje první a je to moje obrovská srdeční záležitost, takže mě doposud vůbec nenapadlo, že bych ji měnila za nějakou jinou, už teda proto, že tomu nerozumim a že na to moje mizerný hraní nehraní mi přišla dostatečná. Jenomže je fakt, že poslední dobou hraju o hodně víc a začínám si všímat věcí, kterejch jsem si dřív nevšímala. Asi je to přece jenom nevyhnutelný, že časem přijdu na to, že bych mohla mít kvalitnější nástroj. A možná že taky ne, možná že je Sunny dobrá basa. No, to by musel posoudit někdo, kdo se v tom trochu víc vyzná. Co já vim 🙂

No ale chtěla jsem říct, že mě chytla ta hravá, po posledním Nickově videu ze série Shuffle Saturday jsem měla plnou hlavu Keanů a hlavně jejich Bedshaped, která mě ostatně chytla za srdce už někdy vloni nebo kdy to bylo, kdy jsem ji slyšela prvně. Dneska jsem se do ní teda pustila a ono to kupodivu neni tak těžký, jak bych čekala, aspoň ne když jsem slyšela Nickův cover a co se tam vlastně hraje. Myslím, že ten kluk si neuvědomuje, jak moc těma coverama začínajícím basákům pomáhá. Co ho sleduju a bavím se s ním, moje hraní se dostalo na úplně jinou úroveň a sama každou chvíli zničehonic začnu hrát nějakou skladbu, kterou by mě do tý doby ani nenapadlo vůbec zkoušet. Jako teda dneska, když jsem se pustila do tý Bedshaped a dvakrát ji celou zahrála. Jasně, zjednodušená verze, neni to nic sofistikovanýho, ale je to tam, prostě. A hned poté jsem si zkusmo střihla další asi tři skladby z téhož alba, včetně Crystal Ball nebo Nothing in my way. A pak jsem si pustila Hurts a hrála jsem Hurts. A pak jsem si pustila Redhoty a hrála jsem Redhoty. A pak chvilku Muse. A Far Far Away od Slejdů. A House of the rising sun od Zvířátek. A pak mi začalo umírat rameno, tak jsem to musela odložit 😀 Nic se nesmí přehánět.

Hrozně mě to baví. Baví mě, jak mi to jde. Jak se zlepšuju. Jak jsem schopná zahrát věci, kterejch bych se pár měsíců zpátky bála. Baví mě, jak to pro mě teď znamená něco jinýho než dřív. Jak mi to mění náhled na hudbu, protože u každýho skvělýho songu od začátku přemejšlim, jak ho zahrát, a špicuju uši na basovou linku a prsty mi cukají, jak se snažím pochytit rytmus. Dřív jsem to dělala jen někdy. Teď to dělám pořád.

P.S.: Ha, našla jsem na Photobucketu ještě jednu, o níž jsem si původně myslela, že se neuložila 8)

Já se obvykle do politiky nijak nemontuju ani o ní nic nepíšu, jednoduše proto, že o ní nic nevim a nechci se tu ztrapňovat nějakýma faktografickýma chybama a nedostatkama. Ale jak dneska jedna holka na tom modrym zvěrstvu jež zove Facebook psala, co by všechno udělala, kdyby ona byla prezident, tak mě to inspirovalo. Nějaký věci by se určitě našly.

Tak nejprv co psala ona:

1) snížení platů prezidenta, poslanců, senátorů atd nejméně o 50%

S tím mohu souhlasit, protože proč by doháje lidi, který dělaj pro ten stát úplný hovno, měli mít tak nehorázný platy. Už ten fakt, že si na ně nikdy nesáhnou, je, pokud jde o mě, totálně odepisuje jakožto nějaký vzory morálky nebo co. To prostě neni možný, vzhlížet k takovejm lidem, věřit jim, že jim jde o dobro státu nebo o dobro moje, když vidim, jak se kapsujou. Kdo jim za takový situace věří byť jenom nos mezi očima, je blázen, a já nepochopim, že maj vůbec to svědomí a tu drzost mluvit o nějakých škrtech a kde všude se musí ubrat. Je to od nich nehorázně sprostý a drzý.

A kdyby se jim ty platy snížily (a hlavně sebraly výsluhy, teď nevim, jak je to přesně, ale pokud se nepletu, tak třeba minimálně prezidenti pobírají po odchodu z funkce doživotně úplně bláznivý sumy – za co sakra? Jakym právem?), tak by se hned do státní kasy přililo peněz, že to svět neviděl. Maximálně bych přidávala prémie za to, když někdo přijde s nějakým zlepšovákem, co pomůže umořit státní dluh nebo tak něco. Aby se ti šmejdi museli trochu snažit.

2) trestní odpovědnost poslancům, senátorům i hlavě státu

Doprdele ano! Proto, že někdo sedí v senátu nebo ve sněmovně a o něčem tam hlasuje, tak má mít povoleno srážet lidi na přechodech, krást v obchodech a kdoví co ještě? Cože? Kterej kretén vymyslel takovou hovadinu? A co to máme za prezidenta, kterej něco takovýho nezruší? To snad očekává, že sám někoho někde srazí nebo zabije a bude se mu to hodit, že si jako kryje vlastní zadek? Nebo se těch šmejdů pod nim bojí?

3) zavedení trestu smrti

Ano, prosim. To by bylo na dlouhý povídání a vždycky tam je nějaká možnost, že dojde k chybě, ale ta možnost je podle mě mizivá a sakra, četli jste někdy nějaký články o tom, kolik nás stojí jeden den věznění nějakýho šmejda? Kolik to stojí VÁS? Mě absolutně nezajímá, že smrt podle někoho neni dostatečnej trest a že by se ten hajzl měl trápit do konce života. Pochopte, že ta kreatura neni člověk. Je to vrah. Je to psychopat, kterej někoho zavraždil a bylo mu to jedno. A bude mu to jedno furt. Jenže co mně neni jedno, je fakt, že mu platim ze svejch peněz teplý žrádlo, bydlení, televizi a vůbec tak nějak jeho zázemí a život. Proč? Proč mám něco takovýho dohajzlu platit? Jsem pro trest smrti, zbavit se toho odpadu, kterej nelze napravit a kterej nás obírá o peníze a u nějž je navíc riziko, že zdrhne nebo že ho pustěj za dobrý chování a že zabije znova. Proč mu platit komfort života, kterej si nezaslouží a kterýho se zřekl ve chvíli, kdy zabil?

4) rozpuštění komunistický strany

Hele, každá strana může mít ve svym programu něco, co zavání rozumností. A pokud si chceme hrát na demokracii, tak nikomu nesmíme upírat možnost volby a svobodnýho rozhodnutí se. Že jsou lidi blbý a nepoučitelný, to je bohužel problém, ale kvůli tomu bych strany nerušila. Spíš bych si na ty strany dávala bacha, jestli plněj to, co maj ve svym programu, jestli něco dělaj nebo jen žerou prachy. Fakt by mě zajímalo, jak to tam nahoře funguje. Copak to vážně nikdo nekontroluje? Vždyť já jsem od posledních voleb neslyšela o žádný straně vůbec nic, kromě aféry s Rathem mi to přijde, že se tam vůbec nic neděje a nikdo nic nedělá a nic se nemění, jen jsme pořád stejně v prdeli.

Já bych dala každý straně ultimátum, dejme tomu rok, v němž musí přijít s nějakejma konkrétníma výsledkama, kterýma si vyslouží existenci, a když s nima nepřijde, no tak ať jde do prdele, ne? Na co dvacet partají napěchovanejch politikama, kteří nic nedělaj a stát je pořád ve stejnym nebo ve většim srabu?

5) základní zdravotní péče zdarma pro všechny

K tomu asi nemám co říct.

6) zvýšení trestů

No, já bych spíš řekla upravení a srovnání. Tresty u nás jsou vyloženě komický a nesourodý. Za krádež prachů někdo dostane třeba pět let a za zabití roční podmínku nebo tak něco? Dafuq? Teď plácám, na konkrétní případy si nevzpomenu, ale už jsem pár takovejch věcí viděla a dost dobře mi to nejde do hlavy. Za zabití maj bejt ty největší tresty, pokud nešlo o jasnou sebeobranu, tam zase naopak nepochopim, že někdo vůbec nějakej trest dostane. Prosimvás, neadekvátní sebeobrana, co to doprdele je? Když mě někdo napadne, tak se budu bránit a cokoli se stane, na sebe ten šmejd přivedl sám a já přece nemůžu bejt odpovědná za to, že mu zpřelámu v afektu ruce nebo vydloubnu oko teleskopickou tyčí, doháje! Zas nějakej kretén myslel a nějaký další kreténi to schválili, protože jim je všechno jedno, i to, že schvalujou hovadiny, jen aby bylo vidět, že něco schvalujou a tudíž že něco dělaj.

–

A já bych ještě dodala následující témata:

7) podpora v nezaměstnanosti

Jaktože kdejakej ksindl cikán, kterej v životě nevzal do ruky hrábě, může jak dlouho fungovat na podpoře a já, která sice s přestávkama, ale přesto pracuju už čtyři roky, a podporu mi nedali kvůli dvěma měsícům, který mi chyběly zrovna v tý rozhodný době? A co se vůbec o ty cikány furt staráme? Co je nám sakra po nich? Já mám zato, že každej, kdo má v hlavě mozek, je schopnej poměrně snadno rozeznat pracovitýho cikána (já jsem třeba dva takový znala a byli to super kluci) od lempla a vyžírky a těm bych nedala ani hovno, a už vůbec bych pro ně nestavěla baráky a nedávala bych jim nic zadarmo. Protože co je nám po nich?! Jsou to naši lidi? Nejsou! Přilezli si sem odkudsi, nikdo je nezval, dělaj bugr, lidi se jich bojej – spořádaný lidi, který platěj daně a o který by státu mělo jít především – narušujou pořádek a nemaj tu co dělat.

Tuhle jsem někde slyšela, že se jim dokonce nabízelo území, že se nějaký státy dohodly, že upustěj kus území a že jim ho předaj, aby si mohli vymyslet vlastní vládu a mít vlastní stát, ale to prej nějaký ty jejich předsedové či kdo zamítli. No bodejť, když tady se maj jak prasata v žitě a můžou neustále nadávat, jak jim všichni ubližujou, a ždímat stát o prachy, který nemá a na který oni nemaj sebemenší nárok, ale z nějakýho důvodu se o ně přesto staráme.

A já se znova ptám – proč mám sakra já platit nějakýho zkurvenýho vraha ve vězení? Proč mám platit na to, aby cikánskej ksindl, se kterym mám bohatý zkušenosti z dob svého působení na Palmovce, mohl mít všechno zadarmo a spoustu času na brousení okolo osamělejch krámků, kde se dá něco ukrást a chudák prodavačka se nedovolá pomoci? Nasrat!

8) korupce

Znám člověka, kterej se toho nebojí. Tvrdě ve svý práci jde po zbytečnejch lidech, buď je vyhodí nebo jim sníží plat, jako čuba jde po korupci a po všem, co smrdí. Nemá lehkej job. Ale je v tom dobrej. A tohohle člověka a jemu podobný (určitě by se jich našlo víc) bych dosadila nejvejš kam to jde a platila bych je zlatem, co se ušetří za všechny ksindly a šmejdy a nechala bych je dělat, v čem jsou dobrý, a posvítit si na všechny divný věci, nad kterejma furt všichni jenom kroutí hlavou. Jako třeba naše dálnice. To prostě fakt neni možný, trvá to neskutečně dlouho, je to nesmyslně předražený a nedá se po tom jet! Když to jde jinde, proč ne u nás?

Já vám povim, možná nejsem politolog a nevim, co jak přesně chodí. A možná tomu všemu prd rozumim. Ale mám selskej rozum a vidim, že v tomhle zkurvenym státě je všechno, ale fakt všechno, úplně naruby a špatně a že se tu všechno dělá přesně opačně než by se to dělat mělo a mohlo, a já si můžu vlasy vyrvat, jak se vztekám nad tou bezmocí, že s tím nemůžu vůbec nic udělat. A přesně z těchle důvodů odsud chci vypadnout a jestli se mi to povede, tak už tam zůstanu nafurt a milionkrát radši budu platit daně jinýmu státu, kterej má čistý ulice a funkční baráky, který nepadaj lidem na hlavu a pěkně se na ně kouká, kvalitní silnice a dálnice, státu, kterej ohromnou křižovatku dokáže zrekonstruovat za dva dny a ne za dva měsíce, státu, kde se nemusim bát jít v noci kolem nádraží s představou, že mě tam zmlátí nějaká banda fetek, státu, kde to nesmrdí a kde je povoleno vydělávat si zpíváním nebo jiným uměleckým předváděním se po ulicích a kde je při procházce městem na co koukat a co poslouchat a kde když majiteli podniku prdne žárovka nad některym stolkem, tak se postará, aby ji někdo urychleně vyměnil za novou.

A přesně z těchhle důvodů odsud taky vypadne spousta dalších lidí, protože každýmu jednou dojde trpělivost a vydlábne se tady na to.

A jestli se dokopu k volbám, tak budu volit Avatara, protože tenhle komickej stát už stejně nic nezachrání a nemůžu se dočkat, až ho uvidim jet na návštěvu do nějaký země, kde je tetování zakázaný. Trololo.