Rubrika: co se mi honí hlavou

Včera mi přijel mysteriózní pán, takže s nudou byl rázem šmitec, hurá! 🙂 Dali jsme si hned řádnou procházku z Hlaváku až ke mně, neboť nejsme másla ani v tý kose, a pak jsme si užili mimořádně příjemnej večer ve dvou, což jsem fakt potřebovala, v posledních dnech mě jímala krizovka z osamělosti. A bodnula i ta pozdní večeře u dědka, prubli jsme nový příchutě Twistera a musím říct, že ten hořčicovej a sýrovej jsou fakt největší libovka. BBQ taky dobrý, ale je fakt, že toho jsem se nabaštila dost v Panerii. No, takže tak 😀

Dneska jsme si docela přivstali, aby byl čas na snídani a sjednávání pojištění, na který jsme se nakonec vybodli (nikdo mi nebude řikat, co mám dělat, ani já sama :D) a Míra mě radši v asi pěti minutách naučil Hyper Music 😀 No, naučil. Samozřejmě se nedá říct, že bych to uměla, ale mám základ, vim, kde se to hraje, a rytmus mám v hlavě, jen ho naučit ty prsty a trénovat. Každopádně jsem to dneska byla schopná aspoň částečně zahrát, což už samo o sobě je nevídaným úspěchem a mě fakt baví, jak snadný díky němu (jakože mysterióznímu pánovi) tyhle věci jsou nebo spíš jak snadno se díky němu všechno děje. Roky jsem vedla takovej ten život plnej snění a co by kdyby a teď stačí jen na něco pomyslet (a někdy ani to ne) a on mě k tomu prostě tak nějak krásně dovede (ani mě nemusí nutit) a já tu věc najednou dělám.

Dyť jenom jak dlouho jsem furt mlela, že se jednou chci naučit Hysterii, Plug In Baby a vůbec „…tak nějak víc songů od Muse“. Roky jsem uměla tak maximálně Exo Politics a to mi přišlo jako vrchol umění. A dneska? Exo mě totálně nudí, Hysterii přehrávám čím dál tím rychleji a s čím dál tím větší výdrží (protože o tu tam jde hlavně), Plug In Baby jsem naťukla, krom toho bez problémů zvládám Time is Running Out ve dvou verzích, nepřekvapí mě ani Stockholm Syndrome a dneska jsem začala s tou Hyper Music, kterou mám samozřejmě od rána v hlavě a nemůžu ji odtamtud vymlátit. Ale ani nechci, nijak mě tam nesere, jen ať si tam je 😀

Prostě chci říct, že mě fascinuje, jak snadno to najednou jde. Nejde jen o tu Anglii, ono je to o všem ostatním. Když jsem celý ty roky hlásala, že na ty věci potřebuju někoho druhýho, nebyla to výmluva, nevymýšlela jsem si, já jsem ho fakt nutně potřebovala a teď ho mám a hodlám z toho vytřískat maximum a nejvíc si to užít.

Anyway, abych se vrátila k dnešní story, po snídani jsme sbalili basu a vyrazili jsme na Čerňák do zkušebny. Cestou jsme potkali pekařství, kde měli nabídku, kterou nelze odmítnout, a sice k jakékoli kávě koblihu zdarma. Přiznávám, UCho, zhřešila jsem a hopla dovnitř pro jedno kapučíno s sebou, neboť jak poslední dobou snídám zdravě (a hlavně fakt snídám, pokud vysloveně nezaspim do oběda), dneska jsem na nějaký to čerstvý pečivo prostě měla děsnou chuť (o kafi nemluvě, na to mám chuť skoro pořád) a ranní závin z pátku mě neokouzlil. No, každopádně hopsnutí byl výbornej nápad a kobliha jakbysmet. Meruňková. Muhaha. *blíz*

Po příchodu do zkušebny nás čekal trochu šok, neboť jsme zjistili, že kokoti z tamějšího klubu si na včerejší večer vypůjčili veškeré vybavení a ještě ho nevrátili. Což bylo o to lepší, že si měl za necelou hodinu přijít tu zkušebnu prohlídnout zájemce, kterej by tam chtěl se svou kapelou v budoucnu zkoušet. No tak což o to, zkušebnu si prohlíd, zdi se mu moc líbily 😀

Naštěstí si myslim, že Maudě zafungovala jako perfektní profesionál a dokonale mu nejen vysvětlila situaci, ale i popsala, co za vybavení tam za normálních okolností je, takže pokud to neni nějakej vysloveně plašan, tak se ještě ozve a přijde znova. A kdyby ne, tak co mně je po tom, žejo 😀

Takže ze zkušebny jsme toho moc neměli, ale příjemně jsme si poseděli na gauči a popovídali, což mi třeba celkem stačilo, neboť jsem dneska měla právě takovou povídavou náladu.

Po dvanácté jsme se pak přesunuli do Běchovic, kde jsme se sešli s Běsem (jak příznačné), a zašli jsme na oběd. A já tu sice nemám vyloženě rubriku na hospodské recenze – nevim proč, tu a tam je píšu a docela mě to baví, obzvlášť ty špatný 😀 – ale myslím, že si to přesto zaslouží samostatnej článek. Takže report to be continued.

Akorát nevim, jestli ještě dneska, protože jsem úplně grogy. Já vim, že je teprve deset. Ale prostě už nějak po tom dnešku nemůžu. A to mě taky baví 🙂

Tak jsem se včera zúčastnila blogerského srazu, který bych pravděpodobně mohla označit za svůj první, neboť obvykle buď chodím na privátní akce „jeden na jednoho“ nebo nechodím vůbec. U své nedávné účasti na RPG naživo si nejsem jistá, myslím, že jsem víc poznala jejich postavy než vyloženě je 😀 Prostě tohle byla taková první hromadnější akce za účelem poznat se a pokecat.

Jako první věc musím říct, že jsem si ho představovala fakt úplně jinak. Nevím proč, ale o blogerech a vůbec různých internetových týpcích mám zakořeněnou určitou představu a jak na ty srazy právě nechodím, nemá mi ji kdo sebrat. Ale důležitý je, že to bylo příjemný překvapení 😀 Víc vám neřeknu, poznejte si ho a prohlídněte sami 8)

Jak mě včera zase chytala ta moje podivná agorafobie, nakonec jsem ráda, že jsem se přiměla vystrčit čumák z baráku a vybočit na chvilku ze svých zajetých kolejí. Blogerský srazy mě nikdy nezajímaly, ale když si člověk přebere, že po těch letech vlastně vůbec neví, jak ti blogeři vypadají a co je to za lidi, najednou mám pocit, že se účastním 3D promítání bez 3D brýlí a ten jeden rozměr mi tam prostě chybí.

A bylo to fajn. Zkraje trochu rozpačité a škoda, že dorazilo tak málo lidí – oproti potvrzeným dvanácti a dalším třinácti maybe nás tam nakonec bylo pouze sedm, a to ještě dvě dámy, Cirrat a Iris, nás opustily nečekaně brzy, což jsem upřímně považovala trochu za zradu, neboť Cirrat byla moje jediná záchytná kotva, jediná už trochu známá tvář 😀

Jinak nevím, co bych k tomu dodala za detaily. Nebyla to žádná přesně naprogramovaná akce, bylo to prostě mnohahodinový klábosení u piva a jiných, zejména nealkoholických tekutin, probrali jsme všechno od vojenské techniky a politiky přes 50 shades of grey, Superstar a Novu až po veselé historky z natáčení, z domova a ze světa a perverzní choutky některých z nás (muhaha, studená dvanáctka, že >:)), došlo i na Altaïrovo autorské čtení jídelního lístku (kde bylo podezřele mnoho židovských kapes a smetany), bylo vypito hodně litrů kofoly a snědena spousta vynikajícího jídla v hospodě U Švejka, kde tedy nutno nechat, vaří výborně, ale ty porce jsou gigantický, to se nedá sežrat. V úplném závěru jsme si předali nějaké ty kontakty, já jsem k tomu přislíbila něco napsat (což jsem tímto splnila :D) a pak jsme nechutně zmrzli cestou na tramvaj (což teda bohužel nebyla dvanáctka, ale dvaadvacítka, ale co se dá dělat, muhaha) a pak už jsme se nějak rozutekli/rozešli/nechali rozvézt do našich teplých domovů.

Nevim jak kdo, ale já jsem po tý olbřímí porci večeře usnula jako by mě do kofoly hodil, a i když jsem měla v noci naprosto šílený sny, rozhodně je nepřičítám včerejšímu posezení, to je v tom zcela jistě nevinně 😀

Přijde mi trochu škoda poznávat nový lidi právě když se chystám brzy do pryč, ale zase to mám aspoň jako generálku a ostatně zrovna tenhle druh kontaktů se neztrácí, neboť blogeři přetrvávají. Možná se tu a tam přestěhujou na jinou adresu, možná na to ne vždycky maj čas a náladu, ale že by vysloveně končili a mizeli z vod internetových? Nehrozí 8)

Myslím, že mi začíná regulérně harašit. Jak jsem měla zezačátku měsíce nehorázně aktivní náladu, tenhle tejden jsem nehorázně proflákala a začíná mi to lézt na mozek. Celej den, pokud zrovna necivím na Doctora Who, civím do blogu a horečnatě nad ním přemýšlím. A nad sebou. Takový ty dny, který ubíhaj, aniž byste je čímkoli důležitým zaplnili, a vy víte, že už se nevrátí, a že, což je nejhorší:

Nevím, jestli jste to někdy zažili a jestli mi rozumíte, co tím myslím. Někdy mívám sny, kdy najednou začnu panikařit, protože si uvědomím, že bych někde měla být a něco dělat, nebo se něco stane. Ale když tam pak dorazím, nikdo si nevšimne, že jsem přišla pozdě a já nevím, jestli tam vůbec mám být, ale nikdo se ani netváří, že bych neměla. Prostě to nikoho nezajímá. Jsem vzduch. Jako bych tam vůbec nebyla.

Dneska si to ten pocit neviditelnosti jdu trochu napravit do Popa, na kamarádčiny narozeniny. Tam snad nebudu mít pocit, že jsem neviditelná a nadbytečná. A nebo to naopak ucítím ještě víc. Neni to poprvý, co se dobrovolně vyškrtnu ze života všech lidí, které znám, a dobře vím, co přijde. I když si člověk o sobě nemyslí, že je nějak důležitej, stejně něco v něm potřebuje vědět, že je, a setkání s uvědoměním si, jak jsme bezvýznamní a jak naše nepřítomnost nebude žádná tragédie vždycky nepříjemně šokuje. Dobře si vzpomínám, jak se pro mě svět proměnil posledně, a to přitom šlo o půl roku, jen šest měsíců. To je krátká doba. Ale rok? Kolik se toho může stát…

Napadlo mě, co bych tenhle rok všechno chtěla dělat.

Hm, sepsat si takhle svoje plány vždycky pomůže od splínu 🙂 Už se vidím jak běhám po Londýně s fialovýma punčocháčema a rezatou hlavou a jsem maximálně šťastná 🙂

Báj d vej, včera jsem se pokoušela obejít zdejší nastavení a vyrobit si štítek do menu, kterej by odkazoval na všechny moje zdejší články, zmiňující slovo minimalismus. Nepodařilo se mi to a šíleně mě z toho rozbolela hlava. Prohlížela jsem si pak článek o nejlepších navrhovaných změnách na Srdci Blogu a vůbec jsem nepochopila jedno přesvědčené prohlášení, že rubriky a štítky se navzájem vylučují. Co je to za kravinu? Přece kdyby se články daly štítkovat, pak by menu vypadalo pořád stejně, pořád by v něm bylo několik hesel, ovšem na některé články byste se dostali přes více z nich – pokud byste si štítkovali články více štítky (s čímž se počítá). Pokud by ovšem člověk dal každému článku jen jednu nálepku, pak by vše zůstalo při starém, ne? Asi jsem blbá, vysvětlete mi to někdo, jestli se pletu, ale já jsem přesvědčená, že po zavedení štítků bychom jen dostali víc možností, nepřišli bychom ovšem o možnost normálních rubrik, protože štítky umožňují i klasické rubrikování, kdežto opačně to bohužel nefunguje.

No nic, jeden z mnoha povzdechů nad zdejším nemožným systémem, kterej ještě ke všemu naprosto NENI MOŽNEJ. Ale co už. Nová adresa už existuje, je to jen otázkou času a energie.

Jo a báj d vej, asi jste si všimli úpravy záhlaví. Neberte to nějak tragicky, jen se fakt těším a jak zrovna dneska vyšel na Srdci článek o blozích au-pair, měla jsem najednou chuť dát to na tom svém taky nějak znát. Mwahaha. Teď mi to došlo, já zase budu au-pair. Dětičky, těšte se, teta Em Poppins je na cestě >:)

Už dlouho nosím v hlavě nápad sepsat a zveřejnit všechny ty úchvatný odkazy, který mě provázely mými minimalistickými začátky a provází mě nadále, ale to víte, lenost je lenost, a tak to chvilku trvalo. Ale i lenosti jednou odzvoní.

Takže si počtěte, bez čeho se neobejdu a co byste měli zkusit aneb proč pořád sedím u toho zatracenýho počítače.

TASCK.com – nejjednodušší to-do list ever. Pořád v lištičce záložek, pořád na očích, blbuvzdorné použití bez nutnosti kamkoli se registrovat. Prostě klikněte, pište a odškrtávejte.

Twitter.com – duh. Stačí sledovat ty správné lidi a Twitter vám poslouží jako nekonečná studnice moudrosti, inspirativních odkazů a nápadů. Twitter není Facebook. Není od toho, abyste ho spamovali informacemi o každém svém pohybu (i když to můžete samozřejmě taky), je to prostor pro prosté sdílení informací a nejjednodušší způsob, jak se přímo spojit se spoustou zajímavých (a známých) lidí. A samozřejmě, opět, když sledujete ty správné lidi, hodně dobře se u toho i pobavíte, protože ty kecy jsou někdy fakt moc 😀

ZenPen.com – minimalistický textový editor přímo v okně vašeho prohlížeče. Žádné rozptylování, žádné složitosti, jen klikněte a pište a nic vás nebude rušit.

TinEye – spolehlivý a bleskurychlý vyhledávač zdroje obrázků. Máte-li například v pc už léta uložený obrázek, už dávno nevíte, kde jste ho sebrali, a chtěli byste vypátrat jeho autora, jednoduše ho nahrajte do TinEye a ten vám vmžiku vypátrá všechna místa na netu, kde se obrázek vyskytuje. Obrázek není třeba nahrávat z pc, je možné ho vyhledávat i vložením url, takže pokud si například nejste jisti, odkud pochází obrázek, který někdo na svých webových stránkách použil jako ilustraci (neuvedl-li zdroj rovnou), vezměte url obrázku, vložte do TinEye a hledejte zdroje, kde jinde se obrázek na internetu nachází.

Na Blog.cz vyhledávání přes url nefunguje, ten totiž blokuje obrázky, které jsou na našich blozích, vodoznakem, který vyhledávání znemožňuje – to aby měli lidi problém vykrádat vaše obrázky a fotky přímo z Googlu. Ale v takovou chvíli nezoufejte, obrázek si uložte, nahrajte do TinEye z pc a máte odpověď.

Update 11. 10.: TinEye je nyní dostupný jako rozšíření do Chromu, kdy stačí na kterýkoli obrázek kliknout pravým tlačítkem a „Vyhledat pomocí TinEye“. Geniální, prosté a účinné.

Bloglovin.com – jednoduchá čtečka na blogy. Chybí vám stará dobrá titulka blog.cz? Nebo Google Reader? Bloglovin je podle mě jednou z nejlepších alternativ. Buttonek Bloglovinu mám přímo v prohlížeči, hned vedle Adblocku a dalších vychytávek a jako facebook, i BL mě poslušně informuje červeným čísílkem o každé novince, takže mi neuteče ani článek, a když budu chtít, ani komentář.

Adblock – geniální vychytávka do Chrome (ale nejen do něj), která zablokuje nejen veškerou reklamu, ale prakticky jakýkoli prvek na stránce, který vás ruší nebo se vám nelíbí. Takže sbohem reklamy na facebooku, sbohem blikací banery a sbohem pošahané oplzlé vtipy z titulky blog.cz. (Vážně, ten, kdo tam ty vtipy pouští, by se měl nad sebou vážně zamyslet, většina zdejší „populace“ má pod osmnáct a pokud jsem zrovna na cizím kompu, ještě se mi neukázal jediný vtip, který by neměl erotickou tématiku). Já osobně mám svou titulku upravenou tak, že na ní visí jen box AK, box TT a přihlášení.

Online Bass and Guitar Tuner – nemám ladičku, takže si basu ladím za pomoci online ladítka. Šikovné udělátko.

Last.fm – průběžně se doplňující seznam veškeré hudby, kterou posloucháte skrz Winamp, WMP nebo cokoli v tom smyslu. Díky němu jsem se zbavila obtížného vysvětlování, co vlastně poslouchám. Když se mě na to někdo zeptá, odkážu ho na svůj profil, kde vidí nejen konkrétní skladby a interprety, ale v tagcloudu napravo taky několik nejčastěji poslouchaných žánrů (za posledních sedm dní).

Ad free blog – máte blog bez reklam, protože jste přesvědčeni, že blogy by měly být zadarmo a fláknout na ně placenou reklamu ničí hodnotu sdělení? Možná si na něj budete chtít dát tuhle nálepku.

BeFunky – taky vás nasral Photobucket? Nebo prostě hledáte rychlý, interaktivní způsob úpravy fotek, protože Photoshop je na vás moc hardcore? Nemáte zač.

Justdelete.me – soubor přímých odkazů na mazání profilů z nejrůznějších sociálních sítí, věcí jako Ask.fm, Deviantart, EBay a bambilion dalších. Žádné zdlouhavé hledání informace v nastavení, faq nebo v nápovědě, jen jeden klik a víte, jak na to na té které konkrétní stránce.

5 things today – každodenní tipy na cokoli. Pět věcí, co vidět v Londýně zadarmo. Pět věcí, co byste měli dneska udělat. Pět důvodů, proč dneska sednou na kolo. Pět knih, které vám nesmí uniknout. Pět způsobů, jak meditovat. A mnohé další.

WikiHow – How to do anything – zapomeňte na Wikipedii, která vám řekne, co co je. Studujte WikiHow, která vám řekne, jak co dělat. Představuji vám ultimátní návod na všechno!

Good Fucking Design Advice – když chci nějakou zatraceně dobrou radu, jak na design a chci ji hned.

15 Inspiring and Unconventional People You Have to Know About – výcuc-seznam lidí, jejichž jména byste měli znát, pokud to s minimalismem myslíte vážně. Moji nejoblíbenější následují.

Puttylike – Emilie Wapnick je jedna z mých nejoblíbenějších minimalistek. Koupila jsem si její e-book, sleduju ji na twitteru a nemine den, kdy by mě neinspirovala. Puttylike je web pro všechny, kdo se považují za renesanční osobu, mají bambilion zájmů a libůstek a kdyby byli článkem na blogu, nedali by se zařadit do žádné rubriky. Tak nanejvýš nalepit si na čelo několik štítků.

Jeri’s Organizing & Decluttering News – Jeri a její tipy na zorganizování a debordelizaci vašeho životního prostoru.

The Minimalist Woman – Meg, moc sympatická pani.

:mnmlist – nejminimalističtější weblog ever.

Everett Bogue – jeden z „otců“ minimalismu. „Hvězda, která vyletěla nejvýš a brzy shořela“, jak mu říkají. Každopádně neskutečně inspirativní člověk, autor mnoha převratných e-booků. Archivy jeho prvního blogu Far Beyond The Stars jsou hlubokou studnicí minimalistické moudrosti.

Becoming Minimalist – Joshua Becker, pojem mezi minimalisty, mimojiné stojí i za následující webovkou:

Substance over stuff – pravidelná dávka minimalistických hesel, obrázků, mott nebo inspirativních videí. Každodenní dávka inspirace.

The Art of Non-Conformity – Chris Guillebeau. Cestovatel.

Corbett Barr – neskutečně cool týpek, který vám pomůže být na netu fakt někým, když ho budete vnímat. Napsal třeba tenhle fantastickej článek How to Start a Blog that Matters a stojí za následujícím projektem:

Write Epic Shit – Think Traffic – Write Epic Shit je jen jedním z mnoha epických článků na Think Traffic, ale rozhodně je podle mě prvním, který byste měli číst.

Paid To Exist – Johnatan Mead maže hranice mezi prací pro živobytí a děláním toho, co skutečně chcete dělat. Jak se tak dá existovat? Čtěte u něj.

Expert Enough – EE je o přesvědčení, že na věci nemusíte být opapírovaný expert, abyste je mohli dělat, abyste mohli radit druhým a abyste za to mohli kupříkladu žádat i ohodnocení. EE je o tom, že pokud o věci víte jen o něco víc než druzí, pak jste dostatečný expert.

The Minimalists – Jsou dva a jsou to překvapivě minimalisti.

:zenhabits – dvěma slovy Leo Babauta

Castles in the Air – Nina, můj nejnovější objev

Decluttering That Kitchen – další debordelizační tipy a techniky

Popadla mě zase trochu debordelizační nálada, takhle k večeru. Tak jsem se pustila do jednoho šuplíku. Zase jsem nestačila koukat, jak kolem toho bordelu člověk měsíce chodí a neví si s tím rady a pak to najednou prostě vidí, jako by to tam bylo celou dobu a teprve teď z toho spadl filtr vnímání (sorry, moc koukám na Doctora Who). Zpočátku to sice vypadalo dost beznadějně, ale nakonec jsem se zbavila slušnýho množství odpadu a celá jedna krabice od bot je pryč. Přerovnáno, vytříděno, povyházeno. Ale nějak z toho nemám nejlepší náladu. Někdy člověk při těchhle aktivitách narazí na věci, který mu je opravdu bolestný si připomínat. A pak to prostě není ono.

Mám tam třeba jedno přání, ručně vyrobené Kim, jednou moc milou angličankou, s níž jsem pracovala ve Woody’s café, když jsem tehdy v roce 2007 přijela prvně opeřit. Měly jsme spolu hezkej vztah, pracovalo se s ní dobře, je zvláštní, jak spoustu lidí a věcí dokážu zapomenout, ale ona mi z nějakýho důvodu dokonale utkvěla v paměti, vím přesně, jak vypadala, co nosila, jak se pohybovala, vybavuju si detaily jejího obličeje, její hýkavej smích, její intonaci a vtipy, co vyprávěla. Nevím, proč.

Každopádně tahle Kim mi při odjezdu dala tohle přání, na němž je nejvíc vidět, že je ručně dělané a že si na něm někdo dal sakra záležet. Je z ručně vyrobeného papíru hned několika barev, všelijak prostřihané, polepené hvězdami a kromě obligátního „Farewell lovely chech girl“ na přední straně (i s tou chybou) do něj vepsala hned několik dalších vzkazů, které mě pokaždé dostanou, protože na ty věci samozřejmě zapomínám. Na ty krásný detaily. Jasně, dostala jsem už v životě hodně dárků a nechci umenšovat hodnotu žádného z nich, ale na tomhle přání bylo a pořád je něco zvláštního a je to jedno z těch mých velkých guilty pleasures, je to prostě věc, kterou si ještě hodně dlouho budu držet a která má pro mě tak nesmírnou sentimentální hodnotu, že se to nedá vypovědět. Ale to je v pořádku. Kdyby člověk nedovedl bejt sentimentální ohledně svých krásných vzpomínek, co by z něj zbylo.

Trochu podobně, i když ne úplně stejně, na mě působí jedna velká stříbrná rolnička. Když jsem tehdy odjížděla, Liz se se mnou šla loučit ke dveřím a přinesla mi takovej krásnej tmavě fialovej balonek, na kterym bylo stříbrnejma třpytkama napsáno „Farewell Tina“ (a vy víte, jak ujíždím na stříbrnejch třpytkách). Ten balonek byl heliovej a ona mi ho podala přivázanej na dlouhý stříbrný stuze, kterou už nemám, a zatěžkanej tou velkou rolničkou, kterou jsem si nechala. Ani ten balonek jsem si tehdy neodvezla, nechala jsem ho tam Lence, spolubydlící, který se hrozně líbil a byla z něj unešená. Mě až tak nebral, s Liz jsme neměly zase tak fantastický vztahy, ona byla holt trochu blázen, ale člověk si stejně nakonec pamatuje ty pěkný věci a na ošklivý detaily zapomíná. Ta rolnička je jako klíč k jinýmu světu a to přání taky. A dalších pár věcí, ale to by zase bylo na dlouhý psaní, třeba někdy jindy. Chci jen říct, že někdy člověk jde uklízet a najednou zjistí, že nad těma věcma sedí úplně zaseklej a brečí a vlastně ani neví, proč. Snad je to stesk po těch fantastickejch časech, lítost nad tím, že už jsem vyrostla, vzpomínky na kontakty, které byly ztraceny, a oplakávání těch vzpomínek, o které jsem přišla kvůli svojí mizerné paměti a je to věčná škoda, byly fajn. Ale však ony se občas vynořují.

Začala jsem si dávat v hlavě dohromady pomyslnej seznam věcí, co pro mě mají tu sentimentální hodnotu, a na který bych se vážně chtěla celý dny dívat a mít je u sebe. Myslela jsem si, bůhvíjak nalehko nepojedu, ale asi to nebude zase tak snadný balení. Viděla jsem třeba fotku z našeho budoucího bytečku a jsem si dost jistá, že tam s sebou chci mít svou aromalampu. Je to malá věc, ale křehká, takže si zase na druhou stranu říkám, jestli si nevymýšlím. Dost na tom, že se potáhnu s baskytarou a možná i s djembem. Původně jsem si myslela, že bude pohodlnější, i když možná komplikovanější, si ty věci koupit na místě nový. Ale teď si nějak přestávám být jistá. Noc co noc usínám neklidná, s vědomím, že dny se krátí a že ani ne za pár týdnů tahle postel už nebude moje a já tu nebudu. Jímá mě z toho trochu panika. Ptám se sama sebe, jestli to dělám správně, ten život. Kam že to vlastně směřuju, co to má všechno za smysl, a co budu dělat za rok. Pochybuju. Pochybuju teď úplně o všem.

Ale možná bych to měla brát jako dobrý znamení, znamení toho, že ještě žiju. Neřikal to tak nějak ten velkej myslitel? Občasný pochyby prostě k životu tak nějak patří.

Já už z toho začínám normálně blbnout. Právě jsem řekla mámě, že jsem ještě neobědvala, takže si nedám kafe, a nato jsem začala vymýšlet, co si uvařím. Bylo mi divný, že nemám hlad. A pak mi o několik minut později došlo, že jsem úplně blbá, dyť já se najedla venku! Bože, já jsem takovej sklerotik, zavřete mě někdo do blázince než si ublížim.

Tak jsem si teda šla udělat to kafe, když už jsem teda po obědě (jako fakt hustý, zapomenout, že jsem ani ne před hodinou jedla, to už je síla i na mě), ostatně si ho zasloužim. Přiměla jsem se po těch několika dnech naprosté nechuti cokoli dělat zajít konečně do zdravotní pojišťovny s papírem z pracáku. Takže to si můžu odškrtnout. Ale zdaleka to nekončí.

Mimochodem nevíte někdo, jestli musím hlásit změny i na sociálku? Pro tu mi pracák ani nedal žádnej papír O.o Mám v těch úřadech zmatek…

Z pojišťovny jsem se prošla do T-Mobile, abych se zeptala, jestli můžu přejít z paušálu na kredit, protože tentokrát odmítám bejt tak pitomá, abych používala českou simku po celou dobu pobytu, zařídíme si prostě normálně oba anglickej mobil a bude. Pán za pultem byl velice sympatický a evidentně jsem mu padla do oka, neboť si mi hned řekl o telefonní číslo (muhaha) a následně o občanku, což už by bylo divný, kdyby nešlo o mou smlouvu, ale naštěstí šlo. Zjistili jsme, že mám smlouvu do července a že by šla ukončit maximálně o měsíc dřív, ale nakonec to vymyslel, dal mi podepsat ukončení smlouvy už teď, takže do července holt budu platit tu svou stovku měsíčně a pak budu mít pokoj.

Pán, jak řikám, byl velice sympatickej, zajímal se, kam jedu, a povídal, že „páni“ a že se mám. Tak jsem řekla, že si tim nejsem jistá, protože ta nabídka zní možná až moc luxusně, a že se trochu bojim, že přijdu o ledviny. Tak jsme se oba zasmáli, popřál mi, ať mi to vyjde, dal mi pár tipů, kde se dá v Londýně kdyžtak koupit neoprenovej oblek, protože „La Manche už pár lidí přeplavalo“, takže kdyby mi to nevyšlo, tak to můžu mít jako plán B, já mu slíbila, že když to přežiju a ledviny mi zůstanou, tak se za rok zase stavim znovu tu smlouvu podepsat, poděkovala jsem mu, zaculili jsme se na sebe a šla jsem.

Díky všemu tomu pomrkávání jsem se ho zapomněla zeptat ještě na jednu celkem důležitou věc, ale bez toho přežiju, kdyžtak až za ten rok.

Jinak válčíme s pojišťovnama ohledně cestovního pojištění. A nejen s nima, tak vůbec se světem. Nejdřív se zdálo, že si ho sjednáme přímo u Studenta (báj d vej, zmínila jsem, že už máme zabookované lístky? Jedeme 11. dubna 8)), kde zjevně nabízejí možnost sjednat si ho zároveň s koupí lístku, a to od Allianz. Jenže informace byly kusé a nám se to nezdálo vůbec výhodné, cena byla prakticky stejná jako nejdražší možná varianta toho pojištění, když jsme si ho vypočítávali přímo na stránkách Allianz, a nějak mi nešlo do hlavy, proč bychom si museli nutně sjednávat tu nejdražší variantu, když by nám bohatě stačila levnější. Takže první rozhodnutí padlo – kašleme na Studenta, bookujeme lístky a pojištění si sjednáme radši mimo, sami.

Čímž jsme se následně zabývali včera celej den a bylo odesálo tolik mailů a bylo vygoogleno tolik stránek a kalkulaček, a taky jsem četla tolik pojistnejch podmínek, že jsem na moment měla pocit, že jsem se vrátila v čase a že zase dělám pojišťováka. Připomněla jsem si, proč takový lidi vlastně existujou – protože normální člověk nemá šanci se v tom zorientovat. A to ani nejsem vysloveně „normální“ člověk, dělala jsem v tom tři roky, taky něco vim a narozdíl od normálního člověka vim, že nejdůležitější položkou pro mě jsou Výluky z pojištění. Protože to pak nestačíte čumět, na co všechno se vlastně vaše pojištění NEvztahuje. Najednou zjistíte, že přesně ty věci, kvůli nimž jste si ho chtěji uzavřít, vůbec nekryje.

Nakonec se nám donesla interní informace, že u Axy je možné si sjednat pojištění za cca 2000,- na rok, což nás vyburcovalo ze židlí, neboť všechny ostatní kalkulace se pohybovaly od tří a půl výš, Allianz nám nabízela dokonce za 3900,-, jenže při mailování s Axou jsme zjistili, že vstřícnost je pro ně neznámé slovo, stejně jako nápomocnost. Chtělo to fakt hodně mailů (a Míru už tam musej milovat), abychom z nich vymlátili přiznání a vysvětlení, jak to tedy s tím levným pojištěním je. Ale nakonec to vypadá, že ho mít budeme a pojistné podmínky vypadají dobře, tak by nás snad nemělo nic překvapit.

Uf, zase o pár kroků blíž.

Jsem do těch anglických domečků prostě blázen. Ujíždím na kamenných zídkách a baráčkách se složitou strukturou plnou rohů, oblouků, vikýřů, okýnek, kamenů, dřeva a všelijak prolamovaných střech. Všechny ty baráčky, předzahrádky, ulice a parčíky plné zeleně, to všechno je prostě doslova zasazené do zeleně a všelijakých barevných květů, jako by to vyrostlo přímo uprostřed lesa a jako by angličani ještě znali a ctili koncept původního prostředí, přírody, lesa a prostě toho, že tam, kde žijí, nebyli první.

U nás ve městě je to jiné, ten životní feeling. Pocit paradoxdního uzavření se před světem, jen ocel, beton, smog a odpadky. Spousta kanálů a aut, která neplní svůj pravý účel, jen je není kam zaparkovat a pořád stojí na semaforech. Modré zóny, málo místa a všechno to tu na člověka padá. Spousta rozbité technologie, která nepracuje, jak by měla, a nikdo ji neopraví, protože na to nejsou peníze. Stromy tu nerostou, tráva je nemocná a když se konečně na jaře zazelená, tak ji hned lidi ušlapou a psi pokálí. Květiny tu nejsou a když jsou, tak nemohou vonět. Jen těch pár šeříků na jaře se tím vším smradem na pár týdnů probojuje a to je tak všechno. Člověk je ve městě, ale nemá představu, jak to vlastně kolem něj vypadá. Neuvažuje v řádech kopců, prašných cest a stromořadí, ale v řádech chodníků a ulic, kde na kus hlíny nenarazí. Tady já nemůžu dýchat, tady neumím opravdu žít.

Vždycky mě nesmírně naplňovaly všechny ty krásné obrázky z Anglie, anglické scenérie, anglický venkov nebo předměstí, ale je to hodně cítit klidně i v Londýně, prostě angličani jako by měli větší povědomí a přikládali větší váhu přírodě a prostředí než politice a nadávání. Angličani si nestěžují, oni zvládnou všechno. A vědí, že život nedělá sezení v hospodě a nadávání a drby, ale péče o dům a zahradu, péče o rodinu, práce na sobě samém, ty maličkosti jako umět si vychutnat čaj (nejen) o páté či dobrou kávu, experimentovat a jezdit na kole, procházet se a volně dýchat a prostě tak nějak krásně existovat.

Víte, ono se pořád říká, jak „jinde je líp, to určitě“, a že je to jen o úhlu pohledu. Vemte si Nicka z Manchesteru, ten mi zrovna jednou sám říkal, že ho to v UK nebaví a že by chtěl žít někde jinde, třeba u nás. Divil se, co vidím na Anglii. A já to neumím pořádně popsat. Snad je to ta naděje, že to přece jenom jde dělat správně a aby věci fungovaly. Takové ty jejich krásné nápady, jak být co nejvíc eco friendly a green a meaningful a happy, už jenom jejich obchody. Vemte si třeba jejich Sainsbury’s, což je asi jako naše Tesco nebo Billa, ale říznuté Marks and Spencerem a na mnohem vyšší úrovni. Sainsbury’s má motto „Try something new today.“ a když na ně v televizi běží reklama, tak je co týden jiná a jsou tam třeba recepty na různé dobroty, které si můžete doma vyrobit z věcí, které v Sainsbury’s nakoupíte.

A zatímco tady nemůžu pět let sehnat pořádný kalhoty a když to jednou za rok zkusím, tak se do ničeho nevejdu nebo mi to je nesmyslně velký v pase, takže dostanu depku a zase na rok se na to vyseru, tam jsem při prvních nákupech vlezla do Primarku a první troje kalhoty, co jsem si zkusila, mi padly jak na míru dělaný. To se ví, že jsem je tam nenechala ležet.

A lidi tam berou smrtelně vážně třídění odpadu. Kromě skla, plastů a papírů mívají taky kontejnery na kartonové krabice a na bioodpad a teprve to, co se nevešlo do těchhle kategorií, jde do smíšeného odpadu.

A jejich chodníky jsou skoro všude, i ve městech, dělené na dvě části, jednu pro chodce a druhou pro cyklisty nebo bruslaře. A na každém chodníku, vždycky u semaforů nebo i jen na rohu ulice, je bezbariérový přístup, takže můžete po libosti jezdit kudy se vám zlíbí a nemusíte sesednout a taky vás nikdo nebude pokutovat, že jedete po chodníku, nikoho neobtěžujete a neohrožujete a chodci vám uhýbají, protože to je vaše strana chodníku a cyklista má přednost. A ještě se na vás kolikrát usmějou.

Víte, já si ty věci nevymýšlím. Není to „pozlátko jiného světa“ a nemyslím si, že koláče jsou jinde voňavější. Ale tenhle stát prostě není pro mě. Snad jsem v dětství příliš četla, snad jsem příliš viděla a příliš zažila, prostě jakmile jednou ochutnáte svět, kde jsou věci tak, jak maj bejt, tak už tady nemáte stání a nemůžete klidně spát. Je to už pět let, co jsem tam odjela na zkušenou a od té doby jsem vždycky věděla, že se tam vrátím a že tam by to šlo. A já vážně nevím proč, možná to má co dělat s minulými životy, možná i proto mě to tak táhne ke všemu anglickému, drtivá většina mých nejoblíbenějších kapel pochází z UK, zbožňuju anglické trávníky, angličtinu, anglickou architekturu, anglický způsob života, anglické filmy a seriály a vím, že jednou chci bydlet přesně v takovym zakrslym domečku se zahrádkou a kamennou zídkou, přesně tam za tou zatáčkou, kde na konci ulice bude malá post office, kam si budu chodit kupovat známky na dopisy domů a lízátka chupa chups za patnáct pencí, a vedle ní malej grocery shop, kterej sice neni nic moc, ale to nejdůležitější tam člověk sežene. A naproti bude pub. Normální mrňavej pub, kam možná občas zajdu posedět přes den na kafe nebo večer na výborný lasagne.

A do většího města to bude pár minut autem. Na kole výlet tak na hodinu, to se taky dá, však ono to uběhne, do plic se vám dostane čerstvej vzduch a tváře zčervenají, a ten namakanej zadek, ouu, ten zadek! A tam mají třeba knihovnu a velký nákupní centrum s Primarkem a taky je tam libovej music shop, kde víkend co víkend otlapkávám výlohu a slintám nad kytarama a klávesama a počítám už jenom týdny, protože brzo našetřím a udělám si radost.

A pak samozřejmě Londýn. Fantastickej prastarej Londýn, kde je pořád co objevovat a když víte, kam jít, tak taky víte, že „There’s no place like London“, jak Johny libově zpívá v Ďábelském holiči, a pokaždý, když tam jedete, i když to je postotisící, máte v očích ten samej výraz jako Doctor, kdykoli vyleze z Tardis a před ním – Londýn.

Ta láska nezestárne, myslím, že láska k místům je narozdíl od jiných lásek svým způsobem věčná a že se nevokouká, a i kdyby jo, tak já jsem přesvědčená, že když někdo celym svym srdcem cítí, že jinde mu bude líp, tak má zvednout prdel a tam někam jinam jít a zkusit to a zažít a vidět. A až zjistí, jakym způsobem ho baví ten život žít, tak ho tak žít má a pak bude šťastnej a bude vědět, že je tam, kde má bejt, a že dělá to, co má dělat a co chce dělat.

Na včerejšek se mi podařilo naplánovat po měsíci zase jednu slezinu v čajovně a nevím, jestli to bylo tím, že jsem to nadhodila jako pravděpodobnou rozlučku, nebo prostě nikdo neměl zrovna nic na práci (až na pár vyvolených), každopádně se nás tam sešlo asi patnáct, což je nebývale vysoká účast.

Vůbec nevím, kde jsem vzala Shishu dvě, fakt si nevzpomenu 😀 Asi jsem googlila a vyskočilo to na mě, protože jsem o ní doteď neslyšela. Bývávali jsme Shangriloví a ještě předtím jsme bývávali Dvoušálkočajoví, ale časy se mění a člověk hledá místo, kde ho nebudou okrádat, kde se mu bude dobře hačat a budou tam fajn lidi a taky ho obslouží dřív než za půl hodiny.

Shisha je v tomhle fajn. Rezervaci jsem udělala za minutku, dostali jsme pro sebe celou jednu místnost a příjemným překvapením bylo sezení na zemi, klasická polštářovaná, která mě vždycky na těch čajovnách tak bavila a kterou bohužel skoro všude, kam jsem chodívala, zrušili a nahradili křeslama nebo dokonce židlema, na kterejch se fakt sedět nedá, ne celej večer.

Rychlý bylo i obsloužení, slečna příjemná, sice prý jen na výpomoc, ale zvládala nás bez problémů. V Shishe mají bezkonkurenčně nejlepší záchody. Fakt, takový záchody jim může závidět kdejaká restaurace, to bylo fakt příjemný překvapení.

Vodnice mi včera nějak nechutnaly, ale to bude spíš mnou než jima, všichni ostatní si je pochvalovali – a rozhodně byly silný, o tom žádná. Taky čaj ušel. No, první, Homér, mi nesednul, bylo to takový to čemu říkám zpařenej lopuch a ani cukr tomu nepomohl, ale masala byla vynikající a jedinej mínus byl, že na mě zapomněli a dostala jsem ji až když jsem se připomenula a celá parta se začala zvedat k odchodu, tak jsem ji do sebe hrozně nalila.

Taky chválím nádobí, fakt se mi líbily všechny ty konvičky a dřevěný tácy, hlavně já jsem hrozná brynda, takže to potřebuju mít furt na něčem položený. Nevím, jestli je Shisha nová nebo vypraná v Perwollu, ale jejich nádobí rozhodně vypadá nově a ne jako by to už zažilo druhou světovou, což oceňuju.

Ale výsledný dojem mi zkazily dvě věci. Hlavně teda jejich paskvil na kuskus.

Přátelé, to, co mi tam naservírovali, bych si netroufla ani nabídnout návštěvě u sebe doma, natožpak prodávat hostům v podniku, natožpak za nějakých sedmdesát korun!!! Plastová miska nebyla moc velká, kuskus byl studenej a úplně suchej. Nebyl vůbec ochucenej a jeho jedinou přísadou byly proužky sterilovaný papriky a cibule a pár kousků sýra (asi balkánu nebo hermelínu, nebyla jsem si jistá), a to bylo všechno, šmitec. Tenhle údajně sýrový kuskus ve mně vyvolal vlnu nostalgie, musela jsem s láskou vzpomínat na kuskusy, jaké dělají v Duhové čajovně, nebo jak jsme si ho dělali s Mírou u nás na chatě. Kopa teplého, sojovkou a citronkem dobře ochuceného kuskusu, s fazolemi nebo tzatziki (ty fazole by mě vůbec nenapadly, ale je to ohromná kombinace, normální konzerva Uncle Beans v omáčce), olivy, čerstvá salátovka, čerstvá paprika a cherry rajčátka, kopa balkánu navrch a já nevím, ještě něco jsme tam dávali? Každopádně toho bylo hodně, bylo to šťavnatý a plný chuti, jedlo se to samo, až nám mlaskalo za ušima. Tadyten včerejší paskvil jsem oproti tomu polykala vysloveně útrpně a neměla jsem tu studenou suchotu bez chuti ani čím zapít, neboť ona masala, kterou jsem si objednala zároveň s kuskusem, se nedostavovala a nedostavovala.

A na úplný závěr mě ještě trochu zmátlo placení. Zatímco v Duhové čajovně nám maník při poslední návštěvě automaticky rozpočetl šíšu na počet osob a každému při jeho placení připočetl jeden díl, slečna zahlásila něco jako že rozpočetla jenom jednu a neřikám, že to byla její chyba, ale tak nás to zblblo, že jsem nad tím nakonec mávla rukou a zaplatila jsem celou jednu šíšu, takže jsme se pak ještě hodinu hádali, kdo co komu dluží. Navíc při tom rozpočítávání slečna nezapočetla uhlíky navíc a na Řimi zbylo z nějakého důvodu pět dílů šíšy a ještě k tomu ty uhlíky, což jsme nikdo nepochopili. Ono kdyby nás nebylo tolik a každej se hned nehrnul ze dveří, tak by se to dalo asi vyřešit líp, ale prostě ten systém, co nám předvedli v Duhovce, mi přišel geniální a nevím, proč to nešlo udělat stejně i včera, abychom si ušetřili debaty.

No a jelikož jsem viděla i jak vypadaly tamější tousty (totálně bílý, nevím, jestli je vůbec pekli), pro Shishu II mám následující ortel:

Moc příjemná čajovna, perfektně dostupná, super lidi, pěkně udělaný prostředí, luxusní toalety, dobře udělanej čajovej lístek, dobrý ceny za čaj, slušný vodnice, ale jejich pokusy o jídlo jsou žalostné a suma, kterou jsou schopni si za takový hovno říct, je naprosto otřesná a sprostá a jelikož nezlobte se na mě, u celovečerního čajování a kouření prostě musím jíst, pro příště asi raději zase zůstaneme u Duhovky a nebo, pokud půjdu soukromě bez party, zajdu do své zamilované Jedné básně, kterou si nemůžu vynachválit (maj tam kočky! :)) a jediná trochu škoda je, že tam nedělají šíšu pro změnu vůbec. Ale zase aspoň tam nikdy neni moc narváno a vždycky je mi tam dobře. A ostatně já zase takovej milovník vodnic nejsem.

Dneska jsem měla divný sny. Byly divný v tom, že jsem je nečekala. Celou noc se mi zdálo, jak jsme dorazili do Anglie, jak si prohlížíme náš budoucí domeček, jak si vybalujeme a začínáme se seznamovat s novými povinnostmi. Skoro celé se to odehrávalo na zahradě toho obřího domu, kterej na mě z těch několika fotek zjevně zapůsobil mnohem silněji, než bych čekala. Moc si toho nepamatuju, jen pocity, jen že tam bylo hodně lidí, konaly se tam nějaký akce, byla tam nějaká zápletka a pěkné výhledy na okolí. Byla to taková hodně živá vesnice a jejím centrem „náš“ dům.

Vzpomínám si i na moment, kdy jsem si určitým způsobem uvědomila, že je to jen sen, že to není dostatečně realistické a že vidím všechno rozmazaně. Můj mozek na to zareagoval nevídaně, všechno se zaostřilo a mnohem víc „uklidnilo“, aby to dávalo mnohem větší smysl, aby to upokojilo mou logiku – a okamžitě to zafungovalo. V tu ránu jsem si uvědomila, že to není sen, nebo spíš že byl, ale čím dýl se tam zdržuji, tím víc se stávám jeho součástí. Uvědomila jsem si, že tam teď patřím a není úniku. Že tam musím zůstat a tam je moje místo. Že padla možnost návratu.

Dneska mi to trochu leží v hlavě. Ty pocity. Bylo to totiž jako bych se probudila do života tam a nepamatovala si nic z doby předtím. Jako bych měla totální amnézii, jen jsem věděla, že jsem předtím žila jiný život a patřila někam jinam. Bylo tam určité prázdno, protože jsem byla sama, všichni, kdo pro mě kdy co znamenali, byli jen velice vlažnou vzpomínkou, jen otiskem, nemohla jsem si ale vzpomenout na nic konkrétního, jen pocit ztráty a odříznutí.

Asi to zrcadlí můj vnitřní strach z opuštění tohohle života. Je to zvláštní. Toužím po tom už tolik let. Sním o tom. Všichni o tom sníme, ruku na srdce, kdo ne. Každý někdy sní o tom, že by rád žil někde jinde, nějaký jiný život, rád by utekl od svých problémů a starostí a hodil to všechno za hlavu. Mně se to teď má vyplnit. A mám strach. Vím, jak mě to změnilo minule. A i když by to měla být ta nejlepší věc v mém životě, mám strach nechat se znovu změnit. Žít v neustálých trablech a v průseru za průserem je svým způsobem pohodlné. Bojím se z toho vyjít a přesvědčit se, že někde jinde existuje jiný život – nebo si to spíš připomenout, protože jsem to už jednou zjistila. Bojím se znovu si uvědomit, že tahle všechna bolest byla svým způsobem zbytečná, protože takhle by to vážně nemuselo být.

Bojím se nechat tu lidi, na nichž mi záleží. Nejvíc babičku. Mám příšerný strach, že by tohle mohly být poslední dny, kdy ji vidím. Možná zbytečná paranoia, ale člověk nikdy neví, u starých lidí obzvlášť. Moc spolu nemluvíme a rozhodně ji nenavštěvuju tak často, jak bych měla, ale pořád vím, že je ode mě jen jednu stanici metrem a že kdyby cokoli, jsem po ruce. A teď najednou nebudu.

Bojím se, že rok je dlouhá doba. Bojím se opustit těch pár lidí, kteří mi byli drazí, protože pak se vrátím a zase uvidím ty jejich hlavy zamořené českou malostí, omezeností života v tomhle podělanym státě, neznalostí, že to jde i jinak. Že jasně, nikde nejsou věci úplně ideální, ale to, že jinde je to lepší, není mýtus. Je to fakt. Je to tak strašně faktickej fakt, že mě až bolí, že to ostatní nevidí. A neříkám, že je třeba jet kvůli tomu do zahraničí, ale rozhodně je třeba něco dělat. Něco změnit, když se vám to nelíbí, protože můžete. Nakopat prdel kreténovi, kterej vám ničí život, protože ať si řiká kdo chce, co chce, vy se s ním bavit nemusíte. Vzít věci do vlastních rukou a udělat tu jednou věc, kterou jste vždycky udělat chtěli, protože teprve pak pocítíte příliv skutečný svobody a věci se vám seřadí do správný perspektivy.

Včera jsem si jen tak z prdele googlila obrázky různých anglických usedlostí, chatiček, prostě kde by se mi líbilo žít. Jen tak pro radost. A dneska jsem dostala fotku té naší. Našeho annexu, našeho domečku, místa, kde to pro příští rok má být naším domovem. A vevnitř mě to zabolelo, jak se mi srdce zatetelilo tím správným pocitem. Může se mi rozskočit přílivem štěstí nad tím, jak moc věcí do sebe zapadá – jako že mají rádi hudbu, že mají spoustu koček, že mají obří zahradu přesně v tom stylu, jakej si už pět nebo víc let googlím a ukládám do kompu jako že „tam budu jednou žít“, že se ode mě nebude vyžadovat zase tolik péče o děti, které jsem se bála – jo, dobře, mám je ráda, ale neumím to s nima, bojím se jich, možná se jen podceňuju jako obvykle, ale fakt si v tom prostě nevěřím 😀

Prostě jak moc přání se nám už v tuhle chvíli splnilo. Jasně, nic není dokonalé. Všechno má a bude mít svoje mouchy a nebude to snadný. Ale bude to ta nejlepší věc, kterou pro sebe můžu udělat. A bude to báječný.

Nestačím se divit, co všechno v těchhle dnech stíhám O.o Položky na to-do listu mizí jako by na ně někdo dupnul, takhle produktivní jsem snad nikdy nebyla!

Dneska jsem se konečně vydala na pracák. Nutno dodat, že mě nejvíc baví, jak se doba, po kterou něco odkládám, než to udělám, rapidně zkracuje. Zkušenost. Dospělost. Co já vím. Možná se jen snažím být vytížená, než pojedu. Abych jen neseděla na prdeli a nečekala. A ono se mi to daří.

Takže teda pracák – musím říct, že si u mě šplhli jednou malou vychytávkou – na lísteček vám to teď vytiskne, jak dlouho budete čekat. Mně to řeklo pětadvacet minut a co jsem tak odhadovala, tak nějak to fakt bylo. Přijde mi to jako téměř geniální nápad. Copak já, já už jsem zvyklá. Dneska jsem se ráno jen sprchla a pak jsem si udělala čaj do termohrnku a zabalila kus buchty do piksly, že posnídám tam. Protože proč ztrácet čas snídaní doma, když si tam můžu v klidu dřepnout na schody a najíst se tam, zatímco budu čekat. Jedna z úřednic šla zrovna krátce po mém příchodu o patro výš a na těch schodech mě potkala. Na moment se zarazila a pak povídá:“No ne, vy jste normálně vybavená! To se mi líbí.“, zasmála se a odešla.

Takže copak já, já už to mám na háku, ale zrovna nade mnou stál ve dveřích pán, kterej vypadal, jako že tam je prvně, a nějak si nevěděl rady, tak jsem ho trochu uvedla do situace a prohodili jsme pár slov. Celkem sympaťák. Jo báj d vej, na tom pracáku dneska natáčela televize, asi tak metr ode mě 😀 Ale nevim která, když začínali, zrovna na mě přišla řada.

Jako obvykle, zmáčkla jsem si špatnej lísteček, ale na to jim seru 😀 Měla jsem se totiž znovu registrovat jako nový uchazeč, jenže co bych házela svoje jméno do pomyslný tomboly na slečnu úřednici, když minule jsem byla u takový šikovný – a ostatně přesně jí jsem včera volala s dotazy k té registraci. Takže jsem si rovnou drze zmáčkla její jméno. No ale naštěstí mě přijala, i když s takovým tím dobře známým pohledem „Nojo, zase zmatkář“.

Což se posléze potvrdilo, nemohla jsem najít formulář žádosti o podporu (našla jsem ho v těch deskách samozřejmě až doma, já nevim, proč v těchhle situacích musí mozek zákonitě vypínat, takže nevidim, co mám přímo před očima. Máte to taky tak?) a taky jsem zjistila, že jsem nadbytečně vyplňovala dva formuláře pro registraci místo jednoho. Což ovšem nebyla chyba, já jsem se zrovna včera vztekala, k čemu mám sakra vyplňovat dva skoro stejný. Maj to tam mít vysvětlený, dammit. Jelikož jsem nenašla ten formulář o podpoře, musela jsem na místě ručně vyplnit novej, a kvůli němu jsem musela zavolat mámě o číslo účtu, ježto jsem si doma zapomněla diář (kdo mohl vědět, že ho budu potřebovat). No, long story short, slečna si mě pěkně zaevidovala a znovu jsem pozvána na duben, kdy se mám dozvědět, jak to bude s podporou. Průser je v tom, že tou dobou už tady nemám být. Což zatím samozřejmě nevím, ale kdyby… no, to budu muset ještě nějak dovymyslet. Všechno zasraně narychlo. Už mi z těch úřadů jde hlava kolem a nejsem ani v půlce. Furt to přibejvá.

Odpoledne jsem přidala další kopku oblečení a doplňků na svůj votoč. Dost jim tam blbne nahrávání fotek, ale nic, s čím bych si neporadila. To přidávání mi pomohlo si ujasnit, že některý ty kousky se fakt na prodávání nehodí a až budu mít cestu kolem nějakýho kontíku, sayonára. Ostatně zrovna těchhle příšerností škoda nebude. On the other hand, k večeru přišla další vlna inspirace a já se znovu po zimě vrhla na debordelizování skříně.

Jak říkám, nepřestává mě udivovat, kolik toho teď zvládám a jaký jasno mám najednou v hlavě ohledně spousty věcí. Ze skříně zmizela plná krabice oblečení, pásků i tašek, něco z toho už jsem si i vyblejskla, ale znáte to večerní osvětlení – bude lepší udělat to za bílýho dne znovu a pořádně. O oblečení ovšem nemluvě, na to budu zase potřebovat asistenci, takže nevim, jestli to ještě stihnu spáchat s Maudětem (jestli se jí bude chtít) nebo zneužiju mámu (jestli se jí bude chtít :D) nebo se na to vydlábnu. Ono to stejně bude s tim votočem trochu komplikovaný, až tu nebudu. O případný přeměřování a zasílání budu muset žádat mámu a to mám teda radost. Ale jinak to nevymyslim.

A samozřejmě, dnešnímu dni nechyběly ani další geniální zprávy, kterých je teď vážně nějak moc. Jednak jsem zjistila, že mám ještě platný pas (heuréka, spadl mi jeden šutrák ze srdce) a jednak nám slečna ex-operka poslala nějaké fotky našeho budoucího pracoviště/bydliště. Oba jsme se s Mírou zmohli jen na „kurva!“ 😀 (no dobře, on to aspoň zcenzuroval). Dámy a pánové, to místo neni žádnej barák, to je normální palác a hrad a megaluxusní megaúchvatná zahrada snů!

Jestli nám tohle vyjde, tak nedokážu ani popsat, jak moc mi tluče srdce, protože – no tyvole, ale radši ne, radši o tom moc mluvit nebudu. Musím mít na paměti, že nic neni tak růžový, jak to vypadá, a lepší je moc se netěšit. Stát se může cokoli.

Ale ten kufr už mám stejně v hlavě dávno sbalenej.