Rubrika: co se mi honí hlavou

Pořád uvažuju, co s tím zatraceným RPG forem. Upřímně, tu hru miluju. Miluju to prostředí. Miluju svou postavu. Miluju i další postavy, co jsem tam potkala, ty lidi – ač neexistují – se stali mými přáteli a mám je ráda. To, co jsme tam doposud dokázali, by se nemělo jen tak zahodit. Tohle přerušení se mi vůbec nelíbí a ta hra mi chybí, strašně bych se do ní chtěla vrátit. Mělo to nápad a dokud nepadlo vedení, byla to jedna z nejlepších věcí, jakou jsem kdy na netu dělala – a to je při mojí virtuální historii co říct.

Jenže – co s tím? Upřímně, nápady by byly, ale nejsem člověk, co by to dokázal všechno vymyslet a vést. Za sebe můžu říct, že online jsem často a vždycky to tak bude. Nejsem ten typ správce, co nemá čas, není dostupný nebo „teď se mi to nehodí“ a pak týden ani zpráva. Kdepak, já jsem dostupná skoro pořád a nehrozí, že bych nebyla. Jenže jeden člověk je málo.

Co by to chtělo? Chtělo by to zkontaktovat lidi, co v tom byli zapojení a co jim to šlo – a takových tam bylo docela dost – a zjistit, kdo z nich by v tom chtěl pokračovat. Nebo jim přinejmenšim sdělit, že se něco takovýho chystá. Chtělo by to pár správců, co využijou tý příležitosti, že to všechno máme už rozjetý – vymyšlenej software, kterej je jednoduchej a přehlednej, vymyšlenej svět, historii, prostředí, postavy, prostě všechno. Teď je jen otázka, co s tím uděláme dál. Můžeme vymýšlet nová prostředí, která budou postavy objevovat (konkrétně na tohle mám miliony nápadů), můžeme dělat různé mise za něčím (na to už bych potřebovala pomoc), můžeme zůstat u hlavního záporáka tak, jak je daný, nebo ho předělat k obrazu svému, máme prostě totálně volnou ruku.

A jsme otevření všem novým příchozím a zájemcům o hru. Všem novým nápadům. Vážně bych moc chtěla, aby se našli lidi, co je to zaujme a budou mít chuť s tím něco provést a oživit to, byť jen zlehka a postupně. Nečekám, že se objeví nějakej děsnej dungeon mástr, kterej bude hned vědět, co s tím, ale kdyby někdo – kdokoli – měl nějaký postřehy a nápady, tak sem s nima. Čímžto prosím všechny čtenáře, i když jste o tom nikdy neslyšeli a nemáte šajna, o čem to melu, věnujte tomu chvilku a jděte se mrknout, jak ta hra vypadá. Třeba vás to zaujme.

Ve stručnosti, abyste věděli, oč kráčí – je to hra pro lidi, co celý život sní o tom, že se jednoho dne probudí někde jinde, v jiném světě, jiné realitě, obdařeni nějakými nadpřirozenými schopnostmi. Tohle je vaše šance, probuďte se jako telepati, shapeshifteři nebo třeba elementálové, cestujte na magické vzducholodi skrz naskrz hvězdným prostorem a dobývejte vesmír 😉

Jsem otevřená všem otázkám a návrhům a tak vůbec, no vždyť to znáte 🙂

Dobré ráno, Praho, jak to jde? Já si právě polila daňový přiznání malinovým čajem, ale jinak cajk 😀 Mám už od čtvrtka definitivně po práci v posranym pekařství, takže můžu konečně poctivě marodit – ježto už v neděli večer na mě něco vlezlo a ne a ne mě to pustit.

Díky tomu stály ty poslední dva dny opravdu za to. No, středa se ještě dala. V krku trochu škrabot a nemohla jsem moc dejchat, takže mluvení bylo obtížný, ale naštěstí jsem měla na pomoc pani, která sice přišla na lahůdkovej tejden (tudíž měla dělat lahůdky, zatímco já budu celej den na kase), jenže lahůdky nedělá, je to jen prodavačka. A tak jsem se zbavila nepříjemný povinnosti být u tý nechutný ranní vlny, kterou tak nesnáším, no a to samozřejmě pomáhá hodně na psychice. Než se ty první stovky pravidelných ranních zákazníků odbavily, dělala jsem si hezky v poklidu lahůdky a nikdo mě nebuzeroval a nic po mně nechtěl. Parádička. Odpoledne se dost vleklo, ale s vědomím, že už je to téměř naposledy, se mi to dělalo docela snadno a dost jsem si s lidma i pokecala. Slyšet přímo od zákazníků, že mě bude škoda, potěšilo. A mít večer v kase skoro dvě kila na dýškách taky.

Oproti tomu poslední den, čtvrtek, byla noční můra. Začalo to hned po ránu, kdy jsem odemykala a za zádama se mi do krámu cpala nějaká slečna. Trvalo to řádnou chvíli, než jsem pochopila, že je to slečna, co mě má na tom krámě zastoupit, a že ji mám dneska zaučovat. Obracela jsem teda oči v sloup, pže jsem byla totálně vyřízená, nemohla jsem už vůbec mluvit, jen jsem kašlala a slzely mi oči a fakt jsem neměla energii někoho něco učit. Tak jsem ji pro začátek vrazila tý pani prodavačce (N)., ať jí holka (R.) pomáhá na krámě, protože podle mě na učení lahůdek měla dost času.

Bylo fajn, ale na druhou stranu dost ubíjející, že R. byla od začátku děsně hyperaktivní. Já bych jí nejradši řekla, ať si jde sednout ke stolku, ať kouká, co jak děláme a neplete se mi pod nohy, ale ona se furt všechno chytala, brala mi věci zpod rukou a co že s tim má dělat. No, naštěstí ji pak zaúkolovala N. a moc ji nešetřila. Celý ráno pak ty dvě byly na krámě a já měla celkem klid, až na to, že R. strašně vyzvídala, jak to tady chodí. No, nebyla úplně nová, takže spoustu věcí už věděla, ale potřebovala seznámit s provozem konkrétně naší prodejny a jakýho máme vedoucího a tak. Mno, tak jsem se hodně krotila, abych ji neodradila stejně jako tu předchozí slečnu, ale tentokrát to bylo jiný. Sdělila jsem jí jen pár základních informací a snažila jsem se být co nejobjektivnější, abych to zase nevyznělo tak tragicky, a je fakt, že ten kokot měl i svý světlejší momenty a ta práce vlastně taky. Krom toho se ukázalo, že R. si asi nechá leccos líbit, a tak jsem nad tím pokrčila rameny. Její přístup k věcem je jasnej – ta na tom krámě zkejsne a vedoucí si s ní bude vytírat. Ale to už je její boj.

Zjištění, že tam se mnou bude celej den až do večera, mě odrovnalo. Ne že by mi vadila, ale těšila jsem se na svoje poslední klidný odpoledne, kdy nebudu s nikym moc mluvit, protože to ani nešlo, kdy si to každou chvilku zavřu a půjdu se schovat na hajzlíky, kdy do sebe budu lejt jedno kafe za druhym a budu odpočívat, abych se z toho úplně nesložila. Samozřejmě to dopadlo úplně jinak, sice s ní byla hrozná prdel, ale to právě způsobilo, že jsem celej den jen mluvila a mluvila a byla furt ve střehu, protože ona se mě furt na něco ptala a furt něco povídala a já už prostě fakt nemohla. Navíc jsem ji tam nemohla nechat samotnou, takže na wc jsem byla tak jednou, dvakrát. Už od rána mi bylo jasný, že večer nebude sedět kasa, protože co na ní ona prováděla, to jsem nezažila. Že nezná ceny, to beru, ale že do kasy naklepe x věcí, nezkontroluje si, že je naklepala správně a odklepne to, takže zákazníci se kolikrát ozývali, že to je nějakej divnej součet – a taky byl, markovala jim tam úplně jiný věci, takže jsem celý odpoledne jen počítala za ní a měla práci se stornama. Dost podivnym způsobem vracela, odečítala to namísto aby si dopočítávala, takže se neustále pletla a já byla svědkem toho, jak několikrát vrátila lidem úplně špatně, ale dost nepochopitelně. Třeba pán platil něco jako 51 a ona tudíž měla mít v ruce devět korun do šedesáti a pak další prachy do pěti kil. Jenže ona měla v těch drobných jen sedm. Tak jsem ji na to upozornila a ona se úplně zasekla a vůbec nevěděla, co po ní chci. Vytáhla z kasy další dvacku a já řikám „co blbneš, dvacku už pán má, ale teď máš mít v ruce devět korun, kolik tam máš?“ a ona nic. Dvacku teda vrátila do kasy, ale pak mu prostě dala těch sedm a on byl taky dost starej a nahluchlej, takže si toho nevšim, no ale copak to jde, takhle blbnout?

A navíc celou dobu opakovala, dost arogantním tónem, že ona počítat umí. Já se na to tvářila zcela nedůvěřivě a pořád jsem jí odpovídala, že to uvidíme večer. Což jsme pak taky viděly, chyběly nám tam dvě kila. Jenže namísto aby řekla aha a chytla se za nos, čuměla do toho naprosto nevěřícně a několikrát si to přepočítávala, ačkoli jsem už nutně potřebovala odejít, a když se přesvědčila, že to tam fakt chybí, tak nad tím ztuhle kroutila hlavou a říkala, že to teda nechápe, jak je to možný. No, mně to bylo naprosto jasný, krom toho, já osobně toho dne obsloužila tak deset lidí, jinak jsem nechávala na kase ji, a že by to spletla N., která tam s náma byla jen ráno, tomu nevěřim, protože ta pani prodávat sakra umí, kdežto R. si s těma lidma neustále povídala, vůbec nevnímala, co jí kdo řiká, a při vracení mluvila, což naprosto nepochopim. Já bych člověku nevrátila dobře ani na dvacku, kdybych u toho vyprávěla nějakou historku, natožpak na dva litry.

Tak jsem rozmrzele vytáhla peněženku a řekla jsem jí, že tam dám půlku, víc ne. Ostatně byly jsme na tý kase tři, tak by se to mělo nějak rozdělit, i když bylo naprosto jasný, že za to může ona. Jenže ona místo aby pohotově vytáhla peněženku a byla ráda, že se o to s ní chci dělit, pořád jen kroutila hlavou, že to vůbec nechápe, a pak mi tvrdila, že sebou tolik peněz nemá (jo, jasně) a kulila na mě oči. Já už fakt nevěděla, co s ní mám dělat, tak jsem prostě musela napsat kolegyni vzkaz, že se omlouvám, ale že jim kilo bude chybět. Dárek na rozloučenou fakt perfektní a měla jsem z toho strašně špatnej pocit, ale kurva já fakt vim, že to moje chyba nebyla, tak co s tim mám jako dělat. Dost na tom, že jsem dala stovku ze svejch peněz za to, že to ta cuchta spletla.

Ovšem co bylo na tom dni nejšílenější, byl úplnej závěr. Kolem šestý, sedmý, mi totiž na krám dorazil „loučící výbor“, teda část party, která mě přišla vyprovodit z posledního dne v pakárně a sebou měli frkačky a naprosto úžasnej dort. Musím říct, že tou dobou jsem byla už tak vyřízená, že jsem sotva vnímala, že tam jsou, a ke všemu jsem měla hrozný nervy z toho, že vedoucí tam toho dne byl a zahlásil, že se přijde podívat na uzávěrku. Takže celej večer jsem jen čuměla ven a očima ho hledala a snažila jsem se všechno naplánovat tak, aby to tam vypadalo k světu, ať dorazí kdykoli. Snažila jsem se předbalovat, abychom to měly rychle, a přísahám, kdyby to ten kokot nehlásil, tak bych zavřela už v šest hodin, aby bylo na všechno dost času. No, kokot samozřejmě nepřišel, takže jsme zavíraly poctivě v osm, jenže díky R. uklízení netrvalo obvyklou půlhodinu, nýbrž hodinu a půl. A do toho tam pořád ta parta, která neustále troubila frkačkama a evidentně čekala, že s nima ještě někam půjdu pařit. Já, ve svym zdravotnim stavu, s taškou plnou věcí, který jsem si po tom ročnim pobytu odnášela všechny najednou – s vědomím, že vracet se tam už nebudu – totálně vyřízená a na pokraji zhroucení.

No, nakonec jsme to nějak zvládly, ale jen vědomí, že už to bylo opravdu naposledy, mě drželo při životě. Byl to strašnej den, jinak. Nicméně až teprve když jsem ten krám zamkla a předala R. klíče, mi to došlo. Neskutečnej pocit.

Když už na mě ta banda čekala tolik hodin, tak jsem s nima teda na to jedno šla, ale zhruba v půlce jsem začínala usínat a toužebně jsem si přála teleportovat se do postele, protože jsem si neuměla představit, že mám ještě někam půl hodiny jet a šlapat. Přestávala jsem vnímat a nebylo mi vůbec dobře, ale nakonec jsme to nějak doklepali a naštěstí jsem měla doprovod až skoro domů, protože někteří jeli stejnou cestou. Těch posledních pár metrů jsem s tou pitomou taškou na zádech ještě došla a pak už jsem se zhroutila na postel a od tý doby pěkně marodím.

Jenže jak známo, léčená rýma trvá stejně dlouho jako neléčená, a tak na sobě nepozoruju žádný výrazný zlepšení. Mám teda pocit, že ten nedělní knedlík v krku už je pryč, ale možná je to spíš tim, že jsem si na něj už zvykla. Každopádně uši mám ucpaný, ať dělám co dělám, a dejchání taky stojí za prd. Ale aspoň už jsem konečně začala smrkat, nejhorší jsou ty dny, kdy máte ucpanej nos, ale nevysmrkáte nic.

Dneska jsem měla jet na návštěvu do Bohnic, ukázalo se, že můj dlužník má další originální výmluvu, proč mě nemohl zkontaktovat – pokusil se spáchat sebevraždu. No, co na to mám říct. Neuvěřím, dokud neuvidím, domnívám se, že za půl roku měl víc než dost času tu situaci řešit a já odmítám skákat jak si pískne. „Přijeď za mnou“. Nasrat. Až se uzdravim. V tomhle stavu nikam nejdu.

Tak to je boží. Včera mi volal inspektor, aby mi otrávenym hlasem oznámil, že teda teď ještě jdu do práce na dvě cédéčka a tím skončím, protože už to zjevně nemá smysl, že mě to nebaví a začíná to bejt vidět. Na okamžik ve mně hrklo, jestli mi přišel na to, že jsem o víkendu zavírala dřív, tak jsem se optala, co tím myslí, a on na to že prej jsem udělala na pondělí šíleně malou objednávku a makro zboží to samý (čili to, co chodí jednou tejdně, vody, obalový materiály a podobně). Nezmohla jsem se ani na jediný slovo. Představila jsem si sama sebe, jak sedim u tý kasy a bedlivě sleduju týdenní a denní prodeje a doporučení, abych na základě toho mohla udělat správnou objednávku. Představila jsem si, jak zvažuju každou jednu z těch několika desítek položek, a přemýšlím, kolik by se toho tak hodilo vzít, co má šanci se prodat a co ne. Do toho jsem zahrnovala svoje zkušenosti s pondělkem, kterej je prostě vždycky žalostně slabej, a fakt, že spousta věcí zbyde z víkendu. Myslela jsem i na to, že na krámě je spousta možností něco si dodělat čerstvý, kdyby náhodou nestačily objednaný lahůdky. No zkrátka, inspektorovo prohlášení ve stylu že jsem to tam ledabyle naflákala a je to vidět, mě vyšokovalo a nejsem si doteď jistá, jestli mi to přijde vtipný nebo k vzteku. Ale podle toho, jak strašně mě to nasralo, bych řekla to druhý.

Taky jsem nemohla nemyslet na kolegyni, která tyhle věci zcela totálně ignoruje a silně pochybuju, že o nich vůbec ví – ačkoli jsem jí o nich několikrát důrazně řekla. Její specialita je totiž objednávání nepochopitelnýho množství zboží, a to zejména u těch věcí, kde to vadí – u těch, co nejsou trvanlivý a když je chcete prodávat druhej den, je to znát. Ruku na srdce, nikdo vám nikdy nebude prodávat zaručeně jen to čerstvý a dnešní, ne v takovym podniku, ale to je hlavně proto, že spoustě věcí druhej den prostě nevadí. Jsou trvanlivý a nemaj s tim problém. Jenže zaprvý ta kolegyně dělá ty maxiobjednávky právě u těch věcí, kde to vadí, a za druhý se to musí správně uskladnit, aby to vůbec mělo šanci, a ne naházet to všechno kus přes kus, a to včetně marmeládovejch koláčů, který se nechutně opatlaj a slepí dohromady a nežral by to ani slepej.

A s prodáváním x dní starejch nechutnejch sraček mám zase problém já, nezlobte se na mě. Její přístup „To se prodá, to někomu narvu“ prostě nesdílím.

Tak například na pátek jsem ji výslovně požádala, ať udělá objednávku menší, protože pátky jsou slabý a protože nechci prodávat celej víkend zbytky po její objednávce. A co myslíte, jak to dopadlo? Věcí, od nichž mi na pátek stačí šest kousků a i tak zbyte do soboty, mi objednala po dvaceti, a kdo se s tím tam pak tři dny sere? No já, samozřejmě. Celej víkend jsem si tam rvala vlasy nad tím, jak to zboží vypadá hrozně kvůli tomu, že ho zase narvala do pytlíků a zmuchlala všechno dohromady. Co to dalo, všechno jsem se snažila dát do vratky, protože takový blivajzy já prodávat nebudu, ale stejně. Byl to boj, a víte proč? Protože mi na tý práci záleží. Mně teda ano.

No a pak mi zavolá ten inspektor a řekne mi to, co mi řekl. Kdyby ten cosi-jako-člověk zvednul tu svojí tlustou prdel a dojel na ten krám častěji, tak, jak to ostatně má dělat, když má tu prodejnu na starost, viděl by, jaký PRASE a dobytek a jaká cuchta takhle ženská je! Pokud je ona na krámě, radím všem lidem v okolí, aby tam nechodili nakupovat, protože co je ona schopná prodávat pod hlavičkou „čerstvé“, nad tím zůstává rozum stát. Hnusný tuhý bagety, olezlý chlebíčky, kde neni ani ždibec salátu, párky, který byly už včera nechutně oslizlý, ale proč je tam nedat znova, žejo, totálně vysušenej medovník nebo třeba dva dny starý gumový rohlíky? Běžná praxe. O tom, jakej má na tom krámě nechutnej bordel, ani nemluvě. Neštítí se klidně před zákazníkem sahat na hamburgr, kterej mu ohřívá, aby se ujistila, že je dost teplej. Holou rukou! Neříkám, že to někdy taky neudělám, ale kurva aspoň ne před nim 😀

No, ale to jsou jen zlomky, mohla bych donekonečně pokračovat o jejích praktikách, o nichž ostatně kolikrát s druhou kolegyní často mluvíváme i několik hodin v kuse a pořád máme o čem mluvit.

A za to všechno, co jsem do tý práce za ten rok vložila, a teď vůbec nemluvim o těch nadlidskejch odpracovanejch hodinách, díky nimž si teď klidně můžu na rok hodit nohy na stůl a moje svědomí bude čistý, ale mluvim o tý duševní energii, kterou jsem každej posranej den vynakládala na to, aby ten krám byl v provozu se všim všudy a aby se k lidem dostávalo jedlý a dobrý jídlo a aby byli spokojení se servisem a vůbec se vším, za to všechno dostanu tenhle telefonát. JEBAT NA NĚ!!!!

Sepsala jsem dneska předávací protokol ohledně oblečení, co mi dali – trička, mikina, zástěra a tak. Čili něco, o čem se domnívám, že by měl řešit každej normální zaměstnavatel sám, ale moment, já vlastně zapomněla, že my nemáme normálního zaměstnavatele. Tohle je firma, kde se zaměstnanci nejen neustále vykořisťují, okrádají o peníze a o energii a kde si s každym průserem musíte poradit sami, ačkoli jste ho nezavinili a neni to vůbec ve vaší kompetenci ani ve vašich povinnostech, tady se porušuje všechno od zákoníku práce přes lidská práva až po zásady slušného chování k lidem, co pro vás pracují. Tady dřete jako mourovatý, abyste na konci dne dostali arogantní smsku od píčuse, co na ten krám nezajde jak je měsíc dlouhej a nemá nejmenší ponětí, s čím vším se tam musíte denně šestnáct hodin v kuse vypořádávat, smsku ve stylu jako že vaše tržba je moc malá a že ten chlebíček má šunku moc nalevo. No má k tomu ještě smysl něco dodávat?

Jsem nasraná, že mě tam ten kokot nutí jít na tyhle dva dny. Měla jsem mít dovolenou a jít tam příští týden, na salátovej, tudíž bych se vyhla dalším celodenním směnám. Jenže mi řekl, že to nejde, protože jsem jim odradila kolegyni, co měla teď nastoupit (ha-ha), a že na ty dva dny mě tam potřebuje. Ano, mohla jsem mu říct, že to není můj problém, protože moje dovolená byla řádně dopředu oznámená a on mi slíbil, že to nebude problém, mohla jsem mu říct, že už mám koupený letenky do Anglie a že to nebudu rušit a ať si to zařídí. Mohla jsem mu taky dneska zavolat, že mi od neděle leží nějakej knedlik na prsou a že kvůli tomu nemůžu ani dejchat, natožpak mluvit, mohla jsem dneska říct doktorce, ať mi tu neschopenku dá, a na ty dva dny se mu vysrat. Ale to bych zase nebyla já. Já, který na tom všem záleží a která nepodvádí, nesere na to a dělá tu práci tak svědomitě, že kdyby náš pan ředitel věděl, jak propastnej rozdíl je mezi mnou a zmíněnou kolegyní (+ drtivou většinou ostatních zaměstnanců, pže ten vzorek, co jsem měla šanci poznat, byl to samý v bledě modrym), tak by mi ztrojnásobil plat a ty všechny ostatní by vyházel jako chamraď, co mu rozkrádá firmu a nehledí si svých povinností. Jenže to by musel tenhle svět fungovat férově. To by musely věci dávat smysl.

Můj „milovaný přítel“, co jsem mu kráva půjčila dvacet hadrů, mi opět zrušil návštěvu, kdy jsem měla dokonce já dojet za ním, až tak jsem hodná, a tam jsme měli podepsat papíry o půjčce. Což byl mimochodem jeho vlastní nápad. Jenže na poslední chvíli to zase bojkotoval a já už mu na to seru. Něco tak neskutečnýho, co mi tu předvedl, to se fakt jen tak nevidí. To bych nevymyslela, a to mám fantazii dost bujnou. Holt budeme muset využít jiných cest, když si někdo zahrává, tak zaplatí.

Milánci moji, už to tu zase flákám a mám pro to řadu důvodů. Ten můj život mi zase přijde čím dál tím šílenější, už zase se děje takovejch věcí, že nad tím nestíhám ani kroutit hlavou, natožpak o tom psát. Tak se podíváme na hlavní topicy, ať si v tom uděláme trochu pořádek.

Jsem unavená, fakt že jo. Neskutečným způsobem trpím pokaždý, když tam musím jít. Čeká mě teď dlouhej tejden a už od čtvrtka z toho mám takovou náladu, že si to skoro řiká o antidepresiva.

V pátek jsem na krámě měla novou slečnu, na zaučení, co by mě měla nahradit. Celej ten den byl tak posranej, že ani nevim, odkud začít, ale předně nás tam bylo zbytečně moc na tak slabej den, takže jsem totálně neměla co dělat a ten pocit, že jsem tam šla zbytečně, mě ničil. Pak, měla ji přijít učit vedoucí výroby, která nepřišla, a tak jsem jí – co se dalo – chaoticky vysvětlovala já, jenže to nemělo pořádnej systém a hlavně jsem nevěděla, co jí můžu říct a co ne, když má přijít baba a říkat jí to všechno znova. Nechtěla jsem, aby to holka musela poslouchat dvakrát, a tak jsem jí toho moc neříkala. No, nakonec se to ukázalo jako vcelku dobrá volba.

K poledni na nás přišla inspekce práce, zapsali si naše občanky a byl trochu rozruch okolo toho, že tam máme jednu, co nemá smlouvu ani žádný jiný papíry – no taky kde by je vzala, když tam byla první den a jen na zkoušku. Nicméně zapsali si ji taky a do určitýho data má zaměstnavatel dodat naše smlouvy, jinak bude mít problémy. Jelikož na závěr toho parádního dne se slečna rozhodla, že do takový pakárny nepůjde, zaměstnavatel žádnou smlouvu nedodá. Mnu si ručičkama.

Jenže zase – celej zbytek dne ve mně hlodaly určitý pochybnosti. To, že jsem slečně narovinu řekla, jak to v týhle firmě chodí, byla podle mě věc zcela správná. Kdybych to neuděla, brzo by na to přišla a stejně by odešla, protože podle těch několika hodin, co jsme spolu strávily, můžu s klidem říct, že je to moje druhý já a že ani ona tohle nemá zapotřebí. Holka hledá normální práci, kde s ní budou slušně jednat, tak já jí přece nebudu řikat, jak právě našla to pravý a ať jde hrozně do toho, dyť by to ani nedávalo smysl, když sama odcházím. Upřímně řečeno nechápu, co můj milovaný pan vedoucí čekal, když vrazil novou slečnu na mou prodejnu ve chvíli, kdy tam já jsem. Já, nejnasranější a nejvyčerpanější prodavačka z celý firmy, která už to tam nemůže ani cejtit a která kvůli tomu pomalu ale jistě začíná kouřit – a to je u mě dost co říct. Co si jako myslel, že tu práci budu bůhvíjak vychvalovat?

Nicméně mám teď trochu hrůzu z toho, co mu mám říct, až mi bude volat a ptát se, co se tam jako sakra stalo, že si to slečna rozmyslela. Lhát mu nebudu, ale to taky neznamená, že mu musím sdělovat všechny detaily, co ze mě v záchvatu vzteku nad další posranou inventurou vylítávalo na adresu našeho milovaného vedení. Takže co s tím? Jasně, mně už to může bejt vcelku jedno, ale to neznamená, že si chci dělat zlo, ještě tam nějakou chvilku budu, i tak očekávám, že mě totálně oškubou v posledních dvou výplatách, nemusím to ještě přihoršovat, no ne? A krom toho nejsem ten typ člověka, co by si nějak přehnaně vymýšlel a lhal. I z toho, že jsem řekla pravdu, mám podivný pocity.

Když jste takhle otrávení a věčně v práci, kterou nenávidíte, obvolávejte cizí lidi a radostným tónem se jim nabízejte, že u nich chcete pracovat. I když jsem dostala několik kontaktů (moje okolí se docela mile činí v touze mi pomoci, a to zejména lidi, co mě vůbec neznají, zvláštní to věc), nejsem schopná je obvolat a aktivně hledat. Hledám si tak akorát výmluvy, proč to neudělat – klasicky začínám tím, že je dost času, popřípadě že si stejně nemám na kdy domluvit pohovor, když jsem pořád v pakárně, a tak tomu podobně, no jsem docela kreativní. Pravda je, že se mi vůbec nechce hrnout se hned do nějaký práce. Pár peněz na účtě mám a pro sebe toho fakt moc nepotřebuju, takže nějakou dobu bez ní vydržím. A chci si odpočinout. Pořádně. Tyhlety „dovolený“, co jsem si pro sebe vydupala v tomhle měsíci, jsou z tohohle hlediska k ničemu. Mám sice míň hodin, který musim strávit v tom madhousu, ale odpočatá rozhodně nejsem a pořád jsem z toho stejně vypsychovaná, ne-li víc.

A do toho samozřejmě všichni „A co budeš dělat?“, „A už máš něco?“, „A co bys chtěla dělat?“, bla bla bla áááááá! Nevim sakra! Nevim a je mi to jedno. Jsem vyřízená. Jsem v prdeli. A jediný, co chci, je strávit pár dní někde o samotě mimo město, a neslyšet jedinou zmínku o práci, o posraný pekárně, o tom, co budu dělat a o penězích, co mi lidi dlužej nebo co já někde dlužim. Všechny tyhle sračky prostě nechat někde za mnou a ať mně to všechno políbí. Je to vážně tak moc?

Vcelku rychle se zorientovávám v komunitě RPG hráčů, profláklých po české netosféře. Mám k tomu několik výborných učitelů a je docela zvláštní sledovat, jak se všechny jejich výroky, prorokující to či ono, totálně vyplňují. Oni prostě fakt vědí, o čem mluví, a tak jsem – naštěstí celkem rychle – přišla o svoje iluze ohledně téhle záležitosti. Ostatně sama se na netu pohybuju dost dlouho na to, aby mě to nepřekvapovalo. Ale je to škoda. Když má nějaká hra potenciál bavit spoustu lidí, probouzet fantazii a vůbec dělat všechno to, k čemu RPG jako takové slouží, je škoda vidět, že to mají na starosti lidi, jací to mají na starosti. Nebudu jmenovat, ale už dlouho jsem se nesetkala s tak okázalou dávkou arogance, neschopnosti, zcela zjevně přehnaného sebevědomí, citového vydírání a skutečně blbých lží jako za těch posledních pár týdnů. Některým prostě skutečně prší do frňáku a vám nezbyde, než se nad tím zasmát, protože jak jsem dneska jednomu svýmu „učiteli“ řekla, domnívám se, že když někdo neumí lhát, neměl by to dělat. Obzvlášť na netu, kde se dá leccos velice snadno dohledat, si člověk prostě musí klepat na čelo a divit se, že ten dotyčný zřejmě vůbec nepředpokládal, že mu na to někdo přijde. No a pak je tu ta záležitost s určitými osobními charakteristikami, které prostě nedávám, jako je právě zmíněná arogance, povýšené chování, dělání jako bych sežral šalamounovo hovno a jak si zasloužím bůhvíjakou úctu jen proto, že jsem už pařil támhle či onde, když pak stačí pár příspěvků a i slepej vidí, že ten člověk to prostě neumí. Už nejednomu tak-samo-zvanému RPG hráči mám chuť napsat po vzoru Ladislava Stroupežnického vzkaz:“Pane XY, nepište a pokud možno nepište vůbec“, protože to se prostě vůbec nedá číst.

Takže shrnuto – moje první RPG jde do háje, tam už se s tim prostě nic neudělá. Jestli to někdo bude mít sílu po nějakym čase vzkřísit, bude mít u mě velkej bod, myslim si totiž, že by to fakt stálo za to – když se najde někdo, kdo má na vedení podobných věcí talent a chuť – ale jinak… mne. Já už jsem dojela do mrtvýho bodu a nebudu po někom přebírat jeho bordel a zachraňovat to, co on nezvládl, když k tomu má takovej přístup, jakej má. Jen ať je pěkně vidět, jaké jsou jeho kvality coby správce.

Takže svou tamější hru jsem víceméně zakonzervovala nebo spíš jen tak dojíždím a pustila jsem se do něčeho nového, co vypadá velice zajímavě, ale už teď je mi jasný, že to bude totéž v bledě modrým. O kvalitě tamějších hráčů jsem si udělala představu celkem rychle a obávám se, že něco tak otřesného dlouho nevydržím ignorovat. Když si někdo říká RPG hráč, tak by sakra měl mít nějaký kvality, fantazii, výřečnost, nápady, pocity, schopnost psát a kdovíco ještě, ale když ten někdo není schopen napsat víc než jednořádkovej post a i v těch šesti slovech naseká tři zcela zásadní hrubky celkově to vůbec nedává smysl z hlediska obsahu (jako sorry, ale někteří jako by žili v jinym světě, kde asi prostě platí jiný fyzikální zákony, nebo nevim), tak to člověku nezbyde než hodit na to WTF obličej a zvažovat, jestli má něco takovýho vůbec smysl.

V takovou chvíli tu totiž existují jen dvě možná řečení – buď to skousnu a budu mlčet a snažit se vycházet tomu vstříc, jenže to mě to pak nebude bavit, bude to dost náročný na fantazii a hlavně to nevydržím věčně, no a nebo na to začnu poukazovat a zase někoho naseru – protože to lidi samozřejmě nemaj rádi, když někdo poukazuje na jejich nedostatky. I když jsou zcela zjevný a všichni o nich vědí, ten jeden, co to vytáhne na světlo a troufne si to říct nahlas, je prostě dead meat a největší zloun zlej. Nicméně o mně už dávno všichni vědí, že radši půjdou touto cestou než abych držela hubu a krok jako všechny ty ostatní ovce. Přesně z toho jejich ovčícho přístupu a utajeného drbání po skypech totiž vznikají všechny ty pršáčky. Přesně kvůli tomu ta komunita vypadá tak, jak vypadá – a sice že sotva tam vlezete, už se dozvíte, kdo je jakej šmejd, z deseti různých stran, a přitom na foru je to samý ťuťu ňuňu. No asi jako v reálnym světě prostě.

Co vám mám povídat. Můj milostnej život, to jsou pořád ty stejný postavičky, a když ne to, tak minimálně pořád ty stejný vzorce. Mohla bych se tu začít ohánět kecama jako „to vážně neexistuje jedinej normální chlap“, ale to nemá smysl. Fakt je, že všichni chlapi v mym dosahu jsou zcela nepoužitelný. Buď je to zadaný nebo to má nějaký psychický problémy, který si to neumí vyřešit, nebo se to chová jako kluk a ne jako chlap. A to je hlavní problém. Když to tak vezmu, tak já znám jen opravdu málo „chlapů“. A přitom zrovna to je to, co bych potřebovala jako sůl. Jenže kde vzít a nekrást?

Když už potkám někoho novýho, kdo se zdá bejt rozumnej, tak se ukáže, že je to úplně stejná slibotechna jako všichni předchozí a tím to končí. Já už nemůžu, fakt nemůžu vystát ani jedinej další prázdnej slib ve stylu „ozvu se ti“ nebo „něco podniknem“ a následné týdenní až měsíční ticho – které samozřejmě prolomím až já ve chvíli, kdy to nevydržím a ozvu se já jemu. Může mi někdo říct, co z toho kurva lidi maj, že takhle prázdně slibujou? Přece – když vim, že něco nesplnim, tak stačí říct „nebude to, sorry“, a já to vezmu a zařídím se podle toho. Ale vodit někoho rok za nos falešnýma nadějema, že třeba něco bude a že se třeba něco stane a „já ti určitě zavolám“? Proč proboha? Nezavolá. Neudělá. Nedostojí svejm závazkům, protože ho nejspíš vůbec nenapadne, že by měl a že na to někdo čeká. Protože lidi si prostě asi na tyhle prázdný kecy tak zvykli, že už se ani neočekává, že by je splnili. Neoddělitelnou součástí slibu by podle mě mělo bejt nějaký vyústění. Ideálně jeho splnění nebo včasná a přijatelná omluva, respektive vysvětlení, proč k tomu nedošlo, a náprava. Jenže to jsem asi prostě z jinýho světa nebo já nevim, ale tohle, tohle se mi stane opravdu málokdy. A to je něco, co mě neskutečnym způsobem vyčerpává a proč vážně uvažuju, co nasadit za prášky, než se z toho opravdu zblázním. Jako tohleto… proč proboha?! O.o

Přátelé, přátelé… co to je? Jsou to lidi, na který je spoleh? Tak takovejch mám teda po čertech málo. Přála bych si umět jim to nějak říct, nějak dát najevo. Ale já už jsem v poslední době tak rozházená, že to ani neumim. Že jim neumim říct „děkuju ti, že toho pro mě tolik děláš“. Neumim ani naznačit „nemáš ani představu, jak moc si toho vážím“. Protože vím, že jakmile bych se do těch vod pustila, musela bych se sesypat nad vědomím, jak málo takovejch lidí mám a jak moc jsem z toho všecho v prdeli.

Mám Mauďátko. Mauďátko, který si žije svým životem a má svý věci a přesto nezapomíná na svou praštěnou třešeň, která si naopak nepamatuje vůbec nic a neni pomalu schopná se ani ozvat, i když ví, že by měla. Mauďátko, co je mou jedinou kotvou v tomhle světě, kde je všechno úplně na palici a na horší slova a kde máte pocit, že už snad neexistujou normální lidi. Tak díky ní vim, že existujou.

Mám Klárku, bez níž bych byla totálně v prdeli, protože jsem naprosto neschopná existovat v tomhle světě plnym paragrafů, zákonů a věcí, co musíte, máte a nesmíte. Protože vůbec nevim, co mám dělat a ona to ví a je připravená mi s tim pomoct, ačkoli nemám pocit, že bych jí měla nazpět co nabídnout. Přála bych si bejt někdo schopnejší, mít možnost nějak se takovým lidem odvděčit, ale mám prostě pocit, že cokoli řeknu nebo udělám, bude málo. Málo za to, co dělají oni pro mě a ten můj posranej život.

Mám partu, se kterou je prdel a příjemný odreáčko, ale to je spíš útěk od problémů než že bych je s nima dokázala vyřešit. Každopádně i to se počítá.

Ovšem to je tak všechno, co v tuhle chvíli mám. Měla jsem víc, nebo jsem si to aspoň myslela, ale je to pryč.

Bolí mě hlavně jedna věc. Důvěra, kterou jsem vložila do někoho, o kom jsem si myslela, že je na něj spoleh. Stalo se mi to už mockrát, ale tentokrát v tom hrajou roli peníze a to už prostě neni prdel. Z toho se nevylížu. A nikdy si to nepřestanu vyčítat, že jsem takovou krávovinu udělala. Už je zpátky nedostanu a můj táta mě do konce života bude mít za krávu, protože jsem ho neposlechla a naletěla jsem stejně jako on mnoho let zpátky. A já budu mít do konce života zlomený srdíčko, protože to byl jedinej člověk, kterýmu jsem na celym světě věřila, že nebude problém, a on samozřejmě je a jakej. A všechno jen proto, že jsem chtěla pomoct kamarádovi. Never more.

A je mi jedno, jaký má pro svoje chování vysvětlení. I kdyby mi hořel barák nad hlavou, nikdy bych se nevysrala na svý kamarády, kteří na mě spoléhají, a i kdyby to v danou chvíli nešlo řešit (protože prostě třeba nemáte prachy na to, abyste je najednou vrátili, to se přece může stát a jasně, nepočítala jsem s tím, že bych celou tu cifru dostala najednou), vvždycky se to dá řešit nějakou domluvou, splátkama, nebo minimálně tím, že kurva zvednu ten telefon a řeknu „hele, teď to nejde, vim, co jsem slíbil, ale stalo se tohle a tohle. Já to promyslim, ozvu se ti za tejden a dám to do kupy“. A já bych řekla ok, počkám, a za tejden by zazvonil telefon a já bych slyšela „ok, tak jsem to vymyslel, pošlu ti teď, co můžu, a pak to uděláme tak a tak. A já bych věděla, co bude. Ale jako nahánět někoho pět měsíců po všech čertech, potýkat se s nezvedajícím telefonem a s padesátkrát pronesenou větou „já se ti ozvu a nějak to vyřešíme“, která prostě NIKDY žádný vyústění neměla, to už… já už prostě fakt nemůžu. A je mi u prdele, jaký to mělo postranní důvody. To neni omluva pro jeho chování a pro to, do jaký situace mě dostal. Neni. A jestli má takovej člověk drzost ještě po tom všem se nazývat mym kamarádem a odvolávat se na to, že „ty mě přece znáš a víš, že nejsem svině…“, no tak na to už se fakt nedá nic říct. Prostě… nevim. Neznám. Už ne. A už ani znát nechci. Chci jen slyšet nějaký řešení, chci vědět, jak hodlá tu situaci vyřešit, protože hej, já taky nejsem takovej zazobanec a mám taky svý problémy a ty prachy budu potřebovat. Neřeknu, kdyby šlo o pár stovek, ale tohle… jsem prostě kráva. Jsem kráva a nikdy si to neodpustím. A jemu už vůbec ne.

Pf… odpočinout si. Dát se do kupy, pokud to vůbec jde. Najít si nějakou normální práci – o což se strašně bojím, protože přestávám věřit, že taková existuje. Vycestovat. Mimo zem, mimo město, k někomu na chalupu nebo jen prostě někam do prdele, strávit nějakej čas někde, kde to neznám a kde mě to trochu zregeneruje a nahodí. A třeba až se dám dohromady, budu mít lepší šance potkat někoho normálního na nějakej ten vztah. Protože teď momentálně mám prostě pocit, že normální lidi vymřeli a že svět je celej totálně na hlavu postavenej. A je fakt, že kdyby bylo s kým to sdílet, člověk by to asi zvládal líp, ale když ono není a já to nezvládám vůbec.

Doma bude líp, až si od sebe odpočineme a až se vyřeší problémy. Momentálně to přestávám zvládat. Že mám posranej život, to vim dobře i bez toho, aby mi to furt někdo připomínal, rejpal do mě a ptal se po řešení a co s tim jako hodlám dělat. Zase. Nevim kurva! Nějak to dopadne. Odmítám se zabývat deseti věcma najednou, odmítám běhat po bytě jak magor jen proto, že věci nejdou jak by měly. Problémy má každej a vždycky to nějak dopadne, i když to teď třeba vypadá sebehůř. Odmítám se z toho posrat.

Nulová. Nechce se mi hrát, nechce se mi zpívat, nechce se mi psát – jediný, co mě baví, je RPG, a tam ta moje psavost vyznívá naprázdno. Nejsou lidi nebo nejsou správný lidi a mě to mrzí, protože to jsou věci, který maj báječnej nápad, ale provedení za ním pokulhává. Škoda, věčná škoda…

Je strašný. Jestli se brzo neoteplí a hlavně jestli nezačne svítit sluníčko a růst něco zelenýho, tak mi hrábne. Už mám pokrk všeho toho šeda a smradu a smogu a vůbec, nesnáším tohle hnusný šedivý město! Až začne konečně svítit sluníčko a něco růst, zlepší se to, ale fakt už aby to bylo. Čím dál tím víc přemýšlím o stěhování někam mimo, fakt mi to tu leze krkem. Celý tohle město je nechutný a smrdí. Neprojdu jedinou ulicí bez toho, aby mě do nosu udeřila minimálně jedna z jeho „charakteristik“. Ať už jde ho psí hovna, chcánky, zvratky, bordel na ulici, odpadky, kanály, smog, kouř, všudypřítomný bezďáky a cikány nebo cokoli jinýho, zvedá se mi tu z toho kýbl. A v takovym prostředí má člověk spokojeně žít a svobodně dýchat. Copak to jde?

Dá se to. I když ta nepřestávající rýma, neustále ucpanej frňák a astmatický knedlíky v krku mě už taky přestávaj bavit. Nemine den, kdy bych neměla ucpanej nos. Co chvíli mi z nepochopitelnýho důvodu začne divoce bušit srdce a nechce to přestat třeba hodinu, dvě. Na prsou mi leží šutrák, díky kterýmu občas fakt nemůžu dejchat a nechápu, co mi to je. Zvažuju, jestli nemám alergii na laktózu nebo prostě na něco z mlíka – měla jsem to jako malá a poslední dobou mám dost divoký reakce, když si dám kafe s mlíkem. Už to nevypadá jako náhoda. Asi budu muset zase na alergo, ale to je taky jedna z věcí, co nespěchaj. A co že se čtvrt hodiny dusim pokaždý, když dobíhám autobus. Kdyby to se mnou seklo, žádná velká ztráta. This life ain’t worth living.

Tak se na to podíváme. Hraju už téměř dva měsíce a zdá se, že poslední dobou se nám tam vynořilo docela dost zajímavých témat k řešení. Drbat o tom na chatu s jedním, dvěma lidma, je jedna věc, ale když už takhle drbete tejden, dva, měsíc, tak si začínáte řikat, že už to – nezlobte se na mě – pomalu přestává být vtipné. Nj, jenomže co s tím?

Co nás trápí? Trápí nás – asi jako každý rpg forum – značně uvadající aktivita hráčů. Všechno to začalo, troufám si říct, rozdělením hráčů do dvou lodí. Tenhle krok jsem, upřímně řečeno, nepochopila, ale když se to dělo, měla jsem zato, že to bude mít nějakej skrytej hlubší význam, něco, co se dozvíme „v příštím díle“, co prostě bude mít nějakej smysl do budoucna. Žel Bohu nemělo. Dalo by se to pochopit, kdyby nás tam hrálo třicet, padesát a podobný cifry, ale tolik nás tam opravdu nebylo, a teď, když aktivně hraje tak cca pět hráčů, a to ještě u třech z nich zavírám oko, tak už to opravdu smysl nemá a silně nás to ve hře omezuje.

Dokud upadají jenom hráči a je aktivní správce, dá se s tím něco dělat. Ale ve chvíli, kdy na to začne kašlat i on sám, to už prostě víte, že to jde všechno do kopru. Jasně, může k tomu mít hafo důvodů, ale to nezastíní fakt, že to prostě dost podcenil. Jak jsem říkala na chatu, když chcu vést forum, tak se taky ujistím, že na to budu mít dost času a nápadů. Nejde si říct „hej, já založim forum“ a čekat, že se to nějak vyvine. Nevyvine. Musíte mít příběh. A tím příběhem myslím víc než jenom „hej, jste na lodi a bojujete s nočníma můrama“. To je fajn jako začátek, ale nevystačíte s tím navěky. Chce to prostě víc.

Troufám si říct, že základní chybou tady bylo tedy nejen rozdělení lodí, ale i prostý fakt, že si správkyně nevzala nikoho ku pomoci. Jediná další osoba, která měla za úkol ten příběh někam posouvat, rozvíjet a vůbec utvářet děj (protože ruku na srdce, tím, že chodíte z místnosti do místnosti, tu se nažerete a támhle trochu potrénujete schopnosti, tím děj opravdu netvoříte, to má být jen ta vata mezitím a ne vaše hlavní náplň hry), se na to – no to je nám ale překvapeníčko – vybodla taky. Hlavní záporák, k němuž by se dalo říct hned několik postřehů, ale my si prozatím vystačíme s tím, že je to postava totálně neomezená ve svých schopnostech a dost na hru kašlající. Chytřejší z vás si možná všimli té kolize – váš hlavní cíl má být bojovat proti NPC záporákovi. NPC záporák je ovšem postava naprosto neomezená (hráčům jako takovým je zdrbána každá schopnost, každý detail, a jsou povinni všechny své techniky doprovázet značnými nevýhodami, při nichž je kdeco bolí a často odpadávají z boje, zatímco NPC záporák žádné nevýhody nemá, to je taky moc fajn a fér) a vaše schopnosti na ni nijak nepůsobí. Nabízí se tedy otázka – jak s ním mám člověk tedy sakra bojovat?

Ten problém se ovšem vyřeší ve chvíli, kdy ona postava totálně zmizí ze hry. Vy na něj někde týden čekáte, protože bylo řečeno, že dojde k bitce, ale on se prostě neobjeví, a tak to prodlužujete, kecáte mezitím o nesmyslech a čekáte. Zdržím se poznámek o naprosté nezodpovědnosti a hnusném chování vůči ostatním hráčům.

Tohle všechno samozřejmě otráví i ten nepatrný zbytek aktivních hráčů, které to doposud bavilo. Bylo to nudné už ve chvíli, kdy jsme spustili menší anarchii a dva hráči z jedné lodi (zaseklí a znudění, protože u nich nikdo nehrál), vyrabovali kapitánčinu kajutu, zmocnili se kódů k bráně a přesunuli se na loď druhou, aktivnější. Čekali jsme, že z toho něco bude, ale kapitánku to nevzrušilo, pokud vím, vůbec se k tomu nevyjádřila. Pak jsme byli s kolegou vysláni na misi, kde na nás měl čekat zmíněný záporák. Jak už jsem řekla, týden jsme čekali, než se objeví, a když nás to přestalo bavit, začali jsme dělat bugr, že už se chceme vrátit na svou loď a mít to z krku. Kapitánka nám v podstatě naznačila, ať si děláme, co chceme, a akce, na kterou jsme se týden těšili a připravovali, se nekonala. Proběhla v pěti minutách, totálně nudně a nezáživně, protože nebylo s kým bojovat.

Takové věci aby člověka neotrávily. Dorazí to mimojiné moment, kdy se jeden z hráčů snaží upravit svou postavu tak, aby byla víc použitelná, dva týdny čeká na schválení a adminka ho potom pošle do háje s tím, že ať si dělá co chce. On se tedy rozhodne postavu úplně smazat a další týden nebo jak dlouho čeká na to pouhé smazání, protože správce se nezmůže ani na to. No to už je prostě konec. Jak říkám, dělat bugr, rozkopávat popelnice a zapalovat pochodně prostě neni zábava, když to nikoho nezajímá, ba dokonce si toho ani nevšimne. K čemu je anarchie, když vám ji vedení v postatě schválí?

A jako by nestačilo, že odpadla správkyně a hlavní záporák, už se na to vykašlal i druhý kapitán lodi, do nějž jsme ještě vkládali naděje a doufali, že s tím dějem něco provede. Přidejme to k přibližně dvaceti hráčům, kteří to zabalili už nějaký ten pátek zpátky, aniž by cokoli řekli, a zůstane vám tam nějakých těch pět totálně znuděných aktivistů, kteří sice mají ohromný potenciál a fakt by je ta hra bavila, ale byli zanecháni tak říkajíc v loji, v nudě a bezmocnosti. A co teď s tím? Máme si ten děj tvořit sami? Na to nikdo z nás není zvědavej, přišli jsme hrát a ne vést forum sami pro sebe. Dokopat kapitány, aby s tím něco dělali? Jak asi? Sehnat někoho dalšího, kdo by se ujal vedení a něco s tím provedl? Kde? A tak nám nezbývá než se jen koukat, jak nám to postupně uvadá a jde do kopru, což nás samozřejmě bolí, protože ten příběh měl ohromný potenciál a fakt nás to bavilo. Ne tak jako teď, kdy se jen neustále potkáváme na chatu, házíme po sobě spícími smajlíky a naším heslem za poslední dva týdny se stalo slovo „nuda“, protože už si v podstatě ani nemáme co jiného říct.

„To máš klasiku na všech rpg forech“, pravil kolega. Nojo, ale co jako. To se s tím máme smířit? To s tím vážně nic nezmůžeme? My, hráči, kteří máme vlastně všechnu moc ve svých rukách? To je trochu na prd, ne?

Háá, to je ráno raníčko. Mezi všemi těmi linky na fb se dneska konečně objevil jeden užitečnej – záznam Pulse koncertu Pink Floyd z roku 1994. Tak jsem to samozřejmě hned spustila a to se nedá popsat. To je víc než běžnej hudební orgasmus. Made my day. ÚÚÚŽA! <3

Navíc jsem si včera – když mě večer necitlivě vyhnali na nákup – koupila vánočku, na níž jsem už tejden měla hroznou chuť, no a to se to hned vstává, když můžete posnídat něco dobrýho a nemusíte lovit tvrdý rohlíky se zbytkem salámu.

Přemejšlim, co zajímavýho bych vám k tomu řekla, ale nějak to nevidim. Po dlouhý době jsem sem přišla jen tak bez nápadu, bez námětu, prostě se jenom podělit o momentální pocity. A to víte, takový články jsou vždycky o hovně 😀 Ale tak hlavně že nás to všechny baví.

Začala jsem dumat – teda ne že bych začala právě teď, už nějakou dobu jsem to v hlavě měla, ale teď jak o tom víc lidí začalo v komentářích mluvit, tak jsem začala dumat jako že navážno, že bych fakt vydala nějakou tu sbírku. Jenomže vim já, jak na to? Zase tolik peněz nazbyt nemám, abych si to vydávala za vlastní, krom toho ani netušim, kolik by to stálo, jak to vůbec v těchhle věcech funguje – no budu se muset trochu informovat, než něco spáchám. A taky, to bych musela fakt hodně reklamovat, aby si to někdo koupil. A asi bych tam musela dávat věci, co ještě nebyly na netu, protože proč byste si to kupovali knižně, když tady to máte zadara, žejo. No, budu to muset řádně promyslet, ale jako na vědomí se dává, že to zvažuju 🙂

Hledám taky kapelu, to je další věc, co se dává na vědomí. Mám už herdek nějakej věk a nechci si za pár let řikat jo, my se trapně o něco snažili a nic z toho. Chci nějakou kapelu, která to bude myslet vážně, ale zase která z toho nebude dělat scény, že jste neměli čas se něco do příští zkoušky naučit, prostě něco mezi. Jako že jo, nekašlem na to, ale když se stane, no tak z toho nebudeme dělat co to neni. A abychom se navzájem poslouchali a vnímali. To zase neni tak moc, ne? Neřikám, že chci hned nějak koncertovat, na to fakt nejsem zdatná, ale chci mít kolem sebe lidi, se kterejma se dá něco nahrát, něco spáchat, nějak se prezentovat. A který se třeba i vyznaj v tom, co dělaj, aby mi mohli poradit, co si pořídit za vybavení – Sunny bych asi nedokázala zradit, ale rozhodně potřebuju nový struny a už dlouhou dobu uvažuju i o kombu nebo aspoň nějaký krabičce k němu, protože moje lejňátko – jestli ještě vůbec bude hrát po tý děsně dlouhý době strávený v podstatě venku na mraze – žádný efekty nemá a mně to tam docela chybí.

Mno, a to už je asi fakt všechno, už to ze sebe tlačim. Mějte se a ať vaše dny taky začínaj tak příjemně jako ten můj 😉

Člověk někdy prostě potřebuje mít tu možnost aspoň na chvilku se zhroutit, pobrečet si, sesypat se, nechat se tím zaplavit. Když takovou možnost nemáte, je to nesmírně kruté.

Dneska jsem byla po týdnu dovči v práci. Musím říct, že ten den byl naprosto báječnej. Nevim, jestli to bylo jenom tim, ale jistě z většiny za to mohla nová kolegyně na zástup, která přijela z „pověstné Křižíkovy“, kde máme pobočku. No, o tý pobočce jsem už slyšela hodně a o jejích prodavačkách – mých kolegyních – ještě víc, ale tohleto? To bylo prostě neuvěřitelný. Celý dopoledne jsem se smála jak magor a bylo děsně dobře – samozřejmě až na pár momentů, kdy mě polévala nervozita z toho, že tam jsem do večera, hlad, bolest v břiše nebo podivná přechodná letargie a depka. Bylo mi celej den trochu těžko od srdce, protože Olišče, naše první a nejmilovanější kočka, začala předevčírem podléhat rakovině, vrčet, mít problémy s pohybem, no prostě trápit se. Bylo tudíž demokraticky rozhodnuto, že to tentokrát nebudeme prodlužovat jako u Melisy a že prostě půjde spinkat.

Blbý bylo, teda aspoň pro mě, že ten den měl přijít právě dneska. Jak jsem celej tejden byla doma a mohla tam jít prakticky kdykoli, tak zrovna teď když jsem zpátky v práci, by mi určitě hned první den dali volno z rodinných důvodů. Máma sice navrhla, že to odloží na středu, kdy mám volno, ale prosimvás. Já si tak vezmu na svědomí, že se to zvíře bude ještě dva dny tahat bytem celý orostlý nádorama a bude se na mě mračit. Ten pohled se nedá, fakt nedá snýst.

A tak byli dneska. Beze mě. Nejsem si jistá, jestli mi to ještě nedošlo nebo jestli jsem si prostě během týhle práce zvykla všechno přestát. Vážně, já dřív brečela každou chvíli. Ale co dělám tady? Já si prostě nemůžu dovolit se hroutit nebo mít nervy v prdeli, protože někdo ten krám musí vést a já se tam nemůžu zavřít dozadu na dvě tři hodiny a schovat se tam, ono to ani neni prostředí vhodný k takovejm věcem, tam jste furt na očích, i když jste za rohem. Furt víte, že tam na vás někdo juká a načumuje do krámu. To prostě takový věci zaplaší.

Ale tim je to právě tak hrozný. Že furt přemejšlim, kdy sakra budu mít čas, abych to na sebe konečně mohla nechat dolehnout. A navíc se děsně bojim, že už to ani neumim. Když jsem posledně brečela, trvalo mi to asi tři minuty, pak jsem se hned zvetila a šla dál. Což je asi na jednu stranu fajn, ale dyť to vůbec nejsem já O.o Já vždycky ležela i několik hodin na posteli, čuměla do zdi a bulela jako blázen, neschopná pohybu a čehokoli. Mezi záchvaty breku a škytání jsem psala srdceryvnou poezii nebo jsem zkusila složit něco na piáno, což se obvykle vydařilo a dodneška mi z těch věcí běhá mráz po zádech (muhehe, samochvála nade vše). A dneska? Napad mě jeden ubohej komentář, co jsem šla hodit jako status na facebook. Že jako aby svět věděl a abych tomu aspoň trochu učinila za dost. Jenže hned nahoře na titulce vidim kámošům status v následujícím znění: „Zdá se vám vaše kočka málo hebká? Použijte aviváž, zaručeně zhebne.“

Tak jako… co se na to dá kurva říct? 😀 Namísto aspoň minimálního vylejvání se jsem propadla záchvatu smíchu (černej humor v pravej čas na pravym místě, fakt že jo) a dala lajk. Tomu se řiká „zabít“. A to je taky docela humorný.

Nevim, poslední cca tejden dva mám vůbec divný rozpoložení, takový fakt černě humorný, řekla bych, morbidní, dekadentní a ani trochu rozverný. Dívám se na svět takovym tim totálně gárfíldovskym „I hate mondays“ pohledem, máloco mě rozesměje a už vůbec nic fakt upřímně (dneska jsem se, řikám, chechtala, ale stejně to bylo takový divný chechtání, takový divně nepřirozený, jako bych už zapomněla, jak se to dělá). Nevim, snad je to jenom přechodná záležitost, začínám se o sebe docela bát. Ale jak se znám, tak to zas přejde. Ono by stačilo kdyby brzo přišlo jaro a teplo a sluníčko a kdybych se konečně dostala trochu na vzduch a vídala zase nějaký 3D lidi (kromě zákazníků).

Kurva ale teď se mi stáhlo hrdlo, když mi došlo, že Oliva to jaro už neuvidí.

Woohoo, mám dovolenou 🙂 Akorát teda vůbec nevím, co si s ní počít. Normální lidi teda o dovolený jezděj někam do pryč, třeba jsem mohla jet do tý Anglie aspoň na pár dní nebo někam na hory, ale to nějak holt neni můj případ, no. Ta dovolená vznikla dost narychlo a já si jí klidně užiju pěkně v posteli, aspoň těch prvních pár dní. Pak mě čeká hon na nové zaměstnání. Vůbec nevim, tyjo. To zas bude.

Meme mě nebaví. Poslední dotazy mi vůbec nesedí nebo už jsem na ně psala xkrát nebo mě k nim prostě nenapadá nic záživnýho. Ostatně jako vůbec k celýmu blogu, poslední dobou na to zase seru jak na placatej šutr a vůbec to nechápu. Asi je to tím, že když už sedím u netu, oddávám se cele hraní rpg a sem mě prostě nic nenapadá. Navíc, dělat tu z toho „deník vzteklé prodavačky“ jsem nechtěla. Ne že by vás to nebavilo, obávám se, že by vás to bavilo až moc, protože co některý ty lidi jsou schopný řikat, dělat a požadovat, to je prostě na jedno velký WTF, ale prostě se mi nechce bejt taková prudéra i tady, stačí že to odnášej lidi v mym okolí, co mě pak musej poslouchat XD

Příklad za všechny, převčírem mi tam večer přišel chlápek a povídá „Máte tu nějakou pekárnu?“. Já se nezmohla v první chvíli na nic, protože jsem ho totálně nepochopila, tak jsem na něj jenom koukala jak sůva z nudlí. Pak jsem teda vykoktala, že co jako myslí, protože jsem fakt nevěděla, a on že jako něco na sladký a zákusky… no stejně jsem ho nepochopila. Tak na to povídám, že mám akorát to zboží, co vidí, a jinak nic. On se na mě taky podíval divně, řekl aha a šel pryč. Ještě asi pět minut jsem pak nechápavě zírala do zdi a snažila se přijít na to, co po mně vlastně chtěl. Jako jak jestli tam mám pekárnu, tyvole? Asi továrnu na pneumatiky tam mám, ne? Celou fabriku pod pultem schovanou. Ne, prostě nechápu, o co mu sakra šlo? 😀

Jedna pani to moje zmatení taky odnesla, protože se mě ptala, jakej krém je v tom větrníku. Já sakra nemám šajna a z vody to neuvaříš, tak jsem chvilku něco koktala, a nakonec ze mě vypadlo asi tak to, že je v tom takovej ten normální krém, co se dává do větrníků 😀 Pani řekla aha a koupila si špičku.

Já vim, že od prodavačky je normální očekávat, že ví, co prodává, ale prosimvás tam, co dělám? Tam neví nikdo nic a co je na tom nejhorší, nedozví se to ani když se po tom pídí. Dodneška nevim, co je čim plněný, protože mi to buď nikdo nebyl schopnej říct nebo mi tři lidi řekli tři různý věci. O maďarskym chlebu například, že je pálivej, což pak nebyl, o buchtách, že tam jsou rozinky, což pak nebyly, o koláči, že je tvarohovej, když je to samej pudink a vůbec. Co si sama nezkusim, to nevim. O bulkách všem lidem poctivě hlásím, že jsou mazaný máslem, protože mi to tak bylo řečený. Pak je ochutnám a zjistím, že to vůbec neni obyč máslo, ale nějaký hořčičný. Jako je to dobrý, o to nic, ale prostě wtf? Já tady rok lidem lžu? A neni v mejch silách, promiňte, fakt neni, ochutnat všechno, co na tom krámě máme. Nejsem degustátor a ty některý věci mě fakt nelákaj. Ne proto že by vypadaly hnusně, ale prostě proto, že danou věc nejim a nehodlám ji jíst jen proto, abych se dozvěděla, jak chutná – z ochutnání větrníku stejně zjistim tak maximálně to, že je dobrej, ale složení krému si z palce nevycucám.

Ty lidi ovšem jako by to věděli, mě těmahle otázkama bombardovali i celej čtvrtek. Chvílema jsem už fakt nevěděla, co. Jedna pani se mě ptala, jestli je něco dnešní, že to chce pro malou holčičku. Já na to, že jo – protože jsem měla zato, že mluví o chlebíčkách, a ty byly dělaný asi hodinu předtim než přišla. A ona že si to teda koupí. Jenže já nevěděla, co konkrétně myslela, tak jsem se zeptala „a co že jste to chtěla?“. Pani se zatvářila dost pobaveně, což se jí nedivim, vyznělo to jako že a priori hlásim, že je všechno dnešní, aniž bych věděla, na co se mě ptaj (ale stejně kurva, co čekaj, že jim řeknu! Ne, madam, ten chlebíček tu mám už od pátku a bejt váma, nežrala bych to?), ale tak to fakt nebylo. Nakonec šlo o věneček, a ten stejně dnešní byl, takže jsem rozhodně nelhala.

Ale ta byla aspoň milá, i když totálně hluchá, takže byl problém se s ní domluvit. Nějaká jiná baba se mě dost nevybíravym způsobem ptala, aniž by pozdravila, jestli jsou ty šneky „opravdu“ čerstvý, pže když je prej kupovala posledně, tak to bylo tvrdý jak podešev. Já už se v takovejch případech nezmůžu vůbec na nic. Povídám jí prostě jen že „tvrdé zboží neprodávám“ a „ještě něco k tomu si dáte?“. Poker face. Baba vypadala, že mě prostřelí pohledem, zjevně ukrutně nasraná, že jsem ji tak drze setřela a nezačala se s ní hádat nebo se před ní rozpadat. Zaplatila, vypadla. Jako co už sakra. Jestli to někoho uklidní, všechno zboží mi každý blbý ráno projde rukama, takže dobře vím, co si můžu dovolit prodávat a co neni jedlý. Může se stát, že na to některá prodavačka sere a cpe lidem zlámaný starý oschlý hnusy s tím, že prostě když se vrátí a hodí jí to na hlavu, tak mu vrátí peníze, no co. Ale já tohle zapotřebí nemám a tak si dávám bacha na to, co těm lidem cpu. Jakmile mi od toho blbýho šneka kousek upadne, což se stává, pže ty kurvy z pekárny to neuměj upíct tak, aby to drželo pohromadě, tak ho prostě vyřadim a dám ho do vratky, protože nemám potřebu poslouchat výlevy nějaký hysterický husy, že „za tohle devatenáct korun nedá“. Prostě nemám. A tak, jestli někdo v pekárně – za mojí přítomnosti, pže tam taky nejsem furt a všechno neni jenom moje vina, herdek jsme tam tři – koupí něco tvrdýho, tak je to jedině proto, že ta věc měla bejt tvrdá, anebo prostě proto, že to kupuje v osm večer a sorry, ptát se mě, jestli mám v osm večer čerstvý rohlíky? Jako jasně asi, zrovna jsem je vytáhla z pece v tý pekárně, co mám schovanou pod tim zkurvenym pultem.

Bože, já tu dovolenou potřebuju…

Néé, vůbec nejsem pozadu s meméčkem… Ale to je teď vedlejší.

Hlavní je, že mi čím dál tím víc hrábě. Dneska, když jsem se zase po ránu nasrala, a neměla už ani sílu kroutit nad tím vším hlavou (páč by mi asi upadla), celou hodinu před otvíračkou mi v hlavě jel žhavej monolog, jímž jsem pomyslně seřvávala toho kreténa vedoucího, jemuž už nemůžu přijít ani na jméno. Jakej tohle je kokot, to se jen tak nevidí. A celá ta firma je jedno zkurvený svinstvo na druhý, takže jakmile ztama zrhnu, sepíšu to všechno bod po bodu a udělám něco jako Paměti jedné prodavačky. Ale nevim, jestli to bude publikovatelný, Gordon Ramsay je vedle mě uculenej slušňák z nedělní školy.

A tak jsem dneska udělala to, o čem jsem kecala už několik měsíců, vlastně skoro celou dobu, co v tý pakárně dělám, a sepsala jsem výpověď. Překvapilo mě, jakej prd to je. Dvě tři věty a je to. Zasekla jsem se pak nad tou sepsanou výpovědí a celej můj život jako by doběhl do takovýho toho bodu ve filmu, kdy se celej děj najednou zbrzí a zastaví a nastane naprostý ticho, zatímco kamera opatrně prochází mezi ve vzduchu zamrzlými skleněnými střepy nebo podletí padajícího člověka. Tohle je prostě konec. Slepá ulice. Už nemám kam dál jít. Nemůžu tam zůstat, jsem z toho zralá na psychiatra. To už neni jenom to, že mě ty lidi serou. Já už fakt nemůžu, totálně je nezvládám, a i kdybych si nakrásně mohla vzít dovolenou, nebylo by to dost, protože bych pořád věděla, že se tam musím vrátit a že to tam navíc během tý mý dovolený někdo odsírá za mě. A to už nechci. Nechci už na to myslet jako na svou zodpovědnost. Žádný že přijdu z práce a jsem doma z práce, ani prd. Jsem tam pořád, pořád je to můj krám a já pořád musím řešit spousty věcí, který by měl řešit někdo jinej, a mám toho dost. Nejsem prodavačka. Nikdy jsem nebyla. Jsem člověk, na kterýho celá ta společnost sere jak na placatej šutr a kdybych tam třeba chcípla, tak mi nejen že nepomůžou, ale ještě mi seškrtaj výplatu, protože je to moje vina, a pak mě přijdou seřvat za to, že mám příliš malý šlehačkový poháry, když je přitom dělám přesně podle gramáže, jakou mě naučila výrobní manažerka. A když si o tom chci postěžovat jí, tak se na mě taky tváří jako na krávu, co nedala ani učňák, a řiká mi, že to mám líp vyšlehat. Jak kurva??? Ta šlehačka se nedá šlehat do vejšky, jednou jí máte tuhou a konec, nemůžete z ní přece dělat máslo, ne?

Baba je chytrá jak rádio. Přísahám, ještě by řekla „jednu si vyndejte ve středu“ a měla by kudlu mezi vočima.

A takhle je to tam celej den. Celej den už od božího rána se tam vztekám, pěnim, bublám a skučim a nejradši bych se zhroutila pod pult a tam se střídavě svíjela smíchy a střídavě brečela. Ale nemůžu, někdo ten krám musí obsluhovat. A v noci nemám na brek čas, to jsem tak vyřízená, že se aspoň snažim na těch pár hodin usnout. Ne, vážně, já už děsně dlouho nebrečela. To se mi nepodobá O.o

Přemýšlet cestou do práce o tom, jak by to bylo fajn, kdyby se něco v metru semlelo a někdo vás zastřelil, abyste se jako do tý práce nedostali a oni si tam bez vás museli nějak poradit, to prostě neni normální nebo snad jo? No já rozhodně nechci, aby tohle bylo pro mě normální.

Jenže práce nečeká na každym rohu. Nemám klid v duši tím, že jsem to sepsala. Ani za prd. Mám nervy na pochodu a kdybych mohla, teď bych se určitě rozbrečela. Jsem totálně v koutě. Jenže nemůžu udělat nic jinýho než odejít a zkusit štěstí někde jinde. Nemůžu, protože mi z toho haraší, už fakt moc. Radši bych si zlomila nohu než abych šla do práce. To prostě neni normální…

Njn. Jenže kam já se poděju? Ani nevím, kterým směrem koukat. Začínám mít pocit, že jsem opravdu k tomuhle životu nepoužitelná. Kam vlezu, tam se něco posere. Jasně, na tu práci jsem třeba dobrá, takže se nedá říct, že bych byla neschopná nebo tak. Ale nejsem schopná to dlouhodobě zvládat. A to mám mít před sebou ještě nějakejch šedesát let práce. To budu dalších šedesát let takhle v prdeli? To přece nemůžete myslet vážně.

Á, to je konečně otázka podle mého gusta! 🙂 Tak směle do trochy tý reklamy. Kdo že je tu to moje nej?

Abyss, protože je to knihomolka a hlavně důsledný recenzista, čímž by mohla jít příkladem všem nám ostatním lemrám, co si sice tu a tam něco přečteme, ale že bysme to nějak sepsali, to teda ne. Navíc se u ní pořád něco děje, hlavně mě fascinuje, kde furt bere nápady na ty fajn soutěže. Taková kulturní osvěta, to je nesmírně záslužná činnost, za kterou si zaslouží deset bludišťáků, o pěknym funkčnim designu ani nemluvě.

Bels, protože mi kdysi přilnula k srdci a pořád tam nějak je. Bez ní by to tu prostě nebylo ono.

Citová prostitutka, protože je unikátně otevřená a anonymní. Tu otevřenost by jí mohl kdekdo závidět a u mě za to má nesmírný sympatie, protože jsem zastáncem přesně tohohle druhu psaní a vyjadřování. Když se jí chce stavět blog na tom, že má opar na prdeli nebo že má strach z toho či tamtoho, tak ať to sakra píše, tak intimně a otevřeně, jak jen to jde. Tohle umí málokdo, většina blogerů jen sní o tom, že takhle bude jednou psát, a komentuje ve stylu „jé, já bych chtěl umět bejt takhle otevřenej“. 3D lidi pak naopak láteří, že to je strašný, takhle otevřeně o sobě a o druhých psát a že by se dotyčná měla stydět. Což mimochodem slyším dost často i na sebe a to si přitom srovnejte ty moje ubohý výlevy s intimitou CP. Hadr proti tomu, co dělá se svým blogem ona. A za to jí patří všechny hvězdičky světa. A navíc to zbytečně neokecává, ty články mají unikátní koncept, kterej nenarušuje a vždycky je v tom něco zajímavýho. Nenuceně, ne uměle, prostě píše články s myšlenkou. Když myšlenka neni, tak nepíše. No to je úplně neuvěřitelně awesome. Taky podle toho pak ta úroveň blogu vypadá.

Cirrat, protože je to charakter. To je postavička, to je blogobrita jako hrom. Jedno jméno na seznamu „to meet“, jestli vůbec někdy někoho z místních potkám naživo (tedy samozřejmě nepočítaje ty, které už jsem potkala). Ovšem jméno, co budí respekt, a tak si člověk řiká „kurva, radši nepotkat, pže bych se akorát ztrapnila svýma debilníma názorama na svět“ 😀

Lennie Heroin, páč je to punk. Takovej z těch pravějších, pokud vůbec něco jako punk existuje. Spousta jeho článků jsou sračky a člověk by mu dal nejradši po tlamě za to, jak si furt stěžuje, ale kurně nejsem já stejná? Nejsme tak ňák všichni stejný věčně naříkající chudinky? A neni to blogování právě o tom? Lennie mi prostě přijde děsně hustej, připomíná mi moje rebelský léta a ten skvělej outsiderovskej pocit, kterej mě jima protáhl, a to mě baví. A navíc má narozdíl ode mě funkční kapelu, což mě dost fascinuje. Že to někdo, koho znám (byť jen virtuálně a velmi povrchově), dokázal zrealizovat a fakt prostě hraje. Závist.

Lúmenn, protože je to parádní autorka, její Blázinec naprosto zbožňuju a má v hlavě mozek. Takových lidí je třeba si vážit, moc jich nemáme. I když samozřejmě v tomhle výčtu jsou jenom tací.

Malé chlupaté stvoření z Alpha Centauri, protože to je i mezi těmahle unikátama naprostej uni-unikát. Kouzelný stvoření, zábavný, rozkošný, inspirativní a naprosto neuvěřitelný. Kam tenhle tvor chodí na ty svý nápady, to bych chtěla vědět. K čongům to asi nebude.

Ma(u)de in euphoria, pže to je moje Mauďátkooooo 🙂

Metteorwa, další samorost a unikát. Otevřenost sama, „pornofotografka“, která je k uzoufání rozkošně dekadentní s těma svejma nahatejma fotkama a s tim svym drsnym „whatever“ výrazem na nich. A samozřejmě je to zase děsně chytrej člověk.

Misantrop je sice divnej kořen, ale má recht. Kdyby aspoň půlka lidstva vychcípala, to by se nám to kurňa žilo. Už aby přišel nějakej ten meteorit. Do konce roku vysloveně odpočítávám a jestli se nic nestane, tak se pěkně naseru.

Rýža, protože je to takové sympatické člověko 🙂

Sikar, huá, protože to je takovej blogerskej mls 🙂 Další jméno na seznamu, další člobrda, co mě nesmírně bere a kterýho by bylo ohromně zajímavý poznat naživo.

Temnářka. No jeje, Pani Autorka. Ta jak někde komentuje, tak to čtu, stejně jako názory výše uvedených i ty její jsou pro mě velice vážené a důležité.

Tlusťjoch. Další pan unikát. Naprosto nepochopitelný člověk. Což mě pochopitelně bere, ježto pro takové exoty já měla vždy slabost >:)

Venom. Venomeek. Podobně jako Bels, prostě mě něčím bere, připadá mi tak nějak mně podobná v tom psaní a názorování. Sympatické stvoření, nadmíru.

Zelená. Tuhle mám zase ve stejnym šuplíčku jako Lennieho. Taky magor s totálně oustiderovskym stylem života. Až si člověk řiká, je to vůbec možný, aby byl někdo takhle narušenej. Mno, z vlastní zkušenosti vim, že je, proto mě baví si to číst. A zase – mozek v hlavě, její komentáře mě vždycky přitáhnou.

Tak to by byly ty největší topy, ale dalších několik desítek jmen, převážně členstvo AK, má pro mě smysl sledovat, to zase ne že bych nic jinýho nečetla. Ale tihle jsou prostě pro mě „ti nej“. Blogobrity. Známý firmy. Muhehe.