Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, Zdeněk Šmíd

Jak jsem tak uklízela v knihovně, padlo mi oko na tu drobounkou knížečku a vzpomněla jsem si, že jsem si vlastně slíbila, že si ji přečtu. A tak jsem si ji přečetla.

Vodáckého průvodce mi doporučil táta. Udělal to poté, co začali stejnojmenný seriál, tedy Proč bychom se netopili, dávat v televizi, a nám se to oběma líbilo. Je to totiž přesně jedna z těch věcí, které máme my dva mezi sebou, tedy táta a já, jako takové tajemství, jako bychom byli kumpáni v nějaké čertovině. Je to věc vodáků a my jsme vodáci. Možná už ne tak aktivní, jako dřív, já jezdím každoročně, ale táta už na řece roky nebyl a sám je přesvědčený, že už nikdy nebude. Ale pořád to má v sobě, to se neztrácí.

Vodácký průvodce překvapil hlavně v tom, že se vlastně moc nepodobal tomu seriálu. Ono by to hlavně asi ani nešlo, protože ta knížečka je vlastně úplně drobounká a valnou část textu zabírají vodácké písně (které jsem mimochodem nikdy neslyšela, nevím, jestli to je jen autorova tvorba nebo jestli se to někde má fakt zpívat, ale já to prostě nikdy neslyšela), a tak je tam málo prostoru na zápletku. Člověk z toho vlastně dostane akorát ten krásnej vodáckej pocit, jako by zrovna seděl u toho táboráku, čuchal ten kouř z pomalu hořícího dřeva a poslouchal praskání mísící se se zvukem kytary a s těmi několika hlasy, co se chytly při prvních akordech a snaží se vzpomenout si na slova „Dívky uplakaný“.

Zdá se, že tvůrci seriálu si s tím vystačili, ten seriál je fakt příjemnej, ale ta knížka byla ještě lepší a už po první kapitole mě chytla příšerná nostalgie, nehoráznej stesk po létě a po přípravách na vodu a po vodě samotné, a taky velkej knedlík, co se mi dělá v krku, když si uvědomím, že letos nepojedu.

A když jsem to tak tím jedním dechem přečetla, vzpomněla jsem si, že tu na to mám vlastně taky rubriku, a že by to tu nemělo chybět. Tak. Hotovo. Už to tu nechybí.

Na dotazník tentokrát dlabu. To téma mě příliš bolí než abych byla schopná o tom psát a vybírat, co mě nejvíc bere za srdíčko – každopádně pokud máte v sobě aspoň ňáký vodácký buňky, víte, po čem šáhnout, až se budete příště nacházet v knihovně. Nechci tomu říkat povinná četba, to vyvolává nepříjemné spojitosti, ale kdo má rád vodu, ten by to měl číst.

A jestli jste náhodou jako Ofélie, o vodě a o vodácích nic nevíte a někdo vám nabídl tu příležitost přidat se letos k jeho partě, tak taky neleňte a sáhněte po ní, aspoň se něco přiučíte a takový pojmy jako vracák, zabalák, kolejda (i když ty už se dneska nepoužívaj), koňadra nebo porculán vás nevyvedou z míry. A taky budete připraveni na ty blázny kolem vás a budete možná trochu chápat, proč se vždycky na půl hodiny zarazí, když jdete k řece, a se slzou v oku do ní slastně zírají, jako by to byla ta nejkrásnější věc, jakou v životě viděli, a nejlepší místo, kde kdy byli.

Budete vědět, že je.