Tak jsme dojeli! Nevím, jak jsme to zvládli, ale jsme doma.
Ani nechápu, jak k tomu došlo. Před odjezdem se všechen čas jakoby zhustil a narval do úzkého tunelu, jímž jsme profrčeli závratnou rychlostí, kufry a věci za náma letěly, všechno kolem se rozmlžilo a div jsme si neurazili hlavy o strop. Neděle byla takové oko hurikánu, kdy jsme si užili docela příjemnou pohodu a skoro až vánoční atmosféru, a v pondělí to přišlo. Ráno jsme šli makat s tím, že v jednu skončíme, jdeme balit a kolem čtvrté že vyjíždíme. Jenže za pár hodin přišla Ashleigh s komplikujícími informacemi. Nigel, který nás měl odvézt na Gatwick, si prý hnul se zády a nemůže pořádně řídit. To bych ještě chápala. Ale jak jsme se od téhle informace dostali k tomu, že ve dvě hodiny musíme všichni vyjet do Hovu, odkud nás pak za blíže neurčenou dobu Nigel na ten Gatwick doveze, to jsem doteď nepochopila.
Každopádně jsme se na sebe s panem M. podívali a zachvátila nás oba panika. Museli jsme okamžitě skončit a jít pakovat. Balení samozřejmě nebylo to jediné, co jsme museli stihnout. V našem pokoji byl bordel jak po výbuchu a my to všechno museli uklidit – a vyluxovat, neboť koupelna byla plná vlasů od ranního stříhání. A do toho lux přestal sát, protože měl plný pytel a nový jsme neměli. Vyluxovala jsem to z posledních vysavačových sil, a úklid proběhl dost nedokonale, jen aby se neřeklo. Snad to tam nikdo nebude moc kontrolovat, ostatně nemají tam co dělat, herdek, to je náš pokoj.
Na poslední chvíli jsme se rozhodovali, co s sebou a co na sebe. Co se nevešlo, muselo zůstat. Na poslední chvíli jsme hledali spoustu věcí po domě. Na poslední chvíli jsme v běhu likvidovali zbytky jídla, vyklízeli naši ledničku (umýt jsem ji už nestihla), dělili její obsah na to, co se dá králíkům, co přežije tři týdny v Nigelově lednici (neboť naši Ashleigh potřebuje), a co si může někdo vzít, pokud to bude chtít. Tušili jsme, že u Ashleigh v Hovu ještě budeme mít čas kufry přerovnat, víc zploštit, abychom prošli kontrolou rozměrů, a leccos snad i ještě sníst (i když chuti zrovna v tom spěchu moc nebylo), a tak jsem část jídla zabalila s sebou. Na poslední chvíli jsme se loučili se zvířaty a uklízeli naši kuchyňku. Lepili igelitové sáčky, aby nepřesahovaly dvacet centimetrů – na tekutiny, co budeme mít v kufrech a co musíme odevzdat zvlášť. Všechno to bylo hektické a nepříjemné. K obědu jsme stihli jen polévku a ani tu jsme si nesnědli v klidu u Big Bangu, neboť do nás furt něco krafala a ještě nás úkolovala. A do toho s námi samozřejmě v posledních pěti minutách musela řešit peníze, které nám slíbila vrátit do našeho odjezdu. Vrátila, splatila skoro všechno (spletla jsem se přitom v počtech, ale naštěstí ne o moc), ale ještě mě stihla nasrat požadavkem, abych prý pro ni sepsala list veškerých peněz, které nám dala přibližně od července. Že prý to bude potřebovat pro bývalého manžela, neboť po něm bude chtít půlku těch peněz. Nezmohla jsem se na to, abych jí vynadala do krav, že mi pokaždé, když jsem se jí ptala, bude-li ty papíry chtít, řekla, že ne. Všechno jsem to vyhazovala a dám dohromady tak maximálně co nám měla dát od října, dřív asi ne. Tohle si totiž nikam nepíšu, k ničemu to nepotřebuju. A ona si teď najednou vymyslí… no nakopala bych ji do řiti, vážně jo! Nevím, jak to mám sakra dát dohromady. Nejspíš nedám.
A ještě další libůstka, kterou nás s panem M. dost zklamala. Nebudu se vám ani vypisovat se stresy a zařizováním, co jsme měli okolo vybírání dárků pro celou rodinu. Všem jsme dali dost krásné a ne zrovna nejlevnější dárky. A hmoždili jsme se s balením, se sháněním toho správného balicího papíru, popisovacích visaček i stužek. S aranžováním a se vším. A když jsme jim to předali, byli z toho celí naměkko… a nám nedali vůbec nic! 😀
Po všech těch řečech, jak strašně jsme báječní, jak neskutečnou pomocí jim jsme, jak jim budeme chybět (no vážně, Ashleigh div nebrečela, že jedeme pryč) a jak se musíme brzy vrátit, jsme jim nestáli za pitomé přání, natožpak za nějaký, třeba jen drobný dárek. Byla jsem si tak jistá, že nám něco pěkného dají! Ne proto, že bych od nich něco potřebovala. Ale protože jsem věřila tomu, že nás budou chtít na Vánoce potěšit a že to bude tak nějak samozřejmost. Ani-to-přání pro nás v neděli večer neměli!
Až v pondělí v autě, když už jsme seděli nasáčkovaní v Chrysleru a horečnatě v hlavách převalovali všechno to, co jsme nestihli udělat, na co se zapomnělo, co jsme si nemohli zabalit, a jak jsme se nestihli naposledy pomuchlovat s Daisy nebo se všema kočkama, nám dozadu podala přání, které nejspíš koupila toho rána, a v něm pár pěkných vět o tom, jak si zasloužíme dovolenou, že nás bude čekat dárek na uvítanou, až se vrátíme, a do toho stovka jako vánoční prémie. Nečekané, milé, ale ani její docela všímavý postřeh, že nejsem moc na materiálno a na věci, nesmyje hořkost z vědomí, že se na vánoční dárek pro nás dokonale vykašlala a v poslední vteřině to vytáhla přáním a penězi. Komu pomůžou peníze, když ví, že nestojí ani za tu trochu vymýšlení? A jak mám brát ty její věčné řeči o tom, jaké jsme hvězdy, vážně, když mi k Vánocům, kdy má jít podle všeho nejvíc o obdarování milých bližních, nedala ani blbou čokoládu?
Každopádně, jako by všeho nebylo málo, ještě jednou se v autě změnily plány. Do Hovu se nejede. Pojedeme prý jen do Brightonu vyhodit Ashleigh a děti, a pak jedeme na Gatwick. Znovu se mi krabatilo čelo. Počítala jsem s tím, že si v Hovu ještě přeskládám věci a co se nevejde, eventuálně nechám u ní. Že mi pan M. pomůže narvat důležité věci do Dropboxu nebo k sobě (na DB by se to nejspíš nevešlo), a že budu moct nechat v Anglii notebook. A že budeme mít čas sníst všechno to jídlo, co jsem napakovala na cestu. A vztekala jsem se myšlenkou, že když se tedy zase vracíme nahoru, docela klidně jsme mohli být celou dobu na Thakehamu, v klidu dokončit práci a v klidu se zabalit, a Nigel by nás pak vyzvedl. Jenomže na nás se naprosto nemyslí. Ashleigh si denní plány nejen své, ale i Nigelovy, obtočila kolem svých vlastních potřeb, a co je jí po našem nestíhání a stresech? Co je jí po tom, že běhám po domě jak smyslů zbavená se silným nachlazením a kašlu jak když pálí děla? Co je jí po tom, že mi to leze na průdušky, až nemůžu dýchat? Hlavně že ona má pohodlný odvoz. A Nigel se nestihl ani najíst, musel si koupit něco po cestě. Jeho taky vůbec nechápu, že si to nechá všechno líbit. Musel s těmi zády hrozně trpět, ani z auta nemohl vylézt. Ale jak je to tedy možné, že mohl celkem bezproblémově řídit ve dvě hodiny, když nemohl řídit ve čtyři? Zcela zjevně tu vůbec nešlo o jeho záda a že by se o něj bála. Jen prostě potřebovala odvoz, který jsme měli zamluvený my.
Na letišti jsem se původně s Nigelem chtěla rozloučit úplně jinak, ale než jsme tam dojeli, měla jsem tak silnou potřebu dojít si na malou, že se mi chtělo se do něčeho zakousnout, a on taky spěchal jako blázen. Jen jsme na sebe přes otevřený kufr houkli, že děkujeme, že není zač a že si přejeme hezké svátky, a už svištěl pryč a my se řítili za cedulí Departures v naději, že brzy najdeme toalety. A našli, naštěstí. A pak i náš check-in a sedačky, kde jsme ještě chvilku mohli zevlovat (měli jsme docela dost času) a zpucávat všechno to jídlo, co jsme měli zabalené. To jsme nakonec úplně úspěšně nedali. Čtyři jogurty bych do sebe možná dostala v klidu v Hovu, kdybych na to měla hodinu, dvě, ale ne během třiceti minut v hektičnosti na letišti. Spolu s celým čokoládovým dortem, kterého nám bylo opravdu líto, letěly do koše, nedalo se nic dělat. V kufrech jsme na něj už prostě opravdu neměli místo.
Naštěstí jsme se, i když trochu natěsno, vešli do zkušebních klecí na příruční zavazadla. Z toho jsem měla dost velkou hrůzu, tak mi spadl kámen ze srdce. A bylo příjemné, že jsme s příručáky nemuseli k check-inu, pustili nás rovnou skrz, a tak jsme se hned mohli jít proplétat těmi dlouhými chodbami a sledovat nápisy a tabule, které nás nakonec dovedli až k naší bráně. Pan M. si to obzvlášť užíval, byl to jeho vůbec první let. Mě to až tak nebavilo. Letěla jsem zatím asi dvakrát a ani jednou to nebylo moc příjemné. A navíc mi nebylo dobře. Nachlazení se zhoršovalo a já se cítila čím dál tím vyčerpanější. Můj sen o tom, jak dojedu domů čerstvá, zdravá, v pořádku a skvěle vypadající, se rozplýval, a narůstaly obavy ze stoupání, při němž mi zatím vždycky bylo na omdlení a vážně mi to nedělá dobře. A mám z toho strach. Je to vcelku pohodlný a samozřejmě rychlý způsob cestování. Ale každou vteřinou si přitom připadám, ještě mnohem víc než při cestování autem, jako Pán času. Jako bych viděla každou možnou alternativu, každý směr, kterým se v danou chvíli může skutečnost začít ubírat. A ze všech nejvíc vidím ty alternativy, kdy se letadlo zřítí, vybuchne, kdy mě někdo okrade o celý ten obří pakl dvacetilibrovek, co jsem s sebou vezla (výplata za tři měsíce), prostě kdy mi něco silně zkazí Vánoce nebo kdy vůbec nedoletím. Normální lidi by tomu asi říkali pesimismus. Mě celkem baví se takovými myšlenkami zabývat. Díky nim si pak vážím dobrých výsledků víc, než dovedu popsat. Plně si totiž uvědomuji, že to bylo de facto padesát na padesát. Mohlo se stát cokoli. Ale zároveň je to nesmírně vyčerpávající. A vůbec nejvíc mě vyčerpává, že i když jsem tak vyčerpaná, pořád ještě jedu. Nevím, jestli to je adrenalin nebo co, ale něco mě v tak stresujících situacích pořád drží docela dokonale vzhůru. Jak já bych si přála po cestě usínat jako pan M.. Ale mně to nejde.
Let byl nicméně dost příjemný, až na to, že jsem všechno, a tím myslím i kapesník a empétrojku, měla nahoře nad sebou a nemohla se pro to dostat – při cestě zpátky to musím vymyslet líp. Kapesník mi sice půjčila paní, co seděla vedle nás, ale příště bych to raději měla pohodlnější. Díky Uchu za pár bankovek, co jsem měla v kapse, a díky nimž jsem si mohla aspoň koupit horkou čokoládu na zklidnění krku. Samozřejmě dost předraženou, ale hergot, nelítám každý den. Když už, tak už.
Nejvíc mě bavil ten pohled ven. Napadá mě jen jediné přirovnání – Google Earth v noci. Bylo to skutečné krásné, všude světýlka jako řetízky, tma a měsíční záře, odrážející se na křídle. Bylo to ohromně poetické a dost mě mrzí, že zpátky poletíme za dne. No, nenaděláš nic.
Dolet? Byl zvláštní. Už od brány na Gatwicku jsme byli obklopeni Čechy a to bylo zvláštní. Ne tak moc, jak jsem čekala, ale paradoxně i proto mi to vlastně připadalo ještě zvláštnější. Připadalo mi divné, že mi to nepřipadá divné. A když jsme se na letišti vymotali z tunelů a tam stála máma, nedovedu to popsat. Na to není slov. Jako by se mi to zdálo. Letiště je pro mě jiná dimenze, ještě mnohem cizejší a neznámější než celá Anglie, je to jako tunel v časoprostoru (já vím, jsem tím Doctorem posedlá), jako by člověk tak nějak nepřirozeně procházel z jednoho světa do druhého – moc rychle a nějak divně. Autobusem to trvá, ale to je tak nějak v pořádku a máte čas si zvyknout. Letadlem není čas vůbec na nic, všechno se to děje tak rychle, že vůbec nestíháte. Nebo to tak možná mám jenom já.
A pak jsem se na parkovišti přivítala s tátou, kterého jsem nečekala vidět tak brzo. Zase mi jednou došlo, jak oba mí rodičové stárnou, a zase jednou mě to vyděsilo. A poprvé jsem viděla naše nové auto, tak moderní a jiné než stará Felda, že mě to taky vyděsilo. A pak táta řídil jako splašený, protože to auto vůbec ještě nezná, a to mě taky vyděsilo. A pak jsme jeli po pravé straně kolem budov s českými nápisy a kolem červenobílých kandelábrů a kolem známých míst a podniků a kolem chodníků plných českých občanů a kolem tramvají a autobusů a kolem zastávek a lamp polepených plakáty a pak jsme byli u nás v ulici a objeli blok, protože nebylo kde zaparkovat, a pak jsme byli u domu a máma odemkla a v chodbě pořád nesvítilo světlo, tak jako osm měsíců zpátky, a pak jsme přišli nahoru do bytu a tady všechno vypadalo naprosto na chlup stejně jako přes osmi měsíci a nezměnilo se tu vůbec nic. Moje kosmetika stála celou dobu na galerce v koupelně, přesto že ji nikdo nepoužívá, jen zaschly otvory, ale vevnitř je to pořád stejné, a v koupelně jsou dlaždice, které tam samozřejmě byly vždycky, ale já na ně dokonale zapomněla, a v kuchyni je pořád stejná bakelitová linka, která tam taky byla a já to vím, ale taky jsem na ni zapomněla, a lednice byla divně prázdná, a police byly napěchovány balíčky všech možných čajů, které jsem nakoupila kdysi dávno a z nichž za celou tu dobu nikdo ani neubral, protože tady se pije jenom černý, a bývalý bráchův pokoj vypadá taky pořád stejně jako když jsem odjela – v půlce rekonstrukce, s nábytkem z Ikey složeným ještě v krabicích tak, jak jsme ho tam přinesli, a okupovaný kočkami včetně nového přírůstku, kterému se asi nakonec bude říkat Rose, a moje polička v koupelně i všechno ostatní je totálně zaprášené, jako by tu nikdo osm měsíců neuklízel a jako by tu všechno bylo celou dobu dokonale zakonzervované, jako by to spalo jak Růženčin zámek a teď se to najednou probudilo.
Jen dole se zase změnila výloha, ale to taky není nic nového. Všechno tu zůstalo naprosto stejné jako před osmi měsíci, jen mi to připadá ještě o něco prázdnější, bezdušejší, než předtím. A to mě taky hrozně vyděsilo.
Ještě včera mi tu všechno připadalo jako ve snu. Divné. Vzdálené. A dneska jsem přesvědčená, že jsem nikam neodjela. Na druhou stranu mi všudypřítomný prach a nánosy kočičích chlupů připomínají, jak to tu nikdo neměl v poslední době čas ani chuť oprašovat. Samozřejmě to není tak, že by tu osm měsíců nikdo na nic nesáhl, to bych jim zcela jistě křivdila. Ale bezpochyby to tak působí a to je prostě divné. Divně mi z toho buší srdce. Stahuje se mi žaludek. Panikařím. A nevím proč. A nevím, co s tím mám dělat. Instinkt mi radí pustit se do vánočního úklidu – když to nezvládli oni, musím to přeci udělat já. Jenže jsem pořád nemocná a i když už je středa, ještě jsem se nezastavila. Včera jsem celý den lítala venku a dneska skoro taky. Zítra pádíme do Ikey v naději, že tam ještě chytneme pár stromků z posledních zásob, po obědě mám sraz s Klárkou, v pátek jdu do čajovny s partou, v sobotu k babičce, kde jsem byla i dneska, ale jen s mámou, kdežto o víkendu tam budou všichni (do té doby musím dát dohromady slušnou prezentaci fotek za osm měsíců, a kdy to mám dělat?), v úterý je Štědrý Den a já už mám zase pocit, že mě někdo strčil na skluzavku skrytou pod sněhem, a že se vezu, hlava nehlava, volky nevolky. Letí to se mnou jako šílené a já nevím, kde mi hlava stojí. Vím, že je to blbost. Nikam nic neletí a každý den má pořád stejně času. Ale jak je možné, že už je středa, když jsem přiletěla v pondělí? Jak je možné, že mi už skoro před týdnem dorazil dopis od Maude a ještě jsem neměla čas a snad ani chuť se do něj podívat? Co to se mnou je? A budu mít nakonec během těch tří týdnů, v nichž jsem počítala téměř s nulovou aktivitou, vůbec čas na všechno to nicnedělání a odpočívání, které jsem si plánovala? Bude vůbec den, kdy bych nic nemusela, po němž tak toužím, nebo tím celým takhle zoufale profrčím? A kdy se mám mezi tím vším běháním kurýrovat?
Je víc než milé se s našima takhle před Vánoci koukat na nahraného „Pána času“, jak mu tu říkají. Nějak to propojuje naše světy dohromady. Ale jinak je tu až příliš mnoho detailů, které na mě křičí, že sem nepatřím a že vlastně nepatřím vůbec nikam. Je to bezpochyby až příliš velký nápor na psychiku a emoce. Ale – s tím jsem vlastně počítala.
Člověk si musí najít něco, čeho by se mohl chytit, a pak zas bude všechno v pořádku. Potřebuju si jen vážně, vážně, vážně moc odpočinout. A zatím na to holt furt nemám čas, i když jsem konečně zase doma.
Nemůžu si pomoct, ten přelom 2013/2014 se mi z hlediska kreativity nějak hrozně zašmodrchal a nevím, kdy se mi z toho zase podaří vymotat. I z té knihy a jak mi nejde, je mi skoro až špatně. A úplně nejvíc mě sere, jak se mi tu z toho zase stává věčný stížnostník. Musím, herdek, něčím začít, a něco znovu rozjet, stůj co stůj. Však ona se ta ispirace pak zase přelije z jednoho do druhého a zase to půjde. Musí. Už pro těch báječných padesát jedna lidí, co mě tu pravidelně čte a sleduje. (Kde se pořád berete? O.o)
