Rubriky
Z deníku au-pair

Jestli se těším domů?

Osm dní!! Už jenom osm dní!!
Nemůžu tomu uvěřit. Celá ta věc s návštěvou doma na Vánoce mi doteď připadala hrozně snová a jaksi… nereálná, a teď, když se to raketovým tempem blíží, mi to připadá úplně bláznivý. Člověk se začne pomalu přelazovat do domácího módu, do českého, a všechno tady mu připadá o něco bláznivější. A už teď vím, že až zas budu tam, všechno to vyprávění, prohlížení fotek a snahy přiblížit lidem doma, jak žiju tady… zase mi bude připadat nereálná Anglie. Jako by ty dva světy nemohly koexistovat vedle sebe. Člověk nemůže patřit do obou. Jsou oddělené nepřekonatelnou kulturní bariérou, nejde je sloučit, každej je úplně jinej – a přitom se z jednoho do druhýho můžete pohodlně dostat za dejme tomu tři hodiny (i s cestou na letiště). Dyť to je jak jet někam do Brna! To přece kurně vůbec neni daleko! Dyť to bych mohla jezdit třeba každej den. Tak jak je možný, že je to od sebe tak strašně daleko?

Jak já se těšim na ten kulturní šok. A na to všechno, co bude znamenat bejt doma. Prázdniny. Skutečná dovolená, víc než dostatečně zasloužená po osmi měsících dřiny v tomhle snovym blázinci. A hlavně po těch bláznivejch Vánocích. Moje obavy z Vánoc asi nějak převážily moje těšení se na ně – letos jsem teda stresu z dárkování totálně propadla, kam se hrabe moje loňská pohodička – což způsobilo, že čím víc se přibližovaly, tím víc čas letěl, a najednou je to prakticky tady! Už jen poslední týden na poslední shánění dárků (fuj, je to možný, že ještě furt nemáme hotovo?), balení a loučení se (Ashleigh nám hodlá uspořádat předvánoční posezení s obědem a zdobením fakt etrémně kurva velkýho stromu :D), a frčíme na Gatwick.
Vana. Teplá voda kdykoli během dne a na jakkoli dlouho. Normální kohoutek – jeden! Místo, kde jsem skutečně doma, mám tam svůj dokonalej ikeáckej nábytek s lehoučce otevíratelnými šuplíky :D, svou vlastní postel s normální dekou velikosti na jednoho člověka (!), svůj stolní počítač, co se nemusí každou chvíli strkat do zásuvky a nabíjet, normální kancelářskej stůl s výběrem několika počítačovejch židlí – všechno ve správné výšce!, teplo, který je hlavně všude stejný, včetně předsíně, kuchyně a koupelny, moje čindy a čerstvý kotě, co se asi bude jmenovat Rory (tak nějak jsem doufala v Doctor Who referenci, ale ona je to nakonec holka, tak to spíš bude Gilmore’s Girls reference, ale nevadí :D), moje knížky a věci, spousta oblečení, co jsem ho osm měsíců neviděla, takže to bude jako objevovat dávno zapomenutej světadíl, český jídlo, rohlíky a chleba, normální tuhý máslo v kostce (který se musí nechat změknout a neni slaný, to bude fakt nezvyk – ne že by se tady takový nedalo koupit, ale prostě mám ten mazlavej Lurpak radši), kupovaný vajíčka, naše bláznivý vánoční ozdoby ve stylu „každej pes jiná ves“, moje vlastní povlečení do postele, froťák a chlupatý bačkory (kam se hrabou crocsy. Je to báječná bota, ale prostě to neni tak domácký, když v tom furt chodíte ven. V bačkorách ven nepůjdu), moje čakrová svíčka, bábovka, bramborák, španěláky, uhlířina a další kvanta věcí, co si rozhodně vydupu, řízek s bramborovym salátem a Štědrej večer strávenej s rodinou u jednoho stolu, kde se sejdeme vždycky tak akorát na ten jeden večer, nějaký to dárkování, hodně objímání a nezdravá dárka dojetí, naprostá neexistence nutnosti cokoli dělat nebo kamkoli jít, absolutní svoboda vstávat, kdy chci, a se zbylým denním časem dělat naprosto co chci (čili že nic, odpočinek, relaxace, hraní Mafie a Sims a snad i tvoření, a to všechno naprosto neomezené hodinou, kdy musím jít zase ven makat), čajovnový sraz a Silvestr s mojí bandou, snad pečení cukroví s babičkou, možná pečení vánočky s mámou, rozhodně vybírání stromku a zdobení, naše rychlovarná konvice a mikrovlnka a báječnej novej toustovač/paninovač, co jsme koupili vloni a zatím jsem si ho moc neužila, yellow label čaj z nějakýho mýho vlastního velkýho hrnku, možná Nesquik z mý krásný malovaný mističky z Cambridge (nebo to byl Oxford?), atd. atd. atd.
Osm měsíců je už vážně dlouhá doba. Mám se tady dobře, ale nic tu vlastně neni moje. Mám to jen propůjčený a mnohdy za dost svazujících podmínek. Neni to domov. A ty věci, co jste vždycky měli doma… bez nich se to dá chvilku vydržet, zvyknout si, a vlastně vám až tak nedochází, jak moc vám chyběj, ale teď, když se ty Vánoce blížej, čím dál tím víc takovejch maličkostí mi vyplouvá na povrch paměti a já se čím dál tím víc divím, na co všechno jsem zapomněla.
A strašně se těšim, až to zase budu objevovat. Tři tejdny ve svý vlastní posteli. Kurně, to budou Vánoce jak maj bejt!
Takhle nějak se na to tvářím. Mama, I’m coming home… 8)
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Opouštím ten paskvil, co si říká Autorský Klub

Myslím, že mohu s klidem říct, že jsem se snažila. Do AK mě přijali v září před třemi lety a od té doby jsem dělala psí kusy proto, aby za to můj blog stál, a taky jsem se rozhodně pilně účastnila klubového dění. Z vlastní vůle a chuti jsem tu a tam spisovala vlastní verzi Kladiva na AK blogery v návaznosti na nesmrtelnou Kittanyu (po níž jsem pojmenovala kotě), šířila jsem slovo Krutomluvovo a AK jsem tři roky vyloženě žila, protože ty základní ideje, na nichž vznikl, naprosto nemají chybu a archivy klubového blogu jsou mi dodnes blogerskou biblí, inspirací a kodexem, jímž se řídím.
Ale už to není ono. Už dlouho ne. Z Klubu se dávno stal paskvil, výsměch a prapodivná organizace pofidérních kvalit, ještě pofidérnějších pravidel (která nikdo nezná a na něž se beztak naprosto nehledí) a úplně nejpofidérnějšího chování k jejím vlastním členům, na jejichž názoru by snad mělo záležet především, ale bohužel kužel, nezáleží na něm vůbec.
Už dávno mě nebaví bojovat za ideály a krásné myšlenky, když bojuji sama a proti tak zvané vyšší moci, která by to měla dělat sama, ne to nechávat na druhých a určitě ne to naprosto ignorovat, ba i bojkotovat.
Kdo má oči, dávno ví, jak to s tím klubem je a za jak málo dnes stojí věci, které na něm kdysi byly tak lákavé. Dával prostor k vlastnímu blogerskému růstu, prostor pro názor a vlastní tvorbu, vedl za ruku, pěstoval kvalitu a zdravou konkurenci a nenásilně zvyšoval laťku a vedl lidi k pevnějším morálním zásadám ohledně blogování. Nabádal, abychom měli na paměti, že píšeme pro čtenáře a nejen pro sebe. Abychom měli úctu především k těm, kteří to budou číst, a ke všem svým kolegům, kteří mají taktéž místo vedle nás.
Žel Uchu už delší dobu mám pocit, že to není AK, co se snaží upevňovat blogerské morální zásady ve mně, ale že je to právě naopak. Že to já kážu Krutomluvovy vize o tom, jak má vypadat autorský blog, to já obhajuji Kittanyino Kladivo a nutnost neustálého dohlížení na dodržování pravidel psaných i nepsaných, jaksi logicky plynoucích z myšlenky klubu samotné, to já ukazuji prstem na blogery, kteří by se za starých poměrů do tak prestižního klubu vůbec nedostali, to já pomáhám Destinateovi s kutím blogerského vkusu a citu pro příjemný, funkční design (za tu rubriku mu nesmírně děkuji, ta jediná má v AK skutečný smysl a jediná běží v duchu základní myšlenky pracovat na sobě a být vždycky o něco lepším blogerem, než jakým jsem byl včera) a od rána do večera po mailech pomáhám těm, na něž se v nečekaně žádaném DP nedostalo a kteří si neví rady, kudy kam.
Chci, aby byla jedna věc jasná – vím, že mám citlivé ego a že ho leccos polechtá a leccos pobouří, i když by nemělo. Vím o tom a pracuji na tom, ale ať se na to dívám z jakékoli strany, dlouhodobá zkušenost mě přesvědčila, že současný Autorský Klub mi už nemá co nabídnout, a pokud mně není dovoleno nabídnout něco jemu a realizovat věci, o něž přitom převážná většina členů v diskusích vysloveně žadoní, pak moje členství v něm naprosto postrádá smyslu.
Proto následuji příkladu mnohých mnou a nejen mnou obdivovaných a uznávaných blogerů, následuji zejména nejčerstvějšího příkladu jedné ze skutečných dosavadních hvězd na potemnělém nebi AK, Metteorwy, a opouštím AK ve stavu zbídačelém, zlomeném a spíš uměle (a špatně) udržovaném při životě, v naději, že jednoho dne se do jeho vedení vrátí síla, charakter, úcta k členům a sobě samému, setrvalost v názorech, profesionální ale také lidský přístup a především selský rozum a spravedlnost. Odcházím v naději, že tomu jednou někdo vrátí lesk a slávu a hlavně smysl, který to dávno pozbylo. AK už nemá žádnou, ale naprosto žádnou úroveň.


Mám ovšem velkou prosbu k vám všem, kteří jste mě doposud rádi vídali na titulce a i nadále stojíte o historky a povídání z Anglie, o plky o meditaci, minimalismu a životním štěstí, o kočkách, kradení hrnků ve Starbucks a dalších blbostech 😀 Zůstaňte se mnou a sledujte mě dál přes Bloglovin, je to snadný jak facka a nebudete tak muset mít strach, že vám něco unikne 😉 Jen tak báj d vej: Ještě nějakou dobu se zdržím na stávající adrese, ale a s koncem roku, bude-li o Vánocích tolik času, jako si slibuju, nejspíš dojde na stěhování Phoenix Rise jinam, za lepším.
Neboť už nechci být ovečka ve vašem stádu, raději budu vlkem v temném lese.

A s takovými úkazy, jako je jakási bionditidní rádobyblogerka, pokoutně a sprostě vrácená do klubu zcela proti vůli jeho členů, se o své dobré publikum opravdu dělit nebudu. Už nikdy.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Minimalistův vánoční manifest za zrušení stresu

Každej rok, už je to tradice, píšu před Vánocema článek, hlavně pro rodiče a další nejbližší, aby věděli, co mi maj dávat a co ne. A každej rok je to pro mě o něco těžší, protože se ze mě stává čím dál tím zabejčenější minimalista a čím dál tím míň toho pro sebe potřebuju a chci.
Jsem v podstatě spokojená s tím, co už mám, naopak mě tísní pocit, že toho mám až moc. Hlavně moc oblečení, který ještě musim nějak vyřešit (přes votoč se mi to nepovedlo, budu se muset zasnažit nějak víc), a určitě moc různejch serepetiček, který jsem kde posbírala, dostala a podobně a který kolem mýho vkusu bohužel ani neletěly – a nebo jsou sice hezký, ale já je prostě k ničemu nepotřebuju.

Kudy chodim, tudy provádím revizi a podrobuju všechno, co mám, zkouškám smysluplnosti a zásluh. Uvažuju, co mi to přináší, a když nic moc nebo mě to dokonce svazuje, chci se toho v první řadě zbavit, než budu nabírat cokoli jiného. Dostávat dárky, když ještě nemám zredukované položky, které mě trápí a jichž se chci zbavit, ve mně vyvolává úzkost.
A tak hlásám: s dary pro mě si starosti nedělejte.
Já jsem báječná osoba, pokud jde o to, co mi dát k Vánocům, k narozeninám nebo čemukoli jinému. Já jsem totiž hrozně nenáročná. Nehledím na cenu a moje měřítka nemají nic společného s tím, kolik člověk za svůj dárek pro mě utratil. V životě by mě nenapadly myšlenky jako „no, to se moc nepředal“. Prostě ne. Vůbec to v hlavě nemám. A jsem ráda, když za mě nikdo neutrácí a když se hlavně nikdo k ničemu nenutí. Jsem tisíckrát raději, když mi osoba mně blízká nabídne dobrou masáž, vlastnoručně uklohněnou domácí večeři, i kdyby nevalného výsledku, nebo jinak příjemný zážitek, který by běžně uvažující člověk za vánoční dárek neoznačil, a přitom přece splňuje ten pravý účel jakéhokoli dárku – potěší.
Obzvlášť cenný je pro mě dar něčího času a něčích schopností. Snad vůbec nejcennější mi je, když mi někdo pomůže překonat nějaký můj blok, dejme tomu za mě udělá něco, k čemu se za boha nemůžu přimět, i když to vážně chci udělat. Čeho se bojím, nebo u čeho nevím, jak na to. Když za mě někdo udělá ten první krok nebo mě vezme za ruku a udělá ho se mnou, abych viděla, že to jde, a neměla pocit naprosté neschopnosti.
Ale nemusí to být nic tak hlubokého, taky si cením malých nehmotných věcí, které mi nikdo nevezme – vzít mě na procházku někam, kde se mi to líbí. Doporučit mi nějakou hudbu, o níž zaručeně víte, že se mi bude líbit. Vzít mě do čajovny. Respektovat, kdo jsem, hlavně tedy že zbožňuji lenošení, pohodlíčko a teploučko. Z toho se dá odrazit na tolika levelech! A nikdy nesrovnávám a nehodnotím dary, které dostávám. V mé mysli neexistuje místo pro „no, ten mě pozval na pitomej svařák, zatímco ta mi dala výbornej svetr s tučňákem za x stovek!„. Já tak prostě vůbec neuvažuju, vážně ne 😀

O Vánocích mě nejvíc čílí lidi, co nejsou schopni se vyjádřit, co pod tem stromeček chtěj. Nic je nebaví. Nic je nezajímá. Nic nechtěj. Ale kdyby skutečně nic nedostali, prostě víte, že by je to mrzelo, obzvlášť až budou všichni kolem nic rozjařeně rozbalovat a oni sami leda tak sušit hubu.
Seriously. Nechápu to. Každej přece, i ten nejspokojenější člověk na světě, musí mít něco, co ho potěší, nějakou drobnost, třeba i něco nemateriálního, ale prostě nějaký přání, který by si rád nechal splnit třeba právě o Vánocích, když už je teda zvykem to o Vánocích dělat a něčím se navzájem obdarovávat.
I když mě baví minimalismus a jsem přesvědčená, že nutit se ve stanovenou roční dobu k nadměrnému konzumu, jen aby něco bylo, je šílenost, Vánoce mám ráda, i s těmi dárky pod stromečkem, které k tomu pro mě patří, s tou atmosférou očekávání a milého překvapení, s těmi pěknými balíčky v mašličkách, s tou nadějí, s tím hádáním, s tím dychtivým rozbalováním, s připravenýma nůžkama, s tou radostí z něčeho nového, malého, co mi trochu zpříjemní život a co mě potěší. Ještě nejsem připravená vzdát se toho kouzla, a proto neumím přistoupit na zcela minimalistickou myšlenku, s kterou kupodivu přišla moje rodina – mít letos Vánoce bez dárků. Prostě se jenom sejít u stromku a „pobejt“.
Pravda je, že mě tím docela překvapili a v podstatě jsem na ně hrdá za tu myšlenku, že bychom si letos kompletně ušetřili veškeré stresy s tím sháněním spojené. Ale myslím, že problém leží někde jinde a že tohle je spíš vyhýbání se mu než jeho řešení. Podle mě by bylo skutečným řešením, kdybychom skutečně všichni dokázali říct, že oceňujeme nehmotné nebo finančně lacinější dárky. Kdybychom všichni mohli říct „Dejte mi lásku a svůj čas a já budu nejšťastnějším člověkem na světě“, a myslet to vážně.
Možná to říkám, protože by to ulehčilo mně. Ulehčilo by mi to od strachu, že svým minimalistickým pojetím vánočního dárkování nikoho nezklamu. Že neuvidím na žádné tváři posmutnělý a zklamaný výraz, když ode mě někdo dostane ponožky a někdo jiný třeba tenkou knížku nebo lahev vína. Nechci už srovnávat a přemýšlet. Chci jen každému, koho mám ráda, a komu mi dává smysl dělat radost, věnovat něco malého, nijak nehodnoceného, co udělá radost. Nehonit se za nejlepším dárkem a za obrovským překvapením. Nehonit se za hyperzářícíma očima a přešťastným poskakováním za ryku:“Bože, děkuju, to jsem vždycky chtěl!“ Chtěla bych mít oficiální schválení dávat maličké dárky, po nichž nezůstane bordel a které budou možná pomíjivé svou povahou – ať už proto, že jde o jedlou či pitelnou lahůdku, nebo zážitek – v každém případě o něco, po čem nezůstane nic hmatatelného, jen milá vzpomínka. A přála bych si, aby ti, kdo skutečně v skrytu duše touží po něčem větším a hmotnějším, neměli zábrany to na férovku říct dřív, než dojde k situaci s posmutnělým výrazem a zklamáním.
Protože vůbec nejhorší jsou lidi, kteří od vás očekávají kdovíco, ale nechávají to kompletně na vás, i když dobře vědí, že jim nevidíte do hlavy a že na shánění těch správných dárků jste nepoužitelní. Jo, někomu to jde. Jsou lidi, kteří vyloženě vidí člověku až do žaludku a to, co vám dají, je naprostá dokonalost a vy víte, že to nemohlo být lepší – a přitom byste to sami ani nevymysleli! Ani jste si neuvědomovali, že něco takového chcete. Ale já tenhle talent nemám a i když jde o dárky mým blízkým, které mám opravdu ráda, naprosto v tom plavu a to mi dělá z adventu peklo.
Proč si lidi myslí, že je nutné o Vánocích podrobovat naše blízké zkoušce, zda se nám dokážou nebo nedokážou trefit do vkusu? Z čeho plyne představa, že řekneme-li si, co bychom si přáli, zabijeme tím ducha Vánoc? Vždyť i malé děti si říkají, co by chtěly k Vánocům. Dopis Ježíškovi je snad vůbec první dopis, jaký v životě napíšeme. Proč je to v dětství v pořádku a v dospělosti to „kazí to kouzlo“? Pokud mě někdo požádá, abych mu řekla, co bych si přála, jaký smysl má trápit ho větou:“Přijdi na to sám„? Neměly by Vánoce být o dělání radosti? Tak proč je pro někoho nepřijatelné dát najevo svoje dárkové preference a naopak kouzelné je týrat své blízké nuceným tápáním ve tmě?
Abych nekázala vodu, dokládám tady, že já osobně každý rok na tomtéž místě – tomhle blogu – veřejně hlásám, co bych si přála dostat k Vánocům. Je to docela výběr, takže se nikdy nemusím bát, že bych přišla o překvapení, a zároveň se také nebojím, že bych dostala něco, co by se mi nehodilo. Všichni mí obdarovávači ví přesně, v jakých vodách lovit a kterým věcem se zdaleka vyhnout.
Dávám to tady znova do frcu jednak proto, že se mě ještě pořád lidi občas ptaj, co bych chtěla, tak ať to maj updatovaný, a taky proto, aby si z toho kdokoli mohl odnést inspiraci, co dát svým blízkým minimalistům. Tohle jsou moje wishlisty z let 2010, 2011 a 2012 (a přednarozeninový z loňska). Obzvlášť mě baví sledovat, jak se moje vlastní preference v průběhu času lehce mění, podle toho, co mě zrovna nejvíc zajímá – ovšem jádro zůstává. Co je to letos?
Minimalismus, meditace a jóga a cokoli s tím spojené a to podporující. Vonné tyčinky a svíčky, oleje do aromalampy (ideálně značky Ashleigh and Burwood, moje nejoblíbenější vůně je Vanilla Bourbon), podložka pro dělání jógy (i když si plně uvědomuju, že moje nedělání jógy nevězí v tom, že nemám podložku, ale v tom, že se k tomu nedokopu :D), meditační hudba (pokud možno bez zpěvu, spíš jen přírodní zvuky a tak), tibetské mísy nebo nahrávky s jejich zvukem (přivádí mě naprosto k transu), solná lampa nebo čtivo (preferuji e-booky, ale když bude dobrá knížka, proč ne).
Cokoli spotřebovatelného. Zejména:
  • koupelové, nebo spíš sprchové produkty, hlavně tedy sprcháče všech možných vůní, zejména levandule, orchidej, skořice, čokoláda, pomeranč a jiné citrusy, jasmín, Nivea Happy time nebo Palmolive Aroma Therapy… v podstatě je to jedno
  • potraviny a pitelnosti jako třeba kvalitní čokoláda (vůbec nejlíp s lískovými oříšky nebo nějakou nepříliš experimentální příchutí), čaj všeho druhu (zejména černý, jasmínový, bylinkový nebo cokoli od Everest Ayurveda), alkohol prakticky jakéhokoli druhu (vína všech barev, Carolans, ovocné vodky, dobrej rum nebo Cinzano, je mi to jedno), chupa chups lízátko nebo jeden pitomej bonpar. Je mi to jedno. Na velikosti ani ceně mi nezáleží a jelikož jsem cholerik, není u mě nic divného, když mě právě ten blbej, osamocenej bonbón potěší stokrát víc než nejdražší nejzabalenější nejluxusnější mikrovlnná trouba. Jo, jsem blázen. Ale hlavní je se s tím netajit a nekomplikovat svým bližním život.
Něco do domácnosti – letos by se nám třeba s panem M. hodil tyčovej mixér. Úplně obyčejnej, s dvěma nebo třeba nástavcema, na koktejly a bramborovou kaši. To je vše, nic vymakanějšího nepotřebuju, jen aby se to dalo snadno použít a hypersnadno omýt.
Nebo něco použitelnýho do bytu, s minimalistickým nebo nějak zvláštním designem. Třeba obálky, já jsem dopisovej maniak. Nebo tohle pěkný klepadlo na dveře. Nebo tadyty naprosto nádherný magnetky na lednici. Nebo nějakej jinej minimalisticky vyvedenej gadget, ale jinak s gadgety velice opatrně. Tak snadno se z nich stanou nadbytečné krámy…
Nebo mobil. Jsem s tím už komická, potřebuju ho už několik let, ale nejsem schopná si vybrat. Tudíž by pro mě byl opravdu užitečnej dárek, kdyby ho někdo vybral za mě. Požadavky? Ne moc drahej, jednoduchej, bez foťáku a dalších serepetiček, potřebuju jen aby to psalo a volalo a mělo to dobře čitelnej displej a pořádný čudliky. Žádnej dotykovej nesmysl, žádný ajfouny, potřebuju jen obyčejnej, spíš menší, elegantní mobilek, pokud možno černo-červené barevné kombinace. Třeba jako tenhle nebo tadyten. To je moje gusto. Když mě opustil tenhle brouček, chci za něj adekvátně pěknou náhradu.
Hlavně ale vězte, že pro každýho minimalistu je vůbec největším dárkem vaše přítomnost, váš čas a vaše energie. My se nekoukáme na cenu ani na balení a nikdy, ani v tu nejposlednější chvíli, si nepomyslíme o nikom nic špatného ani nic dobrého na základě toho, kolik co stálo a kolik času nad tím strávil. Věnovat někomu jeden den prostoru pro kreativitu, kdy ho nebudete ničím rušit a necháte ho tvořit, co se mu zachce a na co si jinak neumí najít čas, to může bejt taky nedocenitelnej dárek, kterej vás přitom nestojí ani korunu. To je jedna z fajn věcí na minimalistech, že neměří na cenu, ale na hodnotu potěšení a zpříjemnění života. A to mnohdy vyvolá i ten nejlacinější kelímek svařáku daný dárkem právě o Vánocích, při procházce zasněženou Prahou.
Pro angličtináře další inspirativní články o tom, jaké dárky mají rádi minimalisti, nejen k Vánocům.
The Minimalists – Gifts
E-How – Minimalist Gifts
Miss Minimalist – Gift Avoidance Guide
Miss Minimalist – Top ten gifts for minimalists
Rubriky
Z deníku au-pair

Předvánoční

Chytla mě cestovní horečka. Ještě nemám půjčenej malej kufřík, tak se zkusmo pakuju do velkého a říkám si, že nevím, jak se do něj vejdu.
Asi bych si toho neměla moc brát, není třeba – jedu jen na tři týdny a hlavně domů, tam přece člověk všechno má – ale na druhou stranu se právě ty tři týdny doma chcete po osmi měsících v zahraničí blýsknout novým oblečením a všema fantastickýma věcma, co jste si tu koupili, a nechcete přijet jako chudej příbuznej jen v tom, co máte zrovna na sobě.
A do toho dárky. Jako obvykle to ani letos není žádná sláva s inspirací – letos je to ještě o to horší, že jsem tam celej rok nebyla, abych mohla vypozorovávat ty letmé náznaky přání, zakončené obligátním „ale já stejně nic nechci“, po nichž se máte aspoň čeho chytit. A tak jsem to letos zase jednou viděla na nakupování na poslední chvíli, doma v Čechách, poněvadž odsud se s tím stejně tahat nebudu, když mám do letadla jenom ten příručák.
Nojo, jenže pak jel člověk nakupovat do Brightonu a už se vezl.

Nevím proč, ale každej rok to pro mě nakonec dopadá tak, že mám pro většinu lidí víc věcí. Menší věci, blbosti, zkonzumovatelnosti a oblečení, a tak. Málokdy je to něco fakt zásadního, ale prostě se mi nikdy nedaří mít pro každého jenom jeden dárek. Že bych to dělala podvědomě? Abych toho měla víc na balení, protože mě balit baví? Nebo proto, že mám v sobě ještě od dětství zakořeněnou hrůzu z toho, že bude pod vánočním stromkem prázdno, a chci toho tam tak mít co nejvíc, co do počtu?
Asi mě hlavně baví sledovat ty pohledy, když to lidi rozbalujou, a nestačí mi to jenom jednou. Víc dárků taky znamená větší šanci, že se trefíte a potěšíte. Nevím, asi to jsou všechny ty důvody dohromady.
S Ashleigh je to teď o malinko snazší, protože se moc nevídáme. Celej týden jsme lítali po venku, a tak i když byla doma, neměla šanci nás honit. O to víc mě nervovaly její zprávičky po papírech, kde nás znovu žádala, ať nikde nemáme svoje věci a nenecháváme nic ve dřezu, ani houbičku (podle jejích slov špinavou) nebo kartáč. Upřímně, v jednu chvíli jsem si už v hlavě sumírovala inzerát a přemýšlela nad požadavky na novou rodinu. Už jsem si v hlavě balila a už jsem začínala obrekávat kočky, které mi beztak budou chybět nejvíc a budou se mi nejhůř opouštět. Už teď je mi z toho úzko, když si to představím.
Včera jsme si domluvili volno, abychom mohli jet do Brightonu na Černý Pátek. Černý Pátek je akce pořádaná každoročně den po Díkuvzdání, kdy řada velkých řetězců zlevňuje zboží – hlavně tedy elektronika. Myslela jsem, že to bude akce na pár hodin, ale nakonec jsme tam strávili prakticky celý den, docela dost jsme se nachodili a nakoupili docela dost vánočních dárků, takže pro nás rozhodně platilo, že je to svátek konzumerismu, až jsem se pak musela brzdit při uvědomění, kolik mám zase věcí pro některý lidi. Nechceme přece někoho zvýhodňovat, žeáno. To jen že pro některý lidi se holt nakupuje snadno. Tu druhou skupinu, hlavně teda lidi, co mi tvrdošíjně odmítají sdělit, co by chtěli, nemám ráda.
Nejlepší na Brightonu je asi Starbucks. Hlavně to, že hned na hlavní ulici, kterou přicházíme od nechutně vzdáleného parkoviště, jsou hned dva. V tom jednom jsem totiž posledně nějakým zázrakem… ehm ehm… získala termohrnek zadarmo, ale došlo k tomu takovým ošemetným způsobem, že se tam bojím znovu ukázat 😀 Bad, bad girl.
A tak jsme včera zakořenili v tom druhém. Pan Mysteriózní zabořil nos do svého vlastního vánočního dárku – koupil si nový laptop – a já se věnovala perníkovému laté a pak jsem se šla ven projít. Být sama ve večerním Brightonu, mít svobodu jít kam chci a nevláčet se s žádným batohem – jen s pár bankovkami v kapse – bylo osvěžující. Došlo mi, že se nemusíme furt někam honit, když jsme ve městě. Vždycky se z toho snažíme vytřískat co nejvíc a prochodit co nejvíc obchodů, ale vlastně se těším, až budeme mít načumíno a přestane nás to bavit – stejně toho zase tolik nekupujeme, jen browsíme, co kde mají, protože v Čechách tohle člověk nemá, ani v Praze. V Praze mají prd a i ten prd stojí majlant. Tady? Pohádka, pastva pro oči. Člověk ani nemusí nic nakupovat, už jen vidět ty možnosti člověka zahřeje. Večerní posezení ve Starbucks bychom si tak mohli stanovit jako běžnou činnost. Co furt doma. Čumět do kompu můžu i venku mezi lidma. A to perníkový kafe do vlastního novýho termohrnku…
Jinak se mi vcelku líbí, že zase vyděláváme. Cleaningy se nám rozjely a nezastavíme se. Ale jsem z toho unavená a štve mě, jak se to projevuje na tvoření. Už to totiž není jako dřív, naflákat článek za pět minut a vygooglit si k tomu nějakej kdovíjakej obrázek. Psaní článků mi teď trvá klidně i hodinu a víc, když započítám ještě dobu úpravy vlastních fotek a snahy správně je vložit do editoru, kterej protestuje a blbne („Milý Ježíšku, mohl bys mi přinést funkční blogovací server, kde by všechno nebylo tak dojebaný? To by mi opravdu bodlo. Děkuju.“). A navíc se člověk snaží o myšlenku a taky aby se to dalo číst. To neni jenom tak. Ale o to víc pak mám radost z výsledku a strašně se mi líbí, jak mi pomalu, ale jistě lezou nahoru čísílka na Bloglovinu. Momentálně Phoenix Rise sleduje celých 43 lidí! 🙂 To mě vážně hřeje u srdíčka.
Ale nestíhám psát všechno, co bych chtěla, ani publikovat všechny fotky, u nichž si někdy řikám, že by to snad už chtělo fotoblog. Ale já fotoblogy moc nemusím a co, holt tu nebude všechno. Vono se to nepo.
A taky NaNo zase nedávám. Ale to si promíjím. Důležitý je dělat aspoň jedno z následujících:
  • fotit
  • editovat fotky do galerie na Deviantartu
  • psát do blogu
  • psát e-book
  • číst něco fakt zajímavýho
  • koukat na starýho Doctora (hanba mi, zasekla jsem se hned u třetího dílu!)
  • meditovat
  • odpočívat
  • tulit se ke kočkám či k panu M. (často i oboje zároveň)
A občas se jít projít, aby měl člověk pohyb na zdravym anglickym vzduchu. Co bych z tý Anglie měla, kdybych furt seděla u internetu?
Jsem ovšem ráda, že o tomhle víkendu konečně zase jednou máme víkend a že u toho internetu sedět můžu, nerušeně a bez nutnosti furt něco šudlat a uklízet. Ashleigh nepřijela, a tak se můžu konečně trochu zrelaxovat bez náletů. Dlouho jsme se tudíž vykopávali z postele a ještě dýl snídali, a pak jsme dopoledne shrabali listí a následně si naordinovali pořádný půldenní odpočinek. Tohle bych potřebovala častěji. Už si ani nepamatuju doby, kdy sobota bývala víkendem. A ještě máme celej zítřek. Yay!
Rubriky
Z deníku au-pair

Sžívání se s novým systémem není sranda

Píšu, píšu. Už dávno jsem vzdala obnovování aktuálního počtu slov na NaNo profilu – mám jich teď nějakých 32 000 a pořád ubírám. A nechci, aby mě klesající graf demotivoval, když právě o to mi už delší dobu šlo. Konečně jsem začala ubírat! Hojně mažu, co už bylo řečeno výše nebo co zní prázdně, a doufám, že ve výsledku zbyde jen to jádro, že nezapomenu na nic důležitého a že se nebudu opakovat. Taky občas proberu svoje zásoby fotek a hledám něco k ilustraci, ale zdá se, že ve fotografování mě minimalismus ještě nijak neovlivnil. I ty nejminimalističtější záběry mi pořád připadají až příliš… hutné a rozptylující. Necítím z nich to, co bych chtěla, aby cítili odvážlivci, co to budou číst.
Přemýšlím, jestli neoslovit nějakého amatéra ilustrátora třeba z řad AK nebo čtenářů. Ale jelikož knihu nebudu prodávat, co by z toho měl? Leda by se to někomu chtělo udělat prostě jen tak pro tu srandu 🙂 Tím chci nenápadně naznačit – kdybyste někdo měl nějaké minimalisticky působící fotografie nebo kresby, o které byste se chtěli podělit se světem, pošlete mi třeba odkaz na galerii a já na to mrknu. Nechci tu knihu vyloženě zaflákat obrázky, ale občasnou ilustraci mám ráda a chci, aby se na to i hezky koukalo, i když se s tím asi po designové stránce nijak zvlášť crcat nebudu.

Další důvod, proč jsem toho počítání nechala, byl ten, že jsme měli celý týden nezvykle napilno a já na to prostě neměla sílu. Skoro nebyl čas, a když už ho trocha vyzbyla, měla jsem úplně zcestnou náladu a prostředí stálo taky za houby. Začali jsme konečně po dlouhé době znovu chodit pracovat k Jo, což je pro mě osobně výzva a neustálý boj proti stresu. Od naší hádky je tam atmosféra ještě podivnější než předtím. Hrajeme si na to, že se nic nestalo, a pilně si pracujeme, pokud tam teda zrovna jsme (jako že jsme dlouho nebyli). Snažím se si jí nevšímat a ignorovat všechno, co mi na tom divném místě nahání husinu. Ignoruju, když se naváží do kohokoli, kdo je zrovna poblíž – vozí se po svých dětech, po lidech, kteří za ní chodí a asi pro nic pracují, a je neustále vychaosená, vyřízená, na pokraji výbuchu, jak mi to tak přijde. Ale to mě nezajímá. Je to její podělanej život a dokud znovu nezvedne hlas na mně, něma velkýho problema. Snáším to teď proto, že mě štve, o kolik peněz přicházíme, když tam nechodíme, a že jsem se bála, že přes zimu žádné extra joby nebudou. Naštěstí jsou a my se skoro nezastavíme.
A pak je tu samozřejmě stěhování, respektive ustanovování pravidel nové, společné domácnosti. Ashleigh byla celý víkend doma a bude tu ještě do zítřka, takže si „užíváme“ její přítomnosti, jejího přenášení našich věcí z kuchyně a vůbec odkudkoli, kde jsou vidět, a taky mě donutila v naší provizorní kuchyňce prakticky všechno uklidit do skříněk, které jsou nešikovné a je jich málo, takže budeme muset všechno desetkrát denně kompletně vyndavat, abychom se dostali i na věci vzadu, a zase to kompletně uklízet, protože nic nesmí být vidět. Je to dost nepříjemné a já mám obavy. Dokud jsme žili odděleně, nad jejími excesy jsme mohli přivírat oči a ignorovat je, protože se nás zase tak moc netýkaly. Teď to ale vypadá, že nám bude dost zasahovat do života, do toho, co tu například smíme a nesmíme používat, a kdy a jak se máme koupat. Vzala nám rychlovarnou konvici, že prý můžeme používat tu na plotně (která je pořád rozžhavená), a že rychlovarná je hrozné plýtvání elektřinou. Že ona sama je učebnicový příklad toho, jak se s energiemi nakládat nemá, neustále nechává všude rozsvíceno, puštěné televize v pokojích, kde vůbec není, a neumí nakládat s potravinami, takže co chvíli vyhazuje půl lednice plesnivých zbytků, o tom nepadne zmínka. Stejně jako že tu nikde nesmí být naše věci, protože to tu chce mít uklizené a spořádané, ale že je půlka domu zaplavena jejími vlastními krámy, které válí po chodbách a různých koutech a které není schopná vyřešit, to jako nic.
Vážně se těším na Vánoce.

Tohle rozhodně není prostředí, v jakém bych chtěla žít. Kvůli tomuhle jsem sem nepřijela. Chci zpátky svoje soukromí a nesnesu, aby mi někdo tak neuspořádaný sahal na moje věci a omezoval mě v tom, kde je smím a nesmím mít, přičemž ta první skupina je tak nanejvýš můj vlastní pokoj, který je příliš daleko od všeho ostatního než aby to bylo praktické.
A do toho zítra máme viewing. Zrovna teď, když je dům v tak nepořádném stavu. A celkem stoprocentně nám polezou i do našeho apartmá, takže abych zase strávila večer tím, že tam budu uklízet. To mě vážně nebaví. Jako bych bydlela se Sheldonem. Už jen zbývá, aby se mě ptala, kolik používám papíru na záchodě, a kázala mi trhat jen maximálně tři čtverečky, aby se neplýtvalo.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Mrhání časem

Meditování a snahy dostat se do přítomného okamžiku mě naučily uvědomovat si, jak strašně moc mrhám časem. Je to geniální schopnost při boji s prokrastinací. Začne vás to děsit, uvědomíte si, že jste právě strávili deset hodin čuměním do facebooku a na seriály, a co všechno se dá zvládnout za deset hodin? Uklidit celej byt? Vymalovat menší místnost? Dopřát si kvalitní spánek a večeři? Jít někam ven a něco zajímavého zažít? Napsat fakt dobrou slohovku a dostat za ni jedničku? Našrotit se naprosto brilantně na nějakej nenáviděnej předmět a nechat se dobrovolně vyvolat, abych si pro příštích pár týdnů ušetřila stresy?
Člověka to začne štvát, ty promrhaný hodiny a minuty. Jak půl hodiny četl na netu nějakou blbost, když se místo toho mohl jít naložit do horký vody a bublinek a užít si chvilku relaxace, nebo si jít zaběhat a udělat něco pro svoje tělo. A začne taky vidět, jak časem mrhají lidi kolem něj.
Ale to mě taky inspiruje. Když vidím, jak někdo zabíjí čas nějakou bezmyšlenkovitou neproduktivní činností, a uvědomím si to, o to víc mě to nakopne, abych šla dělat něco užitečnýho nebo tvořit nějaký hodnoty, protože já mám na víc.
Nina Yau právě vypustila do světa článek „Is there an app for that?“, kde mimo jiné píše (volně přeloženo):
„Při cestování hromadnou dopravou, autobusem či vlakem se dívám kolem sebe a 80% cestujících má hlavu skloněnou a zírá do telefonu. Kam se podělo prosté sezení a užívání si jízdy? Chápu, že někdy to není moc příjemné; spíš to může být utrpení než něco, v čem byste se mohli vyžívat. Ale stejně je v pořádku jen sedět sám se sebou, nechat svou mysl se někde toulat, nechat myšlenky přicházet a odcházet. Podívejte se z okna, klidně i když jste v tunelu a venku je jen tma; nechte své oči zírat do nekonečna. Jednou za čas, pokud takhle sedíte dost dlouho, konečně dojdete na tiché místo, kde vás nebudou mučit vaše falešné představy o tom, že pro nikoho nic neznamenáte, pokud nerozesíláte do světa permanentní updaty o tom, co zrovna děláte, nebo neposíláte spoutě lidí vtipné obrázky koček.“

Takhle nějak já v mhd medituju. Jezdívala jsem s mptrojkou, ale když jsem jezdívala do práce, která mě stresovala, děsilo mě, jak rychle pak cesta uteče, a jak mě o ni válčení s myšlenkami připravuje. Bere mi tu poslední možnost se uklidnit a mít chvilku pro sebe, než začne to šílenství – celodenní jednání se zákazníky. A tak jsem se naučila jezdit jen tak. Bez hudby, bez knihy – na to byla ta cesta beztak krátká – bez chytrého telefonu s aplikacemi na hry a blbinky, a rozhodně i bez internetu – ten jsem ostatně na mobilu nikdy neměla. Naučilo mě tu cestu si mnohem víc uvědomovat a získat zpět kontrolu nad časem. Nevláčel se mnou, nešokoval mě tím, jak rychle uběhl, neničil mě tím, jak se vleče – když vnímáte přítomnost a neztrácíte se v myšlenkách, každá chvíle je stejně dlouhá.

Nepodepsala bych se ovšem pod radu „dejte průchod svým myšlenkám“. Myslím, že je to komplikovanější. Já se třeba snažím svých myšlenek v rámci meditace úplně zbavit a skutečně jenom být. Ale dovoluju si třeba přemýšlet o věcech, které je třeba vyřešit nebo rozhodnout. Občas si dovolím i prohánět hlavou nějaké tragické scénáře, ale vždycky se u toho kontroluju a dělám to s vědomím, že se tak připravuju na to, co nejhoršího se může stát. Když mám pocit, že už jsem psychicky připravená na cokoli a že budu vždycky vědět, co říct a jak se zachovat, nechám to být. Nedovoluji děsům z nadcházejících věcí, aby mě přemohly a lomcovaly se mnou. Urputně myslím na to, jaké to zlo skutečně bude. Většinou dojdu k tomu, že to bude sice nepříjemné a nepohodlné, ale zdaleka ne tak moc, jak se mě snaží moje zrádné myšlenky přesvědčit. A nebo samozřejmě dojdu k tomu, že to vůbec nebude špatné a že to má řadu plusů. Nakonec ze sebe začnu mít dobrý pocit, a protože jsem vyřešila vnitřní konflikt, mohu se zase v klidu vrátit do přítomnosti a užívat si, že jsem a že za něčím jdu.
Myšlenky mají neuvěřitelnou sílu. Hlavně ty negativní. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, že ten šílený stres, s nímž jsem léta bojovala (a prohrávala), nepochází ani tak ze zaměstnání nebo z nějakých konkrétních akcí, všechno to bylo v mé hlavě. Ovšem leckdy jsem to měla vzít jako signál, že to moje nitro opravdu nechce dělat, a taky jsem si mohla leccos ušetřit. Holt se pořád učím…
Myslím, že většina lidí noří hlavu do telefonu nebo do závoje hudby hlavně proto, že kdyby to nedělali, budou muset čelit vědomí, že tím časem hrozně plýtvají. Že i ta půlhodina cesty do práce by se dala využít na něco produktivního, ať už udělat si pořádek v diáři, udělat nějaké rozhodnutí, teď, když na to mám čas, nebo prostě jen sedět a cestovat – ano, myslím, že i to je produktivní věc, nebo minimálně příprava. Je to skutečný odpočinek. Být a nemyslet. Dívat se kolem sebe a zkoumat. Pozorovat, ale nehodnotit. Je to úleva, takové okénko v dni jinak plném chaosu, pobíhání a řešení blbostí.
V Anglii mhd nejezdím a nechybí mi to, ale vím, že až budu doma, budu to zase dělat přesně takhle. Už nikdy se nechci ztratit v děsivých myšlenkách a mít stažený žaludek a knedlík v krku, aniž bych pořádně věděla, proč. Stres si už na mně svoje užil a stačilo.
Nina taky píše, že nechápe lidi na koncertech, co mají celou dobu zvednutou ruku s mobilem a natáčí. Ptá se, jestli jim ty roztřepané kusé záběry plné křiku a lomozu za to stojí, a trochu si stěžuje, že přes takové lidi sama nic nevidí, jen záplavu rozsvícených displejů. Nechápe, proč si lidi nemůžou prostě užívat krásu toho prchavého okamžiku, i když prý chápe, že to lidi dělají proto, aby si uchovali tu vzpomínku.
Myslím, že to není tak úplně pravda. Možná soudím podle sebe, ale myslím, že pravým účelem snah pořídit alespoň jednu lepší fotku z koncertu, je ten, abychom to mohli dát na facebook. Potřebujeme důkaz, že jsme někde byli, a jak moc cool máme život. Spoustu věcí děláme v první řadě proto, abychom se s tím mohli pochlubit světu, a teprve někde za touhle motivací je skutečná touha tam být a vidět to. I tu touhu máme hlavně spojenou s tím, že to pak totiž budeme moct všem říct, že jsme tam byli, a vyprávět o tom. To samotné skutečné bytí tam a vidění na vlastní oči upadá, přestože to je ten jediný faktický moment, na němž záleží a který skutečně budeme mít. My to neumíme vidět, že to je to důležité. My umíme těžit z toho předtím – přípravy, těšení se, plánování, představy, hlásání do světa, že někam jedeme, a taky z toho potom – post-processing stovek fotek, uploadování zase na ten facebook, plánování setkání, kde o tom budeme mluvit, ale kam se poděl ten samotný okamžik, kdy jsme tam byli? Kolik si z toho skutečně pamatujeme a kolik zážitků jsme prožili a procítili pouze tím, že jsme zrovna fotili a natáčeli? Když jsme byli u pyramid, skutečně jsme tam byli, opírali se o zábrany a civěli na ně svýma vlastníma očima, nebo jsme se s nimi jen fotili a přemýšleli, co tomu budou říkat naše kontakty a jakou budeme mít vzpomínku?
Myslím, že všichni občas máme momenty, kdy se jakoby probudíme, vypneme autopilota a uvědomíme si, kde jsme. Ale je jich hrozně málo, a přitom vám můžu garantovat, že když se budete vědomě snažit jejich počet zvýšit a probouzet se mnohem častěji, kvalita vašeho života naroste úplně na nový level. Vnímat, co se kolem vás děje, a umět to skutečně prožít, aniž by vám myšlenky lítaly kdesi v obavách, stresech, vzpomínkách na to, co se nepovedlo, a jinejch dimenzích, to je život.
Až ten svůj jednou budu hodnotit, chci být schopná říct „jo. Měla jsem to ve svých rukou a dělala jsem to přesně tak, jak chcem chtěla. A bylo to boží“.
A co vy? Jak často se „probouzíte“ do reality a jak se přitom cítíte? Jak prožíváte svou cestu mhd? A umíte si skutečně užívat dovolenou nebo koncert jen tím, že tam jste, nebo máte potřebu všechny zajímavější momenty fotit a zachovávat na věčné časy?

Dejte mi vědět 😉
Rubriky
Z deníku au-pair

Stěhovací update: Chci maminku.

Tak jsme přestěhovaní. Přišli jsme o svoje oddělené bydlení, o soukromí, o pohodlí a o spoustu dalších věcí. Je mi z toho smutno a všelijak. Sedím zrovna v Ashleighině kuchyni na její židli u jejího stolu a bolí mě z toho záda. Kamkoli si tu sednu, všechno je tu nedomyšlené a nepraktické, nechápu, jak tu může žít. Je to zoufale nemoderní, přičemž moderností nemyslím design (ten starý anglický look se mi líbí), ale použitelnost, která tu prostě není. Strašně moc se mi chce zpátky a vůbec se mi to nelíbí.
Dům je obří a je tu zima. Už teď. Co teprve v lednu? Máme snad tu nejzazší možnou ložnici vůbec, takže se nachodíme jako blázni, a kudykoli jdeme, je tam zase zima. V pokoji samotném máme pár topítek, ale od děravých zdí kolem oken je tam průvan. S nábytkem jsme taky spadli o příčku níž než jsme byli – dala nám tam naši komodu a stůl, ale jinak jsme dostali do vínku její prehistorický nábytek, jehož šuplíky se téměř nedají vysouvat, a obecně je prostě na hovno. A taky tam není internet. Kdykoli budu chtít plnohodnotně používat počítač, musím do spodního patra.
Když jsem si chtěla napravit nervy, záda a bolavou hlavu horkou koupelí (konečně po měsících vana!), zjistila jsem, že teče jen ledová voda. A tak jsme museli čekat na Nigela, než přijede domů a nastaví kotel. Ten se teď bude zahřívat dvakrát denně a nemám představu, kolik vody v něm bude a jestli si vůbec tu koupel můžu dovolit. A jestli bude možné si tu a tam dopřát odpolední sprchu po práci. Nemám nic proti otužování, ale ta voda je absurně ledová a jelikož zima je i v celém zbytku domu, nebylo by příjemné hrát si na hrdinu. A navíc tam máme oddělené kohoutky – jednu z věcí, co nikdy nepochopím.

Taky chybí koupelnová skříňka na věci. Budeme je prostě muset mít všechny venku nebo v některém z nepoužitelných šuplíků prastarého Ashleighina nábytku mimo koupelnu.
Ven z domu budeme muset chodit přes jejich dveře, takže pokud tu Ashleigh zrovna bude, budeme se potkávat. A já budu odteď konstantně procházet prostorami, kde by to chtělo setřít prach, vyluxovat, narovnat polštáře, uklidit po její návštěvě její bordel, vyleštit linku, kterou zasvinila, prostě dělat to všechno, co jsem dělala doposud jen do jedné hodiny odpoledne a pak jsem se od toho odchodem skrz dveře mohla dokonale oprostit. Byla jsem volná. Měla jsem padla. Pokud mě vyloženě dopředu nepožádala o nějakou pomoc později, nedělala jsem. A bojím se, že o to teď přijdeme. A že i když to po mně nebude chtít ona, stejně budu muset večer co večer kontrolovat, jestli je naše provizorní kuchyňko-spíž dokonale spořádaná, protože pokud zítra přijede, nebude se chtít dívat na naše věci, a já taky nechci, aby se na ně dívala. Připadá mi, že se z toho zbláznim, a že to nepůjde.
Jsme nuceni používat její dům, ale pod jejími životu nepříjemnými pravidly. Kdyby šlo o její děti, topila by klidně i na zahradě, ale nebere v potaz, že i nám je zima, když je zima, a že bydlet v chladném domě, kde musíš být neustále zahalen do svetrů, šál, čepic a snad i rukavic (ne, vážně, je teprve listopad, já sedím v kuchyni a mrznou mi u psaní ruce), prostě není v pořádku, není to normální, není to zdravé ani dlouhodobě únosné a rozhodně to neprospívá duševní pohodě. Nechci se balit do dek. Nechci drkotat zubama. Nechci furt myslet na to, jak to tady vypadá, a používat cizí dům plný cizích dekorací a věcí. Nechci mít pořád na očích její bordel a krámy a každý nevyřešený kout, o němž už v létě hlásala, že se na to podívá, a pořád nic, ty krámy tam pořád netknutě stojí, a přitom by je mohla vyřešit během maximálně patnácti minut.
Pořád si říkám, že to nakonec určitě nebude tak zlé. Že se to poddá. Že si všichni zvykneme a zaběhneme se a že si třeba z našeho způsobu hospodaření se světlem a s zorganizovaností vezme příklad. Že ji třeba osvítí a uvědomí si, že by taky nemusela mít tolik krámů.
Ale zároveň se pekelně bojím, co bude a jak to bude dál vypadat. Je to jen pár hodin, a už se mi po našem annexu stýská. Kdyby tam teď nebyla taková kosa, snad bych si tam šla sednout na tu prázdnou zem, mezi ty holé stěny, a prostě bych tam byla, jen ještě naposled, protože i když je tam prázdno, furt je mi tam líp, než tady.
Ten měsíc do Vánoc mi najednou přijde jako nejdelší doba na světě, a strašně moc se těším na náš dobře vytopenej byt a na jeho pohodlný zařízení, který by prostě mělo bejt podle mě úplně běžný, ale evidentně neni.
Je to divný. Jsem zvyklá kempovat či jezdit na festivaly a na těch pár dní tam přežiju jakejkoli punk v podobě toi toiek, nedostatku tekoucí vody a neexistence normální postele. Ale člověk prostě furt ví, že za pár dní se zase vrátí do civilizace. Tady jsme sice v normálním solidním baráku, ale pocit civilizace z toho nemám, a nevidím valnou naději na zlepšení. Tak maximálně za zvyk a smíření se s čímkoli, co půjde.
Jo, život au-pair tě naučí vážit si toho, co máš, dokud to máš. Naučí tě to nezměrný vděčnosti za úplně běžný věci jako je suchej toaletní papír, teplo v obýváku nebo snadno omyvatelnej sporák.
Ale třeba se to fakt poddá.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Minimalismus – moje definice

Už víc než tři roky se tu rýpu v minimalismu a tu a tam utrousím i nějakou související poznámku, ale v zásadě mi tu dosud chyběla nějaká pořádná definice, co to ten minimalismus vlastně je, a už delší dobu mě to štvalo. Před nějakou dobou jsem napsala tuhle Obranu minimalismu, kde se dalo leccos vyčíst, ale nebylo to ono. Musela jsem to udělat jinak.
Přesto, psát vám tu nějaké základní definice se mi moc nechtělo, přijde mi to jako přežitek – už to stokrát udělali jiní a je toho plný internet, stačí si to slovo zadat do googlu.
Z mnoha zdrojů se tak dozvíte, že minimalismus je v podstatě filozofie jednoduchosti, přesněji filozofie, vedoucí ke zjednodušení života, jeho zefektivnění, zaměření na podstatné věci a oproštění se od všech zbytných a nadbytečných. Odlehčení, zpříjemnění, vyklizení a vyčištění s cílem získat víc prostoru – fyzicky i emocionálně – a víc svobody. Minimalismus většinou začíná tím fyzickým – ono se snáze uklízí v nepořádném šatníku než v samotném životě – ale postupem času dojde na všechno. Taková filozofie se dá snadno aplikovat prakticky na jakoukoli oblast života: oblékání, nakupování, hledání si práce, trávení volného času, nakládání s penězmi i s energií, zařízení bytu, cokoli si představíte.
Jak to? Prostě proto, že každého člověka učí nastavit si priority a nevěnovat čas ničemu, co za to nestojí. Ať už jde o ubíjející práci, snahu dokončit projekty, které vás už dávno nebaví, odkládání potřeby zrenovovat ložnici, aby se v ní příjemněji spalo, a debordelizovat krámy zaplněné úložné prostory. Dělejte jen to, co vás opravdu baví, mějte jen to, co opravdu potřebujete, a na zbytek se vykašlete – taková je jeho zpráva, ve vší stručnosti.
Ale chtělo se mi k tomu napsat ještě něco víc, a tak jsem začala klepat do editoru cokoli, co mě v souvislosti s minimalismem napadlo, co mi říká a co pro mě znamená. Tady to, konečně, je.
www.contemporist.com
zdroj obrázku: Contemporist.com

Minimalismus je nástroj k maximálnímu zjednodušení života, k jeho zorganizování a zpřehlednění, k přehodnocení našich priorit, zvyků a systémů (cítíme-li, že by to bylo zapotřebí a že jsme ztratili ze zřetele, proč vlastně všechno děláme a co nás pohání), ke zvážení užitku, jaký nám přinášejí naše věci, vztahy a současné nastavení vůbec, k určení, co je pro nás v danou chvíli skutečně důležité, a eliminaci všeho ostatního.
Je to snaha oprostit se od všeho, co nás rozptyluje, a zaměřit se pouze na to, co je základní a doopravdy potřebné. Co pro nás má opravdový smysl. Co náš činí klidnými a naplněnými, co nás dělá šťastnými.
Je to jednoduchost věcí a jejich užitečnost. Je to láska ke všemu, co je skutečné a hodnotné. Je to vědomí pomíjivosti a nepodporování malicherného a bezhlavého konzumního způsobu života. Je to nepodporování věcí, jejichž čas už pominul, a odvaha vzdát se věcí, které pro nás už nemají smysl. Odvaha nechat jít pouta, v nichž je nám bezpečno, ale ne svobodno, v nichž se cítíme jistí, ale která nás spalují a trápí. Je to odvaha nelpět na nich, vypnout autopilota a probudit se do skutečného světa. Vidět věci tak, jak jsou, a nenalhávat si. Opustit všechny marné snahy, nadměrná úsilí a jakékoli aktivity, které k ničemu nevedly. Odpustit si omyl a jít dál. Netrápit se ze zvyku. Nemyslet jen v rámci peněz, ale uznávat i jiné hodnoty. Změnit své myšlení a vrátit se k vlastním ideálům. Dovolit si totálně se na všechno vykašlat a konečně dojít katarze a klidu.
Je to umění mít čas. Přestat se honit. Být produktivní, ale ne zaneprázdněný. Umět ho využít. Mít na konci dne vždy něco malého hotovo, něco, na čem záleží. Mít pořádek ve svých věcech a vždycky vědět, kde mi stojí hlava. Být v kontaktu sám se sebou a se svým vnitřním světem. Vycházet vstříc vlastním potřebám a nezanedbávat je. Být kreativní. Mít úctu ke svému vlastnímu životu a zdraví a dělat sám sebe skutečně šťastným, nezávisle na tom, co se ode mě očekává. Umění identifikovat své cíle a nepoddávat se tlaku okolí a jeho představám o našem životě. My máme vlastní představu a jsme nešťastni, když je jí protivíme. Minimalismus je umění ji rozpoznat, představit si ji a přirozeně, bez rozptylování a prodlev ji následovat. Nesvazovat si ruce falešnými myšlenkami a úvahami nad co kdyby a co když. Žití v přítomném okamžiku a schopnost ovládnout svou chaotickou a změně vzdorující mysl.
Minimalismus nechce nic nadbytečného, a proto mnozí minimalisté žijí s minimem materiálních věcí. Mají jen to, co potřebují – a jejich potřeby se liší. Každý minimalista má jinak nastavené priority a nebojí se je pravidelně revidovat a upravovat, cítí-li, že jejich platnost vypršela, a že ho nyní srdce táhne jinam. Minimalismus je odvaha následovat své srdce a svoje tužby a nevzdorovat proudu věcí.
Minimalismus je dávkovatelný a plně nastavitelný podle potřeb každého člověka. Nemá doktrínu ani nutná pravidla. Každý člověk si sám stanoví vlastní priority a sám si načrtne, jaký život si představuje žít. Každý člověk identifikuje jiné prvky jako ty, které ve svém životě nepotřebuje nebo dokonce nechce. Každý najde jiné důvody, ale všichni se chceme zbavit stresu a žít klidný spokojený život, v souladu se svým nitrem.
Minimalismus se ptá: skutečně toto potřebuji? Co kdyby se mi povedlo se toho vzdát a odstranit to? Co kdyby se mi povedlo setřást ze sebe pouta nostalgie, s nimiž si mě k sobě poutají moje věci, moje známosti a všechny zdroje informací, které sleduji? Co kdyby se mi podařilo zvítězit nad představou, že musím být všude a musím číst a poslouchat všechno, i to, co mě ve skutečnosti nezajímá? Co kdyby se mi podařilo přestat plýtvat časem a energií, co kdybych ji mohl namísto toho věnovat něčemu skutečně důležitému? Co když se zbavím všech svých věcí? Kým jsem, když je nemám kolem sebe, aby mě definovaly? Kým jsem v naprosto prázdné místnosti, daleko od všeho světa a všech lidí? Co mohu dokázat, když jsem skutečně naplno sám sebou? Co mě naplňuje a kdy jsem doopravdy šťastný? Co mohu udělat pro to, abych měl takových okamžiků v životě víc a aby mě dnes a denně naplňovaly? Co mohu udělat pro to, abych chodil večer spát šťastný, s čistou hlavou a lehkým srdcem, a abych se probouzel do krásného nového dne? Co mi v tom brání?
Minimalismus není nutně prázdnota, i když většina minimalistů považuje prázdný prostor a ticho za nekonečně kreativní a uklidňující. A není to nutně asketický život, i když řada minimalistů nachází pocit svobody v nevlastnění – a tedy znemožnění věcem, aby vlastnily nás. Je to jen nápad. Myšlenka. Je to touha zkusit to a zjistit, zda-li život nemá být o něčem důležitějším a zda-li by nepomohlo přestat se prostě věnovat všemu, co nás od důležitého rozptyluje a díky čemu nemáme čas dělat to, co dělat chceme. Zda ho žijeme správně. A pokud ne, minimalismus je touha to změnit, zrestartovat se, vyčistit historii prohlížeče, vymazat cookies a vrátit se k tomu základnímu – k momentu, kdy nemám nic a žádné závazky a všechno je možné.
Minimalismus je umírnění se a dělání věcí s rozvahou a při plném vědomí, podle toho, jak si je skutečně přejeme dělat. Žití života takového, jaký si přejeme, bez stresu a zbytečností, bez čehokoli, bez čeho se můžeme obejít při zachování kvality našeho života. Nic víc, nic míň.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Blbosti a banality

Haraší mi z toho. Ve skutečnosti mám momentálně napsáno 38 886 slov a pořád přidávám, i když vím, že to ve výsledku tak dlouhé vůbec mít nechci. Ale myslím, že rychlost přibývání klesá, protože toho vlastně není zase až tolik důležitého, co člověk potřebuje říct, a hodně se opakuju – v různých obměnách, ale je to pořád to stejné.
A tak přehazuju kapitoly a snažím se přijít na nějaký skutečně posloupný spád věcí, aby to dávalo smysl a mělo to hlavu a patu. Dneska jsem přišla s dalšími nápady, jak to udělat, a zase to dostalo jinou podobu. A zase uvažuju o přejmenování, ale už z toho tak nehysterčím, začínám to brát jako normální věc, že se prostě dílo v průběhu psaní vyvíjí. Kdoví, co z toho vznikne nakonec.
Akorát jsem z toho nějaká rozjívená a nevím, jestli je to jenom z toho a že mi to leze na mozek, a nebo je v tom ještě něco dalšího – možná ta zima a tak nějak úzkost z toho, co bude. No prostě klasická podzimní depka, a do toho pořádně silné odpolední kafe, z nějž se klepu ještě teď. A vztek na moje pořád se mastící vlasy. Banalita, já vím, ale nedovedete si představit, jak moc mě to dokáže otrávit.
A chybí mi sluníčko a teplo. Zima v koupelně a v kuchyni dovede člověku taky pořádně zkazit náladu a já díky tomu počítám dny do stěhování do hlavního domu, kde snad taková kosa nebude, ale kdoví, co za jiné nevýhody to bude mít, to budeme teprve zjišťovat.
Ovšem největší depku asi člověku přivodí nepochopitelně se zasekávající eSerial a nemožnost podívat se na víc než dvě minuty Big Bangu v kuse. Pak přijde zásek a je úplně jedno, že podle lištičky je načteno ještě několik centimetrů. Někde je prostě chyba a nejede to a jestli mě něco dokáže skutečně frustrovat, tak je to zasekávající se film nebo seriál.
Ale když se to vezme kolem a kolem, stejně mě nejvíc baví, když si můžu stěžovat na blbosti a banality. A pak si pustit Searching a It ain’t right od Feudů a uvědomit si, jak jsem vlastně i s tou depkou totálně šťastná, jen když je to tady v Anglii a s tím, s kým tu jsem.
P.S.: Ještě někdo tu má pocit, že si začínám hrát na Šťastný Blog? O.o

Rubriky
co se mi honí hlavou

Tvořivá pohoda

Psaní v rámci NaNoWriMa mě nečekaně nabíjí. Vlastně nevím, co je na tom tak nečekaného. Ale já se holt pořád něčemu divím. Stejně jako mě vždycky znovu překvapí, jak moc klidná si připadám v totálně uklizeném bytě s minimem věcí na očích, jak moc je mi dobře, když bytem voní jídlo nebo aromatická svíčka, kolik se toho dá ve dvou lidech zvládnout za čtvrt hodiny, obzvlášť když sebou oba mrskáte, jak moc se vám změní styl oblékání a vnímání pohodlnosti, když se nemusíte fintit „mezi lidi“, jak dobře mi udělá, když se po totálně žíznivém, vyprahlém odpoledni, zaliju třema sklenicema vody se šťávou, jak je možné z té největší změti písmen a slov dát dohromady smysluplný, po sobě logicky jdoucí text, když si na to uděláte čas, o co větší je chuť na večeři, když je na lince dost místa na její přípravu, jak skvělá věc jsou zbytky jídla, ohřívané v mikrovlnce, jak s pozdní hodinou roste chuť na horký čaj, který si ale samozřejmě nemůžu dát, protože by mě nabudil a já bych pak nespala, jak příjemné je pustit si na večer meditační hudbu a něco tvořit, jak nadšení z jednoho člověka nakopne k druhému a než se nadá, leží na zemi a dělá sklapovačky, a jaký rozdíl je mluvit o věcech, co chcete dělat, a fakt je dělat.
Že jsme měli mít dneska viewing (tedy prohlídku, zájemce) na dům, to jsme věděli, ale nějak nás do poslední chvíle nenapadlo, že by chtěl do našeho annexu. A tak jsme teprve po jeho příchodu, když jsme od pani provádějící slyšeli něco jako „lovelly little cottage„, oba zběsile utíkali do toho našeho místa činu a během pár minut jsme s ním dokázali neuvěřitelné věci. Žel Uchu, pán se na něj nakonec podívat nešel. Ale mě to stejně nedá a mám z toho rychloúklidu radost. Když se to dělá ve dvou, tak je to hned a mnohem větší zábava a mnohem silnějším efektem.
Když už jsem v tom byla, umyla jsem si dneska po sprše jen tak pro zábavu umyvadlo a záchod. Jsem holt divná.
Pan M. přišel s nápadem každý večer před spaním čtvrt hodiny uklízet, abychom nevstávali do bordelu. Nejdřív jsem si v duchu odfrkla, že to je báječnej nápad, vzhledem k tomu, že doposud jsem uklízela jenom celej den, ale pak mi došlo, že to vlastně fakt je dobrej nápad. Když budeme tu čtvrthodinu uklízet oba, tak máme hotovo. Víc na ten náš kumbálek nepotřebujeme. Za čtvrt hodiny je všechno oblečení složeno, nádobí odnošeno, umyto a odloženo na odkapávač (se s tim nebudu utírat, neasi), linka i sporák otřený, skleněná dvířka od trouby naleštěná, všechno poklizeno a ready na návštěvu – a když je to ready na návštěvu, tak je to tuplovaně ready na to, aby si to člověk mohl celý večer jen tak příjemně užívat.
Líbí se mi představa, že první věc, co budu dělat po ránu, nebude umývání nádobí a sklízení linky, abych si měla vůbec kam postavit hrnek na čaj. A že budu večery trávit v příjemném uklizenu, jež podporuje nejen dobrou náladu, ale i tu tvořivou.
A taky mě baví chodit včas spát a ráno být vyspaná. Baví mě být inspirovaná, číst a psát a být v útulnu. Je to taková pohoda.