Je to sranda, občas se tu objevit a prolézt nové komentáře. Baví mě vidět, že se ty roky práce vyplatily, zpětné odkazy fungují a moje články si denně rozklikne několik lidí, přestože už sem nepřispívám.
Nedávno jsem si ale všimla jedné věci, která mi nedá spát. Přestože byl de facto ukončen, tenhle blog má pořád ještě 47 následovníků, kteří ho sledují přes Bloglovin. 47! Kdo jste, lidi? A na co tu ještě čekáte?
Ne, vážně, ten zájem a ta důvěra mě těší, ale co by mě potěšilo mnohem víc, by bylo, kdybyste se přidali k těm dvaceti, co si už do hledáčku píchli i mou novou adresu. César nestárne, César jenom zraje, a fénix rozhodně nepřestal blogovat, jen si své hlavní hnízdečko přestěhoval jinam. A že se mu tam líbí.
Vlastní doména je jinej svět. Vlastní pravidla. Svoboda. A vo co jako de. Těch pár stovek za rok ani nepocítíš (ani nevim, kolik platim), a i když mi to zezačátku dalo celkem zabrat, zpunktovat to k obrazu svému, poměrně rychle jsem se zabydlela a už bych neměnila. S WordPressem jsem spokojená. Mám tam všechno, co potřebuju, a mnohem víc.
A bloguju pořád stejně, aspoň doufám. Pořád hodně melu o kočkách a o Anglii (no bodejť, když se v ní právě nacházím a je mi tam maximálně dobře), furt se něčemu naivně divim, furt stejně na věci nadávám, když se nedějou podle mýho gusta, a pořád si nejsem jistá, co dál se životem. A taky pořád bojuju bitvy, co maj význam. Pořád mě baví podávat pomocnou ruku všem, co chtějí mít ještě trochu zajímavější blog nebo i trochu smysluplnější život.
Tak se za mnou pojďte podívat do nového. Od prosince 37 článků o au-paiření v Anglii, o meditování i o blogování, tak snad je z čeho vybírat 🙂 A kdyby vás nebavilo to, vždycky vám můžu slíbit hafo kočičích fotek či – pokud jste členem či příznivcem, mohlo by zajímat – nemilosrdné pranýře AK blogerů. A zrovna máme koťata, muhaha >:)
338278844250068
7 reakcí na „Kde jste se mi zapomněli, čtenáři moji?“
Sím, já jsem jedna z dvaceti, ale i tak stále sleduji i tento blog, neb nikdy neříkej nikdy. Ono nějak ta blogová komunita na blog.cz je prostě jedinečná, což byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem odešla z blogspotu. A i se svými přerostlými masařkami je blog.cz prozatím mé jediné řešení.
Já se přiznám, že sem líná to "odfolouvnout"
[1]: Tak to jsem ráda 🙂 Já chápu smysl sledování obou blogů a nikoho nenutím tenhle odsledovat, však se tu ještě něco objevit tu a tam může 😉 ([2]:)
Přišla mi akorát škoda, když půlka lidí sleduje starý blog a ne nový, kde se teď všechno děje
[3]: Lenost! Odvěký nepřítel lidstva, hned po blbosti
Když píšeš, že nemá smysl sledovat tento blog, tak proč tu vydáváš nové články? Tim lidi neodradíš.
[5]: Nevydávám tu "nové články", napsala jsem jeden, v němž se snažím zjistit, v čem to vězí, že lidi baví blog ukončený a nejdou na ten další. Buď je už nebavím a jsem v jejich seznamu mrtvý kontakt (tak je snad přiměji mě odtamtud uklidit), nebo se prostě zapomněli a tak je vzbudím.
Nechci nikoho od ničeho odrazovat. Jen chci mít přehled, kolik lidí mě skutečně čte, a nechci ztrácet čtenáře pro jejich nepozornost a že si nevšimli, že už tu nejsem. To by byla škoda.
Přiznávám, že mám bloglovin přecpaný články, které nějak nestíhám číst. Sleduji tvé nové útočiště i tenhle archivní koutek a to možná z jakési nostalgie. Mám ten pocit, že by na tom bloglovinu měl to své místečko stále mít, i když už jsi jinde 🙂