Fénixův archivní blog

Předevčírem jsme se strašně pohádali s Jo. No, pohádali. Spíš to bylo tak, že ona hodinu hulákala a kdykoli jsem se snažila říct něco nazpět, byly to z jejího pohledu omluvy, výmluvy, arogance, hádání se, dětinskost, neschopnost převzít zodpovědnost, neprofesionálnost, nedospělost atd. atd. Moje reakce jí nezajímala, všechno to bylo jen projevem mého ega a kvůli mně měla víc než hodinové zpoždění na důležitou schůzku. Všechno mě to tak rozsekalo, že mi bylo celej večer zle od žaludku, nemohla jsem se navečeřet, rozbolela mě hlava a nemohla jsem přestat brečet a cítit se příšerně. Takhle mě už hodně dlouho nic nerozsekalo.

Pořád o tom musím přemýšlet, jak jsem zareagovala, jestli to bylo v dané situaci v pořádku a co udělám dál. Pravda je, že jsem zvyklá na leccos a vím, že svět je plnej magorů a psychopatů, s jejichž potřebou hojit se ze svého zpackaného života na druhých se prostě tu a tam člověk setká. Jsem už otrkaná a většinou vím, jak se v takovou chvíli zachovat, ale na co jsem nebyla připravená, byl moment, kdy to rozhodnutí nedělám jenom za sebe, ale za dva.

Ego. Ego je takovej můj dlouhodobej, snad i celoživotní projekt, taková moje nemesis. Snažím se ho zkoumat. Pozorovat ho. Uvědomovat si ho a bojovat proti němu. Na jednu stranu už jsem poučená o všech přínosech života bez ega a ta představa mi připadá svým způsobem lákavá, ale na tu druhou z ní mám strach a všemožně se v tomhle směru bojkotuju. Perou se ve mně dva tábory, jeden hlásá, že je třeba mít svou hrdost a nenechat si srát na hlavu. Ten tábor má naprosto jasno. V první chvíli, kdy Jo zvýšila hlas, jsem věděla, na čem jsem. Už dřív jsem ji slyšela velice nedůstojně jednat s jinými lidmi – se svou postiženou dcerou (tam se to chápe), se svým náctiletým synem (prima kluk, jinak), se svým sousedem/manželem, kterej je mnohem starší než ona a jinak mi připadá v pořádku, ale pokud není postiženej, tak je neskutečně submisivní. Pozdravím ho, on mě v tom hluku přeslechne a Jo ho přede všemi napomene, že jsem ho zdravila, tak že snad odpoví. Ed se usměje, podívá se na mě a pozdraví mě. To prostě není normální a člověk se začne klepat a říkat si „proboha, kam jsem to vlezl“.

Ale prostě věděla jsem, že takhle s lidmi jedná, a i se mnou často mluvila jako s blbečkem, ale furt lepší to, než aby nemluvila vůbec a neuměla vysvětlit, co chce. Problém ale asi nastal právě tam, kdy jsem se nezachovala jako všichni její nohsledi a odmítla jsem se z ní posrat. Bylo mi jedno, že je to padesátiletá tlustá ženská po infarktu (kterej na mě zkoušela používat jako dost ubohej pokus o citový vydírání – nesnáším citový vydírání), že je od rána do večera ve svym byznysu, kterej by se údajně bez ní rozpadl – to všechno a mnohem víc do mě hustila a mě čím dál tím víc sralo, že mi to říká, protože – co je mi po tom??

Byla chyba, že jsme jí nevolali, když jsme něco nemohli najít. Ale – a nemohu s ní souhlasit, tady JSOU ale – nevěděli jsme, že můžeme a máme. Věděli jsme, že je busy a že neví, kde jí hlava stojí. Volat jí každejch pět minut, kde jsou hrábě, kde je sekačka, kam mám odstěhovat krabice s knihami, jestli chce vyluxovat nebo plít zahradu, jestli máme přijít příště, mi přišlo na hlavu, tím spíš, že nám už zkraje řekla, že kdyby něco, máme se ptát jejího syna. Když ten nevěděl nebo nebyl doma, prostě jsme si poradili jinak a ze seznamu jsme pracovali na jiných věcech. Ale to až v posledních návštěvách, předtím si upřímně nepamatuju, že bych kdy něco neudělala, a pokud, vždycky jsem jí nechala zprávu, že na to už mi nezbyl čas. Nikdy s tím nebyl problém, nikdy mi neřekla, že měla zato, že to všechno stihnu udělat v daném čase ten den. Všechno mohlo být jinak, kdyby i ona komunikovala nazpět, včas řekla, že není spokojená s naší rychlostí, a že se jí nelíbí, kolik nám platí peněz.

A tak jsem se snažila obhájit, protože vím, že chyba vznikla na obou stranách, a ve chvíli, kdy vás někdo začne opakovaně napadat z arogance a tvrdit, že cokoli říkáte, mýlíte se a všechno je to špatně, tam právě přichází na řadu můj konflikt s egem.

Napadla mě, že to je všechno moje ego. Že pan M. tady stojí a nic neříká, kdežto já se hádám. Pravda, pan M. se nehádal. Převážně proto, že na to nemá angličtinu, polovinu věcí jí nerozuměl a když už by chtěl něco říct, neměl šanci se svou rychlostí formulace myšlenek skočit do cesty tomu vlaku, nebo spíš buldozeru, co se mezitím po mně opakovaně těmi stejnými urážkami válel. Moje ego mělo jasno. Chtěla jsem se při prvním náznaku urážení otočit a jít do prdele. Ale nevěděla jsem, jestli můžu, kvůli panu M. Pan M. šetří a je pro něj teď dost důležitý, abychom měli co nejvyšší příjem. Rozhádat se s Jo by znamenalo přijít o zatraceně velkou část měsíčního příjmu, nehledě na to, že by nám taky nemusela poslat peníze za tenhle měsíc, a tam se bavíme o docela velké sumě, u níž bych si bývala jistá, že naprosto nestojí za ztrátu lidské důstojnosti, ale jak si to tak obracím v rukách, tu jistotu ztrácím.

Co když to všechno skutečně není o důstojnosti? Co když je to skutečně o schopnosti držet hubu a krok, když víte, že ten vedle vás ty peníze potřebuje, a vlastně ani nevíte, jestli vůbec chce odejít – protože do něj se ten psychopat nenavážel, to já jsem si slízla veškerou smetanu. A do toho zase atakuje ego a křičí, že to není fér. A že nemám potřebu to poslouchat. A že to ne a není moje vina a pomyslně dupe nožkou. A moje spirituálně aspirující duševní stránka se hlásí:“Je tohle vážně tak důležité? Je skutečně tak důležité mít za všech okolností s každým člověkem dobré vztahy a od těch narušených prostě odkráčet? Je to bezpodmínečně nutné a jediné správné řešení i ve chvíli, kdy tu vůbec nejde jen o vaši důstojnost, ale i o to, jestli ohrozíte životní plány někoho druhého, na kom vám záleží, nebo jestli to dovedete pro tu chvíli zahrát do outu a uklidnit situaci?“

Nemohla jsem odejít. Stála jsem tam jak přikovaná, občas se ohlédla na pana M., v zoufalé snaze vyslat k němu signál s otázkou:“Chceš jít pryč? Já jo!“. Nefungovalo to. A tak jsem se v tom rámusu a hulákání, které jsem tak způlky ignorovala (když na mě někdo řve a ještě k tomu furt dokola to samý, tak prostě vypínám, blank, prázdno, nic. A může mi dokola opakovat, že ji nevnímám a neslyším, co říká. Ne, neslyším. Protože řve), obracela sama do sebe a hledala vhodnou reakci. Jo mě napadla z dětinskosti a neprofesionálnosti. Mohla jsem se v tu chvíli sebrat, uraženě odejít a dát jí v tom za pravdu? Chtěla jsem, aby přestala hulákat, a tak jsem se jí snažila zklidnit a oprostit se od té nasranosti. Nijak zvlášť to nefungovalo, dokud jsem se nerozhodla k akci a neřekla jí, dobrá, ať jde na svůj meeting, a jestli má něco, co chce toho dne udělat, tak ať nám to v rychlosti řekne a my to uděláme. V tu chvíli nastalo ticho.

Obě jsme už věděly, že nedojdeme k požadovanému výsledku. Nemohla jsem uznat, že je všechno chyba mojí arogance a neschopnosti převzít zodpovědnost, protože nemohu převzít zodpovědnost za něco, co jsem neudělala, a nestrpím utlačování a vydírání. Nejsem její zaměstnanec a je mi jedno, že to tvrdí. Jsme jen dvě strany, co se slovně domluvily na vzájemné pomoci. My si pro ní udřeme prdel na věcech, do nichž se totálně nedokope a nikdo jinej jí to taky nepomůže udělat, ona zaplatí. Když to nefunguje, proč v tom setrvávat? Pokud jsou obě strany nabroušené a nemohou se přes to dostat, nezbývá než odejít nebo udělat krok zpátky a začít znovu. Smazat všechnu nenávist a další den vzít jako nový začátek, kdy já budu dělat všechno tak, jak chce, a ji budu nutit, aby reagovala tak, jak chci já – aby mi dávala zpětnou vazbu, aby poskytla všechny potřebné nástroje, což do téhle doby nedělala a jen tak báj d vej z toho viní zase nás.

A já chtěla být dospělá a zkusit to. Chtěla jsem vědět, jestli to jde. A tak jsme se v tichu po bouři dohodly, že budeme pracovat dvě hodiny a druhý den přijdeme znovu, fresh start, znovu začneme s čistým listem. A my to udělali. Přišli jsme tam, s úsměvem na rtech se domluvili o všem, co bylo třeba, několikrát jsem jí volala, psala a běžela za ní do sousedního domu, abych se vyptala na všechny detaily k práci, tu práci jsme pak s panem M. odvedli, na konci jsem pro ní znovu došla, donutila jsem ji se na to podívat a dát mi feedback. Řekla, že to je fantastické, dobrá práce, že to vypadá o hodně líp a že je to super a že děkuje. Popřáli jsme si pěkný víkend a všechno a šli jsme domů.

Připadám si teď totálně… brainfucked. Jako bych ztrácela přehled, co se děje. Vidím teď totiž cestu, po níž jsem vykročila v momentě, kdy jsem se nenasrala a neotočila na podpatku, kdy jsem neodešla, ale zahrála to do outu a šla pracovat. Vidím před sebou ten večer po hádce a vzpomínám, že takhle zle mi už hrozně dlouho nebylo a že se to nedá ani popsat. Hlavou mi víří otázky, jestli to není důkaz toho, že to skutečně jde, spolupracovat i nadále s takovým člověkem, pokud spolknu ego. Vidím výsledek – vidím další vydělané cca 2000 korun za pár hodin práce – které by nebyly, kdybych se nasrala a šla pryč. Dokola se ptám sama sebe, stojí mi ty peníze za to? Asi ne. Ale stojí mi ty nervy, to ponížení, ten vztek, ta zoufalost a bolest za to, že budeme oba s panem M. dál bojovat, že on si bude moct brzy koupit Maca a kytaru a že budu vědět, že jsem možná pro někoho prohrála svou důstojnost, ale pro sebe pravděpodobně uhrála jeden velký bod vítězství nad egem?

Vlastně ještě pořád neznám odpověď… každopádně jsme dnes obnovili inzerát na hledání práce. Nerada hledám novou práci, nesnáším ten stres ze zvedání telefonu neznámým číslům, ze snahy oťukat se s novým člověkem, z nějž se možná za chvilku vyklube úplně stejný nebo ještě větší blázen než z toho předchozího, a je fakt, že u Jo to mělo svoje výhody (velké peníze, hned za prdelí, mohli jsme tam pracovat oba spolu). Ale myslím, že právě kvůli těm zbytkům ega, co ještě mám, to musím udělat. V tichosti a přetvářce si ještě odpracuju, co půjde, abych si vydělala, co půjde. Ale jakmile to bude možné, chci jít pryč a už ten její smradlavej nechutnej barák nikdy nevidět.

A pořád se ptám: kam vede cesta za zkrocením ega? Kde je cíl? Co mě čeká, když se budu cílevědomě snažit ztratit to, čemu se říká „Já“? Jak to může být dobré, když člověk přestane být sám sebou? A jak to může nebýt dobré, když všichni ti, kdo se vydali touto cestou, jsou šťastni? Co je to důstojnost a hrdost? Je možné si zachovat důstojnost i při jednání s takovým člověkem? Jak takový konflikt ideálně vyřešit a zlikvidovat, když vás druhý neposlouchá a napadá? Co by udělal Buddha? Přiznal by si kredit za všechny chyby a za Joeino nasrání, aby jí dokonale vyhověl, nebo by to zkusil asertivně urovnat a přimět ji, aby si vyslechla jeho pohled, jako jsem to udělala já? Kdo bychom byli, kdybychom přestali bojovat za svou pravdu a namísto toho polykali hořké lži druhých, jen abychom se jim zavděčili – protože platí? Jak v sobě v takovém vztahu najít pokoj a klid?

Blahoslavená budiž nevědomost. Jen bych si přála vědět, jestli to vlastně vážně chci, nevědět. A nestarat se.

Tak tedy z Piccadilly jsme se rozjeli za mým kamarádem do Stratfordu (přičemž jsme si užili extrémně dlouhou náhradní cestu autobusem za jednu jedinou stanici metra – povrchová doprava v Londýně sucks), a tam jsem se konečně shledala s vytouženým foťákem. Kamarádovi pro mě máma samozřejmě po maminkovsku nacpala i další věci – moje levný crocsy, který jsem tu za ten půl rok prostě nesehnala, což mě donutilo jít do drahejch originálů, který mi ke všemu jsou velký, takže je asi zase rychle pošlu dál (kdyby měl někdo zájem, jsou to tyhle), mou oblíbenou pletenou čepici, jedinou, ve který si nepřipadám jako blbec, a kterou jsem si před lety koupila na Camdenu při svém prvním pobytu v Anglii (jak se ten kruh uzavírá, co?), a ještě taky kouzelnej kelímek Oriflame, kterej mě nikdy nepřestane rozčilovat tím, jak to leze za nehty kdykoli do něj strčim prst, ale jaj, je vanilkovej.

Mít v rukou všechny ty věci mě nutilo do úsměvu. Musela jsem se usmívat tomu, že ty věci urazily takovou dálku jen kvůli tomu, abych je měla a abych se měla dobře. Že mu to máma nacpala i přesto, že mi měl vést jenom ten foťák a i kvůli němu mrmlal. Musela jsem si představovat jeho obličej, když mu to sypala do náruče, a navíc mě samozřejmě těšilo, že to mám všechno konečně v rukách a že kdo si počká, fotí. Ovšem tedy nejdřív si budu muset vzpomenout, jak se to vlastně dělá. Těch pár měsíců fotoabstinence udělalo svoje.

Ale to samozřejmě neni až tak důležitý. Jen co jsme se rozloučili s mým poštovním holubem, přišla na řadu další vysněná, a zpočátku vlastně zcela neočekávaná část dne. Jelikož Stratford je jen kousilínek od stanice Upton Park, kterou jsem si zapamatovala jako nejbližší možnou zastávku u The Who Shopu, nemohla jsem odolat a nejet se tam podívat. Jako aspirující Whovian (za právoplatného se prý člověk může považovat až teprve po shlédnutí starých, původních sérií – no prosím, ale kde je mám sehnat?) jsem tam prostě musela jet – obchod plný zboží a předmětů vztahujících se k Doctorovi? Absolutní must-see! A ve skrytu duše jsem doufala, že tam najdu něco fantastickýho, za co utratit peníze – protože i když v místních gift shopech či automatech na hračky (:D) se občas něco najde, jsou to jen drobky, a co bych místo nich dala za pořádný tričko, mikinu, fakt pěknej hrnek, povlečení na postel, epesní obraz či plakát na stěnu, no prostě rozumíte – nějakej užitečnej gadget – i když právě tohle slovo ve mně vyvolává spíš představu nějaký nehorázný kraviny, co může ve výsledku sloužit tak akorát jako lapač prachu a v podstatě poté, co vás přejde prvotní šok z jeho úžasnosti, si uvědomíte, že je to naprosto, ale naprosto k hovnu.

Anyway, ještě před Who Shopem pan M. trval na návštěvě blízké Abbey Road. Samozřejmě, vidět slavnej broučí přechod, když už je člověk jednou v tym Londýně, je taky must-see, a měli jsme to asi dvě stanice vlakem, a tak jsme jeli – tedy hned poté, co jsme se vymotali, nějak jsme se na Stratfordu nebyli schopni zorientovat a kdyby taky na těch vysvětlivkách stálo, co je to DLR a že to je vlak, šlo by to rychleji, ale to by asi turista chtěl moc.

No, bohužel se ukázalo, že ten konkrétní přechod se nenachází na stanici Abbey Road, ale úplně na opačné straně od centra – šmejdi, takhle člověka plést! – a to se nám zrovna nehodilo, takže jsme to nechali na někdy příště a pokračovali v cestě za modrou barvou, což byla docela sranda, protože jsme vlastně vůbec nevěděli, kde to je.

Jak jsem nečekala, že tam toho dne pojedeme, neměla jsem to pořádně zjištěné a adresu jsem si pamatovala jen jako že něco jako „Bakery Street“ (bylo to nakonec Barking, jsem dobrá :D). Ani polohu na mapě vzhledem ke stanici metra jsem nevěděla líp než přibližně, a co jsem si tak pamatovala, vypadalo to jako pěkná štreka (a nás už dost bolely nohy), takže nebýt aplikace, co má pan M. na ajfounu a co se na ní dá i offline sledovat vaše poloha včetně směru, kam koukáte, nejspíš bychom to vůbec nenašli a nebo vzdali na půli cesty, neboť jsme toho už měli docela dost. K čemuž musím dodat, díky bohu nejen za aplikaci, ale taky za Travelcard. Díky ní jsme se mohli svézt stanici busem a ušetřit si asi milion kroků a hafo potřebného času, který jsme tak zkrouhli asi tak na deset vteřin, neboť řidič byl tak trochu blázen 😀

No, jak už jsme zahnuli za roh a blížili se k pravděpodobné lokaci, začal mi cukat žaludek, už jsem zahlídla modrou výlohu, co vypadala jako ta z fotek na internetu (viděla jsem je jednou, ale to si člověk zapamatuje), a hned nato jsem zmerčila vývěsní štít s Tardis a věděla jsem, že to je ono. Div jsem k tomu nedoběhla a hned se lovil foťák.

Já nevim, proč se tam tak hrozně křenim, neptejte se mě 😀 Šok, únava, fakt, že se neumim ksichtit do cizího focení, moje nefotogeničnost, nevim. Ale v tomhle jsem turista. Mám prostě fotku s výlohou The Who Shopu a je mi fuk, jak na ní vypadám. Stejně se všichni budou koukat na toho sexy Dáleka, a to ani radši nezveřejňuju tu druhou s kartonovou figurínou Desítky. Hh, možná příště.

No, nakonec se ukázalo, že to s Who Shopem nebude zase taková pohádka. Tamější majitelé se s tím nemažou a i když triček, mikin, hrnků a dalších věcí bylo v tak malym krámku poměrně dost (i když mi popravdě přišel spíš menší uvnitř než jak se zdál zvenku…), ať jsem to zkoumala jak jsem to zkoumala, nenašla jsem tam zhola nic, za co by mi ty peníze fakt stály. Se slinou v koutku úst jsem zírala na ty zásoby triček a kroutila hlavou – čtyřicet liber za tričko prostě nedám, a kdyby na něm byl nahatej Tennant, je mi to jedno, prostě nejsem blázen. I třicet je víc než dost za blbý šedivý triko s jednovětným nápisem. To si stokrát radši zajdu někde v Praze do krámku, kde vám natisknou na levný tričko ze sekáče, co chcete, a nebo si konečně vyberu něco od Alice X. Zhang, jejíž malby na DA mě totálně dostávají a jejíž návrhy k DW hravě strčí do kapsy veškerej tenhle oficiální merchandise a předražený fusekle s Dálekama. Obyčejnej prázdnej zápisník á la deník River Songové za pětadvacet liber? Co na něm prosimvás stojí tolik peněz? Ta modrá obálka? Když si koupim obyčejnej levnej, polepim papírem a počmárám modrou pastelkou, bude to vypadat stejně. No prostě, co do prodejní nabídky mě Who Shop zklamal a tak uhrančivě jako Alice to stejně nikdo jinej udělat neumí, takže by patrně nebylo od věci zabít dvě mouchy jednou ranou a vybrat si něco přímo od ní (vida, námět na vánoční dárek, ehm) – a bude pokoj.

A tak se z mého prvního výletu do Londýna v letošním roce (a prvního po těch pěti a půl letech) stal docela plnohodnotný Doctor Who Experience a jediné, co mi ještě chybělo, bylo vyfotit si Canary Wharf, ovšem tady přiznám, že jsem si za prase nemohla vzpomenout, jak ty budovy vlastně vypadají 😀 Zase jsem jen věděla, že je to snad někde směrem za Tower Bridge, ale víc nic. Nezbylo než doufat, že se zadaří a přijdou mi do výhledu.

Což se nakonec nestalo, asi byly moc daleko, ale přesto jsme si po Earl’s Courtu užili ještě příjemnou a veeelice dlouhou procházku po břehu Temže, a taky jsme se víc než dostkrát vyfotili s Parlamentem a s Temží a s kolem, a pokoukali jsme přes rameno umělce karikaturistce (nakonec jsem panu M. rozmluvila ten nápad nechat se karikovat s tím, že mám dojem, že můj obličej je karikatura sama o sobě a že ho nepotřebuju ještě víc zpitvořit a už vůbec ne za takový prachy), pobavili se místními pouličními umělci a klaunem, co vypadal přesně jako Tyrion, podebatovali si o výškové atrakci, kam pan M. strašně chtěl, ale jako neměl šanci, mě na něco takovýho nikdo nedostane :D, posvačili podomácku naplněné bagetky (nom nom) na lavičce a jak se začalo stmívat, čím dál tím víc jsme přidávali do bolavého kroku a čím dál tím míň jsme vnímali, co všechno vidíme kolem sebe. Prošli jsme se kolem Globu, kde jsem, myslím, ještě nikdy nebyla, došli jsme až k Tower Bridge, kde jsem stoprocentně nikdy nebyla, obešli jsme Tower samotný (to už byla tma, takže bylo všechno fantasticky osvětlené – Londýn je večer úplně jiné město, fakt že jo) a pak už jsme si to bláznivou rychlostí (já přezutá do crocsů, v normálních botách už to nešlo) šinuli zpět na Victorii, abychom chytili vlak domů a dojeli ještě v nějakou rozumnou hodinu.

Ve vlaku jsme si zase poklimbali – a ještě že máme oba svoje empétrojky – a pak ani nevím jak, byli jsme zpátky v Pulborough, nasedli do autíčka, co jsme ho tam nechali celý den parkovat, pan M. nás odřídil zpátky domů a bylo. Ovšem vůbec nejlepší je dojet po takovym dni přímo doprostřed narozeninový párty, narvaný hlučnejma teenagerama, co se muchlujou na příjezdový cestě a myslej si, že je nikdo nevidí, a kde to do rána bude dunět tuc tuc přímo za vašim oknem. Ještě že unavenej člověk usne i tak. A nechá si pak zdát třeba o modrý budce někde ve hvězdách.

Čekala jsem na to pět let, pět měsíců a dvacet osm dní, ale nakonec se mi to povedlo: znovu jsem se podívala do Londýna! 🙂 Pro někoho by to nebyl žádnej big deal. A někdy mám pocit, že ani pro mě neni, dost často mi to ani nedochází, snad právě proto, jak strašně dlouho jsem o tom mluvila a těšila se na to. Ani po těch pěti měsících, co jsem už v Anglii a tak aspoň třikrát týdně si na to vzpomenu, mi nepřijde jako big deal, že jsme tam včera konečně byli. Ale jak se znám, však ono mi to zase se zpožděním dojde a dost pravděpodobně z toho budu žít dalších několik let a budu mít pěkný vzpomínky. Aspoň teda pokud si je včas začerstva zakonzervuju tady, takže směle do toho 🙂

Předně musím poděkovat lidem ze skupiny Au-Pairs In… na Facebooku. Nebýt jich, snad bychom se nikdy nedokopali. Dokonce ani to, že tam mám už pěknejch pár dní u kamaráda foťák, co mi ho vyzvedl u mámy v Čechách a dovezl v báglu až do UK společně s poctivýma vietnamskýma Crocsama, který se mi tu tak dlouho nedařilo sehnat, až jsem si koupila ty pravý (a asi je prodám, jsou mi velký, FML), mě nijak neburcovalo a prostě jsem si tu dál v klidu nadávala, že chci fotit. A samozřejmě teď, když ho mám, tak mám pocit, že vůbec neni co 😀 Ale snad to přijde. Už se nemůžu dočkat, až budu moct internet zase jednou spamovat věcma z vlastní tvorby a z vlastního foťáku. Já vim, že to zůstává „v rodině“, když to fotil váš přítel (nebo vy z jeho mobilu), ale prostě to neni ono, takže se těším na znovunajetí na vlastní linku. Akorát mám trochu pocit, že jsem to za tu dobu pozapomněla, ale tak do toho se snad zas dostanu.

Londýn byl… náročnej. Prošlapali jsme podrážky, prochodili takovejch mil, projeli se nesčetněkrát metrem a viděli hafo věcí, a jsem ráda, že jsme to udělali. Ale nemůžu se dočkat, až tam pojedeme příště a uděláme si takovou víc pohodičku. Cíl: Camden Town. Některý věci prostě ještě ve svym životě musim udělat, a kromě obejití všech těch ultraznámejch památek a nafocení ultratuctovejch turistickejch fotek, prostě musim znovu jít na Camden.

Ale teď už k těm pamětihodnostem. Začali jsme klasicky na Victorii, kam jsme dojeli vlakem z Pulborough, trochu se zpožděním, neboť nám přímo před očima ten náš ujel a museli jsme čekat na další. Což tak nějak vyřešilo můj vnitřní problém s tím, jestli musíme jet tím přesným spojem, který jsme zaškrtli na netu, nebo můžeme jet něčím jiným. Nakonec jsme neměli volbu 😀 (mimochodem nákup a výběr lístku do Londýna byl vůbec porod sám o sobě, někdy vám o tom třeba řeknu) Z Victorie jsme nejdřív vyšli špatným směrem, ale naštěstí jsme se včas opravili a pěšky si to doštrádovali až k Buckinghamskému Paláci (což byla docela idiocie, s travelkartou jsme klidně mohli jet autobusem, ale to víte, ráno má člověk ještě elánu a nějak nás to nenapadlo :D). Tam jsme pořídili prvních pár turistických fotek, obešli památník, divili se těm návalům lidí, a pak jsme si to skrz St. James’s Park (veverky a hrozně moc vodního i nevodního ptactva – a Čechů) střihli k Trafalgaru přes Horse Guards Parade, kde se zrovna konala přehlídka stráží na koních (spousta lidí, konů a koblihů).

V průchodu u Horse Parade mi to všechno došlo. Ta místa jsem poznávala jen matně a sotva jsem dávala dohromady, kudy přesně jsem se tu procházela před lety a kolikrát už, ale prostě mi došlo, že jsem tu už byla a že jsem tu chtěla být znova a že jsem. S panem M. jsme se pevně drželi za ruce a i když bylo klasicky londýnsky šedo a divně, byli jsme prostě tam a měli jsme se dobře.

Trafalgar nešlo navštívit bez obnovení turistických fotek z dob minulých. Kolem lvů je vždycky nával a dostat se nahoru pro mě nebyla sranda – svinsky to klouzalo a ruce jsem měla jak z rosolu, takže mě musel vyzvednout i sundat pan M., ku veřejnému pobavení diváků 😀 No co. Holt nejsem nejmladší. Ale hlavně že došlo k tomu obnovení. I když se na fotkách pana M. nikdy neumim tvářit, stejně jsem ráda, že je mám a že budu mít doma co ukazovat. Dřív jsem toho tolik fotila pro sebe. Nebo pro facebook jako takovej. Cpala jsem mu to do chřtánu, aby všichni viděli, jak umim fotit a aby viděli něco pěknýho. Teď to tam pěchuju hlavně proto, aby máma věděla, že se mám dobře, a mohla to ukázat i tátovi a babičce, aby taky věděli, že se mám dobře. A snad aby se tim mohli chlubit u známejch, že maj céru v tej Anglii. Nevim, jestli to ještě dneska má takovou cenu a jestli v tom je vůbec nějaká zásluha 😀 Ale prostě maminky a babičky maj rády fotky, tak ať maj z čeho vybírat.

Z Trafalgaru (odkud je i dolní foto, nějakej týpek tam kreslil na zem vlajky zemí a lidi pokládali mince na ty, které jsou jejich – docela šikovnej nápad na přivýdělek, řekla bych) jsme se pak plynule jakousi smradlavou uličkou přesunuli k Picadilly a jen o kousek minuli China Town, odkud snad i mám nějakou fotku z minula. Tentokrát jsme jen zdálky viděli červené lampiony, ale tak mě China nijak zvlášť neláká, to jen že jsem si tak vzpomněla.

Na Picadilly Circus jsme se samozřejmě zase vyfotili (:D) a pak jsme důkladně prošmejdili tamější gift shop, do té doby největší, jaký jsme viděli. Byla jsem poměrně přesvědčená, že můj plán zajít do The Who Shopu (zasvěcení vědí) mi tentokrát nevyjde a bude muset počkat na někdy jindy, takže jsem alespoň v gift shopech hledala jakoukoli zmínku, narážku, věcičku – a v tomhle jsem našla třeba fakt hnusný Tardis hodiny 😀 A pak jsem docela zalitovala, že právě to nejhezčí tričko, co bych si snad koupila i přes tu vysokou cenu, neměli v emku. A Em.ko se nebude cpát do eska, že, když je emko. To dá rozum. Ale člověk je nakonec aspoň rád, že ušetřil deset liber. Ale na druhou stranu se po něm asi odteď budu dívat, páč bylo fakt pěkný.

Po tom všem šmejdení na nás přišel hlad, a tak jsme zapluli do nejbližšího KFC, protože než bychom našli původně plánovaný Subway – prostě KFC taky dobrý a záchody byly zadarmo 😀

Těsně před vlezením do metra se mi rozdrnčel mobil – volal mi kamarád s foťákem. Byli jsme dopředu tak napůl domluvení, že si ho přes oběd vyzvednu u něj ve Stratfordu, ale nedal mi na sebe anglické číslo a Stratford je poměrně široký pojem, a tak jsem po obědě spíš počítala s tím, že se pokusíme dohnat českou výpravu, s níž jsme se měli už před hodinou sejít u tampónu neboli Gherkin tower, jinak známé jako ta prosklená věž falického tvaru (ačkoli nevím, kdo kde viděl tak špičatý, ehm, falus. Já teda nikdy). Nakonec se mi ho ale povedlo sehnat na českém a teď mi volal zpátky, a tak jsme se rozjeli tím směrem a začínal se nám rýsovat úplně jiný program, neboť hádejte, čeho je Stratford poblíž. Muhaha. Napovím. Je to velké, modré a větší uvnitř.

Yes, yes. Mluvím o The Who Shopu! 🙂

Ale znáte to, je půlnoc a zítra se vstává… Ashleigh nám brzo ráno odlétá do Itálie a dům sice bude prázdný, ale po včerejší párty je v dezolátním stavu a vybuchla tam atomovka. Ještě dnes večer si nás A. zavolala, aby to s námi prošla a řekla mi, co všechno je zapotřebí udělat. Mám pocit, že mi na to nebude stačit ani ten týden. A ke všemu nevíme, jak jsme na tom s Jo a jestli tam zítra vůbec máme jít. Ale to se podá a koneckonců, vždycky mě víc bavilo uklízet skutečnej bordel než šudlat neviditelnej prach a leštit sklenice, a ono se vždycky líp pracuje, když vám nikdo nestojí za zadkem. Takže by to vlastně mohlo bejt docela příjemnejch pár hodin práce. Akorát se na to musim vyspat, takže pokračování příště.

Když se všechno zdá bejt trochu na hovno, je třeba myslet na následující věci:

a dát si sprchu. Pořádnou, horkou, s Happy time a Černou Orchidejí a s drbací houbou. A jasmínovej čaj. A zapálit vonnou tyčinku. A učesat si vlasy. A oblíct se celá do vypranýho. A vypsat se z toho. A přelakovat si nehty. A pochmatat v ruce svoje narozeninový cibulky na řetízku (nakonec jsem je nevyměnila, to jsem vám řekla?). A přemýšlet o meditaci, ale nakonec se na to vykašlat a říct si, že se místo toho radši půjdu pořádně vyspat. A nejít na facebook a nekontrolovat novinky. A dlabat na Twitter a nečíst už dneska žádný založený, ohvězdičkovaný články. A už nepřemejšlet.

A pak je jedno, že cleaningy u Jo se zničehonic staly utrpením a že je z toho člověk zklamanej a přemýšlí, jestli mu to za to stojí a jak dlouho to má zkoušet. A že váš obličej vede už kolik dnů dlouhou válku s akné a prohrává. Že vám nedržej vlasy a PMS trvá, i když teta už dávno odjela. Že vás všechno svědí a bolí a že se nějak necejtíte. Že si nutně potřebujete dát knedlo zelo vepřo, španěláky od mámy, křupavej bramborák, tradičně přesolenou polívku s játrovýma knedlíčkama a bramborovej salát, zasmát se od srdce s kamarádama a mít teplo na záchodě.

Když si dáte pořádnou sprchu, vyčistíte chrup a jdete včas spát s vidinou pevného přitulení k někomu, kdo je v tom všem s váma, tak je všechno hned fajn.

Baví mě uklízet měsíce nedotčené místnosti a šuplíky v domě. Ashleigh má spoustu věcí, o mnohých ani sama neví, a mě prostě baví se tím prohrabovat. Bavilo by mě to ještě víc, kdyby se toho aktivně účastnila a byla by třeba možnost se zeptat, jestli by ten některejch krám nechtěla charitativně věnovat (nebo výhodně prodat) někomu, kdo by tu věc miloval a užil mnohem víc než ona na dně šuplíku – třeba mně.

I když jsem poměrně spokojená s věcmi, které mám, debordelizace je nikdy nekončící proces, který hlavně zahrnuje i obnovování. Vyhodit staré krámy a namísto nich si pořídit něco opravdu pěkného, třeba i za lepší peníze. Probrat skříň a vyházet z ní všechna neforemná trička, která se hodí tak akorát na uklízení, a ani na to si je nevezmu, protože jsem z nich už vyrostla a táhne mi na cemr. Střelit nebo položit na popelnici vysoký boty, který jsem sice vážně musela mít, ale žel bohu se do nich prostě přes ty svý tlustý lýtka nevejdu, a namísto toho všeho si pořídit nějakej fakt pěknej svetr v barvě, která mi fakt sekne.

I když o věcech uvažuju už jinak, pořád mě hrozně baví nakupovat a pořizovat si pěkný věci, co je využiju, ať už oblečení nebo fakt šikovný doplňky. Třeba to nádherný černý psaníčko se stříbrným cvočkem na zapínání, co jsem dneska vyhrabala z jednoho šuplíku plnýho krámů v kuchyni, o tom se mi snad bude i zdát. Vždycky jsem takový nějaký potřebovala. Nevím, proč jsem si ho nikdy nekoupila, hlavně asi že jsem neměla vkus, a tak jsem ty občasný plesový akce vždycky přežila s nějakou bláznivou taškou přes rameno, která pro mě beztak byla praktičtější, protože jsem sebou vždycky potřebovala tahat tuny věcí. Ale asi už jsem starší nebo se mi změnil vkus, prostě i když se mi taková plesová akce nepřihodila už pěknejch pár let, prostě vím, že až se přihodí příště, takový psaníčko by se mi zatraceně šiklo – a navíc je malinkatý, dost malý na to, aby mě nemuselo trápit, že mi bude do tý doby ležet ve skříni. Prostě by tam nezaclánělo.

A nebo ten mobil. Stará Nokia, kterou nikdo z rodiny zcela jistě používat nebude a já poměrně zoufale nutně potřebuju přesně takovej prehistorickej, jednoduchej verk, namísto svýho milovanýho véčka, jehož nefunkční klávesnice mě přivede do blázince, ale bohužel se z nabídky trhu nejsem schopná rozhodnout. Zato třicet tři desítka, tu mám bohatě vyzkoušenou a vím, že by to bylo parádní řešení.

Ale v tom zase přichází do hry ta nemožnost komunikace s Ashleigh. Mluvíme spolu tak málo, že mám i po pěti měsících a třech týdnech v Itálii pocit, že jsme ještě neprošly pořádným icebreakem, a že by se to prostě nehodilo. Obzvlášť teď, když má hlavu plnou starostí (ale kdy nemá?), mi přijde pitomý ptát se jí, jestli bych jí nemohla pod rukama rozebrat všechen majetek, i když třeba za peníze, ale prostě projevovat touhu po jejích věcech mi přijde nevhodné.

A možná je to dobře, že nedostanu všechno, co bych chtěla. Třeba když si počkám, samo to jednou vyplyne, a nebo taky ne a já zjistím, že jsem tu věc nakonec zase tak moc nepotřebovala, a nebo si holt zajdu do krámu a koupím si něco v tom smyslu sama, teď, když jsem si ujasnila, co se mi líbí. Přijde mi to jako dobrý cvičení, procházet ty její krámy a sledovat, jak by se mi leccos líbilo, ale vždycky si nakonec řeknu, že by mi to k ničemu nebylo a že to nepotřebuju. A i tak mě to těší. Věci už prostě vnímám jinak a co nevyužiju, to většinou doopravdy nemusím mít ve smyslu vlastnit. Těší mě už prostě tím, jak jsou krásný a že je někdo vyrobil, a jenom si přeju, aby se používaly. Asi jsem blázen, ale vidět takový krásný psaníčko zapadaný bordelem někde na dně skříně, mě skoro bolí.

Každopádně čím dál tím víc přemýšlím o tom, jak krásný by bylo mít takovej občasnej byznys na vyklízení domácností – akorát by to vyžadovalo spoluúčast majitele, abych věděla, co ponechat, co prodat a co se může vyhodit. A nebo třeba jednou najdu uplatnění při likvidování pozůstalostí? Co všechno člověka nenapadne při oprašování léta nepoužívané kanceláře a několika šuplat.

Tak máme zpátky internet! Ashleigh se konečně rozhoupala někoho si na to zavolat, ten se v tom pár hodin štrachal a teď už nám to zase pěkně frčí, takže už zase internetujeme a hlavně stahujeme bambilion filmů pro případ, že by se to zase potento, tak ať máme zásobu 😀 Po těch několika týdnech, kdy se to zpomalovalo až tak, že nešly otevřít ani některý stránky a o videích jsme si mohli nechat zdát, mi to připadá úplně neuvěřitelný.

Normálně jsem docela ráda někdy offline, na pc mám ostatně co dělat i bez netu, ale teď se to nějak hrozně nehodilo. Nemohli jsme si to hlídat, a tak nám podražily říjnový letenky. Měli jsme to řešit už dávno, ale to bude asi tím, že jsme vlastně nebyli úplně rozhodnutí, jestli teda pojedeme nebo ne. Ale teď, když je to jasné, nám začíná docházet, že se nám vlastně stýská. A začíná to klasicky maminkami.

Dnes je to přesně pět měsíců, co jsme dorazili do Anglie. Došlo mi, jak krátce jsem tu vlastně byla poprvé. Jen na půl roku, takže za měsíc bych jela domů. Vůbec mi to nejde do hlavy. Tenkrát mi to připadalo jako tak dlouhá doba a tak strašně mě to změnilo – jen blbejch šest měsíců!

Tentokrát to naopak hrozně letí, ještě jsem se ani nerozkoukala a už jsou za chvilku Vánoce. A pak už jen čtyři měsíce a mám jet domů? No to snad proboha ne.

Začali jsme uvažovat, že bychom si to tu po krátké jarní návštěvě doma prodloužili. Zatím jsou to jenom takový nápady, ale připadá mi to naprosto reálný. Co v Čechách? A na Zéland se necítím. Sotva jsem začala kořenit tady, ještě jsme nebyli ani v tom zatracenym Londýně, vlastně jsme skoro nic neviděli a rozhodně nemám pocit, že bych byla s Anglií hotová. Dovedu si tu bez problémů představit třeba ještě rok. Jestli to tak uvidí i Ashleigh, to netuším, ale zatím nepadlo slovo o tom, jak si to představuje dál. Myslím, že sama neví. Čeká, jestli se nestane zázrak a někdo ten barák nekoupí. Je rozmrzelá, protože měla za to, že k tomu dojde už před zimou, a ono nic. Upřímně si neumím představit, že by k tomu mohlo vůbec kdy dojít. Kdo má na tak šílenej barák peníze a čas? Je nádhernej, o to nic, ale pokud z toho neuděláš hotel, přijde mi to jako totální mrhání. Takovejch ložnic na jednu prťavou rodinu?

Prší a prší. A když zrovna neprší, tak je před deštěm. Začal z toho na mě padat splín – a taky z toho, že jsme už pěkně dlouho nebyli na žádných extra jobech kromě páteční Victorie. Jednou jsme byli i u Sally, ale opět jen na tři hodiny a ne na čtyři, jak jsme chtěli, a navíc to nevypadalo, že by nás chtěla pravidelně. Jo vůbec nereaguje na zprávy, tak jsme se nakrkli a jakmile se mi povede zalogovat do Friday Adu, obnovíme inzerát. Je fajn mít volný odpoledne, ale aspoň jedno v tejdnu bych fakt ráda věnovala pořádně placený práci. A taky myslim, že bude fajn ta challenge, zkusit zase něco novýho. Jinej barák, jiný lidi.

Včera jsem si vyrazila na procházku. Internet nebyl, venku šedo a mně bylo taky nějak chmurno. Je to divný. Déšť mi nevadí, ale tohle nijaký pošmourný šedo, málo denního světla, žádný sluníčko, to mě ničí. Bude to asi dlouhá zima. Aspoň kdyby ji člověk mohl trávit u praskajícího krbu, nestěžovala bych si. Ale takhle si nejsem jistá, jaký to bude. Budu na tom muset zapracovat. Víc svíček, víc knih, víc psaní… a mnohem víc meditace.

A taky už přemýšlím o vánočních dárcích. A vůbec nemám inšpiraci. Čím víc do toho minimalismu zabředávám, tím míň se mi chce někomu něco kupovat, když mi ti dotyční nejsou schopni říct, co by skutečně chtěli. Čím dál tím víc mi na Vánocích i narozeninách ta dárková povinnost vadí.

Už je to tady – vstávání do tmy. Podzim dorazil do Anglie.

Ještě jsme si to nepřiznali, ale už se asi vážně připlížil – rána jsou studená, kytky zalívám v teplácích a mikině, odpoledne si to většinou ještě hraje na léto – párkrát jsme se v tomhle týdnu byli i vykoupat – ale večer už zase kosa a tma padá čím dál tím dřív, což nám komplikuje večerní zalejvání. Vono se to dělá dost blbě, když na to nevidíte, žejo.

A taky teď mnohem míň vidíme děti, což mi až tak nevadí (v Itálii jsem si jich užila víc než dost, a taky jsem se dostatečně přesvědčila, co je to za sígry). Minulej tejden byli u táty a v baráku nebylo prakticky co dělat – to bylo fakt divný, ale dokázalo to, že nebejt těch dvou bordelářů, co v domě doslova nehnou prstem, Ashleigh by nás vůbec nepotřebovala. A teď už jim začala škola, tak se během dne akorát potýkám se stopami jejich existence jako jsou tuny nádobí od snídaně, tyčovej mixér od smoothie postavenej přímo na linku a ještě kilometr od dřezu aby to nadělalo co největší nepořádek, a nebylo to jednoduchý, stlaní postelí, luxování, ořezávání neuvěřitelnýho množství tužek a pastelek (dělala jsem to hodinu a půl, až se mi nadělaly mozoly), odklízení oblečení, praní a žehlení, žehlení, žehlení, hlavně teda školních košil.

Začínáme se s panem M. bát, jak to tu budeme během zimy přežívat s topením – respektive bez topení. Zatím ho není třeba, máme poměrně výkonné topítko, co jsme Ashleigh šlohli na jaře poté, co nás několikrát nechala celej den totálně mrznout, ale že bychom s ním přežili i zimu, o tom nějak pochybuju. Anex nemá izolaci a Ashleigh nás vnímá takovým zůsobem, že mám celkem jasno v tom, že nám to topení prostě nezapne, dokud nebudeme chodit do baráku s rampouchama u nosu. Ale možná se mýlím, kdoví. Budeme doufat.

Začínám být ale stejně přesvědčená, že má nějakou vážnou poruchu soustředění. U ničeho nevydrží. Jakmile něčemu nerozumí, i když je to nějaká naprosto jednoduchá věc jako jak uložit soubor ve Wordu (bože, ta ženská je v práci s PC naprosto mimo), neni schopná vnímat ani těch deset sekund, kdy se jí to snažím vysvětlit. I proto jsem se bála, že dát dohromady po dvou měsících, co nám všechno dluží, bude porod, protože my to sice zapsané máme, ale ona samozřejmě ne, a myslí si asi, že se hned po kouknutí do kalendáře na datum před dvěma měsícema rozpomenu, co jsem toho dne měla k snídani a kolikrát jsem si po ránu přočísla vlasy. Jak bych si proboha na něco takovýho mohla vzpomenout? Nevim ani co se dělo před tejdnem, data nesleduju, stěží vim, že je září, a ani tomu se mi nechce věřit 😀 Čas prostě vnímám jen tak… no prostě trochu jinak. A jsem spokojená. Jen někdy je to těžký, když se musim potýkat s lidma, který ho vnímaj „normálně“.

Nakonec jsme to teda dohromady dali, ale porod to byl. Nesoustředila se, pletla mě tím, že náš týden bůhvíproč počítá od soboty do soboty a když jsem se snažila si s ní tedy srovnat data, pořád tím kalendářem listovala a nenechala mě do toho vstoupit. V půlce řešení se navíc opřela do židle a pochválila panu M. vousy, čímž nás oba dost rozhodila 😀 Ani trochu se přitom nesnažila vnímat, co jí říkám, jen si furt mlela svou a pokládala ty otázky tak divně, že jsem jí nebyla schopná odpovědět, takhle narychlo, a jímala mě bezradnost.

Za Itálii nám slibovala kompenzovat ztrátu peněz z extra jobů, o které tak přijdeme, a nakonec nás odbyla sto eury na týden s tím, že jsme se tam stejně moc nenadřeli, right? Nezmohla jsem se na reakci, jen jsem se prostě zarazila a snažila se s ní dohodnout na celkové sumě, teda. Až když jsme přišli domů, dolehlo to na mě a strašně jsem si zanadávala. Jak si ta kráva vůbec může dovolit něco takovýho říct?? Dva tejdny mi bylo zle, nemohla jsem ani polykat a když mě nebolela hlava, tak mě bolelo v krku – a většinu času mě bolelo obojí, takže jsem furt byla na brufenu a dalších sračkách, které ovšem beztak zabraly jen někdy, jak se jim chtělo. A i přesto jsem poctivě vstávala, jak si milostpani přála, poctivě jsme připravovali bazén, lehátka a terasu ještě než jsme se nasnídali, a už přitom nás bombardovala dalšími úkoly a běhala po obýváku s tendencí uklízet a narovnávat polštáře, což jsem sice taky měla dělat já, ale doprdele nejsem superman a nemám v zadku vrtuli. A tak jsem kolikrát musela hned běžet za ní a začít to dělat, aby mi to neměla potřebu připomínat, což ona ale stejně měla, a připomínala mi kolikrát i věci, které jsem už dávno udělala, což mě vůbec vytáčí. Připadám si někdy až trochu drzá s tím „I know, I just did that“, ale myslím, že pět měsíců nechání si srát na hlavu a dělat ze mě debila bylo tak akorát a někdy s ní v tomhle ztrácím trpělivost.

Mno, takže nakonec jsme peníze dali docela dohromady, dluží nám ještě tři stovky, ale aspoň se to pohnulo a člověk může trochu klidněji spát. I když teda ten její kec o Itálii mě bude žrát asi ještě hodně dlouho.

Na jinou notu, vypadá to, že mám možná novou brigádu. Včera a dneska jsem strávila dohromady tři hodiny žehlením pro Nigela za poměrně slušný peníze – osm liber na hodinu. To je stejně peněz jako mám u Sally nebo Victorie, což je obojí místy nechutnej job (Victoriin office je v klidu, ale barák? No to byste nechtěli vidět) a obojí je to brutálně daleko, zatímco Nigela mám pár kroků ode dveří a je u něj hezky. Nevím, jak to dělá, ale má tam uklizeno, čisto, voňavo, příjemně. A to přitom chodí do práce a ještě k tomu je to chlap. Nějak si ho neumím představit, jak luxuje, oprašuje a otírá, ale asi jsem ho jen podceňovala. Každopádně se mi u něj líbí a i když mi to zabilo kus víkendu, nebudu se zlobit, pokud pro mě tenhle jobík bude mít častěji. Alespoň tím trochu dohoním pana M., jehož plat se díky brigádě u souseda a vyššímu kapesnému u Sally pohybuje o dost výš než můj.

A další pozitivní věc – viděla jsem znovu Megan a George. Teda toho dobrýho, ne toho divnýho druhýho. Ti dva jsou fajn. Nějak mě to vrátilo zpátky do první Itálie a zase mi bylo dobře na světě. Teda ne že by mi doteď nebylo, snad mi rozumíte. Ale někdy to člověku leze na mozek, že furt vídá ty stejný lidi a že ten, s kým se vídám nejvíc, je právě věčně rozlítaná a naprosto nevnímající Ashleigh. Když se George po ránu vykutálel z postele, ještě v pyžamu vpadl do kuchyně s tím svým zářivým přidrzlým úsměvem a objal mě s halasným „Martiiiinaaaa!„, a pak do mě celý ráno furt něco hučel, nějak jsem se nemohla ubránit úsměvu. Je to boží, když vás pro jednou někdo vnímá a bere jako sobě rovnýho.

A ještě jedna příjemnost, dneska jsme se po sto letech stavili na návštěvě u Hanky a Libora a myslím, že nám to docela taky zvedlo náladu. Vyměnili jsme si zážitky z „dovolených“ (myslím, že v soutěži o „kdo to měl horší“ na celé čáře vyhráli se svým desetidenním putováním po Arábii plné banditů, co to na ně zkoušeli ze všech stran, a s totální střevní infekcí), vylili jsme si vzájemně trochu co nás sere, domluvili jsme se, že se vbrzku uvidíme znova (možná už zítra, to se ještě uvidí), a taky jsem si zahrála na tutora a pomohla jsem Hance založit blog. Připomnělo mi to, že vlastně tomu Nastavení zase tak moc nerozumim a že spoustu věcí v podstatě nevim, jak udělat. Nebo kde. Mám většinou nějakou představu a zkouším to, dokud se netrefím, ale že bych vysloveně věděla, co dělám, to se asi říct nedá 😀

Ale to nevadí, pokud ty počáteční boje s Nastavením a designem Hanku neodradí, brzo vám tu snad budu moct představit nový světoběžnický fotoblog – a že ta holka rozhodně umí fotit 🙂

No ale to už je ode mě momentálně všechno, jde se chrnět.

–

Jen ještě něco do užitečného oddílu zase: před časem jsem si všimla, že se mi na facebooku zobrazují pořád ty stejné věci, příspěvky, statusy, obrázky. Rozčilovalo mě to do nepříčetnosti. Přece když už tam trávim čas, tak ho chci trávit aspoň sjížděním nových věcí a ne neustálým koukáním na to samé, co už jsem viděla stokrát a prvně půl roku zpátky. Pan M. mi vysvětlil, že to je proto, že facebook hodnotí příspěvky podle oblíbenosti a ty oblíbené mi cpe pořád dokola. Takže pokud je příspěvek hodně oblíbený (lajkovaný, komentovaný a podobně), tak mi ho to na ten News Feed taky může cpát donekonečna pořád znovu.

Dneska mě to krklo a zeptala jsem se s obavami, jestli je možné tomu nějak zabránit, a světe div se, je. V News Feedu (výpisu novinek) hned pod políčkem pro váš nový status najdete Sort by: (Filtrovat podle: – nebo tak nějak to bude v češtině), a tam se z Top stories přehoďte na Most Recent (pro čj asi z Nejoblíbenější na Nejnovější). Tadá!

Upřímně jsem dost čuměla, nikdy jsem si nevšimla, že tam něco takovýho (to Sort by:) vůbec je 😀

Člověk někdy nevidí, co má před očima.