Před dvěma týdny se mi tu vyskytl dotaz, jak prý jsem k tomu meditování přišla, a jestli můžu nasdílet nějaké tipy a rady. Zase jednou mi to připomnělo, že se tu tomu věnuju spíš okrajově a že vlastně nevím, jestli mě tu někdo sleduje tak dlouho, aby měl o té mé cestě přehled – kdyžtak se přihlašte 😉
Pro ty ostatní jsem dala dohromady takovou stručnou historii jakože Em a meditace, a pár tipů se tam snad najde taky, tak na to budu moct častěji odkazovat. Takže! To bylo tak:
Na podzim 2010 jsem na tom nebyla dobře. Ten rok stál vůbec za houby, ale na konci léta to všechno vyvrcholilo neslavným rozchodem, kterej jsem totálně nezvládla a úplně mě rozsekal. Jestli jsem na tom někdy byla bídně, teď teprve se tomu skutečně dalo říkat dno – všechny priority na sračky, všechny naděje v háji, všechny emoce a nervy v kýblu a já věděla, že mám poslední šanci objevit to něco, to záchranné lano, co vás z toho vytáhne a změní vám život, a nebo se už nikdy nevzpamatuju.A právě v té době to přišlo – tedy jsem dost vyhledávala tipy na výstavy, přednášky a akce, kam se dalo jít zadarmo (peněz bylo pomálu), a kdosi mě velice příhodně upozornil, že na Náplavce bude za pár dní přednáška o meditaci – zadarmo – tak jestli nechci jít. Věc se má tak, že mě podobné věci vždycky dost zajímaly – relaxační hudba, koupání při svíčkách, masáže, vonné tyčinky – tak nějak jsem si to všechno spojovala s pojmem „meditace“, a ten jsem si zase spojovala s něčím příjemným, s něčím, co by měl člověk dělat pořád. I když jsem vlastně pořádně nevěděla, co to je a jak se to dělá, přišlo mi to jako něco, co se mě opravdu dotýká.
A tak když mi se mě zeptali, jestli si o tom nechci zadarmo poslechnout víc, tak jako samozřejmě, že jo. Count me in! 🙂
Na tu přednášku jsme tedy šli a ukázalo se, že ji pořádá pražské Centrum Sri Chinmoye – což byl jeden dost slavnej meditační a vůbec životní guru – a že na ni bude navazovat bezplatný kurz meditace, na němž už se nebude jenom mluvit (i když i na přednášce nám dali trochu „ochutnat“), ale bude to takové mnohem komornější (na přednášce bylo nečekaně narváno) a hlavně praktické. Naučíme se tam meditovat a budeme si moct vyměňovat myšlenky s dalšími lidmi pod vedením zkušeného učitele.
No to znělo báječně, takže jsme samozřejmě šli i tam a několik zimních měsíců jsme pak docházeli do centra dvakrát týdně na nesmírně příjemná meditační posezení. Zpočátku mi to dost nešlo. Hrozně jsem bojovala s vypnutím mysli. Moje mysl vždycky jela na plné obrátky, když máte špatný roky, všechno se vám sere a nic se nedaří, tak prostě musíte furt přemýšlet, co děláte špatně a jak z toho ven. A doufat. A utápět se ve stresu. A teď to máte všechno vypnout a prostě jenom bejt. To se vážně-špatně-udělá.
Ale i když jsem se vždycky považovala za beznadějnej případ a byla jsem skálopevně přesvědčená, že já se na ty nohy prostě nevyškrábu a že život mi nikdy nebude vycházet tak, jak bych sama chtěla, meditace se ukázala být přesně tím bonbónkem, co jsem měla okusit, a přesně tou věcí, kterou jsem se měla naučit.
Jsou to tři roky a rozhodně nejsem žádnej guru nebo vzorovej příklad. Nedělám to denně (už vůbec ne několikrát), ani nijak poctivě, ale když to dělám, tak to dělám ráda a snažím se to dělat pořádně, protože jedině tak to pro mě má smysl. Díky meditování jsem objevila klid na duši, srovnala jsem si a znovuvytvořila priority, srovnala jsem se s minulostí (alespoň teda tak, abych mohla fungovat jako normální člověk) a naučila jsem se žít v přítomnosti, což mělo neskutečnej a naprosto nepopsatelnej efekt na můj život a pořád má. Pořád s tím občas bojuju, jsem hroznej snílek a kdo jste taky, tak víte, že někdy dokážete sami bloumat v představách třeba celý dny a pak se něco stane, vy najednou doširoka rozevřete oči a vidíte, že někde jste a něco děláte. A nestačíte koukat, že vám to došlo až teď.
Tomuhle řikám autopilot a snažím se sledovat svou mysl (další věc, se kterou mi meditování pomohlo) a kdykoli na něj najedu, z něj zase přepnout a vzít věci do vlastních rukou. Upřítomnit se – vrátit se z myšlenkových toulek do teď a uvědomit si, kde jsem a co se mi děje. A taky se snažím pěstovat vděčnost. Pocit vděku je hrozně důležitej pro štěstí. Nejenom že vám to sklapne klapačku, když si uvědomíte, že si stěžujete na kraviny, za který by byl vděčnej kdekdo jinej, hlavně se ale naučíte fakt bejt vděčný za to, co máte, odkud jste vyšli, kdo všechno vás podporoval ve zlejch časech, kdo se na vás nevykašlal, kdo vám pomohl, za všechno štěstí, který vás v životě potkalo, počínaje tím, že jste zdravý jak řípa. Jo, možná vás často bolej záda, ale koneckonců za to si můžete sami tím věčným sezením u počítače, a někdo jinej na světě nemá ruce, kterejma vy můžete svobodně klepat do klávesnice, tak na co si stěžujete?
Vděčnost mi hodně pomáhá přežít krušný momenty. Si nemyslete, furt je mám a bejt šťastnej neni o tom, že se vám neděje nic zlýho, ale že to umíte zvládat a bejt šťastnej i tak. Najít v tom to dobrý a nebo to přečkat s vědomím, že všechno pomine, i všechno špatný.
No. O tom, co všechno mi to do života přineslo, bych mohla mluvit hodiny a hodiny, takže to radši utnu tady – meditování mě naučilo pořádně žít. Být. Dýchat. Naučilo mě to, že mysl a duše jsou dvě věci a že mysl je hrozná svině a nenene, tytyty věc, kterou je třeba ovládat a nenechat se ovládat jí. Naučilo mě to, že je to hrozně těžká věc, na který musim furt pracovat, ale zvláštní věc je, že tím jsem taky tak nějak našla svůj smysl života. Mám jich víc, samozřejmě, a spoustu plánů, ale celej život je pro mě mnohem zajímavější, když jsem sama sobě projektem k neustálému vylepšování. Sama sebe beru jako materiál k dalšímu zpracovávání a snažím se být pořád lepším a lepším člověkem a taky hlídat svoje ego (což je někdy fakt fuška, to byste u někoho s takovým komplexem méněcennosti fakt neřekli, ale je).
Meditace není lusknutí prstem, co napraví všechno. Ale co jsem ji okusila a smočila do ní prsty, vím, že jsem na správné cestě. Že jsem konečně najela do kolejí, v nichž jsem měla být, a že konečně dělám věci správně. Mám z toho dobrej pocit a baví mě vědomí, že kdykoli se do toho pustím víc, objevím něco fantastického. Ne, fakt nekecám, jinak jsem pořád ještě tak nějak normální a určitě žádnej sektář ani pánbíčkář 😀 Ale ta spirituální stránka života mě fakt baví, to hledání vyššího, nejvyššího, ty meditace, co byly jen kapkou v oceánu a i tak mi daly nahlédnout do něčeho mnohem většího než je ego a mnohem opravdovějšího, a to vám prostě ten život změní a to je dobře.
–
Pro zájemce o víc blábolů – během toho kurzu jsem si vedla meditační deníček na tumblru, je to v angličtině, ale kdyby o to někdo stál, poslužte si. Je to zápisník nejrůznějších pocitů a nápadů, co se mi honily při meditování hlavou, záznam různých vizí, co jsem na kurzu i doma prožila, a různých cvičení, která nás tam naučili. Během kurzu nás taky vzali na jeden celodenní výlet, z nějž jsem si taky leccos odnesla a i tom se tam dočtete. Jen to chce číst od nejstaršího článku (naštěstí to má jen dvě strany, není toho extrémně moc), ať vám to dává smysl.
A kdo nehoví angličtině, pro toho mám poměrně obsáhlej výběr přímo ze zdejšího Archivu (je to popořadě; že jste to vy, tak jsem vám to srovnala ;)) – jsou to články, kde jsem se nejvíc věnovala myšlenkám okolo meditačního kurzu a celkově sebepoznání a tak prostě… kdyby měl tenhle blog štítky, tak tohle všechno bych olípla štítkem meditace.
Prosinec 2010 Trochu o meditaci a plánech do budoucna a trochu řetězák
Leden 2011 Jak jsem pochopila smysl života, Sangham Saranam Gaccami, Converting Vegetarians, Chancala man dure rakhi
Květen 2011 Budoucnost začíná teď (tam už je docela vidět ta moje proměna, co myslíte? :))
Kdyby někdo neměl dost, ptejte se dál – zajímají vás třeba konkrétní tipy na to, jak meditovat, jak to dělám já atd.?
7 reakcí na „Jak Em k meditování přišla (a co jí to dalo)“
Děkuji moc za článek! Pročetla jsem ho několikrát, do vedlejších panelů naházela tvé odkazy (jen české, angličtině moc neholduji, zatím 🙂
Je to fakt šílený, ale myslím/doufám že tohle musel překonat každý, a že tohle taky překonám. Ale kdy? Jak? To je otázkou.
Poslední rok pro mě také nebyl nejlehčím, spíš byl tím nejtěžším. Naštěstí jsem se poslední měsíce dost držela (díky moc, Lásko!), nicméně tohle téma mě vždycky zajímalo, a mým přáním je do něj co nejvíce proniknout. Můj problém ale začíná hned na začátku, prostě nejsem schopna vypnout! Neumím nad ničím nepřemýšlet, vždycky alespoň přemýšlím nad nepřemýšlením
[1]: Ha, já si říkala, že ti to budu muset poslat mailem, že už se asi nevrátíš 🙂 Tak to jsem ráda, že vrátila 😉
Až si vzpomenu, kde se dá o meditaci dobře číst v čj, pošlu odkaz, ale prozatím mě napadají akorát anglické stránky. Nicméně jsou tak epický, že nemůžu než doporučit se tu anglinu pořádně naučit 🙂 Nejen teda kvůli meditaci, samozřejmě. Kdybych neměla aj takovou, jako mám, byla bych ve svym osobnim vývoji sto let zpátky, to ti řeknu rovnou. Všechny ty zahraniční blogy o osobním vývoji, meditování, minimalismu, životní filozofii, blogování… to je to, co mi skutečně dává inspiraci a co mě pohání. V čj snad neznám jedinej takhle epickej blog.
S tím vypínáním jsem taky bojovala, zezačátku to bylo fakt humorný
Kolem mě všichni seděli se zavřenejma očima a ómovali a já se furt vrtěla, furt to ve mně škubalo a měla jsem hroznou potřebu se smát nebo to furt v hlavě komentovat ("Bože, tohle je směšný, co tady dělám, vypni se mozku!" a podobně). Každopádně se to musí zkusit a rovnou říkám, že to centrum je to nejlepší místo. Je to zadara, je to příjemný, jsou to strašně fajn lidi, atmosféra prostě klidná, no stress, a ty kurzy se pořád dělaj, a to po celé republice.
Doporučuju čeknout stránku http://www.cz.srichinmoycentre.org/meditace/clanky.
Chodila jsem na jeden kurz jménem Tvůrci svého života, jednou týdně večer a právě každou 'lekci' jsme zahajovali meditací. Bylo to skvělé. Někdy to zkouším i doma. Máš pravdu, člověk se tak nějak sám v sobě srovná. Není tam takový chaos. Jako když máš klubíčko nití. Dokážeš je rozmotat a znovu namotat tak, aby ses v tom vyznala. 🙂
[3]: To je perfektní přirovnání 🙂
moc a moc mi tvůj článek pomohl
Zajímavý článek. Ale řeknu, když něco nezvládám nebo je nějaké špatné období, meditace mi moc nepomůže. I když jsou nějaké časy, že mě lidi na to nalákaly.
No…docela by mě zajímalo jak ty to praktikuješ?
Díky za příjemné čtení. Také mám za sebou kurz meditace. Je to takové neustálé sebeobjevování a učení. Hodně se mě líbil ten přístup tělo-vitál-mysl-srdce-duše, pomohlo mě to si být více vědom všeho co se uvnitř mě i ostatních děje a prostě více milovat a nevymlouvat se na ostatní. Prostě začít u sebe. Díky instruktorům z Sri Chinmoy Centra za všechny večery co s námi začátečníky dobrovolně strávili. Takové pohlazení po duši a učení být lepším člověkem.