Londýn: The Who Shop, Earl’s Court a na břehu Temže

Tak tedy z Piccadilly jsme se rozjeli za mým kamarádem do Stratfordu (přičemž jsme si užili extrémně dlouhou náhradní cestu autobusem za jednu jedinou stanici metra – povrchová doprava v Londýně sucks), a tam jsem se konečně shledala s vytouženým foťákem. Kamarádovi pro mě máma samozřejmě po maminkovsku nacpala i další věci – moje levný crocsy, který jsem tu za ten půl rok prostě nesehnala, což mě donutilo jít do drahejch originálů, který mi ke všemu jsou velký, takže je asi zase rychle pošlu dál (kdyby měl někdo zájem, jsou to tyhle), mou oblíbenou pletenou čepici, jedinou, ve který si nepřipadám jako blbec, a kterou jsem si před lety koupila na Camdenu při svém prvním pobytu v Anglii (jak se ten kruh uzavírá, co?), a ještě taky kouzelnej kelímek Oriflame, kterej mě nikdy nepřestane rozčilovat tím, jak to leze za nehty kdykoli do něj strčim prst, ale jaj, je vanilkovej.

Mít v rukou všechny ty věci mě nutilo do úsměvu. Musela jsem se usmívat tomu, že ty věci urazily takovou dálku jen kvůli tomu, abych je měla a abych se měla dobře. Že mu to máma nacpala i přesto, že mi měl vést jenom ten foťák a i kvůli němu mrmlal. Musela jsem si představovat jeho obličej, když mu to sypala do náruče, a navíc mě samozřejmě těšilo, že to mám všechno konečně v rukách a že kdo si počká, fotí. Ovšem tedy nejdřív si budu muset vzpomenout, jak se to vlastně dělá. Těch pár měsíců fotoabstinence udělalo svoje.

Ale to samozřejmě neni až tak důležitý. Jen co jsme se rozloučili s mým poštovním holubem, přišla na řadu další vysněná, a zpočátku vlastně zcela neočekávaná část dne. Jelikož Stratford je jen kousilínek od stanice Upton Park, kterou jsem si zapamatovala jako nejbližší možnou zastávku u The Who Shopu, nemohla jsem odolat a nejet se tam podívat. Jako aspirující Whovian (za právoplatného se prý člověk může považovat až teprve po shlédnutí starých, původních sérií – no prosím, ale kde je mám sehnat?) jsem tam prostě musela jet – obchod plný zboží a předmětů vztahujících se k Doctorovi? Absolutní must-see! A ve skrytu duše jsem doufala, že tam najdu něco fantastickýho, za co utratit peníze – protože i když v místních gift shopech či automatech na hračky (:D) se občas něco najde, jsou to jen drobky, a co bych místo nich dala za pořádný tričko, mikinu, fakt pěknej hrnek, povlečení na postel, epesní obraz či plakát na stěnu, no prostě rozumíte – nějakej užitečnej gadget – i když právě tohle slovo ve mně vyvolává spíš představu nějaký nehorázný kraviny, co může ve výsledku sloužit tak akorát jako lapač prachu a v podstatě poté, co vás přejde prvotní šok z jeho úžasnosti, si uvědomíte, že je to naprosto, ale naprosto k hovnu.

Anyway, ještě před Who Shopem pan M. trval na návštěvě blízké Abbey Road. Samozřejmě, vidět slavnej broučí přechod, když už je člověk jednou v tym Londýně, je taky must-see, a měli jsme to asi dvě stanice vlakem, a tak jsme jeli – tedy hned poté, co jsme se vymotali, nějak jsme se na Stratfordu nebyli schopni zorientovat a kdyby taky na těch vysvětlivkách stálo, co je to DLR a že to je vlak, šlo by to rychleji, ale to by asi turista chtěl moc.

No, bohužel se ukázalo, že ten konkrétní přechod se nenachází na stanici Abbey Road, ale úplně na opačné straně od centra – šmejdi, takhle člověka plést! – a to se nám zrovna nehodilo, takže jsme to nechali na někdy příště a pokračovali v cestě za modrou barvou, což byla docela sranda, protože jsme vlastně vůbec nevěděli, kde to je.

Jak jsem nečekala, že tam toho dne pojedeme, neměla jsem to pořádně zjištěné a adresu jsem si pamatovala jen jako že něco jako „Bakery Street“ (bylo to nakonec Barking, jsem dobrá :D). Ani polohu na mapě vzhledem ke stanici metra jsem nevěděla líp než přibližně, a co jsem si tak pamatovala, vypadalo to jako pěkná štreka (a nás už dost bolely nohy), takže nebýt aplikace, co má pan M. na ajfounu a co se na ní dá i offline sledovat vaše poloha včetně směru, kam koukáte, nejspíš bychom to vůbec nenašli a nebo vzdali na půli cesty, neboť jsme toho už měli docela dost. K čemuž musím dodat, díky bohu nejen za aplikaci, ale taky za Travelcard. Díky ní jsme se mohli svézt stanici busem a ušetřit si asi milion kroků a hafo potřebného času, který jsme tak zkrouhli asi tak na deset vteřin, neboť řidič byl tak trochu blázen 😀

No, jak už jsme zahnuli za roh a blížili se k pravděpodobné lokaci, začal mi cukat žaludek, už jsem zahlídla modrou výlohu, co vypadala jako ta z fotek na internetu (viděla jsem je jednou, ale to si člověk zapamatuje), a hned nato jsem zmerčila vývěsní štít s Tardis a věděla jsem, že to je ono. Div jsem k tomu nedoběhla a hned se lovil foťák.

Já nevim, proč se tam tak hrozně křenim, neptejte se mě 😀 Šok, únava, fakt, že se neumim ksichtit do cizího focení, moje nefotogeničnost, nevim. Ale v tomhle jsem turista. Mám prostě fotku s výlohou The Who Shopu a je mi fuk, jak na ní vypadám. Stejně se všichni budou koukat na toho sexy Dáleka, a to ani radši nezveřejňuju tu druhou s kartonovou figurínou Desítky. Hh, možná příště.

No, nakonec se ukázalo, že to s Who Shopem nebude zase taková pohádka. Tamější majitelé se s tím nemažou a i když triček, mikin, hrnků a dalších věcí bylo v tak malym krámku poměrně dost (i když mi popravdě přišel spíš menší uvnitř než jak se zdál zvenku…), ať jsem to zkoumala jak jsem to zkoumala, nenašla jsem tam zhola nic, za co by mi ty peníze fakt stály. Se slinou v koutku úst jsem zírala na ty zásoby triček a kroutila hlavou – čtyřicet liber za tričko prostě nedám, a kdyby na něm byl nahatej Tennant, je mi to jedno, prostě nejsem blázen. I třicet je víc než dost za blbý šedivý triko s jednovětným nápisem. To si stokrát radši zajdu někde v Praze do krámku, kde vám natisknou na levný tričko ze sekáče, co chcete, a nebo si konečně vyberu něco od Alice X. Zhang, jejíž malby na DA mě totálně dostávají a jejíž návrhy k DW hravě strčí do kapsy veškerej tenhle oficiální merchandise a předražený fusekle s Dálekama. Obyčejnej prázdnej zápisník á la deník River Songové za pětadvacet liber? Co na něm prosimvás stojí tolik peněz? Ta modrá obálka? Když si koupim obyčejnej levnej, polepim papírem a počmárám modrou pastelkou, bude to vypadat stejně. No prostě, co do prodejní nabídky mě Who Shop zklamal a tak uhrančivě jako Alice to stejně nikdo jinej udělat neumí, takže by patrně nebylo od věci zabít dvě mouchy jednou ranou a vybrat si něco přímo od ní (vida, námět na vánoční dárek, ehm) – a bude pokoj.

A tak se z mého prvního výletu do Londýna v letošním roce (a prvního po těch pěti a půl letech) stal docela plnohodnotný Doctor Who Experience a jediné, co mi ještě chybělo, bylo vyfotit si Canary Wharf, ovšem tady přiznám, že jsem si za prase nemohla vzpomenout, jak ty budovy vlastně vypadají 😀 Zase jsem jen věděla, že je to snad někde směrem za Tower Bridge, ale víc nic. Nezbylo než doufat, že se zadaří a přijdou mi do výhledu.

Což se nakonec nestalo, asi byly moc daleko, ale přesto jsme si po Earl’s Courtu užili ještě příjemnou a veeelice dlouhou procházku po břehu Temže, a taky jsme se víc než dostkrát vyfotili s Parlamentem a s Temží a s kolem, a pokoukali jsme přes rameno umělce karikaturistce (nakonec jsem panu M. rozmluvila ten nápad nechat se karikovat s tím, že mám dojem, že můj obličej je karikatura sama o sobě a že ho nepotřebuju ještě víc zpitvořit a už vůbec ne za takový prachy), pobavili se místními pouličními umělci a klaunem, co vypadal přesně jako Tyrion, podebatovali si o výškové atrakci, kam pan M. strašně chtěl, ale jako neměl šanci, mě na něco takovýho nikdo nedostane :D, posvačili podomácku naplněné bagetky (nom nom) na lavičce a jak se začalo stmívat, čím dál tím víc jsme přidávali do bolavého kroku a čím dál tím míň jsme vnímali, co všechno vidíme kolem sebe. Prošli jsme se kolem Globu, kde jsem, myslím, ještě nikdy nebyla, došli jsme až k Tower Bridge, kde jsem stoprocentně nikdy nebyla, obešli jsme Tower samotný (to už byla tma, takže bylo všechno fantasticky osvětlené – Londýn je večer úplně jiné město, fakt že jo) a pak už jsme si to bláznivou rychlostí (já přezutá do crocsů, v normálních botách už to nešlo) šinuli zpět na Victorii, abychom chytili vlak domů a dojeli ještě v nějakou rozumnou hodinu.

Ve vlaku jsme si zase poklimbali – a ještě že máme oba svoje empétrojky – a pak ani nevím jak, byli jsme zpátky v Pulborough, nasedli do autíčka, co jsme ho tam nechali celý den parkovat, pan M. nás odřídil zpátky domů a bylo. Ovšem vůbec nejlepší je dojet po takovym dni přímo doprostřed narozeninový párty, narvaný hlučnejma teenagerama, co se muchlujou na příjezdový cestě a myslej si, že je nikdo nevidí, a kde to do rána bude dunět tuc tuc přímo za vašim oknem. Ještě že unavenej člověk usne i tak. A nechá si pak zdát třeba o modrý budce někde ve hvězdách.