Fénixův archivní blog

No nic, kde jsem to přestala? Jo jasně. Osudný čtvrtek pátého července na Rock For People 🙂

Ráno mě podle předpokladů vyhnalo ze stanu vedro, nemluvě o hlasech a rámusu, kterej jel nepřetržitě celou noc, díky čemuž jsem prakticky vůbec nespala – a později jsem zjistila, že Maudě s Běsem to měli víceméně to samý, nebo aspoň Maudě 😀 Ale s tím se holt v těchhle kempech musí počítat. Obzvlášť v klasickym stanovym městečku, kam jezdí značný procento neohleduplnejch hovad a pubertálních parchantů, co se tam učí chlastat (jak někdo trefně poznamenal na facebooku) a pak celou noc vyřvávají před stanem, naprosto nevzrušeni něčím jako je noční klid nebo prostou lidskou solidaritou.

V hubě jsem měla jak v polepšovně a vůbec jsem si připadala dost rozlámaná a uvařená, tak jsem se vykydala z toho šílenýho áčka, v němž se nedalo bejt, pohybovat, sedět, no prostě nic. Byla jsem fakt ráda, že jsem v něm spala sama, protože si nedovedu představit, že bychom se tam vešli dva, a to ještě s bagáží. Stěží jsem se tam vešla já se svejma věcma a než jsem se večer uprdelila a udělala si představu kde co mám, trvalo mi to určitě aspoň čtvrt hodiny, a to mi u toho nikdo nepřekážel 😀

Tak jsem se teda ráno vykutálela ze stanu a že se půjdu umejt. Když jsem k tý umejvárce přišla, došlo mi, že to asi bylo vcelku pointless, protože byla zase zabahněná jak cyp a z kohoutků to sotva kapalo. Trapně jsem si tam teda pod tim kapátkem vyčistila chrup a opláchla obličej nejlíp, jak se to dalo, a pak jsem se ještě s polozavřenýma očima zúčastnila fronty na toiky, která mě málem zabila. Už to dost smažilo, takže člověk ještě před snídaní čapl plavky a pořádně se zlil opalovákem. Pak jsme se spíchli se zbytkem crew a že se půjdeme svlažit k rybníku.

Bohužel zbytek měl na mysli jinej rybník, kde jsem s nima sice byla předloni a byl fajn, ale je naprosto neskutečně daleko. Takže jsme se zase brzo rozloučili a já zamířila společně s davem k tomu bližšímu, kterej máme doslova pár desítek metrů od areálu – a taky je tam díky tomu hlava na hlavě, ale to mně nějak nevadí.

Je třeba dodat, že k těm pár desítkám metrů je nutno připočítat nechutnou štreku od mýho stanu (kterej si představte jako tečku uprostřed monitoru) k východu z kempu (střed levýho okraje monitoru) a odtamtud k východu ze samotnýho areálu (pravej dolní roh monitoru) = čili vzdálenost nechutně obří, během níž samozřejmě nepropásnete nic z místních specialit – ať už totálně rozbahněnej vstup do areálu (vypovídající fotky k tomu má například Luczynka), všudypřítomnej smrad z toitoiek, sluníčko pražící do hlavy nebo dlouhou rozbahněnou cestu podél plotů, kde vás to žene jak dobytek koridorem spolu s dalšíma tisícovkama lidí, který maj úplně stejnej cíl jako vy, a vy se proto snažíte jít co nejrychleji, abyste si urvali svůj kus žvance, rozumějte místo u vody.

I když to bylo o hodně blíž než ten druhej rybník, než jsem tam došla, byla jsem úplně zpražená a uondaná a nic jsem si nepřála víc než vlízt do vody. Dostat se k ní byla ovšem docela challenge, ta miniaturní plážička byla narvaná k prasknutí a nebylo moc příjemný se před těma lidma obnažovat do plavek – bylo to vpodstatě poprvý od loňský vody, co jsem se někde veřejně koupala (bazén nepočítám), a ačkoli v oblečeném stavu nemám se svou postavou žádnej zásadní problém, nemyslim si, že by zrovna moje proporce byly toho typu, na než se osmahlí mládenci u vody rádi dívají 😀 O to horší to je, když jde holka k tý vodě úplně sama. Připadala jsem si tam chvílema fakt úplně připitoměle, jak tam každej někoho měl, ať už kámošku, kámoše nebo celou partu. Já jediná tam neměla s kým mluvit. Ne že by mi samota nějak významně vadila, nenechám si tím kazit celkovej dojem, ale víte jak. Neni to prostě úplně vono.

Takže než abych tupě seděla na břehu, šla jsem radši plavat, a když to tak sečtu, musela jsem v tý vodě bejt fakt dlouho. Část z tý doby jsem strávila na jednou z „vorů“ nebo chcete-li ostrůvků, co tam plavaly. Teda ony původně neplavaly, byly u břehu, ale znáte to, lidi k tomu přijdou a hned to odstrčej… 😀 Dost blbě se na to lezlo, ale bylo to příjemný posezení a hlavně tam bylo mnohem míň lidí než na tý narvaný pláži, takže takový vip soukromčo a hlavně tam byla furt nějaká akce, ať už lidi, co z toho skákali do vody, takže se to celý kejvalo, nebo ti, co se snažili vylézt nahoru a vůbec jim to nešlo, takže jim ostatní pomáhali. Taky bylo vtipný, když se vor rozhodl, že se bude kejvat. Chvílema jsem si fakt myslela, že se převrhnem 😀 Ale nepřevrhli, akorát zpod těch sudů, co byly pod náma, vyplaval všelijakej sajrajt, co se do toho stihl zachytit za kdovíjakou dobu, takže pak nebylo zrovna lákavý skákat do vody, když kolem nás plavala tuna zetlelýho listí, flašky, flastry a další svinstvo.

Anyway, koupání bylo trošku osamělý, což je v takovym davu paradox, ale stává se to, nicméně i tak velice příjemný a dost to účinkovalo na takový to celkový zchlazení se. Na konec jsem tam dokonce i potkala známý tváře, což mě zase trochu pozvedlo na duchu.

Cesta zpátky do kempu pak byla trochu hektická, člověk to zase musel debilně obíhat a navíc jsme se se zbytkem nedomluvili úplně ideálně, takže mi ujeli autobusem do Hradce a já je pak musela dojíždět druhym, zase bez nich. Musím říct, že v tom momentu mě začalo štvát, že to nemám s kým sdílet a že do toho kempu jdu vždycky sama a u stanu mě nikdo nečeká. Nikdo, kdo by se mě zeptal, kde jsem byla, jaká byla voda, co budu dělat dál, no prostě takovej ten běžnej pokec s kámošema u stanu. Ono se to bez toho dá, dokážu bejt samotářská, ale časem si i ten největší samotář a soběstačnej tvor uvědomí, že to prostě neni ono, bejt sám na festivalu. Ti dva jsou fajn, ale je to prostě pár a ty mají vždycky svůj svět a svoje pravidla, i kdyby nebyli v jinym a totálně nejvíc vzdálenym kempu.

Anyway, dojela jsem je a setkali jsme se ve městě, kde jsme si znovu zašli do Bilbo Šmaku na obídek. Docela příjemná věc tohleto. Člověku se nechce jet tu štreku (a hlavně jít tu štreku k tomu blbýmu busu, kterej parkuje nejvíc daleko), ale když pak sedí v příjemnym klimatizovanym podniku s plnym pupkem, dokáže ocenit tu krásu a pohodlnost obědvání u stolu, s pořádným jídlem, co sestává z normálních ingrediencí a má přijatelnou cenu, což je bohužel něco, co se o RFP zdaleka říct nedá. Ne že by tam nebyl výběr. Ale ne za normální lidský ceny a rozhodně to neni nic zdravýho nebo extra chutnýho.

Při obědě jsme si samozřejmě taky nakoupili, když už jsme v tom městě byli. Jo btw, ve středu jsem si v Tescu pořídila tričko Guns’n’roses. Připadám si v něm hrozně hustě 😀 Ne, já prostě zbožňuju pěkně vyvedený kapelní trička. Narozdíl od běžných triček mi totiž připadá, že mají duši.

Náš festivalovej den pak začal s The Octopussys – trošku mě mrzí, že jsme to nestihli na Mutiny on the Bounty, měla jsem je poznamenaný jako že je chci vidět, ale pak jsem na ně úplně zapomněla – který jsem ale dost brzo opustila, protože jsem byla strašně natěšená na ty svý zamilovaný The Feud. Nevim, jak to dělaj, ale jejich hudba se mnou dělá neuvěřitelný věci a je to jedna z mála kapel, pro kterou jsem schopná se rozpařit doběla a proskákat celý jejich vystoupení, i když už fakt nemůžu a všechno mě bolí. Je to přesně jedna z těch kapel, co vás přesvědčí o pravosti tvrzení, že když si myslíš, že už nemáš síly, vždycky jsou tam ještě nějaký záložní. Nebo tak nějak se to řiká.

Tak tu svou zálohu jsem plně a cele oddala Fjůdům, který byli samozřejmě zcela awesome a na který se mi povedlo ukousnout místečko vepředu – přišla jsem tak akorát včas, muhaha. Zpocená až do morku kostí, vyčerpaná, nevyspalá, zblblá od sluníčka a s příšerně bolavýma ťapkama a vůbec nohama, ale stejně jsem si to nejvíc dala a skoro celý jsem to proskákala nebo proházela hlavou (aha, a jsme doma, proto mě tak děsně bolí za krkem :D). Jako by nestačili Fjůdi samotní, další dávku energie mi přidalo osobní setkání s Nickem Lathamem, jejich kamarádem basákem, kterej je naprosto úžasnej a kterýho jsem si hrozně přála potkat. Sice jsme si toho moc neřekli, ale aspoň jsme se viděli, takže check 😀 Stál pak celou dobu v zákulisí a koukal a chvílema to vypadalo, že i natáčí na mobil (ačkoli původně dopředu hlásal, že to dělat nebude), takže se možná časem i vyloupne nějaký video, na němž jako šílená poskakuju a švihám hlavou co mi síly stačí a že jich už moc nebylo 😀 No, nechám se překvapit.

Po Feudech, který jsem přetrpěla v úplně mokrym Feuďáckym tričku (rozumějte že jsem si ho namočila, i když kdybych to neudělala, bylo by mokrý stejně, bylo fakt vedro jak v prdeli), jsme si dali The Computers, ale už si moc nepamatuju, jak se mi líbili a jestli jsem je přežila celý 😀 Každopádně někdy během tý doby se nám crew zase rozpadla, protože Maudě s Běsem měli nějaký plány a já prostě nemohla jinak než jít na DJ set v podání Feudů. Já vim, suďte mě, ukazujte si na mě prstem, jsem totálně posedlá fanynka těch „menčestrovejch“ týpků a nemohla jsem si pomoct, chtěla jsem s nima strávit co nejvíc času, když už jsou zase jednou tady, a kdyby měli hrát celej festival jenom oni, tak by mě to vůbec nesralo a furt bych na ně pařila jak smyslů zbavená.

Ostatně těch smyslů mě zakrátko zbavily dvě dvanáctky, po nichž jsem sice nevyrazila na nácky, jak zpívají Totáči, ale dost jsem se rozjela (pže zezačátku toho setu jsem byla už tak vyčerpaná, že jsem fakt už nemohla, no ale jak řikám, vždycky když nemůžete…) – no prostě mi to pivo pomohlo najít další skrytý rezervy a opět se zpotit jako prase a vyskákat a vypařit do němoty. Fjůdi byli samozřejmě skvělí i jako DJové, sice vypadali jako že nemají představu, co dělají (a myslím, že neměli, možná až na Lukea, ten vypadal jako že tomu fakt rozumí :D), ale to jim vůbec nevadilo, stejně si to hrozně užívali. Stephen (dolní foto) na mě chvílema dělal opičky a já pukala smíchy a zároveň se dmula pýchou, že si mě všiml. Nojo, posedlá fanynka, já vim.

Oproti tomu Jamie (nahoře) mě hrozně štval. Furt se díval mym směrem, jenže měl sluneční brejle, takže jsem nevěděla, jestli se dívá fakt na mě, a krom toho on je takovej divnej. Furt se mračí a tváří se hrozně arogantně a nepřístupně. Je to skvělej zpěvák a všechno a účastní se všech kravinek, co spolu jako kapela dělaj, ale nechápu tu jeho povahu, narozdíl od Stephena a Lukea, on má dvě tváře a tadyta zamračená a divná se mi vůbec nelíbí.

Po jejich setu jsem byla tak rozjetá, že jsem je prostě nemohla nechat jen tak odejít, a tak jsem se samozřejmě šla pozdravit a obejmout se Stephenem, což je takový sluníčko a můj největší miláček – a taky spolu nejvíc komunikujeme online – a když mi tohleto sluníčko řeklo, že jsem jejich nejlepší fanynka, tak mě napadly dvě věci – zaprvý „YES!“ a zadruhý „Bože, musí si myslet, že jsem trhlá, když celej jejich koncert (vlastně dva) propařim jako by to byla poslední věc v životě, co ještě udělám, a pak jim fanaticky děkuju, že přijeli :D“. Nicméně stejně jsem měla radost a když už jsem v tom byla, pozdravila jsem se ještě s Jamiem, kterej mě sice taky objal, ale bylo to divný, on má k tomu nepřístupnýmu výrazu takový divný nepříjemný oči. Navíc se mi v tu chvíli už značně motal jazyk, takže jsem nebyla schopná vyplodit myšlenku a když jsem se mu snažila říct, že se těšim, až je zase příště uvidim… no, dalo mi to prostě práci, a tak jsem usoudila, že se radši nebudu dál ztrapňovat a že je čas vyrazit dál 😀

Venku před hangárem, kde ten set hráli, jsem se pak vrhla k opět totálně nepřístupnejm, vodou obklopenejm umývárkám (tyhlety byly zrovna nejhorší z celýho areálu) a tam jsem se ve snaze osvěžit se totálně rejpla nějakym kovovym kusem tý konstrukce do prstu. No ale víte co. Jsem nejlepší fanynka The Feud, takže co je mi po nějakym hnusnym krvácejícím zranění 😀

In fact, co je mi po čemkoli. Byla jsem tím tak nabitá (i když mě štvalo, že jsem si dala to druhý pivo, po kterym se mi začala poněkud točit hlava), že jsem se ještě notnou chvíli motala okolo a přemýšlela, jestli se tam nevrátit (ale to už by bylo potřetí a stejně jsem nevěděla, co bych jim řikala, ještě v tomhle stavu). Nakonec jsem to zavrhla a rozhodla se pro moudřejší variantu, jít se trochu zchladit, najíst, pokusit se osprchovat a tak vůbec, prostě se připravit na „večerní část programu“.

Jídlo proběhlo bez problémů, ovšem s tím sprchováním to bylo o poznání horší.

Že tam byla fronta jako kráva a dostat se k ní znamenalo projít bahnem okolo umývárek – což ve vás vyvolávalo jistej pocit zoufalství z toho, že nazpátek budete muset projít tím samým, tudíž veškerý mytí přijde vniveč – to by se ještě dalo skousnout. Ale co jsem zažila vevnitř? Kromě těch plechovejch sprch to tam vypadalo jako vnitřek kravína – a nejspíš to tak nějak i bude – a s nima jsem si připadala jako že jsem se octla v koncentráku nebo v tak něčem. Minimálně stovka holek, stojících v neskutečně dlouhý řadě, mačkajících se podél zdí v plavkách či oblečení, ale vždycky se sprcháčem v ruce, tu a tam i s ručníkem přes ramena. Totální tma, kromě trochy světla, co šla skrz dveře. Otevřený sprchy, kde na vás všichni ti čekající měli luxusní výhled, takže zatímco holka si u sprchy s prominutím mydlila frndu, dalších padesát holek na ní civělo a čekalo, až vypadne.

Upřímně, veřejný sprchy mi nikdy nevadily, ale tohle bylo prostě trochu moc veřejný a nebylo to vůbec příjemný. Ale jak řikám, člověk vydrží všechno, jen když má před sebou vidinu toho, že se aspoň po tom všem umeje. Bohužel ta vidina byla asi tak všechno, co mi v tu chvíli zbejvalo.

Ty sprchy nefungovaly. Některý vůbec, z některých tekla voda malým čůrkem a pod nima vždycky stála nějaká fiflena, co si několik dlouhých minut nechala týct vodu na hlavu a smyslně si hladila vlasy, pak se půl hodiny mydlila a smývala, no prostě nám ostatním tam kapal mozek, ale nikdo nic neřekl samozřejmě, nikdo nikoho nepopoháněl, což jsem třeba úplně nechápala a fakt jsem bojovala s touhou zařvat na ně, proč se u toho prokristovyhnáty nemůžou aspoň střídat, když už jim to tak kurevsky trvá. Kubíky drahocenný vody přicházely vniveč, když si nějaká koza holila nohy nebo si vtírala do vlasů šampon, a přitom se u toho proudu mohly aspoň dvě střídat a šlo by to dvakrát rychleji, jeez!

Když jsem se konečně přiblížila tomu, že by snad na mě mohla přijít řada, a přede mnou bylo asi pět holek, uvolnila se jedna sprcha, z níž voda už jen kapala a nikdo se k ní nehlásil a nechtěl do ní jít, pže si prý potřebujou umejt hlavu a já nevim co. Já už to nemohla vydržet, tak jsem do toho boxu vlezla, dřepla si tam na bobek a úplně dole u země chytala kapku po kapce a snažila se takhle pitomě umejt. Samozřejmě by to nešlo bez obecenstva, ale neměla jsem čas se tím zaobírat, chtěla jsem se jen umejt a vypadnout odtamtud a s takhle nicotným množstvím kapající vody fakt nebylo snadný se tam naštelovat tak, abyste něco chytli.

Nicméně i když to bylo totálně absurdní a určitě bych to nepojmenovala „sprchování“, za pár minut jsem odtamtud odcházela víceméně spokojená, konečně aspoň s pocitem, že jsem na sebe nalila čistou vodu a šampon a že jsem si u toho mohla sundat víc než tričko. Prostě jsem se konečně cítila trochu čistě, čemuž přidalo i čistý suchý oblečení a měkký teplý ponožky do tenisek. Konečně jsem zase měla nohy v suchu a teple a bylo mi fajn, i když unaveně a pořád jsem cítila ten alkohol v krvi a to sluníčko v mozku (i když nosíte klobouk, stejně na vás celej den šajní) a nebylo mi úplně nejlíp. Cítila jsem se zralá na postel, ale večer ještě ani nezačal a bylo ještě tolik co vidět a slyšet.

Ačkoli jak říkám, pokud jde o mě, kdybych za ten den pařila jen na Feudy, stačilo by mi to ke štěstí.

Obzvlášť když mi zahráli úchvatnou Slave, což je naprosto neuvěřitelná věc, momentálně moje totální úchylka, láska a srdeční záležitost a když to slyšim, chce se mi brečet a chce se mi vrátit se tam a chce se mi žít v Anglii a potkávat na ulici Feudy a chodit na jejich koncerty každej večer a dát si s nima pivo a normálně si s nima povídat, bez pocitu „ježiši co jsem to zase kvákla, zase jsem určitě vyzněla jako blázen“. Já jsem hrozný emo, tyjo.

Teda lidi, to byl Mordor! 😀 Právě jsem vylezla z vany a musim říct, že to byla koupel století, ne-li tisíciletí. Přišlo mi to úplně divný, koupat se. Taky sedět u kompu mi přijde úplně nepřirozený, stejně jako fakt, že nemám kam spěchat, sedim na židli a mám co jíst. A spousta dalších věcí.

Středa byla fajn. Ráno jsme vyrazili poměrně unavený, ale nic co by nespravila trocha adrenalinu a těšení se, a toho jsme měli víc než dost. Už ve vlaku jsme se potkali s dalšíma lidma, co mířili stejným směrem, a to vždycky člověka ještě víc nakopne. Cestou jsme se akorát strachovali o počasí, neboť jsme měli echo, že první festivalovej večer se přes RFP přehnala šílená bouřka, lítaly stany a půlku lidí to vyplavilo. Jelikož moje bydlení záviselo na kámošově stanu, kterej byl údajně jedním z těch vyplavenejch, úzkostlivě jsem sledovala zašedlý nebe a doufala, že se vyčasí a vysvitne sluníčko, aby to vysušilo, než dorazíme.

To se bohužel nestalo a kámoš se mi po telefonu omlouval, že mi nemůže pomoct, protože s tím spaním sám bojuje. Takže jsem cestou z centra Hradce na fesťák žhavila telefon jak nějaká ústředna a obvolávala jsem a obepisovala všechny dostupný kontakty ve snaze najít někoho s volným (a suchým) místem ve stanu nebo v autě. Nakonec se jeden našel, ale až těsně před mým vstupem do areálu, a to ještě s tím, že jestli bude znova pršet, tak mě to dost pravděpodobně vyplaví taky, takže nervů jsem si toho dne užila až až.

Po příjezdu a opáskování se (což samo o sobě bylo dost náročný) jsme se ubytovali, Maudě s Běsem v Campusu a já v Camp City, což bylo mrtě daleko od sebe, ale my jsme si řekli, že si tím nenecháme zkazit zážitek a že nejsme másla. Krom toho, já osobně byla nejvíc happy, že mám vůbec kde spát, takže vzdálenosti odkud kam jsem v tu chvíli vůbec neřešila.

Po odložení věcí ve stanech jsme se zase hned sešli a že pojedeme zpátky do města, nakoupit si a na oběd. Upřímně, v tu chvíli jsem byla už dost vzteklá z toho věčnýho chození a taky z RFP autobusu, kterej jezdil narvanej až po střechu a jelikož tou dobou už do nás dost pralo sluníčko, všichni jsme se potili a neměli co dejchat, takže to bylo fakt příjemný, nemluvě o tom, že ten autobus stojí neskutečně daleko od areálu.

Ale procházka po klimatizovanym Tescu za to trápení stála, o poklidnym obídku za normální ceny nemluvě – to je na RFP věc zhola nemožná.

No ale pak už to jelo. Návrat – další zdlouhavý šlapání, už jsem měla nohy úplně zničený od glád a sandálů, tak jsem se přezula do tenisek, ale bylo dost náročný se v nich pohybovat, obzvlášť po kempu, jehož vchod byl od nevidim do nevidim zabahněnej takovým způsobem, že to jste neviděli. Suchou nohou prakticky nebylo možný projít, jen s nasazením maxima šikovnosti a štěstí, nebo s gumákama, který tam báj d vej byly letos největším hitem, spolu se žabkama a crocsama. Doteď jsem se nerozhodla, kdo to měl vyřešený líp, jestli gumáci nebo žabkaři, každopádně kdo měl nějakou takovou obuv při ruce, vyhrál.

Co se kapel týče, začali jsme pěkně našlápnutě s profláklejma jménama jako I killed the Prom Queen, Enter Shikari a Subways, ochutnali jsme novinky jako Derelict a Sirkyskon na Talent stagei, dali jsme si Two door cinema club a Franze Ferdinanda a pak jsme to šli risknout do sprch, kde to třeba mně osobně vůbec nevyšlo. Na tomto místě musim upozornit, že jsme se nedrželi jeden druhýho jako klíště, takže tohle je spíš takovej výčet toho, co jsem viděla já, zdaleka ne na všem jsme byli ve třech 🙂

Pokud jde o ty sprchy, ve středu večer přišel první slap in the face, když jsem se během Example a Prodigy chtěla jít vysprchovat a najíst a tak vůbec, než přijde na řadu moje „domácí“ kapela, Tata Bojs. (Na Prodigy jsme se vybodli, viděli jsme se před dvěma rokama a naprosto nás to neuchvátilo)

Jako by nestačilo, že jsme se celej den potýkali se sotva kapajícíma kohoutkama u umýváren, s toikama a s bahnem, který bylo prostě všude, hlavně teda kolem těch umývárek, kde všude stály hektolitry vody a dostat se k nim suchou, natožpak čistou nohou byla mission impossible, večer jsem přišla na to, že to, co mě drželo celou dobu na nohou – vidina, jak to svinstvo ze sebe smeju – se jaksi konat nebude. Dámský sprchy byly ještě před Examplem (cca v devět hodin) zavřený a do pánskejch nás nechtěli pustit. Pár holek se tam snažilo probojovat a hádaly se se sekuriťákem. Celý jsem to nepostřehla, ale nakonec na ně začal řvát, ať nepruděj a jdou do areálu na kapely a ať si laskavě přivstanou ráno, že sprchy otevíraj v šest hodin.

Takže na tváři se mi objevil maximální WTF face, protože něco takovýho jsem prostě ještě nezažila. Aby byly sprchy zavřený, večer, když se po tom celodennim dni potřebuješ umejt, abys vůbec mohla vlízt do stanu, tím spíš letos, když jsme se celej den brodili a čvachtali nohama v deseticentimetrovejch vrstvách bahna, a ještě ke všemu to byly jenom dámský sprchy, zatímco páni se mohli svobodně sprchovat bez obtíží, no na to prostě jedna nálepka nestačí, to bylo WHAT DA FUCKING FUCK?! Můžete mi to někdo nějak rozumně vysvětlit?

Naštěstí jsem vynalézavé děvče, takže jsem se celkem slušně umyla u umývárek, kde to sice bylo dost komický – totálně potmě, spousta lidí si tam kolem mě šmrdlala zuby kartáčkem a všude okolo bahno, takže mi bylo jasný, že mejt si nohy fakt nemá smysl 😀 A tak nějak vůbec to za moc nestojí, mejt se v plavkách u crčícího kohoutku, ale nikdo nemohl říct, že jsem se nesnažila. Jelikož jsem si celej den máčela hlavu v areálu a vypadala podle toho, pro jistotu jsem si i umyla hlavu šamponem, aspoň pro ten pocit, i když to pořád byl jenom kohoutek se studenou vodou.

Nicméně postačilo to pro osvěžení, už jen ten pocit, že jste se umyli, i když to za moc nestálo, funguje jako placebo, co vás nakopne, máte takovej ten pocit sucha a bezpečí (no, sucha ani ne, v tomhle případě) a prostě je vám dobře 😀 A tak jsem se takhle osvěžená, i když ne úplně spokojená, vydala na chvilku do Youtube stanu, ani ne tak na Visáče, jako spíš posedět chvilku na sedátku a pak rychle na Tata Bojs, kde jsem byla rozhodnutá urvat si přední místo stůj co stůj, i když jsem byla už totálně uchozená a brutálně mě bolely nohy, ať už z blbejch martensek nebo ze sandálů, který se nezdaj, ale jsou tvrdý a fakt to neni bota na celodenní chození.

To místo se mi kupodivu skutečně urvat podařilo, a to vedle docela příjemnejch lidí – nějakýho TBfila, kterej si to hrozně dával a přitom mě nijak neohrožoval a ani jednou do mě nedrcnul (což je fakt milá výjimka mezi pravidelnými návštěvníky podobných událostí), a nějakou slečnou, která byla zjevně úplně stejně groggy jako já, takže se sotva držela na nohou – a tudíž byla neškodná 😀 Obě jsme většinu času visely na zábradlí, protože nás prostě sotva držely nohy, ale byly jsme rády, že jsme tam. Všichni byli.

Co se týče hudby, hráli dost novejch věcí, který mě třeba úplně tolik neberou, ale dá se na ně tancovat a pařit, takže nevadí. Samozřejmě mi zahráli i Šťastnější, čímž mě udělali o trochu šťastnější, a taky mě potěšili Eliškou a Růžovou armádou. Ale samozřejmě toho tam bylo víc. Co jsem tak četla recenze, prý to byla ohromující show, propracovaný světelný efekty a tak tomu podobně – no upřímně, zepředu jsem to moc komplexně neviděla, takže nevím, ale ráda tomu věřím, protože to oni dělávají a krom toho bylo vidět a slyšet, že jsme si to všichni brutálně užívali, a to i přesto, že jsme na kluky museli čekat o půl hodiny dýl (kvůli z****ným Prodigím, kteří začali pozdě) a vyvolávat je slovy „Kluci kde ste?“ a řevem a hukotem… no, znáte to. A taky že to bylo už po půlnoci a měli jsme fakt dost. Ale i tak je fakt, že jsme je nechtěli nechat odejít a vydupali jsme si fakt luxusní přídavek, jednak dost netradičně podanou Tanečnici, kterou bych si třeba já osobně mnohem radši poslechla v originální verzi, ale je fakt, že to bysme tam všichni usnuli, a pak zremixovanou Skovku, z níž udělali dost dlouhej techno-nebo-tak-něco set, na kterej se luxusně bláznilo a po kterym jsem byla znovu přesvědčená, že stálo za to si na ně počkat a že to je prostě jedna z nejlepších českých kapel a rozhodně nejlepší česká kapela, která zpívá česky – což třeba pro mě je málokdy posluchatelný, ale v jejich případě z těch textů úplně nemůžu, jak jsou úžasný.

Krom toho, to množství lidí, ty reakce, ty recenze, ty řvoucí davy, to všechno mluví za sebe a svědčí to o tom, že Tata Bojs rozhodně nejsou kapelou lokálního významu, a pokud ano, tak je ten význam sakra velkej.

Tata Bojs nebyli to poslední, co se dalo toho dne vidět/slyšet, třeba mě mrzí, že jsem se pak nezašla podívat na The Fakes, ale víte co, člověk je unavenej i po jednom propařenym koncertě, natožpak po několika, i když třeba část z toho proseděl hezky na travičce. Na fesťáku je únavný i to sezení, tím spíš když je to na sluníčku. Za což jsme byli mimochodem víc než rádi, po těch šílenejch zvěstech o předchozím dni jsme měli nahnáno, že bude lejt a já se bála o to víc, že bych pak neměla kde spát. No ale nebyl všem dnům konec, samozřejmě.

Tak bydlení na RFP už mám zařízený 🙂 Trochu mě mrzí, že to nebude v Campusu, ale pokusím se nenechat si to tím zkazit, a kdo ví, možná že to nakonec bude dobře – protože mám pocit, že by tam jinak mohlo dojít k vraždě nebo minimálně k vyřčení nepěknejch věcí, k čemuž sice možná dojde i tak, ale pokusím se tomu vyhnout. Nechceme si to tam přece kazit.

Popadla jsem dneska svůj seznam věcí na vodu a trošku ho okleštila a upravila o to, co bych si měla vzít na rokáč. Přijde mi, alespoň se mi to v posledních pár letech vyplatilo, že když si na to nejdřív sednu a sepíšu to a pak jedu podle seznamu, jsem mnohem klidnější a celý balení probíhá prakticky bez stresu. Krom toho si člověk včas uvědomí, co ještě potřebuje zařídit a co nemá, a taky se pak nestává, že byste uprostřed akce zjistili, že jste něco důležitýho nechali doma. Možná je to trochu neobvyklej přístup, ale když jste takovej sklerotik jako já, co navíc vždycky chytne cestovní horečku a je mu příšerně z představy, že na něco zapomene…

Ten seznam mi ovšem přijde dost dlouhej, tak jsem zvědavá, až to zabalim, kolik toho bude. Mám docela problém rozhodnout se ohledně bot, ale myslím, že to nakonec vyřeším minimalisticky. Tahat se s těžkýma martenskama, když má bejt 30 stupňů a jasno? Nevim, nevim. Kdyby člověk jel autem, tak to tak neřeší, ale já pojedu zaprvý vlakem a zadruhý se to chci naučit řešit. Chci se naučit jezdit ven s menším množstvím věcí.

Myslím, že nejpozději zítra chytnu nerva a začnu balit 😀 A pak se budu až do odjezdu strašně nervovat tím, jak už chci jet a jak doma nemám do čeho rejpnout. Ale to k tomu patří. A těším se i na to, až přijedu domů a budu si říkat „hm, tak tohle jsem nepotřebovala“.

Jinak mám ale pocit, že už bych chtěla, aby bylo po létě. Nějak ho letos špatně snáším a taky se kvůli tomu dost bojím, jak to bude na tom fesťáku přežitelný. Ale snad když se dobře připravíme…

Mimochodem, právě u nás ukázkově leje. Ten chlad, co se na mě valí zpoza otevřených oken, to šumění padajícího slejváku, občasný krápnutí do parapetu… někdy věci dokonce i dávají smysl. Někdy je na světě fajn.

Lidi, já fakt nechápu, co se to děje, ale já v tomhle vedru prostě nemůžu fungovat O.o Fakt se snažim přimět k nějaký činnosti, ale i když jsem zalezlá doma, a teda relativně v klidu, mám prostě pocit, že se mi vaří mozek. Včera to bylo ještě o hodně horší tím, že jsem se (opět) zrušila alkoholem, kterýho sice nebylo moc, ale fakt se mi po tom neudělalo dobře. Problila jsem noc a ráno jsem tátovi byla nucena oznámit, že s ním tu chatu prostě nedávám. Což ho nasralo takovým způsobem, že prásknul dveřma a vypadnul a já mám od tý doby strach z toho, až se vrátí, což by mělo bejt už každou chvíli.

Nevím, co mám se sebou dělat. Když mě takhle zruší tři skleničky alkoholu, tak co už? Omezila jsem to na nejnižší možnou míru, fakt se nejedná o to, že bych chlastala jako doga, tak kde je problém? Tentokrát to vidím na to příšerný vedro (byla noc a přesto 30 stupňů a příšerný dusno, z člověka to lilo jenom když stál, to jsem snad nezažila) a míchání, ale problém je v tom, že mně to poslední dobou nesvědčí i když nemíchám. Nějakej divnej metabolismus? Čím to vylepšit?

Dobrá zpráva je, že už mám lístek na Rock For People. Doufám, že s ním nebudou žádný problémy, ještě toho trochu. Jako by nestačilo, že mám docela nahnáno ohledně bydlení. Jelikož jedeme ve třech a Maudě s Běsem už mají spaní zařízený, snažim se už několik dní přes všelijaký fóra, lidi.cz i facebook sehnat spolubydlící/ho a nijak zvlášť mi to nejde. Ozvaly se mi dvě holky, z nichž jedna to měla dost zmatený a nakonec jsem vůbec nepochopila, jestli by do toho teda šla – a navíc chtěla, abych já sháněla stan. A druhá sice zněla skvěle, ale měla se mi ozvat už v pátek, a dodneška mi neodpověděla na maily.

Pak se samozřejmě ozvalo i několik kluků/chlapů, ale to máte těžký. Co si vybrat? 17tiletýho týka s vietnamskym jménem, dva „nezadaný a slušný“ kluky, který vám nabízej místo ve stanu u jednoho z nich, nebo věkově neurčeného pána, který by se rád podělil o stan?

Pak je tu ještě další možnost, kterou se snažim vyjednat, ale nějak se mi to nedaří, asi nemůžeme s dotyčným chlapcem najít společnou řeč a já z něj nedokážu vyrazit vyjádření k tomu, jestli mě teda přiberou nebo nepřiberou 😀 Což mě už začíná pekelně nervovat. Fakt, že je to v jinym kempu, než kde bude Maudě, bych přežila, je to trochu komplikace, ale vždyť jde o hovno. Hlavně abych už věděla, jestli mám nebo nemám kde spát.

A ještě taky ten řetězák, žejo…

1. Vypadám mladší, než jsem. Díky tomu třeba nesnáším kupování cigaret, vždycky se na mě dívají jako na lumpa bez občanky.

2. Jsem hroznej kočkomil, ale někdy mě ty mrchy fakt štvou. Někdy člověk zatouží po tom pejskovi, kterej přiběhne, když se chce tobě a ne jemu.

3. Když tu baskytaru nemůžu řádně vohulit, tak mě to prostě nebaví. Na base miluju ty vibrace, ten hlubokej bručivej hlas. To doma nejde.

4. Přemýšlím, že bych si nechala napsat nějaký lehčí antidepresiva. Když se neumím léčit od podstaty, možná by píchlo postarat se o symptomy.

5. Štve mě, že na spoustu lidí působím jako že jsem úplně v háji. Na jednu stranu jsem, na druhou nejsem, to je k diskusi, každopádně mě štve, že je to na mně tak vidět.

6. Vůbec se mi nesráží krev. Když si strhnu strup, krvácí to neskutečně dlouho. Kdybych měla nějaký vážný zranění, nedokážu si to představit, asi bych vykrvácela.

7. Někdy strašně zapomínám pojmy a slova. Nevím, čím to je, čtu a píšu hodně, tak jestli chybějícím společenským kontaktem? Někdy prostě vylezu mezi lidi a připadám si jako pako, že se vůbec neumim vyžvejknout. To se mi nepodobá.

8. Mám ráda čerstvý zelený kytky. Působí na mě blahodárně už jenom se na ně dívat, baví mě je zalejvat a pečovat o ně.

9. Máme doma milion knih, který jsem ještě nečetla, a chodím do knihovny. Divný, ne? Těším se, až bude hotovej bráchův pokoj a všechny ty knihy se zase vybalej.

Aneb Cirratin řetězák, den první.

To poslední meme mi moc nevydrželo, protože ne všechny otázky mi úplně sedly a krom toho, o některejch věcech se člověk prostě nechce opakovat. Ale zkusíme to znovu, tentokrát s desetidením řetězákem, kterej by mohl bejt dost zajímavou sondou do hlubin duše. A kterým, jak správně podotklo pár komentujících, si člověk může pěkně zkomplikovat život. No ale víte jak. Open your eyes and push the limits. Nevim, jestli je to cry for attention nebo jestli mě prostě jen baví provokovat, ale neumím si pomoct, přijde mi vzrušující takový věci psát.

1. Nejsi to, co potřebuju. Prostě nejsi. Jsi hodnej kluk a jsi milej, ale nejsi chlap, ne v tuhle chvíli, ne pro mě. Připadám si jako děsná bitch, když to takhle podávám, ale nemyslím to nijak osobně nebo zle, jen se prostě k sobě nehodíme.

2. Vyser se na něj, prokristapána, vyser se na toho debila! Nesahá ti ani po kopák a nezaslouží si tě. Nemůžu pochopit, že si ty věci necháš líbit, ty, která si nikdy nenechala od nikoho srát na hlavu, si na sebe nalepíš takovouhle pijavici, která tě vysává. A nevěřím tomu, že ti to něco dává, doteď jsem to nechávala bejt, protože jsem se snažila věřit, že z toho máš i nějaký dobro, ale teď už tomu prostě nevěřim, nezlob se na mě. Vidim, co to s tebou dělá. A východisko existuje, věř tomu, že jo. A že na to nebudeš sama, jen se musíš konečně pořádně nasrat a kopnout toho zmetka do tý jeho rozmazlený kostnatý řitě. Ty potřebuješ, aby se taky někdy někdo staral o tebe, sakra. Když to odmítá pochopit, ukaž mu, kde jsou dveře. Stůj si za tím. Udělej to, co chceš udělat.

3. Bejvals mym vzorem. Už nejsi. To, jakym způsobem se k ní chováš, to se prostě nedá. A vidět, že ti to zjevně vůbec nedochází, že seš zjevně naprosto přesvědčenej o svý pravdě, a že je ti úplně jedno, když kvůli tobě brečí… já prostě fakt nechápu, proč jste vy dva dohromady. Přeju si, abyste nebyli. Protože vy spolu neumíte a nechcete bejt a já toho mám kurva pokrk! Máte vůbec představu, co to se mnou dělá, když už roky žiju v takovýhle atmosféře a sleduju, co jeden druhýmu děláte? A když to z obou stran poslouchám, jak na sebe hážete bordel mým prostřednictvím? Jediný, v čem se dokážete spojit, jsou přísery na mě, a to je na společnej život trochu málo, ne? Máte se vůbec ještě rádi? Máš jí ty rád? Protože mně to tak nepřijde. A jí taky ne. A přitom ona tě ráda má. Naprosto si nezaslouží, jak se k ní chováš. Poslední dobou toho má fakt dost a může si uběhat prdel, aby se ti zavděčila. A ty na ní pak akorát řveš a třískáš s věcma, když je neumíš používat tak, aby fungovaly? Seš normální?

4. Potřebovala bych, abyses vzchopila. Abys vyřešila svý problémy s tim arogantnim blbcem a poslala ho do háje. Když si neumíš vyřešit svůj život ty, jak to mám umět já? Kde mám brát vzor? Kde mám brát sílu? Díky vám dvěma jsem se naučila ignorovat věci kolem sebe, protože mě bolí, jak na sebe furt řvete. Ignoruju všechno, co se tu děje, protože nemám sílu to za vás řešit. To je váš boj a mě unavuje, že mě do toho taháte.

5. Už hrozně dlouho se bojím, že tě ztratím a že zase něco proseru. Ale když nad tím tak přemýšlím, ty už jsi stejně dost dlouho pryč… už nejsi taková, jaká jsi byla, a je s tebou fakt těžký komunikovat. A jako sorry, ale fakt nechápu, co dáváš do těch buchet, že smrděj rybama. Dřív jsem tvýmu vaření fakt věřila, teď už se to prostě nedá a ztrácím chuť cokoli od tebe ochutnávat. A to je špatně.

6. V životě jsem nepotkala tak povrchního člověka. Myslela jsem, věřila jsem tomu, že seš jinej a že stojíš za všechnu bolest. Viděla jsem v tobě světlo, který nikdo jinej neviděl, ale byl to zřejmě jenom klam. Neni to pravda. Nestojíš mi vůbec za nic. Přála bych si umět to vypnout a konečně se na tebe vysrat, ale neumim to a díky tomu mě bolí každej nádech, každá minuta života. Protože mi záleží na tom, abyses měl dobře. Protože vím, že jsem tolik svojí životní energie vyčerpala kvůli někomu, kdo toho vůbec nebyl hoden. A je to škoda, protože si myslim, že máš na víc. To bys ale nesměl bejt takovej namyšlenej kretén. Nechápu, co jsem ti udělala. Nezasloužím si takový zacházení, nemáš právo proti mě říct jediný slovo potom, cos mi udělal. Mohli jsme být přátelé, bůh ví, že jsem se snažila a že to nebylo snadný. Ale ty ses na to vysral.

7. Mám tě strašně ráda. Vracíš mi naději v mužské pokolení. Je s tebou sranda a narozdíl od některých, tebe si doopravdy můžu vážit. Seš chlap. A báječnej chlap. Fakt ráda s tebou trávím čas, protože jedině s tebou vím, že si nemusím na nic hrát a že ty si taky na nic nehraješ. A v tom je obrovská svoboda. Jsi v současnosti asi jedinej člověk, s nímž je mi doopravdy dobře a můj smích není fake. Jsi anděl.

8. Nemohl bys mi bejt víc ukradenej. Seš divnej, nesympatickej a naprosto nechápu, jak můžeš mít zrovna ty takovej úspěch v životě, když ti chybí špetka sociální inteligence. Upřímně, naučils mě zneužívat chlapy a jejich zájem o mě. S nikým jiným jsem tohle dřív nedělala, nikomu jinýmu jsem nikdy nedovolila, aby mě furt na něco zval, a taky jsem z toho dost dlouho měla špatný pocity. Ale tobě se to tak prostě líbí. A čím víc tě posílám do prdele, tím víc seš spokojenej. Já to fakt nechápu a fakt mě to štve. A když mi zvoní telefon a je na něm tvoje číslo, tak to prostě nezvedám, protože s tebou nechci mluvit. Nikdy.

9. Mohl bys bejt skvělej kluk. Je s tebou prdel a máme mezi sebou něco zvláštního. Ale to, jakým způsobem všem vnucuješ svou představu života a zejména jak arogantně odsuzuješ kohokoli, kdo má na něco jinej názor nebo je jen trochu odlišnej od tvý představy, to se nedá opustit. Z duše nenávidím lidi, kteří vnucují druhým svoje postoje a vysmívají se jim za to, že mají jiné. Nenávidím.

10. Mám tě ráda. A fakt si tě vážím. Mám pocit, že jako jeden z mála lidí dokážeš alespoň trochu pochopit můj virtuální svět a to, že ho vůbec mám. A nemyslím si, že bys mi musel něco závidět, tvoje psaní je na úrovni a se svýma znalostma máš rozhodně větší úspěchy než já se svým psaním. Takže se nepodceňuj. A ser na to, kolik je ti let. Někdy mám totiž pocit, že to hrozně řešíš a že se kvůli tomu držíš zpátky, a přitom když se držet přestaneš, tak je to fakt zajímavý. Ráda bych tě trochu víc poznala, je mi s tebou dobře a mám pocit, že seš jeden z mála lidí, co neřeší sračky a co ví, jak to chodí v životě. Chtěla bych se to od tebe naučit.

Uf. To by bylo.

To je taková věčná klasika. Konečně mě přestávaj bolet nohy, nebolí mě břicho a nebolí mě dokonce už ani hlava, taky mám čas a nikdo mi zrovna nesedí u kompu, no prostě perfektní čas na článek, až na to, že přede mnou bliká kurzor a já to ne a ne napsat.

A přitom se mi to předevčírem tak pěkně skládalo v hlavě a dokonce to i dávalo smysl a bylo to úderný. Proč nemám u postele blok a tužku, abych si aspoň napsala počátky vět, abych si na to ráno vzpomněla?

Anyway. Člověk by nevěřil, jaký drámo může vzniknout už jen z toho, jaký si na sebe vezmete boty.

Bylo nebylo, byla jsem pozvána do redakce Novy, abych se podívala, jak funguje zákulisí toho našeho gigantu, blogu. Standa si přál někomu vysvětlit, jak to tam chodí, a z bůhvíjakejch důvodů si k tomu účelu vybral mě. No a tak jsem kráva nasadila podpatky a sukni, že jako když jdu do tý Novy, tak ať na to nějak vypadám – protože jako v džínách tam určitě nechoděj, žejo. No samozřejmě jsem zjistila, že choděj, ale i tak jsem byla ráda, že kdyby něco, nikdo mi nemůže vytknout příliš ležérní ohoz. Člověk nikdy neví, koho tam potká, žejo.

Po třech hodinách ťapkání po Barrandově, po chodbách plnejch schodů, kamennejch podlah, na nichž to cvaká, štěrku a kamení, vymletýho asfaltu, trávy a kočičích hlav v exteriérech, jsem začala zoufale toužit po teniskách a proklínat toho debila, co ty boty vymyslel. Ne, že by nebyly hezký, ale už na pavláku se mi u jedný odlepila vložka a nalepila se mi zespoda na nohu, což sice nebylo vidět, ale bylo to cejtit. Chodit se na tom nedá. Strašně nahlas to cvaká, takže všichni viděj, že jde blbka na podpatkách. Za chvilku vás ty ťapky začnou příšerně pálit a máte chuť se rozbrečet. Ty boty nejsou stabilní, občas se prohnou takovým způsobem, že už se vidíte na zemi. Pak se vám urve jeden ze dvou pásků na botě a vy už se vidíte, jak se za chvilku urve ten druhej. Lepidlo, kterym jsou ty boty pospojovaný, ze pak začne roztejkat, takže máte nohy celý černý od toho lepivýho sajrajtu (a nešlo to vůbec ničim dolu). A když nakonec vlezete do busu a řikáte si „to vydržim, tyvole nejsem máslo, to dojedu“, vystoupení na Budce vás prvním pálivým krokem přesvědčí, že teda to máslo jste a že to nedáte.

Přišlo mi blbý se zouvat, navíc bylo všude kolem plno lidí a já měla hroznej pocit, že se na mě všichni koukaj a probodávaj mě pohledem, tak jsem se zaťatýma zubama slezla po schodech k metru a tam jsem se otočila k prvnímu krámku s botama, kterej jsem viděla, odhodlaná si tam nějaký koupit, i kdyby to měly bejt crocsy. Protože mi prostě bylo jasný, že v těchhle nedojdu.

Pani v krámku byla hrozně milá, když ze mě spadla nervozita z toho, jak se dostanu domu, rozbrebentila jsem se a docela dobře jsme si za tu chvilku pokecaly. Hrozně jí zajímalo, co jsem dělala na Barrandově, zasvítily jí oči, když jsem jí o tom povídala, ptala se, jestli jsem zprávařka a jestli o ní někde napíšu, chlubila se, že k ní chodí „ta, no ta z toho Kotle, vona je teda v tom Kotli od rány, ale jinak je děsně milá, no a ta k nám právě chodí pro boty!“ a ptala se mě, jestli se může chlubit, že jsem u nich byla i já. Tak jako proč ne, žejo 😀 Řekla jsem jí, že sice pro žádný zprávy nedělám, ale že o ní můžu napsat na blogu, a ona horlivě přikyvovala, takže tady to má.

Za pár minut jsem odtamtud odkráčela s pěknýma sandálkama, ve kterejch se konečně dalo trochu chodit (i když mi ty nohy furt chcípaly) a s totálně rozpadnutejma páskovkama v tašce. A navíc s pocitem, že jsem nějaká děsná hvězda – protože ta pani se tak na mě rozhodně tvářila, a to jen proto, že jsem tři hodiny běhala po Barrandově. Někomu stačí málo 😀

Právě jsem odpověděla na pár inzerátů na Pohybech. V jednom z nich hledá aupairku rodinka se třema dětma, česko anglická. Jsem zvědavá na odpověď a po letech zase cítím ten závan možnosti. Toho, že to prostě je možný a že když se věci domluví, tak člověk ze dne na den může změnit svůj život. Toho, že kdyby to třeba vyšlo, tohle by mohl bejt TEN moment. Ale to už zase předbíhám.

To dělám poslední dobou dost často. Ale to se dá pochopit. Zvažuju, co by se s mym životem mohlo dál dít, a některý ty možnosti jsou fakt zvláštní. Alespoň z toho titulu, že ještě před krátkou dobou bych si je fakt nevymyslela, ale dneska, když nad tim tak uvažuju, mi začínaj připadat naprosto reálný a „proč ne?“.

Proč nezkusit přiblížit se tomu, co jsem chtěla dělat už odnevímkdy – žurnalistice, publicistice, psaní článků a vůbec bytí na pc za peníze? Dneska jsem nakoukla do dveří, o nichž jsem snila už jako malá, a mám z toho docela vítr. Je to jiný než jak si to člověk vysníval. Je to mnohem realističtější. Ale tím se to taky poprvé stává skutečně možným a uchopitelným. Najednou je to přímo přede mnou a já mám pocit, jako by mi tím osud mával před nosem a čekal, jestli to chňapnu nebo zaspim. A já bych to fakt nerada zaspala.

Původně jsem chtěla psát nějak konkrétněji, ale necítím se teď na to. Mám strach z toho, jak poslední dobou všechno předčasně hodnotím, jak si špatně přebírám signály, kterých se mi dostává, jak vidím věci tam, kde vůbec nejsou a podobně. Mám pocit, že jsem během těch pár jarních měsíců vážně ztratila pojem o realitě a že se prostě musím vrátit k nějaký tý pracovní aktivitě už jenom proto, abych přišla do kontaktu s lidma a s jejich příběhama, abych získala jinou perspektivu. A abych se vymanila z toho věčnýho mluvení o tom samym, protože to vážně nesnáším. Nebaví mě furt se rochnit v bahně, který jsem si pod sebe sama nakydala, ačkoli nějaká moje stránka je dost pohodlná na to, aby jí to stačilo, ve skutečnosti mě to ubíjí a cítím to na sobě. Musím s tím něco udělat.

Bože, jak já se těšim na letošní vodu. Vypadnout na pár dní z toho, čemu se tu ještě zastarale říká domov, aniž by ho to byť vzdáleně připomínalo. Od problémů, který nejsou moje a přesto si je prožívám z první ruky a jsou mi dávány za vinu. Od povinností, který bych dávno nemusela mít, kdybych se vzchopila a začala s životem někde jinde. Skutečnej unplug, ne jako když jedu na chatu, kde mám notes s kouzelnou bílou flashkou od ou tů. Skutečnej quality time, strávenej s lidma, co se tam těšej stejně jako já, a co si to uměj užít, bez předsudků, bez chování se jako hovada, bez načuřenejch ksichtů a bez přetváření se, bez řvaní, prostě bez toho všeho, co se nějak nabalilo na to krásný starý vodáctví, na tu nejkrásnější věc, kterou si vůbec umim představit.

A jak se těšim na RFP, kde si vypařim hlavu jako už hodně dlouho ne a nebude to přitom vyžadovat ani kapku alkoholu a žádný nucení se k čemukoli. Bejt zase sama sebou, na nic si nehrát, bejt tam, kde je mi dobře a kde to mám ráda. Bejt tam, kde mám v tu chvíli bejt, a hlavně to cítit. Jen já, Maudě, Běs a hudba. Yellow label zase jednou spolu.

Těšim se, že vypadnu z Prahy, která mě teď opravdu navýsost sere, a že to tu všechno nechám, aspoň na chvilku. Ať mi to vleze na hrb, ať mě to nechá bejt, prostě jenom bejt a žít a dejchat. Protože tady mám pocit, že se brzo udusim a že na mě ty stěny prostě každou chvílí musej padnout a pohřbít mě. A nejhorší na tom je, že bych si to i přála, a to neni zdravej přístup, neni to v pořádku, musim si zase jednou pořádně vyvětrat hlavu.

A na RFP se potkám s Nickem Lathamem, což je naprosto skvělej basák z Anglie a kamarád The Feud, na který se taky příšerně těšim!!

Co kdyby Alenka stála u tý ďuzny a řikala si „fuj, díra, tam nejdu, rychle zpátky domů“?

Vždycky když vidim nějakej film nebo knihu, prostě příběh začínající klasickým vzorcem „hrdina si žije pěkně pohodlně, ale trochu znuděně svůj život, dokud ho z něj něco (často velice nevybíravě) nevytrhne a nepřiměje ho prožít dobrodružství, které si ve skutečnosti vlastně hrozně přál prožít a které ho změnilo“, říkám si – co kdyby se na to vybodl? Co kdyby nešel za tím divným světlem, co kdyby nechal bejt znamení a příležitosti, co kdyby se před ním otevřely dveře a on pokrčil rameny a nevešel by?

Nebyl by příběh. Nebyla by kniha. Autor by napsal jednu stránku, popisující dveře, a pak kaněc filma, přijďte zas. Nebylo by co vyprávět. Hrdina by se vůbec neměl šanci stát hrdinou, nic by nezažil, nic by neviděl, nezměnilo by ho to, nikdy by nepoznal, co se v něm skrývá, nepochopil by, jak to chodí ve světě, dál by si žil svůj pohodlnej život, o kterym nikdo žádnou knihu nenapíše, o kterym prostě neni co zajímavýho říct a kterej nikoho netankuje.

Někdo mi dneska řekl, že toužím po dobrodružství, po změnách a po akci, ale neustále čekám na impuls zvenčí, na toho tajemnýho chlápka, co se zjeví u mejch dveří s modrou budkou a pozve mě, abych s ním cestovala v čase, na kámošku, která jen tak plácne, že po matuře pojede do Anglie a jestli nechci jet s ní, na člověka, co mi podá ruku a dá mi něco, pro co se nadchnu, otevře mi dveře do světa, do kterýho se sice strašně moc chci podívat a dobře o něm vím, ale z nějakýho důvodu prostě neumím zmáčknout kliku, někdo to skoro vždycky musí udělat za mě. A to je fakt.

Zajímalo by mě, jestli se to dá naučit. Jestli se člověk jako já dokáže sám od sebe hecnout, nebo jestli jsem prostě jenom přijímač, kterej nefunguje bez vnějšího signálu. Nebo spíš kterej má na ten signál přehnaný nároky, protože signály máte všude, ale lidi, co by s váma chtěli do toho dobrodružství jít, už míň. Nějak mi to chybí. Říkám si, že můj život je už příliš dlouho plnej nudy a stereotypu, že už strašně dlouho stojim na okraji a čumim do tý pitomý díry a že už by to sakra chtělo potkat se s někym, kdo mě vezme za ruku a skočí tam se mnou.

Najde se někdo takovej? Hledám na špatnejch místech? Nebo bych neměla hledat vůbec, aby to mělo šanci příslovečně přijít samo?

Hrozně mě baví tyhle výzvy. Ty velký, co maj v sobě nádech něčeho úžasnýho, co mě vyburcuje k aktivitě a k těšení se. Ty, u nichž prostě vim, že to bude dobrý, a bůhvíproč se na to těšim. Ale pořád ne a ne o nějakou zakopnout.

A co když za pár měsíců nebo let ten člověk přijde a řekne „hej, nechceš se mnou jet do tý Anglie?“ a já na to řeknu „tyjo, já bych ráda, ale mám tu teď práci/přítele/whatever“? Co když řeknu „noo, mně se nikam moc nechce“? Co když ze mě vyprchá to nadšení, ta vášeň, ta závislost na tom snu tam odjet, prostě jen proto, že jsem čekala na někoho, kdo ji se mnou bude sdílet? Proč je pro mě tak nepředstavitelný odjet sama? Když můžu. Když chci. Když mám všechny předpoklady, mám peníze, mám čas a v podstatě mě tu nic závaznýho nedrží?

Nesnáším debilní nesamostatný lidi. Hlavně když jsem jedním z nich.