Rubriky
co se mi honí hlavou

Chceš si posrat život? Půjč peníze kamarádovi

Pozitivní zprávy. Jak moc dokážou změnit člověku náladu.
Už je to víc než rok, co se trápím pro peníze, který jsem v nejlepší víře půjčila svému někdejšímu příteli, a pro toho dotyčnýho, kterej totálně a dokonale zradil mou důvěru, ty peníze mi nejen nevrátil do několika dní, jak bylo domluveno, ale ani do několika měsíců a ani po víc jak roce a půl, a ani po vypršení smlouvy o půjčce, kterou se mi s ním tehdy nějakým zázrakem podařilo po pár měsících podepsat. Ale že by mi to nějak přidalo na klidu, to zase ani ne.
Dneska už vím, že to byla blbost. Ten člověk mi ublížil jako málokdo jinej v celym mym životě a dá se říct, že mi zkazil celej rok 2012, protože ho celej provázela (a ještě dlouho ve vzpomínkách bude provázet) pachuť tý zrady, naslibovanejch horů dolů, prázdnejch keců a strachu o to, jestli ty peníze ještě někdy dostanu zpátky. Stejně jako vzteku na sebe sama, že jsem takovou blbost udělala, a totálně zlomenýho srdce. Srdce zlomený láskou, na to už jsem zvyklá. Ale srdce zlomený zklamaným přátelstvím? No neni to pro mě úplně nový, ale takhle zlý jsem to nezažila.
Co jsem se mu navolala. Co jsem se mu natextovala. Co jsem se za ten rok nanervovala, když se mi vracely doručenky se zprávou „nevyřízeno“. Co jsem se ho naprosila. Co jsem si od něj užila citovýho vydírání. Co jsem si užila žaludku obrácenýho naruby nad tím, co všechno mi byl po tom všem schopen říct, omlátit o hlavu nebo vyčíst – včetně toho, že já si, sponzorována rodičema, můžu vyskakovat, zatímco on rodiče nemá a od patnácti se o sebe musí starat sám. A nebylo pro mě zrovna snadný ani jet za ním na návštěvu do Bohnic, kde vloni v létě pobýval poté, co se údajně psychicky zhroutil a pokusil se zabít. Říkám údajně, protože po těch letech už mám bohatý zkušenosti s jeho životníma storkama a už dávno nevím, čemu můžu a čemu nemůžu věřit, pokud jde o něj… Ale je fakt, že v těch Bohnicích byl. A prý jsem byla jediná, kdo tam za ním byl a kdo o tom věděl. Tomu docela i věřím.
A přesto jsem se dočkala „vděku“. No nejsem z šutru a jestli na mě někdo z mých bližních v tomhle roce pozoroval zvýšený projevy bezmoci a utýranosti, tak vězte, že to bylo převážně způsobeno právě touhle kauzou, která mě trápila den co den a dojebávala noc co noc a teď si k tomu ještě přidejte, co bylo doma za promlouvání do duše, když jsem to řekla tátovi. Mámě jsem si tehdy nějak netroufla, věděla jsem, že její hysterický lomení rukama a vřískání, jak jsem blbá, už nezvládnu. Tak jsem maximálně naznačila, že mi někdo něco dluží, ale o jakou částku jde, to jsem nevytahovala.
Stačil mi ten táta, v jehož očích bylo vidět jasný zklamání nad tím, jak jsem pitomá a nepoučená jejich vlastníma chybama – yep, taky kdysi někomu věřili a nevyplatilo se jim to. A já to dobře vim a přesto udělám tu samou kravinu? No nedivim se, že si mě kvůli tomu dobíral.
Prostě, nebyl to jednoduchej rok, protože tohle je přesně jedna z těch věcí, se kterejma si nevim rady. Když se mi toho dotyčnýho nedařilo po zprávách donutit, když ho ani vypršelá smlouva nepřiměla se ozvat, když moje právní poradkyně Klárka neměla dosud čas sepsat na něj žalobu (což se mi protivilo už od chvíle, kdy to začalo vypadat jako že jí bude zapotřebí), jediný, co mi zbylo, byla bezmoc. Bezmoc a občasné rýpavé dotazy od táty, jak to jako hodlám řešit a kdy už to budu mít pořešený.
Pomoct příteli v nouzi. Zní to jako šlechetná věc. Jako něco krásnýho a samozřejmýho. Taky mi to tak znělo. Už to nikdy znovu neudělám, alespoň ne v tak velkých řádech. Půjčit pár stovek je přece jenom něco jinýho než půjčit pár desítek tisíc, nějakej litr se dá ještě rozdejchat, tohle už míň.
Ale abych se po tom výlevu dostala taky k těm dobrým zprávám. Ty peníze jsem mu půjčila 30. listopadu 2011 (oficiálně podle smlouvy, ve skutečnosti to myslím bylo ještě o pár měsíců dřív). Dnes, 24. ledna 2013, mi napsal zprávu ve smyslu, že mu právě na účet dorazily penízky a ať mu znovu pošlu číslo svýho účtu, že mi to pošle.
Nechci to zakřikávat, dokud je nebudu mít na účtě, tak nevěřím ničemu, ale po tom všem, tahle zpráva mi nějak vlila do žil sílu, kterou jsem celej ten rok bolestně postrádala. Nějak to zní jako že tahle nekonečná kauza se snad nakonec přece jenom dovleče ke zdárnému happy endu a že ty peníze dostanu zpátky a everything’s gonna be alright.
Samozřejmě vám dám vědět, jak to dopadlo.
Pokud to ovšem vyjde a ty prachy se mi skutečně vrátí, pak budu mít dost peněz na okamžité srovnání vlastních finančních závazků i na vycestování a zase jednou budu moct říct, že jsem finančně v klidu – a řada z vás bude vědět, že finanční jistota a srovnaný peníze jsou zatraceně důležitá věc pro duševní pohodu. Ale hlavně to prostě půjde. Budu moct zaplatit, co zaplatit potřebuju, a zbyde mi dost na všechny výlohy. A v březnu nebo prostě jakmile se najde vhodná nabídka v Anglii, sayonára. Nebo teda vlastně farewell.
Mám strach doufat, ale snad se mi ta půjčka opravdu brzo vrátí a já budu o pořádnej krok blíž splnění svýho snu. A změny, po nichž tolik toužím, se konečně budou moct začít dít.
Už se nemůžu dočkat, až zase budu psát články bez háčků a čárek a budu se vztekat nad obrácenym y/z. Ach, ty malebné radosti života.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Únava se projevuje

Ono to neni jenom zdání, že nemám na nic čas. Já ho fakt nemám. Normálně namakám v měsíci tak do těch 170ti hodin, za leden jich budu mít přes dvě stě. A já se divim, že ten měsíc zmizel kamsi do háje a já během něj nikde nebyla, nic jsem nedělala a vůbec nic jsem nevyřešila. Byla jsem tak akorát na návštěvě u Maude a naopak já měla doma na návštěvě pana Mysteriózního. Takovej můj záchytnej bod v tom všem bláznění.
Je to znát. Nejsou to jen vlasy, který mi lezou na nervy a nedaj se nijak upravit (i když jsem to už nevydržela a krpet si je přistřihla, furt to není ono, cítím, že po nějaký době zase jednou potřebujou poněkud profesionálnější zásah než jakýho jsem schopná já sama), nejsou to jen tu a tam bolavý kolena nebo záda nebo únava. Je to totální vyčerpání. Nejvíc jsem ho vnímala minulej tejden, kdy jsem odmakala tři dlouhý dny o víkendu, pak v pondělí jsem byla u Mauděte a úterý, středu a čtvrtek, jsem opět strávila v práci. Načež o víkendu jsem byla zaneprázdněna návštěvou a pak zase do práce v pondělí… už to přestávám zvládat a zoufale se těším na volno. Bohužel ale nevím, jak to zařídit, abych si ho opravdu mohla užít. Přemýšlím, že bych měla někam vypadnout. Jestlipak by se v týhle sibérii dalo bejt u nás na chatě?
Doma to prostě nejde, pění mi tu mozek. Nemá smysl se rozepisovat o detailech, faktem ale zůstává, že kdybych se udřela k smrti, tak to našim pořád nebude dost dobrý a furt budu neschopnej lempl. Už včera jsem to v práci musela přetrpět s bolavýma zádama, nějak se mi zasekl celej vršek, a dneska se k tomu přidala migréna, která mě pustila až teď v osm, kdy jsem ze zoufalství sáhla po brufenu. Ach, jak já nerada beru prášky.
Jenže chtít tady po někom, aby ho zajímal můj zdravotní (nebo snad dokonce psychický) stav, to bych se dočkala.
O to zvláštnější a vzácnější jsou mi teď lidi, co k tomu mají úplně opačnej přístup. Teda ke mně. Takovej ten přístup, kterej by měl bejt úplně normální a většině lidí na něm asi nepřijde nic zajímavýho a nijak je to nenadchne, ale o mě když se někdo stará, a myslím tím opravdu stará, tak nedovedu vyjádřit svou vděčnost. Je to silnější pocit než jenom nutkání brečet, je to tak úžasný, že už ani brečet nemůžete, jen zavřete oči a ukolébává vás to, protože víte, že teď, poprvé po letech, jste skutečně v bezpečí. Teď, poprvé po letech, na to nejste sami a kdyby něco, tak to někdo může vzít za vás. A přesně to nutně potřebuju. Aby to občas někdo vzal za mě.
V práci teď máme pomíchaný směny, každej den je tam někdo jinej a jenom já a ještě jedna ženská jedeme pořád na dlouhý, celodenní směny. Já teď navíc ještě na delší než předtím, celej leden dělám třináctky a mám toho nad hlavu. A pořád se o všechno starám. Jedinej rozdíl mezi mnou a směnovou vedoucí je v papírování, u kterýho se já nezašívám, a že nezvedám služební telefon. A možná ve dvou tisících platu. Jinak je to furt na mě, starat se o to, aby na krámě všechno bylo, a včera jsem si zničehonic uvědomila, že mi ten mozek jede celejch těch třináct hodin v kuse a furt rekognoskuju terén, furt kmitám očima z jedný věci na druhou, z vitríny s bagetama do vitríny s dortama, z mrazáku do výrobní lednice, od skladu ke skladu, pořezat krabice, kolik místa je asi v kontejneru, je tam ještě hlídač nebo potřebuju klíče, ve stojanu nejsou mlíčka, pod pultem jsem je taky neviděla, tak to je musim přinést ze skladu než se po nich bude někdo shánět, a taky nahoře došly banánový džusy a nejsou tam pekanový pletence, to by se mělo ještě dopéct… bzzzzzzzzzzzzzzz.
Skoro teď nemedituju. Nemám sílu ani čas. Což je paradoxní. Právě meditace by mi s tím měla pomoct, ale já jsem už zase špatně nastavená a nedokážu se k ní přimět a když už, tak si to poměrně snadno nechám zkazit někým z rodičů, kdo třeba zrovna produpe předsíní. Nebo všema těma až nechutně vzteklejma myšlenkama, co se mi honí hlavou. Vší tou křivdou a nasráním, co se ve mně nahromadily za poslední měsíce a dny, vším, co mám chuť na řadu lidí vykřičet, aby věděli, co si o nich myslim, ale co si nechávám pro sebe, protože jsem zaplavena dokonalou letargií a všechno je mi tak nějak jedno. Aspoň teda navenek.
Potřebuju si odpočinout. A pořádně. A potřebuju se oprostit od touhy po jejich uznání, neboť toho se mi nikdy nedostane. A moje ego to velice špatně snáší.
Nesnáším ego. Vždycky, když se mi ho podaří na chvilku vypnout, je mi mnohem líp. Proč to nejde udělat na furt?
Rubriky
co se mi honí hlavou

V prázdnu

No vidíte to, tak jsem hned po volbách začala v hlavě skládat pěkně poetickej článek o vzpomínání na starý časy, ale neměla jsem čas ho dopsat, poněvadž jsem si potřebovala jít brzo lehnout, a taky jsme se doma zase rafli (nebo spíš rafly, s mámou), a to člověku taky chuti nepřidá. A jak tak teď koukám na ten koncept, tak už mi to přijde neaktuální. A tak i ty nejlépe inspirovaný a promyšlený články kolikrát vůbec nepřijdou na světlo světa, prostě jim to není přáno.
Jsem dneska trochu roztěkaná. Ještě jsem myslí v práci, po třech cédéčkách se není čemu divit, a ještě mě ani zdaleka nepřestaly bolet nohy, který mě v sobotu k večeru zase chytly, a už zase myslím na zítřek. Kvůli mámě jsem se totiž musela postarat, abych měla volno 27., abych s ní mohla jet vyzvednout francouzku, co si přiletí pro Quittanku. Jak se s ní budu domlouvat, to jsem fakt zvědavá, její angličtina je ještě na horší úrovni než ta mojí mámy, a to je co říct. Myslím, že by si obě měly sednout naproti sobě, otevřít notesy a povídat si pouze po chatu s pomocí google translate 😀 A francouzsky umim asi tak pět slov, takže tím si taky nepomůžu.
Každopádně ovšem protože mi na ten den právě vycházela práce, jsem se musela s někým prohodit, a ukázalo se, že jedna kolegyně si zase žádá volno zítra, a tak bylo řešení na světě. Jenže vtip je v tom, že já se s ní neuvidím a nemůžu jí tudíž sdělit, že za mě jde na oplátku toho 27., a nikdo z těch, kdo se s ní vídají, jí to ještě neřekl, ačkoli jsem je o to žádala. Takže abych byla nervní, že třeba nebude moct, nebo se do tý doby fakt změní směny, jak tím pořád vyhrožují, a mně vlastně vyjde na ten den volno, a pak bude úplně zbytečný, že jsem za ní šla zítra… já vim, moc to řešim. Ale když já vážně nesnáším a nezvládám dělat něco zbytečně.
Tím spíš, že si to ze zdravotních důvodů nemůžu moc dovolit. Začala jsem chodit na rehabilitace, kde mi sestra pouští do nohou elektřinu a mně se z toho kroutí prsty. Nepříjemná věcička. Ale snad to k něčemu časem bude, zatím to teda samozřejmě vůbec nic nedělá. Taky si přitom objíždím klouby na palcích nějakym udělátkem, snad ultrazvukem? Ani nevim. A jelikož z toho nejde ani žádný brnění, tak vlastně ani necítim, že by mi to něco dělalo. Takže zase jedna činnost, u který nevidim výsledek a vlastně ani žádnej průběh. To mě ubíjí.
Dneska jsem slíbila zajet na návštěvu k Maude, takže přemýšlím, co k obědu, pak budu muset odstrojit stromeček, do čehož se mi teď vůbec nechce – ale aspoň bude v pokoji zase jednou víc místa – a pak holt budu muset vyrazit do tý sibérie venku. Za těch pár hodin, co jsem si ještě po rehabce šla schrupnout, tam nasněžilo jak za tejden, vůbec nechápu, kde se to bere. Ráno nebylo po ničem ani stopy, o chvilku později otevřu oči a je tam kalamita. Ale co, ať si sněží. Jen ať neklouže.
Někdy člověk mnohem víc vnímá pocit určitýho prázdna, vznášení se ve vakuu mezi zajímavýma věcma. Takovej pocit mám teď. Jako bych nasedla na takový to vozítko v zoo a jen se nechala vézt a koukala se, jak lidi kolem mě běhaj, smějou se, žijou a honěj se za vrabčákama. Já se jen vezu a koukám do blba. Stále mě dojebávají nevyřešené finanční záležitosti, dojebávají mě až tak moc, že se nedokážu pořádně soustředit na nic jinýho. A dalších tisíc maličkostí, od nich se mi hrozně špatně oprosťuje a i když je na chvíli vyženu z hlavy meditací, stejně se tam pak vrátí a já si připadám jako chycená do pasti vlastních špatných rozhodnutí a cizí neschopnosti. Nejhorší je záviset v řešení problémů na druhých lidech. Když na ty lidi není spoleh a nejsou dost aktivní, mám chuť si rvát vlasy zoufalstvím.
Ten moment, kdy to všechno budu mít vyřešený, bude jedním z těch nejlepších momentů mýho života. A za vším udělám tlustou čáru. Jo, na to se těšim.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

„AK je právě ten éter.“ aneb zase jednou komentář k dění

Ukazuje se, že kdo si (hodně) počká, ten se Standova vyjádření nakonec přece jen dočká. Aspoň teda tentokrát. Za sebe musím říct, že opravdovou radost mi v tom udělal hlavně fakt, že LoveShy je zpátky v Klubu! 🙂 Tak to má hergot být. Teď ještě kdyby se Standa nějak vyjádřil k tomu.
K tomu ostatnímu mám asi tak tohle a koho zajímá, k čemu že to vlastně je komentář – pokud jste ještě nečetli, tak Standův testament najdete pod titulkem Nastal čas na změnu?, kterej ve mně sám o sobě vyvolává pocity asi jako *facepalm* a *You Don’t Say*.
Moje první otázka při čtení řádků o občasném vyhazování neaktivních blogerů byla: A co LoveShy? Že občas vyndáme někoho, kdo tomu blogu moc nedává, tři měsíce nepsal a podobně, no to je snad jasné a zcela pochopitelné, ale LoveShy neaktivní nebyla a ani jinak se neprovinila proti jakýmkoli pravidlům či „standardům“ AK (možná tak proti STANDArdům, hh, pun intended) a rovněž nebyla nijak upozorněna mailem, a nebylo jí dokonce ani odpovězeno, když se sama ozvala. Možná to tak nevypadá, nastalo trochu ticho po pěšině, ale my pořád čekáme na odpověď a čekat nepřestaneme ani poté, co nám budou smazány všechny komentáře a články k tématu.
Že by tu docházelo k nějakému naleptávání komunity, to mi vůbec nepřijde. Naopak se v poslední době mnohokrát prokázalo, že jsme stmelenější než by se na první pohled zdálo, že se nebojíme postavit se za blogery ze svých řad nebo i horovat za ty, kteří v těch řadách vůbec nestojí – a nejsme uzavření vůči světu, jak je patrné například z aktivit akčního blogu, které se věnují nejen blogerům z AK, ale i těm mimo, bez rozdílu.
Myslím, že nejsme ani nijak přehnaně arogantní nebo egocentričtí. Jistě, všichni se nejspíš považujeme tak trochu za „osobnosti“ a není se čemu divit, je tak o nás mluveno a v souvislosti s AK je vždycky zdůrazňováno, že právě nějakou tou zajímavou osobností člověk musí být, aby v něm našel svoje místo. Ale myslím, že to je v pořádku. Na někoho to může působit negativně, ale víte co, blogů jsou miliony. Když chcete bejt bloger, tak musíte bejt kurva bloger, jinak vás nikdo číst nebude a ty vaše kecy nikoho zajímat nebudou. Co jste si zrovna dneska koupili na sebe, co jste včera měli k večeři, to musíte prodat, musíte do toho dát všechno a celou tu svou osobnost, lidi vás musej respektovat, musej vědět, že máte názor a že se ho nebojíte prezentovat, ale taky že jste člověk, kterej dělá chyby a kterej si je umí přiznat. Je to úplně to samý jako když chce někdo bejt autorita pro druhý lidi, když chce vést a pomáhat. Jen se to děje v prostředí internetu.
Že je přijetí do Klubu obrovskou šancí, o tom žádná. Sama jsem přesvědčená, že za dobu působení ve zdejších vodách jsem se hodně posunula. Do jaké míry je to přímo díky Klubu a do jaké je to prostě jen můj přirozený vývoj, to si netroufám posoudit, ostatně nejsem čistě jen klubová, živě sleduju zahraniční blogerskou scénu, zejména desítky minimalistů, kteří mě nekonečně inspirují a nakopávají a nutí vydávat ze sebe pořád lepší a lepší výsledky.
Ale myslím, že tu šanci si musí člověk už nějak zasloužit. Dát ji někomu úplně zcestnému, kdo nemá pro tuhle věc podle většiny předpoklady… jako jo, asi bych v tom viděla jistej dobrej skutek. Ale mělo by bejt jasný, proč takovou věc přijímající udělal. Označit toho blogera třeba jako divokou kartu nebo tak něco. Aby bylo jasný, že to neni výsměch jinejm blogerům, kteří měli podle všeho lepší předpoklady, ale jeho prostě v danou chvíli nechytily tak jako někdo úplně zcestnej, koho by bylo fajn vidět, jak si sahá do svědomí a uvědomuje si, že to dělá špatně.
Uraž ego blogera a seš mrtvej.
Mít v klubu některé blogerky, které píšou pro Krásnou, myslím, nikomu nemůže vadit. Jako samo o sobě. Co nás nasralo, bylo prohlášení, že je do klubu přijata každá z nich, automaticky. TO je krajně pobuřující prohlášení. Milý Stando, jak sám říkáš, rozhodující má být kvalita uchazeče a ne to, zda přispívá nebo nepřispívá pro Krásnou. Co se takhle držet vlastních slov?
„Třeba tehdy, když bloger blog zruší, přestěhuje ke konkurenci, přestane na něm vydávat nové články, sám o vystoupení požádá, apod.“ Pořád by mě zajímalo, do které z těch kategorií spadá dosud neodůvodněné vyloučení LoveShy. Asi do „apod.“. Jak už jsem řekla a jak všichni vědí, LoveShy nic takovýho neudělala.
„Proč zviditelňovat někoho, kdo už v klubu není?“ Třeba proto, aby se vědělo, že už v klubu není. Z nějaký úcty k tomu, že v něm byl a působil a že mu něco dal. A aby na to člověk nepřicházel ve chvíli, kdy si vzpomene, že už od svýho oblíbenýho blogera dlouho neviděl nic na titulce. Třeba proto, aby si člověk mohl daného člověka přidat do čtečky ve chvíli, kdy zjistí, že prostřednictvím titulky se k jeho novým článkům už nedostane – na což řada lidí spoléhá. Já na to spoléhala taky, teď už to řeším přes bloglovin, protože AK bloger neví dne ani hodiny a to je smutný.
A dál, Stando – spekulování o ukončení AK je jen projevem tvého osobního vyhoření v dané věci. Netřeba chodit daleko pro důkaz – seznam čekatelů na přijetí a fakt, že naše komunita je čím dál tím provázanější a čím dál tím víc spolu skutečně komunikujeme – v posledních měsících jsem (a jistě nejsem jediná) zaznamenala obrovský nárůst komentářů pod články (aktuálními i staršími), ale děje se to i jinde, na twitteru, na facebooku, prostřednictvím článků, kterými odkazujeme na druhé blogery, různé řetězce otázek a odpovědí nebo prosté sdílení článků druhých… AK žije, o tom nemůže a nesmí být pochyb. Jen se to dění přesunulo víc do éteru mezi blogy. A to je podle mě dobře. AK není blog AK. AK je právě ten éter, teď možná víc, než kdy dřív.
My se prostě jen raději věnujeme vlastním blogům a vlastnímu růstu než přispívání do rubrik klubového blogu, které nás tolik nebaví. Myslím, že by tomu pomohlo oživení některých starých, ale málokdo na to dneska už má čas. Přece jenom jsme vyrostli a spousta z nás už nejsou středoškoláci (nebo dokonce základoškoláci), co mají hafo času na dřepění u kompu. My bychom rádi obnovovali staré tradice a vraceli se k diskuzním rubrikám, které tak krásně vybuzovaly aktivitu. Nebo kladivovali po vzoru velké Kovářky, po níž jsem báj d véj pojmenovala jedno ze dvou našich koťat. Jestlipak o tom holka ví 🙂 Ale nemáme kdy to dělat.
A prosté zveřejňování fotek nebo básniček pro klubové účely? V tom nevidím smysl. Já mám třeba na fotografickou tvorbu deviantart a na poesii rubriku na blogu. Můj blog má dost velkou čtenost a jsem myslím schopná vhodným titulkem přilákat téměř kohokoli na téma, k němuž potřebuju odpověď. Proč bych to posílala ještě na x dalších míst? Radši přitáhnu lidi přímo sem, prostřednictvím titulky. Tomu říkám stoprocentní využití možnosti prezentace, kterou nám existence v AK dává. Jestli to někdo využít neumí a časem odpadne, jeho mínus. Hvězda těch, kteří tohle zvládnou, však stále stoupá.
Myslím, že noví „správci“ nejsou životně nutní. Pokud někdo bude chtít vést nějakou zajímavou rubriku, jasně, sem s ním. Pokud se někdo bude chtít zapojit, rozhodně mu to povolit. Ale myslím, že by bohatě postačila trocha transparentnějšího chování a dodržování toho, co se slíbilo, a hlavně možnost úplně normální demokratické diskuze, která tady prostě chybí a SAKRA, pořád jsem nasraná za to mazání komentářů (a nemluvím o svých, ale obecně), což mi přijde jako sprosťárna vrchního stupně a dokud se za tohle nedočkáme omluvy a uznání viny, tak Standu na milost nevezmu, i kdyby odteď nakrásně publikoval jeden rozhovor s blogerem AK týdně (ty mě fakt bavily, co se s nima stalo?) a rozjel nějakou z těch starých rubrik jako třeba Úhel pohledu nebo nějaké ty filozofické debaty – což by třeba mě hodně bavilo a jsem si jistá, že i spoustu dalších. Myslím, že v tuhle chvíli by to rozhodně byla way to go. Co furt s nějakejma fotkama a básničkama, koho to prosimvás zajímá.
Představte si tu aktivitu tady, kdyby se v úhlopohledové rubrice objevilo téma „Prezidentské volby a můj kandidát“. Ostatně nechápu, proč to nemáme jako Téma Týdne. Myslím, že to je hodně nevyužitá věc. Téma Týdne má být aktuální. Pro společnost jsou teď maximálně aktuální volby a kdo se stane příštím prezidentem. Koho zajímá nějakej „živel“?
Jinak si myslím, že žádat o pomocnou ruku je roztomilé, ale ono by stačilo poslouchat. Jsem líná dělat soupis, ale kdo mě trochu sleduje, dobře ví, že třeba zrovna já se k AK vyjadřuju (pravda, většinou bohužel v dokonalé nasranosti, ale o to snad peprněji a věcněji) dost často a návrhů na zlepšení jsem jistě podala už nespočet. A proto se nebudu opakovat a nebudu se znovu zamýšlet a sepisovat s body, které by podle mě Klubu prospěly. Už jsem to napsala hodněkrát a koho to zajímá, ten si to najde – ostatně pokud ty Standa opravdu sleduje, pak ode mě už hodněkrát odpověď dostal, není nic snazšího, než se podle toho zařídit – tím spíš, že to nebyly jen moje myšlenky, ale jak je vidno z příslušných komentářů, spousta lidí (by) se pod to podepsala a vidí to stejně. Tak jakýpak copak. Poslouchej hlas lidu a budeš králem.
Prohlašuji, že s tím, aby Standa přijímal nováčky, nemám žádný problém. Ale jsem zásadně proti stávajícímu systému „někoho přijmu – lidem se to totálně nelíbí – týden nereaguju nebo jim napíšu, že to je moje rozhodnutí a že do toho nemaj co kecat“. Diskuze, diskuze, diskuze! Možnost odvolání. Možnost ptát se v komentářích a dostat odpověď. ŽÁDNÉ-KURVA-MAZÁNÍ-KOMENTÁŘŮ!
Proč bychom měli věnovat energii pořádání petic a odbojových aktivit? Proč bychom si měli fotit prsa a rozkroky v zoufalé touze strhnout na sebe pozornost? Je totálně špatně, když nás k něčemu takovému neexistence vhodné reakce ze Standovy strany dohání. Jestli je čas na změnu? KURVA ANO, už dávno byl. Ale není třeba měnit lidi, tím spíš, když nemáme žádného kandidáta, který by na tu funkci měl čas. Je třeba změnit přístup a začít se chovat trochu zodpovědně a jako pravej chlap s pořádnejma koulema. A vnímat, co mi lidi řikaj.
A taky si myslím, že v AK by klidně mohlo být o stovku blogerů víc. Stačilo by přidat pár řádků titulky navíc, aby tam články zůstaly chvilku viset a nebyly hned odtlačeny do pozadí a bylo by. Alespoň bude větší konkurence (v pozitivním slova smyslu jako že větší výběr) a upustí se trochu pára. A nikdo nebude říkat, že AK je záležitostí pár desítek elitních jedinců, bude to pořádná banda zajímavejch blogerů a pár desítek novejch tváří dostane šanci, aniž by se stávající blogeři museli třást o svoje místo. Ještě někdo by s tím neměl problém? Přihlaste se.
Rubriky
poesie

Tvůj pláč

Tvůj pláč
slzy od radosti
na smutné tváři
záchvěv od úzkosti
Vrtá mi hlavou
kde bloudí tvá mysl
myšlenky plavou
co dává ti smysl
čeho se bojíš
a nad čím uvažuješ
za čím si stojíš
a co tě ochromuje
Nech mě jen hádat
co se ti v noci zdálo
jak budem to zvládat
a že toho není málo
Všechny ty obavy se v mlze rozplynou
jak sednem si, prsty propletený, a tou vteřinou
jak tam budem spolu sedět
svět bude náš a budem vědět
že život je odjezd do Anglie
a co nevzdáš, to tě nezabije
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

Toulky mysli za oceánem

Čtu si zrovna tenhle luxusní článek na Jenpromuze.cz o Klausovi a jeho posledním vydařeném pozdravu „mým národům“ a převaluju v hlavě, co všechno s sebou budu balit do Anglie. Abych řekla pravdu, na ten moment, kdy si půjdu koupit kufr na kolečkách a začnu ho plnit věcma, který tím pádem označím za ty jediné, bez nichž se skutečně neobejdu, se neskutečně těším. Bude to pro mě jakejsi rituál, vrchol minimalismu, ten nejlepší moment vůbec, jakej může minimalista zažít – moment přerodu a trhání se od všeho, co vlastníš a co vlastní tebe. Zbavení se všech pout, smrskutí tvého vlastnictví na nějakých dvacet kilo věcí, což je pořád děsně moc, ale rozhodně je to sakra velkej rozdíl oproti celýmu pokoji, narvanýmu věcma.
Budou mi chybět moje knihy, ale těším se, až budu chodit do knihovny a číst si je v angličtině – a snad se zase trochu zlepšovat v jazyce prostřednictvím porozumění textu. Někde tu ještě mám kartičku do knihovny, už čtyři roky dumám, jestli by mi ještě fungovala, kdybych ji teď chtěla použít. Vlastně na tom vůbec nezáleží. Jasně že asi fungovat nebude a je to jedno, bleskově si zařídím novou a budu na ni vejrat, na tu lesklou zbrusu novou kartičku s mým jménem, která bude jedním z nesporných důkazů toho, že jsem to udělala a že jsem fakt tam, kde jsem. Budu tu kartičku milovat. I když se nějakou dobu nedokopu do tý knihovny jít, protože na to vůbec nebude čas s tím vším blázněním a řešením jinejch věcí, stejně se budu cítit mnohem klidněji, až ji budu mít v peněžence.
Přemýšlím, kterýho si vezmu plyšáka. Už nad nima tolik neslintám jako dřív, už nejsou zase tak důležitý, ale pořád je ve mně dost silnej vztah k mým někdejším hračkám. A pořád věřím, že mají duši a že jim bude všem líto, že jsem si nezvolila právě je.
No co čumíte, já nikdy netvrdila, že jsem psychicky v pořádku.
Strašně se těším, až budu poprvé plánovat výlet za Nickem. Možná se podaří, že při té příležitosti navštívím i Feudy, bydlí k sobě hodně blízko. Ta představa, že budu se svou absolutně number one kapelou a s tím jedním totálně božím človíčkem navíc popíjet anglický pivo (možná seženu i nějakou plzeň) a úplně normálně se bavit, je úplně šílená a hlavně úplně reálná. Je to prostě úplně normálně možný a to mě nepřestává rozsekávat 😀
S oblečením to nebudu přehánět, hodně věcí jsem už tak vyřadila, takže výběr bude nejspíš dost snadnej. Mít málo věcí je tak osvobozující. Už teď v hlavě přemýšlím, který trička jednoznačně pojedou se mnou, kterou si vezmu bundu a s kterýma botama se určitě nebudu tahat. A do toho se těším, až si na místě nakoupím nový, kvalitnější oblečení. A určitě musím co nejdřív vlízt do nějakýho charity shopu a pokochat se a zavzpomínat. Možná bych si jako plyšáka měla vzít malinu, leoparda, co jsem si ho právě v jednom takovym anglickym charity shopu koupila tehdy, když jsem tam byla prvně. Asi by si zasloužil se na chvilku vrátit do rodné země, byla by v tom určitá symbolika.
A těším se, až začnem s Mírou bydlet. Za těch posledních pár dní jsem se přesvědčila, že by to mohlo bejt hodně dobrý. Těším se, až poprvý vejdu do toho prázdnýho prostoru a začnu ho zabydlovat, zútulňovat a dělat z něj můj životní prostor – jako jsem to udělala tehdy. Chci, aby naši budoucí přátelé a vůbec všichni, kdo přijdou na návštěvu, říkali, jak je jim u nás dobře, jak se tam cítí příjemně. Bude to naše doupátko. Uděláme si ho podle sebe.
Těší se taky moje hipsterský já – na to, jak je Anglie před náma pár let napřed. Bude to jako cestovat v čase dopředu. Jako tehdy. Se spoustou věcí jsem se seznamovala, ne přes internet, ale bezprostředně. Sama jsem je prostě viděla, potkávala, dělala si na ně názor a zjišťovala si o nich víc. Přijela jsem sem a tady to nikdo neznal, nikomu to nic neříkalo. Pár let na to boom, všichni z toho byli hotoví, objevili to jako děsnou novinku a novou vlnu a pro mě už to bylo fakt starý a ohraný a připadala jsem si jak z jinýho světa. Na to se těším. Že zase budu napřed a až pak přijedu, budu zase o dost jiným člověkem. Zas mě to změní, zas budu zkušenější a snad lepší já. Snad spokojenější.
Myslím, že moje rodina ani nepozná, že jsem odjela. Nebo mí kamarádi. Už dobrýho půl roku jsem duševně dávno tam, jen tam ještě potřebuju poslat svý tělo, to je vše.
Pár lidí mi tu bude chybět. Ale to je daň, kterou musím zaplatit. Prostě musím.
Rubriky
co se mi honí hlavou

For my lover, for my lover… ♫

To byly sakra Vánoce!
Včera – a nejen včera – jsem se přesvědčila, že dokonalost ještě existuje a že ještě je možný mít se skutečně dobře, bez háčků a čárek, bez jakýhokoli „ale“ nebo „jen kdyby ještě“. Prostě dokonalost.
Everybody thinks that I’m a fool but they don’t get any love from you, the things we won’t do for love, I’d climb the mountain if I had to, I’d risk my life so I can have you, you, you… ♫
Alonso. Busker z Covent Garden. Zamilovala jsem se tam do jeho hudby, obzvlášť jeho podání Roxanne, to bych brečela. Je to přesně jedna z těch krásnejch věcí na světě, který působí jako dokonalý anestetikum na jakýkoli problémy a trable, ať se děje cokoli. Tohle je duševní. Neni to jako horká koupel nebo jít s někym na pivo, je to mnohem hlubší a víc to funguje, je to lék. Zrovna ten svůj lék poslouchám, naštěstí jsem tehdy neodolala a koupila si jeho cédéčko. A je věčná škoda, že se o něj nemůžu podělit. Tihleti neznámí autoři… na youtube nic nenajdete, jen jedno amatérský video, kde toho neni moc vidět, internet ho prakticky nezná. K vzteku 😛 Kdybych byla nějakej hudební producent, okamžitě si pro něj dojedu, čapnu ho za kabát a šup s ním do světa. Boží člověk.
Přemýšlím, jak jsem o Vánocích vůbec nic nestihla. Ale ono toho zase asi nebylo moc, co bych potřebovala stíhat. Myslela jsem, že budu mít čas věnovat se novýmu blogu, ale zatím vůbec a nevypadá to, že bych teď v nejbližších dnech ten čas měla. Což je na jednu stranu naprosto úžasný. Všechen svůj volnej čas teď trávím s jedním člověkem a stojí to za to. Ty nejvyšší dávky anestetik, jaký je vůbec možný si vzít. Jen do mě s nima. Nevnímám, neřeším, nestarám se, všechno je mi jedno a je mi dobře. Neplánuju. Všechno bude, až přijde čas. Všechno se vyřeší. A když ne, no tak se taky neposeru.
Vášeň. Najednou má pro mě úplně jinej význam.
Nedal by si někdo trochu mlíka?
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Blog.cz se pro mě stal nefunkčním

Helejte se, já z toho nedělám zase takovou vědu. Nesedím u toho a nebrečím. Ale můj výraz v první chvíli byl asi takový to *Hm. Co se na to dá říct. Krčí rameny a mlčí.*

Už nějakou dobu se moc nezúčastňuju takovejch těch debat typu „Co byste tu chtěli vylepšit“, „Co se vám jak líbí“ a podobně. Víte proč? Protože je to úplně jedno. Ať napíšete co napíšete, ať vám v anketách vyjde co chce, Standa má velice krátkou paměť a hlavně mu to je jedno, a tak se prostě nemůžete spolehnout na to, že by nějakej hlas většiny k něčemu byl a že by někoho zajímalo, proč vlastně lidi choděj na tu hlavní stránku.

A proč že to dělaj? No připomeňme si to třeba tímhle, Standou vlastnoručně napsaným článkem o Úvodní stránce, z loňského roku. Cituji a vypíchávám zejména následující odstavce:

„Typický uživatel Blog.cz je konzervativní a jakékoli změny nese těžce.

Oblíbené jsou statistiky pro přihlášené uživatele a žebříček Autorského klubu a Téma týdne.

Většina uživatelů Blog.cz si otvírá úvodní stránku Blog.cz ze tří důvodů: 1) přihlášení do blogu; 2) přehled o návštěvnosti, nových komentářích a článcích oblíbených blogerů pro přihlášené uživatele; 3) hledání nových článků ke čtení v žebříčcích Autorský klub a Téma týdne.“

Ehm. Co se na to dá říct. Někde jsem slyšela, že změna nebude zase tak drastická, že to budou jen drobné kosmetické změny. A vlastně jsou, ale asi jako nechat si ze dvojek udělat pětky nebo místo nosu namontovat rychlovarnou konvici. Proč? No proč ne, žejo, aspoň bude o čem tlachat.

O statistikách nemá smysl mluvit. Vůbec nevím, co tím bylo sledováno, že je na úvodní stránce odkaz na „Detailní statistiky“ (který mimochodem pokaždý, ale fakt pokaždý čtu jako „Debilní statistiky“, fakt nechápu proč…), když blog.cz stále (už kolik měsíců to je, osvěžte mi někdo paměť, někdy od července?) nemá statistiky zprovozněné a tyto trvale hlásí nula přístupů denně. Pokud chci tedy vědět, kolik lidí na blog přišlo, musím si vypomoci Googlem, kde jsem si sice statistiky zprovoznila už se založením blogu, neboť ty zdejší nejsou úplně přesné, ale přesto. To hlavní, co mě vždycky zajímalo při příchodu na úvodní stránku, bylo, kolik lidí včera navštívilo můj blog. A jsem skálopevně přesvědčená, že je to ta hlavní věc naprosto pro každého uživatele blog.cz, možná s malými výjimkami, ať nežeru.
Vážně by mě MOC zajímalo, co je na tom tak strašně zapeklitě složitýho, že to nejde opravit, vážně moc. Vám to nepřijde zajímavý?

Žebříček Autorského Klubu. Zajímá mě. Docela hodně. Aby ne, ostatně v klubu jsem a zajímá mě dění. Téma Týdne rovněž. Ale co mě na tom hlavně zajímá, je název článku. Ten mě buď chytne nebo nechytne, that’s it, a nevím jak vy, ale při stávajícím nastavení to první a jediné, co mě praští do očí, je jméno autora, psané Caps Lockem, který to na mě prostě křičí. Při luštění těch mnohdy krkolomných přezdívek se pak nejsem schopná soustředit na titulek článku, který navíc mezi hlasitě „křičeným“ jménem autora a zmateným perexem upadá v nemilost a prostě není vidět. Jestli vám něco říká pojem „stand out“, tak tohle je přesný opak, ať si to je barevný, na mě to prostě „nevyčuhuje“, já to nevidim. Vidim jenom jméno autora a změť písmenek. Normální postup při tvorbě webu, normální vývoj autorův spočívá v tom, že postupně ubírá méně důležité elementy a zjednodušuje – aspoň ty nejúspěšnější weby to tak mívají. My, samozřejmě, musíme mít vždycky něco special, místo ubírání elementů elementy přidáváme a čím je uživatel ve výsledku zmatenější, tím líp.

Přehled o návštěvnosti, nových komentářích a článcích oblíbených blogerů. Je třeba k tomu něco dodávat? Já myslím, že není 😀 Přehled o návštěvnosti nemáme, přehled o nových komentářích taky ne a články oblíbených blogerů jsou rovněž v prdeli, pokud teda nejsem úplně slepá, takže… prostě cože? K čemu ta úvodka teď vlastně je, připomeňte mi to někdo 😀

Dodávám, že vrchní reklamní box, který mi při prvním náhledu popřál pěkné Vánoce, jsem okamžitě zablokovala. Stejně dopadl i pro mě zbytečný (a obří, žejo?) box „Blog dne“. Naprosto nepodstatná věc. Blog dne je pro mě ten, jehož autor právě zveřejnil zajímavý článek, a ne ten, který mi na základě bůhvíčeho vygeneruje automat (nebo nastaví Standa…?), z náhledu vidím pouze design a ten mě nepřitáhne, mně zajímají titulky, titulky, titulky.

Hnidopišsky bych ještě mohla okomentovat boxík „Váš blog“, na němž není nic vysloveně zle, ale nelíbí se mi a jsem přesvědčená, že předchozí zpracování bylo funkčnější, nehledě na to, že mě fakt rozčiluje zkrácená url adresa mého blogu, která tam na mě neustále pomrkává – viz obrázek. Můj blog neleží na adrese phoe…se. A co to kvantum prostoru mezi vrchním řádkem a spodkem? Je to hnidopišství, ale nezlobte se na mě, měsíce keců a upozorňování, těšte se a já nevim co všechno, tajnosti a kecy prdy, a tohle jako výsledek? No to mě poser 😀 To by spíchla moje babička za pět minut v Malování. No možná i děda, a to je už pár let po smrti.

No, tolik k morbidnímu humoru (mám já to zas dneska náladu) a kibicu, shrnuto a podtrženo, pro mě se úvodní stránka blog.cz stala s těmito „převratnými“ změnami naprosto nefunkční, to jediné, co mě tu momentálně zajímá a co pro mě funguje, je tlačítko Správa Blogu, na které hned po otevření stránky zuřivě klikám, abych už byla pryč z toho maglajzu a mohla se věnovat tomu důležitému.

Asi to jediné, co mohu hodnotit skutečně pozitivně, je zkracovátko „Napsat nový článek“, které mi o jedno kliknutí usnadňuje život, když jdu vysloveně jen psát (což je, bohužel, od nynějška skutečně asi to jediné, co tady budu schopná dělat, protože díky změnám dostaly moje možnosti lustrování zdejších blogů pořádnou ránu a moje působení v komunitě je tím opět o něco více ohroženo – což zase nepochopíš, protože nejde tu hlavně o to? Nebo spíš – nemělo by jít?).

Jsem typický uživatel. Jsem lemra líná. Vím o tom, že existují fígly, jak to či ono obejít, ale proč bych to doprdele měla dělat?

Abych řekla pravdu, dostávám čím dál tím víc důvodů odsud odejít a jako – mě to moc neničí. Jako jo, mrzí mě to. Bude mě to mrzet, asi jako mě mrzelo odejít z lide.cz a přestat fungovat v tamější komunitě „chatařů“. Přestat se scházet s lidma, se kterýma jsem tam prochatovala spoustu hodin a něco pro mě znamenali. Bude to změna. Přijdu o čtenáře, přijdu o to dění tady, o odezvu a o kontakty. O tu budovanou síť, o základnu. Něco dobrého, co mohlo být dobré i nadále, bylo pošlapáno a zničeno a rozpadá se to. Za vším hledej ženu. Nebo Standu.

Loučí se m. z blogu, který se mi čím dál tím hůř používá. Ta komunita tady mi bude chybět, ale nedá se svítit.

Konec světa čekali jen pitomci. Jen pitomec taky nevidí, že za stávajícího vedení se rapidně blíží konec projektu Blog.cz.
Rubriky
Bez kategorie

A co že bylo pod stromečkem?

Tak předně moje vyžádaná čakrová svíčka 🙂 Musím říct, že ačkoli jsem si řekla o duhovou, vůbec bych se nezlobila za některou z fialových nebo bílou. Poslední dobou meditace silně zanedbávám a velice ráda bych se do toho zase víc ponořila a ne že by se mi k tomu nehodily.
Několik sprcháčů. Čokoládovej jsem vyzkoušela hned, nedalo se odolat. Naprostá lahůdka 8)
Punčocháče. Nevim, koho to napadlo, myslím, že je nepotřebuju, ale zase ne že bych je neužila. Hned dneska mě donutily vytáhnout zase jednou sukni. Uvědomila jsem si díky tomu, jak dlouho už jsem na sobě sukni neměla. Neni na škodu občas se vyfiknout.
Voucher na masáž hlavy včetně péče masážním pavoučkem. Jaj, na to se těším 8) Sice poněkud mámě závidím ten její na masáž lávovými kameny, ale hlava bude taky dobrá.
Suchej šampon, svíčky z Ikey, dárková kartička do Ikey, Ferero Rocher… aneb mé oblíbené consumables. Brzo to spotřebuju a nezůstane mi po tom žádnej bordel, nic na co by se chytal prach, tak maximálně skleničky od svíček – ale ty obvykle vyhazuju, nemám pro ně využití. Je to dárek v podobě prožitku. Vůně svíčky. Osprchování se. Baštění něčeho dobrýho.
A ještě takovou malou surikatku – přívěsek na mobil. Roztomilá malá věc 🙂 Jo a abych nezapomněla, taky kovový náušnice ve tvaru kytary. Já sice náušnicím moc nedám – mám jich už strašně moc párů – ale něco takovýho přesto dokážu ocenit, to téma je prostě perfektně zvolený.
A nakonec brácha si ze mě udělal chodící reklamu na vlastní web a dal mi tričko z jejich eshopu 😀 Jak rozkošné. Ale musí se tomu nechat, že to tričko má fakt pěkný barvy.
Jo a vlastně ještě nějaký prachy taky. Táta řekl, ať si za ně hlavně koupim něco, co užiju. Tak nevim, váhám mezi drogama a dobitím openkarty.
No, prostě letos to vyšlo dobře a jsem i ráda, že se líbily moje dárky. Ani nemluvě o tom, že jsem mámě koupila Simon’s cat – Kitten Chaos a tátovi druhej díl 1000 věcí, co mě serou – oboje věci, co si sama chci přečíst 😀 Tomu se řiká zabít dvě mouchy jednou ranou. Multifunkční dárek. Jupijéj.
A co vaše Vánoce?
Rubriky
Bez kategorie

Jak jsem se letos vykašlala na Vánoce

Vánoce, jak je notoricky známo, by měly být svátky klidu a míru. A – jak je rovněž notoricky známo – málokdy jsou. Jednak je to honění se za dárky, jednak úklid, jednak hysteričtí členové rodiny, kterým prostě MUSÍTE okamžitě říct, co chcete k Vánocům, jinak se zblázní, a hlavně to s nima musíte jít nakoupit, protože jinak si můžete bejt jistí, že dostanete nějakou nebetyčnou kravinu nebo něco, co se silně vymyká vašemu vkusu nebo to nesmíte jíst, protože je to přesně ta jediná sladkost nebo druh ovoce, na něž jste silně alergičtí.
Já to letos vyřešila celkem dlouho dopředu prostě tím, že jsem sepsala článek, co k těm Vánocům letos chci a nechci a na něj jsem odkázala mámu – záruka toho, že se to dostane i k babičce a že ty dvě se spolu o to nějak podělí. Tohle se u mě už stalo tradicí, jen letos jsem k tomu přidala velice důrazné prohlášení, že nic z toho nevyžaduju a nepotřebuju a že mi nemusí nic dávat, protože – insert přednášku o mém náhledu na materiální vlastnictví.
Musím říct, že jsem už dávno vyrostla z dětského očekávání Vánoc a spíš se v posledních letech přepínám do dospěláckého módu, čili že z toho začínám mít osypky už dva měsíce dopředu a čím víc se to blíží, tím víc mě jímá hysterie.
A tak jsem se na to letos dost vykašlala. V listopadu jsem si začala sepisovat nápady, co bych komu mohla dát, protože já prostě nejsem schopná provádět vánoční nakupování stylem „dva týdný budu chodit po vánočních trzích a obchoďácích a na něco narazím“. Kdepak, já to musim mít vymyšlený dopředu a pak vyrazit a jít cíleně do toho jednoho, maximálně do dvou míst, kde daný věci stoprocentně seženu. Jednak protože nesnáším davy a obzvlášť z těch vánočních mívám panický záchvaty, jednak protože mě letos vážně děsně bolí nohy a každej krok navíc je utrpení.
Dost jsem přemýšlela, jak bych se uchránila toho tradičního šílenství u nás doma. Letos mi na Vánoce vyšlo volno, a tak jsem věděla, že mě nezachrání práce. Nakonec mi to pomohla vyřešit předvánoční návštěva pana Mysteriózního. Zůstal u mě skoro celé tři dny a musím říct, že to významně pomohlo. Na tři dny jsem se zavřela do pokoje a nevnímala nic, co se kolem mě děje. Mrzelo mě to akorát když přišla na návštěvu babička – což mi mimochodem přišlo od našich dost nefér, dobře věděli, že se jí nebudu moct věnovat. Ty tři dny byly naprosto úžasný a báječně jsem si odpočinula, vlastně se mi po letech konečně podařilo udělat přesně to, co by člověk udělat měl, a sice strávit Vánoce s tím, koho má opravdu rád a s kým je mu dobře.
Nemáme vánočku, valnou většinu dárků jsem nakupovala v neděli večer a vánoční úklid a zdobení jsem dělala až na Štědrej den – a vlastně jsem to dost brutálně odflákla, takže se nedá říct, že by mě letos naplnila nějaká extrémně vánoční atmosféra, ale to se dalo čekat a já jsem hlavně ráda, že jsem si odpočinula.
Vzhledem k věcem, co čekám od příštího roku, možná že o příštích Vánocích to budu zase vidět jinak, ale letos mi fakt bodlo se na to vykašlat a nic nehrotit a i když cítím trochu zklamání z toho, jak málo to už pro mě znamená, jsem vděčná za tu trochu klidu a totálního zevlení a za tu blízkost a společnost, jež mi byla dopřána. Co si člověk může přát víc než sounáležitost a vzájemnost. Než to nejdelší objetí na světě. Než ten nejzoufalejší a nejopravdovější polibek.