Samota mě vůbec nesere. Mívám momenty, kdy dost silně zatoužím vypadnout mezi lidi, ale to už musí bejt, obvykle jsem radši, když mě nikdo nevidí, nikdo na mě nemluví a nikdo po mně nic nechce. Spíš mám pocit, že jsem čím dál tím asociálnější. Nebo je to prostě jen součást toho všeho, jak se tomu… no, osobní vývoj.
Co si tak vzpomínám, vždycky jsem vlastně byla víceméně sama. Nezapadala jsem. Nebyla jsem schopná dělat si přátele tak snadno jako druzí. Bála jsem se lidí. Když se mi někdo líbil, nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. Byla jsem zoufale trapná a mimo a opožděná. Když ostatní holky s drsňáckým výrazem kouřily pod hospodou a chlubily se, s kým kde randí, já si nejradši hrála doma s mončičákama, na dlouhý hodiny jsem se zavřela do vlastního světa, kam za mnou nikdo nemohl, a bylo mi tak dobře.
Dodneška jsem v podstatě asi radši sama. Ale ne furt, samozřejmě.
Někdy, dost často, mám až šílenou potřebu s někým bejt. Obvykle je to někdo konkrétní. Jeden, dva, maximálně tři lidi, který mi v daný chvíli rozumí a můžou mi pomoct, většinou jen tím, že se mnou budou a že budou mlčet. Nemám moc ráda situace kdy potřebuju podržet a někdo má zrovna potřebu dávat mi přemoudřelý rady a ohánět se vzletnejma frázema jako že bude líp podobně, což je paradoxní, protože sama samozřejmě hrozně ráda dávám rady do života. Ale zásadně jen v situacích, kdy se mě na ně někdo ptá a řiká si o ně, a vždycky k tomu dodám, že je to pouze něco, co bych v daný chvíli udělala já, a že se to nedá brát za nějakou eternal truth. Například máme v práci brigádnici, která je poměrně zoufalá ze svýho vztahu a nějak asi nabyla dojmu, že já jsem hrozně chytrá a skvělá a že jí musim říct, co má dělat. Prosimvás já. Věčnej vztahovej zoufalec a poslední rok totálně beznadějnej single.
Což s tím samozřejmě taky souvisí. Po všech těch eskapádách se vztahama jsem ad 1) srdečně tak rozlámaná, že už prostě asi nefunguju tak, jako dřív. Poměrně snadno se rozsypu, když se s mým srdcem nezachází dobře, a ad 2) tak opatrná, že málokomu dovolím vstoupit. Ne že by o mě nebyl zájem, pár takových se našlo, co by rádi, ale já prostě nemůžu, protože už dopředu na těch lidech vidim, že to nemá smysl. Že mě neberou. Že bych se do něčeho nutila. Že by mi to za to nestálo.
Protože takovejch věcí, co mi za to nestály, už mám za sebou taky dost, a nestojím o další.
A pak je tu ta věc s odjezdem. Možná to používám jako výmluvu, ale něco pravdy na tom taky je – já si tu teď vlastně ani nemůžu nic začínat. Sice nevím, kdy a jak se to podaří, ale mám v plánu odjet. To bych nemohla udělat ani nikomu tady, ani sobě, už znova ne.
Když jsem do profilu psala, že ze všeho nejradši trávím večery s hrnkem čaje, myslela jsem to vážně. Čím dál tím míň se mi stává, že by mě zachvátila nezvladatelná touha jít kupříkladu pařit nebo jít s někým do hospody. Není to jenom tím, že chodím do práce, to je blbost, tam chodí kdekdo. Možná ne na dvanáctky a možná ne s tak náročnou pracovní náplní, ale stejně. Kdyby se mi chtělo, tak půjdu. Ale mně se nechce. Nepotřebuju se vybíjet, na to si vystačím s prací. A na dobití mi postačí skvělá hudba nebo pár výjimečných lidí, kterým výjimečně věnuju trochu svého času – a že ten je mi s takovým pracovním rozložením čím dál tím vzácnější.
A když už ty lidi vídám, tak radši pěkně jednoho po druhym, žádný velký sleziny a davy a akce. Radši si je pěkně po jednom dávkuju a každýmu věnuju sto procent a s těma, s kterýma se nedá takhle ve dvou bejt (třeba je to trapný, divný, nemáte si co říct), hned vím, na čem jsem a že to nepůjde, protože já potřebuju mít kolem sebe lidi, se kterejma se takhle bejt dá. A tím bejt mysím fakt jenom bejt, postačí dřepět spolu nad hrnkem čaje v tlumeném osvětlení a podávat si šíšu a mluvit o životě a o lidech a o těžce filozofickejch otázkách a o zájmech a o píčovinách. A nebo nemluvit vůbec. Bez pocitu, že je to nějak špatně, protože neni.
A proto si tak skvěle jdeme na ruku s kočkama. Protože se vzájemně chápem a respektujem. Každá z nás má svoje mazlící momenty, kdy prostě nutně potřebuje čísi pozornost a dokáže si o ni říct, a každá z nás si občas chce pohrát a vyblbnout se. Ale povětšinou jsme fanoušci těžkýho zevlu, samoty, relaxace, odpočinku, spánku a nicnedělání. Nejde jen o lenost, i když líná bývám taky, hlavně v první polovině dne. Ale když mám den pro sebe, zvládnu obvykle udělat spoustu zajímavejch věcí, který mě těší, ať už je to nějaká tvůrčí činnost, čtení, přesazování kytek, úklid, zbavování se bordelu nebo reorganizace. A vlastně nesnáším, když mě v tom někdo ruší a něco po mně chce, třeba abych s ním někam šla.
Ovšem pak jsou i dny, kdy mě u toho nikdo nevyruší a neozve se a já jsem na brečení z toho, že nikoho nezajímám. Nojo, holt jsem furt ještě ženská a neni to se mnou nejjednodušší 😀 Ale furt doufám, že se najde někdo, kdo s tím bude umět pracovat a díky komu už nikdy nebudu sama, i když zrovna nebudeme u sebe.
No, vlastně jsem pár takových lidí už našla a díky nim je život snesitelnej.
A vůbec.
😀
Třeba mně vloni dal Anděl naprosto dokonalej dárek – aromalampu, naprosto kouzelnou, která se okamžitě stala mým zamilovaným kouskem, ale hlavně, která byla zabalená v nádherný černý krabičce a přebalená stříbrnou stužkou, na níž byla pověšená malá stříbrná vánoční ozdoba posypaná třpytkama.