Měsíc: Leden 2011

Jsem na sebe pyšná 🙂 V sobotu náročnej celodenní výlet, v neděli plavání a dlouhá procházka a dneska fitko? Kde se to ve mně bere?

Mám pocit, že se ve mně otevřely nějaký dveře, na který se už dlouho valil všechen možnej obsah zevnitř a teď se to prostě ve velkym sype ven. Mám najednou neuvěřitelný množství elánu a chuti dělat něco dobrýho pro sebe. Ne že bych teda měla nějak víc energie, spíš naopak, ale i když se pořád cítím unaveně a na spaní (to ty zatracený noční můry), zároveň mám pocit určitý probuzenosti a připravenosti, no a hlavně teda ta chuť a aktivita vzrostly a to až neuvěřitelně.

Zdálo se mi to téměř neproveditelný, a teď to dělám, úplně bez problémů. Sama od sebe. A ještě s kreativitou a s nadšením. Dneska jsem se po těch třech dnech bez masa a s pohybem cítila tak dobře, jako už dlouho ne. Aktivnější. Pohyblivější. Najednou se i chůze sama stala jednodušším pohybem a když jdu do schodů, mám pocit, že se vznáším – přitom ještě před týdnem jsem to vyšlapávala jen tak tak, supěla jsem a musela jsem se hrozně nutit ke každýmu dalšímu schodu.

I v tom jídle zatím v pohodě. Někdy si říkám, že už jsem vyčerpala nápady a že nemůžu pořád žrát sejra, ale pak mě vždycky napadne další zvláštní kombinace a pochutnám si tak, až se divím. A to všechno s řádnou porcí zeleniny a ovoce. A ještě jsem dneska znovu zavedla svoje starý pravidlo o snižování příjmu cukru. Je totiž fakt, že posledních pár měsíců jsem se naprosto přestala kontrolovat a hrozně si přeslazuju čaj, a tak jsem se zase vrátila ke svýmu limitu max jedna lžička na hrnek a spíš se budu snažit pít ho neslazenej, aspoň teda přes den (ráno tam ten cukr tak nějak potřebuju). Druhým pravidlem se hodlám přimět k pozření aspoň jednoho kusu ovoce nebo zeleniny denně, což se na první pohled zdá jako hrozně malej limit, ale vzhledem k tomu, že donedávna jsem neměla ani to, je to docela dobrej první krůček.

Samozřejmostí pak je omezení nezdravýho stravování po fast foodech (což jsem sice nedělala denně, ale prostě jsem to dělala), vysazení salámů, párků a uzenin obecně, zavedení většího množství jogurtů a tvarohů, který si jinak dám jen výjimečně, a prozatím se teda držím i s tím masem vůbec. Ale uvidíme, nedělám si iluze o tom, že bych to odteď vydržela už navěky, i když mi to zatím jde dobře. A zejtra si možná udělám zapečený brambory, aspoň zatočim s těma konzervama hrachu a kukuřice, co jsem tuhle otevřela a teď nevim, co s nima.

A taky možná začnu běhat, poslední dobou se k tomu běhání pořád tak nějak nachomýtám a zdá se, že už mi to nečiní takový potíže jako dřív, takže proč to zase jednou nezkusit natvrdo? Krom toho se nemůžu dočkat, až se oteplí, hned vyrazim na brusle nebo na kolo a vůbec, move, move, move!

Jeez, já tu vážně celej článek řešim zdravou stravu a pohyb? Zdá se, že se se mnou letos fakt dějou věci 😀 Inu, jen tak dál.

Ten sen byla kombinace naprosto krvavýho hororu s psychem, Aktama x a bůhvíčím ještě. Odehrávalo se to v jedný nemocnici a začalo to přibližně tak, že jsme v jednom velkym sále (ten sál byl původně myslim hračkářství nebo nějaká taková prodejna, ale pak se to změnilo na nemocnici) našli strašnou spoustu polštářů, potřísněných krví. Byly to fakt hektolitry krve a byla rozstříkaná úplně všude. Někdo to začal prohlížet a zjistil, že v těch polštářích něco je. A když jsme to něco vysypali, zjistili jsme, že ty polštáře jsou plný kusů naprosto znetvořenejch zakrvácenejch torz ženskejch těl. Byly tam hlavy, nohy, ruce, no prostě všechno, a bylo to děsivý.

Případu se pak ujala policie dohromady s FBI. Do toho celýho byly zakombinovaný ještě další věci, například tam byly nějaký zvláštní lejstra, který teda nebyly ničim zvláštní do tý doby, než jsem v nich vysledovala takovej nějakej kód a oznámila jim to. Zdánlivě je to posunulo v případu, ale do jeho vyřešení měli ještě hodně daleko Scullyová, která to vedla (už jsem řikala, že to bylo zkombinovaný s Aktama X? :D), pak navíc začala podezřívat mě.

K velký změně a zhoršení celýho snu došlo, když jsem se procházela kolem porodnice. Ležela tam spousta mimin a jedno z nich takovym podivnym způsobem zvedlo ruku směrem k oknu, kde jsem nikoho neviděla. Trochu jako když hajluje nebo salutuje, což mimina obvykle nedělaj. A tak mi došlo, že tu máme co dočinění s něčím nadpřirozeným a že to mimino o tom něco ví. Začala mě jímat hrůza, ale chtěla jsem to vyřešit, a tak jsem si s ním šla promluvit, pokud to teda vůbec bude umět.

Mimino nakonec nebylo zase takový mimino a i když to bylo trochu ve stylu miminkovštiny, vyjevilo mi docela dost informací. Asi nejděsivější bylo, že se celou tu dobu usmívalo, zjevně bylo na vraha/vrahy (měli jsme podezření, že je za tím víc lidí) nějakym způsobem napojený. Z jeho posunků a několika slov jsem vyrozuměla, že se schyluje k další nepěkný vraždě. Byla jsem v tu chvíli na sesterně s jednou sestrou a chytla mě hrůza, že to na nás přijde tady a teď. Ptala jsem se teda mimina, jestli umřu, a ono s úsměvem ukazovalo, že já ne, ale ta sestra jo. A že když nebudu stát v cestě, nic se mi nestane.

Po nějakejch dalších věcech se stalo, že jsem seděla sama v sesterně, jen s tím miminem myslím, když v tu chvíli dovnitř přišli nějací dva chlapi a vtáhli tam úplně příšerně znetvořený torzo tý sestry. Vzápětí mi ukázali nějakej papír, na němž byly jejich podobizny nebo co, a když jsem zavrtěla hlavou na znamení toho, že je nepoznávám a nikdy jsem je neviděla (což byla pravda, celou dobu jsem se dívala do země a do nějakýho magazínu), nechali to torzo tam a zmizeli.

V naprostý hrůze jsem to překročila, vylezla ven a tam jsem začala zoufale hledat policajty a Scullyovou, abych jim řekla, že došlo k dalšímu zločinu. Později, když jsem je našla a všichni cajti seděli v jedný místnosti, kde se radili, padl mi zrak na dva, co seděli u dveří. Najednou mě napadlo, že by to mohli být oni, a začala jsem na ně ukazovat a křičet, že to jsou ti dva – ale oni se jen smáli a kroutili hlavama. Říkala jsem si, že nesmím polevit a musím být důvěryhodná, protože jedině tak je můžu znejistět, oni si řeknou, že by mi někdo nakonec mohl uvěřit a vyprovokuju je k útoku. To se ale nestalo, jelikož namísto nich se na chodbě objevil jinej chlap, kterej, když jsem na něj taky ukázala, se najednou změnil, najednou měl ruce navíc a začal běsnit.

Popadal všechny, co se namanuli okolo a nevím, jestli je zabíjel, trhal na kusy nebo co, v tu chvíli jsme všichni, kdo jsme mohli, vzali nohy na ramena a zdrhali jsme ven z nemocnice. Tím to končilo.

Ještě mezitím tam byly hodně zajímavý kapitoly o průběhu policejního vyšetřování, který taky vůbec nechápu, kde se ve mně vzaly, ale to už nebylo tak strašidelný. Když jsem se pak vzbudila, dlouho jsem se převalovala na posteli v hrůze, že až se příště otočím, bude vedle mě ležet ohlodaná mrtvola.

Moje další sny už byly poklidný. Pamatuju si zejména jeden, kdy jsem coby samozvanej poradce ve školce nebo škole nebo co to bylo radila jedný učitelce, co má dělat s šikanou. Jedna holčička tam byla opravdu nemotorná a totálně poslední, měla hrozný oblečení, který se jí ještě k tomu zachytávalo do různejch prolejzaček, takže pak jen křičela a byla bezradná, no prostě totální outsider a loser. Tak jsem si ji vzala do parády, naběhly jsme do krámu a nakoupily stylový oblečení, s nímž se jí už nikdo nebude posmívat, a pak tam byl střih na nějaký závěrečný vystoupení, což mohlo bejt po týdnu i po několika letech, nevím, každopádně na něm se teprve ta holka ukázala v nejlepším světle, protože zpívala se sborem – fakt nádherný živý písničky – a její sóla fakt stály za to.

V tu chvíli to bylo jako bych ta holka byla já a i když jsem seděla úplně nahoře v poslední řadě, pořád jsme tak nějak splývaly a ten zpěv jako by byl můj nebo jako by ona zpívala na playback. Každopádně to mělo obrovskej úspěch, lidi čuměli a tleskali a ředitelka (nebo to možná byla učitelka tý třídy) mi gratulovala, jak jsem tu holku napravila. Měla jsem z toho ohromnej pocit, bylo to jako by nějakej můj projekt dosáhl úspěchu a já se hřála na výsluní. Ty pohledy kolem mě, který zíraly, jak se z ropuchy stala hvězda, stály za všechnu námahu.

Byla jsem pak v jakymsi sídle, kde mě nějaká kněžna nebo co to bylo hrozně obdivovala, zvala mě, abych u ní bydlela, omlouvala se mi, že mě dřív podceňovala, a všelijak kolem mě poskakovala a trylkovala samou chválu. Už nevím, o co šlo, ale bylo to fajn 😀

No a teď mi řekněte, kde se to ve mně bere. Na horory se nedívám, ani nic děsivýho nečtu, před spaním jsem koukala na gilmorky, na facebook a do knihy o meditacích, tak odkud to sakra pořád přichází? Je snad možný, že ty resty, co ve mně ležej, maj až takovou negativní sílu, že do mě hustěj takový hrůzy noc co noc? Nebo je ve mně něco ještě horšího,  něco ještě zlejšího, o čem ani nevim a co takovym způsobem vyplouvá na povrch? A jak se toho mám zbavit, co mám dělat, aby mi ty můry už daly pokoj a abych se konečně jednou mohla v klidu vyspat? Už mě to vážně unavuje, celý dny jsem vyšťavená a zachmuřená jen proto, že mě celý noci pronásledujou vrazi, duchové, démoni, lidi se zlýma úmyslama, co na mě sahaj svejma nepříjemnejma rukama tak, že je i v tom snu fyzicky cítim, lidi, co se posmívaj, utržený hlavy, co se na mě dívaj, torza, krev, zloději, stalkeři a lidi, co neposlouchaj… Co to se mnou sakra je?

Celá akce začala v devět ráno ve Stromovce, kam lidi z centra chodí pravidelně každou sobotu běhat a jednou za čas se tam pořádá Sri Chinmoy marathon pro veřejnost a lidi všeho možnýho věku a zaměření se tam sejdou, aby si zaběhli dvě míle a dali si trochu čaje a dalších dobrot, který pro ně dobrovolníci z centra nachystali. Tentokrát to byly skořicový lívance a musím říct, že byly prvotřídní 🙂

Nejsem zrovna největší příznivec běhání a páteční narozeninová oslava byla poněkud zmáhající, o nepříznivých podmínkách pro běh nemluvě, takže pro tentokrát jsme s V. přišli jen fandit a podívat se, jak to vůbec vypadá a probíhá. Myslím ale, že den, kdy si to přijdeme i zaběhnout a ne jen stát na startu s termoskou čaje v rukách, určitě přijde 🙂 Vidět tváře všech zúčastněných po doběhnutí, to docela rozptýlilo moje obavy jako že toho pravděpodobně víc než půlku ujdu se zkřiveným výrazem na tváři a s hrozným bodáním v boku. Tady na tom prostě nikomu nesejde, jak a kdy doběhnete, hlavní je, že se zúčastníte, a to s úsměvem, samozřejmě.

Po běhu se nám trochu rozmrholilo a počasí se netvářilo zrovna výletně, ale přesto jsme se rozpočítali do několika aut a po chvíli vyrazili. A na tomto místě přichází několik postřehů k lidem okolo.

Předně se zdá, že rozdělení místnosti na ženskou a mužskou část při meditacích není zdaleka to jediný pravidlo, kterým se lidi z centra řídí. Nejdřív mi to připadalo jako náhoda, ale časem mě napadlo, že to tak bylo schválně, když rozdělili auta na holčičí a klučičí. Došlo mi to u večeře, když si V. jeden z „hlavasů“ zavolal ke svýmu stolu pod záminkou, aby tam neseděl sám – což bylo zcestný, k tomu stolu se už mezitím řinulo několik dalších chlapů. Takže jsme byli rozděleni na takový dva uzavřený kláštery a já pořád nevím, jak se na to mám dívat.

Je fakt, že při meditacích a vůbec při zařazení mezi holky/slečny cítím v sobě i okolo sebe zcela jinou energii. Víc mi dochází, že jsem taky ženská a třeba pokud jde o zpívání, je to najednou o něčem úplně jinym, když jsme v podobný tónině – stejně jsem ale toho názoru, že ty mantry psal sadista, jelikož tak vysoko položený písně nemůže nikdo normální uzpívat. Obzvlášť u některých moje hlasivky vyloženě trpí a někdy mám co dělat, abych se tomu skřehotání (svýmu i okolnímu) nesmála. 

Jenže na druhou stranu se mi to dělení vůbec nelíbí. Nelíbí se mi obecně být vtlačována do nějakých podivných pravidel, nelíbí se mi, že se na mě dívají divně, když se bavím víc s klukama než s holkama, nelíbí se mi být odříznuta od V. zrovna ve chvíli, kdy mu chci něco říct.  A nelíbí se mi taky hrát si na něco, co nejsem – jako třeba když jsme si v restauraci vybírali jídlo a všichni kolem mě dělali neuvěřitelný okolky s tím, jestli je v tom či tom maso nebo jestli to vedle masa leželo. Hlavou mi běžela škodolibá myšlenka dát si něco z těch lákavě vypadajích typicky českejch lahůdek, ale zároveň jsem se zhrozila nad představou, co by následovalo. Zaplavily mě katastrofický vize toho, jak se na mě dívají, co mi říkají, jak mě vyhání k jinýmu stolu, proklínaj, vypovídaj ze svýho spolku a bůhví co ještě. No prostě napadaly mě hrozný věci, a tak jsem si radši dala bez keců smažák, ale připadala jsem si divně. Ne že bych si ho dát nechtěla, já smažák miluju, ale prostě ten pocit, že byl najednou tak povinnej, z něj udělal skoro až nepřítele a něco méně hodnotnýho. Možná to moc řeším, ale byly prostě momenty, kdy tam na mě ze všeho padala úzkost nebo spíš nezvyk k takovým opatřením a pravidlům a bylo mi trochu nepříjemný se jima řídit a nesmět ani pomyslet na nic jinýho.

Docela pěknej a sympatickej zvyk je ovšem vždycky po sednutí do auta a před výstupem meditovat,  pro ochranu. Jen než jsem si na to zvykla, musel samozřejmě přijít nezbytnej moment trapasu, kdy jsme stavěli u pumpy. Nevěděla jsem totiž, že to nedělají jen v cíli, ale po každym dojetí kamkoli, a tak jsem suverénně vystoupila z auta i s báglem a všim a vzápětí je vidím, jak sedí nehybně vevnitř a nejdou. A jak mi nejdřív nedošlo, že meditujou, tak jsem se ještě blbě ptala:“Jde někdo ven nebo co?“. No a vzápětí jsem měla chuť si ukousnout jazyk 😀 A teď co s tim, žejo – mám počkat venku až domeditujou a bejt za černou ovci? Nebo se mám pokusit narvat se zpátky do auta, což potrvá a bude to hlučný, a zapojit se?

Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost, bylo to mi to sice trapný, ale nechtěla jsem stát bokem a vypadat, jako že jejich zvyklosti sabotuju a odmítám – byl to jen omyl a ostatně  i mně samotný se v tom autě meditovalo dobře a přišlo mi to jako hezkej zvyk, kterej jistým způsobem praktikuju už hodně dlouhou dobu.

Postupem času jsem si totiž vypěstovala velmi silnou lásku k životu a respekt z toho všeho, co se děje a co se může stát na silnicích. Nezáleží totiž na tom, jak dobrý máte auto nebo jak dobrýho řidiče, kteroukoli vteřinou se může něco podělat a vy buď přijdete o nohy nebo o kejhák a já se prostě v autě hrozně bojim. A tak jsem se naučila modlit se kdykoli do něj vlezu a někam jedu. Nedělám to teda úplně stoprocentně vždycky a taky to obvykle nemívá tak meditativní podobu, ale prostě to dělám a na konci cesty obvykle ještě poděkuju za to, že jsme dojeli. Takže tohle pravidlo by pro mě problém nebyl. Mno, ale teď už dost postřehů z cesty, přejděme k výletu samotnýmu.

Původně kolovaly řeči o Ještědu, ale nakonec se jelo se do ski areálu Monínec. Na programu byla túra po okolí, o čemž jsem dopředu neměla moc velkou představu, ale pro jistotu jsem se připravovala na nejhorší – a ještěže tak. Jedna z nejnáročnějších částí (aspoň teda pro mě) přišla hned na začátku, a tou byl výstup po kraji sjezdovky. Nevím, jak je to daleko nebo vysoko, ale pokud jde o mě, tak kurva hodně 😀 Z nezvyku na pohorky mě brzo začaly bolet lýtka, podkluzovalo se to, mokrej sníh a probořoval a vůbec to celý bylo nepříjemný, kor když (klasicky) většina postupovala rychleji a bez větších nesnází. V tu chvíli ale člověk pozná, v čem je ten rozdíl oproti ostatním výletům, v čem se změnil on sám.

Díky všem těm lidem okolo mě a vůbec díky dění v posledních měsících jsem to brala hodně duchovně. Už po chvilce jsem měla na jazyku spílání a negativní poznámky, ale při pohledu na lidi okolo mě a na jejich nadšení z celý akce jsem to okamžitě spolkla. Protože co bych z toho měla? Mně stížnosti věc neulehčí a oni by na to asi taky neměli co říct. Ten krpál jsem musela vystoupat tak jako tak, a tak jsem se rozhodla udělat to tím nejlepším možným způsobem, s radostí a odhodláním.

Šla jsem pomalu. Zastavovala jsem. Meditovala jsem a dýchala tak, abych bolest na prsou co nejvíc prožila a následně utišila. Počasí se nám mezitím vybralo, výhled byl nádhernej a bylo celkem teplo, takže jsem se snažila těšit z každýho kroku a byla jsem zvědavá, co přijde dál. Těšila jsem se, až budu nahoře, ale nespěchala jsem. Sama v sobě jsem cítila postup od úpatí hory na vrchol, cítila jsem to jako nějakou opravdovou duchovní cestu a obzvlášť když se ke mně těsně před vrcholem přidala jedna z našich „hlavasek“, která je sama žačkou Sri Chinmoye, a šla i zastavovala se mnou, cítila jsem to, o čem zpívá mantra Buddham saranam gacchami. Cítila jsem, jako bych letěla k vrcholu, bok po boku s duchovním mistrem nebo aspoň s někým, kdo hledá stejně jako já, ale kdo už o hodně víc našel. I když jsem se dívala pod nohy, motala se mi hlava a docházel mi dech, cítila jsem vedle sebe její přítomnost a zaplavil mě pocit ticha a klidu. A věděla jsem, že nezáleží na tom, za jak dlouho dojdu na vrchol, protože jakkoli půjdu pomalu, dojdu tam.

A ten rozdíl byl najednou jasnej. Neni to vidět navenek, jen snad v tom, že se tolik nemračíte a nenadáváte, ale jinak to vnější efekt nemá. Hora se tím nezmenší, vaše námaha taky ne, přesto se vám ale jde mnohem snáz a na konci, když dojdete, si neříkáte:“Zkurvenej krpál, že jsem sem lezla, už s nima nikdy nikam nejdu!“, ale „No doháje, je sobota ráno a já tady šplhám do monstrózního kopce, dělám přitom obrovskou službu svojí kondičce, plním svoje předsevzetí a ještě mám před sebou celej den s tadytěma zvláštníma, dobře naladěnýma lidma. Dobře já a dobře oni!“. Namísto nasrání přišla radost. Namísto únavy chuť jít dál a výš. Namísto vzteku uvolnění a pocit klidu.

Zároveň jsem celou tu dobu sledovala svoje myšlenkový pochody. Sledovala jsem, kolik negativních myšlenek se mi rojí hlavou, a každou z nich jsem tak dlouho drhla pomyslným kartáčkem, až jsem zjistila, že pod nánosem tý špíny je úplně průhledná a nicneříkající, a pak jsem ji prostě zahodila. Postupně jsem si tak čistila hlavu a čím dál tím víc mi docházelo, že kdyby nic jinýho, tak ve mně tyhle lidi ohromně podporujou pozitivní myšlení a s tím už se dá pracovat.

Zbytek výletu už tak postřehovej nebyl, většinu času jsem jen zvažovala, jakej význam pro mě tohle celý má, co se mi na tom všem líbí a nelíbí, jakej ohledně toho mám pocit a co mi to dává. A taky jsem se samozřejmě kochala přírodou. V jeden moment jsme se ocitli na takovym krásnym zasněženym paloučku, kterej docela silně odpovídal jedný mojí někdejší vizi (která sice neobsahovala sníh, ale nevadí), a když pak vysvitlo Sluníčko a šajnilo nám přímo do tváří, nedalo mi to a prostě jsem musela – zatímco se všichni dělili o čokoládový bonbony a řešili, co bude dál, vylezla jsem si na pařez a tváří v tvář Slunci jsem v tom tichu chvilku meditovala a nabírala sílu. Uvnitř mě přitom zněly mantry a bylo mi dobře. Cítila jsem, že když nic jinýho, tohle bude památnej okamžik a z celý tý akce si aspoň tohle odnesu.

Další zajímavá akce přišla, když jsme procházeli jednou vsí a tam asi čtyři auta uvízly na takový debilní zasněžený silnici a nemohly vyjet kopec nad nima, tak jsme je museli roztlačovat. No, ale o tom nějak nemám co bližšího říct, bylo to docela zábavný, ten pán, co to tam vedl, byl extrémně nevrlej, a pak tam bylo několik krásnejch koňů. ale to je asi tak všechno, co k tomu mám 🙂

Pak už jen vzpomínka na opravdu solidní klouzání po silnici (pohorky jsou fajn do terénu, ale na běžnym povrchu kloužou jak cyp, k tomu si ještě přidejte zledovatělej povrch a máte pohromu jak vyšitou), naprosto příšernou část terénu, kde mě přepadly chmury a pocit, že už nikdy nedojdu, že tam někam zapadnu a nikdo mě už nikdy nenajde, protože všichni ostatní jsou už dávno někde nahoře, pak zničehonic se objevivší konec naší túry (přišel opravdu v pravej čas), přebíhání sjezdovky, sigelitkování dolů po sjezdovce (tomu řikám odtučňovací kúra, naše prdele poznaly středověk :)) a pak ona večeře s vynikajícím smažáčkem. Dobrej pocit z toho všeho mi kazilo akorát ono nucený dělení společnosti na dámy/pány a tou dobou už značně promoklý oblečení, obzvlášť v botách a na zadku, což zrovna když musíte chodit a sedět neni vůbec dobrý.

No ale potom už se to neprotahovalo. Po jídle, troše povídání a několika kouzlech s padesátikorunama (ten chlápek je fakt machr) jsme se odebrali k autům, kde nám byl ještě každýmu věnován kousek domácího perníku s rozinkama a čokoládou (ňamy ňam) a pak už se jelo domů, což v našem autě proběhlo ve stylu rekapitulování, poslouchání duchovní hudby, zpívání manter, stěžování si na mokrý nohy a nakonec podřimování, než jsme dojeli. Já osobně byla vysazena přímo na Pavláku, takže jsem si vůbec nestěžovala 🙂 Jen dojít domů po těch ulicích, totálně mokrá (takže chůze á la namrdanej kačer) a unavená, bylo náročný, a hlavně pořád nevim, jestli jsem před výlezem z auta neměla zase meditovat, jestli jsem zase něco nepokazila 😀 No ale sorry, když mi zastaví na tak blbym místě, tak prostě letim co nejrychleji ven, ať tam nemusí stát dlouho a nemá nějaký problémy. Takže jestli bude mít někdo nějaký kecy, tak ať si trhne, já měla dobrou vůli 😀

Shrnuto a podtrženo, bylo to dost náročný, ale rozhodně přínosný a dobrý. Jsem ráda, že jsem právě takhle a právě s takovejma lidma strávila sobotu. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o nich, pár i o sobě a celkově to prostě byla podařená akce. Nevím, jak to bude za měsíc, až kurz skončí. Nevím, co bude dál, protože už teď vím, že tuhle cestu následovat nebudu. Ne teď, ne tak rychle, jak by si to představovali oni. Ale celej ten meditační kurz ve mně probudil něco, co už nedokážu a nechci znovu uspat. Probudil ve mně volání po něčem duchovním, po něčem vyšším a hlubším, a to volání je den ode dne silnější a čím dál tím víc mě zaměstnává. Bude to jóga? Bude to nějaká forma buddhismu? Bude to něco úplně jinýho? Kdo ví. Ale už teď vím, že tenhle rok ještě bude hodně zajímavej…

Ólrájt, takže mám zase novej postoj 🙂 Respektive to neni ani tak novej postoj jako spíš nový odhodlání. Už řádně dlouhou dobu jsem takovej ten rádoby-vegetarián a rádoby-eko nadšenec, kterej by hrozně rád omezil všechno to špatný, čeho se v tomhle životě dopouští třeba tím, že si nevědomky kupuje výrobky testovaný na zvířatech a že se věčně cpe salámama a všelijakym masem, o KFC nemluvě. Zajímavý na tom je, že si docela dobře dokážu představit život bez masa nebo aspoň (pro začátek, ať se z toho hned nezblázním) s jeho minimem. Pomalu ale jistě začínám upřímně věřit na karmu a asi to bude tou spoustou čtení duchovní literatury, že se ve mně najednou zrodila touha po jejím očištění. A dělání dobrých skutků k tomu najednou nějak není dost. Takže se namanula otázka: co dál? A s ní zdánlivě šílená odpověď: a co takhle stát se vegetariánem? 

Jsem masožravec. Vždycky jsem byla a myslela jsem si, že vždycky budu. Jenže co když je na tom něco pravdy, že s masem pojídáme i strach a všechno to špatný, co prožívaly a cítily zvířata před tím a během toho, co je někdo zabíjel, aby je následně namlel do těch vynikajících karbanátků a sekanejch? Co když mám před sebou opravdu nástroj pro to, abych se nabila energií, kterou už tak dlouhý roky postrádám, a očistila svoje tělo i mysl? Co když opravdu i já, takovej salámožrout, můžu bejt zdravější a spokojenější, co když se můžu zbavit těch hroznejch pocitů, který mě zaplavujou při pojídání mýho oblíbenýho twistera? Protože – i když mi to tak strašně chutná, mám já to zapotřebí?

Ostatně, maso není nic, co by se nedalo nahradit. Chce to hodně studovat a zcela zásadním způsobem změnit svůj přístup k jídlu. Jídlo se musí stát něčím, čím se budu zabývat ne pět minut předtím, než padám hlady a musím do sebe urychleně něco narvat, ale v podstatě celodenním tématem. Musím se o to mnohem víc zajímat, musím si na to vyhradit mnohem víc času a taky musím mnohem víc vařit. Otázkou je jen: najdu tu vůli? Postavím se vší lenosti a neochotě vařit jen sama pro sebe? Překonám se? 

Pokud jde o tohle všechno, věřím, že na to mám. Ostatně vaření mě baví a u počítače sedím v jednom kuse, takže proč bych nemohla čas, kterej obvykle prosedím u nějakýho seriálu, věnovat dalšímu studiu kroků, jak se stát vegetariánem? (Říkám dalšímu, protože podobný „záchvaty“ už jsem měla v životě několikrát a rozhodně se nedá říct, že bych s vegetariánstvím nikdy nepřišla do styku. Jen jsem to nikdy plně „nerealizovala)

Mimochodem, dneska jsem hned začla tím, že jsem si vygooglila několik stránek s radami, jak se stát vegetariánem. A hned první věc, která mi na tom byla sympatická, byla jedna společná rada – že se na to musí jít postupně. Jestli mi něco nevyhovuje na přístupu v našem meditačním centru, tak je to jakejsi pres, kterym se nás snaží přesvědčit, že teď hned musíme vyzkoušet, jak je vegetariánství přínosný, a teď hned se musíme vzdát všeho masa a ráno brzo vstávat a meditovat. Já říkám fajn, já to ráda zkusím, ale vždyť takhle narychlo by to ani nešlo. Sama sebe bych tak akorát hodila do stavu, kdy si najednou musím odříkat něco, na co je moje tělo zvyklý, a přitom ani nevím, čím to nahradit, abych si pak naopak nepřipadala slabší nebo aby moje vůle nebyla vystavena příliš velkýmu nátlaku. Já sice vím, že obvykle věci až moc „overthinkuju“ (no pardon, ale zkuste si na to vymyslet českej ekvivalent :D), ale v tomhle případě mi to přijde jako dost důležitá část procesu, kterou nemůžu vynechat a přeskočit, pokud se nechci dostat do stavu, kdy budu zoufale toužit po kusu nějaký flákoty a nakonec tomu uheráku podlehnu, protože to prostě potřebuju. 

Myslim, že takovej přístup je pro mě krajně nevhodnej a nechci ho zkoušet. Jestli to vyhovuje někomu jinýmu, no prosim, já jim to neberu. Ale ocenila bych, kdyby mi zase oni nebrali moje postupný zavádění podobnejch změn. Něco takovýho mě taky napadlo s alkoholem. Proč to hrotit a najednou prohlásit – tak a od teď nepiju alkohol? No dobře, pár lidem to mohlo fungovat, pár lidí takhle přestalo s různejma věcma, co do tý doby dělali nebo požívali, ale to, že to fungovalo u nich, přece ještě neznamená, že je to dobrej způsob i pro mě.

Kdepak, já prostě věřím, že člověk by měl následovat vlastní instinkt a když mi ten můj říká – sepiš si seznam různejch dobrejch jídel, který nezahrnujou maso a je v nich víc zeleniny nebo ovoce než jsi zvyklá, a ty pak zařaď do jídelníčku – tak to prostě udělám takhle a bude. Spojím to se svou dlouholetou touhou obecně jíst zdravěji a víc vitamínů a podobně a postupně půjdu za svým cílem po cestě, kterou dokážu bez presu a stresu sledovat. Dětské krůčky. Levely, na nichž se dokážu uchytit, dát „save“ a pokračovat dál. Postupný omezování toho špatnýho, ale zejména zavádění mnohem většího množství toho dobrýho, což ve svym důsledku zase omezí to špatný, protože na to prostě nezbyde tolik místa. A chci na sobě pracovat. Chci se naučit větší kontrole vlastních emocí, protože když si někdy uvědomím, co pod jejich vlivem předvádím nebo jak rozporuplně mě vnímá moje okolí, jsem z toho nešťastná. A nechci to. Chci aby viděli to světlo, co uvnitř mě září, chci aby mě viděli lepší, abych byla lepší a čistší. A půjde to, já to vím, že půjde. Jsem na cestě. 

Mno, takže abych to shrnula, moje první krůčky jsou především analýza vlastního stavu a studium materiálů, z nichž můžu získat inspiraci a vytahat z nich různý tipy a triky, který pak můžu použít ve svym snažení, abych dosáhla lepších a trvalejších výsledků. Konkrétně teď třeba sepisuju seznam jídel a potravin, který obvykle jídávám, a druhej seznam věcí, který mi v tom jídelníčku chybí nebo jich tam je málo. Ten druhej seznam pak čapnu, naklušu s ním do krámu a udělám nákup, jakej jste neviděli 😀 A pak se bude vařit a jíst a meditovat 🙂 (a pak možná i milovat – jsem si vzpomněla na ten film, asi bych se na něj měla podívat…)

A nehodlám se moc ohlížet na ty ostatní. Nehodlám si nechat diktovat, co mám dělat; samozřejmě chci poslouchat, co mi radí, a pokud je to v mym zájmu a na stejný vlně s mým nitrem, chci poslechnout a udělat to. Ale chci to udělat vlastním tempem. Zítra možná nevstanu v pět ráno, abych meditovala, a docela určitě okamžitě nevyřadím z jídelníčku veškerý maso a nezačnu se cpát tofu a sójou (i když mi chutná, když se dobře upraví). Ale hodlám na tom pracovat a to je dobrej začátek, no ne?

No jestli jsem to neříkala, že dneska zase může bejt líp. Včerejší článkovej průjem způsobil, že se mi pak hodně dobře usínalo – vědomí, že jsem tu s tím tak pohnula, to je ten nejlepší prášek na spaní.  

K mojí celkový pohodě přispěla taky poznámka ohledně toho, že mě máma pochválila. Moje první reakce byla:“Mě? MOJE máma?“. Táta se smál, ale na mě to mělo neuvěřitelný účinky. Už je to tak strašně dávno, co jsem tu byla za něco chválena nebo na mě někdo měl jiný komentáře než že jsem totální loser, takže mi v tu chvíli bylo srdečně jedno, o co jde, a zalil mě pocit uspokojení, po němž jsem bažila už tak dlouho. Taky mi v tu chvíli projelo hlavou, co všechno jsem toho dne dělala, a napadlo mě, že jsem rozhodně nesplnila všechny věci, který jsem splnit chtěla. Taky jsem neuklidila kýbl po mytí baráku, nechala jsem ho stát ve vaně, kterou jsem neumyla, taky jsem nestihla umejt nádobí po obědě a nevybrala jsem kočkám záchody, ani jsem nevyluxovala a uklidit vysavač po mámě mi trvalo dost dlouho… nedělal on si srandu? Kupodivu to tak nevypadalo, taky proč by to dělal. Takže já vážně nevim, čím jsem si chválu zasloužila. No ale jak říkám, je mi to vpodstatě jedno. 

Dneska jsem se probudila o dost dřív než včera, ale vykopat se z postele mi hrozně nešlo, takže vstávání proběhlo dost podobně. Naštěstí jsem dneska nikam nespěchala, takže pohoda. Kromě počítačový práce a domlouvání spousty schůzek jsem se tak zúčastnila vlastně jen nějakýho toho potravně-drogerijního nákupu s mámou, přičemž jsem objevila dva úžasně vonící parfémy, který jsem pak zařadila do svýho wishlistu (nadšení z nich mi ovšem bylo zkaženo na facebooku, kde jsem se dozvěděla, že minimálně jeden z nich je testován na zvířatech. Ne že bych z toho dělala nějakou vědu, člověk toho dělá spoustu, co podporuje špatnosti, a ani o tom neví, ale právě ta nevědomost je sladká. A jak bych si teď, zrovna teď, kdy se snažim dělat psí kusy, abych si očistila karmu, mohla jít koupit takovej parfém s čistým srdcem? Parchanti, proč mi to řikali? :D) a pak jsme si zašly koupit něco k jídlu (včerejší veggie den tak byl spláchnut z povrchu zemského dnešním kuřetem z KFC, chjo, já se na ty vyšší levely nedostanu :)). A pak nějak nevim, co se dělo. Byla tam nějaká horká koupel, přišel mi červeně opáskovanej dopis, kterej se bojim otevřít (budou problémy, chjo), a pak jsem byla na kafi a trubičkách se šlehačkou s kamarádem/novým šéfem. Moje nadšení pro věc bylo poněkud zasaženo ne úplně uklidňujícími zprávami, ale snad se to nějak poddá. Ostatně jsem nečekala, že to bude snadný. A pak, všechny tyhle problémy mají řešení, tak je jen třeba ho najít a pak se ho držet a nenervovat. A zase bude dobře. 

Tak, a teď jdu přemýšlet nad večeří a pak mě čeká meditace, dnes s Abišarem, který se právě vrátil z výletu v Malajsii, takže jsem zvědavá na jeho vyprávění. Jen doufám, že tentokrát bez přednášky. Nerada bych si zase zkazila náladu, když už mi dá tolik práce si ji udržet. A jakej byl váš den? 🙂

Btw, pokud jde o ten obrázek, objevila jsem dneska moc šikovnou stránku, která tvoří sny 🙂 No, ne tak docela, ale funguje to na podobnym principu. Vy tam prostě zadáte klíčový slova a ono to podle nich vykresluje obrazy, na což se moc pěkně kouká. Až tak pěkně, že jsem si k tomu hned otevřela Malování a řadu těch obrazů jsem si nascreenovala a uložila 🙂 Možná vám sem později ještě nějaký hodim, fakt se mi hodně líbí. Nebo si to prostě zkuste sami -> Dreamlines. Já se u toho docela pěkně odreagovala, takže enjoy 😉

Pokud jde jinak o dnešní den, stál za bačkoru. Moje plány se zhroutily v momentě, kdy jsem brutálně přespala budík a vstala cca v půl dvanáctý. Namísto poklidný snídaně a dopoledne plnýho domácích prací jsem do sebe rychle napěchovala rohlík s lučinou a pak jsem se vrhla rovnou na úklid baráku. Jako na potvoru mě přitom napadla spousta věcí, který bych ráda pro tentokrát udělala navíc, jako třeba omýt dlaždičky na zdech nebo vytřít druhej suterén, s nímž se zase tak často nedělám, ale bohužel nebyl vůbec čas, a tak jsem to vzala jen standartním postupem a pak jsem tak spěchala nahoru, že jsem ani neuklidila kýbl.

Důvod mýho spěchu byl ten, že jsem se měla sejít s kamarádem, a když jsem ve 12:40 teprve začínala s vytíráním, zachvacovala mě panika. Jako by nestačilo, že sešlo z původního plánu (sejít se po dvanácté), ještě mu budu muset volat znovat, že to nestihnu ani po tý jedný a že tam budu tak v půl, až se naobědvám, což by muselo proběhnout extrémně rychle a pak by mi bylo blbě a stejně by to za to nestálo, jelikož v celou měl už jiný plány, a tak bychom se sotva pozdravili. Prostě stres 😀

Nakonec jsem to teda vyřešila tak, že jsem mu napsala, ať se staví u mě, protože jsem ho navzdory všem okolnostem a navzdory momentální nechuti s kýmkoli se bavit (blbej den, prostě), chtěla vidět. A tak to nakonec proběhlo u mě a docela pohoda (teda ale musim říct, že takovej rychloúklid, jakej proběhl v těch asi dvou minutách, než ke mně došel z kavárny, jste nezažili 😀 Teď se bojím otevřít skříně), ačkoli moje nálada přesně v ten moment dosahovala bodu mrazu (nesnáším, když to na mě přijde zrovna, když mám návštěvu nebo jsem někde mezi lidma, ale prostě tomu nedokážu zabránit). Naštěstí si z toho nic nedělal a zdá se, že narozdíl od řady mých „bližších“ přátel a známých, jemu opravdu nevadí, když jsem mimo a na rozsypání. Asi je na to zvyklej nebo nevim. Skoro si řikám, že po někom takovym bych se měla poohlídnout, až budu hledat partnera pro život, protože jestli mi tyhle stavy zůstanou, bude to se mnou asi hodně těžký. I já sama to mám se sebou těžký, natožpak někdo druhej.

No ale to je asi tak všechno, co můžu k dnešku říct. Během jeho návštěvy mě rozbolela hlava (což teda nebylo kvůli němu, ale prostě to na mě tak nějak přišlo) a po jeho odchodu už z toho byla docela silná migréna, která se ještě stihla vystupňovat během další půlhodiny, v níž jsem se musela spěšně najíst a přesunout na meeting s Maudětem. Ten teda proběhl v lehce pochmurné náladě z mé strany (chudák Maudě, ta už mě taky musí mít plný zuby :P) a po návratu domů jsem se zabořila čumákem do postele a v tý dost nepohodlný pozici jsem tam vytuhla. Žel bohu ani chrupka ani paralen nepřinesly žádnej účinek, a tak to vidím ještě na nějakej silnější medikament před spaním, protože že bych s tímhle usnula, to si nedokážu představit.

A to by stačilo, další snůška depresivních keců zase zejtra, pokud mě teda do tý doby něco nepřejede (což bych si už docela zasloužila) nebo pokud se to ve mně nějakym zázrakem nepřepne zpátky na manii. Stejně by mě zajímalo, jak to funguje. Včera jsem byla plná elánu a dobrý energie, to mě vážně tak rozhodila blbá přednáška o vegetariánství? Nebo ve mně už zase bublá něco, o čem si vůbec neuvědomuju, že je to tak velký? A samozřejmě nesmím zapomenout na svou oblíbenou otázku: Co s tím?

Tak jsem si dneska přivstala, a to dokonce po necelých šesti hodinách spánku – což je silně pod moje sváteční standardy, ale zkuste si bojovat s psavou 🙂 Ta mě totiž čapla zrovna včera kolem půlnoci a nepustila mě, dokud jsem nezplodila  čtyři stránky takový nějaký povídko-cosi-věci na téma Posmrtný život.

Jelikož právě takový je teď téma týdne, zvažuju její zveřejnění v jeho rámci. Neni to teda žádná sláva a navíc jsem hrozně spěchala, protože se mi chtělo spát, ale třeba by v tom někdo i tak spatřil něco zajímavýho, moje předspánkový fantazie, který posloužily jako základ, mi přišly zajímavý. Mno, ještě uvidíme.

Proč jsem ale vlastně vstávala tak brzo – jak možná někteří z vás vědí, dnes došlo k částečnému zatmění Slunce a i když nejsem zrovna fanatik, pokud jde o astronomický úkazy, když mi někdo nabídne takovou zajímavou alternativu jinak příšerně promarněnýho (= prospanýho) dopoledne, jsem rozhodně pro. Ani ne pro to samotný Slunce, ale proto, že je to změna. Děje se něco jinýho, já udělám něco jinak, vstanu brzo, i když nemusím, a jdu někam, kam se zrovna denně nedostávám – na vyhlídku u Hradu. Celej den se pak můžu těšit z dobrýho pocitu, kterej mi ta drobná změna přinese, z pocitu dělání něčeho zajímavýho sama pro sebe. O dobrý společnosti nemluvě.

A bylo to fajn. Nebe se dneska speciálně na tu příležitost oháklo do čistýho a bylo krásně modrý. Prahou, schovanou v oparu, se táhly proudy kouře, kterej vycházel z tisíců komínů, a nad tím vším Slunce. Vykousnutej půlměsíc, což ale nebylo vidět, pokud jste na očích neměli dvoje sluneční brejle (hihi). Ale nevadí, i tak to bylo zajímavý, zase jednou jsem si vychutnala ráno tak, jak se to má, nastavila tvář tomu teplýmu kotouči energie a taky cvakla pár fotek, když majitel foťáku laskavě dovolil (už aby byly prostředky, nutně potřebuju novej vlastní foťák).

Když jsme se dostatečně pokochali, rozhodli jsme se taky naplnit něčím hmatatelným a zašli vyzkoušet zbrusu nové McCafé s jeho dortíky, mufiny a kafaty (asi netřeba dodávat, že tam bylo od každýho jedno, zase takový žrouti nejsme :D). Zkouška dopadla velmi dobře a pořešilo se tam i pár názorových otázek. Kéž by takových konverzací bylo víc. Cítím, že mám vždycky řadu věcí na srdci a uprostřed všeho toho ticha se mi na ně špatně hledá vhodný okamžik (Kdy jsem přešla do spisovna? O.o).

V McCafi u kafe jsme taky řešili další plány na den a jelikož došlo k menšímu nedorozumění a já měla zato, že se půjde plavat, měla jsem s sebou už plavky a všechno potřebný. Pan borůvkovej muffin se nakonec nechal zlákat představou bazénu a dal jí (a mně) přednost před tolik nenáviděným učením. Od bazénu nás tedy dělila jen krátká zastávka pro plavky a nakonec se plavat doopravdy šlo.

No a pak už to vezmu stručně. V bazénu bylo dobře, k tomu nemám potřebu se vyjadřovat, akorát že některý lidi jsou fakt bezohledný a ten jejich dobře vypracovanej zadek bych jim neradši načutla gládou, ale jinak nemám poznámek.

Doma jsem se pak vykašlala na původně zamýšlenej úklid baráku, jelikož jsem byla lehce načatá a tělo volalo po odpočinku. A tak vyhrál počítač. A já nevim, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem byla osvícena jakousi představou o tom, jak ty všechny zmatený dokumenty a obrázky (který jsem za poslední dobu nastřádala a nebyla schopna je nějak roztřídit) uspořádat, a pustila jsem se do toho. Netrvalo dlouho a v koši skončilo přes stovku dokumentů, obrázků a dalších věcí, přičemž ty obrázky nejsou zase tak velkej krok, ale ty dokumenty už jo, takže jsem na to velmi pyšná.

Pak jsem to vzala přes drobnou (ale významnou) čistku hudební složky k fotkám, který jsem teda nemazala, ale naopak jsem založila novou složku pro rok 2011 a přišlo mi to hrozně zvláštní a povznášející. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak byl ten předchozí rok dlouhej, kolik měl měsíců a co všechno se v něm událo. Najednou jsem cítila pocit naplnění z vědomí, že jsem ho rozhodně neztratila ani neproflákala ani nepromarnila, protože jsem v něm dělala neuvěřitelnou spoustu věcí a i když to nebyl úplně nejšťastnější rok, taky nebyl celej prožitej v krizi, protože v něm byla spousta krásnejch věcí. Vzpomněla jsem si třeba na řadu krásnejch okamžiků s Panem Ex, o nichž jsem už ani nevěděla, vzpomněla jsem si, jak mi s ním bylo dobře a co hezkýho jsme spolu prožili. Myslím, že teď teprve mi to konečně po několika měsících došlo a beru to jako další významnej krok na cestě k uzdravení, i když má ještě mnoho schodů a výtah je samozřejmě mimo provoz.

Mno a když už jsem byla v tom čištění, nahodila jsem novej obrázek na plochu, založila řadu novejch složek, aby v tom všem byl hezky pořádek a pak jsem se přesunula na facebook, kde jsem se zbavila přibližně deseti dalších stránek a skupin a přibližně dvaceti „přátel“. Musím říct, že takovou čistku jsem asi ještě nedělala, i když to všechno promazávám průběžně, ale pocit z toho je perfektní. A ty věci mi nechybí, vždyť přece tím, že nejsou napsaný v mym profilu, ještě nezmizely z mýho života. A ty lidi taky ne. Až je budu potřebovat, můžu ty kontakty obnovit, ale momentálně ani v blizký budoucnosti, kterou je ještě možno odhadnout, mi nic nedávaj a když to tak řeknu, k ničemu mi nejsou. Ani to nejsou mí přátelé, ani mě nezajímají. Takže jakýpak copak.

Jako další důležitej bod dne bych označila moje vynikající spaghetti carbonara, který byly sice přesolený a bůhvíproč jsem k nim dostala hroznou chuť na kečup, kterej tam obvykle nemá co dělat, ale byly vynikající a jsem na sebe pyšná, opět 😀

A v neposlední řadě je tu dnešní meditace, která byla hodně zajímavá do doby, než se zvrtla v přednášku o vegetariánství. Jsem z toho rozmrzelá. Mně vegetariánství rozhodně nevadí, ale co opravdu nemám ráda, je, když mi někdo bez mého zájmu začne přednášet o něčem, co sice podle jeho mínění je má svobodná volba, ale pakliže se na takovou věc necítím, nejsem podle jeho slov dostatečně „osvícená“ nebo „připravená na cestu“ nebo „vnímavá“. A nejsem čistá. A dost dobrá.

Takový věci si bohužel beru hodně osobně a vydržet tam až do konce mi činilo značné potíže (a že jsem hodně tolerantní člověk). Nejvíc mě ovšem na ty lidi mrzí, že sice na jednu stranu hovoří o tom, jak si každá duše musí najít svou cestu a své prostředky k dosažení míru nebo k pokračování na své cestě, ale když vzápětí nějakých zajímavých výsledků na tomto poli dosáhnu a mám třeba i chuť se o ně podělit nebo se na něco dalšího vyptat, dostane se mi studený sprchy v podobě přednášky o tom, jak je maso zlý a špatný a jak lidi nebyli stvořeni k tomu, aby ho jedli (tyhle argumenty mě začínají štvát. Člověk-je-všežravec! Fyzicky, psychicky, výchovou, to je buřt, ale prostě je a většina lidí živiny z masa potřebuje a jsou pro ně prostě dobrý, ale tím snad nejsou „nečistí“ nebo „nedostatečně volající po duchovním životě“, ne? To je přece každýho věc, čím se živí a co mu dělá dobře a kdo vůbec řekl, že je na mase něco špatnýho? Proč by mělo?).

Dammit, já je chápu, že jim to něco dává, a dokážu si i představit co a proč, ale proč to proboha cpou mně? V mym životě je řada věcí, o nichž vím, že je nepotřebuju, a věřím i tomu, že kdybych si vyhradila víc času na vaření a vařila si třeba různý ty vegetariánský mňamky, který jsem poznala v Anglii a který byly rozhodně dobrý i výživný, tak by toho masa v mym jídelníčku postupně ubývalo a třeba by to na mě mělo i nějakej efekt. ALE… žila jsem s vegetariány a pracovala ve vegetariánský restauraci a i když jsem byla ráda, že se u nich třeba naučím stravovat o něco zdravěji, čas od času na mě stejně přišla potřeba masa, a tím nemyslím chuť nebo lákavou vůni salámu, ale nutnost do sebe narvat nějakou svíčkovou nebo pořádnej vepřovej steak, něco narvanýho proteinama nebo bílkovinama nebo co je v tom všechno za tentononcy (sorry, nejsem žádnej odborník na stravu :D), a když jsem ten kousek steaku snědla, cítila jsem, že to bylo ono, že moje tělo dostalo něco, co mu scházelo, a pořádnou dávku energie k tomu. Tak jako někdy si jen tak dám kousek čokolády a extrémně si ho vychutnám, tak jako někdy dostanu zničehonic hroznou chuť a fyzickou potřebu dát si třeba ananasovej kompot, čas od času mě přepadne touha po mase a je mi docela vlastní, i když to neni nic pravidelnýho a bejt tejden bez masa a salámů by pro mě asi nebyl zase tak velkej problém. Ale prostě to tu je a já se toho nechci zbavovat jen proto, že mi to někdo takovým zdánlivě dobrovolným a nenuceným způsobem nakáže a prohlásí, že když to neudělám, nestojí moje vůle, víra či odhodlání za nic. Kam se podělo jejich slavný „poslouchej vlastní potřeby a když víš, že ti něco dobře nedělá, nedělej to a najdi vlastní cestu a vlastní tempo“? Dneska to zašlapali do prachu…

Nicméně o tom jsem se tu vůbec nechtěla zmíňovat, spíš jsem si to chtěla nechat pro Enterspace – no ale aspoň to tam pak nebude tak rozvleklý, hodim to tam už jen tak náznakově a to bude stačit – snažím se tam ty články zkracovat a vůbec psát hodně k věci, hodně výstižně, aby to prostě bylo zajímavý a čitelný a aby se každej hned nelekl:“Šmarja, takový litanie mám číst?! No to jdu radši jinam“.

Tady už se teda jenom zmínim o sobotní akci s běháním, lívancema a s výletem do hor, kterou pořádá naše meditační centrum a který bych se ráda zúčastnila, pokud si do tý doby nevzpomenu, že jsem už slíbila účast na něčem jinym, nebo pokud se příliš nezrušim na páteční oslavě narozenin, kam jsem pozvaná. Každopádně jestli to dopadne, můžete čekat report, myslím, že to bude hodně zajímavá a pěkná akce, která by se svým významem pro mě dala přirovnat třeba zrovna k tomu dnešnímu výletu za Šklíbou (no vážně, to zatmělý Slunce vypadalo totálně jako kočka Šklíba :D) nebo ke spoustě dalších věcí, na který si teď už nevzpomenu, protože už zase usínám.

Ale to je ještě všechno daleko. Před sobotou mě čeká ještě řada zajímavejch událostí a abych pravdu řekla, tenhle tejden mám celej tak nabitej, že mám pořád pocit, že už musí bejt určitě aspoň čtvrtek. Pořád žiju den, dva napřed a cítím se kvůli tomu hrozně divně. Navíc zjišťuju, že ten denní diář byl sice dobrej nápad (vejde se mi tam spousta věcí, takže si tam v bodech píšu každej den takovej krátkej soupis toho, co jsem dělala, abych tam neměla žádný prázdný dny, pokud možno – jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží), ale kdo se v tom má sakra vyznat z hlediska toho, kde v týdnu se zrovna nacházím? Ještě že mám ten stolní kočkovitej, jinak bych se v těch dnech snad úplně ztratila 🙂 Ale ještě jednu věc musím tomu dennímu pochválit – díky němu si opravdu uvědomuju váhu a důležitost každýho dne a každej z nich je pro mě skutečnou nepopsanou stránkou, kterou mě baví naplňovat nejrůznějšíma zajímavýma věcma – nejen proto, abych tu pak měla o čem psát, ale abych věděla, že žiju, čím žiju a pro co žiju. A na tom záleží.