Měsíc: Říjen 2010

Dneska jsem byla na obědě s kamarádkou. Prospělo mi to. Ten oběd, i ta kamarádka. Už je to sakra dávno, co jsme se viděly, a byť jsme na sebe měly jen hodinu, i ten krátkej čas docela bodl. Některý lidi mi prostě dělaj dobře, kdykoli je vidim 🙂

Ale je jich pořád dost málo. Většina lidí mě prostě vysává a já se opět nacházím v bodě, kdy bych ze všeho nejradši sbalila švestky a vydala se znovu pokoušet štěstí za oceánem. Rozhodně bych to teda potřebovala. Proč to neudělám? Sama nevím. Protože tu mám něco rozdělanýho, protože se mi teď zrovna nechce z vyhřátýho hnízdečka, když jsem konečně uprostřed jeho rekonstrukce k obrazu svému, protože pořád doufám v zázrak a protože ačkoli se milion věcí posralo, pořád mám ještě sílu bojovat (kde já ji jenom beru?). Pořád mi to tu není ukradený. 

Dneska jsem si třeba zase krásně diagnostikovala pohodlnost, strach a prokrastinaci, a ať to vypadá jakkoli, já prostě pořád věřím, že když si tyhle věci budu připomínat a když mi semtam někdo nastaví zrcadlo (jak vidno po dnešním obědě, vůbec to nemusí bejt odborník), nakonec v sobě tu sílu najdu a zvládnu to. Že se tomu postavím. Protože z toho, co mi je, se opravdu nedá dostat jinak než že se tomu postavíte a že když už si sakra uvědomujete, co se sebou máte dělat, tak budete ty svoje rady taky poslouchat. Proč je to o tolik jednodušší, radit někomu jinýmu? Už dobrý dva roky se pomaloučku učím radit sama sobě a zaznamenala jsem už koneckonců nejeden úspěch, takže proč v tom nepokračovat? Věřím, že jednou se z těch sraček dostanu, že se konečně přestanu bát a že se postavím na vlastní nohy. Chce to jenom víc skoků do vody a míň plážovýho alibismu („Když ta voda bude určitě studená a navíc se o mě může otřít ryba…“). Prostě hvns. Poslouchej se, m., když už nic jinýho. 

Z trochu jiného soudku – cestou do práce se ke mně přitočila nějaká stará paní a roztřeseně se mě ptala, kde je tu nějakej katolickej kostel, že byla na Jiřího z Poděbrad a na Míráku a že něco, už nevim co. Prostě že hledala nějakej jinej. To jsem jí nebyla schopná poradit, v Praze je kostelů tři prdele a co já vim, kterej z nich je katolickej? Tak jsem se jí omluvila, že to teda nevim, a ona se skoro rozbrečela, že jí na tom Jiřáku ukradli celou kabelku a že jestli nemám 39 korun, aby se dostala někam – to už jsem ji moc neposlouchala, protože mi jí najednou bylo hrozně líto a přemejšlela jsem, co je to za svině v lidský společnosti, že okradou takovou milou starou pani. Ptala jsem se jí, jestli byla na policii, ona že prej byla, ale že nic nevědí a jestli bych byla tak strašně hodná s těma drobnýma. To samozřejmě nebyl problém, bylo to ostatně to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat, spíš jsem se ještě cítila jako idiot, že neudělám víc. Ale co zmůžu? 

V ten moment se k nám přidala nějaká mladá pani s kočárkem a jestli prej nemám kovovou padesátikorunu za papírovou, že potřebuje do parkovacího automatu a že by musela někde složitě rozměňovat, tak jsem samozřejmě rovnou pomohla i jí, když už jsem tu peněženku držela v ruce, ale už jsem si skoro začínala myslet, že se na mě domluvily nebo co 😀 Nicméně ta stará pani mezitim zmizela a já spěchala na školení, takže jsem se tím nějak zvlášť nezabývala. 

Co jsem ovšem přišla domů, pořád na ni myslím. Jak se jí třásl hlas, jaký měla vlhký oči, jak ztraceně vypadala… není to zvláštní, jak jeden jedinej den může bejt pro jednoho člověka úplně řadově nudnej, pro druhýho třeba veselej a pro třetího k pláči nešťastnej? 

Toho večera se vše dělo tak kouzelně stejně jako ve kterýkoli jiný večer. Mihotavé stříbrné světlo se roztančilo po hladině klidného  jezera, v němž by se schoval celý svět, a jen drobné vlnky, poháněné slabým dechem večerního vánku, napovídaly, že scenérie žije, že není pouhým obrazem na plátně.

Noc byla chladnější než obvykle, ale Starci to nevadilo. Jemu totiž nevadilo nic. Žádný vichr, žádný mráz, žádné žhavé Slunce, ba ani ten největší déšť jeho mohutné paže a ježatě zarostlé temeno nemohli ohrozit, na to byl příliš stár a měl až příliš síly. Dávno už tomu, co jako malé semínko zakořenil ve srázu pod horou Nezkrotnou, zavrtal se do zdejší úrodné země a rozhodl se, že už nikam nepůjde. Dávno tomu, co se jako slabý výhonek provrtal skrz hlínu a vykoukl na svět. Tehdy shledal, že se ocitl na tom nejkrásnějším místě na světě, a pochopil, že pro tuhle nádheru se narodil.

Kopce zde byly kulaté a zahalené měkkou mlhou a jediná Nezkrotná se jako nejvyšší zub této krajiny vzpínala k nebi přímo za jeho zády, chráníce tím vše, co by se zde chtělo usadit a zapustit kořeny u její paty. Stařec byl tehdy ještě mlád a o světě mnoho nevěděl, přesto však cítil, že tady mu bude dobře. A bylo.

Den co den mu nohy omývaly podzemní vody a s jeho lístky si hrál nezbeda vítr, co už všechno viděl a všude byl. Jak ten vám uměl vyprávět! A všechno, všecičko stromu řekl, zatímco vrabci ho drbali za uchem.

A noc co noc za ním přicházela Ona. Měla stříbrné vlasy a tvář tak líbeznou, jak jen si dokážete představit. Medovým hlasem k němu vždy promlouvala a pověděla mu toho tolik o té zemi, kam ve dne chodí spát, že strom brzy poznal celý svět. Slyšel všechno o lidech, o zvířatech, o věcech a o citech, poslouchal velké příběhy s ještě většími hrdiny, slyšel i to špatné, ale z toho si hlavu nedělal. Jeho se netýkaly. To byly věci, co patří kamsi daleko, za vodu a za hory, k nimž už ani nedohlédne, tak co by se trápil. Kdepak. To se raději radoval z toho pěkného a poslouchal, co mu stříbrná paní povídá. 

A poslouchá stále. Ona a Stařec ze světa nezmizí. Byli tu dávno a budou i nadále, dokud se čas nestočí do spirály a nezačne jiný věk. Pak možná přijdou v jiné podobě a setkají se v jiném prostoru, ale jeden pro druhého tu budou navěky. Měsíc a strom v noční krajině.

Prožívám asociální období. Nejdřív jsem si myslela, že to je jen tím nachlazením a mou poctivostí při léčení, ale teď už se regulérně schovávám doma před světem. Tejden jsem nikde nebyla, vyspávala do oběda a odpoledne trávila u Čarodějek. Ve čtvrtek mě do toho ještě sebral ten blbej zánět močovejch cest, takže moje alibi se tím prohloubilo a dostalo konečně reálnej ráz – s tím jsem opravdu nechtěla nikam chodit, aby se to nezhoršilo. Jenže teď už ten zánět neni tak silnej, venku je nádherný počasí a já, ačkoli jsem měla celej den volnej bejvák, jsem toho ani nijak nezneužila (žádné tajné návštěvy tento víkend), ani jsem nešla na procházku do parku, prostě nic. Zas jen ty blbý Čarodějky. 

Všechno mi to došlo včera večer, když mě Denda vytáhla mezi lidi, a sice na návštěvu ke K. a L. – našim kamarádům, co bydlej spolu a jsou to tak naturální lidi, jak jen to jde (tohle raději nebudu rozpitvávat :D). Už cestou tam jsem měla pocit, že mě někdo hladí proti srsti, a když jsme došli, ten pocit se ještě prohloubil. Nevědomky jsem si sedla do nejzazšího gauče, do kouta, kde na mě nikdo nemohl a odkud jsem měla přehled o všem. Protože se cítím hrozně nejistá v otevřenym prostoru. I tady v pokoji se pořád ohlížím přes rameno a pokud mi to ohebnost dovolí, svezu se vždycky do židle tak, abych měla krytá záda. A mluvit s někým, byť jen po telefonu, mi činí velký potíže. 

Přicházelo to ke mně po špičkách už delší dobu. Takový to:“Dneska ne, nějak se mi nechce ven.“, „Promiň, ale bolí mě břicho, na to pivo zajdem někdy jindy.“… A kam jsem se dopracovala? Dneska jsem odmítla pana Prdelku, když jsem přitom ještě ráno na tu procházku opravdu chtěla jít a zrovna na něj jsem přitom myslela. Co mi to sakra je? 

No, ten certifikát z psychologie nemám jen tak na parádu, takže si odpovím sama – je to strach. Strach z následků toho, že jsem se celej měsíc flákala, pokud jde o práci, že se na mě valí povinnosti, který jsem odkládala a už teď je pozdě je splnit, strach z toho, že to zase všechno poseru. A ten strach mě ochromuje natolik, že to doopravdy posírám. Nejsem schopná si pomoct, nejsem schopná udělat něco pro nápravu věcí, pořád jenom čekám, že mě spasí zázrak nebo že přijde někdo, kdo mě k těm věcem dokope. Jenže proč to dělám, když vím, že to nefunguje? Proč si to sakra dělám? Vždyť tím ubližuju jenom sobě, tak proč mám pocit uspokojení, když se mi podaří strávit další den schovaná před lidma? Proč mi nepomáhá fakt, že svůj problém umím pojmenovat? A kde je princ na červený motorce, aby mi podal pomocnou ruku? To jsem bez lásky vážně tak bezmocná?

Ani tu psavou už nemám. Napadá mě tolik úžasnejch věcí, někdy jsem na sebe až pyšná pro to, jak hluboký mám myšlenky, ale k čemu mi to je, když je ani neumim zformulovat a podělit se o ně? A proč Ho kurva nemůžu dostat z hlavy? Už je to skoro dva měsíce a já nevidím naprosto žádnej pokrok, pokud jde o zpracovávání bolesti z jeho nepřítomnosti. Přejde to vůbec někdy? Dokážu všechno, vždyť jsem silná na tolik věcí, tak proč nedokážu žít bez něj?

„Dobrý den, zajímáte se o lidská práva?“ No jasně, zajímám se hlavně o to, kam se podělo moje právo dojít svobodně do práce, aniž by mě přitom buzerovalo pět týpků z Amnesty a tři z T-Mobile. To už jim neni nic svatý? Chci žít na vesnici. 

Matinka prohlásila, že když si vydělám aspoň patnáct tisíc, necekne nic o tom, že spim do oběda. Sice na to mám omluvu, že jsem (nojo, už zase) nemocná, ale whatevs, do týdne by mi mělo aspoň těch patnáct přijít, takže uvidíme, jestli bude nebo nebude cekat.

Kamarádství je zvláštní věc. U některejch lidí si prostě nemůžete bejt jistí, jestli to jsou nebo nejsou vaši kamarádi – když jste totiž s nima, zdá se, že jsou pro vás schopni udělat téměř cokoli, ale právě to „bejt s nima“ je většinou nepřekonatelná překážka. Oznámení „Sorry, brouku, nestíhám, necháme to na zítra“, a pak tejden ticho po pěšině je u nich běžnou praxí. 

Dneska mě v metru kontroloval naprosto rozkošnej revizor. Ani jsem nevěděla, že tuhle práci dělaj tak mladý lidi, zajímavý. Málem už mě měl napsanou, jelikož jsem tu lítačku za prase nemohla najít (tašky přes rameno jsou prostě bezedný), ale nakonec jsem měla štěstí. Ještě na mě cvrlikal cosi o tom, že mi to sluší nebo co, a přál mi hezkej den. Milé 🙂

Ve svym oblíbenym čongskym krámku jsem opět nakoupila náruč extra levných, ovšem nedocenitelných nezbytností jako je pudr, antiperspirant, nějaký to prádlo a teplý návleky na ruce (konečně je mám). To všechno jsem pořídila cca za kilo, což mě tak potěšilo, že jsem po návratu domů udělala mámě módní přehlídku (společně se vším, co jsem pořídila včera na bazárku). Její komentář:“Já se picnu, vona si na hodinu vypadne z baráku a vrátí se s tak pěknejma věcma“ mi ten den opět o štych vylepšil 🙂

Asi se ukašlu k smrti. Litry teplejch čajů, stopangin, müllerův sirup – všechno je to na velký hnědý. Co ještě mám dělat, aby to přešlo? Chci-bejt-zdravá! Chci-bejt-zdravá!

Na jednom plakátu v metru stálo, že „Pravá láska neumírá“. Mám to chápat tak, že Ho budu milovat navěky? Toto se nelíbí uživateli m.. To radši budu doufat, že to pravá láska nebyla a že mě ještě čeká něco mnohem lepšího, mnohem skutečnějšího. Wow, to se ovšem mám sakra na co těšit 🙂

Čeká mě příjemný večer v příjemné společnosti, takže mě omluvte, jdu trochu poklidit a vymyslet nějakej „model“ na sebe. Btw, to modrý tílko byla skutečně dobrá volba, mám v něm fakt pěkný prsa. Bejt ženská mě baví 😉

Jen ještě trocha podzimní moudrosti na závěr: 

Tak mám novou knihovnu! Nějakym zázrakem se mi povedlo sehnat takovou, že přesně pasuje k ostatnímu nábytku, takže se mi to tu nemlátí, naopak si to docela dobře rozumí 🙂 A to není jediná novinka, taky jsme dnes konečně namontovali garnýže a pověsili záclony! Zatím sice jen  nějaký starý, co kdesi máma vyhrabala, a ještě nemám závěsy, ale i tak je to pokrok vesmírnýho měřítka a už mi sem neni vidět. Jupijéj 🙂

Kromě montáže knihovny a garnýže jsem toho dneska moc neudělala. Celý dopoledne jsem prospala, jelikož po včerejším ranním vstávání jsem měla silnej deficit, kterej bylo zapotřebí dohnat, no a pak jediná akce byla až večerní bazárek hadrů a doplňků, o němž jsem se dozvěděla někdy v pátek na facebooku, a to by bylo, abych tam nešla.

O co že šlo? Pár holek z okolí prostě prohrabalo skříně a všechno, co se jim ve skříni „záhadně srazilo“, snesly do zadních prostor jednoho krámku poblíž I. P. Pavlova. Tam se to všechno vysypalo z tašek a krabic, vyskládalo na stoly, židle atp., a pak už se jen hrabalo, zkoušelo a kupovalo. Všechno bylo k mání za symbolickou cenu 50,- kaček, větší věci za kilo. Výtěžek půjde na nějakou charitu nebo co, neprodané oblečení odvezou na další takové akce a co se neprodá ani tam, to půjde rovněž na charitu.

Takovou událost jsem si nemohla nechat ujít hned z několika důvodů – předně proto, že šance sehnat nějaký pěkný hadříky za pár kaček byla velmi lákavá. Pak proto, že se ráda účastním inteligentně vymyšlených akcí, protože jsem to měla blízko, a v neposlední řadě proto, že mám sama doma tuny starýho oblečení, do nějž se už nevejdu, a sere mě na něj pořád narážet ve skříni – akorát mi to připomíná, jak moc jsem od patnácti let vyrostla, nebo spíš nakynula, a zabírá to místo. Na probírku sklepa, kde je toho přibližně deset igelitek, jsem neměla ani čas, ani náladu (na to množství bych beztak potřebovala náklaďák), a tak jsem čapla aspoň dvě igelitky, co se mi válely tady nahoře, a šla jsem. A dobře jsem udělala 🙂

Nejenže jsem se zbavila už nenositelnejch hadrů, ale taky jsem si odtamtud přinesla hned čtyři skvělý kousky doslova za pár šupů, a to: velmi pohodlný tmavý kalhoty (konečně budu mít něco bez prošoupanýho a děravýho rozkroku), dvě naprosto parádní sukně (jednu mini s kraječkou a jednu ultrapohodlnou úpletovou – ta bude dobrá na zimu) a konečně fešný tmavě modrý tílko, který je mi sice trochu těsný, ale nemohla jsem ho tam nechat už kvůli tý krásný barvě a taky kvůli tý libový krajce (odkdy jsem takovej blázen do krajek?). To všechno za pouhých 250,- korun, a navíc jsem ještě dostala celou náruč pánskejch sprcháčů, krém po holení a Elséve kondicionér na barvený vlasy, kterej zrovna používám – všechno zdarma 🙂 Jedna slečna tam totiž v krabici přinesla půlku svojí koupelny, a že prý si to máme rozebrat. Krosnu jsem neměla, tak jsem se musela uskromnit, ale i tak jsem si nabrala tolik věcí, že to do Vánoc nespotřebujeme. Jen kondomy jsem jí tam nechala, to mi přišlo trochu divný a jeden nikdy neví, jestli nejsou propíchaný nebo něco 😀 Navíc myslim, že i tak jsem si toho přinesla dost, a úplně bláznivě se těším, až ty nový věci prubnu mezi lidma 🙂 Jak málo stačí ženský ke spokojenosti 😀

Kdyby mě hned po návratu nenasrala máma, byl by to perfektní den. Ale to mě nepřekvapuje. Jestli totiž někde existujou webovky „Jak nasrat a k smrti vyděsit vaše děti“, naši jsou tam dozajista registrovaní.

No vidíte, a už si zase nepíšu, co se děje. Za chvilku tu máme pátek a já zase budu koukat, kam mi ten tejden utekl a co že jsem to dělala. Teda ne že by toho bylo moc. Bojuju proti klasický podzimní nechuti cokoliv dělat, ale zatím spíš prohrávám. Třeba v pondělí jsem si řekla, že vstanu brzo a že budu makat, jenže jako obvykle jsem se příliš vázala na kamaráda, kterej slíbil pomoc a už týden o něm nic nevím, takže z pomoci prozatím sešlo – no a bez ní se k tý aktivitě nedokopu, to spíš šestkrát zamáčknu budík, vstanu v půl dvanáctý a pak prosedím celý odpoledne před kompem. Takovej já jsem zoufalec. 

Jedinou aktivitu jsem teda vyvinula při domácích pracech, na nákupu a na poště, a pak až večer, kdy jsme s Maudětem prolezly skoro celý Příkopy a kus Václaváku při honbě za nákupy, na který jsme ale nakonec ani neměly chuť, a tak jsme jen koukaly, co maj kde pěknýho – a že jsme si málem vykoukaly oči, obzvlášť u jednoho stojanu se šmukama v Clockhouseu. Maudě si tam vyhlédlo stříbrné háďátko – náramek, a já jedny bezmistejkový náušnice se žabičkama. Našla jsem na netu hodně podobný od Swarovskiho, ale ukazovat vám je nebudu, ty „moje“ jsou beztak asi milionkrát hezčí 🙂 Stojej dvě kila, což se mi při pohledu na ně nezdá tak přemrštěný, takže si docela brousím zuby, ostatně Vánoce se blíží, takže proč si neudělat radost, že 🙂

Dneska to bylo o něco málo lepší, z postele jsem se vykydala už v devět, ale že by mi to nějak pomohlo, to se říct nedá, chuti do práce bylo přibližně stejně jako včera, jen se mi k tomu ještě přidalo škrábání a bolení v krku, abych toho jako neměla málo, na co si stěžovat. A zhoršuje se to. Co já v pátek řeknu šéfovi, to nevim. 

Ne že bych se nesnažila. Poslala jsem asi pět smsek tomu kamarádovi, co se neozývá (zejtra mu zavolám, nechtěla jsem ho nahánět, ale už mě sejří), pokusila jsem se nainstalovat certifikát k programu, kterej potřebuju k práci (instalace „překvapivě“ selhala, takže budu muset zase volat na helpdesk, což mě teda fakt nežhaví – zase se mi bude nějakej týpek promenovat s myší na ploše, zatímco já budu jen bezmocně koukat na to, co to šmarja dělá, a připadat si jako naprostej idiot) a sepsala jsem si další body do to-do listu, na kterej vejrám už dýl než měsíc a jeho položky odškrtávám jen velmi, velmi pomalu. Což neni dobrý, ale nemůžu si pomoct, prokrastinace mě už docela ovládla a nemám moc důvodů s tim něco dělat. Je to stresující, ale pohodlný. 

V neděli jsem mimochodem připsala kousek k MayDay (zasvěcení vědí), kterej jsem nejdřív měla nehoráznou chuť zveřejnit, ale velmi rychle jsem si to rozmyslela. To dílo se často drží reality tak moc, že by to nebylo vůbec dobrý – hlavně by se v tom asi poznalo dost lidí, kteří by patrně neměli úplně radost z toho, jak o nich smýšlím a přemýšlím, a jestli teď nemám něco zapotřebí, tak jsou to další debilní hádky a vysvětlování toho, co tím chtěl básník říci. Prostě ne, děkuji. 

A když už tak hezky přeskakuju z jednoho dne na druhej, nedávno jsem na internetu potkala jednoho člověka, s nímž jsem se v pátek seznámila osobně – na můj vkus velmi brzký seznámení, ale nudný to setkání rozhodně nebylo, takže si nestěžuju 🙂

Jo, a minulej čtvrtek jsem byla podruhé bruslit a zlepšuju se, už umím trochu brzdit a mnohem míň se bojim 🙂 Taky se osvědčily zkušenosti z padání při lyžování, u bruslení se totiž taky musíte naučit padat šikovně, abyste se nepřizabili nebo si nevykloubili kolena – tady je to o to horší, že nemůžete plužit. 

Joo, a pětadvacátýho jsme s Maudětem byly na Street party Zažij město jinak. Bleší trh, stánky s uměleckýma výrobkama podobně jako na Code Mode, zatarasený ulice, aby vznikla pěší a cyklistická zóna, déšť a tak. Odnesla jsem si odtamtud skvělý náušnice s gumídkama za dvacku (časem snad přibyde foto) a šátek, co jsem vyhrála za trefu mobilem do odpaďáku, a Maude se nechala na ulici ostříhat. A docela pěkně.

Btw taky jsem se dneska stříhala. Trochu jsem si hrála se svejma fotkama v Zoner Photo Studiu, a během toho hraní (prodlužovala jsem si vlasy :D) mě nasrala moje mizerná ofina, a tak jsem si ji trochu „zhustila“ – prostě jsem pobrala pár okolních dlouhých pramenů a zkrátila je, aby se k ní připojily. A když už jsem byla v tom, zastřihla jsem to ještě na pár dalších místech. Nedá mi to, stříhání mě prostě hrozně baví 🙂 S výsledkem jsem zatím docela spokojená, ale ještě se na to musím vyspat a vidět to po ránu 😀 Jinak už zase přemýšlím o změně barvy. Červená, hnědá, tmavě zrz…? Chci vypadat podzimně, tak uvidíme, co mě bací do oka při návštěvě drogerie 🙂

Tak, to jsem vám to pěkně naservírovala, není-liž pravda? 😀

Lidi dneska neuměj česky. Když pominu věčný chyby v mně/mě, hold, bodejď, zrdcadla, samozdřejmě a podobný nesmysle, už delší dobu pozoruju, že jim dělá problémy i samotná větná stavba. Tak třeba věty: „Můžete se na aktualizaci podílet i vy.“ nebo „Pokračuje pro naše sportovce úspěšný rok 2010.“ Nebo vám snad přijdou v pořádku? 

Nejsem žádnej lingvista, ale pokud vím, tak sloveso stojí na začátku věty pouze v případě otázky nebo možná u nějakých výjimek, ale proč by to tak mělo být u výše zmíněných vět, to mě fakt nenapadá. Podle mě by správně měly znít: „Na aktualizaci se můžete podílet i vy.“ a „Pro naše sportovce pokračuje úspěšný rok 2010“. Neumím to odůvodnit, ale věřím, že za to může moje češtinářka ze základky, která Český jazyk povýšila na hodiny chvalozpěvu na naši řeč a na to, co všechno se s ní dá dělat. Sice sykala, ale whatever, stejně se jí nakonec povedlo (i přes veškerej můj odpor) vypěstovat ve mně obrovskou lásku k jazyku a ještě větší nenávist k těm, kdož ho przní. Vliv na to samozřejmě mělo i čtení, hlavně pohádky. Jak řikám, nejsem odborník, i já se občas utnu, ale jsou prostě chyby a chyby, a ten jeden druh mi způsobuje kopřivku.

Nedávno jsem například četla jakejsi článek v Top cosi magazínu – nějakej televizní program. No a protože mám štěstí na otevření jediné stránky a okamžité nalezení hrubky, i tentokrát jsem si zkazila chuť k obědu čtením krátké recenze na cosi, už nevím, co to bylo. Hned v prvním odstavci totiž stálo:“A tak vám můžeme s klidným svědomým doporučit následující film“. Kdo najde chybu, má to dobrý. Kdo ji nenašel, měl by se nad sebou vážně zamyslet. 

A tak si říkám – je to tím, že lidi málo čtou? Nebo že neuvažujou nad tím, co píšou a říkají? (na tomto místě bych mohla pronést plamennou řeč proti všem mluvčím, moderátorům a rádoby novinářům, co píšou do všech možnejch magazínů, Blesků a podobně, aniž by ovládali aspoň základy gramatiky, ale nechci se zase nasrat). Mimochodem, nesnáším lidi, co píšou věty typu: „A nešlo by to udělat, aniž bychom tam nemuseli?“. Jsou ty lidi vážně tak blbý nebo co? Přece aniž je zápor, tak proč tam pak dávaj záporný slovo? Vždyť to vůbec nedává smysl. Anyway. 

Podle mě by se s tím mělo něco dělat. Třeba přísnější výuka jazyka na školách, lepší korektoři – někdy se fakt nestačím divit, jaký hrubky a příšernosti zveřejňují i seriózní plátky jako třeba Lidovky nebo Mladá fronta. Kolikrát stěží potlačím chuť napsat jim šťavnatej dopis se všema inkriminovanýma výstřižkama a zeptat se, kolik že jejich korektor dostává, že bych docela brala jeho job. Třeba by prostě postačilo, aby děti víc četly a aby v nich rodiče vzbuzovali větší respekt k češtině. Aby je vůbec učili přemýšlet nad tím, co vypouští do éteru, ať už v mluvené nebo napsané formě.

Na závěr už jen slogan jedné realitky, který na mě onehdá vybafl u výlezu z metra na Florenci a málem mi způsobil infarkt. Kolik najdete chyb?

„Spolehlivě prodáme, vaší nemovitost“

Zjistila jsem, že mám na facebooku asi dvě stovky oblíbených stránek, a to nepočítám hudbu, knihy a filmy. Šílený. A to ještě milion věcí „nelajkuju“, protože to už bych nedělala nic jinýho. Navíc si myslím, že není zapotřebí sdílet se světem úplně všechno, protože to už by se vás vlastně ani lidi, co vás zrovna poznali, neměli na co ptát – stačilo by přečíst si to na facebooku a věděli by o vás hned všechno. A to neni pěkná představa. I tak mám těch stránek ale strašně moc, a tak mě napadá – co to o mně vypovídá? Takže porušuju vlastní pravidla a vy tak máte jedinečnou příležitost mě rozpitvat, neboť následuje můj momentální výběr (a nedivte se, když se něco bude opakovat. Řada stránek je na fb několikrát a při tom množství člověk brzo začne ztrácet přehled, co už „lajkoval“ a co vidí prvně). I když snad ani nechci vědět, co si o mně pomyslíte, když uvážím, že většinu toho seznamu tvoří jídlo a kraviny 😀 No, ale to je asi normálka.

Tak tedy:

Kuřecí řízek, Zajímalo by mě, kdo ještě bydlí v Midsomeru…, Jdeme na jedno?, Do it yourself, Art, Pedro – žvýkačka našeho mládí, Válení se ve vaně, Bubblewrap, I Am Hot, Pivo, Segedínsky Guláš, Kočičí jazýčky, Proti módní šedi v českých ulicích!, Running with a backpack makes me feel like a retard., FRIENDS :), Karel von Schwarzenberg, English Language, Silničáře zima opět zaskočila, Hugs, Pizza, Jack Sparrow, Kelišová, Točená Kofola, Poi, McFlurry s lentilkama, I ♥ Claire’s, R.I.P. Ladislav Smoljak, VYMĚŇTE POLITIKY!, Vyrobila tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského, Jsem malý/á a nesnášim před sebou vysoký lidi!, Hlášky JAROMÍRA BOSÁKA, Už nemluv a dej mi konečně pusu…, Walking down the road with music and feeling like you’re in a music video, Vštěpovač zásad, Víš co Sašo? Jdi do prdele., Jak by vypadal svět bez Photoshopu, DMS SOSHAITI nebo DMS HAITI na 87 777, Jiřina Jirásková, :D, 63 Notifications Later and I regret Liking Your Status, I Will Go Slightly Out of My Way To Step On A Crunchy-Looking Leaf, Slet bubeníků, Simon’s Cat, Hopík, Czech girls, Používam v aute bezpečnostné pásy, Mafia Wars, Oldřich Nový, Tim Burton – Official Page, Anomalocaris, Rudolf Hrušínský, Bulánci, Polina Seminova, Prince of Persia (MSDOS), Jára Cimrman, Mgr. Jan Kvirenc, Scrat, Mafia: The City of Lost Heaven, Garfield, Jan Werich, The Web pages, Jeff Dunham, Jsem nepil ani nepamatuju! Vždyť si pil včera! Tak to si nepamatuju!, Dětské hry :), Kačeři, Gumidíci, Šmoulové a Želvy ninja = mé dětství, Mám ráda svoje prsa :), Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty hnědý podšálky ztratí..!, Na památku pejskovi,který byl hozen tímto hajzlem:Svajūnas Beniukas z mostu, A tomu se mám smát?, Hej! Nemáte dvě učebnice? :-D, Pojď dál ale je tu bordel.To je v pohodě to kdybys to viděl/a u mě :D, Jsem rád za dětství bez fejsbuku a internetu všeobecně., Hlavně nenápadně xDxD, „Talk To The Hand“ „Hi Hand!!“ -.-, Neberte drogy………Nikdy nikomu neberte drogy :D, Proč klíče nejdou prozvonit????, For those who have experienced the pain caused by stepping on lego!, Fotbálek!, Máme rádi večerní Prahu, *_*Kousání brčka*_*, Mám rád/a, když holka/kluk krásně voní, Léto,Koupání a večerní grilování, Frajeři nekouří!, I never realized that after Monday and Tuesday, the calendar says W T F., Moje jméno začíná na písmeno M…kolik se nás tu sejde?, 50% studentů bere školu s humorem…zbylých 50% nemá na drogy peníze, Nemyslíš – zaplatíš!, Dokážu dělat cokoliv místo učení!! :), Co je v Praze zadarmo, Booklet-focení,Alexandra Baráková, COŽE??? MY PÍŠEM????, I’ll do it in a minute, Pretending to Text in Awkward Situations, Miluju škrábání na zádech, Máme rádi kočky, Noční procházky, Horká sprcha, Facebooku nech mě! já se chci učit! :D, Borůvky s cukrem, Vyšehrad, Bordel na stole, Pátek, Summer Time, Tomatoes & Mozzarella, Kissing in the rain, Horká koupel, Latte Macchiato, Cukrová vata, Čajovna Shangri-la, Zevling, No stress, Spider Pig, Hug, Say No to Drugs, SALSA, Halloween, Saving a file as „dyjjyggffj“, because I’m too lazy to write a proper name, Nemáš žvejku ? :D, Mám rád/a svůj blog!, Ročníky 87-88 nejlepší – poslední normální, Knihy, Sereš na mě – seru na tebe, Nasrat – vysrat – posrat – zesrat, Legendární diář Moleskine, Mazlení, Ovocný Světozor (Hájek&Boušová), Vaření, Placky, Tish & Snooky’s MANIC PANIC NYC, VODU z vodovodu zdarma v každé restauraci!, IKEA, České pivo, Míša, Rubber Duckies, GUMOVÍ MEDVÍDCI, Medovník, Kobliha s marmeládou, Brownies, Česká Koruna, Dětská výživa – Přesnídávka, Stávání se fanouškem, Praha, Kofola, Hot Chocolate, Točená zmrzlina, Ctrl+C Ctrl+V, Rohlík, Twister (KFC), Chlebíčky, Letní grilování, Vinyl, Chupa Chups, Orbit, PEDRO, Toaletní papír, Párek v rohlíku, Smažený sýr, Vodní dýmka, Coca-Cola, Masážítko, Céčka, Svíčková, Tepláky, Lentilky, Raspberry, Spaghetti, Camping, Olives, Mojito, Lipton Yellow Label – Rainforest Alliance Certified™, London, Monchichi, Lego, Zoo Praha, Přátelství, Camden Town, Bublifuk, Mozzarella, Google Search, Kakao, Proč mají babičky vždycky pocit, že trpíme hladem?:D…, LadyBugs, When I was a kid I……..no wait, I still do that.

A t t t to je vše, přátelé 🙂