Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri vymyslelo takovou zvláštní věc – že zadá tři témata a na každé z nich budou blogeři po tři dny tvořit pod nálepkou Chlupatomalého Devětidení (nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že by tam měla být dvě „n“). No a protože mi ta zvláštní věc připadá i pěkná, pustila jsem se do toho i já 🙂 Moje psavá je teď poněkud v útlumu a neměla jsem moc času, takže to nebude žádný veledílo s příběhem, prostě jen taková scenérie, co se mi vybavila v hlavě, když jsem to téma čapla do rukou. Snad se i tak bude líbit.
Toho večera se vše dělo tak kouzelně stejně jako ve kterýkoli jiný večer. Mihotavé stříbrné světlo se roztančilo po hladině klidného jezera, v němž by se schoval celý svět, a jen drobné vlnky, poháněné slabým dechem večerního vánku, napovídaly, že scenérie žije, že není pouhým obrazem na plátně.
Noc byla chladnější než obvykle, ale Starci to nevadilo. Jemu totiž nevadilo nic. Žádný vichr, žádný mráz, žádné žhavé Slunce, ba ani ten největší déšť jeho mohutné paže a ježatě zarostlé temeno nemohli ohrozit, na to byl příliš stár a měl až příliš síly. Dávno už tomu, co jako malé semínko zakořenil ve srázu pod horou Nezkrotnou, zavrtal se do zdejší úrodné země a rozhodl se, že už nikam nepůjde. Dávno tomu, co se jako slabý výhonek provrtal skrz hlínu a vykoukl na svět. Tehdy shledal, že se ocitl na tom nejkrásnějším místě na světě, a pochopil, že pro tuhle nádheru se narodil.
Kopce zde byly kulaté a zahalené měkkou mlhou a jediná Nezkrotná se jako nejvyšší zub této krajiny vzpínala k nebi přímo za jeho zády, chráníce tím vše, co by se zde chtělo usadit a zapustit kořeny u její paty. Stařec byl tehdy ještě mlád a o světě mnoho nevěděl, přesto však cítil, že tady mu bude dobře. A bylo.
Den co den mu nohy omývaly podzemní vody a s jeho lístky si hrál nezbeda vítr, co už všechno viděl a všude byl. Jak ten vám uměl vyprávět! A všechno, všecičko stromu řekl, zatímco vrabci ho drbali za uchem.
A noc co noc za ním přicházela Ona. Měla stříbrné vlasy a tvář tak líbeznou, jak jen si dokážete představit. Medovým hlasem k němu vždy promlouvala a pověděla mu toho tolik o té zemi, kam ve dne chodí spát, že strom brzy poznal celý svět. Slyšel všechno o lidech, o zvířatech, o věcech a o citech, poslouchal velké příběhy s ještě většími hrdiny, slyšel i to špatné, ale z toho si hlavu nedělal. Jeho se netýkaly. To byly věci, co patří kamsi daleko, za vodu a za hory, k nimž už ani nedohlédne, tak co by se trápil. Kdepak. To se raději radoval z toho pěkného a poslouchal, co mu stříbrná paní povídá.
A poslouchá stále. Ona a Stařec ze světa nezmizí. Byli tu dávno a budou i nadále, dokud se čas nestočí do spirály a nezačne jiný věk. Pak možná přijdou v jiné podobě a setkají se v jiném prostoru, ale jeden pro druhého tu budou navěky. Měsíc a strom v noční krajině.
7 reakcí na „Ona a Stařec“
Luna a strom.
Pohodové vyprávění.
Zasloužíš si úsměff.
ó, děkuji 🙂
Do spirály se jednou stočíme všichni… I když uveřejněno těsně po termínu, já nejsem žádné zlé chlupaté mrcha z Alfa Centauri, co by hledělo na čas
Já hledím na úsměv. Moc se mi to líbí, je to hezké, příjemně se to čte a ubíhá jako noční luna po obloze – určitě si zasloužíš úsměv. Tedy, rovnou dva – ode mě a pana TlusŤjocha!! 🙂
Ještě s těmi dvěmi N – ááno, správně, je to takový chyták na gramatisty (která je původně jenom mou hloupou chybou
) – Je to spojení devět + dění + denní takže nakonec se objevuje eN jen jedno, protože to druhé uteklo před náporem dění a není ho k nalezení.
Jakto po termínu? Bylo to dvacátého ráno 🙂
Díky za úsměv, snad jsem si ho zasloužila.
Vysvětlení chápu a přijímám
(holt jsem si musela rejpnout)
Jsem moc ráda, že jsem tuto povídku ještě našla.
To byl moc dobrý projekt.
Bohužel dobrá čtvrtina je fuč, i se smazanými blogy…
Ha, tyjo, já už ani nevim, že to tu mám… 🙂 Tj, byla to dobrá věc.