Měsíc: Srpen 2010

Tak mě tu zas máte. A mám hlavu tak plnou dojmů, že ani nevím, kde začít. Po celou dobu jsem se snažila v hlavě sesumírovat ty správný slova, abych vám dokázala vykreslit tu úžasnou atmosféru kolem Vltavy a co všechno se mi přitom honilo v hlavě, ale asi toho na mě bylo přece jenom trochu moc. Mrzí mě, že jsem si nepsala průběh, protože se tam stalo hodně zajímavejch a hodně vtipnejch věcí, ale víte co, mně se o tom ani nechce psát, protože kromě nich jsem si tam zažila peklo a ještě teď mě tak strašně bolí srdce a žaludek, že na to vlastně ani nechci vzpomínat. Zvláštní. Jsou věci, který byste tak rádi hodili za hlavu, a oni vám v ní zrovna strašej a v jednom kuse se vynořujou na povrch, zatímco ty krásný vzpomínky upadají kamsi do tmy a ne a ne najít tu správnou baterku na posvícení.

Jsem mimo a mám poetickou náladu. Utopila jsem sluneční brýle a kraťasy, ale ze všeho nejvíc mě trápí úplně jiný věci, o kterých tu ještě nemám sílu psát. Snad ji ani mít nebudu. Vltava mě neuvěřitelně nabila, ale srdeční záležitosti jsou věc jiná a já musím přiznat, že jsem nejeden večer a dokonce i nejedno odpoledne ztrávila sama ve stanu s nezastavitelným pláčem a takovýma myšlenkama, že je div, že jsem z toho stanu ještě vůbec vylezla živá. Ne, vážně, o takovejch věcech se nežertuje a já vždycky říkám, že miluju život až příliš na to, než abych se ho vzdala, ale myslím, že tentokrát to bylo spíš jenom o náhodě než že bych by byla tak odhodlaná žít. Láska je strašná a mocná věc a když vás ta vaše tak strašně trápí, může vás to i zabít. Nevidí to? Nechce to vidět? Kdo ví… každopádně jsem smutná i ráda, že jsem zpátky v týhle betonový džungli. Vltava mi chybí, ale bolest, kterou jsem tam prožívala každou minutu každý hodiny mě málem přivedla do jejího chřtánu, a já bych to nesnesla ani o den dýl. Každej dobrej skutek sílu vrací, a tak jsem se snažila seč to šlo, abych aspoň někomu připadala důležitá – bezhlavě jsem se vrhala do peřejí pro cizí loď uhánějící pryč, půjčovala jsem, o co si kdo řekl, rozdávala jsem sušenky a vůbec krmivo, který jsem si sebou přivezla, a taky dobrý rady těm, kdo je podle mě potřebovali. Snažila jsem se bejt ta rozumná, snažila jsem se držet partu na nohou při tý ponorce, co se tam pomalu rozlejzala do všech koutů, a snažila jsem se, aby pan Božský pochopil. Jestli jsem uspěla, to nevím. To ukáže až čas. Prozatím jsem bezmocná, protože jakkoli je svět krásnej, pořád v něm existujou škodolibý a pomstychtivý fúrie, který naprosto nezajímá, že na ně doma čeká přítel, dokonce je ani nezajímá, že přítelkyně toho, o nějž si ždímají prsa, stojí přímo naproti nim, prostě se klidně chovají jako kurvy, protože vědí, že tenhle chlap si takový věci nechá líbit. Jestli je to v jeho povaze, jestli si nevšiml, co to se mnou dělá nebo jestli mu to je jedno, to vám vážně nepovím. Nevím, na čem jsem, už od března. A hlasy přátel mě nijak neuklidňují, naopak mi spíš radí, abych to vzdala a radši ho pustila k vodě, než mě zničí. Ale copak já můžu? To by mě zničilo úplně stejně.

Achjo, vážně si přeju nebejt. A zároveň doufám na zázrak. Stejně jako jsem včera celej den koukala po břehu, jestli někde neuvidím svoje uplavaný kraťasy nebo jeho šátek, doufám už několik měsíců, že se stane zázrak a pan Božský udělá něco, co od něj nikdo nečeká, jen já věřím. Já mu věřím. Já ho potřebuju. A snad se jednou dozvím, že je to vzájemný.

Napsala bych něco k víkendu, ale ono se toho zase tak moc zajímavýho neudálo. Dnešek zase probíhal ve znamení balení na vodu, a to jsem prožívala od rána na facebooku v živé konverzaci s ostatními účastníky zájezdu, takže co bych k tomu ještě dodávala 🙂 Dovolím si tedy snad jen drobnou fotodokumentaci, aby byla aspoň nějaká ta sranda.

Jako první tu mám obrázek, jak to vypadalo po naskládání všech předmětů vyjma jídla na jednu hromadu. Samozřejmě že kočky to zaujalo a jedna se šla hned podívat zblízka 😀 Popisek přikládám z facebooku, znova to psát nebudu (btw povšimněte si mé nádherné nové tmavé zdi <3, dále bych vyzdvihla překrásný slamák a moje vůbec první sandály – oboje zaplaceno mým drahým bratříčkem coby dárek k narozeninám :D):

Jako další následovala dokumentace množství potravy. Já teda nevim, všichni mi tvrdí, že toho mám jako na měsíc, ale jak znám tyhle lidi, půlka sušenek zařve během cesty vlakem 😀 Po všech těch komentářích jsem ale nakonec přece jenom odstranila dva balíčky a jednu čínskou polívku. Ale víc ani fňuk. Aspoň toho nebudu muset moc kupovat. Kdyby někoho zajímal popis, opět přikládám ten z fb:

No a úplně na závěr si to samozřejmě zaslouží ještě jednu sbalenou fotku, aby bylo jasno, kolik toho nakonec mám. Jelikož odjíždím zítra dopoledne, mám ještě spoustu času na „vytřizování“ nadbytečných věcí a zavazadel, ale myslím, že konečná podoba bude hodně podobná.

Všechno se mi to vejde do dvou zavazadel – bágl a loďák – a do ruky ještě stan (kterej snad z gentlemanskosti ponese pan Božský – sám toho zajisté bude mít o polovinu míň, takže mu jeden stan určitě nepřitíží tolik jako mně :D). Ze všeho sbalenýho materiálu mám dobrej pocit, jen mi přijde, že mám pořád nějak málo triček – i když je nakonec stejně nikdy nevyužiju všechny. Je to prostě takovej zvyk, že si musím pořád ponechávat možnost výběru. To vim taky, že víc než tři trika potřebovat nebudu. Ale nedá mi to. Celej den jsem se pokoušela aspoň jedno z těch sbalenejch vyloučit, a hovno z toho. Naopak jsem ještě jedno přibrala 😀

Ještě to teda nezahrnuje jídlo, to přijde z větší části do báglu a zbytek obstará igelitka. Na množství zavazadel zase tak nesejde, hlavně když jsou kompaktní. Ale už se vážně těšim, až se to jídlo užere a bude ho míň. Všechna ta bagáž váží snad tunu 😀

Za chvilku se mi tu staví pan Božský se svym arsenálem, a pak mi zmizí do Vagonu na revival Guano Apes. No, dala bych si říct, ale dneska ne. Po třech dnech výmalby, po víkendu a po dnešní balicí horečce toho mám tak akorát dost, takže si dám tak akorát pořádnou pěnovou koupel a pak nějakej dobrej čaj nebo kakao u bedny. Ještě jeden večer hezky doma v pelechu, kde nefouká a kde je sucho 🙂 A zejtra sláva nazdar.

Na závěr jen ještě malá anketka zaměřená hlavně na vodáky a fanoušky – jestli se mi teda povede tu anketu zprovoznit, dělám to poprvý 😀 Zatim čau 😉

Tak fajn, anketa mi zobrazit nejde, může mi někdo říct, jak se to dělá? 😀 A pokud jde o otázku – preferujete barel nebo loďák? A proč? 🙂

Jo, btw, včera se mi stala hodně zvláštní věc. Byli jsme v popo, pak v hotýlku a nakonec v kfc, a na všech těch místech jsem zahlídla divnýho chlápka v obleku, jak se po nás kouká. Možná že kecám, ale dvakrát jsem ho viděla určitě – naposledy na pavláku při cestě domů. Šel vedle nějaký slečny směrem jakoby ode mě a mě napadlo, že už jsem ho dneska někde viděla. Měla jsem z toho divnej pocit.

Když jsem pak došla ke dveřím od baráku, škublo ve mně – ten chlápek stál asi tři metry ode mě a zrovna popobíhal (dost rychle) směrem ke mě a něco na mě volal (rozuměla jsem mu něco jako „Dobrý večer, potřeboval bych…“ a dál nevim, protože jsem byla vyděšená a neuvěřitelnou rychlostí jsem vymačkala kód a třískla mu s dveřma před ksichtem). Jako blázen jsem pak začala mlátit do vypínače, ale jako na potvoru zrovna nefungoval, a tak jsem musela jít chodbou potmě – byla jsem napitá, ale i tak mi docházelo, že je tu něco špatně a že to je celý až příliš podezřelý než aby to byl nějakej „hodnej“ chlápek. Pořád jsem musela přemejšlet, co by se stalo, kdybych si ho za sebou nevšimla nebo kdybych nestihla namačkat kód a proklouznout do bezpečí baráku, než ke mně došel. Tyhle myšlenky naštěstí zafungovaly jako rozptýlení od strachu z naší temný chodby – normálně bych se v tu chvíli posrala strachy, ale hrůza z toho chlápka zafungovala tak, že mi ta tma byla ukradená.

Vážně nevim, co to mělo znamenat, ale jsem ráda, že jsem to ani nezjistila. Bylo to vážně divný a odteď si budu dávat větší pozor, kdo je se mnou na ulici (mimochodem ta naše byla včera úplně prázdná, takže jestli by mi tam někdo pomoh, to je otázka).

Ráda bych předem upozornila, že jsem si vědoma existujících výjimek. Jakkoli generalizovaně tento článek vyzní, rozhodně si nemyslím, že to takhle vypadá „na všech frontách“. Takže si odpusťte komentáře typu:“Ale já třeba taková nejsem“. Fajn. Budu ráda, když mě odkážete na pár rozumnejch „růžovejch blogů“, ale nemusíte mě hned kamenovat informacema o tom, jak zrovna vy jste úžasný. Já vám to ostatně ráda věřím.

Nevidím žádnou diskriminaci v tom, že se do klubu nedostávají „Dívčí“ „blogy“ (u mě jsou tyhle káči všechno jinýho jen ne „dívky“, a pokud jde o jejich pablogy, uráží mě jejich řazení mezi pravé blogy, natožpak nápad jejich přičtení k dlouhému seznamu kvalitních autorských blogů na blog.cz). Přijímající mají plné právo vybrat si do klubu koho chtějí, a ti ostatní ať se zamyslí, kde udělali chybu, že si takovou poctu nezasloužili.

Vůbec mi nejde na mozek, proč by někoho mělo zajímat, jak se kdo cizí obléká, čím se maluje a podobně. Takový věci jsem řešila snad jedině u BJ Armstronga z Green Day, když jsem do něj byla takovej blázen, že jsem chtěla vypadat přesně jako on a používat stejný věci. Ovšem jaká je souvislost mezi napodobováním rockových hvězd a napodobováním náctiletý kozy, to mi uniká.

Slovo „autorský“ je ošemetný, ale samozřejmě jde hlavně o tvorbu. Že jste vyfotili sami sebe v novym triku, to je sice fajn, ale těžko se to dá považovat za tvorbu, nemá-li to teda aspoň nějakou uměleckou úroveň. A to tyhle fotky nemají. Stejně tak fotoromány nejsou o ničem, jsou dokonce ještě horší než ty z Bravíčka a to je co říct. „Móda 0.9“? Originalita nula nula prd.

O hezkosti těchto „slečen“ bych se hádala. Mně se nelíbí ani jediná z nich, přijdou mi až neskutečně povrchní, většinou se neumí vyjadřovat a nemají žádný hlubší myšlenky. Jen málokterá „růžová“ slečna na svůj blog napíše něco, co zaujme nebo co má nápad. To make-up nespraví.

Nejhorší na tom je, že svět se o nich nepřestane bavit, i když si tohle všechno uvědomuje. Pořád je budeme řešit a pořád se budou dostávat do časopisů a všelijakých článků, i když všichni vědí, že ve svém životě nic nedokázaly a že se proslavily spíš svou hloupostí a povrchností než čímkoli jiným. Všichni nad tím kroutí hlavou, ale všichni jim dál dělají reklamu a mluví o nich. Svět je holt divnej. Ještěže na světě existuje pár lidí, který stojí za to znát a číst, ještěže aspoň někteří mají v hlavě víc než piliny a dokážou se zamyslet taky nad něčim jinym než nad kroucením řas a pedikúrou. Pane Bože, díky ti za takový lidi a za to, že mám v hlavě mozek. Amen.

Je právě tolik, kolik je, a já si tu připadám jako ve výloze. Nemám garnýž, takže závěsy nebo záclony se prozatím nekonají. Díky tomu a díky faktu, jak dokonale jsem umyla okna, je sem teď nádherně vidět, takže voayeři odnaproti mají pré. Ale co je mi do nich, teď je to jenom já a můj pokoj, nic jinýho mě nezajímá 😀

Většina nábytku je na svém místě a na většinu jsem taky hned vyložila nějaký ty „zútulňovadla“, aby to tu nebylo tak prázdný. Neměla jsem síly na nějaký větší dekorování, ale hrozně nesnáším prázdný místnosti, nedá se v nich ani bejt, natožpak spát, a tak jsem se aspoň pokusila. Nejvíc se mi líbí parapet. Chybějící záclony mu poskytly tu výhodu, že je krásně vidět, a tak jsem se na něm hned trochu vyřádila a vytvořila takovej malej květinovej koutek 🙂 Mám tam uvadající slunečnici od mámy, která je pořád krásná (jako ta slunečnice, i když o mámě by se to dalo říct taky – mám dobrou náladu :D) a růže od Kláry, pak nádhernou kytku v nádhernym květináči a konvičku – dárky od našich, který jsem ještě dozdobila čínským amuletem a vznešeným motýlem origami – vzpomínkou na lepší časy. Dál tu mám vánoční hvězdu, která si pořád drží krásně tmavě červený listy, a kytku optimistku – dárek od Maude. Musím říct, že jí se na okně mezi kytkama líbí mnohem víc než někde na komodě. Tady je pěkně mezi svýma a na sluníčku, a to má  každej optimista rád 🙂 A taky se jí možná líbí, co vidí – krásně vymalovanej pokoj s příslibem dalšího zútulňování. Jen ten stůl kdyby nebyl bukovej, strašně mi to tu kazí. Ale co naplat, je to fakt dobrej stůl a já se ho zbavovat určitě nebudu.

Tak a to by bylo. Dneska mám tak akorát dost po třech dnech malovacího šílenství, a to ráno vstávám na chatu, kam se mi vůbec nechce. Hlavně proto, že tam budu muset tvrdnout do pondělka, a to se mi vůbec nehodí. Mám tady práce jak na kostele a místo toho budu dva dny čumět do zdi na chatě, kde bude guvno co dělat a určitě bude chcát. A pak budu mít jedinej den na balení na vodu, takže to bude naopak hrozně hektický, což nesnáším. Ale ono se to poddá. Musí 🙂 Zatím se tu mějte, hezkej víkend přeju a snad v pondělí naviděnou. Sayonara 😉

Zdá se, že už dneska budeme finišovat, takže pokud nedojde k nějakejm komplikacím, brzo vám sem jebnu pár fotek mýho novýho království. A že to byla královská pakárna (a ještě dneska bude), vytvořit ho. S malováním nakonec nebyly tak velký problémy, jak se čekalo – strop máma zvládla na jeden nátěr hned včera a nikde se nic neloupalo. Horší to je se zdma u oken, na nichž se neustále objevujou nový trhliny. Včera jsme je celej den odškrabávali, zamalovávali a zase odškrabávali, a když nám pak navečer popraskala celá jedna malá stěna, naštvali jsme se a rozhodli, že ji dneska odšrabeme celou až „na kost“, protože ty nánosy barev na ní už prostě nedrží.

Pokud jde o můj sen – mít aspoň jednu zeď tmavě červenou – kolem toho byly největší hádky. Pořád jsme se nemohli dohodnout, na kterou stěnu a odkud kam, pak jsme se vztekali nad ředěním, protože na krabici psali naprostý nesmysle, a nakonec jsem se nasrala, když táta podotknul, že je mu ta barva odporná a že jsem blázen. Jelikož mi to nepřestával opakovat, po chvilce mi došla trpělivost a prohlásila jsem, že už mi to je u prdele a když tam tak strašně chtěj mít bílou, tak ať si ji tam mají, že já tu stejně nebudu žít navěky a navíc je to jejich byt. Že mi chtějí udělat radost, je sice krásný, ale jakou radost z tý stěny asi budu mít, když vim, že se nikomu kromě mě nelíbí? Musím se pak pořád ptát, jestli to nakonec byl dobrej nápad nebo chyba. 

Ale konec dobrý, všechno dobré – ta červená stěna tam nakonec opravdu je a ačkoli zatím na ní jsou hrozný fleky, já myslim, že to bude fajn. Větší starosti mi dělá rozmístění nábytku – na modelu mýho pokoje jsem si navrhla snad stovku variant a všechny mají mouchy. Určitě musí existovat nějaký dokonalý řešení, ale zatím jsem na něj nepřišla, což mě trochu nervuje. A ještě chvilku nervovat bude, protože než se konečně dořeší, co uděláme se zbytkama starýho nábytku a co ještě budu potřebovat dokoupit, bude to tu asi pořád trochu nehotový. Ale na to jsem si koneckonců docela zvykla a musím říct, že kdyby se všechno dodělalo ihned, neměl by pak člověk co na práci – nebylo by co zvelebovat, co domýšlet, co vylepšovat. Takže vlastně můžeme bejt rádi, že se to tak vleče 🙂

Večer jsem byla přemluvena k návštěvě Karlosu. Měli tam zrovna akci, že do desíti hodin dávali křídla za tři pětky, a tak jsme se samozřejmě projevili jako správný Češi a v devět čtyřicet jsme naklusali na bar a každej si koupil třikrát 😀 Někdo to tam pak fotil, takže možná dodám fotku plnýho stolu křídel, který bychom za normálních okolností nevypili ani za celou noc, ale takhle jsme je do sebe nakopali docela solidně rychle – díky čemuž jsem tam taky vydržela cca do půl třetí ráno, ačkoli jsem předtím celej den blbla v pokoji. Nevim, jestli to bylo dobře. Během večera na mě přišla taková depka, že jsem se na jejího původce nemohla ani podívat. Pořád jsem jen v duchu přemýšlela proč mi to dělá. Ale přemýšlení k ničemu nevede. Kdybyste ho praštili do hlavy, nedojde mu, že se něco děje. Nebo ho to prostě nezajímá.

Dnešek je den D 🙂 Od sedmi ráno jsem běhala po bytě a vyklízela pokoj, a současnej stav je takovej, že celej můj život je nakupenej v předsíni, v pokoji zůstal jen klavír, stůl a skříň a je tam neuvěřitelná ozvěna. Taky jsme sundali závěsy a záclony, takže je to tam jako ve výkladní skříni. Práce na zdi zatím započaly jen sádrováním, malovat se bude zejtra. No, musim říct, že jsem z toho hodně rozčarovaná. Čekala jsem na to tak dlouho, že mě ani ve snu nenapadlo, jak rychle to můžeme mít odbytý. Ale nechval dne před večerem, ještě nemáme ani zdaleka hotovo. Přesto se už teď těším jako malej smrad, až to bude hotový a až si tam rozložím tu krásnou velkou postel a novej gauč 🙂 Slint, to bude zevlzóna 😀

Do tý doby se ovšem musíme pohybovat v poněkud znepohodlněnym prostředí, nehledě na to, že teď vlastně nemám žádnej kout, kam si zalízt – s notesem sedím v kuchyni a je to hrozně divný. Ze skříně jsem si vyndala nějaký věci, pro něž bych dřív nebo později potřebovala vlízt, a najednou mi došlo, že s nima nemám kam jít, že je nějak nemám kam dát. Divnej pocit. Ale má to i výhody – třeba jak si tu sedím u jídelního stolu, mám tu mnohem víc denního světla a taky mnohem víc přírody – koukám z oken do dvora. V neposlední řadě je to tu mnohem obydlenější než můj pokoj, takže je tu živo. A je to takový družnější. Práce na pokoji nás hezky stmelily a tím, jak všechen můj nábytek „vylezl“ z mýho doupátka, jakoby si všichni víc uvědomovali, kolik nás tu vlastně žije. Jak říkám, dneska je to trochu nepohodlný, ale určitě to bude v mnoha směrech přínosný. No ale teď mě omluvte, mám děsnej hlad a hawai pizza čeká 🙂

P.S.: Většina ilustračních fotek nevyšla nijak pořádně nebo na nich jsou příslušníci rodiny, které tu nehodlám zveřejňovat, takže snad postačí ten jeden fotofňuk 🙂

Nemáte někdy pocit, že život využívá až příliš mnoho momentů jako ideální příležitosti s váma vyjebat? Já už dneska mám dost, asi zase nějaký fleky na Slunci nebo co, jinak vážně nevim, proč by zrovna dnešek měl bejt tak na hlavu.

Ráno jsem měla vážnej rozhovor s tátou, z nějž vyplynulo, že máma je na mě nasraná za něco, co jsem si nevymyslela a ani za to nemůžu, a to prej čím dál tím víc. Pro jistotu jsem to ani nekomentovala, s tátou nemá smysl se hádat, ale ťalo to do mě – já se tu už rok snažim jako kretén, aby se něco pohnulo, a furt mi jenom hážou klacky pod nohy. Nikdo mi tu od mý matury neřek, že jsem třeba udělala něco dobře nebo že „to je dobrej nápad“ nebo naopak „blbej nápad, ale podpořím tě“. Prostě hovno. Asi si myslej, že mě to bůhvíjak baví, vést život tímhle neuspokojivým způsobem. Vůbec mě neznaj.

Nicméně rozhovory s tátou nejsou jen tak do větru, takže se učinila patřičná opatření a věci se daly do pohybu – konečně.

Pak jsem odjela na tu cottage, zahrát si – během tý doby mě bombardovala jedna smska za druhou, z nichž většina mi zkomplikovala rozvrh a že bych z nich měla nějak radost, to se říct nedá. Korunu tomu nasadila nějaká ženská, co mi volala, že jsem snad vyhrála v jakýsi soutěži (který jsem se nikdy nezúčastnila) a že v neděli v jednu se mám dostavit do Olšanky, kde mi zaplatěj čtyři obědy zdarma. Jako wtf? V podstatě jsem nabídku přijala, ale už teď je mi jasný, že se na to asi vyseru – předně proto, že mám na víkend jiný plány a nechci si je nechat měnit někym, koho ani neznám, kor když to beztak bude určitě nějakej podraz. Ale deptá mě to. Pořád si říkám, jak by to bylo bejvalo krásný, kdybych si nechala změnit telefoní číslo. To by byl klídek…

Po pár hodinách se naskytla možnost odvozu, s nímž by cesta domů byla určitě rychlejší než bez něj, a tak jsem po jistym váhání přijala. Během cesty ovšem došlo k menšímu nedorozumění, díky němuž jsem byla lehce přejeta autem 😀 Ne, tak vážný to zase neni, ale nějak nešikovně jsem vylejzala, zatímco se auto rozjelo, a protože jsem byla už způlky venku, zavrávorala jsem a pro jistotu z auta vypadla, aby mi neujelo i s druhou nohou. Přitom jsem se poněkud sedřela o silnici, ale nic vážnýho. Zkrátka odvoz za všechny prachy 😀

Moji zeď na facebooku zaspamovali gratulanti, kteří mi chtěli udělat radost s přáním zdraví a štěstí (zdá se, že obojího se mi nějak nedostává), od mámy jsem dostala obří slunečnici, která mi teď stojí ve vaně a naprosto nevím, kam ji mám dát, brácha mi dal budget tisícovku, ať si vyberu dárek (brousím si zuby na kapodastr, brusle nebo bongo) a mně je při tom všem pořád špatně od žaludku, jaký mám nervy. Těžko to vysvětlovat, rozepisovat se tu s tím nebudu, ale to není špatnou životosprávou, že nemůžu v noci spát. A to, že se někdy chovám divně, taky není prostě jen tak. Ale to asi svět kolem mě těžko pochopí.

Za nějakou hodinku mě čeká posezení s pár přáteli s Popocafepetlu a do tý doby se jdu nažrat a odreagovat se u bedny. Tentokrát snad bez promlouvání do duše, kterýho už bylo dneska dost. Dneska, teda v den, kdy bych měla bejt maximálně šťastná a nejvíc si užívat. Chjo. Happy fuckin‘ b-day to me.

Začínám se dostávat do potíží s orientací v čase. Deník si nepíšu, do diáře nezaznamenávám a facebook teď taky trochu ignoruju, takže vlastně vůbec nevim, co jsem kdy dělala. Ještě že mám ten blog, je to teď můj druhej mozek 🙂

V pondělí jsem, myslím, nedělala nic objevnýho. Aspoň o tom nevim – což ovšem neni žádná záruka.  Jen k večeru mě pan Božský vytáhl do čajovny, což byla zase jednou docela příjemná změna. Další informace jsou nezveřejnitelné 😀

V úterý jsme s Maude byly na nákupech – hned ráno jsme naklusaly do Palladia, kde nás zajímal především Albert (snídaně :D), drogerie (barvičky na vlasy) a galanterka – v tý měli takovej výběr bavlnek, že mi až oči přecházely a nedalo mi to – musela jsem se prostě zeptat, jen tak ze srandy, kolik by to stálo, kdybych vzala celej ten asi dvoumetrovej stojan 😀 Pani se na mě usmála a vytáhla jakejsi leták, podle nějž mají nějakou akci, že kompletní „kolekce“ stojí 15 000,- a k tomu že dostanu velkou dřevěnou skříňku (naprosto nádhernou, starobyle vyhlížející) 😀 Tak mi trochu zaskočilo, takovou akci jsem v životě neviděla, ale jako zajímavej nápad, proč ne. Kdybych byla o něco víc zazobaná, snad bych nad tím i uvažovala – už kvůli tý skřínce 😀

Chození po krámech nás ten den ale nijak zvlášť nebavilo, hlavně mně bylo nějak divně a dřela mě bota, takže jsme to nechaly na jindy a přesunuly se rovnou ke mně, nabarvit mi palici. To se neobešlo bez komplikací, jelikož moje vysněná zrzavá chytla do zářivě oranžova (příště se na ten peroxid fakt vykašlu) a bylo nutné přebarvit ji hnědým šamponem (díky bohu za prozřetelnost, díky níž jsem ho tu měla :D).

Na odpoledne a večer jsem pak měla nějaký plány, z nichž sešlo, když mi asi ve dvě odpoledne zavolala Klára, bývalá spolužačka, jestli prý počítám s večerním srazem lidí z Chorvatska (kde jsme byli asi dva roky zpátky). Ehm, no tak rozhodně s tim počítám a jsem na to nejvíc připravená, že 😀 Šla jsem teda rychle zrušit všechny domluvený věci (naštěstí jich nebylo zase tolik) a večer jsem dokonce i fakt dorazila do restaurace Na Kopečku, kde se sraz konal. A jsem tomu ráda, neboť to bylo milé a příjemné 🙂 Chvílema jsem teda lehce usínala – nevyspalost z předešlé noci se projevila a dvě piva mě zrovna taky nenabudily – ale jinak to bylo fajn. Trochu jsem to teda zabila v momentě, kdy jsem si objednala večeři a tou jsem se neuvěřitelně přežrala 😀 Na svou obranu musím říct, že to bylo prostě smrtelně dobrý (krůtí prsa v bramboráku, k tomu tatarka, chili paprička a trocha jarní cibulky) a že kdyby se někdo z přítomných uráčil mi pomoct, nemuselo by to bejt tak dramatický. Jenže nikdo se neuráčil (což popřelo všechny moje dosavadní představy o lidech – obvykle se vám na to vrhnou i když je nežádáte :D), a tak jsem to do sebe skoro celý nasoukala úplně sama a jen maličkej zbytek (už to fakt nešlo) jsem s lítostí dovolila číšníkovi odnést. Musim říct, že se vůbec nedivim, že mi je tak blbě – takový žrádlo bych si normálně dala nadvakrát. Nj, jenže to já ne, já se prostě musim přežrat k prasknutí. Pak jsem si radši dala už jen kolu 😀

Až o nějakou tu konverzaci později jsme se přesunuli ve zbylém složení (pár lidí se zdekovalo) ven na terasu, kde jsem si pak dala ještě jedno piviště a už mi bylo líp, i když vidina postele mě velmi silně táhla domů. Nakonec se mi nějak podařilo vydržet až do úplnýho konce, kdy jsme zaplatili (a nestačili se divit, že nic na lístku nezbylo – jsme dobrý XD) a pak jsme se pomalým krokem vydali směr Kačerov. Celá akce pro mě skončila v metru, kde jsem sice ještě jela pár stanic s jednou slečnou, ale prosimvás po takový baště po mně nikdo nemůže nic chtít, a tak jsme si pokecali už jen lehce. Usnula jsem pak, ani nevim jak.

No a dneska vstávám docela brzo, kupodivu. Asi hlavně proto, že včera večer jsem ve svym krku zaregistrovala jakýsi bílý fleky a hnána nemilou předtuchou jsem nemohla ráno ani dospat. Teď už je tam teda nevidim, což je ještě divnější, ale ono je to fuk, stejně půjdu brzo k doktorce. Jen mám trochu problém s tím nepsaním si diáře, protože teď naprosto netuším, kdy jsem brala který prášky a kdy jsem co vysadila. Jsem asi úplnej idiot, protože zrovna tyhle věci jsou dost důležitý a ona se na ně určitě bude ptát. Nehledě na to, že mě stoprocentně zjebe za to, že jsem vůbec něco vysadila – jenže jak já mám vědět, jak dlouho to mám brát, když mi ten pofidérní doktor nic neřekl? Dobrat celou tubu? To bych to žrala do Vánoc.

Je mi teď naštěstí docela dobře, tak doufám, že se to během dne nezhorší. Cca za dvě hodiny mám bejt na cestě na kapelní cottage, kde si s Maudětem chceme trochu zaběsnit. No, abych byla upřímná, vůbec se mi tam nechce jezdit. Je to strašně daleko a poslední dobou mě sere už i cestování mhd – a to je co říct. Ovšem hrát se mi chce, to zase ne že ne, takže pokud se do tý doby neozve nějaká přiblblá opice nebo tak něco, určitě jedu 🙂 Yellow label žije!