Měsíc: Červenec 2010

Tak první mnou pořádaný privátek nakonec dopadl celkem slušně 🙂 Nějakým zázrakem jsem se stihla vykoupat a douklidit ještě než dorazil první návštěvník, s nímž jsme se pak společně pustili do výroby několika chlebíčků (po nichž se zaprášilo, takže věřím, že chutnaly :)) Pár minut nato se přiřítil zbytek a mohlo se začít privátkovat. Musím říct, že mě docela překvapila účast, vzhledem k tomu, že jsem to pořádala tak narychlo. Dohromady nás tu bylo pět, což je podle mě zcela ideální počet – aspoň k Dostihům by se nás jen těžko vešlo víc 😀

A co že jsme dělali? Jedli, pili, veselili se 😀 Kromě těch Dostihů jsme taky trochu jamovali, ale nebylo to úplně ono, vzhledem k tomu, že každej hrál něco jinýho. Shodli jsme se jen na hrobařovi, a to ještě jen chvílema 😀 Ale i tak to bylo fajn.

Nakonec se mi nějakým zázrakem podařilo uložit tři lidi k sobě do pokoje (tolik jich tu nikdy nespalo), já se odebrala vedle k našim a Pan Božský domů za psem (jak já na toho psa žárlím!). Měla jsem neuvěřitelně praštěný sny a ráno (no, ráno :D) mě přišel vzbudit kamarád, že se loučí a mizí. Tak jsem pro jistotu vstala, abych zkontrolovala osazenstvo, jestli mi už utíkaj nebo ještě vychrňujou a jestli třeba nemaj hlad nebo tak něco. V prvních několika minutách jsem ještě byla zblblá, takže jsem moc nevnímala, co mi kdo říká, ale pamatuju si Dizzyho poznámku o tom, jak jsem po ránu děsně sexy 😀 Nejšílenější na tom bylo, že to myslel vážně, tak jsem se schválně prošla před zrcadlem – mastný a totálně rozcuchaný vlasy, podle mého názoru dost asexuální košilka na spaní, ksicht nedomrlej… Tak nevim, chlapi jsou divný 😀

Jinak všechny chválím za slušný chování a že po sobě nenechali prakticky žádnej bordel (jídlo bylo snězeno beze zbytku :D), jen nějaký nedopitý skleničky, ale to se vsákne 🙂 Na první pokus to hodnotím velmi kladně a doufám, že se na to ostatní dívají podobně. Ale teď už jdu vymyslet něco k obědu a pak mě asi čeká nádobí 😛 Později se s Maude chystáme na Code Mode, což by měla bejt zajímavá akce, takže až se vrátím, určitě zase bude o čem reportovat. Zatím se mějte —<@

Hej cože? Ve středu tu bylo 85 lidí! Hustý 😀 Co vás tu furt tak bere? 😀

Tak jsem si řekla, že se nebudu omezovat Tématem týdne, a že si budu psát úvahy podle svýho. Témat je pořád dost – těch prošlých, co jsem nestihla, i nových, na něž se možná nedostane – a byla by škoda, kdyby člověk nedostal šanci se k nim vyjádřit. Koneckonců zobrazení na úvodní stránce není všechno – kor když tam stovka lidí píše článek se stejným názvem jako vy (ale to už záleží na vaší originalitě) – a člověk může prorazit i jinak, no ne? Musím říct, že k tomuhle nápadu mě vedlo zejména blížící se téma Anime, k němuž třeba nemám co říct a docela mě to mrzí – nějak jsem si na ta Témata zvykla psát.

Aby v tom byl aspoň nějakej pořádek, vezmu to popořadě od nejstarších TT a jestli se mi podaří je dobrat (jestli mě to bude pořád bavit), pustím se do nějakých dalších – v diskusi o budoucích TT se vyskytlo pár hodně zajímavých nápadů.

Asi je to tím, kolik článků jsem v poslední době přečetla a kolik z nich se k něčemu vyjdřovalo. Zatoužila jsem taky po zformulování názoru na všechno 😀 (úvahy mě ve slohu vždycky bavily) a navíc mi to přijde jako dobrej nápad k oživení blogu. Aspoň mi nikdy nedojde řeč – i když nedělejte si naděje, tuhle extrémní psavou mám už nějak dlouho a určitě se blíží doba, kdy mě to přejde a zase se tu měsíc bude prdlajs dít. Do té doby ovšem – let’s write 🙂

Včera jsem se na FB svěřila se svýma šílenýma snama o dětech a vdávání a známá mi z prdele doporučila blog Dominiky Myslivcové s tím, ať dám vědět, co se mi zdálo potom 😀 A světe div se, i když jsem ten blog otevřela jen na pár minut a to ještě odpoledne, moje sny to skutečně rapidně ovlivnilo. Zdálo se mi o seriálu Barbie, v němž Barbie (jakože od Mattela :D) byla šílenou hvězdičkou školy, „módní guru“ a přesně to všechno, co DM ve svých fotostorkách. Snad jedinej rozdíl byl fakt, že Barbie v tom snu skoro všichni tajně drbali, jaká je to nafoukaná kráva a že řeší kraviny. Říkám skoro, protože kousek od jejího baráku bydlel Owen Wilson, paparazzi, kterej do ní byl hrozně zamilovanej a tajně si ji fotil. Jednou se mu dokonce povedlo vyfotit ji nahou a od tý doby do ní byl ještě šílenější.

Jenže to jeho focení zase tak tajný nebylo, protože ona o tom věděla, stejně jako že věděla, že jí má rád – jenže jako správná Barbie ho měla za milýho a celkem pěknýho, ale podřadnýho blonďáka, kterej se dá brát tak možná jako kamarád, ale aby si s ním něco začala, to ani náhodou, takovou úroveň neměl 😀

Jenže v každym Barbie příběhu musí zákonitě následovat moment prozření, a k němu jsme se začali blížit, když se ve městě konal maškarní ples. Barbie šla samozřejmě za princeznu a Owen myslím za Harlekýna (včera jsem se pokoušela o jeden look ve stylu Colombiny, tak odtud se mi to do tý hlavy dostalo). Na konci příběhu se měli potkat o půlnoci kdesi uprostřed toho obrovskýho sídla, kde se to konalo, ale zkomplikovalo to několik věcí – předně Barbiin další, neuvěřitelně vlezlej nápadník, pak bludiště, kterým musela projít, aby se dostala dovnitř, no a nakonec vrtačka, kterou soused spustil cca v deset ráno a kterym veškerý mý další snění spolehlivě ukončil.

Ne že by mi takový sny až tak vadily, pořád lepší než noční můry, ale jestli se mi ještě někdy bude zdát o Barbie, asi se zastřelim 😀 Pro příště si přístup na takový blogy zakazuju.

Mimochodem, v jedenáct jsem nakonec fakt vstala, a to i navzdory faktu, že jsem šla spát v půl pátý a usnula cca kolem šestý, kdy se rozednívalo. To + Barbie sny = „fakt skvělá noc“. Končim s blogama, dneska pořádám menší jam session pro pár vybraných hostů. Konečně 3D lidi! 😀

Tak dnešek jsem zase extrémně proflákala (už bych vám taky někdy mohla říct něco jinýho, co? :D). No, zase tak extrémní to nebylo. Je sice fakt, že jsem vstala cca ve tři odpoledne (a překvapivě s migrénou jako prase), ale jakmile jsem se po pár hodinách zvetila, začala jsem opět využívat prázdnýho bejváku k tvůrčí činnosti.

Pokud jde o to pozdní vstávání, musím říct, že tolik snů, co se mi zdálo, by se do kratšího spánku ani nemohlo vejít 😀 Už nevim, co všechno tam bylo, ale dost jasně si pamatuju, jak jsem se vrátila k baletu a vůbec mi to nešlo, jak jsem se vdala a jak jsem byla těhotná, jak jsem rodila u nás v koupelně, jak jsem byla matkou čtyř dětí, jak jsem se ocitla v budoucnosti, kde všichni lidi žili v mrňavejch pokojíčcích uvnitř obřího komplexu (některý z nich ani neměli vlastní pokojíček, jen postel a poličku na chodbě toho komplexu) a nakonec jak jsem byla unesena obřím mravencem, co měl na hlavě korunku z korálků a co se později proměnil v děsně namakanýho chlapa XD To mám z toho čtení. Už nikdy před spaním nebudu koukat na blogy čerstvejch maminek, tuplem když maj dvojčata 😀

Co se tvůrčí činnosti týče, začala jsem klasicky na blogu, kde jsem sice nic nepsala, ale zato jsem upravovala. Odstranila jsem pár obrázků, co nebyly moje, promázla galerii a odkazy – na část z nich stejně nechodím – a taky hodně komentovala. Naštěstí už míň než včera a po tom, co jsem byla nepochopena, zítra budu komentovat ještě míň. Lidi si z toho komentáře stejně vždycky vezmou to nejhorší a jakmile se proti něčemu vyjádříte negativně, hned mají zato, že to totálně odsuzujete, čímž samozřejmě dostáváte punc ignoranta, debila a jánevimčeho ještě. No a jelikož to nemám zapotřebí, pro příště si svý názory nechám raději pro sebe, nebo je napíšu sem, kde si ty komentáře můžu ošéfovat a jestli se to někomu nebude líbit, budu to já, kdo ho pošle do prdele 😀

Později jsem si trochu zakytarovala a zabasovala, a taky malinko zaklavířila. Nejvíc mě teď ale baví zpívat, protože to skutečně můžu jenom když tu nikdo neni – a to se stává málokdy. Ne že bych zpívala tak špatně, ale nehodlám poslouchat komentáře ze strany rodičů, ať jsou jakýkoli.

No a úplně nakonec jsem si taky trochu kreslila. Nejsem žádnej umělec, ale některý moje výplody se mi dokonce i líbí, takže mě už nejednou napadlo, že bych je sem naskenovala. Na druhou stranu nezvládám anatomii ani stínování, takže by to asi nebyl úplně nejlepší nápad 😀 Až budu chtít, aby se mi lidi vysmáli, hodím sem vlastní ksicht a nebudu se muset namáhat s tužkou a gumou.

Co bych ale zveřejnit mohla, jsou některý moje počiny z lookletu. Dneska jsem se tam po dlouhý době zastavila a některý ty věci, musim říct, se mi hoodně líbí (něco tu smrdí XD), takže by možná nebylo od věci sem dát aspoň to. Já vim, že pořád melu o tom, co bych sem chtěla nebo mohla dát a skutek utek, ale to je prostě tím, že v ničem z toho, co dělám, zase tak nevynikám a nemám zájem se ztrapňovat. Ale dobře, ty looky bych sem skutečně dát mohla, tam si věřim 🙂 Ještě to trochu promyslim, ale slibuju, že něco bude – přece jenom obrázků je tu málo a je škoda, když už toho tolik dělám, aby se tu aspoň něco z toho neobjevilo.

Jinak jsem hodně zvědavá, jak se mi povede dodržet svý předsevzetí a vstát do jedenácti. Už je zase půl třetí ráno a já tu furt smrdim. Chjo. Už aby se naši vrátili a začali mě zase zpracovávat, mně když povolíte řetěz, tak ho urvu.

Tak mě napadlo, že bych sem přesunula články, co jsem v době nefunkčnosti blogu psala na tumblr. Jednak abych to měla všechno pohromadě, a taky aby ten duben v archivu nebyl tak prázdnej. Jenže ono to nejde. Teda ne že by to nešlo přesunout, ale nemůžu ty články zveřejnit s minulym datem (což je na hovno, na sblogu to šlo), takže bych je musela zveřejňovat jako nový, a to bych tu v tom pak měla pěknej maglajz. Takže co s tím? Napadá mě jedině hodit někam k menu  (aby nezapadl) odkaz na dubnový články, ale to by vypadalo hrozně a bordel by v tom byl stejně. Chm. Nějaký nápady?

edit 21:00: Tak se mi povedlo strávit celý odpoledne na blogu a přidružených stránkách. Komentovala jsem jako divá a kdyby existovalo počítadlo na sečtení všech znaků, který naklepete do klávesnice za jeden den, to moje by dneska explodovalo. A já? Asi umřu 😀 Bolej mě oči, skoro nevidim. Konec, sakra už!

Jinak když byla řeč o tom čekání na zařezení do AK, docela mě překvapilo, že jsem se hlásila teprve před deseti dny. Mně to přijde jako měsíc minimálně 😀 Od toho přihlášení jsem navíc stihla prolézt celý blog klubu téměř skrz naskrz a zanechat na něm i na Srdci Blogu asi milion komentářů, nemluvě o těch na blozích členů. Fakt mám blogerskou horečku. Sežeňte mi někdo aspirin!

Btw. jedno pozitivum to má (teda ono jich je víc, ale jedno viditelný) – tím vším komentováním se mi včera povedlo přitáhnout 62 lidí, což zdvojnásobilo dosavadní rekord. Ne, že bych si z toho sedla na zadek, ale je příjemný vědět, že si vaše kecy přečetlo tolik lidí za jeden den 🙂

edit 0:10: Když už sedím u toho počítače, udělala jsem aspoň tu záslužnou činnost, že jsem promazala všechny obrázky, co se mi tu za posledních pár let nahromadily. Občas jeden dva smažu, ale spíš mi pořád přibývají a jelikož ten počítač není nafukovací, čas od času to chce větší čistku – tak jsem ji provedla. Zjistila jsem přitom zajímavou věc, a sice že pár obrázků tu mám dvakrát pod různýma názvama. Nevím, jak se mi to povedlo, ale tím větší radost mi udělalo jejich odstranění. Tolik místa najednou!

Snažím se to samý dělat i s ostatníma věcma v kompu a udržovat tu nějakej pořádek, ale co by to bylo za počítač, kdyby v něm nebyla spousta bordelu…

Zároveň projíždím všechny fotky, co tu mám, a přemýšlím, který z nich jsou použitelný pro blog. Ráda bych začala používat víc svejch fotek namísto těch, co nalovím po netu. Snad se mi bude dařit, ale trochu mi to komplikuje fakt, že jsem momentálně bez foťáku a nemůžu si tudíž jen tak vyběhnout ven a fotit, co bych ráda.

Když je řeč o focení, strašně toužím po novejch fotkách sebe sama, ale Ali, můj dvorní fotograf (fotil mě teda jen jednou, ale úplně libově a navíc to byla prdel :)), je pořád nedostižnej. Přitom mám tolik nápadů a chuti se do nich pustit. Takže kdyby někdo z vás byl nějak zdatnej ve focení portrétů a vůbec lidí a měl chuť na trochu experimentování, tady má jednoho vděčnýho modela 😀

Tak jsem zpátky z Gorana. Teda z toho už jsem byla zpátky před víc než hodinou, ale doteď jsem brouzdala po blozích AK a četla. Nejednou jsem teda málem spadla ze židle, některý lidi maj hodně „zvláštní“ názory na svět, ale co. Každej jsme ňákej.

Abych se vyjádřila ke koncertu, rozhodně to nebylo to, co jsem čekala hudebně, ale jako zážitek to nemělo chybu. Na akci se přišly podívat tisíce lidí, ale nějakym zázrakem se nám povedlo zahnízdit na Střeláku, a to úplně nejblíž podiu, jak to vůbec šlo. Bohužel jsme ho viděli z boku, takže Gorana jsme zachytili jen párkrát, ale mně to třeba nijak zvlášť nevadilo, i tak to bylo zajímavý. Bavila jsem se se svym kukátkem (geniální nápad!) a zkoumala lidi, co se nahromadili kolem podia na lodičkách (pronajímatelé dneska museli mít druhý Vánoce). Některý z nich za to zkoumání fakt stáli 😀

Hodinky jsem moc nesledovala, ale myslím, že akce začala přesně podle plánu. V tu chvíli se hlavně na lodičkách spousta lidí zvedla a začala trsat. No, nevim, jestli je to na lodi nejmoudřejší nápad, ale myslím, že se nikdo necvaknul, takže proč ne 🙂 My na ostrově jsme se nedali zahanbit a i v našich řadách se objevili ti správní pařmeni a začali blbnout. To jenom na břehu stáli samí suchaři. Ani netleskali, ignoranti.

Nějaký info – moderovala to Lejla Abbasová, která nás taky hned vyzvala, abychom hodili do Vltavy růže, co jsme dostali u vchodu. To jim trochu vyčítám, měla jsem zato, že nás k tomu vyzve sám Goran, což by určitě bylo trochu slavnostnější a zajímavější. Ovšem i tak ty kytky ve vodě vypadaly pěkně, to se musí nechat.

Hudba to byla taková dost osobitá, popsala bych to asi jako „cikánskou dechovku“, která chvílema přecházela až do abstraktní změti zvuků a pazvuků, což se mi teda nelíbilo, ale nechme tak, bylo to zadarmo. Taky bych jim vytkla zdlouhavý úseky pohřebního charakteru (to neni nadsázka, ten orchestr se jmenuje Svatební a pohřební), který nás uspávaly a my tak ztráceli pozornost a energii. Ale kromě těch úseků se na to dalo docela dobře pařit, jak jsme ostatně viděli všude okolo nás. A nakonec jsme se i my sami přidali. Hlavně ve chvíli, kdy se objevil nečekaný host večera – Kája Gott 😀 Musim říct, že na toho se dav rozvášnil asi nejvíc (hned po Kalashnikovu).

Jakmile se setmělo, začali některý lidi rozsvěcovat lampičky na loďkách, ale bylo jich minimum – taky chyběly slíbený svíčky. Jen pár lidí vypustilo lampion přání. A celý to uzavřel ohňostroj.

Jak jsem předpokládala, byla to pěkná a zajímavá akce na vidění, ale že bych si tu hudbu zrovna musela pustit doma, to ne. Pustila jsem si místo toho Oldfielda – Guitars (několikrát po sobě), a teď si dávám Shiny Happy People na dobrou noc. Jestli teda vůbec usnu.

Sorry, jestli vám to přijde zkratkovitý nebo nicneříkající, nějakou dobu jsem reporty nepsala a vypadla jsem z toho. Krom toho je půl druhý ráno a já už sotva vnímám 😀 Ráno to zkouknu a kdyžtak to smažu 😀 Do tý doby řikám sorry a dobrou 🙂

No jestli jsem to neříkala! 😀 To číslo mě prudilo i dneska ráno, i když až potom, co mě vzbudila ukrutná bolest břicha – taky jediný jejich štěstí. Začala jsem teda přemejšlet, jestli to neni někdo z práce, ale to by byl spíš mobil nebo by se ozvali víckrát za sebou, tohle prostě ukazovalo na nějakýho nabídkáře. A taky že jo. Když mi před pěti minutama volal potřetí, nasrala jsem se a zvedla to. Byla to nějaká slečna, co se ptala, jestli mám pár minut na monitorovanej rozhovor (no jasně, já mám třeba celej den na monitorovanej rozhovor, po ničem jinym netoužim!), a posléze mi nabídla zaslání holicího strojku „zdarma“ s tím, že platím „jenom poštovné 70 korun“. Tak jsem jí slušně odpověděla, že nemám zájem, že tady nějakej takovej strojek mám a ani ho nepoužívám a nashledanou.

Jak jsem to zavěsila, začala jsem si hned říkat, že jsem vlastně hrozně hodná a že jsem si jí mohla mnohem víc vychutnat. Že jsem jí klidně mohla seřvat za to, že mě buzeruje už dva dny a na závěr bych dodala něco jako že nemám zájem o její úžasnej holicí strojek, protože zastávám přirozenej styl života a nohy ani nic jinýho si neholim 😀 Vzpomněla jsem si samozřejmě na tu historku s tim pánem, co byl na ulici zastaven s nabídkou na pánský parfém a když k němu čuchnul, prohlásil:“To radši budu smrdět!“ Takovýhle lidi miluju 😀 Něco podobnýho kdysi udělal můj táta jedný slečně, co se ho otázala, jakýho má operátora, a on na to:“Úplně normálního, šestnáct centimetrů.“

No, abych se vyjádřila ještě k něčemu dalšímu, tak musim říct, že dneska asi porušim svůj obden uklízecí režim, protože kvůli tý příšerný bolesti břicha nemám na nic sílu ani chuť. Už pár hodin jenom dřepim u blogu a dumám, jestli smazat nebo nesmazat všechny ilustrační fotky z článků – teda ty, který nejsou moje vlastní. Ono se to v AK hrozně řeší a já nechci dělat vlny, ale na druhou stranu mi ty články bez toho přijdou suchý, protože jsem prostě měla nějakej důvod tam tu kterou fotku dát, a bez ní to nebude ono. Když se na ní podívám, vyvolává ve mně nějakou vzpomínku nebo pocit, s nímž jsem ten článek psala. Bez toho spouštěče atmosféra článku upadá a mizí kdesi v nenávratnu. Proto jsem zastáncem ilustračních fotek a jasně, jsem tisíckrát raději, když můžu použít vlastní, ale ke všemu tu pravou nemám, zase takovej fotograf nejsem.

Tak tolik moje dilema o třetí hodině odpolední. Jinak dneska večer jdu na Gorana Bregovice a jsem na to ukrutně zvědavá. Podle obrázků z oficiálních stránek události to bude hodně unikátní a krásnej zážitek. Podám samozřejmě report, ale doporučovala bych všem, kdo můžou, ať se seberou a jdou se radši sami podívat. Report nikdy neni tak dobrej, jako událost sama.

Rozhodně nic ze svých včerejších předsevzetí. Ale fakt skoro nevim. Jako vždycky, když mi odjedou naši a já jsem doma ponechána vlastnímu svědomí, mi začínají splývat dny. Ještě že mám tu psavou a můžu si to aspoň zapsat, jinak bych za chvilku fakt už nevěděla, co jsem kdy dělala.

Mám takovej divnej režim. Vždycky obden mě chytne uklízivá, ale mezitim tady na všechno zvysoka seru. Sobotu jsem prozevlila, aniž bych hnula prstem, a včera jsem si to pak vynahradila. Uklidila jsem si, vyluxovala svůj pokoj i pokoj rodičů, ba dokonce i předsíň (ještě mě čeká kuchyň), umyla tunu nádobí, obstarala kočky, nakoupila, uklidila svojí poličku v koupelně, galerku a jeden extrémně zabordelenej šuplík, vynesla odpadky a udělala si baštu, a to všechno v několika málo hodinách, až jsem se divila. Na to do listu mi ještě pár věcí zbylo, ale po tolika činnostech, proložených dvouhodinovym potlachem s Bleškou v čajovně, jsem toho měla fakt dost, a tak jsem se jenom zhroutila k počítači a pařila pro změnu Mafii.

A dneska? Ani ten prd, velebnosti. Ráno mě vzbudil nějakej zmrd s neznámym číslem a já vsadim boty, že kdybych to zvedla, dostalo by se mi další supervýhodný nabídky bůhvíčeho. Šmejdi. Nemůžou volat odpoledne?!

Z nechtěnýho budíčku a ze špatnejch snů (byla jsem ve škole, kde si na mě zasedla učitelka a kdykoli jsem se jen pohnula, strašně se po mně vozila. A taky jsem vystupovala v nějakym kabaretnim představení a měla na sobě podvazky :D) jsem byla rozmrzelá, tak jsem si k snídani pustila Futuramu a rozhodla se, že dneska se práce nekoná.

Pak mám zbytek dne nějakej zamlženej. Opět jsem umývala nádobí, ale to je tak všechno. Odpoledne vysvitlo sluníčko, tak jsem vytáhla Pana Božského do parku (poslední dobou se mi nějak podezřele daří vytahovat ho ven, co se to děje? :D). Náhodou jsme se oba napakovali jídlem, takže se nám to slunění příjemně proměnilo na piknik (ono toho sluníčka zase tak moc nebylo, tak jsme se zahřáli aspoň jídlem). Měli jsme hroznový víno, domácí meruňky, meruňkovej koláč, vystydlý tousty, medovej meloun (zvláštní věc, to jsem jedla poprvý a bylo to dobrý, ale zase ne že bych to musela žrát furt), vanilkovej milkshake z mekáče a ještě taky slaný buráky, který jsem ale ani nevytáhla, protože i to ostatní postačilo, abych se přežrala 😀

Zase abyste si nemysleli, že jsme jenom žrali, tak jsme se taky ládovali potravou duševní – Pan Božský byl uchvácen Kmotrem a nemůže se od něj odtrhnout a já rozečetla Poslední poklonu Sherlocka Holmese. Zvláštní, detektivky jsem nikdy nečetla, ale zatim mě to baví. Jen mě mate ten vysokej počet postav, jak na orloji. A to jsem teprve na začátku.

Když nás to čtení, jezení a ležení omrzelo, sbalili jsme saky paky a vydali se do Tesca na menší nákup. Pak už jsem to vzala jen přes mekáč a koupila si taky milkshake – ten první byl Pana Božského a já chtěla mít vlastní 😀 Musím složit poklonu slečně z kasy – měla jsem v plánu dát si malej, ale když se mě zeptala „Velký nebo střední“, zblbla jsem a zvolila střední 😀 Slečna si teda může gratulovat, skvělá finta, někdy ji využiju 😀

No ale teď už tu zase sedim spoustu hodin a pomalu na to nevidim. Když už mě omrzela Mafia, pustila jsem se do pročítání blogů – hlavně teda toho mýho. Prošla jsem všechny články a odstranila, co se mi tu nelíbilo. Taky jsem pár věcí přehodila do jinejch kategorií, ať je v tom pořádek. No a teď mám hlad a škytavku a jsem unavená. Takže to vidim na pozdní večeři, následovanou spánkem. Se škytavkou si snad poradí ten výbornej zelenej ice tea, kterej do sebe právě klopim. Hernajs, mě nějak pálej záda, že bych přece jenom trochu toho sluníčka chytla?

A teď jsem dostala nápad! 😀 Vlastně už jsem ho v hlavě měla strašnou dobu ale až teď to do sebe zapadlo. O co kráčí? Každej máme takový ty fantazie o tom, jak jsme superhrdinové, máme superschopnosti a zachraňujeme svět nebo jsme třeba vlkodlaci nebo upíři a tak tomu podobně. Tak když už píšu všechny možný sci-fi srágorky, proč to nezkusit s tímhle? Proč nehodit na papír, jak by vypadal můj život, kdyby se mi ty fantazie vyplnily?

Samozřejmě nehodlám hned zejtra sednout a zničehonic to vyplivnout, to bude už poněkud větší výzva, ale ne druhou stranu až nebudu mít do čeho dloubnout… ne že by se mi teda chtělo začínat další věc, když už jich mám asi deset nedokončenejch. Zajímalo by mě, jestli to takhle má víc autorů – že prostě než něco dokončej, trvá to třeba i roky. Připadám si v tomhle směru tak nějak neschopná. Hromadí se mi to v šuplíku a s každym novym nápadem dřív nebo později přijde slepá ulička a konec. Můžu jen doufat, že se to časem spraví. Vlastně by nebylo od věci vyhradit si na to trochu času a všechno, co jsem zatím zapsala, zrevidovat.  Třeba objevim nový možnosti. Škoda jen, že se mi spousta věcí v průběhu času ztratila. Ale co naplat, vzniknou jiný. Třeba i lepší.

Posledních pár dní bedlivě listuju Autorským klubem a chytám inspiraci. Přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych tu ty svoje autorský výblitky průběžně zveřejňovala. Ale zatím to asi nemá cenu. Ne dokud aspoň něco z toho nebudu mít domyšlený do konce, abych se zase nezasekla. Zatim to sere jenom mě, nemusím tím ještě rozčilovat někoho, komu by se to třeba líbilo a dožadoval by se pokračování. Neumím psát pod tlakem, aspoň zatím ještě ne. A další věc je autorský právo. Nechci si přehnaně fandit, ale přece jenom, někomu by se to třeba mohlo líbit až tak, že by mi vykradl nápady, a to nechci riskovat. Takže to zatím budu ještě promejšlet. Samozřejmě se klidně vyjádřete a sdělte mi svoje názory. Klidně i na něco jinýho 😀 Teď když vás sem chodí víc, zvykla jsem si na komentáře, takže jen do mě. A kdybyste měli nějaký dotazy, třeba i úplně zcestný, sem s nima, ať se tu něco děje 🙂 Ale teď už jdu spát (neříkala jsem to už před hodinou?) a vy byste možná měli taky. Teda pokud zrovna teď, když to čtete, neni den – to byste pak neměli důvod chodit spát. ÁÁÁ, střelte mě do hlavy, nebo se odtud neodtrhnu 😀 Zdá se, že psaní a spaní nejde dohromady. Ale však já tomu zatrhnu tipec. Brou.

P. S.: Jak jsem mohla v lednu napsat 41 článků, to nepochopim. Tenhle měsíc se můžu přetrhnout a i tak jich mám zatim „jen“ 13, a to už se blíží konec měsíce. Nebyl ten letošní leden nějakej přestupnej, že by třeba byl třikrát tak dlouhej co normální měsíce? Ne že bych teda musela trhat nějaký rekordy v počtu článků, kvalita je samozřejmě přednější, ale stejně. Nedá mi to 😀

Tak dneska mi opět na týden odjeli rodiče a tentokrát toho snad líp využiju. Pořád si ještě hraju na nemocnou, takže žádný krutý pařby se prozatím neplánujou, ale prázdnej bejvák je prázdnej bejvák a i bez pařeb si to člověk může dobře vychutnat.

Dneska jsem teda začala klasickym zevlingem. Ráno mě opět vzbudila ukrutná bolest v krku – to je už druhej den – tak jsem si hned šla udělat horkej Coldrex. Normálně mi na to pomáhá spíš studený, ale tahle věcička je na to výborná, stejně jako na srážení teploty. Pár hodin jsem si pak připadala jako zfetovaná – pořádně jsem se nevyspala a hned do sebe cpát prášky… no, neni to ideální, ale co má člověk dělat, když nemůže ani polykat. Spát mi nešlo, a tak jsem se na pár hodin prskla k bedně a proklikávala, kde co zrovna běží.

Později na mě přišel hlad a mně došlo, že jsem ještě nesnídala. Jelikož bylo kolem dvanácti, na snídani jsem se vykašlala a dala si rovnou oběd – výbornej buřtgulášek. Popadla mě pak lehká provinilost, když jsem si vzpomněla, jak mi včera Pan Božský kázal, ať omezím uzeniny a kořeněný jídla (což se oboje na ten gulášek vztahuje :D), a tak jsem si o pár hodin později dala ke svačince jarní salát – teda spoustu zeleniny s trochou tvrdýho sýra a natvrdo vařenýho vajíčka (prostě tvrdej salát :D) a taky s kapkou majonézy. Nevim, co všechno do toho máma přidává, ale v těchhle vedrech je to skvělý, člověk do sebe dostane dávku vitamínů a nemusí se vyvařovat s teplejma jídlama, na který stejně nemá chuť.

Kromě jídla a bedny jsem se taky dost věnovala klavíru. Při ohřívání gulášku v mikrovlnce mě napadla taková melodie, kterou jsem okamžitě musela zaznamenat, a tak jsem sedla na stoličku a hrála. Šlo to samo. Napadlo mě pak ještě několik věcí, ale ty zase brzo zapomenu, stejně jako jednu ukolébavku, co jsem složila pár dnů zpátky a za prase si nemůžu vzpomenout, jak to bylo. Když už jsem byla u toho, taky jsem si trochu zapěla – člověk ten prázdnej bejvák nějak musí využít 😀 Ale nešlo to moc dobře, ten krk prostě neni v dobrym stavu.

Když mě televize i tvůrčí činnost omrzely, přesunula jsem se k počítači, kde jsem si po ne tak dlouhý době pustila opět Mafii. Jsem nenapravitelnej závislák 😀 Pozitivní zjištění ovšem je, že tentokrát mi to asi moc dlouho nevydrží. Včera mi ji Pan Božský pomohl znovu nainstalovat a ještě ten večer jsem zmákla neuvěřitelný množství misí (varování: následuje Mafiácká „hantýrka“). Dostala jsem se až k Omertě, kterou následovala Návštěva lepší společnosti, a tam už jsem trochu přestávala vidět, tak jsem to vypla a šla spát. No a dneska jsem teda pokračovala. Dlouho jsem se přes tu misi nemohla dostat – nějak jsem si nemohla vzpomenout, jak jsem to dělala minule, a v tom velkym baráku se nejsem schopná orientovat – čemuž nepomáhá fakt, že se to odehrává v noci a všude je zhasnuto. Ale nakonec jsem se tím prokousala a pokračovala až ke Smetánce. Dneska jsem toho teda moc neodehrála, ale to hlavně kvůli tomu záseku a taky že jsem většinu času jen blbla v Jízdě. I tak je to ale strašná závislost a momentálně je to omluvitelný jen tím, že jsem nemocná a sama doma, takže potřebuju nějak zabít čas 😀 Ale zejtra se polepšim, slibuju. Čeká mě úklid a taky asi nákup, kterýmu jsem se dneska nakonec vyhnula. A v neposlední řadě mi tu už pár dní leží papíry z práce, který si chci znovu prostudovat. Mám toho celej šanon a zatím jsem se přiměla jen k dvěma „košilkám“ – nebo jak se nadává těm igelitovejm obalům, co se v nich pořádaj papíry do šanonu?

Zkrátka zejtra už se tak flákat nehodlám, mám nějaký plány, a pak cca do úterý hodlám počkat, co bude s tim mym krkem. Že by to nic nebylo, tomu naprosto odmítám věřit, a taky si nemyslim, že by tomu mohly pomoct ty prášky, co mi dal ten doktor (zatim se jen zdá, že podporujou chuť k jídlu – dneska bych se furt něčim cpala), takže to vidim na brzkou návštěvu tý mý starý doktorky z krčního. Achjo. Za poslední měsíc jsem těch doktorů fakt viděla už moc. Snad to brzo skončí. To nemocnění mi leze na mozek a že už měsíc v kuse žeru dvakrát denně různý prášky, to mi taky na silách nepřidává. Tak na brzkou uzdravenou.