Rubriky
co se mi honí hlavou

Už nikdy nebudu podepisovat smlouvy na ulici. Už nikdy nebudu podepisovat smlouvy na ulici. Už nikdy nebudu podepisovat smlouvy na ulici!

Zdravim. Teda spíš nemocnim, ale přišlo mi, že bych sem mohla hodit pár slov, než zapomenu, co všechno se dělo. Když ona ta psavá nějak vyprchala. Spoustu věcí si teď píšu do Rozepsanejch, protože to prostě neni natolik zajímavý, abych to chtěla zveřejňovat. Navíc mám mizernou náladu, a to většinou nebejvá dobrý na psaní. Ale dobře, zkusim to.

V úterý jsem se vydala vyřešit problém s mobilem a změnou tarifu, kterej už jsem doufala mít dávno vyřešenej a kterej měl bejt otázkou pár minut. Nakonec se to samozřejmě protáhlo a málem mi z toho hráblo, ale má to i svý pozitiva, takže se kvůli tomu už nebudu vztekat. Abych mluvila konkréněji, před dvěma tejdnama jsem na Pavláku narazila na takovýho sympatickýho týpka od T-Mobile, kterej mi začal cpát nějakej tarif. Na tyhle věci obvykle nereaguju, nicméně už delší dobu jsem plánovala zajít na pobočku a změnit tarif, protože ten, co mi napařili, byl ultra extra nevýhodnej a stál mě příšerný peníze. Jenže to by člověk nesměl bejt línej tam dojít, žejo, a tak jsem to dlouhou dobu odkládala. Takže když jsem teď viděla toho týpka, řekla jsem si, že toho využiju a tu změnu konečně provedu.
Týpek mi samozřejmě začal cpát něco, co jsem vůbec nechtěla, ale já se nedala. Řekla jsem mu, že mu na nějaký Přátele zvysoka a že chci zpátky svůj tarif Bav se, a to s nastavením pěti čísel, na který můžu psát smsky zdarma. Jemu se to samozřejmě nelíbilo, protože z toho má pár fňuků, zatímco z těch jejich „supervýhodnejch“ Přátel by měl nějaký dva litry. Ale co je mi po něm, já chtěla Bav se, tak mi dal Bav se. Jenže mi tvrdil, že to nejde udělat na mojí starý simce a že mi musí dát novou, tudíž i nový číslo. To se mi sice nechtělo, ale co naplat. Řekla jsem si, že když to nejde jinak, tak to holt nějak přežiju. Aspoň mě přestanou buzerovat ty desítky spamerů, co mi volaj s výhodnejma nabídkama všeho možnýho.
Převzala jsem teda novou simku s tím, že do pondělka by měla bejt aktivovaná. Přes víkend jsem to teda neřešila. Ovšem v pondělí simka ještě nefungovala, v pátek taky ne a další tejden už mě to začalo srát. Navíc mě napadlo, že když teď budu mít nový číslo, bude mi pořád fungovat i to starý a já budu platit dva tarify. Abych se vyzeptala na to, co všechno mě do tý doby napadlo, vydala jsem se teda konečně na tu pobočku. Dojít dva bloky by ale bylo moc jednoduchý, a tak jsem samozřejmě musela zjistit, že tu naši pobočku zavřeli a že musím na Floru. No dobře, to přežiju. Dojela jsem na Floru a napadlo mě – co když mi tu starou simku zrušej hned na místě? Neměla jsem přepsaný všechny čísla ze seznamu a některý bych mohla ztratit. Skočila jsem si teda do papírnictví pro tužku a sedla si pak před Florou na obrubník, abych si přepsala seznam do bloku. Jistota je jistota.
Zabralo mi to pár minut, a pak už jsem šla do prodejny. Slečna u přepážky mi pak řekla, že to je celý nějaký divný a ať tu smlouvu ihned vypovim, že na to mám do 14 dnů právo (byl třináctej). Mluvila trochu zmateně, a tak jsem nepochopila, co mám teda dělat po tom vypovězení, když chci ten novej tarif. Poděkovala jsem ale a šla. Cestou k metru jsem si znovu pročetla smlouvu a tam dokonce stálo, že když do sedmi dnů nebude simka aktivována, má se za to, že T-Mobile od smlouvy ustoupil. Byly to už dva tejdny, a tak jsem si řekla, že pro jistotu zavolám tomu týpkovi z Pavláku. Ten na mě moc milej nebyl, řekl mi, že si za to můžu sama, protože se mi nedovolali, a ať mu pošlu po smsce nějaký čísla jánevimčeho – už jsem ho moc nevnímala.
Když jsem s nim domluvila, vrátila jsem se ještě jednou do tý prodejny, abych si vyjasnila poslední věc – týpek mi zarytě tvrdil, že změnit tarif bez změny čísla nemůžu, slečna na prodejně mi řekla opak, a tak jsem se chtěla zeptat někoho dalšího, jak to teda sakra je. Tentokrát jsem byla u jiný slečny a ta mi řekla, že ten týpek mi pěkně kecá a že mi ten tarif klidně hned změní ona, jestli chci. No a to jsem samozřejmě chtěla, takže jsem jí podškrábla nějakej papír (ne, nenaučim se je číst před podepsáním :D) a šla. Ještě jsem ani nevlezla do metra a už mi přišlo upozornění, že tarif byl změněn a taky že mi aktivovali nějaký další výhody (o těch se týpek samozřejmě ani nezmínil). No a tak jsem došla domů, sesmolila ve Wordu jakousi výpověď a spolu se simkou a s kopií smlouvy jsem to poslala do Nymburka (nechápu, proč musej sídlit zrovna v Nymburce). Objednala jsem si k tomu dodejku, takže by mi mělo přijít upozornění, že to tam někdo převzal – a tím by ta celá záležitost měla končit.
Takže tarif se mi nakonec změnit podařilo, ale kdybych byla rovnou zašla na pobočku, mohla jsem to mít hned, bez komplikací a bez běhání. Toť poučení pro příště. I kdybych sebevíc chtěla něco od společnosti, kterou zastupujou lidi na ulici, seru na ně a jdu přímo do tý společnosti. Výjimku tvoří snad jedině Avon, jinak už naprostej nezájem o pouliční prodejce 😛 Jednou jim člověk dá šanci a takhle to odsere. A to se ještě děsím představy, co kdybych se na tu pobočku dokopala o den dva později a nestihla tu výpověď poslat. Radši ani nemyslet.
Teď z jiného soudku. Dneska jsem dobrala jedny z těch prášků, co mi napsat pan doktor na ORL. Kašel už mě trápí jen výjimečně, ale zato mě začalo bolet v krku, a to docela solidně, a tak jsem se tam dneska vydala na kontrolu. Zajímavý je, že tam byl úplně jinej doktor, což mě teda trochu zmátlo, ale mně je to nakonec jedno, kdo se na mě podívá. Jen mi pak přijde, že diagnóza nemůže stát za nic, když ten člověk nezná všechny okolnosti – tuplem když mě odbyde v pěti minutách.
Kouknul mi do krku – prej tam nic nemám. To by mě teda zajímalo, proč mě v něm tak svinsky bolí a proč je celej rudej. Nebo byl pan doktor barvoslepej a neviděl to? Každopádně se mě vyptal na spoustu věcí a když jsem řekla, že mě už pár dní bolí břicho, rozvinul teorii, že ten krk mám možná od žaludečních šťáv, který se mi nějak vracej nebo co – což nechápu, protože v tom případě by mě snad pálila žáha, ne? Dal mi na to nějakej prášek a ještě sprej do nosu na sennou rýmu, a vypokolonkoval mě než jsem stihla cokoli říct.
Přišla jsem domů, vlezla do sprchy a nějak to na mě všechno padlo. Už měsíc v kuse beru všelijaký prášky a furt mi neni dobře. Přestane to a začne tamto. Už toho mám pokrk. Když pominu běhání po doktorech, i ty samotný prášky mě vysilujou, jsem z nich náladová, pořád se hrozně potim a mám příšernou žízeň – má to teda všechny možný vedlejší účinky, ale ten hlavní – aby mi bylo líp – se nějak nedostavuje. V neposlední řadě do nich rvu peníze, kterejch mám pomálu, a už mě to prostě celý sere. Chci-bejt-zdravá! Jestli se mi nejpozději do úterka neuleví, zkusím asi ještě svojí starou ušní/krční doktorku, a pak mě čeká kontrola u Ethel (no s tou to sekne, až se dozví, co všechno jsem během její nepřítomnosti oběhala a kolik různejch prášků spolykala) a alergologie. Já se teď ptám jenom na jedno: skončí to někdy? Já už fakt nemůžu.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Green Day, 29. 6. 2010

Uá, ani nevim, kde mám začít. Jsou akce, o nichž se vám prostě ani nijak zvlášť mluvit nechce, protože jste rádi, že jste je přežili, a to vám stačí. Ale dobře. Vy se mě ptáte, jaký to bylo? Bylo to náročný. A já vim, že si pořád na něco stěžuju, ale když čekáte na takovou věc pět let a pak zrovna v ten inkriminovanej den dostanete krámy se všema těma úžasnejma příznakama jako blivnost, bolest břicha a zad atp., tak už to prostě fakt zavání tím, že si z vás osud dělá prdel. Protože i bez týhle „třešničky na dortu“ by to pro mě bylo těžký už proto, že nesnáším davy lidí (bože, jak ty se tam chovaly!) a horko (seděli/stáli jsme na tom přímym smažícím slunci x hodin bez přestávky a beze stínu, a skoro i bez pití) a taky že když dlouho stojim, strašně mě rozbolí v kříži. No prostě ta fyzická stránka neni úplně ideální, holt nejsem z azbestu a nevydržim všechno, i kdybych sebevíc chtěla.
A že jsem i tak vydržela docela nad svoje síly. Skoro do poslední chvíle jsem si pevně držela svůj flek téměř u podia, ale pak přišel moment, kdy už to nešlo a já musela pryč. Dusili mě lidi, motala se mi hlava z toho příšernýho vedra a taky jsem věděla, že dalších pět hodin to bez záchoda a stínu nevydržim – oni tam na nás sice kropili vodu, což bylo skvělý, ale na druhou stranu silně močopudný, a heleďte, bolest zad dokážu pár hodin vydržet, ale plnej močák je věc druhá. A tak jsem se odtamtud ještě s jednou dívčinou vydrala, a to téměř se slzama v očích, protože jsem věděla, že zpátky už se neprorvu – ty lidi tam byli fakt hnusný a měli kecy i když jste šli směrem ven, natožpak dovnitř. Ale co naplat.
Nakonec jsem teda koncert sledovala z mnohem větší dálky, než jsem původně doufala, ale bylo to tak mnohem přežitelnější. Lidi jsou hnusný vepředu i vzadu, ale u podia to muselo bejt fakt šílený, takže jsem docela ráda, že jsem se odtamtud vzdálila. Sice jsem neviděla úplně ideálně, ale oproti roku 2005 to bylo o sto procent lepší. Co jsem nestihla na podiu, to jsem pochytala na obrazovkách, a uteklo mi toho jen trochu.
O tom, jak hráli, nebo o playlistu nemá smysl se rozhovořovat. Hráli úžasně, byli úžasný a playlist byl skvělej, až bych brečela. Zvláštní spojení, já vim, ale bylo mi hrozně líto, že nejsem pohromadě s Maude a Wekou, který si hrdinně udržely svoje fleky vepředu, že jsem tak daleko, že nemám šanci dostat se na podium při vybírání „náhradní“ kapely, a že vlastně nemůžu ani pořádně pařit, protože mě bolel celej člověk a nějaký skákání a řádění nebylo možný. Pořád jsem musela v duchu nadávat organizátorům – proč proboha před koncert, kterej je už sám o sobě dlouhej, dávaj dvě předkapely?! A proč ten areál otevírají tak dlouho předem? Dalo se to přece vyřešit i mnohem lidštěji, aniž bysme u toho všichni pochcípali vedrem a vyčerpáním ještě než se GD vůbec dostali na stage.
Ale to jsou holt nepříjemnosti, který k životu patřej. Já si z toho budu pamatovat, že jsem byla na koncertě Green Day a že to bylo krásný. To ošklivý člověk snadno zapomíná a zůstává to, na čem záleží – kapela, která mi změnila život, a její úžasná velkolepá show, jíž jsem se zúčastnila.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Plánujeme zkvalitňovat služby (to je zase divný slovo, zkvalitňovat…)

Ne, že by mě to překvapovalo, ale zdá se, že moje psavá se vyplácí. Fakt, že teď mám pořád o čem psát (a to si ještě spoustu věcí nechávám pro sebe), se na těch žebříčkách silně odráží. Začátek měsíce byl sotva průměrnej, a teď se to krásně zvrtlo nahoru. Minulý pondělí mi sem přišlo celých 37 lidí, což se stalo novým rekordem – a přijde mi to docela dobrý na to, že nejsem žádnej informační blog ani blogísek plnej avatarů s Miley Cyrus a Edwardem 😀 Vlastně to jediný, co tady najdete, jsou pindy z mýho života, a zdá se, že pár vyvolených jedinců to dokonce i zajímá – což potěší. Taky to vypadá, že se mi povedlo dostat se do pár „Oblíbených“ a že někteří z vás mi sem začali chodit pravidelně. To potěší ještě mnohem víc, takže těmto děkuji a doufám, že to nějak neposeru a neodradím je 😀

Celý to naznačuje trend, kterej bych tu ráda nastavila. Chci psát víc a detailnějš. Mívám období, kdy prostě raději ten život prožívám, než abych o něm psala, no a pak jsou zase časy jako teď, kdy nemůžu s psaním přestat a z nějakýho důvodu toužím po tom, aby celej svět věděl o tom, co právě dělám, na co myslím a co jsem měla k snídani. Jsem takovej maniodepresivní bloger a tohle je ta mánie. Mimochodem, možná jste si všimli, že začínám používat slovo „bloger“ s jedním g. Netuším, proč jsem to dřív psala se dvěma, ale jak jsem teď zjistila, na blog.cz se to používá takhle a já nechci vyčnívat 🙂 Navíc se mi to i mnohem víc líbí. To jen tak na okraj.
Kvantita a detailnost článků je jedna věc, ale nebylo by to k ničemu, kdyby to nešlo ruku v ruce s kvalitou. Což u mě většinou jde, protože když nemám o čem psát, prostě nepíšu. A tak bych to tu chtěla udělat lepším místem. Mám takovou představu, že zapojím svoje umělecký buňky a zrobím si nějakej vlastnoruční design po vzoru členů Autorského klubu. Taky bych chtěla víc malovat, kreslit a fotit, zkrátka tvořit a tu tvorbu tady publikovat. Problém je v tom, že na malování většinou nemám čas, nápad a prostor, kreslit neumim a foťák se mi rozbil. Když to jde, půjčuju si ten mámy, ale to není ono. K vlastnímu foťáku jsem prostě přilnula a tomu jejímu, i když je jistě kvalitnější, tolik nerozumím a nevím, co všechno se s ním dá dělat. Taky je fakt, že i když jsem v průběhu jara a léta měla hodně nápadů, realizace pokulhává. Nikdy jsem nefotila lidi (snad s jednou výjimkou) a nějak nevím, jak na to. Ale přijde čas, kdy si ty nápady konečně sepíšu, promyslím a zařídím vše potřebné pro to, abych je mohla vyzkoušet. Fotit lidi mě prostě láká a dokonce vím přesně, který lidi by to měli bejt. Tak uvidíme, jestli se jim bude chtít stát mi pokusným králíkem 🙂
Do té doby to tu ale budete muset ještě vydržet jen s výlevama a mizernou poesií (nějak mi to teď nejde). Já osobně doufám, že to postačí na přijetí do zmíněného AK, kam jsem se po nějakym tom dumání rozhodla přihlásit. Zatím se teda nic neděje, protože povolané osoby jsou vesměs na prázdninách, takže čekám, až se toho někdo ujme a rozhodne o osudu Phoenix Rise.
Kdyby se snad někdo chtěl ptát, proč mě členství v AK láká, tak je to hlavně proto, že hlavní výpis článků je plnej sraček. Najít v něm něco zajímavýho je o nervy, a ty mám chatrný. Výběr z výpisu článků AK je o hodně snazší a příjemnější, protože je v něm mnohem větší procento kvalitních článků s myšlenkou. A pak je tu to slovo „autorský“. Jsou to blogy bez kopírovanejch keců, bez nudnejch bezmyšlenkovitejch keců a bez bleskovek. Často jsou to fotoblogy nebo blogy s všelijakou další tvorbou, což je zajímavý na koukání a člověk někdy nestačí zírat, jak jsou některý lidi šikovný a talentovaný. Pomáhá mi to udržet si pozitivní náhled na blogerskou komunitu a neztrácet naději; je na tom totiž krásně vidět, že na světě ještě existujou chytrý lidi a že stojí za to bojovat o lepší kvalitu blogů obecně. Že na to nejste sami.
Tak proto se tam hlásím, proto chci tenhle blog během srpna zkvalitnit a proto doufám, že na něj (na mě) nezanevřete a budete si ty moje kecy dál číst a komentovat, protože zpětná vazba, to je na tom blogaření (a vlastně na jakymkoli tvoření) asi to nejkrásnější.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Vše se vyjasňuje

Je pondělí devatenáctýho a já jsem po dlouhý době zase jednou celkem klidná. Dneska jsem byla po několika týdnech na dalším školení, kterýho jsem se hrozně bála, ale který nakonec dopadlo velmi dobře, pokud může školení vůbec nějak dopadnout. Sice jsem měla pocit, že ze všech dosavadních znalostí zbyl jenom guláš (no, on to zdaleka nebyl jenom pocit), ale naštěstí toho po mně nikdo moc nechtěl, takže jsem nebyla nucena veřejně se ztrapňovat.
Dobře mi bylo hned po probuzení, nebo spíš po ranní sprše. Po několika týdnech jsem se zase jednou namalovala, učesala a slušně oblíkla, takže jsem pak tu pěknou slečnu v zrcadle vůbec nemohla poznat 😀 Nějak mi z toho stouplo sebevědomí a začala jsem se na to školení těšit. A protože dobrá nálada a úspěch jdou ruku v ruce, podařilo se mi během školení  celou dobu vnímat, skoro všechno chápat, klást správný dotazy a tak vůbec. Zkrátka aktivně se účastnit a vytřískat z toho co nejvíc, což u těch zdlouhavejch školení úspěchem rozhodně je.
Taky oběd byl výbornej, konečně jsem ochutnala tzatziky, a odpoledne jsme začali dělat majetek, o němž jsem dosud nevěděla ani prd. To mi náladu ještě zlepšilo, protože mám konečně nějakou představu, co všechno to obnáší – i když pouštět se do toho zatím nehodlám, je to příšerně komplikovaný.
Po obědě jsme s kolegou zašli k šéfovi, kde jsem se nejprve solidně lekla, protože mi oznámil, že moje první výplata se zpozdí ne o jeden, ale hned o dva měsíce. Dostala bych ji teda až v září. Poněkud mi zaskočilo, ale já se nedám – rovnou jsem prohlásila, že to ani hovno a že ji chci dostat teď v srpnu nebo mě neserte 😀 Šéf teda slíbil, že to zařídí a že se nemám bát. Taky jsme si vyjasnili spoustu věcí, který jsem doteď pořádně nechápala nebo jsem si nebyla jistá a to mě znervózňovalo. Teď už to všechno vim a dopadlo to navýsost dobře. Prachy přijdou včas, limity toho, co musím splnit, mám posunutý a počáteční školení mi uznaj, takže je nebudu muset absolvovat znova – no ještě aby, to bych se jim na to už fakt zvysoka. Takže výsledek? Příští měsíc mi krásně na účet přijdou penízky, aniž bych hnula prstem, a technicky vzato, makat musím až od září. Tím samozřejmě nechci říct, že se budu celej srpen flákat, to nemám v plánu, je ale krásný vědět, že můžu. Několik mých kolegů už teď odpadlo právě proto, že nesplňujou limity, který mě díky tomuhle bordelu budou trápit o dva měsíce později. Je mi to líto, protože to byli dobrý lidi a byli by to určitě i dobrý obchodníci, kdyby se víc oháněli. Ale smolík. Třeba je teď fakt řada na mě, abych byla úspěšná. Rozhodně tomu zase začínám věřit 🙂
Takže shrnuto a podtrženo mě to celý zpoždění ani nesere. Kdyby šlo všechno hladce, tak bych si už teď vydělávala na srpnovou výplatu, kdy by mi teda přišlo rozhodně víc než to, co mi přijde. Ale já vím, že bych to nestíhala (kor teď s antibiotikama) a akorát bych se nervovala. Takže jsem ráda, že to tak dopadlo. Že by zase jednou štěstí v neštěstí?
Cítím se teď tak zvláštně uvolněně a zároveň napnutě. Když pominu děs ze zubaře, k němuž jdu ve čtvrtek, čekají mě teď příjemný věci. Stres z práce můžu ještě na chvilku odložit a času, kterej jsem získala, můžu využít k dalšímu studiu a získávání ještě většího náskoku před mejma kolegama/konkurentama. Jsem celá hr do toho, začít konečně pořádně makat, ale taky jsem ráda, že si ještě chvilku můžu oddychnout. Hlavně že se vyhnu práci v tomhle hnusnym vedru (i když dneska si teda nestěžuju, dneska je tam krásně), čehož jsme se všichni zezačátku báli. Život, zdá se, zase jednou začíná vycházet. Pro získání slunce v duši mi teď zbývá dořešit jen pár drobností, na který se vrhnu v tomhle tejdnu. Kdepak úřady, na mě si nepřijdou. Sbohem, sociální fobie! >:)
Rubriky
co se mi honí hlavou

Zprávy z chaty

Skořice
Argh! Migréna! Čuchám čuchám otravu čerstvým vzduchem. Na víkend jsem se totiž uvrtla na chatu s našima a taky – tramtadadá 😀 – s panem Božským, kterej se konečně dal přesvědčit. Poslední dobou se mi nějak nedařilo vmanipulovávat ho do scénářů, který jsem očekávala, ale když už se daří, tak se daří pořádně, a tak se mi konečně povedlo odříznout ho na dva dny od světa a ukrást si ho jen pro sebe >:)
A průběh? Stručně řečeno není na co si postěžovat (to je mi nějaký podezřelý). V sobotu ráno dorazil přesně na čas (valila jsem bulvy :D), dokonce ještě dřív než jsem si stačila vyfénovat vlasy po ranním koupání. Chvilku nám trvalo narvat do auta moje kolo a měli jsme trochu problém s jedním popruhem, ale nic zákeřnýho. Vyjeli jsme kolem osmé, tedy přesně podle plánu, a bylo fajn počasí. Chladno, ale fajn. Hurá vstříc novým zážitkům! 🙂

Dojeli jsme bez problémů. Trochu jsme se zdrželi, protože máma ani tentokrát neupustila od svého záměru řídit, ale zvládli jsme to. Jeden by teda řekl, že s plnym autem a třema spolucestujícíma včetně mého přítele si dá pro jednou pohov, ale bohužel jí to baví, a tak jsme byli nuceni tu strastiplnou cestu od pumpy na chatu vydržet. Ne, dalo se to. Musím ji pochválit 🙂 Sice pořád zpomaluje do kopce a občas sjíždí z cesty, ale zatáčky už vybírá celkem slušně a taky rychlost stoupla nad šedesátku 😀 Zdá se, že bych se časem mohla přestat tak křečovitě držet všeho kolem mě kdykoli řídí a snad si u toho jednou budu moct i schrupnout.
Na chatě pak bylo dobře. Začali jsme prohlídkou domu a zahrady (další chlap přesvědčen, že jsem dobrá partie :D), a pak jsme se vydali na procházku do lesa. Zajímavý je, že jak já se v těch lesech vůbec nevyznám a pořád se bojim, že se ztratim, pan Božský se v nich choval jako doma a neustále prohlašoval, že s ním se ztratit nemůžu. Přitom jsme šli cestou, kterou jsem i já šla snad jednou v životě a on samozřejmě nikdy. Nj, chlapi 😀
Nakonec jsme se ovšem skutečně neztratili a dokonce jsme vyšli přesně tam, kde jsem čekala (můj orientační smysl se, zdá se, zlepšuje) – pod hřbitovem – a když už jsme tam byli, zašli jsme se na něj podívat. Ne, že by tam bylo na co koukat, ale jiná „atrakce“ poblíž neni a něco jsem mu ukázat musela, když už jsem ho tam dotáhla, no ne? 😀 Na hřbitově nás ovšem zastihla první bouřka, a tak jsme se na chvilku schovali do výklenku u kostela. Po tý chvilce se to naštěstí uklidnilo a my mohli jít domů.
Tam už nás čekal obídek v podobě knedlo-zelo-vepřa, a pak jsme (po náležitém vydechnutí) dali dohromady kola a vyrazili na projížďku s cílem okouknout terén, protáhnout nohy a taky se možná smočit. Můj původní cíl byl rybník pod vesnicí, ale nakonec jsme to protáhli a dojeli se vykoupat do blízkých Příkosic. Voda tam byla zelená, ale příjemná 😀 Cestou zpátky nás trochu zničil krpál k chatě, ale nepřišlo mi to tak strašný jako jindy, možná i proto, že bylo pod mrakem a dýchatelno.
Po návratu jsme se ze sebe smyli ten zelenej sajrajt ve sprše (jako že každej zvlášť, abyste si něco nemysleli :D), a pak jsme se s chutí pustili do chlebíčků, do tvarohový buchty a tak tomu podobně. To víte, na vzduchu vyhládne 😉 No a pak jsme se tak různě poflakovali, už ani nevím. Luštili jsme křížovky, koukali na bednu, tlachali atd. K večeru se ochladilo a schylovalo se k další buřině, tak jsme pro jistotu postavili stan. Pak jsme se pokusili o táborák, ale jen co se nám to rozhořelo a přinesli jsme buřty, začalo zase pršet. Nakonec jsme si je teda udělali na pánvi a  i tak byly dobrý 🙂 Večer se pak koukalo na Pravdivé lži, a pak jsme se přesunuli do stanu, že půjdeme spát.
From: MBouřky Stormchasing
To ovšem nebylo zrovna jednoduchý. Zuřila příšerná bouřka, z nebe lily provazce deště a než jsme doběhli do stanu, byli jsme promočení. Vevnitř to nebylo o moc lepší. Asi jsme to postavili blbě nebo tam prostě někudy zatéká, každopádně ze stropu na nás kapalo a dvě stěny byly solidně promočený. Naštěstí to po nich stékalo venkem. Kapání jsme vyřešili tím, že jsme se zakutali do spacáků. Na ty ať si kape jak chce 🙂 Kromě toho nám tam bylo teplo a příjemně, ale dlouho jsme nemohli usnout kvůli tomu hroznýmu rámusu, co ta buřina nadělala. Bušilo nám to do stanu a neslyšeli jsme jeden druhýho. Navíc jsme se báli, že to proteče skrz a že se vzbudíme v rybníce. No a v neposlední řadě se nám z toho kapání a ze zvuků deště chtělo oběma na záchod 😀 Nakonec jsme to ale nějak zvládli a už ani nevím, jak jsem usnula. Samozřejmě následovala další várka šílenejch snů, ale tentokrát to ani nestojí za zaznamenání, zase tak hlubokomyslný nebyly.
Ráno mě vzbudil – jak jinak – močák. Malátně jsem se vykydala ze stanu, odskočila si, udělala si v baráku čaj a vrátila se do stanu. Vstávat se mi nechtělo, bolelo mě v krku, ztratila jsem hlas a byla jsem příšerně ospalá, a tak jsem si ještě lehla (bylo asi osm). Cca ve dvanáct mě pan Božský vzbudil, resp. jsem se vzbudila sama a on se ke mně tulil (ňůů :)), a že prý by to chtělo vstávat. No, to se snadno řekne, ale po tý náročný a hlučný noci se teď v tom stanu spalo přímo nádherně 🙂 Nikde nic nekapalo, venku jen šuměl větřík a bylo tak krásný ticho… vstali jsme asi tak ve čtvrt na dvě, a to se nám ještě nechtělo – teda aspoň mně ne. Dali jsme si obídek (můj zamilovanej paprikovej guláš), a pak jsme nic moc nedělali, jen tak nějak balili k odjezdu. Těsně před ním ale neočekávaně přijeli příbuzní, a tak se nám to trochu protáhlo. Ale nevadí. S panem Božským jsme se drželi mimo a aspoň jsme tak měli dost času na zevlení, relaxování, čumění do krajiny a další způsoby odpočinku a nabírání energie.
Cesta domů byla poněkud náročná. Táta spěchal, a tak řídil jako ďas a všechny ty okrsky s náma projel v rekordní rychlosti. Ne, že bych byla zastánce loudání se, ale udělalo se mi z toho špatně, a jakmile jsme vjeli na dálnici, přidal se věčně provokující močák. Při vjezdu do Prahy už to bylo akutně akutní, takže jsem cestu městem málem nezvládla 😀 Ale konec dobrý, všechno dobrý 🙂 A navíc mám ještě pořád psavou, i když mě bolí hlava a v krku a pořád se mi chce na malou. Neni to nějaká nemoc už? Nejdřív ale večeře a pak možná další článek – nějak jedu, ne? 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Litanie z polikliniky (muhehe, řekněte to desetkrát a rychle za sebou :D)

Uáách! Tak jsem zpátky od doktorů, a to množný číslo používám zcela záměrně, protože jsem jich dneska viděla víc než za poslední rok. Nebo spíš oni viděli mě, záleží na úhlu pohledu.

Včera jsem dobrala antibiotika, ale že bych se cítila nějak výrazně dobře, to se říct nedá. Po ránu mě příšerně bolelo v krku a pořád jsem kašlala. Ten kašel mě trápí už několik dní, a to ve dne v noci. Nebo spíš ve dne večer – a že večer mívám opravdu nehezký záchvaty. No a tak jsem si řekla, že to nebudu přecházet, protože už mě to víc než sere, a šla jsem na nedomluvenou kontrolu se strachem, že mi doktorka řekne, že antibiotika nezabraly, a dá mi další dávku.
To se sice nestalo, ale dobrý zprávy jsem si taky nepřinesla. Doktorka, říkejme jí třeba Ethel, protože se tak jmenuje, mě začala strašit astmatem, říkala, že špatně dýchám a že kočka musí z baráku. Abych to uvedla na pravou míru – Ethel žije v domnění, že máme doma jednu jedinou kočku (muhehe), a tu se z našeho bytu už dva roky snaží vystrnadit různejma hláškama o astmatech, alergiích a bůhvíčem dalším, což obvykle podpoří dávkou historek o lidech, co po patnácti letech soužití s kočkou najednou dostali anafylaktickej šok a umřeli. Takže možnost, že by mi mohla diagnostikovat astma, jí zajisté přišla velmi vhod. Využila tý příležitosti k tomu, aby mě postrašila příběhem nějakýho týpka, co byl alergickej a jeho přítelkyně kvůli tomu vyhodila z bytu kočku. Tři měsíce pak ten byt čistila, a když už se zdál bejt alergenůprostej, i pozvala si ona děva svého milého, milý dostal šok a umřel. Konec šmitec.
Ethel se teda o mojí kočce vyjadřovala celkem jasně – musí jít z bytu. Žertovala, že přece když rodiče uvidí, že jsem nemocná, bude volba dcera vs. kočka jasná. Nj, jenže to ona právě neví, že ty kočky jsou čtyři a mají tudíž silnou početní převahu 😀 Navíc se rodiče nemůžou dočkat, až vypadnu a osamostatním se. V tomhle zápase bych tedy pravděpodobně neobstála.
Ethel ovšem není vědma (to by o těch kočkách věděla), a tak mě poslala na plicní. No a tím se dostáváme k dnešnímu dopoledni, který teda nebylo nic moc.
Začnu už včerejším večerem. Mizernou náladu ještě podpořily silný záchvaty kašle a první dvě kapitoly z Pana Theodora Mundstocka. Nějak mi to nesedlo a usínala jsem s chmurnýma myšlenkama. Zdálo se mi pak mimojiné, že náš byt je doupě upírů, z nichž jeden jsem byla i já. Zrovna jsem vysvětlovala spolubydlící, že dveře se špatně dovírají a když se s nima moc třískne, zase se otevřou, když se dovnitř protáhl nepřítel. Nejdřív to byla nějaká bloncka a pak se změnila v Pana Božského. Věděla jsem, že teď je to buď my nebo on, a tak jsem popadla nůž a začala do něj bodat a řezat. Jenže on vůbec nekrvácel, ani ho ty rány nijak nerozrušovaly, a máchal nožem proti mně. Takže kromě toho, jak ho zabít, jsem se musela soustředit na uskakování před jeho nožem. Po chvilce jsem začala bejt zoufalá, a tak jsem popadla velkej nůž na chleba a tím tupým ostřím (zvláštní spojení) jsem do milého Pana Božského rubala jako sekerou do dřeva. Skoro jsem mu usekla hlavu a on pořád nic, jen se smál. V tu chvíli už toho na mě bylo moc, přišlo mi to zvrácený, a tak jsem se probudila, zděšená vlastními sny. Trápí mě, to jo. Ale to jsem na něj vážně tak nasraná, že bych ho nejradši ubodala?
Moc jsem toho teda nenaspala – večer kašel, pak ty sny a v šest zazvonil budík, potvora jedna, a začal mě tahat z postele. V šest dvacet se mi povedlo se vykopat, malátně jsem snědla kus housky a vyběhla na to plicní. Tam jsem chvilku bloudila, je to neuvěřitelnej labyrint, ale nakonec jsem plicní našla a pani doktorka i sestřička byly úžasný a příjemný, a to člověka takhle po ránu potěší, no ne? Trochu to zkazil fakt, že mě sestra hned poslala do Spálený na rentgen, ale kdo by se na ni zlobil s tak milym hlasem, a tak jsem šla.
Přijde mi zvláštní, že pacienti plicního, co maj potíže s dechem, jsou hnáni několik bloků pryč kvůli rentgenu. V tý budově je snad milion chodeb a ještě víc místností, a to nemají ani v jedný rtg?
Rtg proběhl rychle. V čekárně jsem byla jediná (!), tak jsem zazvonila podle pokynů na zvonek a hned vyšla sestra a poslala mě dovnitř. Přimáčkla mě na takovou divnou desku, zlámala mi ruce podle svýho přání a požádala mě, ať si „rozhrnu prsa“. Myslim, že i tak jsem se zrovna netvářila moc nadšeně, ale tohle tomu muselo ještě dodat. Prej rozrhnout. Jako bych jich měla deset a plandaly mi ke kolenům. To se snad řiká o vlasech, ne? 😀
Pak jsem chvilku nedýchala a bylo to. Dostala jsem cédéčko v papírový obálce a šla zpátky na plicní. V tu chvíli mě napadlo, jak je ta doba zase jiná. Neni to tak dlouho, co jsem byla na rtg a k doktorce jsem si pak nesla pěkně velký snímky v obálce, co se nedala nijak přeložit a nevešla se ani do igelitky. A dneska? Daj vám to na cédéčku. Ach, ty moderní technologie 🙂
Protože se mi nechtělo znova obcházet celý Tesco způsobem, jakym jsem přišla, prubla jsem nějakou ulici, kterou jsem nikdy nešla, a která se zdála vést správným směrem. Problém je v tom, že těch uliček je tam hrozně moc a nejsou rovnoběžný, takže někdy si myslíte, že skončíte někde, a ono vás to přitom dovede někam úplně jinam. S mým orientačním nesmyslem je pravděpodobnost takovýho výsledku prakticky stoprocentní 😀 Tentokrát jsem ovšem zabodovala. Nejen že jsem správně odhadla směr, dokonce jsem skončila mnohem blíž než jsem čekala, takže jsem si ušetřila spoustu kroků. Dobře já >:)
Na rtg nic nebylo, změřili mi puls a tlak a nechali mě funět do roličky od hajzlpapíru. No, to asi neni přesně to, z čeho ty náhubky dělaj, ale mně to tak vždycky připadalo 😀 Zdálo se, že všechno je ok. Zvláštní. Skoro nemůžu dejchat, jak pořád kašlu, ale podle toho jejich funistroje dýchám dobře. Nemám ráda, když mi nějaký přístroje tvrděj opak toho, jak se cítím.
Pani doktorka z plicního se mě pak zeptala, jestli mám čas, že by mě poslala „nahoru“ na ORL. Tak, čas jsem měla a „nahoru“ znělo slibněji než „támhle někam do Spálený“, takže jsem s další, už asi stou žádankou běžela o patro vejš. Celou dobu jsem si říkala, jak mi to krásně odsejpá a že budu brzo doma. No, ale to by nebyli doktoři, abych aspoň někde nemusela dvě hodiny čekat.
Hladová, unavená, upocená, vzteklá. V čekárně bylo milion lidí a vůbec se to nehejbalo. Bylo tam taky několik maminek s dětma, který měly furt nějaký dotazy, byly hyperaktivní nebo prostě všelijak rozčilovaly všechny ty unavený lidi okolo včetně mě. Jedno dítě tam začalo řvát, že se uhodilo. Vařilo to ve mě a měla jsem chuť dát mu k tomu řvaní pořádnej důvod, když přišla sestra a konečně si od nás vybrala průkazy – to bylo asi po hodině a půl čekání. Došla jsem si pak konečně na záchod a hned mi bylo líp, i když teda hlad jsem měla pořádnej a vyhlídky na brzký „odbavení“ nic moc.
Po návratu do čekárny jsem se opět svalila na lavici, prohodila se spolutrpícími pár vtipnejch vět na uvolnění a pak jsem se jenom ovívala vejířem a modlila se, ať to utrpení skončí. Čekárna pořád plná, ne-li plnější, vzduch žádnej, zleva malá hyperaktivní holka, zprava malá hyperaktivní holka a jejich unavený maminky. Ta nalevo byla obzvlášť otravná. Pořád chtěla po mámě, ať jí čte nápisy, co tam visely na nástěnce, a tak jsme všichni museli poslouchat, jak maminka unaveně předčítá nezáživný reklamy, který už jsme tou dobou všichni měli stokrát přečtený. Tu holku to zjevně bavilo, nás už teda míň.
Když už si konečně sedla na zadek, pořád se na lavici mlela a šťouchala do mě, což mi kupodivu nijak nevadilo. Asi mateřskej instinkt nebo co. Kdyby do mě šťouchal dospělej, zarazila bych mu vějíř do oka, ale takhle jsem jenom seděla a bylo mi to jedno. Najednou se ta holka otočila ke mně, položila si loket do mýho klína, do rukou mi vrazila Čtyřlístek a začala mi v něm něco ukazovat, jako bysme se bůhvíjak znaly. Jak řikám, já mám děti ráda a byla jsem vděčná za trochu rozptýlení, takže jsem s ní tu její hru na „jsme kamarádky“ hrála. Jen jsem pořád musela přemýšlet, co by na mym místě dělala nějaká prudérnější osoba. Dokázal by tý otravný nevinný tváři někdo říct „Táhni k čertu a nehrabej na mě“?
Když jsme prodiskutovaly několik okýnek komiksu, zmerčila můj vějíř. Nějak se jí povedlo si ho ode mě půjčit a v tu chvíli se z ní stal odborník na vějíře. Jako bych ho v životě neměla v ruce a přišla k ní o radu, začala mi detailně vysvětlovat, k čemu všemu může vějíř sloužit a v čem je výhodný ho mít. Kupodivu přitom vůbec nezmínila fakt, že se s ním dá ovívat, což je v těchhle vedrech k nezaplacení (Řikejte si co chcete a dívejte se na mě jako na staromódního blázna, ale s tim vějířem se mám stokrát líp než kdokoli jinej, kdo si to jen tak nezajímavě kráčí ulicí. Já mám aspoň co dejchat :)). Dozvěděla jsem se, že se dá vějíř nastavit do různých velikostí, že se dá pověsit na zeď a jestli chci, dá mi slečna číslo na opraváře, co mi ho na tu zeď povesí, taky že se dá položit na papír, obkreslit a vystříhnout, nebo že podle obrázků na něm můžu namalovat totéž na papír a poslat to jí. Ty věci, co mi říkala, mi většinou vůbec nedávaly smysl, ale ona to zjevně měla dokonale promyšlený. Napadlo mě, že dětská mysl je úžasná. Kdoví, co se jí všechno honí v hlavě, co žádnej dospělej nikdy nepochopí. Pak se mě zeptala, jestli umím čarovat, a slíbila mi, že mi přinese kouzelnickou knihu, díky níž se naučím dělat kouzla s vějířem, ale „musíš počkat až do neděle, to hned tak nebude“. Slíbila, že mi knihu donese až domů, a pak se naprosto nevinně zeptala, kde bydlím. To už na mě bylo trochu moc. Ne že bych měla problém se sdělováním adresy malýmu skrčkovi, kterej si to stejně nezapamatuje stejně jako si nepamatuje adresu k sobě domů, ale čekárna byla pořád plná lidí, kteří celou dobu náš úchvatnej rozhovor poslouchali, a co já vim, jestli mezi nima nesedí nějakej úchyl. A tak jsem z ní ten vějíř vymámila nazpět (což nebyla sranda ani s pomocí její mámy, která jí hrozila seřezáním a injekcí od pana doktora. Holka zjevně nebyla moc poslušný dítko) a pro jistotu jsem nasadila ignoraci.
Naštěstí tou dobou byla odbornice na vějíře na řadě, takže jsem mohla vydechnout. Netrvalo dlouho a došlo i na mě. Sbohem, dítě. A nezapomeň přinýst tu kouzelnou knihu.
Pan doktor byl fajn. Docela mladej, tak pětatřicet, ale do všech stran ho bylo hodně, takže těžko říct, kolik let pod těma kilama schovával. Položil mi ty stejný otázky, na který už jsem toho dne odpovídala třikrát, pak se mi pošťoural v nose a krku a pak mi napsal dlouhou zprávu pro plicní a Ethel a taky recept. Mimochodem, je k nevíře, jak ti lékaři neuměj psát na pc. Jeho zpráva byla dlouhá jako kráva a plná překlepů. Taky nechápu ty jejich mezerníky. Za každym slovem je asi tak deset mezer a neuměj používat interpunkci. Hlavně že má vtipný kecy, frajer. Hlášky typu „Já na vás nic špatnýho nevidim, právě naopak“ a „Přeju vám krásný den, rád jsem vás poznal a mějte se“ mě dostaly XD
Vypadla jsem odtamtud jak od matury a letěla zpátky dolů na plicní. V čekárně seděla taková pěkná mladá pani, tak jsem s ní prohodila pár slov, pak přišla setra a vzala si ode mě  všechny ty papíry, že prý jestli mi paní doktorka nebude chtít napsat ještě něco. Když zapadla do dveří, utrousila jsem jen tak pro sebe, že to určitě bude zapotřebí, protože toho mám málo. Ta  mladá pani se rozesmála, koukla mi do receptu a řekla, že když mám prášky na ráno a prášky na večer, měli by mi napsat taky něco k obědu. No, sranda ohromná 😀 >:E Jako ne že ne, ale už bylo jedenáct a já tam trčela od sedmi, takže můj smysl pro humor už poněkud ochaboval.
Nakonec pani doktorka souhlasila s panem doktorem (haleluja) a že můžu jít domů (amen!). Příští týden si teda zavolám panu doktorovi o výsledky z výtěrů a do tý doby se budu futrovat práškama a držet mimo sluníčko (to je mi novinka). Taky na mě dělali příšerný bububu, že nemám pít nic s bublinkama, že to jsou hrozný jedy a že ani ovocný čaje nebo džusy, prostě nic. Jen vodu z vodovodu. Teda dámy, pokud vám přijde jako jed trocha rajce nebo limonády, zkuste tu naši úúžasnou vodu z vodovodu, rezavou a tvrdou jako šutr. Smrdí odpadem a špatnejma trubkama, ale jinak je moc dobrá a výživná 😀 Pche. Jdu si nalejt kofču 🙂
Takže závěr je asi takovej – čtyři hodiny na poliklinice, další dvě krabky bůhvíjakejch prášků bůhvínaco, výsledky budou příští týden. Ale dobrá zpráva je, že astma to asi nebude. Kočky prozatím zachráněny 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

V parku

Dneska jsem byla po dlouhý době venku z baráku – když nepočítám krátkou návštěvu jedný rozlučky – a jsem za to ráda. Vedro je tam sice k padnutí, ale doma to přes den neni o moc lepší a ta nuda tady se nedá vydržet, nemluvě o totálním sociálním odříznutí.
Jako záminka posloužila návštěva knihovny, o níž jsem shodou okolností uvažovala zrovna včera večer a když mi dneska ráno byl nabídnut doprovod, ráda jsem přijala. Ovoce to rozhodně přineslo – konečně po letech jsem sehnala dostupný výtisk Pana Theodora Mundstocka, knihy, která mě kdysi na střední škole nadchla a kterou jsem od té doby sháněla, abych si ji mohla přečíst znova. No a teď ji tu mám a třesu se na ni. Ale nejdřív dočtu co mám rozečteno.
Po knihovně jsme to vzali přes potraviny žabka, kde byl úžasnej chládek (blahoslavena budiž klimatizace) a odkud jsem si odnesla trochu tý vody a jednu úžasně šťavnatou nektarinku. Ani se mi odtamtud nechtělo, ale byly plány. 
Těmi plány myslím návštěvu parku, kde bych vysedávala každej den, nebejt těch blbejch antibiotik. Ale jak řikám, dneska už to nešlo vydržet a jsem ráda, že jsme tam šli.
Nicméně mohlo by to bejt lepší. Nevím, co jsem udělala špatně nebo co jsem naopak neudělala, prostě nevím, co se děje, ale něco je špatně a mě to trápí. A jako by to nebylo dost na hovno samo o sobě, musím všude kolem sebe pozorovat šťastný páry, jak se po sobě nadrženě sápou zatímco ten můj si zaníceně čte Robinsona Crusoea, a to dokonce i v momentě, kdy si to dva cápci spolu rozdávali asi dvacet metrů od nás. Vám to přijde normální? Mně teda moc ne. Já osobně v tu chvíli viděla čuňárny snad v každym slově Psychodiagnostiky, kterou jsem právě četla (Freud by si na mně smlsnul) 😀
Nechci tu z toho dělat nějakej erotickej deníček, ale když jsem nasraná, tak nebudu skrejvat pravý důvody a je mi buřt, kdo si to tu může přečíst. Nevidim nic špatnýho na tom, že mám hroznou chuť na svýho přítele. Vlastně ani nevim, proč vám to sem píšu. Poradit mi stejně nemůžete. Asi se prostě potřebuju vykecat jako každá normální ženská v takový situaci. Zdá se, že v některejch ohledech asi jsem docela normální ženská 😀
Rubriky
Uncategorized

How I Met My Facebook

Nevzpomínám si, kdy jsem o něm slyšela poprvý, ale vím, co jsem na něm viděla jako první – stěny mých přátel, přeplněný kvízama, aplikacema a jinejma hrůznostma. V tu chvíli jsem věděla, že tudy cesta nevede, a ovlivnilo mě to po zbytek mého facebookového života.

Přišla jsem na něj někdy vloni, už nevím kdy to bylo. Nějakou dobu jsem se mu bránila, jako se ostatně bráním všemu, co dělají všichni, co mají všichni nebo co „musím“ mít. Tenhle odpor v sobě mám už pěknejch pár let a chrání mě to před vším tím davovým šílenstvím, co dělá z lidí slintající debily. Udržuju si tak odstup a teprve když přechází první vlna nadšení, nastupuju já, abych zjistila, jak se to s tou danou věcí doopravdy má – neovlivňována neustálýma nadšenýma kecama lidí kolem mě. No a totéž jsem chtěla udělat s facebookem.
Hned po přihlášení jsem poctivě vyplnila veškerý info – to už je takovej zvyk, co jsem si vypěstovala za ty roky pohybování se na internetu a po různejch sociálních sítích. Dělám to ráda. Jednak abych se odlišila od zbytku nevyplněnejch profilů, kterejm nikdy nikdo nenapíše, protože ani nemá o čem – vyplněním profilu se „vyprofiluju“ a dám světu vědět, že jsem online, jsem ta a ta, baví mě to a to a o světě si myslim svoje. Vymezím se. A pravda, je v tom i jiná, více psychologická stránka věci. Tím neustálým vyplňováním zájmů a informací si sama připomínám, co mě na tomhle světě těší a zajímá, připomínám tím sama sobě svoje názory a kdo jsem, protože přece jenom strašně zapomínám a tohle mi pomáhá udržet si nějakej obšírnější obrázek sama sebe.
Jako další věc je spřátelování. Rozhodla jsem se, že tentokrát budu opravdu přijímat jen lidi, který osobně znám. Postupem času jsem přidala jednu výjimku, a tou se stali různí umělci, fotografové atp., kteří mě zaujali svým dílem tak, že jsem je chtěla pozdravit, okomentovat jejich tvorbu a nějak blíž se seznámit, bude-li to možné. V současný době mám 196 přátel, s nimiž jsem v kontaktu, a z toho jen asi dva jsem nikdy neviděla. To je slušná bilance, ne?
Abych nespadla do lákavýho „marnění času na fb“, stanovila jsem si hranice, který nepřekračuju. Nevyplňuju kvízy, pokud to nejsou nějaký opravdu zajímavý psychologický testy nebo něco skutečně vtipnýho – a takovejch věcí je na fb minimum. Ze všech aplikací jsem si vybrala jednu, který jsem ochotná věnovat pár minut denně, ale určitě se z ní neposeru – to jsem si ostatně ověřila v době, kdy mi nefungoval flash a moje milovaný Mafia Wars nefachaly. No, a neposrala jsem se XD
Taky jsem si slíbila, že nebudu statusy používat namísto blogu. Výlevy a složitější myšlenky patří sem. Statusy jsou jen pro chvilkový nápady, vyjádření nálady nebo pro komunikaci. Jediný povolený výlevy jsou ty šťastný, protože se mi líbí myšlenka pozitivně naladěnýho facebooku. A tím se dostáváme k hlavnímu důvodu, proč tam vůbec pořád chodím – pozitivní statusy. Lidi, který se mi zobrazujou na hlavní straně, jsou lidi zábavný, pozitivní a inspirující. Ráda si čtu, co píšou, protože mi to vždycky zvedne náladu. A je jedno, že píšou dva statusy za hodinu, protože ani tak to nejsou sračky, ale veskrze zajímavý myšlenky. A to o svejch statusech nemůže říct zdaleka každej.
A pak je tu ten nejhlavnější aspekt, na kterej tolik lidí zapomíná – komunikace. Díky fb a nápadu s reálnejma jménama (god bless this idea) jsem našla spoustu ztracenejch kontaktů. Objevila jsem tak lidi, na který jsem už pomalu zapomněla nebo jsem nevěřila tomu, že je ještě někdy dohledám. Díky všem těm přezdívkám, co vládnou internetu, to donedávna byl nemožnej úkol, ale teď už je to hračka. Pokud se váš někdejší kamarád nejmenuje zrovna Jan Novák (bože, doufám, že generace takhle pojmenovanejch lidí už skončila). 
Taky vyřizování vzkazů pro větší množství lidí se stalo hračkou, stejně jako sdílení fotek ze společnejch akcí. Systém tagování (označování) lidí na fotkách je podle mě naprosto geniální a je to jedna z věcí, co dělá facebook tak skvělej.
Já osobně teda s fb nemám žádnej problém – snad jen že někdy, když se opravdu nudím, u něj jsem schopná sedět třeba hodinu v kuse a klikat na Home jen abych zjistila, jestli někdo nenapsal. Ale to jsou stavy vyjímečný a můžu si za ně sama. Nechápu tudíž lidi, co si na fb stěžujou. Otravný aplikace? Kdykoli je můžete vypnout. Blbý lidi? Tak proč je máte v přátelích? Ztráta času? Nikdo vás přece k tomu počítači nepřikoval, kdykoli se můžete zvednout a jít se projít nebo si konečně přečíst knihu, na kterou si „hledáte čas“ už měsíce. Je to jenom vaše volba. Tak nehledejte chyby v sociálních sítích nebo kdekoli jinde v internetu. Chyba je  téměř vždycky v nás samotných.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Sere mě…

Tak jo. Tenhle článek píšu podruhý a aby bylo mezi náma jasno, k příštím Vánocům chci boxovací pytel, protože můj stůl už toho začíná mít dost.
Dlouho jsem přemejšlela, jestli mám psát otevřeně nebo zavřeně. Když to ze sebe vypustim hezky postaru, je tu riziko, že si to inkriminovaný osoby přečtou dřív, než si s nima stihnu promluvit osobně – a to nikdy neni dobrý. Na druhou stranu bůhví, kdy s nima o tom budu mluvit a do tý doby to ve mně asi vyleptá obrovskou díru, kterou už nikdo nezacelí. Nebo prostě rozmlátím ten stůl.
První verze příspěvku byla rozhodně propracovanější, ale whatever – znova to vymejšlet nebudu. Takže – co mě sere?
1) Angína. Přijde si zrovna v době, kdy mám volnej bejvák a mohla bych si tu pořádat jednu kalbu za druhou (nebo aspoň tu jednu), ale to ono ne. Já musim zrovna onemocnět tak, že nemůžu chlastat, lízt na sluníčko nebo se vídat s lidma. Zkurvený antibiotika.
2) Nedostatek kontaktu s Panem Božským. Tohle zní divně i mně samotný, protože objektivně se zdá, že se vídáme dost často – třeba včera jsme se viděli hned dvakrát. Jenže mně to nějak nestačí. Začínám se podobat jedný svojí nejmenovaný kamarádce, která bez toho svýho nevydrží ani hodinu a furt o něm mele. Páni, jak já tohle nesnáším, a přitom teď dělám to samý. Minutu co minutu na něj myslím, pořád chci bejt s ním nebo aspoň přemýšlím, co udělat, abych to potěšila. Většinou si na to odpovím – držet hubu a neotravovat ho 😀 Nechci, aby mě měl za stíhačku, nechci ho nijak omezovat v tý jeho úžasný svobodomyslnosti, ale těžko se mi skrývá, co cítím. Taky proč bych to měla skrývat? Co je na tom špatnýho, že jsem blázen do svýho přítele? Je to poprvý, co mi to počáteční poblouznění vydrželo tak dlouho aniž by ztrácelo na intenzivitě. Právě naopak. Den ode dne je to silnější, až mám pocit, že se bez něj nemůžu ani nadechnout. A chtěla bych mu to říct, chtěla bych udělat nějaký velký gesto, ale co já vim, jak zareaguje. Co já vim, co chce. Co já vim, jestli chce mě. Pochybuju, že aspoň zpoloviny tak, jako já blázen jeho.
3) Práce. Ne, že by mě to překvapovalo, ale někdo něco hrozně posral, a tak nastupuju o měsíc později než bych měla. Budu muset znova podepsat smlouvy a taky počáteční bonus dostanu později, což se mi zrovna nehodí, protože jsem švorc tak, jak jenom člověk může bejt. A možná že to má tu výhodu, že i plnění limitů mi musí dělat starosti až o měsíc později, ale já se neraduju. Jedinej efekt je, že na to teď seru, protože vim, že můžu. A čím víc to odkládám, tím víc toho počátečního drivu se ze mě ztrácí a tím víc se bojím. Strach. „Co když…“. Vrací se mi to všechno, co mi posralo předchozí práci. Má se historie opakovat jen kvůli nějakýmu debilovi, co mi dal špatný informace?
4) Rozbil se mi foťák.
5) Dlužim mámě prachy a nemám z čeho splácet. Dokud nebudou věci v práci v pořádku, musím si jen dál půjčovat a snažit se brigádničit, co to dá. Jenže to bych zase nesměla mít tu hovadskou angínu.
Chci pryč. Chci pryč z tohodle života. Proškrtat seznam lidí, co znám, stejně jako se to dělá na facebooku. Vyřadit ty, kdo mi za ten čas nestojej, a věnovat se těm, kdo to dokážou ocenit. Jenže takovejch moc neni. Je málo lidí, co dokážou ocenit, že se jim někdo věnuje. Já osobně mám chuť brečet kdykoli pro mě někdo něco udělá, protože se to děje málokdy, ale když se snažim pomoct někomu druhýmu, nemám pocit, že by to oceňoval. Svět je divnej. Lidi si zájmu neváží, a ti, kteří jo, ho zrovna nedostávaj. No a pak napíšete mrtě dlouhej psychologickej článek a ta zkurvená opera kiksne a zavře se. Pak nemá člověk bejt nasranej.