Rubrika: věci, které miluju

Tohle úzce souvisí s předchozím antihejtem. Vždycky, když něco vyhazuju, řeším nerudovskou otázku – kam s tím. Ono to totiž neni zase tak snadný jako že „nepotřebuju to, tak to vyhodim“. Protože proč byste měli vyhazovat plně funkční kolečkový brusle, za něž jste dali majlant a který by někdo mohl použít? Nebo tu pěknou mikinu, která je vám malá, ale jinak jí nic neni. Nebo náramek, co se vám barevně nelíbí, ale jinak je úžasnej. Nebo plyšáky, z nichž jste vyrostli, ale hergot, s tim by ještě nějaký dítě mohlo zažít tolik legrace.

Nejlepší varianta je prostě recyklace, neboli přeposlat to někomu, kdo tomu může nabídnout novej život, kdo to užije, kdo z toho bude mít radost, komu to bude sloužit dalších xy let, než se to rozpadne nebo než z toho vyroste on a bude to moct poslat zase dál. Ta myšlenka prodlužování životnosti věcí tímhle způsobem mě naprosto nadchla a hrozně mě to baví. Baví mě, když odnáším oblečení na festivaly ReReRe a vidím, že se v tom někdo prohrabuje a našel zalíbení v tričku, co mám už roky ve skříni a vůbec ho nenosím. Stejně tak mě baví „zachránit“ takhle něco, co zase vyhodil někdo jinej, ale vždycky se držím pravidla, že víc věcí vyhodím, než kolik si jich přitáhnu zpátky. Jinak by to trochu zhatilo smysl toho všeho 😀

Je to zvláštní, ale třeba u oblečení naprosto neřeším otázku, kolik jsem do toho kdysi dávno vrazila peněz. Je mi úplně jedno, že ta mikina mě tehdy stála osm stovek (!), prostě vím, že jsem ji na sobě měla jednou a že už ji nikdy nosit nebudu. A tak ji s radostí v srdci ráda předám dál. U ostatních věcí to bůhvíproč vnímám trochu jinak. Zkoušela jsem zbavit se některých věcí prostřednictvím Co-kdo-chcárny, ale nemělo to moc úspěch, většinu těch věcí pořád mám – nebo jsem je nemilosrdně vyhodila, ale stejně mi to bylo líto.

Zkoušela jsem se registrovat na Aukru. Jsem ostatně na netu furt, takže proč nespojit příjemné s užitečným a nezpeněžit, co se dá. No, nějak mi to nevyšlo, vůbec mi od nich nepřišel ověřovací dopis a pak jsem tu myšlenku nějak pohřbila. Ale asi to zkusím znova, nebo prostě využiju tátova účtu. Ono by to nemuselo bejt vůbec špatný a když tak nad tím přemýšlím, je to jedna z mála věcí, co mě dělí od úspěchu.

No dobře, přesvědčili jste mě, podívám se na to.

Začalo to celkem nevinně, ale brzo se z toho stala skoro posedlost, nebo spíš řekněme věc, co mě opravdu baví a uspokojuje, ať to nezní tak drsně. Vyhazovat starý krámy a čistit byt od všeho toho bordelu, co se nastřádal v průběhu dlouhých let a otravuje nám životy i mysl. V angličtině se tomu říká clutter. Smetí, bordel, krámy. A proces zbavování se toho, ten se jmenuje decluttering. Zbožňuju decluttering!

Nevim jak vy, ale já se vždycky zděsim nad tim, co všechno tu skladuju a přitom vůbec nepoužívám. Furt si myslim, jak tu nemám uklizeno a příjemně, ale je to jenom sebeklam. Je to ignorace zjevného problému – a sice že mám příliš mnoho věcí. Na mou obranu, za poslední cca dva roky, co pomaloučku, polehoučku odbourávám veškerej ten clutter, se to tu hodně provzdušnilo. Na druhou stranu, pořád je to málo a já bych opravdu chtěla bejt schopná udělat nějakej větší krok. Sním o tom, že se stěhuju. Hrozně závidím všem svým kamarádům, co se stěhovali. Tolik se toho vyhodí!

Já mám třeba knihovnu – příklad za všechny. Je celkem nová a když jsem si jí koupila, dala jsem si záležet na tom, co do ní umístím. Přesto je v podstatě plná věcí, co naprosto nečtu a nejspíš už nikdy číst nebudu. Jsou to totiž věci vzpomínkové. Věci, co jsem furt dokola četla jako malá a vděčím jim za to, co ze mě vyrostlo, ale přesto – už jsem prostě někde jinde a málokdy si přečtu stejnou knihu víckrát. Naopak jsem přešla do fáze roztěkanosti a nestálosti v knihách – pravidelně chodím do knihovny městské a hledám, co jsem ještě neviděla. Když si to tak přeberu, z celý tý knihovny by mi stačily dvě police, a ona je má čtyři (plus jednu plnou pro změnu máminýho bordelu, lejster, který by podle mě taky nemusely existovat. Od čeho máme počítače?).

Nebo moje komody. Obě jsou plný věcí, který bych nemusela mít. UCho je mi svědkem, že jsem toho už zatraceně hodně vyhodila, přesto je v nich ale pořád plno a horko těžko tam udržuju pořádek. A ať toho vyhodím kolik chci, pořád toho mám zbytečně moc, ve srovnání s některými mými minimalistickými vzory. Jsou lidi, co žijou se stovkou věcí a míň. No jen si to představte. Sto věcí. To jako že: propiska, guma, telefon, nabíječka, fotoaparát, 4 trička, dvoje kalhoty, patery ponožky, dvoje boty, šest knížek… no to jste hned na stovce. Kdybych já dělala soupis všech věcí, co mám, tak jsem na stovce jen když popíšu tu svou knihovnu nebo psací stůl, na němž se válí milion propisek, který už nikdy nikdo nebude používat, protože jsou vypsaný a my jsme líný koupit do nich tuhy. Tak proč je tu máme? A tak je to se vším.

Tuhle se mi povedlo udělat zátah na jednu ze starých skříněk v předsíni. Zátah nepřežilo cca deset rozbitých deštníků, některé z nich jsme tu skladovali přes deset let (!!!), a řada dalších, totálně zbytečných věcí. Skříňka je najednou poloprázdná. A já si spokojeně oprášila ruce. Takových skříní je v tomhle bytě strašně moc, a nejen tady, všechno je to tu plný bordelu, kterej si normálně vůbec neuvědomujeme, ale přesto s ním žijeme a tíží nás. No jen se nedělejte, taky to znáte. Ten pocit, kdy přijdete do úplně prázdnýho pokoje, kterej jste zrovna vymalovali, a začínáte tam pomalu stěhovat nábytek. Je vám tam strašně dobře, krásně se vám tam dejchá, protože je to nový a – prázdný.

Nebo po stěhování. Nebo když přijdete k někomu, kdo nemá v ložnici nic než postel, poličku a noční stolek, a na něm knihu. Většinou to bejvaj pokoje pro hosty. Co je na nich tak skvělýho? Proč se vám v nich spí tak dobře? Protože jsou totálně prázdný! Nic tam neni. Jen si představte svůj vlastní pokoj, kdybyste všechny věci, co se kde válej, naházely do beden a odnesli to. To by se vám kurně dejchalo jedna radost. A to je přesně ono. Debordelizace. Decluttering. Úklid. Boží pocit, není-liž pravda? Svo-bo-da.

Aby to nevyznělo nějak zvrhle, ne že bych zrovna v trambaji přišla k úplně cizímu člověku a začala ho osahávat 😀 Ale jinak jsem hroznej přítula. Nemůžu prostě vydržet bez pořádnýho objetí, bez dotyků, bez muchlání někoho druhýho nebo hraní si s něčíma vlasama. Naštěstí mám ve svym okolí pár lidí, co jsou na tom stejně, ale teda mohlo by jich bejt víc.

Většina lidí v mym okolí pro to ale nemá moc pochopení. Buď ten tělesnej kontakt nevyžadujou, takže jim to přijde úchylný, nebo ho sice vyžadujou, ale dokážou to v sobě potlačit. Ono je to jako s tou otevřeností a upřímností, lidi na to prostě nejsou zvyklí. Stejně jako nejsou zvyklí otevírat svou mysl druhým, stejně tak se neumí otevřít cizím dotykům a vpustit někoho do tý svojí „intimní“ zóny. A přitom je to taková škoda.

Někdy tím fakt trpím. Když jsem někde s lidma, co jsou takový ty studený čumáky. Co se jim v žertu dotknete paže a oni se na vás podívají, jako byste je opařili nebo jako byste udělali něco hrozně zvrhlýho a vůbec, styďte se. To dost dobře nechápu, ale co, každému podle jeho chuti. Jenže já pak musim zvednout telefon a zavolat jednomu ze svých tulítek, protože prostě zoufale potřebuju obejmout a prohmatat 😀

Nevim, život je prostě takovej divnej někdy. Někdy člověk fakt potřebuje, aby ho někdo objal, jen tak z prdele třeba, nemusí v tom bejt žádný hlubší city a významy (ono je vůbec spíš lepší, když v tom nejsou, abych byla upřímná), jen prostě „hej, pojď, já tě pomuchlám“. A čím pevněji stiskne, tím líp.

A nebo šimrání! Šimrání, lechtání a hlazení po těle, obzvlášť v loketní jamce, na zádech, na krku a na hlavě, kolem uší, ve vlasech… mrrrrrrhm…. To je tak neskutečně geniální vynález! Nic mě víc neuklidní, nic mi neni příjemnější než lehnout si a nechat někoho, aby mě šimral – a ne že bych byla sobecká, ráda šimrám a hladím nazpět. Proč jen to lidi tak podceňujou? Proč se to nedělá častěji, když je to tak brutálně příjemný?

Pro Matta 🙂

Já jsem hrozně čistotnej člověk. Kromě toho, že jsem se v posledních letech naučila mýt si v jednom kuse ruce, strašně ráda se koupu a sprchuju, teď v těch vedrech se dokážu vykoupat třeba pětkrát denně, to je hrozný – teda aspoň z hlediska spotřeby vody. Ale nemůžu si pomoct. Nesnáším, když jsem zpocená, ulepená, zaprášená nebo jinak znečištěná – což se takhle ve městě docela často poštěstí. Stačí vyjít si v tom hicu na nákup, než se dovleču zpátky, leje ze mě. Nebo když jdu pomáhat tátovi s něčím ve sklepě nebo když děláme něco na chalupě, no to bych se každejch pět minut vzala hadicí.

Úplně zbožňuju ten rituál, kdy pustím kohoutky, než se svlíknu, aby se voda ohřála na správnou teplotu. Pak jedna noha, druhá noha a jsem ve vaně. Dřepnu si, vezmu do ruky sluchátko a pustím si teplou vodu na nohy a pak na záda. Ááách… 🙂

Ten moment, kdy si vybírám, na kterou vůni sprcháče mám zrovna náladu. Obvykle máme koupelnu zásobovanou všelijakýma mandlovo-vanilkovo-medovejma vůněma, protože na to je úchyl máma. Já jsem zase přes levanduli, citrusy, orchideje, prostě všelijaký ty „povzbuďte nebo omamte své smysly“ vůně. Občas se vemu pánskym sprcháčem, protože ta jejich vůně mnohem dýl vydrží, je výraznější a tak nějak mě líp vzbudí. Možná je to snaha o náhražku za chlapa, kdoví 😀 Každopádně to funguje.

Nevim jak vy, ale já už se pomalu neumim vykoupat bez houby. Malou kapku sprcháče do houby a pění to jak blázen, a teď jak to drbe tu kůži, no to je k zbláznění boží! 😀 Jedna kamarádka se mě nedávno ptala, jestli si taky tou houbou přejíždím po chodidlech, a já na to, že jo, že to je úplně skvělý, jak to ty nohy osvěží. Obzvlášť když je máte po dlouhym dni bolavý, nic jim neuleví tak jako jedno jednoduchý přejetí drbavou houbou plnou pěny. Děláte to taky? 😀

Nevýhoda vany je, že v ní spotřebujete hrozně moc vody. I když se snažim to nedělat, obvykle si tu vanu stejně vždycky zašpuntuju a dřepnu si tam a točim a točim a točim. Pak se do tý vody naložim (obvykle se posypu nějakou solí nebo zaleju meruňkovou pěnou) a chrnim tam a snim, dokud si neuvědomim, že je ta voda studená. Což bohužel obvykle přichází nepříjemně brzo. Ale zase ještě že tak, jinak bych z tý vany vůbec nevylezla. Každopádně se těším, až budeme mít sprchu, to mě donutí netrávit v tý vodě tolik času.

A teď když vylezete… nesnáším teda ten moment, kdy musím šlápnout na tu ledovou podlahu. Ale to se přežije. Naučila jsem se nosit gumový sandály a do těch se dá vlízt i na mokro, což je super. A miluju pocit mokrejch, čistě umytejch, voňavejch vlasů! Napadlo mě napsat na to samostatnej lajk/lav, ale asi to nevydržim – miluju mokrý umytý vlasy! 😀

Akorát je škoda, že člověk nemůže zůstat takhle mokrej a čistej pořád. Nebaví mě, když se musím utřít a oblíknout – taky že když jsem doma sama, tak na to dlabu a dřepím v županu u pc, dokud si neuvědomím, že už jsem dávno suchá. A nebaví mě sušit si vlasy. Je sice fajn, že pak má člověk pěknej účes, ale neni to ono. Mokrá hlava je prostě nejlepší.

Možná proto tak zbožňuju procházky v dešti. Mít mokrý oblečení je fakt nepříjemný, ale mokrá hlava? K nezaplacení.

Já vám nevim, jak to v těch restauracích dělaj, ale doma prostě ten sejra nikdy neni tak dobrej. Snad je to tim, že to fakt hoděj do totálně nejvíc rozpálenýho tuku a ono se to nějak uzavře a ze všech stran se to dělá stejně, nevim. My ho doma občas děláme, ale i když ho dáme do pěti vrstev strouhanky, stejně to na tý pánvi vždycky vyteče, udělá se to na každý straně jinak, chutná to divně, vyteče to a je to splasklý. Weird…

Vzpomínám na ty krásný časy, kdy každá restaurace a hospoda (spíš hospody, tehdy se na „restaurace“ moc nehrálo) měla na jídeláku smažák s hranolkama a oblohou. A ta obloha tam fakt byla. Byl tam kus salátu, několik plátků nebo měsíčků rajčete, bylo tam červený nebo bílý zelí (nebo oboje), dost často červená řepa (přiznávám, to je věc, která mi nechybí), nastrouhaná mrkev nebo něco jí podobnýho, a to všechno pěkně naaranžovaný po straně talíře a doplněný tatarkou, kterou vám mnohdy přinesli, i když jste o ní nežádali, někdy byla prostě napsaná už v rámci toho smažáku.

Do dnešních dob se mi z těch vzpomínek bohužel dochovalo jediné – a to ten samotnej smažák, na němž naštěstí prakticky neni co zkazit (pokud ho neděláte doma), a tak chutná pořád stejně dobře. Všechno ostatní je ovšem už historie. Někdo chytrej někde prohlásil, že obloha nemá u jídla co dělat, a tak ji restaurace a hospody nějak vyškrtly a zmizela z povědomí národa. Já nevim jak vám, ale mně se po ní hrozně stejská. I když si k tomu dám kopec tatarky, tak je to prostě suchý a hrozně jednotvárný, a tak jsem si ten sejra přestala dávat. Obvykle si dám nějakej stejk s mozzarellou a rajčaty, protože já ty hranolky prostě bez rajčat neumim spolykat. Neni to ono. A když už vám někde tu oblohu daj, tak sestává z jednoho ubohýho listu salátu a půlky cherry rajčete – nepřeháním, takovou oblohu jsem fakt tuhle dostala k rizotu 😀 Pobavilo mě, jak se to tam někdo evidentně snažil nějak naaranžovat, aby to vypadalo, že je toho hodně. Úplně jsem si představovala toho kuchaře, jak nad tím talířem hrozně dumá, jak umístit na talíř půlku cherry rajčete.

Chtěla bych tímto apelovat na majitele hospod a restaurací, aby aspoň k tomu smažáku tu přílohu dávali. Já si nemyslim, že by lžíce krouhanýho zelí a půlka rajčete navíc zruinovaly podnik. Navíc se domnívám, že za tu cenu, kterou v restauracích za smažák platím, by mi k tomu mohli dát klidně mísu salátu a pořád by na mě dost vydělali. Neřikám, že musí bejt obloha ke guláši nebo k zeleninovýmu rizotu, kterej to v sobě už má, ale k tomu smažáku to hergot patří, vždycky patřilo a řikejte si co chcete o nějakejch trendech nebo zastaralosti, mně to tam chybí a má to tam bejt.

No ale stejně, aspoň že mi ještě nezprznili ten smažák samotnej, ačkoli je fakt, že se hrozím toho dne, kdy z jídeláků vymizí úplně. Už teď ho leckde nemaj. A to je prostě do nebe volající.

No ano, proč nezačít rovnou tím nejlepším, co můžeš mít? Dobrej sex je věc k nezaplacení a bohužel musím říct, že pro mě v poslední době poměrně nedohledatelná. Ne že by nebylo s kým. Nebo kdy. Ale občas se fakt dostávám do stavu, že si řikám „proč?“.

Každopádně abych to nějak definovala – je to dobrý, když to má jiskru. Musí v tom bejt vášeň, takový ty předem domluvený záležitosti mě fakt nebaví, to je úplně vrcholně nudný a málokdy to dopadne tak, abych si řekla „jo, to mi stálo za to“.

Je to dobrý, když je to s někym, koho mám ráda a kdo má rád mě. Nemusíme se vysloveně milovat, ale musíme jeden k druhýmu cejtit aspoň nějakej náznak úcty, zájmu, potěšení z toho, že s tím druhým jsme a tak. Musí nás navzájem vzrušovat přítomnost toho druhého, a tím nemyslím vysloveně sexuálně vzrušovat, ale prostě tak, že je fajn bejt s tim druhym a vy nemyslíte na to, že za deset hodin vstáváte a co jste měli včera k obědu. Prostě víte, že jste tam, kde máte bejt, a užíváte si to, nelitujete toho a neni žádný jiný místo, kde byste v tu chvíli byli radši, žádnej jinej člověk, s kym byste byli radši.

Je to dobrý, když si na nic nehrajete. Tohle je velká výhoda „nezamilovanejch“ čísel. Ve chvíli, kdy víte, že z toho nebude vztah, zjistíte, že si nemusíte na nic hrát, nemusíte se snažit dělat se hezčí. Pomáhá, když vám ten druhej dá najevo, že ho berete a přitahujete tak, jak jste, a že je mu fakt jedno, jestli jste se zrovna namalovali, koupali, oholili si nohy nebo kdy jste si naposledy myli vlasy. Naprosto ho nezajímá, jestli máte čistý povlečení nebo bordel v pokoji, on je tu kvůli vám a každej kousek na vás je správně. V takovou chvíli může nastat opravdový souznění a je to krásný.

Je to dobrý, když to neni křečovitý. Musí to tak nějak vyplynout, je povoleno mluvit a smát se, dělat kraviny a věci, co lidi ve filmech nedělaj, protože „by narušily vážnost okamžiku“. Leda prd, v takovym okamžiku se na vážnost nehraje, člověk by měl prostě dělat to, co zrovna chce, a ten druhej by měl bejt rád, že jste s nim uvolněný, a měl by to dělat taky tak. Žádný „nemluv“, „co je tu k smíchu?“, „to jako musim?“, „nevadilo by ti“ a podobně. Nemusíte nic. A neexistují zákazy.

A samozřejmě, je to dobrý, když je to dobrý. Pro mě třeba sex neznamená nutně orgasmus, ale pokud ho u mě partner dokáže vyvolat, tak má obrovský plus a to souznění pak dostává úplně jinej rozměr. V tu chvíli se dva opravdu stávají jedním a všechno je jedno. A to je prostě dobrý.

Standa měl takovej dobrej nápad. Když dneska všichni tak hrozně hejtujou, možná by nebylo od věci tu a tam taky si taky trochu zalavovat. A tak jsem si na to lavování zrobila kategorii. Neslíbím vám teda, že bude mít nějak obzvlášť zářnou budoucnost, ale snaha se cení, no ne? 🙂

Jinak, aby tenhle článek nebyl tak mizerně krátkej, tak vám ještě řeknu, že mám příšernej hlad, že jsem dneska měla jít s mámou do Obi, ale díky její bolavý noze z toho sešlo, a tak jsem byla jen na nákupu a teď zas dřepim u pc, větrám si pokoj, abych sem dostala trochu toho kouzelnýho čerstvýho vzduchu, snažim se donutit sebe sama k úklidu (a vůbec mi to nejde), přemýšlím, jestli si mám fakt přebarvit vlasy na rudo nebo s tím mám ještě počkat, až to víc odroste, abych nemusela zesvětlovat, rozjímám nad svou citovou situací a nad totálně šílenýma snama dnešní noci (ani se neptejte), představuju si, co bych dělala, kdyby se u mýho baráku zjevil Doctor Who a nabídl mi, abych s ním cestovala, přemýšlím, jestli mám nebo nemám rozepisovat, co mě na tom seriálu baví a štve – byl by to totiž jeden velkej spoiler a navíc jsem už hrozně daleko a nepamatuju si přesně detaily předchozích dílů… měla jsem si dělat poznámky 😛

Tyjo já bych fakt s někym chtěla chodit. Tohle je úplně nejzoufalejší vyjádření tohohle blogu vůbec, ale jako fakt. Už mě nebaví bejt sama. Anyone interested? 😀