#13 Každodenní šálek čaje

Já jsem teda hroznej čajofil. Některý lidi ráno nemůžou fungovat bez kafe, já zase bez čaje. Vypiju leccos, ale abych fakt nakopla organismus, musí to bejt černý jak bota a hodně sladký. Jestli to je nějak fyzicky daný, že vás černej čaj probudí, nebo jestli to je prostě jen placebo, který mýmu tělu řekne „vstávej, vole“, to nevim, ale mám to tak už dlouhý roky a když jsem někdy někde, kde čaj nemaj, nebo nemaj cukr, tak hned vim, že to ráno za moc stát nebude.

Zvláštní na tom je, že já ten čaj kolikrát ani nevypiju. Stávalo se mi to obzvlášť když jsem chodila do školy nebo se to stává když vstávám brzo do práce a nemám dost času – což mám málokdy, protože vstávám „na čas“, přece nebudu vstávat o půl hodiny dřív jen abych měla čas na něco tak zbytečnýho jako je snídaně, žejo. Nebo prostě na to, abych měla čas mít dost času. Kdepak, to já radši všechno hekticky.

Což je divný, protože to neni tak, že bych to měla opravdu radši. Miluju ty rána/dopoledne, co vyjdou tak pěkně, že nemusim nikam spěchat, mám tři prdele času na všechno, nikdo mě nebuzeruje, nikdo po mně nic nechce, nikdo se mi nekýbluje ke stolu a tak tomu podobně. To se pak pěkně v klidu postarám o ranní hygienu, aniž bych se musela už od rána vztekat, že zas nemám kde sedět (v kuchyni to nejde a u počítačovýho stolu volno taky nebejvá), můžu si v klidu udělat snídani a pěkně svym tempem, až se mi bude chtít, dojdu k tomu svýmu stolu a tam se rozložim a v klidu si zapnu počítač, bez nervozity z toho, kterou vteřinou do pokoje vtrhne máma, aby mě odsud vyhodila. Bohužel, taková rána jsou mi fakt raritou. Lidi se mi diví, že jsem furt tak nevrlá a bez nálady, já se spíš divim, že jsem ještě vůbec při smyslech, protože s naším domácím systémem jsou i takový věci jako poklidná snídaně naprostým oxymoronem a událostí, kterou je třeba oznámit na facebooku, protože to se prostě stává jednou za uherák. A nejhorší na tom je, že něco takovýho jako vypít si v klidu svůj čaj nebo se dokonce najíst by mělo bejt úplně normální!!!

Navzdory tomu, že čaj piju takřka po hektolitrech, nejsem zrovna čajová specialistka. Vypiju ledasco včetně nechutných umělohmotných „ovocných“ břeček, ale je jasný, že na tom si nepochutnám, neni to prostě dobrý. Ale nejsem takovej ten typ, co ofrňuje čumák nad čímkoli míň než nejdražší a nejprofláklejší čajový značky (nejen čajový, to se může týkat čehokoli) a hrdě hlásá, že „něco takovýho by do huby nevzal“. Já svůj den začnu klidně s čajem tesco quality nebo s Nejlevnějším z Alberta 😀

Přece jenom ovšem mám svoje favority. Jednoznačnou jedničkou je u mě černý Yellow label od Liptonu, což máme mimochodem společnýho i s Maudětem a Běsátkem, a díky tomu jsme taky finálně pojmenovali tu naši rádobykapelu, která předtím furt měnila názvy, aniž bychom vůbec ještě uměli na něco hrát 😀 Dalším miláčkem, na kterym jsem léta „vyrůstala“, je Zlatý šálek Classic, rovněž vynikající černej čajík. A pak třeba zbožňuju čaj jasmínovej nebo téměř jakejkoli zelenej, mám ráda čerstvej mátovej s citronkem a medem (kterej jsem se teda jinak nenaučila používat pravidelně, mně to s ním prostě tak nechutná), chutná mi malinovej nebo jinak lesně ovocnej čaj, výtečný je mango se zázvorem, zbožňuju yogi a tu a tam si naleju panděro bylinkama, třeba jako klasickej heřmánek, meduňka, šalvěj nebo ne úplně chutná, ale zato účinná nervina, kterou si nejvíc dělám ve chvílích zvýšeného stresu, třeba jako když jsem byla úplně na prášky z maturity nebo po rozchodech. A taky mám ráda čaj po anglicku, earl grey nebo klasik s mlíkem a jen malou troškou cukru.

Nejhorší je, že ty čaje máme úplně všude. Nad dřezem máme takovou maličkou poličku ve skříňce, kde vždycky stávala ta jedna krabička Zlatýho šálku, ale teď tam třeba ještě máme Tesco organickej černej, malinovo-brusinkovej, mix lesního ovoce a broskve (nejsem si úplně jistá, to je pomíchaná krabička takovejch těch sáčků bez obalu, k nimž musíte furt čuchat a hádat, jestli vám to něco připomíná, ještě takovej můj Ječmínek mix – tyhle „čaje“ jsem si koupila, když jsem byla v práci a potřebovala jsem něco jinýho než to věčný kafe, z velký části jsou to zbytky ještě po předchozích prodavačkách, což celkem vypovídá o jejich stávající kvalitě) a Yellow label. Ve skříňce naproti syslíme dalších aspoň šest krabiček, mimojiné třeba čaje proti nachlazení, co chutnaj jako hašlerky a jsou úplně na nic, máminy bylinkový čaje a x krabiček Zlatýho šálku do zásoby, protože ten prostě nesmí dojít. No a pak mám ještě dřevěnou ozdobnou krabici na okenním parapetu, kde už snad ani není nic z původního obsahu, je tam mix všeho možnýho. Bohužel zrovna z tý krabice ty čaje skoro nepoužívám, spíš jen když máme návštěvu a chceme jim to nabídnout nějak civilizovaně a ne jen posadit je, postavit se čelem ke skříni a začít vyjmenovávat „hele a jakej chceš, mám zelenej, černej, jahodovej, mátovej, bílej, yellow label, organickej…“. Ona je na takovym blbym místě. Doufám, že v nový kuchyni se pro ni najde lepší místečko, někde, kde bude víc na očích a použitelná.

Škoda že mít v lásce čaj a jeho šálek (nebo spíš megahrnek, protože pokud jde o čaj, žádnej hrnek mi neni dost velkej) si jako jeden z nejdůležitějších rituálů dopřávat několikrát denně, zejména po ránu, nestačí pro přijetí za pracanta v čajovně. To už bych měla dávno o práci postaráno.

Btw jak jsem říkala, že ten hrnek ráno kolikrát ani nevypiju – vypiju, ale ne ráno. Nejvíc mě bavilo přijít odpoledne ze školy a vypít tu půlku chladnýho, totálně odstátýho čaje. Úplně si vzpomínám, jak jsem válčila s mámou, která mě za to nechávání čaje všude po bytě nesnášela a kolikrát mi ten úplně plnej hrnek vylila, protože si údajně myslela, že je starej nebo že ho nebudu pít. Blbost. Prostě proti tomu čaji byla zaujatá.