Rubriky
Uncategorized

Z deníku Madeleine Thorn

Dnes poprvé se k řeči dostává mé alterego, které je a není mnou a které má, jako každé alterego, své vlastní způsoby, jak se vyrovnávat s realitou. Jako třeba snění.
Zdálo se mi o Něm. Nebyli jsme spolu, a přesto bylo mezi námi jisté pouto, které každý viděl a které by si nikdo netroufnul trhat. Nepatřili jsme k sobě, a přesto jsme patřili jeden druhému. Zvláštní.
Celé se to odehrávalo v několika lokacích, hlavním tématem byl jakýsi zájezd do Londýna, který měl dost společného s pořadem Survivor. Dojít k cíli bylo extrémně fyzicky náročné, sami jsme si museli poradit a najít směr, sami obstarat potravu a kdo padl, nebyl zvednut. Na cestě na nás čekalo jen několik záchytných kempů, kde jsme se mohli osvěžit, dojít si na záchod a podobně. Cestou jsme procházeli velmi zvláštními místy, horskými stezkami, pouští a hustými lesy, kde bylo možno potkat bytosti nadmíru podivné – například jsme byli nuceni projít stovkami skřetů skurut-hai, kteří se sice tvářili poměrně nezaujatě, ale bylo zjevné, že jakmile se na ně někdo křivě podívá, pustí se do nás. A tak jsme všichni koukali do země.
Ke konci cesty jsme pro změnu nocovali v hotelu, který hraničil s temným hvozdem plným zombie a dalších potvůrek, které by jistě nenechaly odejít nikoho, kdo by jednou vkročil na jejich území.
Celé to bylo strašidelné a podivné, z kohoutků tekla rezavá voda a nebylo možno se pořádně umýt po tak strastiplné cestě, takže jsme všichni byli zpocení a špinaví a o nějakém pohodlí se taky mluvit nedalo, přesto to byl ale jeden z nejhezčích snů, jaké jsem v poslední době měla – protože tam byl On. Nijak romantický, nijak zvlášť sdílný, ale byl tam a já věděla, že tam bude pořád.
Budík zvonil asi třikrát, než ho to přestalo bavit a usoudil, že u mě dnes nemá šanci. Nechtělo se mi vstávat do reality, kde Ho neuvidím, kde k sobě máme daleko jako přes celý oceán a kde každé Jeho „dobrou“ je jako další plivnutí na ten sežmoulaný kus hadru, co mi zbyl v hrudním koši potom, co si do něj utřel boty a zahodil ho. Kdepak, taková realita je mi odporná. Žít ve snech ale nelze, tak co s tím? Snít v bdělém stavu? A co z toho, když Jeho mi to nevrátí?

5 reakcí na „Z deníku Madeleine Thorn“

Kdo ho tu uctívá? Předně je to úryvek z mýho díla, který nereflektuje skutečnost až tak doslovně, jak by se snad zdálo, a za další to něco už dávno dělám. Jen nemám potřebu psát sem všechny detaily ze svýho soukromýho života.

V tom je právě ten vtip s alteregy. Madeleine (pro přátele May) ho stále celou svou bytostí miluje a touží po tom, aby se k ní vrátil, kdežto m. je nasraná, zničená a ublížená, a proto ho nesnáší. Všechno na něm jí leze na nervy, už jenom vidět ho jí rozčiluje. M. ho nechce, protože v moři je spousta ryb a takhle už za to trápení nestojí.

Komentáře nejsou povoleny.