Rubrika: Bez kategorie

Po tom předchozím, řekněme spíš duchovně a filozoficky založeném článku jsem měla v úmyslu napsat druhý, pojatý takovým tím „sci-fi“ způsobem. Náhledem na to, co bude dál, kam nás povede všechna ta naše honba za technologií a tak tomu podobně. Trochu mě ale předběhl Sikar, a jelikož teď beztak neoplývám zrovna největší dávkou psavé, odkážu vás prostě na jeho článek (postupem času třeba přidám další odkazy, snad se tomu tématu z téhle strany bude věnovat víc lidí) a přidám svůj komentář k němu, protože to zase byl jeden z těch megakomentářů, co jsem snad ani neměla psát tam, měla jsem ho prostě rovnou dát sem a odkázat na něj. Ale co.

Když člověk sleduje starší sci-fi počiny, nemůže se nepousmát nad tím, jak pro ně už třeba jenom rok 2000 byl neuvěřitelně opěvovaným rokem, jak všichni čekali, že tou dobou už tu nebude kus zeleně, protože všude budou stát gigantické mrakodrapy, mezi nimiž se budeme pohybovat pomocí vznášedel a tak tomu podobně. Že budeme schopni klonovat lidi jak na běžícím pásu, vyrábět jídlo z ničeho pomocí replikátorů a přepravovat se během mrknutí oka transportovacími zařízeními. Dneska už jsou snad autoři realističtější a chápou, že tyhle „velké“ změny se zase tak rychle nedostaví. Že můžeme vynalézt spoustu technologií, které bychom před pěti, deseti lety zařadili do kolonky sci-fi, ale to ještě neznamená, že z nás hned bude nějaký šílené přemodernizovaný národ, který dokáže cokoli. Už jenom proto, že navzdory vší inteligenci a touze po technologickém pokroku jsme tvoři neuvěřitelně hloupí, pohodlní a mnohdy až zoufale zpátečničtí.

Pokud jde o budoucnost lidstva jako takového (snad tomu během týdne věnuji i samostatný článek), ze všech těch katastrofických filmů si beru jedno – lidstvo samozřejmě může přežít téměř každou zničující katastrofu, ale podstatné je to slovo „zničující“. Až miliony, nebo i miliardy lidí zemřou, až se tu nebude dát dýchat, nebude co jíst, nebude čím vytápět domovy a nebude ani možné si zatelefonovat, protože se prostě všechno zblázní a nic nebude fungovat, pak si teprve uvědomíme, že je něco špatně. A pak teprve bude mít ta malá hrstka přeživších šanci udělat to znova a líp.

Já celý ten lidský vývoj sleduju s velkou nervozitou a smutkem. Podle mě bychom už teď byli schopni neuvěřitelných, až „nadlidských“ věcí, kdybychom nebyli hnáni touhou po majetku, po přilepšení sobě samým, po moci a tak dále. Už teď, kdybychom všichni táhli za jeden provaz a ne za milion provazů, vedoucích všemi možnými směry, bychom dokázali udělat z téhle planety skutečně úžasný ekosystém, kde by všechno spolu souviselo, všechno by žilo v symbióze a žádné druhy by nemusely být vyvražďovány pro pozemky nebo hůř, jen tak pro zábavu. My lidé ale tohohle nejsme schopni. Honíme se za majetkem a za vykořisťováním všeho, co máme na dosah ruky, a nekoukáme nalevo napravo, alespoň z většiny.

Proto když se jednou za čas setkám s nějakou skupinou lidí nebo organizací, která dělá věci jinak a pracuje na tom, aby ten svět byl skutečně lepším místem k žití a aby příroda nezůstávala na druhém místě, srdce mi plesá. Tak by to mělo být.

Jednou z mnoha věcí, které jsem pochopila díky meditování, spoustě čtení a ještě větší spoustě filozofických debat s přáteli i nepřáteli, je, že pokud jde o život, většina z nás se dopouští té obrovské chyby, že nežije teď. Jako by teď vůbec neexistovalo, jediné, co zaměstnává naši mysl, je minulost, zpodobněná převážně lítostí a nostalgií, a budoucnost, jíž odpovídá buď ochromující strach nebo příliš velká, nerealistická očekávání. To všechno je přitom špatně.

Neměli bychom myslet na to, co bylo – minulost je tak nanejvýš nejlepší kniha, chcete-li se poučit. Chcete-li zjistit, jakými lidmi jste byli a kam vás to přivedlo. Chcete-li si dát dvě a dvě dohromady a uvědomit si, že tehdy a tehdy jste se mohli rozhodnout lépe, na čemž pak založíte své budoucí chování. Protože o to nám přeci všem jde – stát se lepším člověkem, do budoucna. Ale není to něco, čím bychom měli žít.

A pokud jde o tu budoucnost, ani té bychom neměli přikládat příliš velkou váhu, rozhodně ne větší než tomu, co se děje právě teď. Proč? Protože budoucnost ještě nemáme, kdežto teď ano. Budoucnost přijde, kdežto teď bude tou dobou dávno pryč a my nebudeme schopni získat je zpět. A protože jakmile budoucnost přijde, stane se z ní teď a jelikož my nejsme schopni prožívat teď, neprožijeme ani naši budoucnost. A tak strávíme celý život jen tím, že se budeme stále dívat dopředu na něco, co nikdy neuchopíme a čeho si nikdy ani nevšimneme, že se to děje, a budeme se stále jen dívat dozadu s čím dál tím větší lítostí nad tím, jak jsme ten život promrhali tím, že jsme se pořád dívali jinam než tam, kde jsme v tu danou chvíli byli.

A tak, chceme-li správně žít, naučme se nejprve vnímat přítomnost, tento okamžik, který je tak vzácný a tak zvláštní. Ano, je zvláštní. Neexistují žádné obyčejné okamžiky. Neexistují chvíle, kdy se nic neděje. (Peaceful Warrior, 2006) Naučme se nelpět na minulosti, kterou nelze změnit. Cítíme-li lítost vůči něčemu, co jsme udělali podle našeho názoru špatně, pak to napravme, můžeme-li. A pokud to není možné, nechme to být a věnujme svou energii něčemu, co změnit můžeme.

A budoucnost přijde. Můžeme se na ni připravovat, můžeme ji očekávat, ale není třeba se jí bát. Bude taková, jakou si ji uděláme. Jako ostatně celý náš život. Nejsou to překážky, které naši budoucnost utvoří, bude to způsob, jak se s nimi popereme. Bude to jistota a vnitřní světlo, které si s sebou poneseme a které osvětlí každou temnotu jako světlo Eärendila, darované Frodovi mocnou Galadriel. (Mimochodem, napadlo vás taky někdy, jakou hodnotu má tahle část Pána Prstenů jako metafora? Vždyť my všichni při setkání s někým významným pro náš život získáváme kus jeho vnitřního světla, který nám věnuje, aby nás opatroval na našich dalších cestách. Kus jeho lásky, zájmu a myšlenek, které se k nám budou upínat i dlouho po našem odchodu, protože ten dotyčný na nás bude stále vzpomínat a přát nám všechno dobré. I my chodíme po světě a rozdáváme své světlo těm, kteří je podle našeho názoru potřebují.)

Takže můj názor na budoucnost? Plánujte ji, připravujte se na ni, těšte se na ni, buďte třeba i trochu nervózní, ale nebojte se a hlavně jí nevěnujte víc času než tomu okamžiku, který máte ve svých rukách právě teď. Ten jediný je důležitý, na něm jediném záleží, mimo jiné i proto, že to, jak se zachováme právě teď, bude mít vliv na to, co přijde potom. Ne nadarmo se říká, že budoucnost začíná teď.

Vzpomínání na maturitu pro mě není žádnou slastí. V té době jsem to psychicky totálně nezvládala, byla jsem na dně, k smrti vyděšená, bylo mi až fyzicky špatně a měla jsem panickou hrůzu z toho, co přijde, tím spíš, že neexistoval způsob, jak se tomu vyhnout. A pocit nevyhnutelnosti byl v tu chvíli jedním z nejhorších možných pocitů vůbec, stejně jako bezmoc, panika a řada dalších, které mě pronásledovaly ve dne v noci a nedaly mi spát.

Tehdy jsem si doslova nedokázala představit, že ještě vůbec bude něco dál. Když se mě lidi ptali, co budu dělat po maturitě, jejich otázku jsem doslova nechápala. Jak po maturitě? Po ní prostě nic není, nebude, nemůže být. Celé moje bytí se soutředilo pouze na to, abych se nezhroutila a abych tam došla a něco řekla, vůbec jsem nebyla schopná myslet na něco, co bude potom, protože jsem netušila ani jak dopadne tohle. Nedokázala jsem zpracovat fakt, že to není konec světa, protože moje mysl to v tu chvíli brala jako konečný cíl, konečnou záležitost, po níž už nic není, jen konec a tečka. Nic jiného mě tedy ani nezajímalo a nedávalo mi smysl, abych o něčem jiném přemýšlela. Na tu otázku jsem tedy nedokázala odpovědět jinak než:“Po maturitě? To fakt nevim. Nebude nic.“

Celé to prostě proběhlo hrozně špatně. Nedokážu vám to už takhle s odstupem pořádně popsat, protože to období patří k jedněm z těch „temných“, která zasouváme kamsi dozadu a všemožně se snažíme zapomenout, že se vůbec udála. A že to je hoodně vzadu, takže dolovat odtamtud nějaké informace teď, po letech, není vůbec jednoduché.

Ale jednou věcí jsem si jistá. Mohla jsem to zvládnout lépe. Kdybych věděla, co vím dnes, kdybych byla člověkem, kterým jsem dnes, mohlo to proběhnout úplně jinak. Kdybych věděla, že není třeba (a ani to není možné, pokud jste stejně „nadaní“ na pamatování si věcí jako já) šrotit se tři á pětky textu ke každé jedné otázce a všemu tomu rozumět a pamatovat si to, aniž by se vám to pletlo. Tohle je možné maximálně tehdy, pokud se přípravě na maturitu věnujete celý rok nebo aspoň pár měsíců, ale v jednou nebo dvou týdnech to prostě nejde. A ani to nemá smysl, protože na té židli stejně nebudete mít čas to všechno přeříkat, i kdybyste zůstali jen u jmeného seznamu autorů nebo důležitých lidí a pojmů pro tu kterou otázku. Jak to tedy udělat?

Není pochyb o tom, že za to, jak to celé proběhlo, si můžu sama. Na mou obranu, tehdy jsem opravdu nebyla schopná udělat to jinak. Ale pravdou je, že přípravě na maturitu jsme se věnovali v podstatě celý rok. V každém z maturitních předmětů jsme si rozdělili otázky a kdo byl zrovna na řadě, předříkával tu svou před celou třídou. A třída? Třída z větší části neposlouchala, spala a tak tomu podobně. Klasika. Někdo má referát = perfektní příležitost ke spánku, k hraní lodí nebo ke studiu látky na příští hodinu, v níž se bude psát písemka. To bylo prostě v tu chvíli důležitější než nějaká maturita, která se má odehrát až za x měsíců a v ten moment jako by se nás ani netýkala. Že bych si dělala poznámky? Nijak zvlášť. A přitom stačilo v každém tom referátu si poznamenat pár pojmů či důležitých zdrojů a dvě tři věty, které celé téma nakousávají a uvádí – prostě které nastiňují, o co se v dané otázce vůbec jedná. Které byste řekli člověku, který by se vás zeptal – a o čem že je prosimtě ta otázka číslo šestnáct?

Jen napsat si ty věty a pár slov, zajít za tím, kdo ten referát měl, a požádat ho o něj nebo o zdroje, z nichž čerpal. V lepším případě ho znovu požádat o shrnutí celého referátu v několika bodech, uteklo-li vám to během referátu, a ty si poznamenat. Kdybych to takhle dělala celý ten rok, moje vydaná námaha by byla minimální a moje příprava obrovská.

Jednou nesmírně důležitou věcí, kterou jsem udělala správně, bylo studijní soustředění, které jsme podnikly spolu s dalšími třemi spolužačkami maturujícími stejně jako já z výtvarné výchovy. Krátce před svaťákem jsme si udělaly takový svůj vlastní, výtvarný minisvaťák. Otázky jsme rozdělily na čtvrtiny a každá tu svou čtvrtinu zpracovala a pak přednesla během malého čajového dýchánku u kamarádky. My ostatní jsme si psaly výpisky, pokládaly otázky a dokud jsme si u každé otázky nebyly jisté, o čem že je, nešly jsme dál. Zároveň jsme si namnožily materiály, takže se žádná z nás nemusela dohledávat se vším, tři čtvrtiny otázek dostala zpracované od druhých.

Takové minisezení (které by nemělo zahrnovat víc lidí, protože to by pak poskytovalo příliš velkou šanci na rozptylování se a zapovídání se o zbytečných věcech = o čemkoli, vyjma maturitních otázek, protože během přípravy na maturitu by si každý měl uvědomit, že nic jiného pro něj teď nesmí existovat. Odmaturovat je prioritou číslo jedna, všechno ostatní může počkat. Jistě, existují lidé, kteří zvládli maturitu bez jakékoli větší přípravy, svaťák prokalili a pak dostali jedničku. Ale to jsou případy výjimečné, speciální a zvláštní a neměly by být považovány za něco, z čeho si lze brát příklad. Zdaleka ne pro každého to tak funguje.) bych bývala ocenila i u dalších předmětů. Například kdybych měla maturovat z matematiky, bylo by pro mě prakticky nutností, protože já a matematika, to prostě nejde dohromady. Potřebovala bych tedy, aby se mnou alespoň dva další lidé všechny otázky prošli a řekli mi, zda chápu dobře to, co chápu, popřípadě by mi dovysvětlili to ostatní. Někteří lidé se domnívají, že říct si o pomoc s něčím, co nechápu a čemu nerozumím, je slabost a hloupost, ale v tom se právě děsivě mýlí. Maturita není zkouškou dospělosti proto, abychom mohli týden kalit a machrovat, jak se nemusíme učit. Právě naopak. Jako dospělý se prokáže ten, kdo si dokáže zorganizovat řádnou přípravu – a vyhradí-li si na to víc času než onen poslední týden, pak má teprve čím machrovat, protože prokázal obrovskou dávku zodpovědnosti a předvídavosti. Schopnosti zorganizovat si čas a aktivity. Schopnosti odříct si na čas všechny radovánky a vůbec všechno, co by ho mohlo rozptylovat a odrazovat od jeho cesty za úspěšným odmaturováním. Říct si o pomoc, o dovysvětlení a doučení není slabostí, schopnost udělat to je naopak velmi důležitá pro život a kdo tohle umí, ten se nemusí bát ničeho, co přijde, protože ať se bude muset v životě potýkat s čímkoli, vždycky bude schopen vyhledat ty lidi, kteří danému problému rozumějí lépe než on, a bude je schopen oslovit a získat si jejich radu a pomoc. A jak známo, dobrá rada je dražší nad zlato.

Takže kdybych se právě teď v září dostala znovu do maturitního ročníku, dávala bych dobrý pozor pokaždé, kdy by byla řeč o maturitních otázkách a o tom, kdo co zpracovává – hodí se také vědět, kdo si které téma vybral dobrovolně. Znamená to totiž, že ho to téma baví, že o něm něco ví a jeho referáty nebudou jen snůškou pofidérních wikifrází, kterým sám nerozumí, naopak že se tomu referátu bude doopravdy věnovat a bude vědět, o čem mluví. A co může být lepší než dozvědět se tu kterou věc od člověka, který ví, o co jde?

Dávala bych také pozor při těch referátech. Ke každému tématu bych si poznamenala pár bodů – nejlépe do speciálního sešitu, věnovaného maturitním otázkám, abych to měla pohromadě – a několik málo vět, které to téma popisují a uvádějí (na potítku bych pak právě těmito větami začínala, abych dokázala, že mám přehled a že jsem schopná uvažovat a mluvit o něčem systematicky, srozumitelně). Poznamenala bych si, kdo které téma zpracovával, abych se později měla na koho obrátit, když nebudu něčemu rozumět nebo nebudu vědět, kde hledat informace. Jasně, můžu strávit x hodin googlením a najít si to sama, ale proč to dělat, když někdo už to dělal přede mnou? Líná huba je holé neštěstí. A šetřit časem a energií by měl každý maturant, protože proč se zabývat zbytečnostmi, když času je tak málo a učiva tolik?

Alespoň měsíc před maturitou bych pak začala třídit svoje poznámky, dozjišťovat, co ještě nemám zjištěné, kontaktovat autory referátů, aby mi potvrdili, že moje informace jsou správné, a osekávat. Je totiž třeba stále si uvědomovat, že máte jen čtvrt hodinu na to, abyste se věnovali té které otázce. Prakticky takových deset minut, někdy i míň, protože velkou část té doby bude tvořit rozbor nějakého textu, odpovídání otázek a tak tomu podobně. Otázkám se sice je možné z větší části vyhnout, pakliže dobře začnete a hned v úvodu sami porotě sdělíte všechno důležité, ale úplně vás nikdy neminou. Je třeba s tím počítat a nebiflovat se dlouhé výroky a filozofické bláboly, kterými byste eventuálně rádi ohromovali, protože na to pravděpodobně vůbec nebude čas. Na každou otázku si tedy zezačátku připravte maximálně jednu A4 informací, a to v bodech, NE v dlouhých, souvislých textech, protože ty se špatně učí a ještě hůř pamatují. Zkracujte. Minimalizujte. Tvořte si mnemotechnické pomůcky, ať si zapamatujete ty nejdůležitější pojmy, související s tématem. Trénujte. V rámci soustředění s kamarády, nebo i doma s někým z rodiny/z kamarádů pořádejte maturity nanečisto, kde si vyberete otázku a necháte se přezkoušet. Nenechávejte to na poslední chvíli a zapomeňte na hlášku „nějak to dopadne“. Celá maturita je jen a jen ve vašich rukou, tak nespoléhejte na to, že budete mít to štěstí, že si vytáhnete zrovna jednu z pěti otázek, kterou umíte. Naučte se všechny. Pokud se žádnou z nich nebudete zabývat zbytečně do detailů – jelikož na detaily u maturity nebudete mít čas – dá se to zvládnout.

Kdybych teď před sebou měla svaťák a za sebou přípravu, o které jsem tu psala, byla bych o hodně klidnější než tehdy, kdy jsem tu maturitu doopravdy skládala. Věděla bych totiž, že to zvládnu, protože díky té přípravě se z maturity stává velmi zvládnutelný úkol, nic nadlisky těžkého nebo snad nemožného. Zbytečně bych se nestresovala a rozhodně bych nechodila po bytě jako tělo bez duše, pronášejíc zdrcené výroky typu „tohle nikdy nemůžu dát“, „já nic neumim“, „zabijte mě, prosím“ a tak tomu podobně. Ale vážně. Nebylo by třeba je pronášet, protože bych věděla, že nejsou pravdivé.

Svoje poznámky bych v konečné fázi osekala natolik, že by se mi na tu jednu A4 vešlo třeba pět otázek a měla bych tam jen ty důležité body, při jejichž přečtení bych se dokázala rozpomenout na jejich definice, autory, zvláštnosti a další věci, kterými bych mohla porotu ohromovat v případě, že by na to zbyl čas. Věděla bych, že vím, o co jde v té které otázce a že pakliže nebudu vědět odpověď na některou otázku, svět se nezboří, protože nikdo nemůže vědět všechno. Mohla bych s klidem odpovídat:“To si nevzpomínám, ale v tomto tématu je důležité hlavně vědět, že…“ a už jedete a machrujete a porota ví, že jste se nezabývali detaily, ale celkovou problematikou té otázky. Že možná nevíte, kdo napsal kterou knihu (pokud nejde o nějaké opravdu klasické dílo, nevědět není žádná pohroma) a kdy (tyhle otázky nesnáším, přijdou mi naprosto irelevantní – pokud nejde o maturitu z historie), ale zato víte, o čem je řeč. A to je to hlavní, ne detaily. Naopak, když porotě předříkáte padesát naučených jmen, které se vztahují k období baroka v literatuře, ale nebudete schopni vysvětlit, co to vůbec baroko je, proč vzniklo, proč skončilo, jaké byly jeho nejvýraznější rysy, s nimiž si ho dodnes spojujeme, jaká ta doba byla nebo co znamená pojem „barokní“ vůbec, tak jste skončili.

Takže pokud nejste zrovna ten šrotící se typ, co si rád do hlavy vtlouká tisíce a tisíce údajů, vykašlete se na to. Nemá to smysl, k ničemu to není a nikoho tím neohromíte, nehledě na to, že si to stejně všechno nezapamatujete a uděláte si v tom guláš => budete se stresovat (alespoň tedy pokud jste jen trochu jako já). Dělejte to tedy jen v případě, že si nepamatujete ty základní pojmy, ta základní jména a základní díla, která měla na tu kterou dobu největší vliv (potažmo která mají vliv dodnes nebo která se přímo vztahují k tématu a jsou známá) ale neučte se zbytečnosti. Dovolte si ke každému tématu znát jednu perličku, ale nezatěžujte svou mysl ničím nadbytečným, co stejně nikoho nebude zajímat. Začněte od začátku, od základů, a teprve až je budete zvládat, můžete si dovolit cpát si do hlavy další informace.

Kdybych právě nastupovala do maturitního ročníku, ocenila bych, aby mi tyhle věci někdo řekl. Aby mi řekl, že neexistuje nic jako „času dost“ nebo „s maturou si budu dělat hlavu nejdřív po Vánocích, dřív by to dělal jenom blázen“. Že čím dřív se na to začnu systematicky připravovat, tím snazší to bude. Tím klidnější budu. Tím lépe připravená. Protože kdybych tohle všechno věděla už tehdy, tak jsem se nemusela během svaťáku psychicky zhroutit. Nemusela jsem vypadat i cítit se tak strašně jak jsem se cítila. Nemusela jsem probrečet dny i noci v hysterických vzlycích bezmoci a fyzické nevolnosti. Nemusela jsem se před komisí ztrapnit a brečet jako želva uř po prvních dvou předmětech. Mohla jsem mít mnohem lepší známky. Nemusela bych ničeho litovat a nemusela bych se nenávidět za to, jak jsem neschopná. Dala bych to. S přehledem.

Je fakt, že kdybych tehdy nebyla tak mimo, nejspíš bych neodjela do Anglie. Asi bych ani nemusela, protože kdybych byla bývala takhle schopná se zorganizovat, připravila bych se lépe i na přijímačky a po prázdninách bych mohla nastoupit na vysokou jako většina mých spolužáků. A když ne ten rok, tak po návratu z Anglie určitě, protože napodruhé už bych to rozhodně dala lépe. Dnes bych se pak pomalu připravovala na státnice a nevěděla bych, co je to stres z finanční nejistoty, co jsou to permanentí hádky s rodiči, psychosomatické problémy atd. Můj život by vypadal k nepoznání jinak, jen kdyby mě někdo nechal přečíst si tenhle dlouhatanánský článek tehdy před x lety, když jsem nastupovala do maturitního ročníku.

Je otázkou, jestli by to pro mě jakožto duši/osobnost/whatever you like bylo lepší než ty roky zbytečného trápení, kterými jsem si prošla a stále ještě procházím. Nemluvím teď jen o maturitě, i když bych řekla, že tím to všechno začalo. Jen tehdy, když člověk překonává překážky, v sobě totiž rozvíjí potřebné kvality. Možná, kdyby můj život byl bezproblémový a lehoučký jako pírko, neměla bych nutkání vyhledávat tuny filozofické a existenciální literatury, z níž neustále získávám nové a nové poznatky a která mě tolik utváří. Nenavštívila bych přednášku o meditaci a nenavštěvovala bych kurz, který na ni navazoval. Nezměnila bych se, alespoň ne tak rychle. Nebyla bych tam, kde jsem dnes. Možná bych k některým poznatkům došla i během studia na škole, ale byla bych stejným člověkem? Měla bych ty stejné myšlenky a úvahy v hlavě? Zajímal by mě svět stejným způsobem, jako mě zajímá teď? Těžko. Asi bych byla veselejší. Byla bych zajímavější člověk, navenek. Byla bych takový ten lev salónů, vtipálek, co nic neřeší a který si jen málokdy na něco postěžuje. Nevěla bych, co jsou to těžce depresivní stavy, pocity zbytečnosti, naprosté neužitečnosti, co je to život s nihilistickým smýšlením s pocitem marnosti a nulové víry v to, že něco dokážu, a s občasnými myšlenkami na sebevraždu. Lidi by mě měli radši, protože bych je neštvala svým věčným naříkáním a světabolem. Tenhle blog by byl o něčem úplně jiném a možná bych i měla stálejší vztahy. Ale byla bych lepším člověkem uvnitř? Myslím, že ne. Myslím, že by mi to trvalo roky, dostat se duševně tam, kde jsem teď.

Samozřejmě, nemusíte mi věřit. Možná že ani já bych si nevěřila, protože za ty roky uběhla spousta vody a já pochopila spoustu věcí, které jsem tehdy nechápala. Možná bych nad tím mávla rukou a prohlásila něco jako „whatever, ta to děsně hrotí“ a možná bych neposlechla a dál si myslela, že „času dost“ a „nějak to dopadne“. Ale víte, stejně bych si přála, aby nějaké moje mladší já tenhle článek četlo a řeklo si „A já se na to nevykašlu. Nemávnu nad tím rukou. Dám si pozor, nebudu líná a blbá a připravím se.“. A aby to udělalo a přišlo domů po maturitní zkoušce se čtyřmi jedničkami a úsměvem na tváři. A aby šlo na vysokou a studovalo a aby na něj rodiče byli hrdí. Aby mělo klid. Aby si našlo brigádu a mělo spoustu peněz na všechny svoje zájmy. Aby si mohlo plánovat, co bude dál. A aby žilo svůj život tak, jak se to žít má, bez lítosti, bez nahlížení na maturitu jako na jedno z těch nejtemnějších období života, na které vlastně ani nedokáže vzpomínat bez hořkosti a pocitu neuvěřitelného studu nad tím, jak strašně pohořelo. Ne proto, že by maturitu nedalo – prošla jsem – ale ono je dát a dát. A tenhle článek píšu právě proto, že tohle už dneska, po čtyřech letech, chápu. Což je fajn. Jen bych si přála, abych to bývala věděla dřív.

Mimopražští se mě někdy ptaj, co na tý Praze my Pražáci máme. Jak tady můžeme žít a jestli z toho rámusu a množství lidí neblázníme. Tu a tam k tomu přihodí pár lehce urážlivých poznámek ohledně našeho vychování, někdo se pouští i do filozofičtějších vod a nakousne diskusi o tom, jak nás život ve městě ovlivňuje a jestli díky tomu nejsme horší lidé, bezohlednější, zlejší, rvavější, chtivější a ještě k tomu jeden druhému čím dál tím víc odzicení.

Co na to říct. Asi takhle – já se v Praze narodila. Je to můj domov a moje přirozené prostředí. Nikdo se mě neptal, kde chci bydlet, nevybírala jsem si, prostě jsem se tu narodila a trvalo spoustu let, než jsem vůbec přišla na to, že to není jediná možnost, že svět je mnohem větší a že zdaleka ne každej žije v tak velkym městě (anebo ve městě vůbec, že taky existuje něco jako periferie a vesnice). Chtělo to hodně času, než jsem pochopila, že svět je plnej lidí, pocházejících z naprosto odlišných prostředí, a že ne každej chápe, uvažuje a vnímá stejně jako já, že ne každej je „měšťák“. A teprve pak mohl člověk začít uvažovat nad tím, jestli je to dobře nebo špatně, že tu je.

Tím „měšťákem“ tak nějak odpovídám i na otázku, jestli to má na člověka vliv, odkud pochází. Samozřejmě že má, to ví každej společenskejma vědama jen trochu políbenej člověk, ale jestli nás to dělá horšími lidmi? To si nemyslím.

Hrabivost se objevuje všude ve světě, bezohlednost taky, snad jen že tady je víc lidí, tudíž i víc bezohlednejch lidí a víc chaosu. Tady se všechno to zlo líp ztratí, líp ututlá. Ale nejsme horší lidé jenom proto, že nás tu žije víc pohromadě.

V čem jsme ale hodně odlišní, je informovanost. To, co v zahraničí všichni věděli před třema rokama, to víme my v Praze teď a lidi z vesnice to budou vědět dejme tomu za další rok, dva. Jak kteří, samozřejmě, ale já to názorně vidím na lidech z vesnice, kde máme chalupu. Než k nim došel internet, než se přestali zdravit „Zdár!“ (jak jste někomu řekli „Ahoj“, byli jste okamžitě označeni za Pražáka), než u nich vyšly z módy maskáče, než k nim vůbec dorazilo něco jako móda, než přestali jezdit na babetách a pořídili si první pořádný motorky, sporťáky, mobily a další vymoženosti, měla jsem dostatek možností sledovat, jak zaostalej ten život na vesnici je. A nemyslím tím přímo ty lidi, i když to do určitý míry souvisí, ale prostě to, že nikdo z nich neměl ty možnosti co my, neměl přístup k tolika informacím a k takovýmu druhu zboží, co my tady v Praze. A tak žili v nevědomosti, což nám měšťákům skýtalo určitý druh podívané a mohli jsme si myslet, jak ty „vidláky“ nechápeme, jak jsou zaostalí nebo snad dokonce tupí. Jak nic neví.

Nemohli za to, samozřejmě. Nikdo nemůže za to, v jakym světě se narodil. Taky jsem se jim nikdy ve zlém neposmívala a nikdy jsem si nemyslela, že jsem chytřejší. Spíš mi jich bylo líto, protože ačkoli možná budou zdravější, nikdy nepoznali luxus jako jít si v deset večer v neděli koupit rohlíky do expresu, projít ulicí s dvaceti butikama a nakupovat oblečení, jezdit metrem, chodit po památkách, zajít si do kina nebo na zmrzlinu, přičemž by si mohli vybrat z víc než deseti kin, kde každý hraje víc než deset filmů a u každýho z nich je celý patro krámků z občerstvením… a tak tomu podobně.

Někdy mi ani nedochází, jak moc toho mám, co oni neměli, nemají a nejspíš ani nikdy mít nebudou – pokud se nepřestěhujou. Ale vždycky když mám příležitost se nad tím zamyslet a dojde mi, v jak nepředstavitelně odlišnym světě jsem vyrůstala a žila celej život, dochází k dvěma věcem: předně se nad tím pozastavím a v duchu začnu děkovat za to, že mi vesmír dal tak obrovskou příležitost a nechal mě narodit se tady, a pak si vzpomenu na svou první nejlepší kamarádku, kterou jsem potkala právě na chalupě, a přidám ještě poděkování za to, že jsem ji měla. Pravda, po pár letech se naše přátelství totálně rozpadlo a dneska ji nemůžu pomalu ani cítit a nemáme si co říct, ale nelituju, že jsem ji znala, že patřila do mého života tolik let a že mě tolik ovlivnila. Stálo to za tu bolest na konci. Aspoň myslím.

Nabízí se další otázka – jestli bych měnila. A odpovím velmi stručně, že neměnila. Jsem vděčná za to, že jsem vyrostla v Praze, která mě připravila skoro na všechno, co mě může potkat v tom větším světě, že mi ukázala tolik možností a že mi byla a stále je odrazovým můstkem, který mě pošle kterýmkoli směrem si ukážu, protože odsud se dá jít prostě kamkoli. Nechtěla bych vyrůstat na vesnici a nechtěla bych se tam ani přestěhovat. Půlroční pobyt v Anglii mi ukázal, jaký to je, a nepopírám, mělo to svoje kouzlo, ale na takovej extrém zatím nejsem připravená. Vesnice ano, ale muselo by to být poblíž města, s perfektní dostupností, protože městskýho života se prostě nedokážu vzdát. Možná jednou, časem, ale ne teď. Jsem Pražanda a jsem na to svým způsobem hrdá. Jsem za to ráda. A to všechno pohodlí mi za trochu toho rámusu a nepořádku stojí.

Jasně, někdy mi z toho rambajzu hrabe. Štve mě, že v létě nemůžu větrat, že je tu neskutečný vedro, dusno a nedejchatelno. Nenávidím dopravování se někam pomocí mhd v těchhle nechutně teplejch upocenejch měsících, kdy to vždycky vypadá, jako by najednou bylo v Praze pětkrát tolik lidí, protože všichni po zimě vylezou ze svejch brlohů a furt někam jezděj (jako jakym způsobem byla včera v devět večer narvaná trambaj? To jsem nezažila. Kam všichni furt cestujou? A ještě k tomu ve všední den. No fakt nechápu), a vůbec nesnáším davy lidí, protože se chovají naprosto nepochopitelně a idiotsky a já se můžu uvztekat, když se snažím někam pěšmo dostat a furt mi někdo křižuje cestu přímo před nohama nebo haleká na celou ulici, nepředvídatelně mění rychlost a směr pohybu nebo smrdí. Nesnáším lidi! Ale to všechno jsou věci, s kterýma jsem se perfektně sžila a který mi v konečnym součtu zase tolik nevaděj.

Protože za tu možnost dojít si večer pro ty rohlíky, mít na každym rohu hospodu, restauraci nebo vinárnu, mít pět minut od baráku (ať už vyjdu kterýmkoli směrem) metro, tramvaj nebo autobus, kterej mě dopraví absolutně kamkoli si usmyslím, mít tu kina, divadla, knihovny, prodejny naprosto čekoholi, co vás napadne, perfektní internetový spojení, co můžete chytit na každym rohu ulice, mít tu aquaparky, zoologický zahrady, taneční sály, kroužky, kde vás naučí všechno od štrikování fuseklí po lezení na skálu nohama napřed, za tyhle všechny věci mi to prostě tisíckrát stojí a nedám si vymluvit, že život ve městě je pohádkovej.

Jo, je tu rámus. Jo, jsou tu debilní lidi. Je tu smog a špína, kterou z oken drbete půl dne a o hodinu později jsou zase zasviněný, ale když si zlomíte nohu, ošetří vám ji prakticky v kteroukoli denní i noční hodinu, když se vám nezdá váš zubař, tak si najdete jinýho a když jste vystřídali pět partnerů, nemusíte se vracet k tomu prvnímu, protože máte další milion možností a šancí najít toho pravýho.

A je tu pořád co zkoumat. Já tu žiju celej život a to město mě nikdy nepřestane překvapovat. Pořád objevuju Ameriku a divím se, kde tu co je, kde se tu dá co sehnat a kam se tu dá jít. Svým způsobem to tu miluju. A ostatně – jestli jsem tím, kým jsem, z části i proto, že tu žiju, jak bych se na to město mohla zlobit, když mě tak dobře vychovalo? 🙂

A jestli to někomu není dost, tak vězte, že Praha má, kromě všeho jinýho, neskutečný, nepopsatelný kouzlo. Má takový to kouzlo, co každej Pražák dobře zná a ví o něm i turisti a další lidi, co se sem přijedou podívat jen jednou za čas. Ať je ozářená sluníčkem, zahalená v mlze, mokře voňavá po dešti, rozkvetlá na jaře, zabalená do třpytivýho sněhu nebo zasypaná barevným listím na podzim, kdykoli se vám může stát, že vylezete někam na vyhlídku a najednou si uvědomíte, jak strašně je krásná. A víc už nepotřebujete.

Předně je třeba si říct, co vnímáme jako nevěru a co ne. Tohle by si měl každý se svým partnerem vyjasnit hned na začátku vztahu, aby později nevznikala zbytečná nedorozumění a hádky ve stylu:“Co máš, tohle přece není žádná něvěra“, „To mě nenapadlo, že zrovna tohle ti bude vadit“ a podobně. Pokud jde o mně, jsem otevřená a přístupná hodně věcem, ale základ všeho je důvěra a upřímnost. Když budu vědět, co ten druhý dělá, nebude vznikat prostor pro žárlivost a nejistotu, protože budu vědět, že si mě váží a můj názor je pro něj zcela zásadní.

Flirtování je sport. Je to způsob, jak se udržovat fit, pokud jde o to, být sexy. Je to způsob, jak získat zpětnou vazbu od zcela cizích lidí, jestli jsem přitažlivá, a pokud to funguje, zvyšuje mi to sebevědomí a tím pádem skutečně JSEM víc sexy, protože se prostě cítím dobře. A to je pro vztah rozhodně velmi důležité. Jsem-li tedy s někým, chci, aby tohle chápal a respektoval, aby nedělal scény proto, že s někým laškuju nebo se tu a tam ze srandy přitulím k někomu jinému. Samozřejmě pak platí, že stejných „privilegií“ se dostane i jemu. I on má povoleno tu a tam si dokazovat svou mužnost tím, že bude dvorný k jiné dámě, popřípadě na ni mrkne. Dokud já budu tou první, k níž se těší, kterou miluje a uznává, která ho ze všech nejvíc vzrušuje a baví a za kterou přijde, když ho něco trápí, něma problema.

Co se fyzična týče, tady nevěru netoleruju. Jsem ochotná diskutovat třeba i o zpestření sexuálního života další osobou, ale všechno se musí odehrávat s mým plným vědomím a svolením. Jak by mi někdo zahnul za mými zády, měl by jedinou šanci, že by s tím rychle vyšel na světlo, projevil velmi účinnou lítost a setsakra se snažil získat si mou důvěru zpátky. Necrcala bych se s ním. Nediskutovala o tom. Buď by držel hubu a krok nebo by šel. Víc než z jiných důvodů zejména proto, že si podobné záležitosti nemůžu dovolit. Moje citová rovnováha je velmi křehká a lidově řečeno si už nemůžu dovolit nechat si od kohokoli srát na hlavu. Hledám spolehlivého partnera a jestli mi tohle někdo nemůže dát, tak ať si jde, já se s ním trápit nebudu. Na to nemám nervy.

Nabízí se otázka, jestli jsem já někdy „zhřešila“ a podvedla svého přítele. Odpověď zní ano a neměla jsem z toho vůbec radost. Nedošlo k ničemu zásadnímu, jen trocha té.. ehm… ruční práce, ale stejně jsem se cítila dost příšerně a vlastně jsem z toho nic neměla. Situace ovšem byla taková, že můj přítel stál coby přítel za houby, nechoval se ke mně vůbec hezky a kdo ví co dělal on, když jsme se neviděli. Každopádně ten vztah šel tak jako tak do kopru a já jsem za to dneska ráda. Byl to docela solidní omyl.

Jednou jsem (tedy pokud je mi známo) taky byla podvedena. Ve chvíli, kdy jsem se to dozvěděla, to pro mě ovšem nemělo prakticky žádnou váhu, s přítelem jsme v té době byli čerstvě po rozchodu, který jsem sama iniciovala (ovšem on to tak nějak nepochopil a cca týden po tom se se mnou sešel, aby mi citlivě vysvětlil, že se se mnou rozchází – načež jsem se mu docela vysmála, protože už jsme rozešlí byli a jeho citlivost mi byla tak nějak u prdele. Asi prostě nedokázal skousnout fakt, že jsem se s ním rozešla, a tak to otočil naruby. No, já mu to nebrala, byl mi už vážně ukradenej a co já se budu hádat, kdo se s kým rozešel…), takže mi bylo vážně jedno, že měsíc zpátky se kdesi s kýmsi vyspal. Utrousila jsem nad tím akorát tak posměšné „pche, kretén“ a brala jsem to jako potvrzení toho, že jsem udělala správnou věc, když jsem ho poslala do kopru. Dozvědět se to ovšem v době, kdy jsem ho ještě tak nějak milovala, nevím, jak by to dopadlo. Asi by to sakra hodně bolelo.

Myslím ale, že se nedá nějak obecně prohlásit, zda je nevěra špatná nebo ne. Antropologicky vzato prý člověk není tvor monogamní, takže prožít celý život s jedním partnerem je v podstatě proti přírodě (ach, ti Sběratelé kostí… :D). Docela bych tomu i věřila. A myslím, že když se lidé přestanou mít rádi, přestanou si jeden druhého vážit a přestanou jeden druhého přitahovat, pak je víc než na čase zauvažovat nad tím, jak to rozdmýchat. Někomu nevěra skutečně může pomoct, opepřit vztah, někdo ji může použít jako záchranné lano, někomu se dokonce líbí domluvit se na tom, že si partneři budou tu a tam nevěrní, zkrátka co člověk to názor a nedá se to nějak obecně odsoudit nebo přijmout, lidi se vždycky musí spolu domluvit a říct si, co se jim líbí a co ne. A když jim spolu není dobře a nic jim nepomáhá, tak je prostě lepší nechat to být a jít si po svém, určitě je to tedy lepší než se trápit ve vztahu, kde vám ten druhý není věrný a dává vám zcela bez okolků najevo, že váš názor na tuhle věc je mu ukradný, protože vám po tom nic není.

Prostě – komunikace je základ. Komunikace, upřímnost a důvěra. Bez nich to nejde.

Nic je inspirativní. Nic je jako ticho. Jako tma. Má naši plnou pozornost, protože naše smysly jsou vypnuté a nic je nerozptyluje. Žádné myšlenky, žádné asociace, pokud ovšem nemáme nějakou konkrétní zkušenost s „ničím“, kterou by nám to připomnělo. Ale je to vůbec možné?

Samozřejmě nemůžeme mluvit o absolutním nicu. Tak jako pro většinu z nás neexistuje absolutní ticho (platí i pro hluché, že slyší hukot vlastní hlavy? Protože jestli ne, tak jedině oni vědí, co je to skutečné ticho. Jaké to asi je? Moje představivost tady končí), nedokážeme si ani představit absolutní nic, protože naše mysl je zvyklá vždy operovat alespoň s něčím. S prostorem a časem, s pojmy a předměty, s tím, co už známe a umíme nějak zařadit. Ale nic? To je jiná.

Jako takovou použitelnou ideu nicu si představím právě to ticho. Ticho v prostoru, kde neexistuje čas, nebo lépe řečeno, není omezen. Nejsou tu limity. Prostor se tak nějak rozpíná donekonečna a co je za ním, to nás nezajímá. Jsme právě teď a tady a nic jiného není důležité. Nic je tady vlastně zpodobněno dokonalým minimalismem, v němž se ocitl člověk, sám a jediný, se svými myšlenkami a svou duší. Může sedět, může meditovat, může snít, může si číst, může prostě jen být.

Já osobně bych dala nevímco, abych se ocitla na takovém místě. Nevyrušována věcmi a lidmi kolem sebe, neomezena prostorem a časem, dokonale svobodná pro ten jeden nekonečný okamžik, který je jenom můj. Nutně by to vedlo k dalšímu přehodnocování některých životních postojů a vztahů, které už jsem nakousla tisíckrát, ale které se zde, v tomhle světě a v téhle společnosti, stěží dá dotáhnout do konce.

Pff, to je najednou myšlenek v tichu. To jsem se zase jednou krásně zasnila… no nic.

Hahá, tak jsem se právě seznámila 😀 Nedalo mi to a po tom předchozím článku jsem se zastavila na chatu, ověřit si svoje teorie. A ono to fungovalo. Celkem brzo se na mě sesypala běžná horda otravů typu „ahoj krásko, copak děláš?“ (nesnáším, když chlapi píšou copak, jakpak a pa!) a „čau kotě, vykouříš mi?“ :D, ale mezi tím vším brakem se objevil i jeden sympatickej, zajímavej člobrda, kterej nejen že vypadá velmi normálně (co do vystupování i vzhledu), ale kterej se až podezřele moc hodí do mýho prototypu ideálního chlapa XD Až teda na to, že je to kuřák a že ho fascinujou auta, což není zrovna můj šálek kávy, mno ale co. Nikdo neni dokonalej, na mně se určitě taky najdou věci, který nebudou vyhovovat jemu 🙂 Krom toho, mám ráda lidi s koníčkama a zálibama, ať už jsou jakýkoli. Je úžasný a určitym způsobem fascinující takový lidi poslouchat jak zapáleně mluví o tom, co je baví, tu a tam do toho zapletou nějakej ten žargon a vůbec jim to nepřijde a v očích jim při tom planou takový malý ohníčky… 🙂

Anyway, s tímhle pánem… (jak my mu budeme říkat? Pán z chatu? Pan tunner? 😀 Pan sympatický? :)) …to vypadá celkem reálně (neptejte se mě, jak to vím, asi ze zkušenosti, člověk už tak nějak pozná, když z něj někdo tahá informace a když se naopak jen nudí stejně jako vy :)), a tak jsme si vyměnili čísla a koncem týdne bychom se měli sejít naživo. Toto se mi skutečně nestává každej den, proto zůstaňte naladěni na naši frekvenci a sledujte, co bude dál 🙂 Sama jsem zvědavá, jak bude příběh pokračovat, jestli se to live setkání opravdu uskuteční nebo jestli se už neozve, jestli si padneme do oka i naživo a co bude dál, jestli vůbec něco – to už se ani neodvažuju domýšlet.

A co na to Pan Potetovaný? Nějak se neozývá… A další Páni v mém okolí, tam to nevypadá nijak zajímavě. Copak s nimi asi bude dál? Utřou nosánek nebo se tam přece jenom najde někdo „smysl dávající“ a „hodící se, neškrtejte“? To se dozvíme až po reklamě. Dobrou 🙂

Na rovinu, na internetu potkávám různá individua. Na chat chodím už nějakých šest let, možná víc, a to je v internetovém životě dlouhá doba, snad i delší než v tom reálném. Během jediného večera tam totiž potkáte i stovky lidí, s desítkami z nich se dáte jen tak do řeči a během několika minut jim o sobě sdělíte i velmi citlivé informace, o které byste se za normálních okolností dělili až po delší době. Je to ok? Těžko říct. Je to fajn, mít možnost nezávazně si pokecat s někým, kdo vás nezná a nikdy vás neviděl. Dává vám to svobodu. Máte pocit, že mu můžete říct cokoli, protože ho nikdy neuvidíte, a tak se nikdy nebudete muset podívat do tváře člověka, který se o vás právě dozvěděl ty nejtintimnější informace. Nikdy se nebudete muset červenat. ALE…

Sdílet informace s lidmi na internetu je nebezpečné (někdo by řekl, že to je přímo nebetyčná blbost, ale já jsem přece jenom bloger, takže nemůžu bejt úplně proti, to bych si krpet protiřečila). Říkejte si co chcete, mějte mě třeba za paranoidní, ale co se na internetu běžně děje, to si většina lidí ani neumí představit. A nejde jen o společnosti a jejich roboty vyhledávající informace, které by mohla použít ke svému vlastním účelu, to je podle mě to nejmenší, mnohem horší jsou lidé, kteří za osobní informace uživatelů internetu platí nebo se vyžívají v jejich zneužívání buď pro pouhé vlastní potěšení z vědomí, že o někom něco ví, nebo i pro zvrácenou radost z toho, že vás mají v hrsti. A co jim zabrání, aby to použili proti vám? Nic. Na internetu totiž něco jako ochrana informací prakticky neexistuje, zvlášť pokud jste se tyto informace sami dobrovolně rozhodli vytrubovat do světa – viz například návštěvy chatovacích místností nebo blogy (!).

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že na netu se nedá věřit nikomu, dokonce ani vlastním příbuzným. Svůj předchozí blog jsem musela opustit právě proto, že jeden můj vzdálenej příbuznej na něj přišel a začal hltat všechno, co jsem tam napsala. Vzhledem k tomu, že to byly obvykle dost depkoidní výlevy (co chcete po teenagerovi), dost nepěkně a hlavně extrémně manipulativně si mě poddával v komentářích, přičemž se nebál vytahovat na světlo velmi citlivé informace o tom, co jsem kde řekla nebo napsala (často i s odkazy; nesnáším, když proti mně někdo zneužvá něco, co jsem kdesi plácla uprostřed depky), nebo zatahovat do těch nechuťáren moje kamarády, moje další čtenáře i mou rodinu. Nebyla jsem tehdy dost silná na to, abych se mu ubránila, blokace IP nebyla možná, a tak jsem musela odejít a modlím se za to, aby mě už nikdy nenašel – i když celkem pochybuju, že by to pro něj bylo nějak těžký, taky u toho netu sedí furt.

A moje zkušenosti s internetovým seznamováním? Inu, potkala jsem takhle lidi, po jejichž vystupování dodnes nevím, zda to mysleli vážně nebo jestli to byla jen nějaká sranda – to je právě to, na netu nikdy nevíte, s kým mluvíte, lidi se tady obvykle zcela vzdávají své identity a přijímají jinou, virtuální, která je mnohdy nahony vzdálená realitě. I my, blogeři, se prezentujeme po svém. Kdo z nás může říct, že je stejným člověkem na síti i v životě? Já si netroufnu tohle tvrdit.

Potkala jsem divný lidi, magory, šílence, úchyly, perverzáky a stalkery, ale na druhou stranu i spoustu úžasných lidí. Některé z nich znám už šest let a pořád nevím, jaký mají hlas, protože jsem je nikdy neviděla naživo, nanejvýš na fotkách. Přesto jsme blízcí přátelé, máme mezi sebou něco, co řada reálných přátelství postrádá nebo co se v nich musí tvořit dlouhé roky, zatímco zde jsme toho dosáhli po pouhých pár stovkách hodin chatování – a to je důvěra a intimita. Jsou to věci, které spoustě lidí ve vztahu chybí a snad právě proto se uchylují k brouzdání chatovými vodami. Jsou to věci, které jsou nesmírně vzácné a potřebné, ale také jsou velmi citlivé. Jsou to prostě věci, které bychom rozhodně neměli věnovat jen tak někomu, obzvlášť nejsme-li si jisti, že víme, kdo to vůbec je. Jasně, čas od času to vyjde. Internetové přátelství není oxymóron, jak někteří zarytí odpůrci internetu tvrdí, je to něco, co může vzniknout, co se může udržet a z čeho se může vyvinout velmi zajímavý vztah, ať už na úrovni virtuálna nebo i „skutečného“ života. Ale člověk by měl být strašně, strašně moc opatrný, komu důvěřuje.

Pro názornost: před pár dny jsem se stavila na chatu, bylo to po hrozně dlouhé době, protože co se rozpadla naše stará místnost na lidech, nějak jsem neměla důvod tam chodit. Ale čas od času tam ráda zajdu, odreagovat se a pokecat s někým, koho jsem nikdy neviděla a koho pravděpodobně nikdy neuvidím. Mám to celkem ráda. Skoro vždycky se tam najde pár lidí, kteří jsou zajímaví, milí, vtipní a tak dále, strávíme spolu nějakou tu hodinku povídáním si a přijdeme na to, že máme společné zájmy. Prostě všechno fajn, aspoň tedy do té chvíle, kdy chci odejít.

Těch pár dní zpátky jsem se seznámila hned se třema fajn klukama, z nichž dva byli víc fajn, jeden už míň, ale co, já nehledám nikoho na vztah nebo tak něco, přišla jsem si prostě jen popovídat. Problém je ovšem v tom, že oni to tak nevidí. Když jsem se tam vrátila druhý den, byla jsem sice v jiné místnosti, ale jeden z těch kluků mi pořád něco šeptal. Pořád se na něco ptal a když jsem nereagovala, nedával si pokoj. Najednou jsem si všimla, že jeho čeština je nějaká podivná. Pak dokonce napsal něco bídně anglicky a mně to došlo. Na chatu člověk tak nějak předpokládá, že když někdo píše česky, je to Čech a kamarád, ale že je to zatím nějakej přičmoudlej bůhvíkdo z podivnejch poměrů, na to prostě nemáte šanci přijít. Bez fotky nikdy nevíte a i když fotka je, kdo vám zaručí, že je to skutečně tvář toho, kdo se vás právě ptá, kde bydlíte? Nicméně tohle byla ještě sranda, z chatu jsem odešla a tím to pro mě skončilo.

Hůř se to vyvíjelo u toho druhýho, kterej mi byl mnohem sympatičtější a u nějž jsem totálně prohloupila, když jsem mu dala svůj mail. Starej, jistě, kterej už moc nepoužívám, ale přesto. Od tý doby mi tam posílal vzkazy, který byly čím dál tím divnější. Začalo to samozřejmě hrozně mile, úplně normálními maily o tom, jak je fajn, natrefit na někoho s podobnými zájmy, ale když pak odmítal pochopit, že se s ním nechci sejít naživo a že nemám zájem o seznámení, šlo to všechno do háje. Nereagoal na moje vysvětlení, že nemám zájem o reálné setkání, pořád mi tam psal (někdy i veršoval), jak jsem krásná, úžasná, milá a jánevímco – což přitom ani nemůže vědět, vždyť se neznáme – a několikrát k tomu připojil datum a čas, kde jsme se měli sejít. To už mi bylo jasný, že tohle nikam nevede, a už jsem mu neodpověděla. A myslím, že to bylo naposledy, co jsem takhle ulítla, odteď sděluji tak maximálně věk a město a s tím ať si mě hledaj jak je jim libo.

Anyway. Věřím tedy na to, že internetové přátelství či snad dokonce vztah mohou vzniknout a že to může být něco kouzelného. Ale myslím, že existuje milion možností k seznámení se a že internet by se k tomuhle používat neměl. Není to důvěryhodné médium, právě naopak, a riziko je příliš velké. Dokud s tím člověkem nejsem v kontaktu aspoň měsíc, nemám několik jeho fotek, nepřečtu si nějakýho jeho blog nebo cokoli, co kde napsal, nepoznám-li ho zkrátka dost důkladně (v rámci možností virtuální komunikace), žádné další kontakty se konat nebudou. A zásadně už nebudu sdělovat svoje osobní informace na potkání (ne že bych to doteď dělala nějak často, ale stejně, tu a tam člověk ulítne a přestane si dávat pozor). Je jedna věc otvírat svůj svět na blogu, obšírně, obecně, a druhá je sdělovat někomu konkrétnímu svoje osobní informace o bydlišti, o rodině a tak tomu podobně. Tady by si stalker musel aspoň dát trochu práce s vyhledáváním něčeho důležitého, ale naservírovat mu to na stříbrném podnose, když na mě hodí dva smajlíky a zeptá se, kde bydlím? No way. Zbytečná opatrnost? Těžko. Ve světě internetu neexistuje nic jako zbytečná opatrnost, protože nikdy nevíte. A nevědět neni dobrý, tady ne.

Myslím, že není otázkou, zda jsem pro trest smrti nebo proti němu. V zásadě mi to přijde správné, odstranit ze společnosti individua, která v ní nemají co dělat. Jsem docela nakloněna smýšlení ve stylu zub za zub, ale spíš než jako trest to vnímám jako opatření, že už nic podobného nestane. Morální otázka? Neberu. Ten, kdo úmyslně zabil lidskou bytost, se sám zřekl svého práva být člověkem. Zřekl se svého práva na život, tudíž by měl být odstraněn. Ne proto, že já nebo kdokoli jiný máme právo rozhodovat o právu na život, ale proto, že je to logické. Mluvíme tady o vrazích, kteří v mnoha případech nejen zabili, ale také opakovaně znásilňovali, mučili, řezali, bodali a jinými způsoby týrali lidskou bytost, nemluvě o kanibalech a dalších „extrémistech“ (nevím, nakolik je to běžné, ale stává se to). Vztáhli prostě ruku na člověka a to, co s ním provedli, bylo zcela nelidské, nemorální, nepochopitelné, odporné, hnusné. A vy tady chcete kázat o morálce? Vy se hodláte bít za jeho práva? Jaká práva?

Vrah nemá práva. Svého práva být člověkem se vzdal ve chvíli, kdy vztáhl ruku na druhého člověka, vzal mu ta jeho, popřel všechno, na čem lidská společnost stojí, a zabil. To, o čemu tu mluvíme, už pro mě není člověk. Je to bestie, je to omyl, který nemá v lidské společnosti místo a který tudíž musí být odstraněn a tečka. Jestli to přinese klid pozůstalým, bod navíc. Jestli finalita toho řešení zabezpečí, že se to už nebude opakovat, další bod.

A argumenty proti? Je jasné, že při rozhodování o životě nesmí existovat pochybnost. Nejsme-li si tedy jisti, že se dotyčný skutečně dopustil onoho činu, nemůžeme takový trest nasadit. Jsme lidi, nikdo nemůže říct, že jsme neomylní a že to, co uděláme, jsme udělali správně. Ale to by mělo vést spíš k zamyšlení se nad systémem jako takovým a nad tím, že ten by rozhodně MĚL být neomylný a že je třeba s tím něco dělat. A pak, až budeme mít důvěru v systém, budeme vědět, že trestu smrti se dostane opravdu jen těm, kteří si nic jiného nezaslouží. Nezaslouží si život, který my všichni tolik ctíme a který je pro nás tím nejcennějším, co máme a co vůbec existuje. Který je nedotknutelný a někdo se přeci odvážil na něj sáhnout.

Nejsem ovšem zastánce názorů, že je to vhodná odplata nebo msta. Neříkám si „a máš to, svině“. Nemyslím si, že tohle je pravým smyslem trestu smrti, jako si nejsem ani jistá tím samotným slovem „trest“. Mám pochybnosti o tom, jestli si takové individuum vůbec připouští něco jako strach ze smrti. Spíš mi to celé přijde jako vhodná reakce, jako logicky následující postup, jako něco, co je v dané situaci správné udělat. Vzhledem k tomu, čeho se trestaný dopouští, nemá v naší společnosti co dělat. Nemá vůbec co dělat na světě.

Udržovat ho někde zavřeného mi nepřijde jako správné řešení. Technicky vzato to třeba vyjde levněji, ale myslím, že zrovna tohle je věc, u níž by se nemělo pohlížet na finanční stránku věci. Krom toho, nevidím do toho nijak detailně, ale přijde mi nepochopitelné, proč by něčí smrt měla být tak nákladná. Jasně, předpisy, zákony a kdesi cosi, ale to jsou všechno plky. Ten vrah nebyl milionář a taky se dokázal své oběti zbavit, takže čistě logicky, zabít lze i zadarmo. Tak proč by to mělo stát miliardy? A proč se raději nezamyslet nad tím, jak to udělat levněji, než se spokojit s tím, že je to drahé, a z toho vycházet? Mám takový pocit, že naše společnost prostě nedokáže řešit situace, do nichž se dostala. Vymyslí nějakou blbost, do té se hrozně zamotá a aby se z ní dostala ven, vymyslí si další, ještě větší blbost, namísto toho, aby řešila tu první, uznala svou chybu a napravila to.

Zkrátka, myslím si, že trest smrti by měl být zvažovanou alternativou a ne něčím, proti čemu budeme brojit a křičet, že je to nemorální a zastaralé a kdovíjaké. Taky by to nemělo být něco, za co se budeme bít a hlásat, že jedině smrt je trestem za smrt. Spravedlnosti se dosahuje obtížně, vyžaduje to spoustu práce a vede k ní dlouhá cesta, protože je třeba zvážit milion věcí a každou z nich musíte neprůstřelně prokázat, než vyslovíte verdikt. Ale není to špatné, zabít vraha. Myslím, že je to naopak správné a pokud jde o všechny ty karmické kecálky, myslím, že je to mnohem menší zlo než zabít nevinnou mouchu. Ale každý ať si tvoří názory podle svého vlastního svědomí, žeáno.

„Co ti je?“, zeptal se Pat s takovým tím typickým světáckým úsměvem na rtech. Přesně tím samým, jakým ji obdařovali všichni ostatní muži, když chtěli dát najevo trochu zájmu o její duševní rozpoložení, ale zase ne moc. Hlavně ať to nevypadá, že se starám. Hlavně ať nikdo nepozná, že něco cítím.

Potáhla z cigarety a těžce vydechla obláček sametově šedého kouře. Dělala to ze zvyku, ne že by jí to vážně chutnalo. Navíc si byla dobře vědoma toho, jak chlapi neradi líbají holku, co právě čadila. Že prý to chutná jako líbat popelník. By the way, přemýšleli jste někdy o tom, jak na to přirovnání přišli? Zkoušel to snad někdo?

Pohladil ji po stehně a pozvedl obočí, aby beze slov zopakoval otázku. Nepřítomně zavrtěla hlavou. Nechtěla se o tom bavit, rozhodně ne s ním. Nic mu po tom nebylo. Nebyl ten, s kým potřebovala mluvit, a nebyl ani ten, s kým chtěla spát, ale co naděláte. Neměla na vybranou, nebo si to aspoň donedávna myslela.

„No tak?… Seš taková zamračená…“. Hm, nepovídej. Ten zájem ji vlastně jen víc štval. Neměla chuť se mu svěřovat a vlastně ani nevěděla, co by mu odpověděla. Nevěděla, proč se cítí tak mizerně, když ho líbá. Nevěděla…

Ne, vážně, dost už lhaní. Věděla moc dobře, co ji trápí, věděla, proč se jí chce brečet, když vedle něj usíná, proč si připadá tak špinavá a proč je tak ztrápená. Tu a tam jí v posteli uklouzlo jméno, které asi nechtěl slyšet. Nemohla si ovšem pomoct a kdyby jen tušil, že to není jen to jméno, že na něj prostě nemůže přestat myslet, dokonce ani teď…

Asi to bylo z únavy životem, že ji tak vzalo slyšet z Patových úst stejnou větu, kterou jí jen před pár měsíci pošeptal někdo jiný v naprosto stejné situaci. Někdo důležitější. „Ty dokážeš potěšit“. Jejich hlasy se jí v hlavě slily dohromady a už ani nevnímala, s kým vlastně je, komu to právě kouří. Chtělo se jí křičet, chtěla zařvat „STOP!“ a utéct. Udělalo se jí špatně a chtěla se zamknout v koupelně, aby tam za ní nemohl, aby na ni nesahal, aby ji neolizoval, aby ji nechal být a přestal se ptát, přestal si ji přivlastňovat. Srdce jí rvala zbytečná láska k člověku, který do jejího života přestal patřit a odnesl si sebou všechno kromě bolesti. Všechnu naději, všechno potěšení, všechnu radost, všechno, co bývalo dobré. Ztrápená poesie. Táhlé melodie, tklivé tóny, vzdechy, s nimiž v záchvatech zoufalství hystericky třískala do piána, načež se obvykle zhroutila na podlahu, dusíc se vlastním pláčem a třesouc se odporem k tomu, co udělala a proč. Komu tím chtěla ublížit? Jemu? Jako by ho to snad zajímalo. Podle všech očekávání, podle všech varování tím ublížila jen a jen sobě (ne, vážně, kam až jiten psychický masochismus dovedl?) a možná tím brzy ublíží i Patovi, až se to dozví – a to bude muset, protože May Thornová neumí lhát. A nechce. Ona ne.

Jak se dá pokračovat v žití, když jediný důvod vaší existence přeruší veškeré kontakty a nemá nejmenší zájem něco měnit nebo napravovat? Jak z hlavy dostanete naděje, touhy, představy o tom, že si to třeba rozmyslí a že se vrátí? Jak přimějete chlapa, aby vás miloval? A jak si správně podřežete žíly, aby to nenadělalo moc nepořádku?

Popleskání po zadku. Funí jí do ucha, potí se a drtí ji v náručí. Není kam utéct. Už bude. Výkřik a ztuhnutí v mohutném orgasmu. Ještě se v ní chvilku hýbe, pak se s námahou odvalí a spokojeně nahlas oddechuje. Hladí ji po čele, usmívá se se svým „Byla jsi dobrá“ a za chvilku usne. May nemůže spát, tak chvíli zírá do tmy a do klavíru, na němž se povaluje její starý plyšový medvídek. Černé korálky místo očí se na ni dívají a mlčí. Nesoudí, nepodpoří, jen vyvolávají tisíce vzpomínek, které se jí odráží v hlavě jako míček od stěn prázdného pokoje a ono to zní jaksi dutě.

Ticho. May si obleče aspoň košilku, nechce být nahá v jeho přítomnosti, i když už dávno usnul. Necítí se tak dobře. Otevře okno do štiplavě mrazivé noci a sedne si na studený parapet s další cigaretou a další dávnou masochismu. Mrzne. Kouří. Nenávidí se. „Co ti je?“