Rubrika: co se mi honí hlavou

Asi bych měla přestat číst Citovou prostitutku. Mám totiž pocit, že co jsem s tím začala, jde to se mnou morálně s kopce 😀 Ke všem mým momentálním „pánům Zajímavým“ teď přibyl jistý pan bývalý, jménem Shadow, kterého jsem dobré tři roky neviděla a sakra, neni špatnej 😀 

Ozval se úplně zčistajasna (i když zase tolik mě to nepřekvapuje, poslední dobou jsem na něj docela myslela a já když na někoho takhle myslím, obvykle se záhy ozve) a hrozně se divil, že jsem si ho smazala z kontaktů (no tak sorry, ale když uvážíme, jak jsme skončili, spíš já se divím, že se on diví). Řekl mi, že se přestěhoval, že teď bydlí blízko mě a že na mě často myslí, když jede kolem (sweet :)). Dodal, že by bylo fajn se vidět, a pozval mě k sobě na kafe. No, tak proč ne, žejo. Kafe mám ráda 😀 A hlavně jsem sama byla zvědavá, co se s ním za tu dlouhou dobu dělo a jak je na tom dneska. 

Mno, špatně teda určitě ne 🙂 Kafe se nakonec protáhlo, byli jsme spolu celej den, pouštěl mi svoje oblíbený desky (no znáte kulturnější způsob, jak strávit den, než poslechem vinylek?), pak jsme se šli projít na kavčáky a tak tomu podobně, pak mi uvařil oběd (což mě potěšilo natolik, že mi bylo úplně ukradený, že je to na houbový omáčce, a normálně mi to i chutnalo – houby obvykle opravdu bytostně nesnáším), po obědě jsme tlachali a zase poslouchali, no a nakonec, když nám spolu bylo tak dobře, jsme si i společně pohověli na rozkládací pohovce. Nesmírně příjemná záležitost 🙂 

Zdá se, že můj osobní život se po prázdninách opravdu rozvinul velmi zajímavým směrem, o němž by mě nikdy ani nenapadlo uvažovat jako o možné alternativě. A přitom to jde. Zatím. Chvílema je náročný odmítat ty, kteří vás už „nebaví“ (samotný tohle mrchózní vyjadřování je pro mě nezvyk), ale celkově si asi opravdu nemám na co stěžovat. Jsem obletována a můžu si vybírat. K vzteku, že na konci každýho dne, ať byl jakkoli „zlobivej“, si stejně vždycky vzpomenu na pana Kdysi Božského a stále poněkud oplakávaného. S výčitkou „cos to se mnou udělal“ a s povzdechem, co mohlo být a není. A zároveň i s trochou naděje, že by to zase jednou být mohlo. Protože jak vidno, vkročit dvakrát do stejný řeky neni zase takovej problém.

Hm, tak odezva na Ask Phoenix nebyla nic moc, takže prozatím asi nic 😀 

Kolega se v pondělí neozval a jelikož jsem máslo, neozvala jsem se ani já jemu a namísto práce jsem šla na oběd s kamarádkou a později na rande (muhihi, m. randí, kdo by to byl řekl :)).

Pokud jde o oběd, tak musim říct, že s naší milou Venezií to jde s kopce. Než mi to jídlo přinesli, málem jsem tam vyrostla a Denda už měla dojedeno. A když to konečně přišlo, viděla jsem před sebou přesně Ramsayho ksicht a „you’re fuckin‘ kidding me“. Jak totiž řekla Denisa, asi mají „nového kreativního kuchaře“ (největší zlo), kterej mi ty špagety carbonara naservíroval takovym způsobem, že jsem se nezmohla na slovo – hromádka špaget byla nahňácaná v jednom koutě talíře (už nevim přesně, ale myslim, že byl hranatej), zatímco všude okolo byla „umělecky“ nacákaná jakási hnědá omáčka připomínající čokoládu (nevim, co to bylo, ochutnávání jsem neriskovala). Na tý hromádce pak ležel obrovskej plátek mrkve (může mi někdo vysvětlit, co dělá ve špagetách carbonara mrkev???) a jako „zlatý hřeb večera“ z toho trčely dvě tvrdý zakroucený špagety jako tykadýlka. Prostě – WTF???? 😀

Tykadýlka a mrkev jsem teda s maximálním odporem odstranila, omáčky jsem se ani nedotkla a pustila se do špaget. Byly dobrý, ale probůh ta úprava? Fakt jsem to nepobrala. Nemluvě o tom, že než nám donesli jídlo, slečna číšnice nás připravila o košík, v němž ještě byl jeden chlebíček a spousta pomazánky. Na nic se neptala a prostě to odnesla. Nezmohly jsme se ani na to, abychom ji zastavily, jak jsme byly v šoku. Taky ta sklenička, do níž mi nalila kolu, už na stole stála, když jsme přišly, a já se nemůžu zbavit dojmu, že v ní byl zbytek vína. Ale možná to byl fakt jenom dojem. No, prostě, příště si  dvakrát rozmyslim, jestli tam vlezu.

Pokud jde o rande, tak bylo skvělý. Bylo to hrozně milý, zahrnovalo to příjemnej pokec, horkou čokoládu a hrušku, hraní si s cukříkama, historky z RFP, hledání společných zájmů a známých a tak tomu podobně, a já z toho měla víc než dobrej pocit. Ten se mi trochu pokazil příštího dne, kdy jsme se měli znovu sejít, ale nekonalo se. Že by neměl zase takovej zájem? Nicméně den jsem si užila i bez něj, obzvlášť večer, kdy jsme byli v Mole a kopali do sebe jednu zelenou za druhou. Byl to hodně příjemnej večer 😀

Jinak pořád lítám po doktorech; včera jsem byla na alergologii, kde mi nic nenašli (jaké to překvapení), a tak mě poslali ještě na další vyšetření krve (grrrrr). Taky se musím objednat na kardiologii. Už mě to vážně nebaví. Je to zvrácený, ale skoro se modlim, aby mi tam něco našli, protože tahle nevědomost mě ubíjí. 

Dnešek byl vysloveně sváteční. Dopoledne jsem totálně prospala, vstala jsem až někdy ve tři a od tý doby jsem dřepěla víceméně u kompu a editovala obsah starýho blogu za účelem vytisknout si ho (bohužel i po úpravách to pořád vydá na cca sto stránek oboustranně potištěných, a to by mi maminka asi nepoděkovala, takže se to snažím ještě nějak okrájet – ale zase nechci moc zasahovat do obsahu, ztratila bych tak přehled o tom, co jsem kdy psala, a to by byla škoda). Trochu času jsem taky strávila čtením C. G. Junga, což mi zase jednou zamíchalo myšlenkama. Je v tom tak obrovský množství pravdy, až je mi z toho špatně, a hlavně je to přesně ta pravda, kterou si sama už dlouhou dobu uvědomuju, takže mě to děsí. Jak jsem se z celý knihovny mohla trefit přesně do knížky, která tak dokonale popisuje mou vlastní filozofii? Možná na to téma napíšu nějakej článek, až to dočtu. Ať taky víte, o co go. 

Taky se snažím napsat článek o Halloweenu v Anglii, ale zatím mi to moc nejde, protože o něm nemám žádný písemný záznamy (nechápu, že ani v deníku) ani fotky (!!!) a z hlavy si vůbec nepamatuju, co všechno se tam vlastně dělo, takže to nemůžu napsat jako nějakej souvislej článek. Hledala jsem k tomu aspoň nějaký pěkný fotky z netu, na nichž bych mohla stavět, ale kupodivu jsem ani těch moc nenašla, takže kdoví, co z toho článku nakonec bude. 

Včera jsem měla docela důležitej rozhovor po icq s panem Ex, což bodlo. Zdá se, že život přece jen jde dál. 

A jinak už fakt nevim, co bych vám řekla, jsem dneska celá taková zmatená, mám pocit, že stojim v otevřenejch dveřích, mám nakročeno ven, ale furt nějak nevim, jestli tam vůbec chci jít, co tam je, co je uvnitř a kde jsem se tu vzala. Prostě zmatek. Dnešní sny tomu taky pomohly, už zase tam byly dvě mimina, který jsem někomu hlídala a chovala je obě v náručí. Zajímavý je, že jsem se včera večer pokoušela stejným způsobem chovat dvě kočky. Co se mi to ty sny snaží naznačit?

Zvítězila jsem nad hmotou a zprovoznila last.fm 🙂 Bohužel jsem trochu neprozíravě zvolila svou starou přezdívku, a proto vám sem nedám odkaz – někdo by mě tu podle něj mohl najít a to bych docela nerada, i když myslim, že dneska bych se mu už postavila statečněji než minule. Jeden nikdy neví. 

Dneska jsem po delší době byla s našima na chatě a dokonce se přidal i brácha, takže to byl takovej family výlet. Nevídané. No ale že by mě to nějak bavilo, to se říct nedá. Cestou tam řídila máma, takže jsem se neustále musela bát o svůj život a ještě k tomu poslouchat, jak se hádá s tátou o špatně nakreslenejch pruzích na silnici. Cestou zpátky to nebylo o nic lepší, protože táta byl celej natěšenej na řízení a jel s náma jako by nás ukrad, takže se mi dělalo špatně a bála jsem se úplně stejně. No a mezitím to taky nebyla žádná sláva, když jsme celej den běhali po zahradě, česali jabka, odváželi hlínu z krtin a tak dále. Normálně bych proti tomu nic neměla, práce na zahradě mě docela baví, ale byla svinská zima a ke všemu mě bolí celej člověk po pátečním bruslení. Včera to ještě šlo, ale dneska mě ty svaly nějak rozbolely, o debilnim zubu nemluvě. Fakt nechápu. Už mi ho vrtali asi dvakrát, vytahali z něj nervy, zaplombovali ho – ten zub má bejt prostě mrtvej, tak co mě na něm furt tak strašně bolí?

Jinak vám toho asi moc nepovím, jsem tu spíš jen z nudy a snahy navázat na tu krásnou psavou, co mě chytla v pátek. Můžu vám říct tak nanejvýš to, že jsem se hecla promazat disk, na kterej mě to pořád upozorňovalo, a už mě to neupozorňuje, což mě těší 😀 A že zejtra bych měla mít pracovního spicha s kolegou, ale zatím se neozval, takže budu muset vstát brzo ráno a čekat na telefonát, jestli teda něco bude. No a jestli ne, tak se musím sama přimět k aktivitě, ostatně tak nějak jsem si to slíbila, takže bych to měla dodržet. Aspoň krůček po krůčku, když mi nejdou ty standartní. Musím si tu činnost nějak rozpitvat na ještě menší podúkoly a po těch už důsledně jít, jinudy cesta nepovede. Chm. Mrznu, mám hlad a zívám. To mám jako jít spát v jedenáct hodin? To se mi nepodobá 😀

Ještě bych chtěla zmínit, že jsem se při tom všem sledování Charmed opět našla ve Phoebe. Ty její sloupky v novinách, studium psychologie, Ask Phoebe, empatie, záliba v bad guys… No celá já 😀 Až na to jméno teda. Že bych založila rubriku Ask Phoenix a prubla to svoje rádobypsychologický rádobynadání v praxi? Má někdo zájem dělat pokusnýho králíka? 😀

Vzpomínáte na toho chlápka z Bohové musí být šílení, jak tohle pořád říkal, když byly nějaký trable nebo něco? Když jsem se dneska vzbudila s pyžamem oblečeným obráceně (předkem dozadu), cítila jsem to stejně 😀 To byl zase flám…

Začalo to už v půl osmý, kdy jsme se sešli ve fenomenálním čtyřčlenném seskupení a šli na Štvanici bruslit. Nedokážu ani popsat, jak mě nadchla už ta samotná myšlenka, že konečně podnikneme něco jinýho než Mole nebo Karlos. Prostě – lední bruslení? Fyzická aktivita s těmahle lidma? K nevíře 😀

Celou akci musím tedy zhodnotit kladně už od první myšlenky. Přidejte k tomu pohodlný brusle, perfektní ledovou plochu, pár dobrých přátel a odečtete bezohledný hovada, co projížděj milimetr od vás rychlostí blesku a extrémně vás tím ohrožujou, a máte naprosto dokonalou akci 🙂 Po třech letech jsem se postavila svému strachu (viz historku z Queensway) a řekla bych, že jsem to zvládla přinejmenším na pěknou dvojku 🙂

Prvních pár koleček jsem si to radši prošudlala kolem mantinelů, abych si zvykla na terén a na způsob pohybu – jako bych se poprvé učila chodit a vůbec nevěděla, jak na to – to je bláznivej pocit po dvaadvaceti letech života 🙂 Pak jsem se odvážila a až na pár momentů znejistění, kdy jsem se radši k těm mantinelům vracela, jsem si to ve zbytku času bruslila docela slušně, řekla bych. Hezky svým tempem, no stress, soustředila jsem se na pohyb a na pocit z plochy pode mnou, soustředila jsem se na vlastní dech a snažila se koncentrovat a nenervovat se těma bláznama okolo mě. Jeden se o mě mimochodem krásně přerazil, docela jsem se mu vysmála. Kretén, má koukat, kam jede 😀 Pár pádu se teda nevyhlo ani mně, ale já aspoň padám „elegantně  a roztomile“, jak mi bylo řečeno, a nikoho přitom neohrožuju.

Po dvou hodinách už jsme toho měli dost, takže jsme se velmi ochotně (až na jednoho) odebrali pryč z plochy. Všichni jsme hekali a chodili jako namrdaný kačeři, ale bylo zjevný, že se nám to všem líbilo a že to byl fenomenální nápad 🙂

Pak jsme to přes zastávku v KFC vzali na Vinohrady, kde se k nám připojil pan Ex, a snad dýl než hodinu jsme hledali nejdřív čajovnu, pak hospodu, kam bychom zapadli na pár pivek. Jenže byl pátek a pozdě večer k tomu, takže kde nebylo zavříno, tam nebylo k hnutí ani dejchání, a naše hledání tak dopadlo neslavně. Pak jsme postupně poztráceli dva členy výpravy a zbyli jsme tři stateční, zmrzlí a nevybouření, a tak jsme si u čongů koupili dobré vínečko a sedli si s ním na Palačáku pod stromy, abychom v něm našli nějakou tu pravdu.

Pravda se ukázala být taková, že se nám ještě nechce končit, a tak nakonec přišel ke slovu návrh, kolem kterýho kroužíme jako supi už pár měsíců – rockotéka ve Vagonu 🙂 Musím říct, že ani tam nebylo pomalu k hnutí, bylo tam strašně nedejchatelno a fronta na šatnu byla prostě monstrózní, ale zase libově hráli a navíc jsem tam potkala jednoho neuvěřitelnýho člověka, kterýmu jsem se i po tak náročnym dni a večeru líbila (asi měl taky nacamráno, jinak si to nedovedu vysvětlit :D), suverénně mě stáhnul o číslo, vystál se mnou frontu na šatnu, koupil mi dvě vodky (here we come, kocovino) a vůbec se mi velmi mile věnoval 🙂 Pak se k naší původní grupě přidali další dva dorazivší přátelé (to už jsme na čtyřech kamarádech + jednom neznámym  fešákovi na jednu holku, no, fakt jsem si nestěžovala :D), a šli jsme trsat.

Už jsem  zmínila, že zbožňuju tanec? 🙂 Bylo to najednou tak úžasně osvobozující, byla v tom ohromná energie, kterou mě všichni ti kluci nabili, a která mnou pulzovala, když jsem s davem řvala „we will, we will rock you„. Bylo to prostě nádherný a vlastně mi ani moc nevadí, že to dopadlo tak, že jsem dostala pecku do hlavy od nějakýho týpka, co se tam s jinym týpkem mydlil na parketě (oni se tam včera vůbec hrozně rvali). Dostalo mě to na vzduch a díky tomu jsem taky pochopila, že všechna ta ignorace, která mě trápila, je opravdu něco, co si nesmím brát k srdci. Že naše přátelství má naději, byť mě hrozně sere, jak pro mě nepřirozeným způsobem se k němu dopracováváme. Prostě jsme ještě neskončili. Procházíme těžkým obdobím, ale zase bude dobře. Zase si jednou můžeme být nablízku. And I give up forever to touch you, ‚cause I know that you feel me somehow…

Tím ovšem večer víceméně skončil, neboť toho mydlení na parketu bylo vážně moc a vzduchu málo, a tak jsme se postupně rozpustili a ti, co neodešli doposud, se pak rozptýlili po trambajkách a každej si šel po svym. Kromě Dizzyho, kterej se mnou měl společnou cestu až na Pavlák, a tak jsem měla příjemnou a nabíjející společnost až do posledního okamžiku.

No a dneska? Dneska jsem se vzbudila s dost solidní kocovinou, spokla prášek na ty blbý močový cesty (kterej jsem si mimochodem večer zapomněla vzít :P), svlíkla obrácený pyžamo a po vynucený snídani (fakt mi bylo blbě, ale potřebovala jsem se prostě najíst něčeho teplýho, tak jsem si udělala vajíčka, ačkoli obvykle nesnídám) jsem dřepla k internetu, abych se podělila o tak krásný zážitky a vyhledala na facebooku onoho milého človíčka z Vagonu. V úterý máme rande. No neni svět krásnej? 😀

Taky bych ráda zmínila, jak neskutečně jsem šťastná ze zjištění, že nic není nadobro ztraceno. Ani s panem Snad-brzy-kamarádem, ani se slečnou Už-jsem-si-myslela-že-je-naše-přátelství-v-prdeli. Věřím, že pokud teď budu dávat opravdu dobrej pozor na to, co a proč se mi děje, a pokud se mi povede nastolit nějakou lepší vzájemnou komunikaci namísto dusení se sama v sobě, bude brzo zase dobře a možná ještě líp. Love is over, srdci je to pořád líto, ale už jsem to přijala a teď chci dát všechno, co mi zbylo, do vytváření další krásný etapy těchhle pochroumanejch vztahů. Jsem už dospělá a když můžu kalit jako dobytek, snad mám v sobě i dost síly na to, abych ty všechny rány dokázala ovázat a zhojit. Alespoň po včerejšku v sobě tu sílu cítím. Žádný comebacky, žádný další trápení se. I just want you to know who I am. Both of you.

Opět se nám potvrzuje pravidlo, že čím horší den očekáváte, tím je nakonec lepší 🙂 Včera v noci mi bylo fakt hodně zle a bála jsem se, co se dneska bude všechno dít hnusnýho, a nakonec to dopadlo nad očekávání výborně. 

Tak třeba ráno jsem šla na krev a místo klasickýho omdlévání a od žaludku se špatnědělání (jeez, to jsem zase češtin) jsem byla za pět minut venku se vším všudy, s veselou náladou a ještě jsem si parádně pokecala se sestřičkou 😀 Nic mě nebolelo, špatně mi taky moc nebylo, žádný komplikace se nekonaly, žádný kyselý ksichty. Skvělá to žena 🙂

Po krvi jsem se rozradostněna vydala domů, kde jsem si umyla vlasy a nakopnuta hladce proběhnuvším ránem a rebelstvím, vyplynulým ze včerejší depky, jsem si na ně napatlala tmavě fialový barvicí pěnový tužidlo, že jako skoncuju s tou odrostlou zrzavou a vůbec, aby prostě byla změna. No. Zasrala jsem si celý umyvadlo, nejde to z něj dolů a mám dvoubarevnou hlavu 😀 Z lenosti a nedostatku času jsem si to totiž obarvila jen vepředu a vzadu jsem to nechala zrzavý. Ale nevadí, mně se to líbí 😀

Po barvení jsem se vyfikla na poradu, v tomto případě spíš na popravu, jak jsem očekávala. Ale ani ta se nekonala; namísto toho jsem se dozvěděla nejednu pozitivní zprávu, dostalo se mi nečekaného povzbuzení od jednoho staršího pána, co se tam na mě vždycky culí a nesmírně zdvořile mě zdraví, potkala jsem tam jednoho moc milýho fešáka, co se mnou chodil na školení (mám podezření, že je teplej, neboť na takhle milý kluky opravdu nejsem zvyklá :D), a ještě jsem zašla s kolegou na obídek, u nějž jsme probrali pár důležitejch pracovních věcí. Hrozně mě to všechno nakoplo a dalo mi to naději, že to snad přece jenom půjde a že kdyby ne, tak to určitě není jenom mojí vinou, protože ten dojem, že se všechno akorát komplikuje, nemám zdaleka jenom já – naopak ho tam mají všichni do jednoho. 

Po obídku jsem dřepla ke kompu, pustila oblíbenej playlist, trochu fotila, trochu upravovala, trochu koukala na Charmed a hodně chatovala. Světe, div se, začala jsem používat facebook chat! A zatím docela funguje, kupodivu 😀 Taky jsem se registrovala na last.fm. Zatím tomu sice moc nerozumím, ale to se poddá. Hlavní je, že se blýská na lepší časy – ostatně jedno zajímavý zjištění letošního roku je, že když mám mizerný období, nefotim se. Za září mám třeba nějakejch pět fotek. A teď v říjnu? Mám plnou složku a jedna lepší fotka než druhá. Takže jakýpak copak, když i podle tohodle ukazatele jsem na velmi dobrý cestě 😉

A abych tomu dni nasadila tu správnou tečku, jdu si zabruslit na led (ano, čtete správně. m. si po třech letech stoupne na lední brusle a znovu bude pokoušet doslova vrtkavé štěstí) s pár přáteli 🙂 No, možná že tím naopak dokážu, že nic nemůže bejt dokonalý, až se rozsekám a někdo mi přejede a uřízne prsty, ale třeba ne, třeba to prostě bude sranda 😀 Teď mě omluvte, jdu si vycpat kalhoty polštářem a ovázat kolena molitanem 😉

Dneska mě dojebala kamarádka, kterou jsem znala půlku života a nemálo let jsme byly totální soulmates. Jenže znáte to. Those days are gone. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě to nevzalo – a divíte se mi? Jsem už prostě taková, jsem takovej věčnej stěžovatel, kterýho zajímá, co se kolem něj děje, a kterej potřebuje spoustu lásky k tomu, aby mohl fungovat. Někdo by řekl umělec. A někdo zas tvrdí, že mám problém s nedostatkem sebevědomí a komplexem méněcennosti. No, k tomu bych se ráda vyjádřila, jestli dovolíte. 

Moje sebevědomí je naprosto v pořádku. Popadají-li mě občas záchvaty vzteku a lítosti nad tím, jak to dopadlo s panem Ex, ráda bych viděla toho smělce, co by mi to chtěl vyčítat. Jsou to nějaký dva měsíce po rozchodu a tak je snad normální, že mě to ještě dost bolí. Mám-li potřebu vyrovnávat se s tím srderyvnýma výlevama na blogu, no tak ji prostě mám a komu se to nelíbí, ať mi prdel políbí. Tady to je moje a nikoho ze svých známých nenutím číst, co se mi honí hlavou, a zařizovat se podle mých citů k někomu. 

Co je ale vtipný, je, že mě vlastně ten samotnej rozchod sere ze všeho úplně nejmíň. Co mě trápí, je ta zrada, za jakou považuju sliby o udržení přátelství a následnou ignoraci, která místo aby ustupovala, se jen stupňuje. Ale zase – chlapi to prostě vnímají jinak. Mají pocit, že takhle to bude nejlepší. Myslí si, že vám asi bůhvíjak pomůže, když se o vás nebudou zajímat a sotva odpoví na pozdrav. Zajímalo by mě, kde se v nich to přesvědčení bere. 

Za sebe můžu říct, že právě ta ignorace mě trápí, protože si nedokážu představit, jak by se dala skloubit s přátelstvím, o které stojím. Alespoň já to myslela vážně, když jsem říkala, že přátelství s ním je pro mě důležité. A jestli mě někdo chce rozebírat a hlásat, že to jen tak říkám a že se k němu upínám a doufám, že se ke mně vrátí, no fajn. Poslužte si. Já ten rozchod neiniciovala, takže to je snad normální, že občas přemýšlím, jestli by se to nedalo zase slepit, ale to je čistě můj problém a jeho to vůbec nemusí srát. On by o comeback nestál a já to beru. S tím už jsem se prostě srovnala a rozhodně nemám v plánu ho nějak uhánět, jak si někteří myslí, nebo ho na kolenou prosit, aby se ke mně vrátil. O to bych nestála ani já. Při rozchodu jsem pláč neudržela, ale to ještě neznamená, že nemám svou hrdost.  

A ménecenně si taky nepřipadám. Poněkud jsem si posrala život a už dva roky si „vychutnávám“ následky, ale nelituju se. Můžu za to já, můžou za to někteří jedinci kolem mě, může za to společnost, moje příliš hloubavá nátura, moje empatičnost atd atd. Whatever. Prostě se stalo. Ale i když mám špatný období, pořád před sebou vidím světlejší zítřky. A vím, že dokážu žít sama za sebe. Postavit se na vlastní nohy. Jen se mi to dělá obtížně bez tý lásky a podpory, která je pro mě tak životně důležitá. Ne proto, že bych si sama o sobě připadala k ničemu. Ale protože jsem taková byla vždycky. Vždycky mi záleželo na druhých lidech a na tom, co si myslí, co cítí. A to, že mi záleží na panu Ex, ještě neznamená, že bych mu znovu dovolila vytřít si se mnou prdel.

Jde o to slibované přátelství. Vždycky jsem potřebovala mít po svém boku strážného anděla, který mě v mých krocích podpoří a bude po té cestě kráčet se mnou. Ne pro pocit méněcennosti, ale proto, že mi to vrací sílu, kterou mi jinak odčerpává svět kolem mě kvůli tý debilní empatii a hloubavosti o všem, co je na světě smutný a špatný. Protože toho dobrýho jsem kolem sebe viděla málo na to, aby to vyvážilo všechny sračky, který mě jinak trápí. Zbytečně? Možná. Ale vy, co vám je svět u prdele, třeba nikdy nenapíšete knihu. Váš text nikdo nezhudební. Vaše hlody si nebude číst devadesát lidí denně.  

Pro ten nedostatek síly jsou pro mě tak důležití přátelé. Proto trávím život v neustálém hledání spřízněných duší, které mi pomohou povznést se nad banality a uvidět svět zase těma nezkaženýma očima, optimistickýma. Kteří mi dají sílu setřást ze sebe všechen ten smog neštěstí, katastrof a hnusnýho lidskýho chování. Jsem proto ubožák, že můj motor jede na lásku a pochopení? 

Vtip je v tom, že lidi často nechápou. Nemůžou, nechtěj, neuměj… Když už vás poslouchaj, tak zase moc a řešej každý vaše slovo – což je třeba u mě k ničemu, jelikož sama často nevím, proč říkám to, co říkám. Rozumět vlastním pocitům je umění nad umění a přihlašte se, kdo se v sobě vždy a za všech okolností vyznáte. Vždycky můžu napsat novej článek, kterým ten starej popřu, ale tady to nefunguje jako status na facebooku, tady prostě zůstanou i vaše starý názory a pocity a kdybych se měla pořád kontrolovat, co jsem kde napsala minulej měsíc, tak se z toho zblázním. Ale to je taky normálka, že se občas vyjadřuju určitým způsobem a přitom později už to tak nevnímám. Názory se přece můžou měnit, ne? 

No tak jsem citlivka. No tak všechno moc řeším. No tak si tím ubližuju. Co je komu kurva po tom? Nikomu jinýmu bych nikdy neublížila (a narozdíl od půlky světa to myslím vážně), je to jen a jen můj boj. Myslíte si, že jste lepší jenom proto, že vám jsou kamarádi ukradení? Nebo že jste něco víc proto, že nedokážete nikoho tak sebezničujícím způsobem milovat? Blázni… Já jsem možná svým způsobem nešťastnej člověk a možná strávim půlku života ve světobolu, ale pořád budu mít víc než mnozí z vás. Pořád budu mít svoje city, který mě dělají tím, kdo jsem, a za který se nikdy, nikdy nehodlám stydět. Jsem to já. A radši ať žiju kus mládí v bolesti než necítit vůbec nic.

Bojuju se svou momentální asocialitou. Včera jsem například zorganizovala návštěvu hospody, kam nakonec dorazilo asi šest lidí, což by se dalo považovat za úspěch – jen kdyby každej z nich nepřišel v jinou dobu a jen na skok. O námaze, co mi dalo přemlouvání některých jedinců, kteří nakonec ani nedorazili, nemluvě. A přitom zrovna ty bych potřebovala vidět. Já nevím – myslíte, že si nedají tu práci přijít, protože si myslí, že o ně nikdo nestojí? Nebo vědí, že o ně někdo stojí, ale je jim to jedno?

Já osobně nejsem přemlouvací typ, nesnáším přemlouvání a nesnižuju se k němu, pokud opravdu nemám zájem toho dotyčného vidět – lidi, kdo mě znají, by to měli vědět a chápat, že když už je k tomu pivu přemlouvám, je to co říct a oni by si toho měli sakra vážit a přijít. V ideálním stavu by prostě měli být polichoceni, poděkovat za zájem a říct, že se jim sice nechce, ale „dobře, kvůli tobě přijdu“. Jenže to jsme zase u toho, že realita holt není totéž co ideální stav a lidi si dneska nějak nevážej toho, že je má někdo rád. 

A tak se mi povedlo zlanařit jen několik málo vyvolených, což nebylo zrovna dostatečné k onomu zlomu v mojí asocialitě – k tomu, aby mi to dobilo baterky a vlilo to do žil trochu energie a chuti do života. Namísto toho jsem se zase jen vyčerpala vším tím přemlouváním. Typické. 

Navíc mě celou dobu napadaly šílený myšlenky, který jsem nedokázala potlačit. Pesimistický myšlenky. Že ten, koho jsem milovala, se na mě ani nepodívá. Že se vesele baví s kýmkoli jiným, jen ne se mnou, že jediný pohled, který mi za večer věnuje, vyzní asi jako:“A ty jsi  kdo?“. Vážně už zapomněl, jak nám spolu bylo dobře? Vždyť jsme se nescházeli jen proto, že jsme byli zaslepeni nějakou zamilovaností, trávili jsme spolu čas, protože nám spolu bylo fajn. Protože jsme si měli co říct. Protože jsme byli přátelé. Jak na to mohl zapomenout?

Pořád mi v hlavě zní otázka, co jsem mu provedla tak strašného, že mě tak hrozně nemá rád. A co se stalo s jeho slovy, že mě nechce ztratit?

Vtipný a smutný je i to, že vlastně vůbec neví, co se se mnou od rozchodu dělo. Tím dnem mě škrtnul ze života, oprášil si nademnou ruce a odešel, aniž by ho zajímalo, co se mnou bude. Včera měl jakousi narážku, z níž jsem pochopila, že si asi myslí, že od jeho odchodu držím celibát. Skoro se mě to dotklo, protože to bylo z jeho strany jen další nepřímé vyjádření k tomu, jaká jsem podle něj chudinka. Což nejsem. Naopak, jsem mnohem víc než si dokáže představit a to, co jsem mu mohla dát já, mu žádná jiná nedá. Žádná na něj nebude tak hodná, aby tolerovala všechny jeho chyby, žádná se nebude tak láskyplně dívat jak spí a přemýslet, co se mu asi zdá, žádná nebude s takovou láskou hladit jeho tvář a hřát jeho ruce. Tolik jsem mu toho mohla dát a to, že o to nestál, mě nikdy nepřestane ničit. Milovat bez odezvy bylo to nejhorší, co se mi kdy v životě stalo, a už nikdy to nebudu moct cítit stejně, už nikomu se nevěnuju tak, jako jemu. Jsem asociál. Jsem citový zkrachovalec a zničená osoba a proto ho nikdy nepřestanu nenávidět stejně jako ho nikdy nepřestanu milovat. Ale chudinka nejsem. 

To jen ty čas od času se zjevující bolavý myšlenky. Ta sůl, co mi sype do ran už pouhá jeho přítomnost. Ne že bych bez něj nedokázala žít. Ale jakej je tohle život? Docela se těším, až ve mně ta bolest jednou zeslábne natolik, aby se podobný články vyskytovaly nanejvýš jednou ročně. Třeba až mu budu přát k narozeninám. 

Dneska jsem byla na obědě s kamarádkou. Prospělo mi to. Ten oběd, i ta kamarádka. Už je to sakra dávno, co jsme se viděly, a byť jsme na sebe měly jen hodinu, i ten krátkej čas docela bodl. Některý lidi mi prostě dělaj dobře, kdykoli je vidim 🙂

Ale je jich pořád dost málo. Většina lidí mě prostě vysává a já se opět nacházím v bodě, kdy bych ze všeho nejradši sbalila švestky a vydala se znovu pokoušet štěstí za oceánem. Rozhodně bych to teda potřebovala. Proč to neudělám? Sama nevím. Protože tu mám něco rozdělanýho, protože se mi teď zrovna nechce z vyhřátýho hnízdečka, když jsem konečně uprostřed jeho rekonstrukce k obrazu svému, protože pořád doufám v zázrak a protože ačkoli se milion věcí posralo, pořád mám ještě sílu bojovat (kde já ji jenom beru?). Pořád mi to tu není ukradený. 

Dneska jsem si třeba zase krásně diagnostikovala pohodlnost, strach a prokrastinaci, a ať to vypadá jakkoli, já prostě pořád věřím, že když si tyhle věci budu připomínat a když mi semtam někdo nastaví zrcadlo (jak vidno po dnešním obědě, vůbec to nemusí bejt odborník), nakonec v sobě tu sílu najdu a zvládnu to. Že se tomu postavím. Protože z toho, co mi je, se opravdu nedá dostat jinak než že se tomu postavíte a že když už si sakra uvědomujete, co se sebou máte dělat, tak budete ty svoje rady taky poslouchat. Proč je to o tolik jednodušší, radit někomu jinýmu? Už dobrý dva roky se pomaloučku učím radit sama sobě a zaznamenala jsem už koneckonců nejeden úspěch, takže proč v tom nepokračovat? Věřím, že jednou se z těch sraček dostanu, že se konečně přestanu bát a že se postavím na vlastní nohy. Chce to jenom víc skoků do vody a míň plážovýho alibismu („Když ta voda bude určitě studená a navíc se o mě může otřít ryba…“). Prostě hvns. Poslouchej se, m., když už nic jinýho. 

Z trochu jiného soudku – cestou do práce se ke mně přitočila nějaká stará paní a roztřeseně se mě ptala, kde je tu nějakej katolickej kostel, že byla na Jiřího z Poděbrad a na Míráku a že něco, už nevim co. Prostě že hledala nějakej jinej. To jsem jí nebyla schopná poradit, v Praze je kostelů tři prdele a co já vim, kterej z nich je katolickej? Tak jsem se jí omluvila, že to teda nevim, a ona se skoro rozbrečela, že jí na tom Jiřáku ukradli celou kabelku a že jestli nemám 39 korun, aby se dostala někam – to už jsem ji moc neposlouchala, protože mi jí najednou bylo hrozně líto a přemejšlela jsem, co je to za svině v lidský společnosti, že okradou takovou milou starou pani. Ptala jsem se jí, jestli byla na policii, ona že prej byla, ale že nic nevědí a jestli bych byla tak strašně hodná s těma drobnýma. To samozřejmě nebyl problém, bylo to ostatně to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat, spíš jsem se ještě cítila jako idiot, že neudělám víc. Ale co zmůžu? 

V ten moment se k nám přidala nějaká mladá pani s kočárkem a jestli prej nemám kovovou padesátikorunu za papírovou, že potřebuje do parkovacího automatu a že by musela někde složitě rozměňovat, tak jsem samozřejmě rovnou pomohla i jí, když už jsem tu peněženku držela v ruce, ale už jsem si skoro začínala myslet, že se na mě domluvily nebo co 😀 Nicméně ta stará pani mezitim zmizela a já spěchala na školení, takže jsem se tím nějak zvlášť nezabývala. 

Co jsem ovšem přišla domů, pořád na ni myslím. Jak se jí třásl hlas, jaký měla vlhký oči, jak ztraceně vypadala… není to zvláštní, jak jeden jedinej den může bejt pro jednoho člověka úplně řadově nudnej, pro druhýho třeba veselej a pro třetího k pláči nešťastnej? 

Toho večera se vše dělo tak kouzelně stejně jako ve kterýkoli jiný večer. Mihotavé stříbrné světlo se roztančilo po hladině klidného  jezera, v němž by se schoval celý svět, a jen drobné vlnky, poháněné slabým dechem večerního vánku, napovídaly, že scenérie žije, že není pouhým obrazem na plátně.

Noc byla chladnější než obvykle, ale Starci to nevadilo. Jemu totiž nevadilo nic. Žádný vichr, žádný mráz, žádné žhavé Slunce, ba ani ten největší déšť jeho mohutné paže a ježatě zarostlé temeno nemohli ohrozit, na to byl příliš stár a měl až příliš síly. Dávno už tomu, co jako malé semínko zakořenil ve srázu pod horou Nezkrotnou, zavrtal se do zdejší úrodné země a rozhodl se, že už nikam nepůjde. Dávno tomu, co se jako slabý výhonek provrtal skrz hlínu a vykoukl na svět. Tehdy shledal, že se ocitl na tom nejkrásnějším místě na světě, a pochopil, že pro tuhle nádheru se narodil.

Kopce zde byly kulaté a zahalené měkkou mlhou a jediná Nezkrotná se jako nejvyšší zub této krajiny vzpínala k nebi přímo za jeho zády, chráníce tím vše, co by se zde chtělo usadit a zapustit kořeny u její paty. Stařec byl tehdy ještě mlád a o světě mnoho nevěděl, přesto však cítil, že tady mu bude dobře. A bylo.

Den co den mu nohy omývaly podzemní vody a s jeho lístky si hrál nezbeda vítr, co už všechno viděl a všude byl. Jak ten vám uměl vyprávět! A všechno, všecičko stromu řekl, zatímco vrabci ho drbali za uchem.

A noc co noc za ním přicházela Ona. Měla stříbrné vlasy a tvář tak líbeznou, jak jen si dokážete představit. Medovým hlasem k němu vždy promlouvala a pověděla mu toho tolik o té zemi, kam ve dne chodí spát, že strom brzy poznal celý svět. Slyšel všechno o lidech, o zvířatech, o věcech a o citech, poslouchal velké příběhy s ještě většími hrdiny, slyšel i to špatné, ale z toho si hlavu nedělal. Jeho se netýkaly. To byly věci, co patří kamsi daleko, za vodu a za hory, k nimž už ani nedohlédne, tak co by se trápil. Kdepak. To se raději radoval z toho pěkného a poslouchal, co mu stříbrná paní povídá. 

A poslouchá stále. Ona a Stařec ze světa nezmizí. Byli tu dávno a budou i nadále, dokud se čas nestočí do spirály a nezačne jiný věk. Pak možná přijdou v jiné podobě a setkají se v jiném prostoru, ale jeden pro druhého tu budou navěky. Měsíc a strom v noční krajině.

Prožívám asociální období. Nejdřív jsem si myslela, že to je jen tím nachlazením a mou poctivostí při léčení, ale teď už se regulérně schovávám doma před světem. Tejden jsem nikde nebyla, vyspávala do oběda a odpoledne trávila u Čarodějek. Ve čtvrtek mě do toho ještě sebral ten blbej zánět močovejch cest, takže moje alibi se tím prohloubilo a dostalo konečně reálnej ráz – s tím jsem opravdu nechtěla nikam chodit, aby se to nezhoršilo. Jenže teď už ten zánět neni tak silnej, venku je nádherný počasí a já, ačkoli jsem měla celej den volnej bejvák, jsem toho ani nijak nezneužila (žádné tajné návštěvy tento víkend), ani jsem nešla na procházku do parku, prostě nic. Zas jen ty blbý Čarodějky. 

Všechno mi to došlo včera večer, když mě Denda vytáhla mezi lidi, a sice na návštěvu ke K. a L. – našim kamarádům, co bydlej spolu a jsou to tak naturální lidi, jak jen to jde (tohle raději nebudu rozpitvávat :D). Už cestou tam jsem měla pocit, že mě někdo hladí proti srsti, a když jsme došli, ten pocit se ještě prohloubil. Nevědomky jsem si sedla do nejzazšího gauče, do kouta, kde na mě nikdo nemohl a odkud jsem měla přehled o všem. Protože se cítím hrozně nejistá v otevřenym prostoru. I tady v pokoji se pořád ohlížím přes rameno a pokud mi to ohebnost dovolí, svezu se vždycky do židle tak, abych měla krytá záda. A mluvit s někým, byť jen po telefonu, mi činí velký potíže. 

Přicházelo to ke mně po špičkách už delší dobu. Takový to:“Dneska ne, nějak se mi nechce ven.“, „Promiň, ale bolí mě břicho, na to pivo zajdem někdy jindy.“… A kam jsem se dopracovala? Dneska jsem odmítla pana Prdelku, když jsem přitom ještě ráno na tu procházku opravdu chtěla jít a zrovna na něj jsem přitom myslela. Co mi to sakra je? 

No, ten certifikát z psychologie nemám jen tak na parádu, takže si odpovím sama – je to strach. Strach z následků toho, že jsem se celej měsíc flákala, pokud jde o práci, že se na mě valí povinnosti, který jsem odkládala a už teď je pozdě je splnit, strach z toho, že to zase všechno poseru. A ten strach mě ochromuje natolik, že to doopravdy posírám. Nejsem schopná si pomoct, nejsem schopná udělat něco pro nápravu věcí, pořád jenom čekám, že mě spasí zázrak nebo že přijde někdo, kdo mě k těm věcem dokope. Jenže proč to dělám, když vím, že to nefunguje? Proč si to sakra dělám? Vždyť tím ubližuju jenom sobě, tak proč mám pocit uspokojení, když se mi podaří strávit další den schovaná před lidma? Proč mi nepomáhá fakt, že svůj problém umím pojmenovat? A kde je princ na červený motorce, aby mi podal pomocnou ruku? To jsem bez lásky vážně tak bezmocná?

Ani tu psavou už nemám. Napadá mě tolik úžasnejch věcí, někdy jsem na sebe až pyšná pro to, jak hluboký mám myšlenky, ale k čemu mi to je, když je ani neumim zformulovat a podělit se o ně? A proč Ho kurva nemůžu dostat z hlavy? Už je to skoro dva měsíce a já nevidím naprosto žádnej pokrok, pokud jde o zpracovávání bolesti z jeho nepřítomnosti. Přejde to vůbec někdy? Dokážu všechno, vždyť jsem silná na tolik věcí, tak proč nedokážu žít bez něj?