Rubrika: co se mi honí hlavou

Tak jsem tu s popisem dalších nočních múr. Já nevim proč, ale dost často se mi zdá o babiččině bytě a o tom, že je v něm něco zlýho, nějaký duchové a tak. Dneska zase.

Příběh vypadal asi takhle – babička má nad postelí obraz lesa, kterej si už naprosto nepamatuju, ale někde v podvědomí ho mám zjevně ukotvenej pevněji, než jsem si myslela, protože můj sen po něm zrovna dneska sáhl.

S tim obrazem bylo něco špatně. Když se v jeho blízkosti vyslovilo klíčový slovo (něco jako „krečbek“, „kremstr“ nebo „kračsmatrsk“), začalo vydávat hrozně nepříjemný chrastivý zvuky, asi jako když máte nějaký ďábelský strojky, v nichž to hrozně chrastí a křupe, a ještě s nima třesete, a přitom jsem věděla, že to je něco hrozně špatnýho a že by se to nemělo dělat, protože kdoví co se může stát. 

Jenže stejně, přišla máma a nenapadlo jí nic lepšího než to znova vyzkoušet, a tak jsme to museli chvíli poslouchat z kuchyně (nechtěla jsem se k tomu pokoji přiblížit) a pak jsem jí teda umluvila, ať to zastaví – zastavit se to dalo vyslovením něčeho jako „sulik“ (jednoho Sulíka, mimochodem znám, kámoš z chaty, z dětství) do jinýho obrazu, kterej byl právě v kuchyni. 

No a pak jsme tak seděly v kuchyni, myslim že já, máma a babička, a povídáme si a já myslim na ten obraz a co by mohl způsobit, kdyby se znova používal, když najednou pod stolem je dítě. Taková malá světlovlasá holčička s krátkýma rozčepýřenýma vlasama. Vyděsila jsem se, protože mě okamžitě napadlo, že je nějak spojená s tím obrazem a že je to špatný znamení. A tak jsem se zeptala mámy:“Co tu dělá to dítě?“, a všechny jsme vystřelily v hrůze od toho stolu, protože nám došlo, že je to duch.

Holčička vylezla a já se jí ptala, kdo je, co tu dělá, jestli jsme ji probudily my a tak. Mluvila jsem jasně a klidně, protože jsem věděla, že ji nesmíme rozčílit a že na ni mluvit musím. Docela v pohodě odpovídala, neměla patrně v úmyslu nám ublížit, ale cítily jsme, že by klidně mohla a že je v ní něco hodně zlýho. Poslouchala teda a odpovídala, zřejmě ji přivolal ten obraz a byla zvědavá, co jí k tomu řekneme. Cítila jsem, že k ní musím od začátku být upřímná a říct jí, co se stalo a že nás to mrzí. Když v tom najednou začala mluvit nějakým cizím jazykem a bavila se s někým, koho jsme neviděli. Moje hrůza stoupala, a tak jsem se ptala, s kým to mluví, a ona že s maminkou. Maminka zřejmě byla něco mnohem většího a něco, co se nám nechtělo ukazovat, a tak jsem holčičce řekla, ať mamince vyřídí, že nás moc mrzí, že jsme ji vyvolaly, že jsme to nechtěly udělat a že kdybychom to mohly nějak napravit, ať nám řekne. Holčička teda tlumočila mamince v tý divný řeči a pak mi položila ruku na hlavu jako že je nám odpušťěno. 

Střih, jsme v pokoji, kde spával děda, je nás tam asi šest nebo osm a snažíme se naskládat na postel, na matrace, na křesla a podobně, abychom se vyspali. Ptám se, proč se všichni hňácáme tady, proč někdo nejde do druhýho pokoje, ale sama už předem vím odpověď, že nikdo nechce pokoušet štěstí a spát v pokoji s tím obrazem. Kdoví co přes něj může přijít, až budeme spát. Cítíme, že když budeme pohromadě v tomhle pokoji, jsme v mnohem větším bezpečí. 

Střih, jsem v kuchyni a lítám. Prohlížím si lustr. Je tam taky babiččina andulka Pepík (umřel někdy vloni), nejdřív si ho prohlížím, jak sedí v kleci, ale pak je najednou venku, otevřel si dvířka a capá po růžovym linu. Čekám, že se něco stane, že promluví nebo že se to celý nějak rozjede, ale když se k němu skloním, pokálí mi akorát ruku a pokračuje v tom na podlahu, když ucuknu. 

Střih, jsem v pekárně a nakupuju. Banány, nějaký rohlíky, koláče, sušenky. Nemůžu si vybrat, chtěla bych od každýho kousek, ale nevím, jak to odnesu, a navíc jsem celá jaksi ulepená. Prodavačky se na mě smějou, ale stejně z toho mám divnej pocit. Chystám si peněženku a říkám si:“Bude i tohle sen, kdy zase nemám prachy, když platím?“.

Střih, jsme v metru. Skupinka lidí, mezi nimi jedna enormně tlustá paní s berlema, která má hrozný problémy chodit. Snažím se jí navigovat na jezdící schody a vysvětlit jí, jak fungujou, ale zvádá to beze mě docela dobře. Mimochodem, berle jsou anglicky crutch, což pravděpodobně mělo vliv na to slovo, co probouzelo obraz.

Mno, víc už si nepamatuju, jen jak jsme jeli metrem, jak nám snad jedno ujelo a pak už nevim. Jo, ještě tam byl sen o chatě. Přesněji řečeno sen o pohybování se v okolí chaty, jezdila jsem na kolečkových bruslích, který ve skutečnosti nebyly brusle, ale moje glády, a jela jsem v noci a hrozně rychle a taky jsem měla nějakej vozíček sebou nebo co a málem jsem na tý silnici sejmula nějaký lidi, protože nebylo vidět na krok. Btw není to poprvé, co se mi zdálo o týhle trase. Ona ve skutečnosti neexistuje, ale v mojí hlavě už se vyskytuje pár let a čas od času se mi o ní zdá. Pokaždý je v podstatě stejná. Divný. 

Pak jsem se přiblížila k vesnici, dojela na náměstíčko a tam jsem potkala jednoho kamaráda z dětství (vida, jak nám to všechno souvisí), kterej tam vypadal rozhodně mladší než jak vypadá teď. Byl příjemně překvapenej, že mě vidí, domlouvali jsme se, že zajdeme na pivo, a koukal mi hrozně na nohy – měla jsem snad kraťasy, ty glády a tlustý bílý ponožky, a z těch byl úplně konsternovanej. Měla jsem pocit, že se mu docela líbí moje kotníky a lýtka, protože si je docela překvapeně prohlížel. Taky divný. 

No, rozbory dělat nebudu, musím jít umejt barák než se ještě víc setmí. Po takovejch snech mám jít uklízet do sklepa? No, to bude teda paráda…

Tak nevím, jestli je to tím tumblrem, nemocněním, čtením nebo větším množstvím času stráveného kdesi venku vším možným filozofováním s V., ale nějak mi to tu hnije. Nebo mám aspoň ten pocit. Ale co naplat. Tenhle měsíc holt tak plodnej nebude a nejsem si jistá, jestli se to v tom příštím změní, no ale uvidíme. 

Jak se mám? Jsem plná strachu a beznaděje, ale vím, že kdesi pod tím nánosem svinstva proudí ohromný množství energie, který potřebuje ven, a až se tak stane, budu neskutečně šťastná. Snažením se o protržení tý blokády, co leží na mojí duši, teď trávím většinu času, takže na psaní mi ho moc nezbývá. Není se čemu divit. Procházím i na moje poměry silným filozofovacím obdobím, a popisování toho, co jsem včera dělala nebo jedla (uvařila jsem si svou první česnečku! :)), mi vedle toho přijde prostě nepodstatný. Anyway, pokud někoho zajímá detailnější sledování mých duchovních pochodů, nechť sleduje Enterspace nebo ať se mě pokusí vytáhnout do čajovny a vyslechnout si, co se ve mně děje. Ale předem vás varuju, je to pouze pro silně filozofující žaludky 🙂 

Jinak abyste měli aspoň trochu přehled, dnes jsme s V. navštívili přednášku o meditaci a i když některý věci, co jsem se tam dozvěděla, jsou poněkud v rozporu s názorama, který ve mně vypěstovala buddhistická knížka, kterou teď čtu, stálo to rozhodně zato. A ještě mnohem zajímavější pak jistě bude praktický kurz meditace, kam se chystáme příští úterý. Doufám, že nám do toho nic nevleze, tohle je teď pro mě opravdu hodně důležitý, až se divím, jak moc. No ale ono se zas na druhou stranu není moc čemu divit, protože někdo jako já prostě dřív nebo později musel dojít do okamžiku, kdy už to takhle nejde a kdy je třeba hledat jinou cestu. Protože jestli se neoprostím od těch miliard myšlenek, co mi probíhají hlavou každou hodinu, jestli se neoprostím od těch zničujících emocí, co mi svírají vnitřnosti každej den, tak se z toho doopravdy zblázním, tím jsem si jistá. Myslím, že nikdo by neměl tolik přemýšlet a nikdo by neměl tolik cítit. Není to zdravý, není to dobrý, není to zábava. Takže s chutí do toho meditování, už ať je to pryč. 

Tak jsem založila další blog a tentokrát je celej hezky anglicky 🙂 Ten nápad se mi v hlavě válí už několik let, jednou jsem dokonce založila anglicky psanou kategorii (to ještě na starym blogu), ale nikdy jsem se nepřiměla k tomu, abych tomu věnovala celej novej blog – zejména proto, že se znám a že sedět na dvou židlích mi nikdy nešlo. 

Ale časy se mění a po tom šílenym rozhovoru, co jsme včera dlouho do noci vedli s V., jsem pocítila nutkavou potřebu aspoň to zkusit, pustit se se svým psaním za hranice českého jazyka a zase trochu procvičit anglinu. A začít někde nanovo. A tak jsem se teda hecla, nebo jsem spíš byla hecnuta, a blog je na světě. 

Protože teď zrovna nemám chuť zkoumat nějaký nový blogovací systémy s příponou .com, vrátila jsem se na tumblr. Dneska mi sice celej den padal, ale jinak se na podobný věci docela osvědčil a myslím, že nic víc než prostor ke psaní nepotřebuju, a tudíž nemá smysl hledat něco jinýho a zdlouhavě se snažit pochopit, jak že to tam vlastně funguje, když tomuhle už jsem na kloub přišla. 

Musím říct, že první dva články mi daly dost zabrat, protože mi to pořád padalo, notes byl pomalej a k tomu ještě další technický potíže, kterejma vás nebudu zatěžovat, ale málem mi z toho hráblo, ozblášť při prvním nečekaném pádu serveru, kdy jsem přišla o celej megadlouhej článek, pochopitelně aniž bych ho měla uloženej. Prostě klasika, nic novýho pod Sluncem. 

Původně jsem myslela, že odkaz nebudu zveřejňovat, ale myslím, že pak bych těžko mohla dosáhnout svýho vysněnýho cíle – totiž rozšířit svoje ujetý filozofický myšlenky do světa – a tak mi nezbývá než vám to říct – můj nejnovější pokus o změnu světa i sebe sama tedy najdete na enterspace.tumblr.com a pokud se vám bude chtít komentovat nebo tak něco, samozřejmě s chutí do toho. Rovněž bych vás chtěla poprosit, pokud vás napadnou nějaký náměty, nějaký úplně brutálně filozofický otázky, který byste mi chtěli položit a dozvědět se na ně třeba i odpověď, tak mi to hoďte třeba sem do komentářů a já se toho zkusím nějak chopit, když budu mít chuť a čas. Ráda bych, aby to tam mělo nějakou úroveň, nějakej smysl, a myslím, že mi s tím můžete docela dobře pomoct, takže se hlavně nestyďte 😉

Jinak doufám, že to neovlivní mou činnost tady – teda určitě ji to ovlivní minimálně v tom, že se mi teď bude mnohem hůř psát, jelikož když se celej den snažím myslet anglicky, mám pak problémy přepnout zpátky do češtiny, takže se předem omlouvám za zvýšené množství hrubek, překlepů a podobných hrůzností, obávám se, že teď budu mít v hlavě větší guláš než jsem měla doteď. Hmm… guláš… mám hlad 😀

Tak jo, myslim, že včerejšek můžu opravdu bez problémů pasovat na zatím nejšílenější privát roku. Když překousnu to narušený vnímání času a prostoru a důkladně zavzpomínám (i když to je dost blbě :D), mělo to vlastně asi všechno, co taková událost mít má:

Nebudu se sázet, jak navrhoval jeden můj kamarád – už jenom proto, že se zásadně nesázím – ale myslím, že tímhle večerem/nocí/ránem/dopolednem můj chlastací pohárek opět značně přetekl a že si teď minimálně měsíc k chlastu ani nečuchnu. Což pro mě neni zase takovej problém, ostatně jsem kofolová a malinovková, ale stejně to docela naznačuje, jak šíleně blbě mi teď je, když tohle říkám 😀 

Aby toho nebylo málo, ztratila jsem hlas a bolí mě v krku i za krkem (co se to tu v noci dělo?), taky jsem poněkud nevyspalá, dneska díky tomu přijdu o Sázava Fest, kam jsem mohla jít zadarmiko (bohužel na to fakt fyzicky nemám), a ještě tu ráno došlo k menšímu trapasu (teda aspoň pro  mě), když jeden z borců objevil ráno u postele cosi, co by žádnej borec u holky objevit neměl 😀 No, ale whatever, jsme lidi a i ženská má svoje potřeby, no ne? 😀 

Ještě bych chtěla dodat, že momentálně cítím jistej velkej posun ohledně V.. Posun směrem, kterej jsem naprosto neočekávala, byť nějaká moje část si to jistě trochu přála a pořád nad tím přemýšlela, a s kterým si nějak nevím rady. Teda ne že bych nevěděla, co můžu očekávat sama od sebe, ale nevím, co můžu očekávat od něj, a toho se bojím. Jsem nastražená, uši našpicovaný, a čekám. Čekám, co bude, jestli něco bude, a co z toho.

Trochu mě unavuje, jak se všechny vztahy kolem mě tak hrozně rychle zvrtávaj v něco, co se naprosto nedalo předvídat. Jeden moment někoho nemáte moc rád a o minutu později je vám ho tak strašně líto, že byste se pro něj roztrhali. Jeden moment (už téměř bez lítosti) vzpomínáte na krásný noci s V. a v druhej si jeho ruka najde vaše vlasy a začne je hladit. Jen tak, jakoby nic. A ono třeba nic, ale stejně je to krásný. A v tom právě vidím ten posun. Že se z toho dokážu radovat. Že mě to teď tak neničí (nechci řikat „už neničí“, protože jak se znám a jak znám jeho, zejtra to zase můžu vidět jinak). Že už mu to pohlazení dokážu oplatit, aniž bych u toho cítila ostrý jehly v srdci a svírání žaludku. Aniž bych se musela přemáhat k chabýmu úsměvu. Aniž bych ho uvnitř tak strašně nenáviděla a milovala zároveň. Jsem prostě svobodná, aspoň pro tentokrát. 

Btw. když si to tak přeberu, včera jsem měla šanci rozdat si to se dvěma ženskejma a třema chlapama (jako ne dohromady – i když… no :D), to je docela dobrá bilance na jeden večer, i když k ničemu významnýmu nedošlo. Že by zabrala nová barvička? 🙂 Nebo těsný tričko? Můj přirozený šarm? 😀 I’m too sexy for my shirt! >:)

Už nám tu zase vrtaj. To by jednomu hráblo. No, taky k tomu nemám daleko. 

Co bych vám tak řekla? Jsem nějak mimo, myšlenky mi v hlavě víří jako splašený a já nejsem schopná některou z nich uchopit a napsat něco smysluplnýho. Ostatně mi to tak připadá už aspoň dva tejdny. Třeba i napíšu článek, kterej se mi líbí nebo kterej se líbí někomu jinýmu, ale celkově vzato z toho zase takovou radost nemám. Čím to? 

Trávení času s V. je pro mě stále dost obtížnou stránkou života. Zdá se, že ve mně pořád cosi krvácí a pořád mě to nutí do něj rejt nebo mu dávat najevo věci, který bych mu najevo dávat neměla nebo který prostě nemá smysl nakousávat. A stejně mi to nedá. A stejně si pak nakonec zapálim cigaretu. Aby věděl, že můžu. Jako by ho to snad zajímalo. 

Včera povídal cosi o sexu s ex. Takovej starej ošuntělej vtip. Ale hlodá to ve mně. Nebudu tak naivní, abych si myslela, že mluvil o mně, kor když na autobus doprovází úplně jinou ex, ale stejně nad tím přemýšlím. Co by, kdyby… a jak mě bolí, když jí věnuje víc pozornosti než mě. Jsem debil, já vim, že se znaj mnohem dýl než my dva, ale stejně. 

Jeden můj kamarád našel po dlouhém hledání slečnu. Mám z nich obou radost, ale nedá mi to, abych trochu nezáviděla. Ani ne tak jim konkrétně, ale všem těm, kteří skutečně našli vzájemnou lásku a mají někoho, s kým můžou sdílet svůj svět. Chybí mi to. Někdy mě zaplavuje pocit samostatnosti a svobody, ale vzápětí mě stejně přepadá nejistota a pocit, že jsem jenom jedna půlka. Zvláštní, jak se můj život vždycky točí kolem někoho. A když ten někdo odejde, trvá mi to až nezdravě dlouho, začít bejt zase kompletně sama za sebe. A když k tomu dojde, zase mě to začne štvát a toužím být tu pro někoho. Obávám se, že můj život bude stát pěkně za hovno, jestli se tohle nezmění. 

Když jsme u toho měnění, čtu teď hodně filozofickejch knih, teď jsem konkrétně uprostřed jedný o buddhismu a přemýšlím. Přemýšlím o těch slovech a názorech na svět a říkám si: je jasný, že takovej náhled na svět by mě zbavil vší bolesti, kterou neustále prožívám, všech emocí, co se mnou třískaj, a všeho strachu, kterej mě ochromuje. A je dost možný, že bych si ten náhled dokázala aspoň na čas naordinovat. Ale byla bych to pak já? A kdo jsem vlastně já? Jsem přecitlivělej prokrastinik nebo jsem nějaká úžasná bytost, co dokáže velký věci, když má tu správnou motivaci? Jsem vyhaslej uhlík nebo doutnající pochodeň, která ještě zapálí nejednu další? Buddhista by řekl, že nic jako já neexistuje. Že všechno se mění, a tudíž není možné popsat nějakou naši neměnnou podstatu. Ale týhle části jejich filozofie se bojím nejvíc. Když celej život tak lpíme na nějaký naší vlastní identitě, obzvlášť já, která pořád hledám nějaký svoje já, co by se mnou provedlo, kdybych s tím hledáním najednou přestala? Kdybych přijala fakt, že už za pět minut budu něčím úplně jiným, a že je tudíž všechno možné? Kdybych otevřela oči všem těm možnostem, na který jsem doposud jenom mžourala? Svůj život si dokážu představit někde úplně jinde, úplně jinej, opravdu dokonale šťastnej, bez všech materiálních statků, bez přehršle peněz a kontaktů, bez hospod a vysokoškolských titulů, opravdu si dokážu představit sebe sama, jak odjedu někam daleko a najdu tam klid. Udělám to ale někdy? Je tohle mým osudem? Trápit se tak dlouho, až mi dojde, že to všechno bylo jen cestou k pochopení vyšší pravdy, a sice že o tomhle život opravdu není? Stává se ze mně buddhista nebo prostě jenom melu sračky? 

Tak jsem o zub chudší. Nakonec došlo na mý slova a sedmička, která mě trápí už snad půl roku, musela ven, aby uvolnila místo na svět se deroucí osmičce. Tak snad už budu mít opravdu pokoj. 

Musím říct, že aspoň pro tentokrát byla návštěva u zubaře dost v pohodě, a to zejména kvůli jednomu faktu – že mě doprovázel pan Ex. Abych podpořila tohleto naše nově vznikající přátelství, odteď mu budu říkat V.. Myslím, že je načase přisoudit mu v mém životě jistou pozici, kterou ta stará přezdívka moc nepodporuje – a sice pozici dobrého kamaráda. 

Cestou k zubaři jsem jela v trambaji s týpkem, kterej si nejdřív zpíval (a docela dobře), a pak začal nahlas mluvit a vyprávěl úplně šílený storky o svojí přítelkyni, o svym životě, jak mu vojna zkurvila život (jeho slova), jak ztratil nejlepšího přítele, jak je přátelství důležitá věc, jak se k němu všichni chovaj jako k debilovi, jak ho nikdo nechápe a jak po něm jde policie, jak mu někdo „zabil tygra a koalu a ukradl hady“, jak snad on sám někoho zabil, jak mu dávali elektrošoky, no prostě šílený věci, který většinou zněly dost rozumně, až teda na to, že mluvil sám k sobě. V tu chvíli mě napadla taková bláznivá myšlenka, jak si tam tak vyřvával a nikdo mu nic neřek, ačkoli to všechny zjevně obtěžovalo – že on si tady klidně může mluvit o takovejch hrůzách a nikoho to vlastně nezajímá.  Všichni myslej jen na to, jak jim vadí, že ten člověk mluví, a poslouchaj ho jenom proto, že musej. I kdyby prohlásil, že někoho zamordoval nebo že se sám jde zabít, stejně by všichni dál koukali na druhou stranu a počítali stanice do tý svojí výstupní. Protože co na to jako máte říct, když si takovej magor povídá sám se sebou? Co můžete dělat?

Mno nic, to je z dopoledních myšlenek asi tak všechno, teď jdu něco sežrat, jestli mi to krvácející dáseň dovolí, a pak si asi lehnu, protože mě hrozně bolí hlava. A k večeru možná plavání s V., kdoví. Sakra, už se zase vídáme nějak často. A teď mě tak napadlo, že náš vztah by se teď dal perfektně vystihnout slovem „sourozenecký“. Dvakrát po sobě se mnou šel k doktorovi, chová se ke mně hezky a dělá v podstatě všechno to, co jsem potřebovala, aby dělal předtím. A já jsem ráda. Protože to potřebuju pořád, tu podporu a pomoc. Ale nic víc v tom není. Ani u něj, ani u mě. Je to prostě můj druhej brácha. Divný.

Poslední dobou kolem sebe pořád slýchám věty jako:“Dneska je divnej den“ nebo „Dneska se mi nic nechce, zase takovej unavenej den“. Myslim, že takhle na podzim je to normální, takže obvykle nemívám potřebu to komentovat, ale dneska si přisadim, dneska je fakt divnej den. 

Nevstávala jsem levou nohou, ale bolavym zubem, a protože se u mě tyhle potíže zastavujou častějš než návštěvy, čapla jsem bez rozmyslu telefon a objednala se k zubaři. Na prokrastinaci se musí tvrdě, obzvlášť pokud jde o zdraví. 

Sestřička mě objednala hned na čtvrt na dvanáct, a tak jsem ještě předtím stihla zajít k obvoďačce s ampulkou ranního biologického materiálu na kontrolu po zánětu močových cest – ukázalo se, že léčba byla úspěšná (no, aspoň něco) – a pak už jsem pádila. Tedy až po tom, co jsem na fb hodila prosbu o doprovod. Na tu pak k mému nemalému překvapení zareagoval pan Ex, a nakonec to dopadlo tak, že mě doprovodil do Vysočan na rentgen a pak jsme společně jeli na exkurzi po Suchdole. Zezačátku mi tam bylo hodně úzko – všude tolik studentů, menza… nesnáším veřejný prostory s davama lidí, obzvláště veřejný jídelny a menzy – ale později, když jsme si sedli v místní putice na pivo, se mi udělalo líp. Byla jsem ráda, že se ozval, i když to pro mě nebylo vůbec lehký, bejt s nim. 

Asi nikoho nepřekvapí, že se mi přitom hlavou honily tisíce myšlenek a moje zmatení narůstalo téměř do astronomických rozměrů (Proč se najednou tak stará? Co mi chce říct? Proč se na mě tak dívá? Nad čím přemýšlí?). Celou dobu jsem čekala, kdy z něj konečně vypadne to, co ho evidentně tak pálí na jazyku. Tušila jsem, že to bude něco dobrýho, že přijde něco, co mělo přijít už dávno, a měla jsem z toho divný pocity. Měla jsem pocit, že cokoli řekne, už to bude zbytečný. A měla jsem pravdu. 

Ne že bych nebyla ráda, že mi řekl, proč spolu nemůžeme bejt, spíš to na mě nemělo efekt. Jeho názor, že se k sobě nehodíme, nesdílím a ani ho nemůžu měnit, takže je to pro mě v podstatě zbytečná informace, byť jsem ráda, že jsem to konečně slyšela z jeho úst. Ale přišlo to už moc pozdě. 

Chtěl po mně, abych mu řekla, co mám na srdci. No jen si to představte. Hnusnej šedej den, zima jak v psírně, poprchává a on po mně najednou po tom všem chce, abych mu řekla, co mám na srdci. A já na něm nemám nic. Jen vrstvu zvětralý hlíny, prachu a bordelu, kterej nemám jak smést a po tom všem už to neumím ani zformulovat do nějakejch rozumnejch myšlenek. Vypsala jsem se z toho tady a to mi stačilo. Teda nestačilo, ale byla jsem smířená s tím, že víc nedostanu. Tak dlouho jsem věřila tomu, že ho moje existence naprosto nezajímá (ačkoli přijmout ten fakt mě stálo obrovský úsilí a silně mě to poznamenalo), že slyšet teď od něj naprostej opak je pro mě víc než matoucí. Srdce to nezvládá, a tak se vypíná. Blahoslavená i prokletá budiž skotomizace. 

Prostě už mu to nemůžu říct. Nevím co. Nevím proč. Měla jsem slzy v očích a a taky se mi třásly ruce, ale to už jsou jenom takový zbytkáče po všem tom trápení, už to nemá grády. Už to neprožívám. Vydávat vůči němu nějaký emoce pro mě ztratilo smysl, a tak to nedělám. Nemůžu. Je jedno, kolik spolu strávíme času nebo kolikrát mě vytáhne na brusle, protože nic dalšího nemůže být. I kdyby nakrásně změnil názor, i kdyby mu nakrásně došlo, že ta všechna jistota, kterou u mě měl, mu chybí, že mu chybí bejt se mnou, a že ho štve vidět mě s jinýma klukama, nic dalšího by už nebylo. Já bych chtěla, ale… já bych nemohla. 

Vidím to na sobě pokaždý, když jsme spolu. Je mi z něj zima, najednou v sobě nemám žádnou radost, jen zlobu, smutek a zoufalství. Cítím se zlomená. Propadám nihilismu a přestávám nějak vnímat a cítit. Zas to bezpečnostní opatření na s. 

Třeba teď, když je daleko, dokážu si naprosto živě představit, jak ho objímám, nos tisknu k jeho tváři a zhluboka dýchám. Cítím, jak voní, cítím jeho teplo a objímám ho s takovou láskou, že mám chuť brečet. Ale to jsou jenom představy. Když ho pak obejmu ve skutečnosti, je to to nejsušší objímání, jaký si dovedete představit. Nebere mě to, nezajímá mě to, za minutu už nevim, že se to stalo. Prostě blok. A to je to, co mě mrzí. Že jsem si ho kvůli němu musela vypěstovat. Že jsem v sobě musela vypěstovat tolik bezpečnostních opatření a změn, že už to ani nejsem já. Že i když nějakou jeho esenci, nějakou vizi, kterou o něm mám, pořád k smrti miluju, jeho fyzická přítomnost je pro mě náročnější než jeho nepřítomnost a nic dobrýho z ní nemám. Protože se po právu bojím něco cítit, a přitom se celou svou bytostí upínám k představě, jak vedle sebe ležíme třeba na polštářích v čajovně a v tichu, beze slov a bez myšlenek jsme spolu. Opírám si hlavu o jeho rameno a on mě pevně drží kolem ramen. Ne protože se milujeme, ne proto, že bychom se k sobě chtěli vracet, ale proto, že je nám takhle dobře. Dvěma lidem, co si to vyřikali a co si za pár chvilek půjdou každý po svém, ale teď, v tuhle chvíli jsou tu jen jeden pro druhého. Může se to někdy stát? Může tu ještě někdy být takhle pro mě? Může mě ještě někdy obejmout tak vroucně jako jsem já objímala jeho? 

Řekl mi, že onehdá ve Vagonu pocítil jistý šťouchnutí, když viděl, jak jsem se seznámila s panem Potetovanym. Usmála jsem se, ale chtělo se mi křičet. Kolikrát jsem v noci skučela do polštáře s představou, že ho naprosto nezajímá, co kde s kým dělám, že jsem mu volná a že na mě ani nežárlí. Že mě má prostě jistou, a tak jsem mu fuk. Kolikrát jsem na něj přímo křičela v myšlenkách, aby proboha aspoň nějak dal najevo, že mě chce mít jenom pro sebe. A nic. Bylo mu to jedno a teď, po dvou měsících si najednou přijde s jakymsi šťouchnutím žárlivosti a že mu v tu chvíli leccos došlo. No dobrý den. Ale mně už je to jedno. 

„Žij tak, jak chceš žít, buď sama sebou, bla bla bla.“ Ale kdo jsem já? Moje rovnováha je teď vychýlenější než kdy dřív, moje nálady se mění mnohem rychleji a nápadněji než jsem sama zvyklá a moje mysl se toulá kdesi v jiných sférách. Chovám se jinak, než jsem zvyklá, dělám divný věci, najednou mě rozněžňujou zvířata a děti, mnohem víc lpím na duchovních záležitostech a vůbec nevím, jestli jsem to já nebo kdo to sakra je. Cítím se strašně nemocná. A nevím, jak se mám uzdravit. 

Jsem zpět z třídenní burzy v Tišnově a mám dost. To byl zase flám 😀 Teda samozřejmě nejen to. Tři dny práce (prodej indiánských šmuků a zkamenělin), chlastu (ořechoviceeee!) a nemravných vtípků (čtyřicátníci se nezdaj), tři vynikající večeře, jedno úchvatný dítě (chci holčičku!) a jedna naprosto dokonalá černá kočka, přesněji řečeno kocour. Zamilovala jsem se. Hrozně. 

Samozřejmě že foťák jsme nechali doma, a tak vám nemůžu hodit ani fotku onoho Mikešátka, ani tu krásnou holčičku, se kterou mi to tak slušelo (:D), ani svůj sobotní „look“ – penzion, v němž přespáváme, vlastní dva mladí manželé (rodiče toho sladkýho andílka) a ta pani je mimojiné přes přírodní mastičky, zdravou stravu a „vizážení“ (jeez, to je slovo :D). Zkrátka a dobře má doma kuférek, kterej má asi tak metr na vejšku a je plnej make-upů, pudrů, stínů, řasenek a dalších zlepšovátek, a s těma se v sobotu ráno vyřádila na mně a mámě, a tak jsme obě toho dne byly k nepoznání a pánům v okolí se lýtka zapalovala dvakrát tolik co normálně 🙂 (jeden mladej hošík od vedlejšího stolu se mi dokonce styděl nabídnout buchtu, a pak když mi ji jeho máma přinesla za něj a omlouvala se, že prej se mu líbim a že se mě bojí, sednul si o židli dál, koukal jinam a strašně se červenal, což mi přišlo absolutně cuuuute :D). Jak řikám, škoda, že nebyl ten foťák. Btw – tímto oficiálně beru na milost modrou barvu. Dlouhý roky jsem ji nesnášela, ale zdá se, že už jsem do ní zase dorostla – navíc mi ty modrý stíny zjevně fakt hodně slušely 😀

Takže burzu hodnotím velmi kladně – na to, že se mi tam vůbec nechtělo, to byla paráda (až na bolavej zub), navázala jsem tam lecjaký zajímavý styky (na co zase nemyslíte :D) (i když ten chlapec, co se dneska ráno ochomejtal okolo našeho stolu s lahváčem piva a pak na mě mrkal a ptal se, jestli jedu na burzu do Písku, byl k sežrání :D) a mám i něco vyděláno, takže super 🙂 Večer mě pak navíc velmi mile překvapil kamarád, kterýho jsem dlouho neviděla a kterej mi napsal smsku, že by mě rád aspoň na dvě minuty viděl. Sice toho mám po těch třech dnech víc než dost, ale taková nabídka se neodmítá, a tak jsem souhlasila a víte co? On prej že ho znepokojily moje fotky z Halloweenu, že jsem mu na nich připadala divná a že mě chtěl vidět a dát mi čaj, aby mě potěšil. Ten čaj se jmenuje „Pohlazení duše“ a já myslím, že to mluví za všechno. Samozřejmě mě to zase patřičně dojalo, takže hned po sprše si ten čaj jdu udělat a budu u něj přemýšlet o tom kouzelnym človíčkovi, kterej mi ho přinesl, a proč jich na světě neni víc. Jak je možný, že někdo toho tolik pozná z jediný fotky, zatimco jinýho to nenapadne ani po padesáti osobních setkáních?

No, dneska mám teda náladu… nebudu se radši rozepisovat o tom, jak jsem se poučila z vlastních chyb (některý věci se můžou tvářit jako že jsou vaší přirozeností, ale dřív nebo později zjistíte, že vůbec ne a že vám to akorát ubližuje) nebo jak vzteklá jsem z pitomý nefunkční techniky (nechybělo moc a ta tiskárna letěla z okna). Vlastně se radši nebudu rozepisovat o ničem. Zas mám v hlavě tisíc myšlenek a neumim je zformulovat – oprava, umim, ale tady to nejde. Chjo. Zase jsem v kleštích. Tyhle blogy… člověk si to založí, aby se tu mohl vypsat, a časem se vždycky dopracuje ke stavu, kdy to nejde. Stoprocentní upřímnost je prostě něco, co na internet nepatří, neboť se vám to vždycky vymstí.

Bolí mě, co provádím. Bolí mě vědomí, že to jinak nejde. Bolí mě žít bez lásky, protože to neumim. Je to jako byste mi najednou strčili hlavu pod vodu a nutili mě dejchat jí místo kyslíku. Prostě to bolí a já se v tom topím. A stejně si nedám pokoj a dál budu zkoušet svoje limity. A jejich limity. Kam až to dojde? A co si mám myslet, když mě pan Ex vytáhne na vyhlídku, abychom tam koukali na něžnej západ Slunce? Co si mám myslet, když si sedne tak blízko ke mně a prohlíží si mě? Co se na mně snaží vidět? A co vidí?

Nemůžu vám říct všechno. Ani si nemůžu postěžovat, jak strašně mě mate chování některých příslušníků mužského pohlaví v mém okolí. A to jsem si myslela, že jsem se jim dostala na kobylku. Zatím ledatak na koníčka.

No ale abych to držela nějak v mezích – vlastně můžu jen napsat, že po včerejším hudebním dýchánku s panem Potetovanym (zjišťuju, že na elektriku bych nemusela bejt tak marná) jsem byla inspirována k činnosti basové a naučila se nehoráznou horu dalších písniček, mezi nimi třeba Pain od Three Days Grace, Fireflies od Owl City nebo Foxy foxy od Roba Zombieho (no, na tom se neni co učit, celou dobu tam hraju dva tóny :D). Hrozně mě to chytlo a nebyla jsem schopna přestat, tak jsem dneska hrála asi do šesti večer, pak už mě rozbolely lokty a zápěstí a táta začal naznačovat, že to mám ztlumit. Zrovna když mě popadne taková basácká energie. Pche. Tohle prostředí ve mně dokonale zabíjí veškerý zárodky tvůrčí činnosti.

Kdybych tak mohla vyklopit všechno, co mě trápí, do těchhle řádků… nebo ani ne tak trápí, ale prostě že na to nemůžu přestat myslet. Ale nejde to. Snad jen – učím se. Stávám se někým jiným. Někomu se takhle možná líbím víc, ale já se nějak nepoznávám. V některejch věcech jsem silnější, ale v jinejch mám pocit, že skáču po polystyrenovejch kostkách, co se pode mnou potápí do hlubokýho jezera plnýho bůhvíčeho. Zejtra jedu na tři dny pryč a mám pocit, že tam, kam jedu, bejt nemám. A nějak nevim, kde bych měla bejt. Cítím se jako mimo vlastní tělo, jako bych byla někdo jinej v mym starym těle a moje pravý já bylo zavřený někde v jiný dimenzi a snažilo se vrátit do mojí hlavy. Nechci znít pesimisticky, ze spousty věcí mám vážně radost, ale jsem zmatená. Už dlouho jsem se necítila takhle nejistě. Co to se mnou je? A kdy to přejde?

A ke všemu je mi celkem buřt, že vám sem píšu i tohle málo. To by mi buřt bejt nemělo. Somebody get me through this nightmare, I can’t control myself. So what if you can see the darkest side of me, noone will ever change this animal I have become. Help me believe it’s not a real me, somebody help me tame this animal.

Woohoo! Všechny tři články, který jsem psala na téma Halloween, se dostaly do výpisu 37 nejlepších (z 750 celkem), a jeden z nich byl dokonce označen jako tip 🙂 (těch bylo dohromady 6) Hodně dobře já 😀 

Vůbec koukám, že se mi tu docela zvedl počet komentujících (navštěvujících teda taky, ale to mě zase tak nezajímá*), z čehož usuzuju, že se vám tu líbí a že mám asi nějaký plodný období nebo co, jinak si to nedovedu vysvětlit 😀 Obvykle ty moje hlody zase tolik lidí neberou, takže jsem za to fakt ráda. Za sebe i za vás 🙂

Jinak dneska jsem měla zase jednou zajímavej den. Ráno jsem šla do práce, že budeme s kolegou jako telefonovat. Toho jsme nakonec moc nezvládli, ale já i těch pár jím obvolanejch lidí považuju za úspěch a věřím, že tohle je jediná cesta k tomu, aby to opravdu fungovalo. Že se musíme scházet častěji (takže jsem ho hned dokopala ke spichu ve čtvrtek, kdy dáme repete) a makat, makat, makat. Žádný prostoje.

Po telefonování a spoustě tlachání jsme šli na kafe nad knihkupectvím, kde tlachání pokračovalo (objevila jsem tam naprosto úchvatný zápisníky, jeden chci bezpodmínečně k Vánocům!), a pak jsme si udělali výlet na Barandov, kde jsme navštívili jednu lékárnu, pro kterou teď dělá kolega nabídku, tak abych věděla, jak s nima komunikuje. Bylo to pro mě přínosnější než všechny dosavadní páteční porady, protože jsem konečně viděla, jak to naživo funguje, a právě to „JAK“ je pro mě strašně důležitej bod. Protože ať mi do hlavy nasypou jakýkoli množství informací, stejně pak obvykle ztroskotám na samotnym kontaktování klienta, protože prostě nevím, jak na to a co říct. Ale to se změní, jen počkejte 😉

Po návštěvě lékárny a předání pár firemních dárků (trocha business vlezdoprdelingu neuškodí) jsme se rozloučili a já jela domů, unavená, nadšená a s plným pracovním úkolníčkem. Je toho tolik, co musím do čtvrtka zmáknout, že se obávám, že ani zítra si moc nepospim (začínám si na to ale zvykat, což je dobře. Taky jsem včera šla dost brzo spát a dneska to vidím podobně). Čas mám jen do tří, kdy mám rande s panem Potetovanym (ukázalo se, že neměl zapojenej komp ani telefon, takže se neměl jak ozvat, nicméně jeho zájem, zdá se, trvá). No, rande… Jdeme prostě ke mně a budeme se snažit o nějakej jam s kytárou a basičkou a možná i klavírem. Řikám snažit, protože on na nic neumí a já si zrovna dneska musela připosrat palec na pravý ruce, takže hraní asi nebude úplnej med. Ale to se zmákne 🙂

Po randeti si pan Potetovaný odnese zmíněnou kytáru na pár dní k sobě, aby se mohl hezky učit (šikovně si pojišťuju, že ho ještě uvidím :D), a pak už hurá k Shadowovi 🙂 Teda nejdřív ke mně, aby si pohladil kočky a pozdravil rodinu, ale pak půjdeme hezky k němu a – no ale to už sem nepatří 😀

Jo a pokud jde o ten prst, tak ten jsem si zrasila při bruslení, na něž mě dneska opět vytáhl pan Ex, a musím konstatovat několik věcí:

Naopak, témat máme víc než dost a dokonce i takový to příjemný mlčení nám jde docela dobře (což je podle mě obrovsky důležitej aspekt komunikace, bohužel často opomíjenej).

Myslím, že jsem chytla vítr do plachet a že po dlouhý době přišlo zase trochu stoupavý období. Neřikám vyloženě šťastný, na to jsem příliš pověrčivá a nechci to zakřiknout, ale víte co? Dneska šťastná jsem. Bolí mě záda, jsem uchozená a už v půl sedmý tady usínám, mám ovázanou ruku a na zádech mě koušou ostříhaný vlasy, mám hlad, strašně moc práce a zoufale málo času na přátele a sama na sebe, ale to všechno mě činí tak šťastnou, že se to ani nedá popsat. Ne nadarmo se říká, že nemít co na práci je to nejhorší, co se člověku může stát. Jsem ráda, že tím už dva týdny opravdu netrpím. Konečně.