Rubrika: co se mi honí hlavou

Tak máme čtyři koťátka! 🙂 Narodily se, houstičky moje, včera večer, a já se můžu na jednu stranu vzteknout, že jsem u toho nebyla, ale na druhou si řikám whatever, hlavně že jsou. A jak vypadají? 

Inu, tentokrát jim Nestlé předala, co mohla, protože čtyři z nich jsou po ní zrzavý a jedno vypadá jako modrý – ale tím si zatím nejsme jistí, jelikož podle nějakých pravidel genetiky by se tam modrá neměla kde vzít – a zdá se, že minimálně ti tři jsou kluci. Máma hysterčí, že se toho nezbavíme, protože kocouři se hrozně špatně prodávají – což je zvláštní, protože takovej vykastrovanej kocour nikde neznačkuje a je mnohem přítulnější než kočka – a táta nevrle hlásá, že je zvědavej, co s tím budeme dělat. No, to my taky. 

Fotky vám sem ještě nedám, ježto jsou zatím ve foťáku a já nemám moc času na stahování. Letím dneska na další pracovní trénink, a to už docela za chvíli, takže to budu muset rychle docvakat, natlačit do sebe housku (jak já nesnáším snídání pod tlakem) a trochu se vyfiknout. Na nějaký opáčko nemám čas, ale snad ho nebude moc zapotřebí. Chtěla jsem sice zestručnit mou včerejší verzi, jelikož mi bylo řečeno, že strašně moc mluvim a drmolim (a to jsem si tam dávala přestávky a ke všemu jsem říkala podle mě vpodstatě totéž co maník z CD, z něhož jsem se to učila – no ale zřejmě platí, že když dva říkají totéž, není to totéž. Jemu teda určitě nikdo nevyčítal, že moc mluví), ale to holt asi budu dělat až odpoledne. Stejně mě jímá hrůza, že se to všechno nestihnu naučit a říkat to tak, abych si v tom byla jistá. Ale mám aspoň v hlavě pár nápadů, jak to teda zestručnit a ořezat, aby to nebylo na hodinu. A ty nápady mě aspoň trochu uklidňujou. 

Jinak teda ale vůbec klidná nejsem. Včera večer mě z toho úplně rozbolelo břicho a doteď to nepolevilo. Ale aspoň mi není až tak špatně jako obvykle. To přijde později. Možná cestou do pitomýho Žďáru, kde ta certifikační zkouška bude probíhat a kam vůbec nevim, jak se dostanu. Dvě hodiny vlakem? Další záchvat paniky. Nesnáším vlaky! Nestihnu to! Vlezu do špatnýho vagonu, kterej se po třech stanicích odpojí a pojede opačným směrem! ÁÁÁ… 

Anyway – rozšiřte prosím zprávu, že jsou tu k dispozici čtyři sibiřská koťátka s průkazem původu a že kdo by je chtěl, ať se informuje u mě nebo na www.peridot.cz, což je webovka naší chovný stanice. Do odběru je teda ještě daleko, ale určitě není problém domluvit se na nějaký návštěvě za účelem podívání se. Zatím s nima teda neni velká sranda, ale stejně jsou to ňuňánci 🙂 Já bych na ně mohla koukat furt. Tak zatim, guys. 

Tak jsme včera byli v čajovně. Konečně jsem se taky jednou dostala mezi lidi. A přišlo zajímavý zjištění a sice že my se asi vůbec všichni vídáme hrozně málo. Jeden se hrozně diví, jak jsou ostatní malí, malí se diví, jestli on nám nějak nevyrost, ta neví, že ten má práci, ten zas neví, že té řezali pihu… my se prostě najednou nějak vůbec neznáme O.o

V čajovně to ovšem bylo fajn. Obě šíšy tentokrát stály víceméně za prd, ale čaj byl dobrej (i když obvykle se mě ptaj na slazení a tentokrát se neptali, takže jsem to pila neslazený a moc mi to nechutnalo – ale zase ptát se na cukr se mi nechtělo, jelikož chlapci čajovníci se mi zdáli poněkud strohý a nepříjemný (což jsou slabý slova) a měla jsem pocit, že kdybych se jich na to zeptala, rovnou by mě někam odklidili za to, že porušuju čajovnický pravidla), no a hlavně ta společnost byla příjemná. Místní čajovníci se nám teda předvedli v ne úplně nejlepším světle, ten jeden je nějakej hrozně namyšlenej a divnej a furt nás chodil velmi teatrálně upozorňovat, že u nich se končí oficiálně v deset a že za půl hodiny už zavíraj a jánevim co ještě, z čehož mě poněkud zamrazilo. Pořád jsem si musela říkat wtf?, vždyť já tam chodim dlouhý roky a sotvakdy jsem odtamtud odcházela před jedenáctou. A nikdy nám nikdo nic neřekl, naopak se na nás usmívali a v životě mě nikdo neupozorňoval, že už budou zavírat a že „se teda milostivě zeptá kolegů, jestli maj ještě náladu rozdělávat nám druhou šíšu, ale že na sahlep teda zapomeňte“. Když nám tohle oznamoval, málem mi upadla brada. No kde to sakra jsme? 

Nemluvě o tom, že hned na začátku, když za náma přišel jinej hoch, nám tohodle pořád ze srandy dohazoval, a když jsem pak ze srandy nadhodila, že bych ho brala, ten týpek za chvilku přišel se na to zeptat a na mou odpověď, že jsem to byla já, kdo se ptal, řekl „No mně to bylo jasný“, otočil se na podpatku a odešel. Co tim chtěl kurva říct? 😀

V neposlední řadě se nás dost nevybíravym způsobem ptal, komu už bylo osmnáct, načež jsme se mu docela vysmáli, jelikož naše věková kategorie je už o něco vyšší, no ale nevadí. Vypadat mladě je výhra – i když samozřejmě jak kdy, třeba mě to celkem štve, protože se mi to nehodí k práci. Nj, nenaděláš nic. 

A tak jsme teda měli dvě nicmoc šíšy a hodně presu z toho, jak jsme se snažili už teda vypadnout – zajímavý, že vedlejšímu stolku ani jednou nic neřek, a přitom to podle mě žádný jejich kamarádi nebyli, prostě jen další zákazníci. Co se mu na nás asi nelíbilo? 

Po čajovně nás dva členové výpravy opustili a my ostatní jsme se ještě zastavili v nejbližším pajzlíku na jedno pivečko (pozor, hlášení, fakt jsme měli každej jen jedno!) a trochu povídání na témata „perličky ze žákovských knížek“ a „historky ze školních let“. Ke konci jsem z toho všeho dostala hroznej záchvat smíchu – prosimvás víte, jak dlouho já už neměla pivo? Nevíte? Já taky ne, ale bylo to sakra dlouho – a jakmile jsem všechny vyprovodila na trambaj, už jsem si to metelila domů a tam jsem nezvykle rychle usnula – teda až po druhym odskočení si, do tý doby mi nějak nešlo zabrat, njn, pivo. 

A večer zakončily – jak jinak – další zcela nepochopitelný sny, který mám skoro pocit, že už se mi zdály, nebo aspoň že lokace byla stejná. A jinak tam byli nacisti, co nás (asi čtyři lidi) obklíčili někde v lese a pak nás chtěli upálit (Dizzy, to ten tvůj zkurvenej kabát :D), ale zároveň to bylo všechno jen naoko, takže jsme se zase moc nebáli. Pak jsme se pohybovali v okolí naší chaty, myslim, a byli tam lidi ode mě ze základky. Tam se zase hrála nějaká hrozně divná hra a já během ní měla dělat, že jsem v bezvědomí, ale všichni to zkazili tím, že si z toho utahovali a odmítali hrát svoje role, a tak jsem byla za debila a brzo jsem toho nechala. A pak se mě jeden bejvalej spolužák ptal na něco jako jestli by na mě směl sahat nebo co a pak se tam připletla sejrová pizza a nakonec jsem byla zase v tom lese a přišli tam dva obři, který se tam usadili a nejdřív mě chtěli sežrat, ale nakonec jsem se schovala v takový lesní chatce a oni mě nechali žít s podmínkou, že jim budu shánět další jídlo a že si s nima budu povídat. Nebo tak nějak, já už fakt nevim, co se mi to v tom snu všechno objevilo, hlavní ale je, že se mi dobře spalo a že mě štve, že jsem musela tak brzo vstát, protože bych zrovna spala až do oběda 😛

Nj, jenže to nějak nejde, nebo spíš mám pocit, že to nejde, a už kvůli tomu pocitu bych si to neužila. Jednak jsem celej víkend odkládala studium na páteční zkoušku a dneska mám další trénink, kde teda nejspíš budu za úplnýho idiota, a taky jsem byla zaúkolována falšováním úředních dokumentů a jejich doručením do místa určení, ačkoli se mě to vůbec netýká 😀 Mne, zase tak vážný to snad nebude, ale stejně se mi to nechce dělat, nemám ráda, když na mě někdo háže svoje povinnosti a automaticky počítá s tím, že to udělám, protože je můj nadřízenej nebo co. Ale nevermind, mám to za rohem, takže co bych to neudělala. Jen se vždycky cítím jako by mě někdo zradil, když mi přidá nějakou položku do mýho to-do listu a když kvůli tomu všemu musím vstávat dřív než v deset. No ono vůbec, poslední dobou spim furt do oběda a dnešní budíček na osmou ještě asi bude mít následky. Inu, jdu teda něco dělat, ať to vstávání aspoň nepřijde vniveč. Majte sa.

Tak jsem dneska zase po dlouhý době trochu malovala. Původně jsem teda zamýšlela něco úplně jinýho, ale bohužel moje starý tempery už poněkud dosloužily, většina z nich je totálně ztvrdlá a už mi došla i bílá, kterou jsem dneska právě hodlala použít na ztvárnění jedný meditační vize, takže jsem byla nucena uchýlit se k nouzovýmu plánu a když už jsem ten papír tak krásně nafialověla, bylo třeba vymyslet něco jinýho, čím ho zaplním. Jediná dostupná barva byla světle modrá a když jsem tak do toho papíru koukala, najednou jsem věděla, že chci namalovat srdce. A vem to čert, že srdíčka obvykle malujou šťastně zaláskovaný lidi, vem to čert, že se blíží ten ***** Valentýn a že ho zase prožiju sama. Veškerej ten bojkot ve mně prostě dneska opadl a já chtěla to srdíčko namalovat, ať si řiká kdo chce co chce. No a co že nemám přítele, kterej by mi byl oporou, když už mi dochází dech. No a co, že k zbláznění miluju někoho, kdo mi to nikdy nebude moct oplatit. To ještě neznamená, že mě láska a všechny ty věcičky okolo nebaví, právě naopak.

Btw děkuji Bels za nápad s křišťálem pod polštář – dneska po nějaké době žádné noční můry 🙂

A nakonec dodám, že jsem se dneska konečně trochu prošla venku a i když tam byla zima jak v psírně, byla to příjemná změna. Rovněž vynikající oběd, kterej jsme ani nestihli vyfotit, jak jsme ho hned zhltli 😀 Hon na čarodějnice s Cagem už taková vyhra nebyla, ale taky to nebylo zase tak zlý, takže odpoledne celkově považuji za úspěšné a v příjemné společnosti strávené. No a co že už nikdy nebude můj. Stejně je to báječnej člověk a jsem ráda, že se věci mají tak, jak se mají. Mohlo bejt hůř.

Btw. jak na to tak koukám, nestačím se divit, jak je to srdce rovnoměrný. A to jsem ho ke všemu namalovala jen minimálním množstvím tahů a ani jedinkrát jsem nepřetáhla. To se mi rozhodně nepodobá, mně s mejma věčně se třesoucíma rukama a neustálým ukapáváním všude mimo (jenom dneska jsem se třikrát polila pitím, jednou z toho vařícím čajem). Zdá se, že ta láska je to jediný, v čem si jsem doopravdy jistá. Achjo, někdy je ten život fakt těžkej na žití…

Tak jsem si myslela, že to dneska bude venku šajnit a že se třeba i přemůžu a půjdu se projít někam na Vyšehrad, když už jsem těch několik dní zalezlá doma, a ono to zalezlo taky, hned po pár minutách. Takže z procházky asi nic nebude. 

Proč jsem zalezlá? Tak, ve středu se mi nic nechtělo a navíc mě pobolívala hlava, tak jsem si akorát doma přepsala nějaký věci, co mám k přepsání, a žádná další aktivita se nekonala. A včera? Včera to bylo špatný, protože mě hned po ránu příšerně rozbolelo břicho (…je na malinách.) a krátce po probuzení se přidala i hlava, která to tentokrát vzala od podlahy a ukrutně mě bolela až do večera. Nepomohly ani dva pytlíky aulinu, ty byly dobrý tak akorát na to břicho, ale palice mi třeštila čím dál tím víc a po setmění se k tomu ještě přidala poměrně silná nevolnost. Jak já ty migrény nenávidím! A to jsem se těšila, že zase jednou půjdu na meditaci – obzlášť na tu včerejší nás A. důrazně zval, že se tam budou dít zajímavý věci a ať si to určitě nenecháme ujít. No, co nadělám. Hlavně že dneska už je to pryč (*klepe na stůl*).

A dál? Dneska se mi zase zdály příšerný sny, já už fakt nevim, co s tim mám dělat. Nebylo to teda až tak hororový, ale o to únavnější, protože se z toho nedalo vzbudit. Vzbudila jsem se teda asi desetkrát, ale pokaždý falešně nebo jen na pár vteřin a hned jsem zase upadla do kómatu. Jako bych se houpala na žvejkačce, a ta mě vždycky, když už se mi povedlo vymrštit se ze snu, okamžitě stáhla zpátky. Trochu děsivé, nepřijde vám? 

Nejhorší na tom je, že ty sny jsou příšerně živý, takže já vlastně ani nevím, jestli jsem se někdy vzbudila doopravdy nebo jestli to všechno byl jeden dlouhej sen. A taky mě poněkud děsí, když se mi ve snu objevujou přesně ty stejný předměty, který tu skutečně mám, a jsou tam i na stejnym místě a ve stejný podobě. Jako třeba lapač snů, kterýmu jsem ve snu nadávala a slíbila jsem mu, že ho okamžitě sundám, protože je k hovnu. A pak jsem se obracela na svoje plyšáky, aby mi pomohli – přičemž tam byla i Šášulka a Sylva – hračky, který jsem měla jako malá a který jsem už roky neviděla. Člověk si říká – nechtěj mu tak ty hračky dát najevo, že se jim po něm stejská? Nebo tak něco 😀

No a teď, teď jsem kvůli tomu všemu pěkně mimo, už zase mě bolí břicho a jsem rozespalá. Ven teda asi nepůjdu, je tam už zase hnusně, ale možná bych se i tak měla hecnout, jelikož si tu začínám připadat jako ve vězení nebo prostě dokonale odříznutá od světa. Sice víceméně dobrovolně, ale stejně z toho nemám radost. Chtěla bych běhat někde venku, ale to by tam muselo bejt teplejš a šajnit. Kde je to zatracený jaro, já už se z tý zimy zbláznim! 

Přesně za tejden mám certifikační zkoušku. Jímá mě děs a hrůza. Jak tohle jenom dopadne? 

Mail mi začínaj zahlcovat reklamy na Valentýna. Mám chuť všechny ty spamery postřílet. A k nim do řady bych postavila i všechny ty kretény, co mi to pořád připomínají na facebooku i všude jinde kam se hnu. Bože, jak já nesnáším umělý komerční svátky!

Tak mám za sebou další trénink a tentokrát to bylo mnohem náročnější, protože mě netrénoval jeden člověk, ale hned čtyři (a ještě jsem u toho hrála scénky s jednou kolegyní). Poměrně rychle se ukázalo, že tudy cesta nepovede, jelikož každej z nich má trochu odlišnej postup nebo slovníček a hlavně každej z nich používá jiný fráze a na fráze těch ostatních je alergickej 😀

Příklad.: pan A mi asi půl hodiny vysvětloval, jak mám vést určitou část rozhovoru, a zdůraznil přitom jednu větu. O pár minut později jsem ten rozhovor vedla s panem B a ten se u tý věty úplně zarazil, zhrozil a otřásl a vyčinil mi, že něco takovýho vůbec nemám používat. No, tak jsem mu vysvětlila, že za to nemůžu, protože mě to tak naučil pan A, a on se hrozně divil a skoro vypadal, jako by mi to nevěřil. A takových momentů jsem dneska zažila asi pět, takže jak to pak ve finále bude vypadat, to vážně nevím. 

Jinak na tom rozhodně nejsem špatně. Chápu, co mi říkají, a chápu, proč se na to či ono mám ptát zrovna tím či oním způsobem. Problém je ovšem v tom, že už teď v mám v hlavě zakořeněný postupy, který odtamtud budu obtížně dostávat, a oni mi k tomu ještě přidávají další guláš tím, že mi každej z nich říká něco jinýho a hlavně každej druhej přijde s tím, že mi zakáže říkat to, co mě naučil ten před ním… no prostě výukový systém, zdá se, má pár mušek. 

Ale jak říkám, kromě toho dobrý. Musím ty informace přetřídit a co jsem se doteď naučila (resp. to, co z toho mám povoleno používat nadále), si budu muset nějak šikovněji přepsat, protože už v těch materiálech a poznámkách začínám mít bordel. Asi to provedu zejtra. Vím, že dneska by to bylo lepší, protože to mám v tý hlavě čerstvý, ale na druhou stranu toho mám už dost, hlavu jak pátrací balon a to ani nemluvim o tom, jak mě frustruje neustále měnit strategii podle toho, jak mi to kdo nakáže. To se nemůžou dohodnout? 

Taky narůstá stres. Certifikační zkouška je příští pátek a já, narozdíl od všech těch týpků kolem mě, nemám tak docela pocit, že bych to do tý doby mohla zvládnout. I kdybych byla schopná si během těch několika dní smazat z mozku všechny nadbytečný informace a nechat tam zarůst jen ty správný, bojím se tý svojí neuvěřitelný trémy. Jen kolikrát jsem dneska měla okno a musela jsem se omluvit, že prostě fakt nevim – ačkoli jsem před sebou měla papíry a všechno a o nic nešlo. Co teprve budu dělat tam, před komisí, která se se mnou rozhodně nebude mazlit a nic mi nedá zadarmo? Jak zvládnu něco tak obtížnýho a náročnýho, když nemám skoro žádnej čas na přípravu? 

Ono to teda na druhou stranu bude možná lepší než kdyby se to měsíc odkládalo, ale stejně. Mám z toho hrůzu. A musím pořád myslet na to, jak je to směšný, bát se vlastního strachu. Nebojím se, že nevím. Nebojím se, že nechápu. Já to všechno vím a chápu, ale bojím se toho, že se budu tak bát, že vypnu. Brumbál říkal, že bát se vlastního strachu je moudré, ale já v tom teda nic moudrýho nevidim, spíš si připadám jako ten největší blb, kterej si to jen sám ztěžuje a kterej si navíc neumí zrovna nejlíp pomoct, i když teoreticky přesně rozumí svýmu problému. To by mi mělo umožnit nadhled a snadnější svépomoc, ale místo toho mám někdy pocit, že v tom plavu hned dvojnásobně, protože to jednak negativně prožívám a zároveň o tom negativně smýšlím. A to jsem přitom takovej optimista a fakt mě to baví. Cítím chybu v matrixu. 

Ten strach, ta tréma ze mě vážně dělá hroznýho negativistu, zdá se. Hlášky jako „Já nevim“, „Já to neřeknu“, „Já se do toho zamotala“ jsem vždycky měla za něco, co mi v daný chvíli pomůže, ale zdá se, že každej to tak nevnímá. Bylo mi řečeno, ať takový věci vůbec neřikám – ale co teda mám říct ve chvíli, kdy mám fakt před očima černo, srdce mi buší jak splašený a přitom ještě stíhám počítat jeho údery a vnímat, jak na mě všichni civí přes stůl a čekají, co ze mě vypadne? Jak to teda mám řešit, když se nemůžu ani nahlas omluvit, že nevim a ať mi daj chvilku na rozmyšlenou a hlavně na uklidněnou? 

Navzdory komunikačním šumům a vlastnímu stresu je to pro mě ovšem obrovská výzva. Mnohem větší než ty dosavadní pokusy, a už ty mi přišly jako něco obrovskýho. Teď už ale vidim, že v tom vůbec nic obrovskýho nebylo, naopak že to byla v podstatě špatná cesta (ačkoli mi to poskytlo dostatek vzdělání a zkušeností na to, abych se mohla pokoušet o tohle) a že teprve tahle je ta správná, teprve tady to může mít smysl, kterej jsem v tom všem od začátku viděla a kvůli kterýmu jsem se tak dlouho pokoušela protrhnout smůlu, abych se mohla vyhoupnout nahoru a užívat si zaslouženýho ovoce.

Takže jakkoli je to teď těžký, vím, že je to tak správný a že kvůli sobě samotný se rozhodně nesmím vzdávat. Nesmím se nechat zaskočit a nesmím smutnit. Připouští se vztek, ten člověka vyburcuje, ale rozhodně se nepřipouští lítost. To se prostě musím odnaučit. 

A musím být silná a důsledná. Musím se zase naučit plánovat si svůj čas a využívat ho tak, jak se má. A musím se hodně učit, hodně učit... a bude dobře 🙂

Mám trochu pocit, jako bych to tu zanedbávala, což je škoda, když mám zrovna tolik času. No ale co naplat, když není psavá.

Jestli mám o čem psát? No o tom nepochybujte. Ale bohužel, některý věci si holt musím nechat zase jednou pro sebe, a tak mě to jen uvnitř pálí a vytváří to ve mně určitou blokádu, protože pak mám pocit, že když nemůžu říct všechno, nemůžu říct nic. Já vím, že to není pravda, ale mám prostě takovej pocit.

Tak třeba pole milostné – celej poslední tejden to pro mě bylo docela aktuální téma, protože mě zase jednou začalo hrozně srát, že jsem single. Ovšem moje možnosti? Bída s nouzí.

Ozval se mi starej kamarád a jeho chování jednak nechápu a druhak mě neskutečně vytáčí. Roky jsme se neviděli, jeho poslední smska byla odpovědí na mou otázku po dlouhé době – jak se má a jestli se nechce někdy vidět. Odpověděl dost nevybíravě ve stylu že co dolejzám, jestli mě něco mrzí a že má holku, tak ať neotravuju. Přitom jsem ho chtěla prostě jen kamarádsky vidět, takže jsem nad tím kroutila hlavou, na co si to hraje a proč se tak chová. No a pak se mi asi o dva roky později ozve s tím, že copak dělám, jakpak se mám (NESNÁŠÍM, KDYŽ KLUCI TAKHLE PÍŠOU!), označoval mě přitom za kočičku (GRRRRRRR!!!) a vedl další řeči typu:“Jestlipak jsi pořád tak pěkná jako dřív?“ a „Hrozně rád bych tě po dlouhý době objal a políbil“. Moje první myšlenka byla WTF? a hned za tím následovalo opět „Na co si to hraje?“.

Od tý doby mě podobnýma smskama a vůbec zprávama bombarduje téměř denně, prozvání, aniž by to mělo nějakej smysl (dokonce i v noci), píše mi, že se zrovna nudí a podobně – jako by mě to snad zajímalo 😛 Vedli jsme spolu nejednu konverzaci, během níž jsem mu sdělila, že nemám zájem s ním cokoli mít, ale k ničemu to nevedlo. Vyložil si to totiž jako že s ním nechci nic mít, protože je zadanej, a následně mi oznámil, že se se slečnou rozešel. V tu chvíli mi ta slečna poslala žádost o přátelství na facebooku (WTF2 – proč bych si jí měla probůh přidávat?) a on zas vedl řeči jako že teď už si můžeme psát, protože je free. WTF3. To si jako myslí, že jedinej důvod, proč spolu lidi jsou nebo už jenom flirtujou je ten, že jsou oba free? A co takhle nějaká přitažlivost? Nějakej zájem? Něco?!

Anyway. Tenhle týpek bohužel neni jedinej z mýho okolí, kterej se chová podivně a nepochopitelně a kterej mě vytáčí. Skoro si začínám říkat, že jsem nějakej magnet na kretény nebo že je to možná ve mně – třeba mám nějaký nerealistický očekávání na chlapy nebo já nevim 😀 Ale tím to podle mě nebude, jelikož kromě těchhle existencí znám taky slušnou řadu pánů Úžasných, kteří jsou sice více či méně nedostupní, ale každopádně v rámci možností normální nebo alespoň divný tim správnym způsobem, kterýmu rozumím a dokážu ho pochopit. Bláznů znám taky dost, ale tohle? To je fakt moc.

No a jinak je mým alpha tématem práce, samozřejmě. Začala jsem se školeními na novém místě a zatím je to ještě prd proti tomu, co mě teprve čeká, i když už teď to vyžaduje poměrně dost aktivity. No, přinejmenším rozhodně víc, než na co jsem byla zvyklá – jsem úkolována hned ze dvou míst a to je teprve začátek. Nejhorší ovšem je přemáhat svou prokrastinaci a snažit se plnit zadané domácí úkoly včas, ne-li dřív. Zatím to teda jde, protože toho času mám dost, ale co bude, až mi dojde, to nevím. A hlavně na mě už teď silně působí stres. Když pominu návrat špatnýho spaní (že by za to mohla moje přestávka v meditaci?) (btw dnešní noc byl teda zase jednou extrém – úplně šílenej sexuální sen, kterej by se totálně dal použít jako námět na nějakou povídku nebo i film, i když nevim, jak by se to filmovalo, když v tom hrály roli neviditelný postavy) a sociální fóbie, občas mám poměrně solidní záseky, kdy prostě jenom sedím a nejsem schopná se pohnout, mrknout, myslet nebo cokoli. Prostě blank page. Nechápu. A čím dál tím častěji přemýšlím o tom, jak by můj život vypadal, kdybych navštěvovala nějakýho terapeuta nebo psychologa nebo prostě někoho, kdo by mi ty moje stavy pomohl přežít. Obvykle se cítím celkem normálně, ale jsou dny, kdy mám prostě pocit, že jsem už poměrně patologickej případ. Neměla bych to teda s někým nějak řešit?

No a pak je tu otázka volnýho času. Mám ho relativně dost, ale většinu ho trávím doma, sezením u počítače nebo nad knihou. To právě kvůli tý sociální fóbii a vůbec nechuti kamkoli chodit a s kýmkoli se vidět. Osob, který bych ráda viděla, je tak strašně málo, až je to k uzoufání, a většina z nich buď nemá v danou chvíli čas nebo maj prostě dost vlastních starostí. A ti ostatní? Prostě je vidět nechci, nemám zájem nebo to z nějakýho důvodu nejde. Ke všemu jsem teď zas celá náladová, nebo spíš rozhozená, to je lepší slovo.

Mám taky pocit, že na mě možná zase leze zánět močových cest. Už jen z toho pocitu mě chytá hrůza, protože posledně to rozhodně nebylo nic příjemnýho a velmi nerada bych si to zopakovala.

A jinak už nevím. Vznáším se v takovym divnym prostoru bez hranic a nevím, co bude dál, ani kde teď vlastně jsem. Nevím, jestli se vzhledem k daným okolnostem chovám správně nebo jestli něco hrozně zanedbávám. Nevím jestli jsem líná nebo jestli je správný, že čekám. Nevím, jestli můžu dělat víc a co. Asi bych si o tom vážně měla s někým promluvit. Nějaký tipy?

Hm, tak lapač snů sice pomohl proti nočním můrám (lapač + čtení pohádek + bylinkovej čaj na usnutí + čistý povlečení + meditace), ale že by se mi přestaly zdát šílenosti, to ani zdaleka ne. Ta dnešní byla naopak až tak šílená, že jsem nad tím ráno rovnou mávla rukou, protože něco tak abstraktního a smysl nedávajícího bych ani nedokázala popsat 😀 Bylo v tom asi tisíc jevů a výjevů, takže kdybych to měla vykládat podle snáře, strávim nad tim měsíc, a celý dohromady to nemělo ani příběh, ani pointu, no prostě jen změť šílenejch smysl nedávajících obrazů (namátkou třeba Vlasta Burian, cestování dimenzema, tři sloni – optickej klam, savana s kaktusama, slezina spousty lidí u nás na chatě, parkování, přespávání, plavky, který mi někdo půjčil a já je zapomněla vrátit, potkávání dlouho neviděných lidí na chatě atd atd).

Jinak k dnešku – zúčastnila jsem se první pracovní sleziny ohledně nový práce (ách ano, už zase budu mít novou práci), což bylo celkem v pohodě, i když chvílema jsem toho mluvčího trochu ztrácela, a tudíž jsem pak ani nerozuměla, na co se mě vlastně ptá a co po mně chce. Jinak to bylo fajn, i když ke konci trochu divný – nevěděla jsem, jestli už můžu jít nebo jestli se po mně ještě něco chce, jestli mám někomu podávat ruku a tak, no prostě jsem byla trochu zmatená, ale pohoda. 

Co mi ovšem poněkud zkazilo náladu, byl následující telefonát s vedoucím mýho týmu ve stávající práci. Pro změnu se opět oháněl „rodinnýma důvodama“ pro to, že se doteď neozval, pak mi oznámil, že už nějakej tejden něco dělá a už má něco rozjednáno, ale z nějakýho důvodu mi prostě nemohl zavolat a starat se, co se děje a co bude dál… no, prostě další důkaz toho, že v takovejch pracovních a komunikačních podmínkách pracovat nemůžu a nechci a že krok, kterej se teď chystám udělat, je správnej. 

Taky mě rozladila informace o tom, že mi bylo svěřeno velký množství klientů do kmene – což je něco, na co jsem čekala už od října a teď, když už mám rozjednanou práci jinde a nemůžu se tak tomuhle věnovat, to přijde a já mám jásat? No to pardon, ale nejásám. Jsem z toho smutná, protože nebýt tý další nabídky, mohla bych se teď věnovat tomuhle. Na druhou stranu si říkám, že by to beztak nebyla žádná výhra. To, co mi tam nevyhovuje, je totiž především celej ten systém, kterej je prostě špatně postavenej a kterej se nezmění. A tudíž, chci-li tuhle práci dělat podle svých představ a s čistým svědomím, nemám jinou možnost než jít o dům dál. A to je z dneška asi takový největší a nehlavnější poučení, který si budu muset vrýt do mysli – abych věděla, že dělám dobře, že je to krok správným směrem a že se nemusím cítit nejistě a pochybovat, protože když to někde má mít smysl, bude ho to mít jedině tam, kam se chystám. No ale to chce ještě hodně času a hodně učení. Musím se hodně učit, hodně učit…

Taky mě rozlaďujou lidi kolem mě. Ve svym životě se začínám cítit trochu jako na facebooku, ale chybí mi tu možnost „Unfriend“. S některýma lidma si už zkrátka nemám co říct. Jakkoli to bylo na začátku fajn a příjemný, naše cesty se už rozešly natolik, že nejsem schopná s nima komunikovat, nevím ani co říct, ani jak to říct, aby mě třeba špatně nepochopili, nevím ani proč bych si vůbec měla dávat tu práci s tím, že jim něco budu říkat. Jsou pro mě prostě už pasé. 

To samo o sobě by ještě nebylo tak zlý, kdyby z druhý strany přicházely nějaký nový zajímavý tváře, ale poslední dobou je jich tak zoufale pomálu, že je to až k zbláznění. Mám pocit, že věnovat veškerej svůj volnej čas jednomu nebo dvěma lidem zkrátka neni správný a že bych si měla zase trochu rozšířit obzory, ale pokud jde o moje stávající přátele a známý, množství těch, kteří mi za to stojí, je zcela mizivý. A nemyslím si, že je to mýma příliš vysokýma nárokama na přátele nebo jejich nedostatečnejma kvalitama – ty lidi, co mám kolem sebe, jsou fajn a mám je víceméně ráda. Ale zdá se, že už jsme si dali všechno, co jsme si dát mohli. Kaput. Finis. Kaněc filma. 

Tím víc se těším na celej tenhle rok, kolik nových známostí zase přinese – možná i nějakou novou spřízněnou duši, novou lásku, novou zamilovanost a nový radosti. Nový příležitosti, nápady a inspiraci. Přinese každopádně spoustu novejch věcí a posune mě zase o kus dál. Kam to bude, tím si ještě nejsem jistá, ale pro tentokrát se na to opravdu těším. Stane se ze mě letos konečně profesionál? Najdu si něco, co mě bude naplňovat trvalou a ničím nezlomitelnou radostí? Najdu někoho, s kým bude můj život mnohem snažší a zábavnější? Pomůžu někomu? Udělám něco dobrýho a důležitýho? Změním svět? A budu lepším člověkem? Jsem tak zvědavá… 

Jsem na sebe pyšná 🙂 V sobotu náročnej celodenní výlet, v neděli plavání a dlouhá procházka a dneska fitko? Kde se to ve mně bere?

Mám pocit, že se ve mně otevřely nějaký dveře, na který se už dlouho valil všechen možnej obsah zevnitř a teď se to prostě ve velkym sype ven. Mám najednou neuvěřitelný množství elánu a chuti dělat něco dobrýho pro sebe. Ne že bych teda měla nějak víc energie, spíš naopak, ale i když se pořád cítím unaveně a na spaní (to ty zatracený noční můry), zároveň mám pocit určitý probuzenosti a připravenosti, no a hlavně teda ta chuť a aktivita vzrostly a to až neuvěřitelně.

Zdálo se mi to téměř neproveditelný, a teď to dělám, úplně bez problémů. Sama od sebe. A ještě s kreativitou a s nadšením. Dneska jsem se po těch třech dnech bez masa a s pohybem cítila tak dobře, jako už dlouho ne. Aktivnější. Pohyblivější. Najednou se i chůze sama stala jednodušším pohybem a když jdu do schodů, mám pocit, že se vznáším – přitom ještě před týdnem jsem to vyšlapávala jen tak tak, supěla jsem a musela jsem se hrozně nutit ke každýmu dalšímu schodu.

I v tom jídle zatím v pohodě. Někdy si říkám, že už jsem vyčerpala nápady a že nemůžu pořád žrát sejra, ale pak mě vždycky napadne další zvláštní kombinace a pochutnám si tak, až se divím. A to všechno s řádnou porcí zeleniny a ovoce. A ještě jsem dneska znovu zavedla svoje starý pravidlo o snižování příjmu cukru. Je totiž fakt, že posledních pár měsíců jsem se naprosto přestala kontrolovat a hrozně si přeslazuju čaj, a tak jsem se zase vrátila ke svýmu limitu max jedna lžička na hrnek a spíš se budu snažit pít ho neslazenej, aspoň teda přes den (ráno tam ten cukr tak nějak potřebuju). Druhým pravidlem se hodlám přimět k pozření aspoň jednoho kusu ovoce nebo zeleniny denně, což se na první pohled zdá jako hrozně malej limit, ale vzhledem k tomu, že donedávna jsem neměla ani to, je to docela dobrej první krůček.

Samozřejmostí pak je omezení nezdravýho stravování po fast foodech (což jsem sice nedělala denně, ale prostě jsem to dělala), vysazení salámů, párků a uzenin obecně, zavedení většího množství jogurtů a tvarohů, který si jinak dám jen výjimečně, a prozatím se teda držím i s tím masem vůbec. Ale uvidíme, nedělám si iluze o tom, že bych to odteď vydržela už navěky, i když mi to zatím jde dobře. A zejtra si možná udělám zapečený brambory, aspoň zatočim s těma konzervama hrachu a kukuřice, co jsem tuhle otevřela a teď nevim, co s nima.

A taky možná začnu běhat, poslední dobou se k tomu běhání pořád tak nějak nachomýtám a zdá se, že už mi to nečiní takový potíže jako dřív, takže proč to zase jednou nezkusit natvrdo? Krom toho se nemůžu dočkat, až se oteplí, hned vyrazim na brusle nebo na kolo a vůbec, move, move, move!

Jeez, já tu vážně celej článek řešim zdravou stravu a pohyb? Zdá se, že se se mnou letos fakt dějou věci 😀 Inu, jen tak dál.

Ten sen byla kombinace naprosto krvavýho hororu s psychem, Aktama x a bůhvíčím ještě. Odehrávalo se to v jedný nemocnici a začalo to přibližně tak, že jsme v jednom velkym sále (ten sál byl původně myslim hračkářství nebo nějaká taková prodejna, ale pak se to změnilo na nemocnici) našli strašnou spoustu polštářů, potřísněných krví. Byly to fakt hektolitry krve a byla rozstříkaná úplně všude. Někdo to začal prohlížet a zjistil, že v těch polštářích něco je. A když jsme to něco vysypali, zjistili jsme, že ty polštáře jsou plný kusů naprosto znetvořenejch zakrvácenejch torz ženskejch těl. Byly tam hlavy, nohy, ruce, no prostě všechno, a bylo to děsivý.

Případu se pak ujala policie dohromady s FBI. Do toho celýho byly zakombinovaný ještě další věci, například tam byly nějaký zvláštní lejstra, který teda nebyly ničim zvláštní do tý doby, než jsem v nich vysledovala takovej nějakej kód a oznámila jim to. Zdánlivě je to posunulo v případu, ale do jeho vyřešení měli ještě hodně daleko Scullyová, která to vedla (už jsem řikala, že to bylo zkombinovaný s Aktama X? :D), pak navíc začala podezřívat mě.

K velký změně a zhoršení celýho snu došlo, když jsem se procházela kolem porodnice. Ležela tam spousta mimin a jedno z nich takovym podivnym způsobem zvedlo ruku směrem k oknu, kde jsem nikoho neviděla. Trochu jako když hajluje nebo salutuje, což mimina obvykle nedělaj. A tak mi došlo, že tu máme co dočinění s něčím nadpřirozeným a že to mimino o tom něco ví. Začala mě jímat hrůza, ale chtěla jsem to vyřešit, a tak jsem si s ním šla promluvit, pokud to teda vůbec bude umět.

Mimino nakonec nebylo zase takový mimino a i když to bylo trochu ve stylu miminkovštiny, vyjevilo mi docela dost informací. Asi nejděsivější bylo, že se celou tu dobu usmívalo, zjevně bylo na vraha/vrahy (měli jsme podezření, že je za tím víc lidí) nějakym způsobem napojený. Z jeho posunků a několika slov jsem vyrozuměla, že se schyluje k další nepěkný vraždě. Byla jsem v tu chvíli na sesterně s jednou sestrou a chytla mě hrůza, že to na nás přijde tady a teď. Ptala jsem se teda mimina, jestli umřu, a ono s úsměvem ukazovalo, že já ne, ale ta sestra jo. A že když nebudu stát v cestě, nic se mi nestane.

Po nějakejch dalších věcech se stalo, že jsem seděla sama v sesterně, jen s tím miminem myslím, když v tu chvíli dovnitř přišli nějací dva chlapi a vtáhli tam úplně příšerně znetvořený torzo tý sestry. Vzápětí mi ukázali nějakej papír, na němž byly jejich podobizny nebo co, a když jsem zavrtěla hlavou na znamení toho, že je nepoznávám a nikdy jsem je neviděla (což byla pravda, celou dobu jsem se dívala do země a do nějakýho magazínu), nechali to torzo tam a zmizeli.

V naprostý hrůze jsem to překročila, vylezla ven a tam jsem začala zoufale hledat policajty a Scullyovou, abych jim řekla, že došlo k dalšímu zločinu. Později, když jsem je našla a všichni cajti seděli v jedný místnosti, kde se radili, padl mi zrak na dva, co seděli u dveří. Najednou mě napadlo, že by to mohli být oni, a začala jsem na ně ukazovat a křičet, že to jsou ti dva – ale oni se jen smáli a kroutili hlavama. Říkala jsem si, že nesmím polevit a musím být důvěryhodná, protože jedině tak je můžu znejistět, oni si řeknou, že by mi někdo nakonec mohl uvěřit a vyprovokuju je k útoku. To se ale nestalo, jelikož namísto nich se na chodbě objevil jinej chlap, kterej, když jsem na něj taky ukázala, se najednou změnil, najednou měl ruce navíc a začal běsnit.

Popadal všechny, co se namanuli okolo a nevím, jestli je zabíjel, trhal na kusy nebo co, v tu chvíli jsme všichni, kdo jsme mohli, vzali nohy na ramena a zdrhali jsme ven z nemocnice. Tím to končilo.

Ještě mezitím tam byly hodně zajímavý kapitoly o průběhu policejního vyšetřování, který taky vůbec nechápu, kde se ve mně vzaly, ale to už nebylo tak strašidelný. Když jsem se pak vzbudila, dlouho jsem se převalovala na posteli v hrůze, že až se příště otočím, bude vedle mě ležet ohlodaná mrtvola.

Moje další sny už byly poklidný. Pamatuju si zejména jeden, kdy jsem coby samozvanej poradce ve školce nebo škole nebo co to bylo radila jedný učitelce, co má dělat s šikanou. Jedna holčička tam byla opravdu nemotorná a totálně poslední, měla hrozný oblečení, který se jí ještě k tomu zachytávalo do různejch prolejzaček, takže pak jen křičela a byla bezradná, no prostě totální outsider a loser. Tak jsem si ji vzala do parády, naběhly jsme do krámu a nakoupily stylový oblečení, s nímž se jí už nikdo nebude posmívat, a pak tam byl střih na nějaký závěrečný vystoupení, což mohlo bejt po týdnu i po několika letech, nevím, každopádně na něm se teprve ta holka ukázala v nejlepším světle, protože zpívala se sborem – fakt nádherný živý písničky – a její sóla fakt stály za to.

V tu chvíli to bylo jako bych ta holka byla já a i když jsem seděla úplně nahoře v poslední řadě, pořád jsme tak nějak splývaly a ten zpěv jako by byl můj nebo jako by ona zpívala na playback. Každopádně to mělo obrovskej úspěch, lidi čuměli a tleskali a ředitelka (nebo to možná byla učitelka tý třídy) mi gratulovala, jak jsem tu holku napravila. Měla jsem z toho ohromnej pocit, bylo to jako by nějakej můj projekt dosáhl úspěchu a já se hřála na výsluní. Ty pohledy kolem mě, který zíraly, jak se z ropuchy stala hvězda, stály za všechnu námahu.

Byla jsem pak v jakymsi sídle, kde mě nějaká kněžna nebo co to bylo hrozně obdivovala, zvala mě, abych u ní bydlela, omlouvala se mi, že mě dřív podceňovala, a všelijak kolem mě poskakovala a trylkovala samou chválu. Už nevím, o co šlo, ale bylo to fajn 😀

No a teď mi řekněte, kde se to ve mně bere. Na horory se nedívám, ani nic děsivýho nečtu, před spaním jsem koukala na gilmorky, na facebook a do knihy o meditacích, tak odkud to sakra pořád přichází? Je snad možný, že ty resty, co ve mně ležej, maj až takovou negativní sílu, že do mě hustěj takový hrůzy noc co noc? Nebo je ve mně něco ještě horšího,  něco ještě zlejšího, o čem ani nevim a co takovym způsobem vyplouvá na povrch? A jak se toho mám zbavit, co mám dělat, aby mi ty můry už daly pokoj a abych se konečně jednou mohla v klidu vyspat? Už mě to vážně unavuje, celý dny jsem vyšťavená a zachmuřená jen proto, že mě celý noci pronásledujou vrazi, duchové, démoni, lidi se zlýma úmyslama, co na mě sahaj svejma nepříjemnejma rukama tak, že je i v tom snu fyzicky cítim, lidi, co se posmívaj, utržený hlavy, co se na mě dívaj, torza, krev, zloději, stalkeři a lidi, co neposlouchaj… Co to se mnou sakra je?

Celá akce začala v devět ráno ve Stromovce, kam lidi z centra chodí pravidelně každou sobotu běhat a jednou za čas se tam pořádá Sri Chinmoy marathon pro veřejnost a lidi všeho možnýho věku a zaměření se tam sejdou, aby si zaběhli dvě míle a dali si trochu čaje a dalších dobrot, který pro ně dobrovolníci z centra nachystali. Tentokrát to byly skořicový lívance a musím říct, že byly prvotřídní 🙂

Nejsem zrovna největší příznivec běhání a páteční narozeninová oslava byla poněkud zmáhající, o nepříznivých podmínkách pro běh nemluvě, takže pro tentokrát jsme s V. přišli jen fandit a podívat se, jak to vůbec vypadá a probíhá. Myslím ale, že den, kdy si to přijdeme i zaběhnout a ne jen stát na startu s termoskou čaje v rukách, určitě přijde 🙂 Vidět tváře všech zúčastněných po doběhnutí, to docela rozptýlilo moje obavy jako že toho pravděpodobně víc než půlku ujdu se zkřiveným výrazem na tváři a s hrozným bodáním v boku. Tady na tom prostě nikomu nesejde, jak a kdy doběhnete, hlavní je, že se zúčastníte, a to s úsměvem, samozřejmě.

Po běhu se nám trochu rozmrholilo a počasí se netvářilo zrovna výletně, ale přesto jsme se rozpočítali do několika aut a po chvíli vyrazili. A na tomto místě přichází několik postřehů k lidem okolo.

Předně se zdá, že rozdělení místnosti na ženskou a mužskou část při meditacích není zdaleka to jediný pravidlo, kterým se lidi z centra řídí. Nejdřív mi to připadalo jako náhoda, ale časem mě napadlo, že to tak bylo schválně, když rozdělili auta na holčičí a klučičí. Došlo mi to u večeře, když si V. jeden z „hlavasů“ zavolal ke svýmu stolu pod záminkou, aby tam neseděl sám – což bylo zcestný, k tomu stolu se už mezitím řinulo několik dalších chlapů. Takže jsme byli rozděleni na takový dva uzavřený kláštery a já pořád nevím, jak se na to mám dívat.

Je fakt, že při meditacích a vůbec při zařazení mezi holky/slečny cítím v sobě i okolo sebe zcela jinou energii. Víc mi dochází, že jsem taky ženská a třeba pokud jde o zpívání, je to najednou o něčem úplně jinym, když jsme v podobný tónině – stejně jsem ale toho názoru, že ty mantry psal sadista, jelikož tak vysoko položený písně nemůže nikdo normální uzpívat. Obzvlášť u některých moje hlasivky vyloženě trpí a někdy mám co dělat, abych se tomu skřehotání (svýmu i okolnímu) nesmála. 

Jenže na druhou stranu se mi to dělení vůbec nelíbí. Nelíbí se mi obecně být vtlačována do nějakých podivných pravidel, nelíbí se mi, že se na mě dívají divně, když se bavím víc s klukama než s holkama, nelíbí se mi být odříznuta od V. zrovna ve chvíli, kdy mu chci něco říct.  A nelíbí se mi taky hrát si na něco, co nejsem – jako třeba když jsme si v restauraci vybírali jídlo a všichni kolem mě dělali neuvěřitelný okolky s tím, jestli je v tom či tom maso nebo jestli to vedle masa leželo. Hlavou mi běžela škodolibá myšlenka dát si něco z těch lákavě vypadajích typicky českejch lahůdek, ale zároveň jsem se zhrozila nad představou, co by následovalo. Zaplavily mě katastrofický vize toho, jak se na mě dívají, co mi říkají, jak mě vyhání k jinýmu stolu, proklínaj, vypovídaj ze svýho spolku a bůhví co ještě. No prostě napadaly mě hrozný věci, a tak jsem si radši dala bez keců smažák, ale připadala jsem si divně. Ne že bych si ho dát nechtěla, já smažák miluju, ale prostě ten pocit, že byl najednou tak povinnej, z něj udělal skoro až nepřítele a něco méně hodnotnýho. Možná to moc řeším, ale byly prostě momenty, kdy tam na mě ze všeho padala úzkost nebo spíš nezvyk k takovým opatřením a pravidlům a bylo mi trochu nepříjemný se jima řídit a nesmět ani pomyslet na nic jinýho.

Docela pěknej a sympatickej zvyk je ovšem vždycky po sednutí do auta a před výstupem meditovat,  pro ochranu. Jen než jsem si na to zvykla, musel samozřejmě přijít nezbytnej moment trapasu, kdy jsme stavěli u pumpy. Nevěděla jsem totiž, že to nedělají jen v cíli, ale po každym dojetí kamkoli, a tak jsem suverénně vystoupila z auta i s báglem a všim a vzápětí je vidím, jak sedí nehybně vevnitř a nejdou. A jak mi nejdřív nedošlo, že meditujou, tak jsem se ještě blbě ptala:“Jde někdo ven nebo co?“. No a vzápětí jsem měla chuť si ukousnout jazyk 😀 A teď co s tim, žejo – mám počkat venku až domeditujou a bejt za černou ovci? Nebo se mám pokusit narvat se zpátky do auta, což potrvá a bude to hlučný, a zapojit se?

Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost, bylo to mi to sice trapný, ale nechtěla jsem stát bokem a vypadat, jako že jejich zvyklosti sabotuju a odmítám – byl to jen omyl a ostatně  i mně samotný se v tom autě meditovalo dobře a přišlo mi to jako hezkej zvyk, kterej jistým způsobem praktikuju už hodně dlouhou dobu.

Postupem času jsem si totiž vypěstovala velmi silnou lásku k životu a respekt z toho všeho, co se děje a co se může stát na silnicích. Nezáleží totiž na tom, jak dobrý máte auto nebo jak dobrýho řidiče, kteroukoli vteřinou se může něco podělat a vy buď přijdete o nohy nebo o kejhák a já se prostě v autě hrozně bojim. A tak jsem se naučila modlit se kdykoli do něj vlezu a někam jedu. Nedělám to teda úplně stoprocentně vždycky a taky to obvykle nemívá tak meditativní podobu, ale prostě to dělám a na konci cesty obvykle ještě poděkuju za to, že jsme dojeli. Takže tohle pravidlo by pro mě problém nebyl. Mno, ale teď už dost postřehů z cesty, přejděme k výletu samotnýmu.

Původně kolovaly řeči o Ještědu, ale nakonec se jelo se do ski areálu Monínec. Na programu byla túra po okolí, o čemž jsem dopředu neměla moc velkou představu, ale pro jistotu jsem se připravovala na nejhorší – a ještěže tak. Jedna z nejnáročnějších částí (aspoň teda pro mě) přišla hned na začátku, a tou byl výstup po kraji sjezdovky. Nevím, jak je to daleko nebo vysoko, ale pokud jde o mě, tak kurva hodně 😀 Z nezvyku na pohorky mě brzo začaly bolet lýtka, podkluzovalo se to, mokrej sníh a probořoval a vůbec to celý bylo nepříjemný, kor když (klasicky) většina postupovala rychleji a bez větších nesnází. V tu chvíli ale člověk pozná, v čem je ten rozdíl oproti ostatním výletům, v čem se změnil on sám.

Díky všem těm lidem okolo mě a vůbec díky dění v posledních měsících jsem to brala hodně duchovně. Už po chvilce jsem měla na jazyku spílání a negativní poznámky, ale při pohledu na lidi okolo mě a na jejich nadšení z celý akce jsem to okamžitě spolkla. Protože co bych z toho měla? Mně stížnosti věc neulehčí a oni by na to asi taky neměli co říct. Ten krpál jsem musela vystoupat tak jako tak, a tak jsem se rozhodla udělat to tím nejlepším možným způsobem, s radostí a odhodláním.

Šla jsem pomalu. Zastavovala jsem. Meditovala jsem a dýchala tak, abych bolest na prsou co nejvíc prožila a následně utišila. Počasí se nám mezitím vybralo, výhled byl nádhernej a bylo celkem teplo, takže jsem se snažila těšit z každýho kroku a byla jsem zvědavá, co přijde dál. Těšila jsem se, až budu nahoře, ale nespěchala jsem. Sama v sobě jsem cítila postup od úpatí hory na vrchol, cítila jsem to jako nějakou opravdovou duchovní cestu a obzvlášť když se ke mně těsně před vrcholem přidala jedna z našich „hlavasek“, která je sama žačkou Sri Chinmoye, a šla i zastavovala se mnou, cítila jsem to, o čem zpívá mantra Buddham saranam gacchami. Cítila jsem, jako bych letěla k vrcholu, bok po boku s duchovním mistrem nebo aspoň s někým, kdo hledá stejně jako já, ale kdo už o hodně víc našel. I když jsem se dívala pod nohy, motala se mi hlava a docházel mi dech, cítila jsem vedle sebe její přítomnost a zaplavil mě pocit ticha a klidu. A věděla jsem, že nezáleží na tom, za jak dlouho dojdu na vrchol, protože jakkoli půjdu pomalu, dojdu tam.

A ten rozdíl byl najednou jasnej. Neni to vidět navenek, jen snad v tom, že se tolik nemračíte a nenadáváte, ale jinak to vnější efekt nemá. Hora se tím nezmenší, vaše námaha taky ne, přesto se vám ale jde mnohem snáz a na konci, když dojdete, si neříkáte:“Zkurvenej krpál, že jsem sem lezla, už s nima nikdy nikam nejdu!“, ale „No doháje, je sobota ráno a já tady šplhám do monstrózního kopce, dělám přitom obrovskou službu svojí kondičce, plním svoje předsevzetí a ještě mám před sebou celej den s tadytěma zvláštníma, dobře naladěnýma lidma. Dobře já a dobře oni!“. Namísto nasrání přišla radost. Namísto únavy chuť jít dál a výš. Namísto vzteku uvolnění a pocit klidu.

Zároveň jsem celou tu dobu sledovala svoje myšlenkový pochody. Sledovala jsem, kolik negativních myšlenek se mi rojí hlavou, a každou z nich jsem tak dlouho drhla pomyslným kartáčkem, až jsem zjistila, že pod nánosem tý špíny je úplně průhledná a nicneříkající, a pak jsem ji prostě zahodila. Postupně jsem si tak čistila hlavu a čím dál tím víc mi docházelo, že kdyby nic jinýho, tak ve mně tyhle lidi ohromně podporujou pozitivní myšlení a s tím už se dá pracovat.

Zbytek výletu už tak postřehovej nebyl, většinu času jsem jen zvažovala, jakej význam pro mě tohle celý má, co se mi na tom všem líbí a nelíbí, jakej ohledně toho mám pocit a co mi to dává. A taky jsem se samozřejmě kochala přírodou. V jeden moment jsme se ocitli na takovym krásnym zasněženym paloučku, kterej docela silně odpovídal jedný mojí někdejší vizi (která sice neobsahovala sníh, ale nevadí), a když pak vysvitlo Sluníčko a šajnilo nám přímo do tváří, nedalo mi to a prostě jsem musela – zatímco se všichni dělili o čokoládový bonbony a řešili, co bude dál, vylezla jsem si na pařez a tváří v tvář Slunci jsem v tom tichu chvilku meditovala a nabírala sílu. Uvnitř mě přitom zněly mantry a bylo mi dobře. Cítila jsem, že když nic jinýho, tohle bude památnej okamžik a z celý tý akce si aspoň tohle odnesu.

Další zajímavá akce přišla, když jsme procházeli jednou vsí a tam asi čtyři auta uvízly na takový debilní zasněžený silnici a nemohly vyjet kopec nad nima, tak jsme je museli roztlačovat. No, ale o tom nějak nemám co bližšího říct, bylo to docela zábavný, ten pán, co to tam vedl, byl extrémně nevrlej, a pak tam bylo několik krásnejch koňů. ale to je asi tak všechno, co k tomu mám 🙂

Pak už jen vzpomínka na opravdu solidní klouzání po silnici (pohorky jsou fajn do terénu, ale na běžnym povrchu kloužou jak cyp, k tomu si ještě přidejte zledovatělej povrch a máte pohromu jak vyšitou), naprosto příšernou část terénu, kde mě přepadly chmury a pocit, že už nikdy nedojdu, že tam někam zapadnu a nikdo mě už nikdy nenajde, protože všichni ostatní jsou už dávno někde nahoře, pak zničehonic se objevivší konec naší túry (přišel opravdu v pravej čas), přebíhání sjezdovky, sigelitkování dolů po sjezdovce (tomu řikám odtučňovací kúra, naše prdele poznaly středověk :)) a pak ona večeře s vynikajícím smažáčkem. Dobrej pocit z toho všeho mi kazilo akorát ono nucený dělení společnosti na dámy/pány a tou dobou už značně promoklý oblečení, obzvlášť v botách a na zadku, což zrovna když musíte chodit a sedět neni vůbec dobrý.

No ale potom už se to neprotahovalo. Po jídle, troše povídání a několika kouzlech s padesátikorunama (ten chlápek je fakt machr) jsme se odebrali k autům, kde nám byl ještě každýmu věnován kousek domácího perníku s rozinkama a čokoládou (ňamy ňam) a pak už se jelo domů, což v našem autě proběhlo ve stylu rekapitulování, poslouchání duchovní hudby, zpívání manter, stěžování si na mokrý nohy a nakonec podřimování, než jsme dojeli. Já osobně byla vysazena přímo na Pavláku, takže jsem si vůbec nestěžovala 🙂 Jen dojít domů po těch ulicích, totálně mokrá (takže chůze á la namrdanej kačer) a unavená, bylo náročný, a hlavně pořád nevim, jestli jsem před výlezem z auta neměla zase meditovat, jestli jsem zase něco nepokazila 😀 No ale sorry, když mi zastaví na tak blbym místě, tak prostě letim co nejrychleji ven, ať tam nemusí stát dlouho a nemá nějaký problémy. Takže jestli bude mít někdo nějaký kecy, tak ať si trhne, já měla dobrou vůli 😀

Shrnuto a podtrženo, bylo to dost náročný, ale rozhodně přínosný a dobrý. Jsem ráda, že jsem právě takhle a právě s takovejma lidma strávila sobotu. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o nich, pár i o sobě a celkově to prostě byla podařená akce. Nevím, jak to bude za měsíc, až kurz skončí. Nevím, co bude dál, protože už teď vím, že tuhle cestu následovat nebudu. Ne teď, ne tak rychle, jak by si to představovali oni. Ale celej ten meditační kurz ve mně probudil něco, co už nedokážu a nechci znovu uspat. Probudil ve mně volání po něčem duchovním, po něčem vyšším a hlubším, a to volání je den ode dne silnější a čím dál tím víc mě zaměstnává. Bude to jóga? Bude to nějaká forma buddhismu? Bude to něco úplně jinýho? Kdo ví. Ale už teď vím, že tenhle rok ještě bude hodně zajímavej…