Mám trochu pocit, jako bych to tu zanedbávala, což je škoda, když mám zrovna tolik času. No ale co naplat, když není psavá.
Jestli mám o čem psát? No o tom nepochybujte. Ale bohužel, některý věci si holt musím nechat zase jednou pro sebe, a tak mě to jen uvnitř pálí a vytváří to ve mně určitou blokádu, protože pak mám pocit, že když nemůžu říct všechno, nemůžu říct nic. Já vím, že to není pravda, ale mám prostě takovej pocit.
Tak třeba pole milostné – celej poslední tejden to pro mě bylo docela aktuální téma, protože mě zase jednou začalo hrozně srát, že jsem single. Ovšem moje možnosti? Bída s nouzí.
Ozval se mi starej kamarád a jeho chování jednak nechápu a druhak mě neskutečně vytáčí. Roky jsme se neviděli, jeho poslední smska byla odpovědí na mou otázku po dlouhé době – jak se má a jestli se nechce někdy vidět. Odpověděl dost nevybíravě ve stylu že co dolejzám, jestli mě něco mrzí a že má holku, tak ať neotravuju. Přitom jsem ho chtěla prostě jen kamarádsky vidět, takže jsem nad tím kroutila hlavou, na co si to hraje a proč se tak chová. No a pak se mi asi o dva roky později ozve s tím, že copak dělám, jakpak se mám (NESNÁŠÍM, KDYŽ KLUCI TAKHLE PÍŠOU!), označoval mě přitom za kočičku (GRRRRRRR!!!) a vedl další řeči typu:“Jestlipak jsi pořád tak pěkná jako dřív?“ a „Hrozně rád bych tě po dlouhý době objal a políbil“. Moje první myšlenka byla WTF? a hned za tím následovalo opět „Na co si to hraje?“.
Od tý doby mě podobnýma smskama a vůbec zprávama bombarduje téměř denně, prozvání, aniž by to mělo nějakej smysl (dokonce i v noci), píše mi, že se zrovna nudí a podobně – jako by mě to snad zajímalo 😛 Vedli jsme spolu nejednu konverzaci, během níž jsem mu sdělila, že nemám zájem s ním cokoli mít, ale k ničemu to nevedlo. Vyložil si to totiž jako že s ním nechci nic mít, protože je zadanej, a následně mi oznámil, že se se slečnou rozešel. V tu chvíli mi ta slečna poslala žádost o přátelství na facebooku (WTF2 – proč bych si jí měla probůh přidávat?) a on zas vedl řeči jako že teď už si můžeme psát, protože je free. WTF3. To si jako myslí, že jedinej důvod, proč spolu lidi jsou nebo už jenom flirtujou je ten, že jsou oba free? A co takhle nějaká přitažlivost? Nějakej zájem? Něco?!
Anyway. Tenhle týpek bohužel neni jedinej z mýho okolí, kterej se chová podivně a nepochopitelně a kterej mě vytáčí. Skoro si začínám říkat, že jsem nějakej magnet na kretény nebo že je to možná ve mně – třeba mám nějaký nerealistický očekávání na chlapy nebo já nevim 😀 Ale tím to podle mě nebude, jelikož kromě těchhle existencí znám taky slušnou řadu pánů Úžasných, kteří jsou sice více či méně nedostupní, ale každopádně v rámci možností normální nebo alespoň divný tim správnym způsobem, kterýmu rozumím a dokážu ho pochopit. Bláznů znám taky dost, ale tohle? To je fakt moc.
No a jinak je mým alpha tématem práce, samozřejmě. Začala jsem se školeními na novém místě a zatím je to ještě prd proti tomu, co mě teprve čeká, i když už teď to vyžaduje poměrně dost aktivity. No, přinejmenším rozhodně víc, než na co jsem byla zvyklá – jsem úkolována hned ze dvou míst a to je teprve začátek. Nejhorší ovšem je přemáhat svou prokrastinaci a snažit se plnit zadané domácí úkoly včas, ne-li dřív. Zatím to teda jde, protože toho času mám dost, ale co bude, až mi dojde, to nevím. A hlavně na mě už teď silně působí stres. Když pominu návrat špatnýho spaní (že by za to mohla moje přestávka v meditaci?) (btw dnešní noc byl teda zase jednou extrém – úplně šílenej sexuální sen, kterej by se totálně dal použít jako námět na nějakou povídku nebo i film, i když nevim, jak by se to filmovalo, když v tom hrály roli neviditelný postavy) a sociální fóbie, občas mám poměrně solidní záseky, kdy prostě jenom sedím a nejsem schopná se pohnout, mrknout, myslet nebo cokoli. Prostě blank page. Nechápu. A čím dál tím častěji přemýšlím o tom, jak by můj život vypadal, kdybych navštěvovala nějakýho terapeuta nebo psychologa nebo prostě někoho, kdo by mi ty moje stavy pomohl přežít. Obvykle se cítím celkem normálně, ale jsou dny, kdy mám prostě pocit, že jsem už poměrně patologickej případ. Neměla bych to teda s někým nějak řešit?
No a pak je tu otázka volnýho času. Mám ho relativně dost, ale většinu ho trávím doma, sezením u počítače nebo nad knihou. To právě kvůli tý sociální fóbii a vůbec nechuti kamkoli chodit a s kýmkoli se vidět. Osob, který bych ráda viděla, je tak strašně málo, až je to k uzoufání, a většina z nich buď nemá v danou chvíli čas nebo maj prostě dost vlastních starostí. A ti ostatní? Prostě je vidět nechci, nemám zájem nebo to z nějakýho důvodu nejde. Ke všemu jsem teď zas celá náladová, nebo spíš rozhozená, to je lepší slovo.
Mám taky pocit, že na mě možná zase leze zánět močových cest. Už jen z toho pocitu mě chytá hrůza, protože posledně to rozhodně nebylo nic příjemnýho a velmi nerada bych si to zopakovala.
A jinak už nevím. Vznáším se v takovym divnym prostoru bez hranic a nevím, co bude dál, ani kde teď vlastně jsem. Nevím, jestli se vzhledem k daným okolnostem chovám správně nebo jestli něco hrozně zanedbávám. Nevím jestli jsem líná nebo jestli je správný, že čekám. Nevím, jestli můžu dělat víc a co. Asi bych si o tom vážně měla s někým promluvit. Nějaký tipy?
P.S.: Nemůžu se dočkat, až se do tý práce pustím naplno a něco se bude dít. Když se totiž nic neděje, dopadá to přesně takhle – dlouhý články plný slintů o fóbiích, nechuti cokoli dělat a ještě jsem zapomněla dodat šílenou žravku, která se mě držela dva dny v kuse (naštěstí už opadla) a díky který všechno moje předchozí snažení přišlo poněkud vniveč. Grrr, musim se zejtra donutit jít do fitka nebo prostě něco fyzicky dělat. Psychická činnost nestačí, ba naopak její přemíra škodí. Musim se hejbat. Tvořit. Cokoli!
11 reakcí na „Takhle o neděli…“
" Mám ho relativně dost, ale většinu ho trávím doma, sezením u počítače nebo nad knihou. To právě kvůli tý sociální fóbii a vůbec nechuti kamkoli chodit a s kýmkoli se vidět. Osob, který bych ráda viděla, je tak strašně málo, až je to k uzoufání, a většina z nich buď nemá v danou chvíli čas nebo maj prostě dost vlastních starostí."
Tohle bohužel uplně, zdůraznuju UPLNĚ to samé dělám a prožívám já.
Kde je tvé nadšení z nalezeného smyslu života? Elán a dobrý pocit z toho, co pro sebe děláš? Věřím, že to je jen malý výkyv nálady, způsobený, no … nejspíš počasím, jo počasí, to bude ono, pak nějaké přirozené cykly, samotářský splín a tedy, zánět močových cest, brrrr, to je také velice znepokojující záležitost, mám osobní zkušenost s velmi častým opakováním téhle příšernosti, která skončila zánětem ledvin(dost nesnesitelná bolest) a čtrnácti dny v nemocnici. Doporučuji nepodceňovat, mně se nejvíc osvědčil urologický čaj, ale opravdu ve velkém množství, nešidit to, bolest přejde do několika hodin, nemoc do několika dnů, když ne, k doktorovi. Nemyslím, že bys potřebovala terapeuta, nicméně pokud tu potřebu máš, zkus to, za to nic nedáš. V každém případě, by to byla zkušenost. A nakonec, možná prostě všechno trošku moc řešíš, nech věcem volný průběh, nepitvej každý svůj pocit, jako by byl patologický, většina pocitů přichází a odchází jako vlny a na většinu z nich, má člověk nárok. Zamysli se jen nad tím, co přetrvává, co tě trápí opravdu dlouhodobě a to potom řeš. Vznášíš se? No tak se vznášej. Neboj se stále, že jakýkoliv krok špatným směrem, jakékoliv opomenutí, či chvíle nečinnosti nenávratně ovlivní celý tvůj budoucí život. To bys musela dělat chyby, ale úplně jného kalibru. Nebuď na sebe tak přísná, tak náročná, udělej si občas neřestnou radost (ať už jde o nákupy, čokoládu, divadlo, nebo co já vím, co tě neřestně naladí) a užij si ji, nevyčítej si, uvolni se. Ach, kéž bych to uměla. Snad si z těch mých blábolů, vybereš aspoň něco.
[1]: Myslím, že zdaleka nejsme jediní 🙂
[2]: Urolog poctivě piju a pomáhá. Ono to ještě není nijak vážný, ani mě nic nebolí, jen když si dojdu na malou, je to trochu nepříjemný, ale nic proti tomu, co jsem měla minule. Máma nabádá, ať si radši zajdu k doktorce, jestli to nebudou nějaký bakterie, ale upřímně řečeno mám u doktorky nějaký resty, kvůli kterejm se tam poněkud bojim jít, protože zase budu za debila
Poslala mě totiž na nějaká vyšetření, kam jsem zase z prokrastinace a taky trochu ze strachu nešla a nevím, jak jí to vysvětlit. A vím, že je debilita, odkládat návštěvu doktorky kvůli takový hlouposti, ale v některých věcech se holt chovám jako naprostej debil a neumím si pomoct.
Ve svých pocitech se nijak zvlášť nepitvám, ani to moc neprožívám, tohle všechno píšu tak nějak z nadhledu, snažím se to co nejlíp popsat a sama sobě pokud možno vysvětlit, v čem to vězí a proč to tak je. A hlavně to všechno už vidím v souvislostech, protože vím, jak funguju. Jen si nejsem jistá, jestli je to tak docela v pořádku, když se mi ty nálady střídají tak rychle a když mě ty negativní tak silně ovlivňujou. Nepřijde mi to moc normální, že třeba tři dny nejsem schopná vylézt z baráku. Proto to zkoumám.
Já bych na sebe hrozně ráda nebyla přísná, ale bohužel, problém je v tom, že ty chyby jsem už udělala a nechci dělat další. Nechci znovu zklamávat rodiče, proto jsem z toho celá taková načatá. Žiju v permanentním pocitu neúspěšnosti, a to se mnou mává. Řešení? Odstěhovat se od rodičů. Zádrhel? Nemám prachy. Prostě začarovanej kruh…
Věkem bych nejspíš mohla být tvoje máma a přesto mám s rodiči stejný problém a řeším stejný začarovaný kruh, jen jsem po těch letech už ztratila naději, že bych ho někdy mohla přetnout. A co víc stejný, i když opačně postavený problém, řeším se svou devatenáctiletou dcerou, která je bohužel stále ve fázi dělání Chyb a nevypadá to ,že by se, byť i jen pokusila, přestat. Problém je v tom, že mí rodiče, vidí jako zodpovědnou za její chyby mě. A já jejich názor vlastně přejímám, nejsem schopná se nijak bránit, protože jsme na nich, více méně, závislé. Zkrátka mám pocit, že jsem taky jenom jedno takové obrovské životní zklamání mých rodičů a oni neváhají, mi to kdykoliv připomenout. Nenávidím tyhle rodinné vztahy. Jsou jak minové pole, není kam šlápnout, aby něco nebouchlo. Jestli opravdu míváš stavy, že NEJSI SCHOPNÁ vyjít tři dny z domu, pak možná psychologa zkus, proč se trápit víc než je nutné, navíc problémy, se kterými nic neděláš, mají spíš tendenci růst, než mizet. Ach jo, proč musí být všechno tak složité.
[4]: Na tom všem je krásně vidět, jak strašný věci tyhle začarovaný kruhy lidem dokážou způsobit. Nevzdávej to a najdi cestu, nikdy není pozdě se osamostatnit a jít do vlastního. Kor když máš dceru, nebuď měkká a přitlač na ni, pokud se sama nesnaží. Ve dvou to přeci zvládnete, najít si třeba nějakou slušnou práci a odejít. Rozhodně bych to neodkládala na neurčito a okamžitě na tom začala aktivně pracovat.
Já třeba vkládám veškerou energii do té nové práce. Chci věřit, že to vyjde. A když ne, tak hned jak budu vyvázaná ze všech smluv a domluv, najdu si něco za menší peníz, kde bude ale za to větší jistota a klid. A věřím, že i s menším platem budu schopna vymyslet nějaké řešení, jakékoli, abych odsud odešla. A upínám se k tomu každou minutou, protože odsud vážně chci. Žádná pohodlnost mi za to nestojí, co to tu se mnou dělá a jak mě to dojebává. A tobě taky ne. I když samozřejmě neznám tvou situaci, věřím, že jsou tady vždycky možnosti, jak se od toho dna odrazit a zase najít ztracenou sebeúctu – s čímž se pak pojí i návrat úcty tvého okolí, přirozeně.
Je to malinko složitější, dcery mám dvě, té druhé je pět let. Více než před rokem, u mě zjistili vzácnou oční chorobu, zjednodušeně řečeno, se mi v očích neustále tvoří nové cévy, které praskají, takže pak, dokud tu krev neodstraní, nebo se nevstřebá, prostě nevidím, naštěstí se v poslední době mé oči alespoň dohodly a nezlobí obě najednou, takže jsem "provozuschopná".Od srpna jsem v invalidním důchodu a ani já, ani doktoři nevíme, co bude dál. Lék na to není, příčiny jsou neznámé, a zkušeností s tím taky moc nemají. Vím jen ,že nejhorší varianta je slepota. Takže závislost nejen finanční. A moje starší dcera? Je bohužel ve fázi, kdy žádné přitlačení nemá sebemenší účinky. Je jinde, je někdo jiný. Sama nechápu, kam jsme se to dostaly. A ani tohle není všechno, jen to už na tebe nebudu hrnout, je toho moc. Přesto, nebo právě proto ti děkuju za povzbuzení, když člověk přemýšlí nad tím,jak poradit, nebo pomoci druhému, často při tom přijde i na to jak pomoci sám sobě.
[6]: Aj, tak to je určitě nepříjemná záležitost O.o
Já se někdy taky divím, jak jsem se s některýma lidma dostala tam, kde jsem. Ze zkušenosti ale vím, že pokud je na obou stranách vůle (a ona často bývá, i když ji na první pohled nevidíme), nikdy není pozdě věci měnit a něco s tím udělat. Všechno, na čem záleží, je komunikace.
Klidně to na mě val, mně to rozhodně nevadí a pokud ti pomůže trocha reflexe od někoho, kdo do toho ještě není tak zahrabaný, rozhodně se neostýchej 🙂 Nebo si můžeme vyměnit maily a bavit se o tom nějak osobněji, jestli to nechceš řešit veřejně. Já osobně se ráda bavím o takových těch vážných problémech s lidma, co mě vůbec neznají a nejsou tudíž zaujatí. Kolikrát se od nich dozvím ty nejcennější informace a navíc to, jak říkáš, pomáhá i při řešení vlastních problémů. Ale to je samozřejmě na tobě.
Pánové úžasní většinou moc úžasní nebývají. Nejsi sama , kdo nechápe chování svého okolí, zřejmě i oni mají se sebou problémy.
Já po pár letech vzdala snahu vyjít si ven s lidmi a chodím sama. Nebudu přece trávit čas s lidmi, o které nestojím, a přemlouvat ty, kteří nestojí o mě. Sociální fobie jsou v poslední době bohužel jako mor a dobrých psychologů pomálu, ale jestli nějakého znáš, za návštěvu nic nedáš.
[8]: Znám jen jednoho a to je známá. Nejsem si jistá, jestli bych se o takových věcech chtěla bavit zrovna s někým, koho tu a tam potkávám ve společnosti svých známých. Už před pár lety jsem u ní byla a i když to pomohlo, dodnes se cítím trochu nepříjemně, když se potkáme. Víš, usmívat se na ni, ptát se jak se má a dělat, že jsem se u ní tehdy totálně nezhroutila… je mi to prostě divný 🙂
Od obvoďačky jsem koncem léta dostala doporučenku k nějakýmu psychologovi, ale nevyužila jsem ji, protože jsem věřila, že to zvládnu sama s pomocí přátel a rodiny. A taky jsem to částečně zvládla, i když s profesionální pomocí by to samozřejmě bylo rychlejší a možná bych po tom neměla takový dozvuky a následky jako mám teď. Ale prostě se nějak snažím zvládnout ten život sama. Asi mám v hlavě zakořeněný paradigma, že návštěva psychologa je až to poslední řešení, když se člověk už úplně zhroutí a není schopen ničeho. A už i tím jsem prošla a přežila. Vážně nevím, to jsou všechno jen takový spekulace, co by kdyby 🙂 Stejně se tam nedokopu, dokud na tom nebudu opravdu hodně bídně, a dokud k tomu nedojde, nebudu vědět, jestli by mi to pomohlo v tom každodenním boji se životem 🙂
Chování toho dotyčného… Eh, ani nevím, co napsat, fakt nechápu a nejspíš bych ho poslala do patřičných míst… Taky se mi tak teď jeden ozval, povídali jsme si celkem pěkně ale postupně z něj vylezlo, že zkusil všechny možnosti no a pak si vlastně vzpomněl, že existuju ještě já… Božeee, měla jsem ho fakt ráda, tímhle si to u mě pohnojil
Snad z toho zánětu nic nebude:( vlastně není, jelikož už je čtvrtek…
[10]: Naštěstí mi od zveřejnění toho článku nepíše – že by se sem dostal a přečetl si to?
Nj, kluci se někdy chovají jako hovada a ani je nenapadne, že třeba takhle se to asi běžně nedělá…
S močákem zatim nevim, nijak se to nezhoršilo, ale ani se to moc nezlepšuje, došel mi už urolog a ještě jsem nebyla venku.