Rubrika: co se mi honí hlavou

To se nám ale dějou pěkné věci 🙂

Nestačíme ani dejchat, jak furt makáme, ale i tak jsem si udělala čas stát se konečně členem Puttytribe = klubu pro multipotenciály Emilie Wapnick. Dole pod články si můžete všimnout nálepky (↓)

Emilie Wapnick, pokud jste to ještě nečetli v mém prvním příspěvku O multipotencialitě (nebo to nemáte odjinud), je báječná optimistická osůbka blogerka, zakladatelka Puttylike.com, webu pro multipotenciály.

Multipotenciál, nebo jak se jim říká v Puttytribeu, multipod nebo Puttypeep, je jinak řečeno něco jako renesanční člověk. Je to člověk, který umí trochu toho, trochu tamtoho, má spoustu různých, zdánlivě nepropojitelných zájmů, a u žádného z nich nevydrží tak dlouho, aby se z toho dal odvozovat nějaký „životní cíl“ nebo jasně nalajnovaná kariéra.

Dnešní společnost je zoufale moc zvyklá na to, že každý má „to svoje“, nějakou tu nálepku, ať už je to „věčný student“, „právník“, „medik“, „ofaubák, „spisovatel“ nebo „zedník“. My, multipotenciálové (ach, je to boží, konečně po xy letech se mít kam zařadit), nemáme jednu nálepku; kdybychom byli článek na internetu, nebylo by možné nás zařadit do jedné rubriky, museli byste nám přiřadit hned několik štítků a ty štítky se relativně často obměňují, podle toho, co nás zrovna nejvíc bere. Neřiká vám to něco?

Pokud vám to něco říká a máte dojem, že „hergot, to tak trochu mluví o mně, ne?“, zkuste se prubnout. Dost pravděpodobně jste taky multipotenciál, pokud:

A tak bych mohla pokračovat, ale snad jste si už udělali představu 😉

Důležité je, že po tom všem kroužení okolo (Emilie už sleduju nějakou dobu) jsem se konečně hecla a v úterý, kdy se dveře klubu na 24 hodin otevřely (otevírají se jen jednou za čas, neoznámeně, člověk se o tom dozví z webu nebo z Twitteru, kde je Emilie poměrně dost aktivní), jsem se do klubu přihlásila. Proč? Protože Emiliiny články by mi už nemohly mluvit víc z duše a neskutečně mě fascinuje a bere myšlenka, že je nás takových spousta a že založit si kariéru čili živobytí na všech věcech, které vás opravdu baví, a tudíž se živit tím, co skutečně milujete, je perfektně možné.

Už dlouho mi nic nedávalo takovej smysl. A zatímco v Čechách bych měsíční členský poplatek, 19 $, přepočítávala na České, což činí nějakých 379,-, tady v UK si to snadno přepočtu na 13 liber, což je suma, kterou si v pohodě odpracuju u Jo za hodinku a kousek a ani v nejmenším mě to tak nemusí trápit. I z toho důvodu mě to v UK tak baví, ale o tom kdyžtak až příště, teď jsem se chtěla hlavně pochlubit a tak nějak upozornit na to, že se u mě něco zajímavýho děje. O to zajímavějšího, že v Puttytribe je momentálně přesně 207 členů ze všech možných zemí a já jsem jediná Češka 8)

Btw z těch možná méně zajímavých, ale pořád zmíněníhodných věcí, podala jsem žalobu na svého někdejšího kamaráda.

Možná si vzpomenete, možná ne, jak jsem si nasrala do bot tím, že jsem půjčila peníze svému bývalému příteli (v té době už dávno jen kamarádovi, ale poměrně blízkému), načež jsem je z něj víc jak rok mámila, a to i přesto, že jsem na to měla smlouvu (díkybohu za ni, aspoň nějaká berlička v ruce). Víc jak rok sliboval, xkrát to už už vypadalo, že peníze budou, ale nakonec to dopadlo přesně podle mých nejhorších obav – přerušil veškeré kontakty, neodebírá poštu (která mu chodí na úřad, neboť jeho současnou adresu nikdy neposkytl, neměl) a mých jednadvacet tisíc je v nedohlednu, ačkoli mi samozřejmě sliboval vrátit i úroky a kdesi cosi. Ani hovno, miláčku. Do dnešního dne jsem nedostala ani korunu, ani řádné vysvětlení, takže jsem to už prostě nevydržela a moje naprosto nedoceněná životní poradkyně Klárka, coby šikovná studentka práv a pracantka v advokátní kanceláři, sepsala a podala žalobu. A teď už budu jenom čekat a doufat, že to k něčemu bude a že se mi ty peníze třeba i jednou vrátí. Upřímně tomu už dávno nevěřím a už dávno jsem to obrečela. Ne tak pro ty peníze. To se stane. Ale pro to zlomený srdce a pro tu svou vlastní blbost a důvěřivost, kterou si prostě musím vyčítat, ačkoli vím naprosto jistě, že jsem to nemohla předpokládat, ne u něj. Jak to celý dopadne, fakt nevim. Ale hlavní je, že se něco děje. A jestli mi to ta Klárka fakt pomůže dostat zpátky, tak nevim, já jí snad budu muset koupit aspoň stokilovou bonboniéru 😀 Myslim, že by to byl nemalej zázrak.

No a jinak se mi podle všech očekávání zasekl i druhej e-book, neboť si prostě nemůžu dát pokoj a musím si o tom otvírat kušnu dávno předtím, než je to hotový, a pak jsem z toho ve stresu. Ale hlavně na to fakt nemám čas. Dneska máme poprvý po jak dlouhý době zase trochu volna, a tak čtu, datluju do kláves, fidlám se s blogem a strašně moc přemýšlím, co a jak dál. Zvažuju možnost bilingvního blogu. Protože odkazovat ve všech zahraničních diskusí, jichž se účastním, na tenhle českej, je víceméně k ničemu, a já bych ráda měla něco univerzálnějšího k prezentaci. Jenže s tou bilingvností to neni žádná sranda. Pár takovejch blogů jsem viděla a je to takový zmatený, nehledě na to, kolik práce to dá. Když si představím, že bych tenhle článek měla psát podruhý v angličtině, polejvá mě víc potu než když jsem včera čistila zapnutý kamna, z nichž to sálalo jak při požáru Národního Divadla (ne, že bych u toho byla, ale mám docela žhavou představu – pun intended). A taky se mi pořád napůl chce a napůl nechce z Blogu. Včera se mi teda hlavně chtělo, když jsem se pokoušela upravit HTMLkem nastavení profilovýho obrázku a z nějakýho důvodu to prostě nejde, po uložení se to vždycky vrátí zpátky jak falešná pětka. Člověk by skřípal zubama. Když už si nemůžu upravit ani orámování obrázků, no tak to už doprdele.

Ale co furt s tim vlastnim hostingem. Co tam? Šlo by za mnou dost čtenářů na to, aby mi to ještě dávalo smysl? Chce se mi ztratit pozici na titulce, která mi přináší čtenáře nové pokaždé, kdy se mi podaří někoho jen zaujmout titulkem? Jak se vůbec propaguje vlastní blog, když nejste v AK? A co mám dělat s tím, že se mi z AK vůbec nechce?

Multipotencialita má svoje výhody a mně osobně vždycky bavili lidi se spoustou různých zájmů. Vždycky mi připadali jako dokonalí unikáti. Právníků máte tři prdele. Lékařů máte tři prdele. Ale co takhle ajťáků, jejichž vášní je modelářství, dále pak haiku, kaligrafie, psaní písemek labutím brkem za pomoci tyrkysově modrého inkoustu a šití plyšových anomalocarisů? Takoví lidé jsou unikáti. Takovou kombinaci zájmů a talentů nenajdete nikde jinde. A mně se hrozně líbí ta myšlenka, že bych byla taky takovej unikát s vlastní, naprosto unikátní kombinací šílenejch zájmů a talentů (i když v mym případě to s tím talentem asi tak žhavý nebude :D), takovej nenapodobitelnej, nenahraditelnej člověk.

Ach, to ego.

Akorát je na pytel, když máte milion zájmů a žádnej čas. Teda je to furt lepší než tuny času a zájmy žádný. Ale někdy mám fakt chuť zahryznout se do stolu, když objevim další fantastickou věc a nemůžu se jí naplno věnovat. Nebo když nemám kvůli věčný práci čas na studium wordpressu či psaní maximalistických grafomanských e-booků o mimimalismu.

P.S.: Skryla jsem pár rubrik ze sloupku. Pořád tu jsou a dá se na ně dohrabat přes Archiv, ale ve sloupku mi momentálně přišly nadbytečné, neboť na nich aktuálně nepracuju. Konkrétně se jednalo o moje drabbloviny a čtenářský deník. Snad to nikomu nebude chybět a nebojte, kdyby mě zase něco napadlo, tak to do toho sloupku zase vrazim. Jen mi to teď přišlo jaksi neaktuální.

Když se řekne „řetězák“, zní to, jako že se bloger nudí a potřebuje nějak zabít čas. Nebudu vám lhát, je to hlavní důvod, proč reaguju na Cirratinu výzvu právě teď, když čekám, až dorazí hosté na Ashleighinu BBQ. Ale pravdou je, že se mi hlavně líbí její základní myšlenka a jelikož jsem ji sama už před časem pochopila jako jednu z největších životních pravd, ráda bych ji šířila dál.

Ta výzva zní takhle:“Chci, abyste něco zkusili: vyjmenujte pět působivých věcí o sobě. Napište je nebo je jen tak zařvěte do místnosti. Ale má to háček – nesmíte použít něco, co jste (např. jsem hodnej, jsem spravedlivá), můžete uvést jen věci, které děláte (např. vyhrál jsem mistrovství republiky v šachu, vařím nejlepší chilli v Massachusetts).“

Právě zmíněný článek, na nějž Cirrat odkazuje ve svém článku, 6 Harsh Truths That Will Make You a Better Person, je jeden z největších otvíráků očí, co se vám můžou dostat pod ruku, a proto vřele doporučuji, ne-li přímo nabádám a vyzývám k jejich přečtení. Hned první z těchto Pravd hlásá, že „Svět nezajímá, kdo jste. Svět zajímá, co mu můžete nabídnout„.

Nebylo to poprvé, kdy mi někdo předhodil tenhle názor, ale takhle brutálně upřímně podáno mi to konečně zapadlo na svoje místo a konečně jsem si uvědomila, že je to prostě fakt, kterým se mi nikdo nesnaží říct, že jsem k hovnu, naopak se mě snaží nakopnout a přimět mě k uvědomění, že onen věčně hledaný smysl života se nenaplní tím, že o sobě napíšete příjemnej profílek á la „Jsem veselá, jsem hravá, romantická a ohromně přátelská“. Svět tohle nezajímá. A nezajímá to ani lidi.

Možná si, coby lidi, říkáte:“To je přece kec, mně vždycky zaujme, když někdo o sobě něco takovýho napíše“, ale podle mě je to kec a jestli tomu upřímně věříte, pak si lžete do kapsy. Nikoho to nezajímá. Za svou internetovou „kariéru“ jsem přečetla tisíce a tisíce profilů a jsem docela nadšenej objevovatel pořád dalších zajímavejch blogů ke sledování, a nutno říct, že tajemství těch, které mě zaujmou, naprosto netkví v tom, jakej je ten bloger člověk, ale co kurně zajímavýho dělá. Cestuje po světě s jedním batohem? Živí se psaním e-booků, trénováním slepeckejch tuleňů, skákáním z útesu, pořádáním lekcí háčkování pro lidi bez rukou, přípravou sebe samého na maraton, háže na net videa sebe sama, kde hraje na kytaru pořád složitější a složitější skladby, nebo natáčí návody pro druhé? Čím bláznivější věc dovedete a děláte, tím zajímavější jste pro svět, nejen pro svoje čtenáře, ale i pro trh práce, samozřejmě.

Je to jako byste čímkoli, co děláte a co jste, psali takový svůj ultimátní životopis. Nikoho nezajímá, že jste vystudovali tu a tu školu, všichni chtějí vědět, co vás ta škola naučila a co umíte. Co konkrétně můžete nabídnout, co nikdo jiný neumí?

V pochopení téhle životní pravdy mi hodně pomohla Emilie Wapnick, zakladatelka Puttylike, webu pro multipotenciály (lidi, co mají víc než jeden hlavní zájem, a mají tudíž možná problém se zařazením se do tradičního modelu „Vyber si jednu kariéru a definuj se“), ale i řada dalších blogerů, věnujících se tomuto tématu. Suma sumárum, jednoho dne jsem se probudila a začala sebe samu i každého dalšího člověka vnímat jako soubor určitých schopností. Začalo mě to nesmírně bavit. Jaký kdo je a co studuje – to jsou věci, kterými se obvykle na prvním místě při seznamování zabývají lidé, které znám. Mně, upřímně, hlavně zajímá, co ten člobrda umí divného, nezvyklého, zajímavého. Nejen proto, že tím si ho o mnoho líp zapamatuju a zapíšu, ale i proto, že každý člověk, co něco umí, je pro mě potenciálně ohromně užitečný kontakt a jak tyhle kontakty začnete sbírat a začnete se zajímat, zjistíte, že máte kolem sebe najednou spoustu lidí, z nichž každý je na něco tak trochu expert, a když potřebujete s čímkoli poradit nebo pomoct, najednou se máte kam obrátit a vždycky víte, kam sáhnout pro radu.

Je to přesně ten důvod, proč se mi pořád vyplatí mít Facebook, v čem vůbec vidím jeho smysl. Moje sbírka přátel tam není nic jiného než sbírka důležitých kontaktů na lidi, kteří něco umí, něco zajímavého dělají, vtipně píšou, mají talent na glosování životních situací, vždycky mě něčím pobaví a – samozřejmě – celá řada z nich jsou skutečně mí přátelé a kamarádi.

Proto taky vždycky, když se mě někdo zeptá:“Přidáš si mě na Facebook?“, na rovinu mu odpovím, že klidně, ale nezaručím mu, že si ho tam dlouho nechám, protože na své tamější přátele mám speciální požadavky. Musí být naprosto awesome a nebo aspoň užiteční. Musí mi k něčemu být.

Ale abych se dostala zpátky k jádru – jelikož každého včetně sebe vnímám mimo jiné jako soubor dovedností, mně samotnou tohle uvažování vede k tomu, abych přemýšlela nad tím, co vlastně dovedu já a čím jsem potenciálně zajímavá pro pracovní trh a vůbec pro svět. Co umím, čím mohu přispět svou troškou do mlýna? A nejlepší na tom je, že pokud jste multipotenciál jako já, pravděpodobně budete umět takových zajímavých věcí víc, z různých oborů, a to je právě vůbec to nejlepší, protože tím se z vás stává naprostý originál a naprostá nutnost pro vaše potenciální zaměstnavatele. Protože kdo jiný bude mít nejen znalosti z HTML, ale i titul z olympiády stříhání psů, černý pás v karate a ocenění za naprosto nejlepší citronové koláče ve středních Čechách? Váš soubor dovedností je jenom váš a čím zajímavější věci do něj přidáte, tím zajímavějšími lidmi se stanete – a ostatně všichni víme, že takoví lidé mají navíc skoro ke všemu co říct a celou řadu historek a poznatků z nejrůznějších oborů. Nic proti jednooborovým expertům, všechno má svoje přednosti, ale já osobně si přece jenom mnohem radši popovídám s někým, kdo umí trochu ode všeho, než se zarytým a vymezeným opravářem telefonů, kterého prostě nic než telefony nikdy nezajímalo a nikdy zajímat nebude.

Takže tolik k životní filozofii a na závěr samozřejmě musím přidat nějaký ten vlastní soupis. Co umím, čím se odlišuji?

To bude ode mě v tuto chvíli asi tak vše k auto-ego-masáži, ale tenhle „řetězák“ mě zaujal, takže budu ráda, když se v komentářích podělít o vlastní ujetý skilly. Co umíte, co vaši kamarádi neumí? Děláte něco zajímavýho? Sem s tím!

Upřímně nevidím problém v tom, že se naše hodnoty v průběhu života mění. To je naprosto v pořádku a minimalismus neznamená vzdát se všech svých věcí a trvat na tom, že nic nového si už nekoupím. Minimalista nebude mít problém koupit svému dítku klavír, naopak bude štěstím bez sebe, že může podpořit jeho talent a dát mu prostor. A právě o tom prostoru to je – leckdo z nás má doma takovejch krámů, že se mu tam ten klavír ani za mák nevejde, a přitom většinu těch krámů už měsíce (i roky nepoužil) nebo ani neví, že je má. A nebo na klavír nemá peníze, protože se už rozšoupnul na XBoxu, novym autorádiu a účtu za vodu. Minimalista se ovšem umí těch krámů zbavit (nebo je vůbec nemá) a ten prostor vytvoří, protože ví, že to je důležité.

Minimalismus není sekta. Každý příliš horlivý zapálenec (do čehokoli) může mít tendence přesvědčovat své okolí, ale rozumný člověk to neudělá. Stejně tak rozumný minimalista v první řadě zminimalizuje svůj vlastní život a jelikož minimalismus se nedá provozovat jako póza, vy prostě buď uvažujete minimalisticky nebo ne a vaše okolí to snadno pozná, všichni kolem vás sami uvidí, jaký to má efekt a v čem jsou pozitiva. Samozřejmě těžko můžete přesvědčovat svou rodinu, že jejich krámy jsou jenom krámy a že by se jich měli zbavit (můžete, ale pravděpodobně narazíte – vlastní zkušenost), důležité je začít sám u sebe a každý rozumný člověk ví, že jelikož jsme různí, každý má jiné potřeby. Telefon není nezbytně nepodstatný, spíš naopak, mobily jsou dneska nutností. Samozřejmě pokud bude manželka vyžadovat nový mobil jen proto, že vyšla nová verze jejího měsíc starého, pak je v pořádku prohlásit, že na to peníze nedáte, ale co když už šest let trpí s tím starým křápem, co každou chvíli zamrzne a nefunguje mezerník? Je důležité se netrápit a udělat si radost něčím funkčním a pořádným. Minimalismus nezakazuje kupovat si nové věci, jen říká „mysli, než koupíš“. Stejně tak nevidím důvod upírat dítku plyšového medvěda, když vím, že si ho opravdu vroucně přeje už od loňských Vánoc.

Problém autora článku vidím v tom, že si není jist tím, co právě je nebo není podstatné, a má pocit, že na to musí existovat nějaká ultimátní definice. Ale ona neexistuje, to si musí každý určit sám, minimalismus nemá žádnou definici a nehlásá „všichni, kdo vlastní televizi, jsou blázni“. Je to každého věc. Osobně jsem přesvědčená, že právě televize je nadbytečnost (a žádnou už několik let nevlastním a vůbec mi nechybí, od čeho je internet, neasi), ale proč bych měla mít problém s kuchyňským šlehačem nebo s mikrovlnkou? To, že někdo dokáže žít bez ní, je jeho věc, já zase dokážu žít bez pravidelných návštěv u kadeřnice či kosmetičky. Ale nemám potřebu se mu zrovna v tomhle podobat, neboť tohle mě netrápí. Tím spíš, když ten někdo je Leo Babauta, o němž se obecně ví, že dost extrémní minimalista (a brát si ho za příklad je tudíž hovadina). Já osobně se jeho myšlenkami a nápady ráda nechám inspirovat, ale jeho životní styl není aplikovatelný na mou osobu (a na málokoho aplikovatelný je) a v tom nevidím problém. Každý minimalizujeme jinak a něco jiného.

Že je minimalismus filosofií cílenou na eliminaci stresu? Samozřejmě. (Ale kde je v tom problém?) Rozhodně však nemá za úkol – jak se domnívá autor článku – „nahnat všechny své přívržence do kláštera a rezignovat na bohatost života“, to je holý nesmysl a nepravda. Minimalismus pouze nabádá, abychom se sami sebe zeptali:“Opravdu tohle potřebuji?“ A pokud ano (a pokudsi to jen nenalháváme), pak go ahead! Směle a bez výčitek. Tu a tam si každý potřebuje koupit zmrzlinu a vychutnat si ten kopeček, protože je to ksakru zmrzlina a nejsme mniši. A každý se potřebuje občas svézt metrem nebo vlakem, protože teleporty ještě nevymysleli a nikdo nemá měsíc na to, aby se na tu konferenci v Brně rozhodl uspořádat pouť pěškobusem nebo aby štrádoval denně do práce z Čerňáku do Dejvic prostě proto, že MHD je konzum a fuj.

Není naprosto nutné vzdávat se všech požitků života nebo výdobytků moderní doby a rázem se oprošťovat od všeho, co jsme měli rádi. Je ovšem zcela zásadní ptát se, zda nám naše oblíbené „požitky“ stále ještě dávají to, co nám dávali ve chvíli, kdy jsme si je pořídili poprvé. Ještě pořád nás baví ten PlayStation, co se nám válí v obýváku už půl roku, aniž by na něj někdo sáhl? Baví nás skříň plná oblečení, které nám nepadne, a boty, které si nikam nevezmeme, protože nás tlačí? – což jsme ostatně věděli už když jsme si je kupovali, ale ksakru, steely jsou děsně cool. Minimalista nerovná se asketa. Novopečený asketa by odjel do kláštera meditovat nad tím, jak nesmyslně vzdálený je mu hluk velkoměsta a každodenní problémy. Novopečený minimalista chodí dál normálně do práce jako doposud, jen si najednou klade otázku:“Proč bych tam měl jezdit autem, když to mám půl hodiny pěšky a na kole jsem tam cobydup?“.

Autor článku píše:“Pokaždé mám podezření, že jde o hysterickou reakci na nezvládání životní zátěže. A téměř vždy o sobeckou reakci.“ Upřímně nevím, kde se k takovému podezření dobral, ještě jsem nepoznala minimalistu, který by někomu svoje životní názory vnucoval, právě naopak. Všichni minimalističtí autoři, jejichž blogy a vůbec tvorbu jen trochu sleduji )jsou jich desítky, takže si troufám dělat závěry), si jdou v minimalismu pěkně po svém a každý ho pojímá trochu jinak a má své vlastní zkušenosti á la „Jak jsem k minimalismu přišel“. Každý ho aplikuje na jiné věci a zdaleka ne každý se shoduje s Babautou, mnozí z nich jistě mají mikrovlnky a možná s výjimkou Everetta Boguea, o němž se obecně ví, že je to poměrně arogantní člověk, přesvědčený, že jeho pravda (která se navíc co chvíli upravuje podle toho, na jakou další úžasnou vychytávku přišel – což rozhdoně není špatně) je ta jediná a každý by ji měl vyznávat, ani jeden jediný nikdy nikomu minimalismus ani nic, co s ním souvisí, nevnucoval. Všichni do jednoho pouze píšou o tom, co to znamená pro ně a v čem oni sami pocítili velké změny, když začali víc uvažovat o tom, co dělají, a do čeho investují své peníze a čas. Pouze sdílejí své tipy na zjednodušení života, vylepšení jeho organizace a omezení zdrojů negativních emocí.

Ani jimi nepohrdá. Naopak skoro všichni minimalisti, které sleduji, (mimojiné) vymýšlí stále nové způsoby, jak si efektivně přijít na peníze navíc, jedním z hlavních témat je také pasivní příjem. Mnozí z nich publikují e-booky s rozličnou tématikou, a ačkoli někteří je publikují zdarma, většina z nich si právě jimi (a všelijakým life-couchingem) vydělává na živobytí. Minimalisti neodmítají peníze, co však odmítají, je bezduché plýtvání jimi a vrážení je do věcí, kteřé nepřináší užitek. Mrhání touto „odměnou za hodnoty, které vytvoříte“ (jak praví autor článku), je pro minimalistu nepřípustné a vnímá ho jako nedostatek respektu k sobě samému a ke své práci. Minimalista je víc než ochoten odvést práci a vytvořit hodnotu a za ni obdržet peníze, které si zalouží, je-li hodnota dostatečně zajímavá pro trh. Minimalista se také rozhodně nebojí říct si o peníze, jejich hodnoty si je velmi dobře vědom.

Pokud jde o příležitosti, minimalista dobře ví, že nepotřebuje peníze k vytvoření příležitostí. Těch je i bez peněz více než dost, chce to jen trochu kreativity a uvažování a může to vyústit v celou řadu zajímavých nápadů, kterým dá minimalista přednost před večeří v luxusním podniku. Třeba piknik u řeky? Vlastnictví přehršle peněz není nezbytně špatná věc, ale mnohdy vede právě k úpadku naší kreativity a k lenosti našeho mozku.

Z vlastní zkušenosti mohu prohlásit, že někdy je to právě nedostatek peněz (nebo rozhodnutí snížit si jen tak pro zajímavost budget na oněch dvacet korun, i když třeba nemusíme), co vás přivede k nepřeberné studnici nápadů, jak strávit večer děláním něčeho zajímavého, k čemu byste se jinak vůbec nedostali, protože byste si prostě řekli „Čert to vem, jdu se nadlábnout do mekáče nebo si zaplatit film v kině“.

Štěstí je stav mysli. Dostatek peněz vás nemusí dovést ke štěstí, stejně jako jejich nedostatek vás o něj nemusí připravit. Je to jen na vás a žádný minimalista vám nikdy nebude tvrdit opak.

Peníze nepřináší přiležitosti. Příležitosti jsou dávno tady. Jen se spoustou peněz si můžete dovolit využít některé, které byste bez peněz využít nemohli. Ovšem svět je plný příležitostí, k jejichž využití peníze nepotřebujete. Minimalista ví, že takové jsou mnohdy mnohem zajímavější. Co je špatného na tom strávit večer s přítelkyní a povídat si s ní o svých životních plánech? Samozřejmě pokud to někdo bere jako znouzectnost a chabou náhradu za večer strávený v kině na nejnovějším 3D bijáku, pak mu to nikdo nevysvětlí. Člověk musí sám umět vidět hodnotu věcí, momentů, zážitků.

Vlastnictví auta stresuje toho, kdo si auto koupil z nesprávných důvodů. Jinými slovy ten, kdo ho nevyužije, a komu se takové auto (nebo jakýkoli jiný předmět) proměnilo ve žrouta peněz a času, namísto aby přinášelo užitek. Minimalista nezahazuje své věci bez rozmyslu. Ujistí se, že mu daná věc generuje zisk a ne ztráty, že přináší užitek a ne trable, že z ní má radost a ne úzkost před spaním, kdy si donekonečna vyčítá, proč si ten krám proboha koupil. Je naprosto v pořádku mít auto, když ho potřebujete k dopravě, nebo počítač, když pomocí něj spravujete svůj byznys. Kdyby si vozíčkář řekl „Hej, budu minimalista, vyhodím svoje auto a když už v tom budu, taky vozík, protože k životu potřebuju jenom slunce a smích!“, asi by mu to moc štěstí na duši nepřineslo.

Autor článku nabízí – podle něj – „alternativní cestu“, která přitom ovšem není ničím jiným než shrnutím přesně těch minimalistických hodnot, které jsou důležité a na nichž to všechno stojí. Minimalismus není (a vážně nevím, kde to dotyčný nabral) zoufalá snaha všechno vyhodit a všeho se zbavit, je to pouze wake-up call, moment uvědomění si, že jsme v tom všem konsumerimu a honění se za smyslem života dost možná zapomněli právě na ten život samotný, na věci, které nás opravdu baví a na nichž záleží, na to, že dostat výplatu není důvod jít ji rozfofrovat, na to, že nepotřebujeme novou bundu, když už jich máme pět, na to, jak fantasticky na nás působil náš nový byt, když byl tak krásně prázdný a vzdušný, a jak jsme tenhle pocit ztratili tím, že jsme ho zaplnili krámy, které nám k ničemu nejsou a ubírají prostor, na to, že není nad to vypnout aspoň jeden večer v týdnu tu zatracenou televizi a místo toho si s rodinou zahrát Scrabble nebo si o víkendu společně zajít do zoo, i když si třeba myslíte, že jste na společné vycházky staří a že život se ve skutečnosti odehrává na internetu, kde vám mezitím pravděpodobně uteče aspoň tři sta tweetů někoho, koho jste v životě neviděli a vlastně vás vůbec nezajímá, co to sakra mele o svym životě, protože vy máte hergot svůj. Možná jsme zapomněli, jak božská je vůně čistě povlečené postele, jak zajímavě chutná a voní jídlo, když se na jeho chuť a texturu soustředíme a nezhltáme ho při sledování oblíbeného televizního pořadu takovým způsobem, že za půl hodiny si za prase nemůžeme vzpomenout, co jsme to jedli a jaké to bylo.

Minimalismus není žádným produktem moderní doby. Je to pouhé zastavení se a nadechnutí. Je to moment dobrovolného vytržení se z rutiny, kterou jsme se naučili a kterou mnohdy provádíme tak bezmyšlenkovitě a automaticky, že už si ani neuvědomujeme, že ji provádíme a jaké bylo to nedělat. Je to návrat k jednoduchosti a touha po kvalitním smysluplném životě, soustředěném na podstatné věci, neomezeném nadbytečnou zátěží, kterou jsme si na sebe sami navršili.

Minimalismus je svoboda.

Včerejší zamyšlení nad e-bookem a to, že jsem to hodila „na papír“, mi pomohlo přiznat si, že to fakt chci udělat. Je jedno, co bude dál a co se s tím pak rozhodnu udělat, hlavně to ovšem musím v první řadě napsat a pak se uvidí.

Trochu jsem pogooglila a začetla se hned do několika ultimátních průvodců ve stylu „Jak napsat e-book“, a na první pohled mě nejvíc uchvátil ten od jisté Amy Lynn Andrewsové, jejíž blog mimochodem vypadá užitečně i v dalších směrech, takže ho mám uložený v záložkách pro budoucí pročtení, ale teď se chci hlavně soustředit na ten e-book.

Docela mě překvapilo, jak snadný byl začátek. Mám téma, mám i nějakou představu o vzhledu, a tak nebylo těžké začít psát. Popravdě jsem jen za dnešek „odpracovala“ asi čtyři hodiny (přesně teď nevím, byly přestávky) a kdybych už nebyla unavená a kdyby mě tak strašně nebolely záda (náš annex postrádá jednu důležitou věc, a to sice pořádný místo k pc práci), dost možná bych psala dál, protože prostě jak jednou přijde psavá, no znáte to.

Ale jsem nadmíru překvapená. Takhle na první psací session je těch 23 stránek a 23 tisíc znaků mnohem víc, než jsem čekala a než potřebuju, a to je teprve začátek psaní. Pokud to tak bude pokračovat, budu mít nakonec mnohem víc materiálu než na jeden e-book (kterej bych přece jenom radši udržela v nějaký stručnější podobě, i když, jsem to já, takže pochybuju :D) a budu si moct vybírat. Možná bych nemusela bejt tak detailní. No ale kdoví, je to zatím teprve v plenkách. Důležitý ovšem je, že jsem začala a jsem za to ráda.

Na Amyinu radu jsem taky čapla sešit a nakreslila si myšlenkovou mapu. Sice až poté, co jsem začala psát a dotáhla to na současný počet stránek, ale lepší po pár kapitolách než vůbec.

Problém je, že je toho hodně, co potřebuju postihnout, aby to celý bylo ve výsledku kompaktní a splnilo to účel. Asi bude nejnáročnění najít balanc, aby to nebylo zase tak moc detailní, aby se to taky dalo číst. A aby to bylo užitečný a ne jen plný keců. Uf. Jo, mám před sebou ještě hodně práce.

A taky mě štve editování. Já vim, já vim, to bych měla řešit až úplně nakonec. Ale upřímně řečeno, to nedokážu. Jsem z blogování vytrénovaná, že aby mi to nejlíp šlo, potřebuju mít možnost vidět finální podobu a rovnou to skládat tak, aby to hezky vypadalo. Ostatně na vizuální podobě v tomhle případě taky hodně záleží a potřebuju si s tím trochu hrát, aby nebyly nadpisy kapitol na konci stránky a podobně. Bohužel mám laptop plnej sraček a mimojiné mi tu chybí normální Word. Mám tu jakýsi cosi, co si říká Word Starter, ale seká se to a dělá to hovadiny, jako například, že se to neustále samo přepíná z mnou vybraného fontu na Times New Roman, a to často v půlce věty, za mezerou, za čárkou nebo i v půlce slova, když to označím a hodím zpátky na vybranej font, písmena s háčky to zobrazí špatně, jiným fontem nebo vůbec (=čtverečkem), no prostě dělá to kraviny a já abych si z toho urvala vlasy. V neposlední řadě mi to taky dneska zamrzlo a nebejt automatickýho ukládání, přišla bych o pěknejch pár stránek, protože jak řikám – se rozepíšete a najednou zjistíte, že už dobrou půlhodinu datlujete bez uložení. Samozřejmě přesně to je ten moment, kdy si váš laptop nutně řekne „Hej! Už jsem dlouho nezamrznul. Let’s do it!“ Šmejd jeden.

Takže fonty a ujetej rádobyWord. Já vim, pořád mám NotePad. Ale jak řikám, neumim do něj psát takovýhle věci. Potřebuju to vidět, jak to bude vypadat, a jakkoli je to divný, vidět to, co píšu, mě motivuje a inspiruje. Už jenom když si nastavím větší font a řádkování, nutí mě to víc vážit slova, zatímco tady na blogu, kde mám písmo maličký, se rozepisuju, jak se mi zlíbí, protože prostě vím, že se to tu snese. A pak ty nadpisy. Ráda vidím začátek nový kapitoly pěkně jasně a zvýrazněně. A když to udělat nemůžu, tak je to prostě na prd psaní.

Tyjo, ale jsem nadšená a fakt zvědavá, co z toho vyleze. A baví mě ten adrenalin. Přesně takovou challenge jsem potřebovala, přesně tohle je to, co teď musím udělat. Ahh, miluju ten pocit.

P.S.: Díky za vřelé komentáře k věci. Potřebovala jsem si to spíš sama pro sebe ujasnit, ale určitě jste mě k tomu taky trošku postrčili a máte v tom svůj podíl, takže díky 😉

Já to z tý hlavy prostě nemůžu dostat. Už dlouhý měsíce přemýšlím o e-booku a ať na to kouknu z jakýkoli strany, já ho prostě chci napsat. Jenže s tím hrozně bojuju. S tou svou nerozhodností.

Upřímně řečeno si myslím, že by to mohl bejt boom a že bych s tím mohla poměrně prorazit. Protože ať googlím jak googlím, minimalismus – a hojné psaní o něm – se zdá být čistě doménou anglicky píšících autorů, a v češtině o něm ne a ne najít něco pořádnýho. Zatímco v angličtině se k tomu tématu dají dočíst tuny a tuny neskutečně inspirativního materiálu (a že už mám ty tuny řádně načtený), česky píšící autoři jako by o něm nevěděli, nebo o něm prostě moc nepíšou – možná že bojujou s tou stejnou otázkou jako já:“Má smysl začínat teď psát česky o něčem, co zahraniční autoři už dávno popsali milionkrát líp? Má smysl hrát si na Novu, převzít co v zahraničí naprosto fantasticky funguje a přežvejkávat to do češtiny pro lidi, kteří buď neumí anglicky nebo prostě o minimalismu moc nevědí a chtěli by vědět?“

Řada minimalistů, jejichž blogy pravidelně čtu, se shoduje v odpovědi – tvrdí, že každej člověk k minimalismu přišel jinak, každej ho jinak prožívá, pro každýho jsou důležitý jiný aspekty a každej má v rukávech jiný triky a esa, jiný věci, který mu přijdou bláznivě užitečný a u nichž naprosto nechápe, že je už dávno nepoužívaj všichni.

Já ale pořád nevim, jestli bych byla schopná tomu udělat hlavu a patu. Už dávno si nepamatuju, jak to začalo, nejsem schopná hlásat takový ty věci jako že „vždycky jsem to tak nějak věděla“, protože s tou svojí zero pamětí si fakt nemůžu bejt jistá ani tím, že to je pravda, ani že není. Prostě si to fakt nepamatuju. Myslím, že by se mi hodila pomoc někoho zvenčí, někoho, koho to téma zajímá, ale moc o něm neví, protože mi přijde, že já už jsem v něm příliš zabředlá a vím už toho tolik, že nevím, kde začít.

Prokrastinuju taky kvůli myšlence, že vlastně nevím, jestli to pak budu chtít vypustit do světa zadarmo nebo to prodat – na prodání to asi nebude tak dobrý a nejdřív bych měla přijít s tomu, čemu mí guruové říkají insanely useful content zdarma. Na druhou stranu si uvědomuju, že řešit tohle je fakt sračka a zbytečnost, protože dokud to nebudu mít napsaný… je to prostě hodně předčasný. Jak říkám, je to jenom prokrastinace a výmluva, proč se držet zpátky.

Je to svým způsobem neprobádaná oblast – pokud se teda extrémně nepletu a neunikl mi nějakej ultrasuperbrutální českej web o minimalismu a debordelizování obydlí, o vlivu meditování a myšlenkové decluterrizace, no prostě to všechno, o čem tu už drahnou dobu tu a tam upísnu mezi tím vším ostatním myšlenkovým bordelem a deníčkováním. Je věčná škoda, že tu nejdou nastavit štítky – snažila jsem se to obejít za pomoci vyhledávání (vyhledat na tomhle blogu všechna slova s kořenem „minimal“ a vzniklý odkaz použít jako štítek ve sloupku, kterej by tak odkazoval na všechny články, kde jsem minimalismus zmiňovala), ale bohužel to nefungovalo, zdejší systém je podobným věcem extrémně nepřátelský (vynechám polemiku, proč jsem teda ještě pořád tady, která mě taky sere, ale to je na jiný povídání).

Každopádně jsem chtěla říct, že pokud je český psaní o takovejch věcech skutečně neprobádaný a neni ho moc, pak by to mohl bejt zlatej důl, ale jsem skutečně schopná to udělat „moje“, když mám v hlavě zakořeněný všechno to, co jsem o tom načetla a co už vím? K napsání obsahu, kterej bude naprosto epickej, stačí podle Corbetta Barra – stojícím mimojiné za příznačně pojmenovaným projektem Expert Enough – už jen to, pokud víte víc než ostatní lidi kolem vás. Ale co když vím až moc na to, abych se v tom ještě dokázala orientovat a nějak uceleně to podat začátečníkům? Co když s tím nemám trpělivost, stejně jako ji nemám s vysvětlováním základů angličtiny lidem, kteří mají potíže s „there“ a „they are“, natož aby dovedli bez zadrhávání konverzovat o problematice rozpouštění ponožek v pračkách a nekonečném hledání smyslu života v hudebních textech. Možná nejsem Expert Enough, ale spíš Expert too much. Uvědomuju si, jak nafoukaně to zní, a neberte mě špatně. V porovnání se svými minimalistickými idoly jsem nula, neboť narozdíl od nich o milionu fantastických věcí jen sním, čtu a píšu, zatímco oni je skutečně dělají. Nezačnu stodenní challenge o hubnutí sportem a hladovkařením, nezaložím virtuální business, asi nikdy nebudu tak průbojná a nebojácná, abych si dovedla zajistit pasivní příjem z blogu (ačkoli je to můj velkej sen, ale prostě to neumím a nevím, jestli se mi někdy podaří to chňapnout za správnej konec, spíš se bojím, že ne), nebudu lektorem jógy ani nenapíšu kuchařku pro minimalisty a i když jsem perfektně schopná žít bez televize a celkem poctivě minimalizuju svoje osobní vlastnictví a vůbec si dovedu představit, že bych fungovala s mnohem menším množstvím věcí než je běžné (o britech nemluvě, množství jejich věcí je prostě něco neskutečného, to mi hlava naprosto nebere), ale prostě nejsem až tak epická.

Ale možná by stačilo přijmout jako fakt, že v očích spousty lidí jsem – a pořád mě to nepřestává překvapovat a dostávat, vážně, některý vaše komentáře na mou osobu… já na ně moc nereaguju, protože nevim jak, ale vězte, že mi totálně vyrážejí dech a nejvíc si jich vážím. To, že někteří z vás mě považují za – v jakémkoli smyslu – schopnou a tu správnou osobu, je prostě NĚCO. Možná bych to měla přestat ignorovat a měla bych na tom začít stavět. Nejsem Ev Bogue, nikdy nebudu tak napřed, ale třeba nemusím být. Třeba bych na sebe měla přestat být tak přísná a měla bych se přestat srovnávat s takovými machry jako je on, Leo Babauta nebo výše zmíněný Corbett. Možná nemusím být tak úžasná jako Emillie Wapnick. Ale možná že je to právě dobře, že od sebe chci v tomhle směru tolik. Právě to mě drží zpátky a brání mi to napsat ten e-book a třeba je to dobře, že se nechytám šance je kopírovat.

Ale možná jsem prostě jenom idiot a srab a měla bych to udělat.

Co by udělalo mé ideální já? Mé ideální já by začalo epickou kapitolou o tom, kterak Em k minimalismu přišla a kterak mi to převrátilo život. Kterak se můj život stal naprosto epickým. Asi je problém v tom, že právě ten pocit epičnosti nemám. Ani teď, když jsem konečně po několika letech žvanění tam, kde jsem si tolik přála být, nějak se nedostavuje a já mám pocit, teď, když tu jsem, že už to není ono. Že už asi minula doba, kdy jsem tu měla být jako au-pair; mám pocit, jak to říct, že už jsem na tohle stará a že už jsem možná dál. Že bych tu asi měla začít pracovat nebo bych měla mít našlápnuto v tom vydělávání on-line, jenže to z nějakýho důvodu pořád ještě nedělám a mrhám časem. Jako bych někdy, někde vkročila na špatnou odbočku a teď jen zdálky sleduju cestu, kterou jsem měla jít, a pořád nechápu, co se sakra stalo a kde byla ta chyba.

Možná je to karma. Třeba jsem v minulosti nějak hrozně nasrala Osud a díky tomu mě v tomhle životě nečeká nic jinýho než věčný hledání tý chyby a zklamání z toho, jak nedělám nic epickýho. No, budu doufat, že to tak neni a že můj čas ještě přijde. Že se něco stane, co sepne spínač a ty pucliky, co mi lítaj hlavou, se konečně usaděj do svejch míst a celej svět bude čumět. Já budu teda čumět nejvíc.

To jsem se zase rozjela s tvořivou – jsem ráda, že když ustala ta blogová, nahradila ji docela brzy jiná. Nejprve jsem se fidlala s designem a nastavením, pak jsem se zase jednou registrovala do textové RPG (která vypadá slibně, ale bohužel ji asi brzy budu muset opustit kvůli odjezdu) a nakonec mě včera čapla fototvořivá a za pomocí BeFunky jsem z nějakých starších fotek udělala docela ucházející kousky na DeviantArt. Musím říct, že tam mě ta neaktivita od zrušení Photobucketu hryzala nejvíc a jsem fakt ráda, že jsem ji konečně prolomila.

Je to všechno o psychice. K tomu všemu mě nejvíc dokoplo nalezení nemála fotek staršího data, které jsem buď nikdy neviděla nebo jsem na ně dávno zapomněla, a kde se vůbec nepoznávám. Na některých vypadám naprosto strašně a odmítám uznat, že jsem to já, na spoustě mi to naopak neskutečně sluší a hergot, to jednoho nakopne 😀 A nejlepší na tom je, že nejenom starší datum – fotky z rozlučky v Karlosu se taky mimořádně povedly. Njn, to jsou ty jejich kvalitní blesky. A nebo jsme prostě fakt tak krásný lidi.

Ale tomu flákání se u fotek už zvoní hrana. Vlastně jsem to dělala jen proto, abych se zabavila – a odložila míň příjemné věci, co musím udělat – a taky jsem se snažila pročistit PC od nevydařených a zbytečných fotek, k čemuž mě zase inspirovalo jedno motto na Twitteru. Už nevím, kdo a jak to přesně psal, ale šlo tam o to, že digitální fotografie nám dává možnost skladovat tisíce a tisíce fotek toho samého, a to včetně nekvalitních, rozmazaných a nesmyslných. Něco si člověk nechá na vzpomínku, i když je to mázlý, prostě mu to zvládne připomenout ten moment, ale je fakt, že velkou část toho skladujeme úplně zbytečně, beztak to člověk nikdy nezveřejní. Akorát u toho pak tráví čas a furt do toho brejlí a vzpomíná a vzpomíná a zapomene žít. A jak říkal Brumbál, no ale vždyť to znáte.

A tak jsem toho hodně promazala. U některých jsem se asi unáhlila, ale dobrá věc na tom je, že jak je nevidím, už si nevzpomenu, že jsem něco smazala a že tam něco chybělo 😀 Blahoslavena budiž mizerná paměť, v tomhle případě.

Dneska mi přijede Míra. Těším se na něj, ale zároveň se mi z toho dělá zle. Ta konečnost, definitivnost, nevyhnutelnost. Zase to na mě padá a nejradši bych skočila v čase o týden dopředu, aby už ten zlom byl za mnou. Abych se už nemohla zabývat zdejšími problémy ani kdybych chtěla. Abych už nemusela myslet na věci, co bych měla zařídit, ale nestíhám, stejně jako lidi, který jsem chtěla vidět, ale no chance, už je prostě pozdě. Budeme si muset vystačit s internetem a poštou.

Čeká mě ještě velké balení, jsem tak možná v polovině – do kufru jsem už naházela většinu věcí a oblečení, ale bude muset proběhnout velká selekce, ale to až pod Mírovou taktovkou, já bych to sama fakt nezvládla a navíc se na to nedokážu soustředit. A nestíhám prostě nic. Za hodinku se mám sejít s kýmsi kdesi na oběd a dřepím tu v županu a s mokrou hlavou a kolem mě je bordel jak v tanku a to jsem ještě chtěla uklidit, než půjdu, a taky mám pořád v to-do listu zametení střechy a vybrání okapů a kdy to mám asi sakra dělat?

Hlavně že jsem měla tejden čas na flákání se v RPG a čumění na Gossip Girl. Která mě mimochodem děsně vytáčí, takže nechápu, proč na to znova koukám. Mozek někdy fakt funguje zvláštně.

Mám pět dní do odjezdu. Uvažuju kdoví nad čím a kdoví proč. Snažím se nějak zabavit, abych nemusela myslet na to, jak dny utíkají. Snažím se být co nejvíc společenská, ale už mi z toho trochu hrabe. Vidět všechny a se všemi se rozloučit prostě není v mých silách a pořád musím myslet na ty, co už nestihnu. Z některých lidí cítím jistou nevyslovenou výčitku, že jsem se zrovna s nimi nesešla, protože zrovna oni si zřejmě připadali příliš důležití než abych na ně zapomněla. A možná že i jsou, nebo byli, ale nemůžu prostě stihnout všechno. A hodně si teď uvědomuju, že znám fakt strašně moc lidí a dost z nich mám i ráda. Jsem vlastně šťastnej člověk.

Někteří mi budou chybět obzvlášť. Do očí jim říkám, že mi budou chybět ty jejich blbý ksichty, ale co tím vlastně myslím, je že mi budou chybět oni. Jejich úsměvy. Jejich nátura a jejich neuvěřitelný kecy. Sedím vedle nich v hospodě a zoufale se snažím vtlouct si do paměti každej detail jejich vzhledu a každou nuanci jejich hlasů. Chci si je hrozně moc zapamatovat a nedovedu si představit, co bude, až je nebudu mít po ruce. Budu si muset najít jinou zábavu a rozptýlení a nebude to totéž, protože někteří prostě mají příliš unikátní smysl pro humor než aby je bylo možné snadno nahradit. Samozřejmě že si najdu nové známé a možná i přátele. A určitě nebudu sama. Ale strávila jsem roky selektováním přátel a dobře vím, kdo za co stojí. Ne každý je pro mě tak důležitý, ale jsou prostě tací, pro něž bych byla ochotná zvažovat, že tady zůstanu. Živořit v týhle pošahaný republice, kde nevidím žádnou budoucnost. Možná bych se spokojila s tím, že nepotřebuju budoucnost, když mám přítomnost s nimi.

Překvapivě mě jímá nemilej pocit z toho, kolik věcí tu zanechávám. Ne proto, že bych je chtěla tahat sebou, jako spíš že mi přijdou nedořešené. Každou věc, která se mnou nejede, do určité míry odsuzuji a nálepkuji jako nedůležitou – nebo moc objemnou – ale každopádně jako něco, co mi nestojí za to tahat. Čímž to pádem mě mrzí, že jsem ty věci zatím nebyla schopna dát do oběhu a najít jim nové majitele a lepší uplatnění. Jako ty skleničky Ferrari, co mi leží v šuplíku plnym věcí k darování. Chtěla jsem je dát kamarádčině příteli, ale nestihli jsme se sejít. Asi je nechám stát na popelnici, někdo se jich tam určitě ujme. A pak ty zásoby oblečení, z nichž jen část jsem stihla pověsit na VotočVohoz. Přijde mi to nedotažené do konce a trochu mě to trápí.

A taky mě trápí, že zatímco všichni mí přátelé i nepřátelé, lidé známí i méně známí se zajímají, přejou mi (ať už od srdce nebo jen tak že se to hodí), ať se mi daří, objímají mě, líbají mě, drží mi palce a mnohdy na nich je vidět, že jim opravdu budu chybět, moje rodina na sobě nedává nic znát. Nevím, co jsem čekala. Ale určitě něco víc než jen „No, to je hezký, kdo se mnou pojede na burzu! A kdo nám pomůže na zahradě?“. Musím přemýšlet, co se stalo, že se moje místo v téhle rodině smrsklo jen na místo pomocné síly. Je to vůbec možné, že je můj odjezd opravdu nevzrušuje? Nebo je to jen nějaká hra na „nic se neděje, nebudeme dělat scény“? Samozřejmě, že se všichni těšíme, až nebudeme narvaní v jednom bytě a já si konečně půjdu po svém, mám už na to dávno věk. Ale prosté „co já tu budu bez tebe dělat“ by bodlo… možná si lezeme na nervy, ale už jsem to zažila a vím, že to přejde. A stýská se mi už teď.

Snažím se balit, ale dělám to spíš bezmyšlenkovitě. Systematicky procházím byt a šuplík po šuplíku, poličku po poličce zvažuju každou jednu věc, kterou vlastním. Co se mi bude hodit, co je blbost brát, bez čeho nechci žít, co nesmím zapomenout a co je ještě třeba udělat. Snažím se rozdat, co neupotřebím a co by rok nevydrželo. Ale pořád mám pocit, že něco dělám špatně. Že se ode mě asi čeká, že sama uspořádám megapárty na rozloučenou, všem zaplatím panáky a všechny podaruju dárky na rozloučenou. Místo toho jsem si rozlučku nechala uspořádat kamarádkou, které jsem za to ani pořádně nepoděkovala, neschopná reakce jsem nechala všechny, ať připíjí na mou počest, i když jsem ve skutečnosti chtěla zařvat „Hovno já, to vy jste naprosto fantastický a budete mi děsně chybět!!!“, a dárky na rozloučenou jsem trpně přijímala já. Naštěstí jich nebylo moc, bože, nemám narozeniny a ani nemám chuť něco oslavovat. Spíš bych asi potřebovala mít na každého z nich čas o samotě, v soukromí. Říct jim, co pro mě znamenají a objímat je, dokud nepadneme vysílením. Ale na to nemám čas ani energii.

Jenom doufám, že ty lidi znaj dost dobře na to, aby věděli, že se nechovám schválně jako pitomec. Jen si s tím vším prostě nevím rady a je toho na mě moc.

Na jednu stranu se strašně bojím. A na tu druhou se těším, až budu pryč a budu moct konečně začít nový život. Mám pocit, že těchle posledních pár dní si místo těšení se „užívám“ spíš návalu lítosti a uvědomění, o co všechno přicházím. Bolí to a jsem z toho nemocná. A chovám se asi divně. Asi to je prostě proto, že něco ve mně umírá a co hůř, já sama to zabíjím. A musím to udělat, abych mohla začít znova a jinde, jak jsem chtěla.

Ty velký konce jsou prostě vždycky dost náročný. Tak na ty velký začátky. Ať za to stojej.

Tak tenhle text jsem před nějakou blíže nespecifikovanou dobou vyplodila a zapsala si na kus čtverečkovanýho papíru, co se mi právě dostal do ruky – vypadl na mě z jednoho starýho diáře. Napadlo mě, že by nebylo od věci uchovat ho digitálně, takže tady je, a zároveň k tomu mě napadlo podělit se o další, kterej teda není můj, našli ho údajně v 17. století v chrámu sv. Pavla v Baltimore (ve skutečnosti ho napsal nějakej Max Ehrman někdy v roce 1927, ale to máte fuk, hlavní je poselství) a mě na něj o osmdesát let později přivedla Natálka, moje spřízněná duše, s níž jsem se potkala v Anglii a týbrďo, to byly časy. Ten text jsem si zapsala do diáře tiskacím písmem a jednou za čas na něj narazím při probírce knihovny a vždycky mě dostane, jak totálně nadčasovej je a pravdivej. Nejsem úplně fanoušek vyvěšování si nějakých mott a textů kolem sebe, na korkový nástěnce mi visí akorát nasranej Garfield s „MONDAYS SUCK“, ale kdybych si někdy nějakej text měla nechat třeba nalepit na stěnu jako tapetu, tak to by to byl právě tenhle.

Jdi klidně uprostřed rozruchu a spěchu

a vzpomeň si, jaký mír může být v tichu.

Dokud je to možné bez ztráty tváře,

vycházej dobře se všemi lidmi.

Říkej svou pravdu tiše a jasně a naslouchej ostatním,

třeba i omezeným a nevědomým, také oni mají svůj příběh.

Vyhýbej se hlučným a svárlivým osobám, otravují ducha.

Jestliže se budeš srovnávat s jinými,

můžeš se stát domýšlivým nebo malomyslným,

neboť vždy se najdou lidé větší i menší než ty.

Raduj se stejně z toho, čeho jsi dosáhl, jako ze svých plánů.

Udržuj zájem o vlastní životní cestu, jakkoliv skromnou,

je to opravdové bohatství v proměnlivém osudu.

Buď opatrný ve svých záležitostech, neboť svět je plný nepravostí.

Ale nenech se tím zaslepit. Mnoho lidí zápasí o velké ideály

a všude je život plný hrdinství.

Buď sám sebou.

Zvláště nepředstírej city a nestav se cynicky k lásce,

neboť tváří v tvář vší vyprahlosti a rozčarování je věčně svěží jako tráva.

Přijímej klidně, co ti radí léta, a až přijde čas,

s půvabem se vzdej toho, co náleží mládí.

Rozvíjej sílu ducha, aby tě mohla ochránit v nenadálém neštěstí.

Ale netrap se představami. Mnoho obav se rodí z únavy a osamělosti.

Buď k sobě přísný, ale ne tvrdý.

Jsi dítětem vesmíru, ne méně než stromy a hvězdy. Máš právo být zde.

Ať ti to je jasné či ne, vesmír se nepochybně rozvíjí tak, jak má.

Žij proto v míru s Bohem, jakkoli si ho představuješ.

Ať je tvé usilování v hlučném zmatku života jakékoliv, udržuj pokoj ve své duši.

Přes všechny nedokonalosti je to krásný svět.

(Existuje víc překladů, ale takhle jsem si ho zapsala já a takhle ke mně nejvíc promlouvá)

Stejně jako řešit hovadiny. Je možný, že by na světě byl někdo, kdo si barví vlasy častěji než já? Pochybuju.

Dopoledne jsem měla nějakou divnou náladu, tak jsem se přiměla k procházce na relativně čerstvém vzduchu (nj, Vinohrady), a jako záminku jsem si vzala barvu na vlasy. Procházka bodla. A bylo fajn zjistit, že tu neskutečně levnou Reviu za třicet korun, kterou nedávno doporučovala S., u těch čongů na Míráku fakt mají. Nicméně jsem se té oči vypalující oranžové poněkud lekla a zvolila radši dražší, ale oku něžnější variantu.

Už mám kufr. Koupili jsme ho s Mírou předevčírem při honbě za cestovním pojištěním. Od toho momentu mi ten kufr stojí v pokoji, přesně na tom místě před knihovnou, kde jsem si ho předtím představovala, a já nevím, kde začít. Momentálně mám pocit, že se nikdy nesbalím, a jímá mě panika při představě, co všechno si sice nechci a nepotřebuju brát, ale když to tu nechám, tak se to pak vyhodí – všelijaká kosmetika a patlátka na vlasy, co máma nepoužívá. Přemýšlím, že bych to nabrala do krabice a donesla na rozlučkovou párty, kterou mi pořádá těsně před odjezdem kamarádka, a že bych podarovala svoje okolí nějakou tou vzpomínkou a lakem na vlasy 😀 Jsem si jistá, že to fakt oceněj.

Tvl rozlučková párty. Já budu mít regulérní rozlučkovou párty. Na tyhle věci jsem nikdy nebyla, ani nepořádám žádný narozeninový oslavy atd., ale celý ty roky, co jsem přemýšlela o návratu do Anglie, mi ležela v hlavě otázka, jestlipak tentokrát zase odjedu tak strašně narychlo a bez rozloučení. A jestli to těch několik vztahů, na nichž mi nejvíc záleží, tentokrát přežije. No ale hlavně teda ta párty. Celej měsíc teď v podstatě probíhá v duchu „Je to dost možná poslední akce, na který mě uvidíte, a pak minimálně rok nic“, takže je to trochu o nervy (ta nostalgie a „tyjo, ty tady budeš tak chybět“), ale jsem ráda, že to tak vychází a že mám šanci všechny ještě vidět.

A když říkám všechny, tak myslím i ty, co je vidět zase tak moc nechci. Jako milého Jaroslava R., který mi stále dluží jednadvacet táců a všechny dosavadní pokusy ho sehnat a dovést k odpovědnosti selhaly. Došla jsem do bodu, kdy už mi fakt nezbývá nic jiného než ho zažalovat, a to jsem taky udělala – prozatím jsem mu tedy přes Klárku poslala předžalobní upomínku, a až ta se mi vrátí (jelikož na něj mám pouze adresu na úřad), jdeme do toho. Přesněji Klárka jde do toho, já už tu holt nebudu, abych s tím něco osobně zmohla. No, člověk se pořád učí. Nikdy nejste dost starý, aby vás něco nemohlo překvapit, a nikdy neznáte lidi tak dobře, abyste nemohli naletět nějaký svini. Kdo to mohl tušit, žejo.

Milý Jaroušek mě ovšem v mailu (kterej kupodivu platí) vyzval, ať se s ním ještě sejdu, než ho zažaluju, aby mi to mohl vysvětlit a něco mi ukázat. Počítám něco ve stylu jako že nebude mít jednu nohu nebo bude po chemo. Což je klidně možný, jeho zdraví bylo vždycky předmětem vážných konverzací a ačkoli u spousty věcí si u něj nejsem jistá, tu leukémii nebo co to bylo mu docela i věřim. Ostatně byla jsem u toho a vim, jak vypadal. Nicméně jeho postoj k problému s půjčkou to neomlouvá. Uvažuju, kde sehnat bandu goril, co by mu to rázně vysvětlily, když to ode mě nechápe.

Jinak jsem ráda, že se mi rozrůstá adresář k postcrossingu. Už mi v něm sedí aspoň deset adres, takže známky, obálky a pohlednice se u mě ani neohřejou a taky mi skoro denně něco přijde. Máma mi pokaždý hlásí „Máš tu pohlednici“ nebo „Něco ti přišlo“ a já se konečně po spoustě měsíců nešokuju, kde zase po mně kdo co chce a kdo mě zase straší exekutorem, protože mám už věci vyřešený a pošta mi chodí už jen ta pravá. Boží vědomí.

A úplně mimochodem, ozval se mi jeden z RPG hráčů, co jsem se nima potkala na starém dobrém snílkovském RPG. Rozjíždí teď něco nového. Je mi jasný, že času nebude nazbyt, ale po tom hraní se mi rozhodně stýská, takže jsem se tam hned (teda až po několika hodinách smolení životopisu charakteru) registrovala a uvidíme, co ještě stihnu odehrát, než se mi změní život. Psaní není nikdy dost, tak proč si nevybíjet fantasii na další čupr textovce?

Tak teda abych to dopověděla, včera jsme si takhle pěkně ve čtyřech zašli na oběd do restaurace U Eriky II., což teda IMHO neni úplně nejvymakanější název, ale každému podle jeho chuti a vkusu, pro majitele ta Erika asi je hodně důležitá.

Bohužel musím říct, že jsem si hned na začátku protrpěla svou noční můru při zběžném čtení venkovního jídelního lístku, neboť poslední položkou na poledním menu bylo cosi „se straceným vejcem“, z čehož jsem umřela, protočila panenky a zavyla, že tam nechci. Protože v takových chvílích už vím, čeho se přibližně dočkám na jídelním lístku, a bojím se toho. Málokdo se vyžívá v utrpení, živočišný druh grammar nazi není výjimkou, fakt nerada navštěvuju podniky, kde gramatika ustrnula nanejvýš na úrovni školáka prvního stupně. Ale nebuďme příliš zlí, žeáno, samozřejmě, že jsem jim dala druhou šanci a vstoupila.

První dojem z prostředí okamžitě vyvážil mou předešlou bolest, česky to neumí, ale musí se jim nechat, že to tam maj pěkný. U Eriky mají rozhodně smysl pro útulnost, u mě to vyhráli s ratanovým nábytkem a stoly z pořádného dřeva a samozřejmě nejluxusnější třešničkou na dortu je parádní černé křídlo, dominující celému prostoru – teda aspoň pokud jde o tu velkou místnost, kde jsme seděli my, nejsem si jistá, kolik má Erika II. místností. K tomu si přidejte, že mají ty samý ikeácký závěsy jako já a máte vymalováno, protože jak maj někde stejný vybavení jak u vás doma, tak se tam prostě nedá necítit jako doma, to snad dá rozum.

Cítění mi nevzalo ani bližší studium papírových uvítacích podložek (nebo co to mělo bejt, co se válelo po stole coby prostírání), na nichž nechyběla obligátní restauračně-hospodská verze Otčenáše, kde se mluví o naražených pípách a podobně. No, odpustili si vyloženě Pivrnce, ale stejně mi to vždycky připomene, jak jsem tu básničku kdysi objevila na jednom buclatym hrnku v nějakejch dárkovejch předmětech a snažila se to narychlo naučit, protože mě to hrozně zaujalo, protože to bylo prvně, co jsem něco takovýho viděla. Tak teďka u Eriky to bylo už asi postý, takže mě to nezaujalo, ale co už, každej jsme ňákej. Akorát mě srala ta chybějící čárka v „Sude náš jenž si naražený“ (nebo nějaká taková varianta to byla, něco v tom smyslu, to je jedno, pointa zůstává).

Z poledního menu jsme si celkem rychle vybrali, každej něco jinýho, a jelikož jsme věděli, že opozdilý Běs (tři jsme přišli dřív) dorazí každou chvílí a rychle si zvládne přiobjednat, nečekali jsme na něj a objednali si. Podle očekávání přišel vskutku za chviličku a taky si hned objednal u vcelku milé číšnice (kterou ovšem hrozně vytrhl z konceptu otázkou, jestli je malinovka domácí, a která by užila deodorant, vážně nevoněla vábně – nechci bejt zlá, dobře vím, co taková práce obnáší, ale tak výslednej dojem to prostě kazí, o tom žádná) a za chvilku jsme už všichni srkali malinovku („domácí“ asi nebyla, ale byla hodně dobrá, neředěná) nebo malý pivo a čekali jsme na jídlo.

A čekali a čekali. Jenže ne všichni, neboť opozdilý Běs, byť si objednal poslední, dostal svoje jídlo první z nás, a my ho samozřejmě pobídli, ať nečeká, což se ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí, neboť zbylé tři chody nepřicházely a nepřicházely. Teprve když Běs téměř dojídal – a my už stihli okomentovat všechno od čtvercového talíře přes vlažnost pokrmu a druh rýže až po křivý obraz na zdi – dostalo se i nám té pocty obdržet svůj oběd.

Z dojmů, co se jídla týče, mám samozřejmě nejvíc zakořeněný ten svůj příšerně přesolený buřtguláš. Abych řekla pravdu, pocházím z rodiny, kde se vždycky hodně solilo, někdy až moc (babičce holt často o víkendových obědech ujede ruka, už to není jako zamlada), takže i když dneska už to se solí nepřeháním, jsem na přesolené věci zvyklá. Ale tohle bylo prostě moc i na mě. Jedinou záchranou mi byl chleba, který ovšem byl – jak správně hnidopišsky Běs poznamenal – značně oschlý a podávaný v košíku vyplněném světlou látkou, která na mě ovšem působila, jako by v ní někdo skladovat nářadí. No to asi přeháním, ale na to, že mi v ní přinesli chleba, mi vůbec nepřipadala hygienicky čistá a nezávadná, byla prostě jaksi ušmudlaná.

Další věc na tom buřtguláši byly poměrně syrové brambory. Až na několik menších kousků byly skoro všechny zcela nedovařené a tvrdé a taky se z toho talíře zrovna nekouřilo. Což nějak nekorespondovalo s faktem, že nám to přinesli tak pozdě. Dělalo to na mě dojem, jako by ta tři jídla stála těch několik minut někde na lince nepovšimnuta, kde stydla a stydla, dokud si servírka nevzpomněla, že u stolu neseděl jenom ten jeden člověk, co přišel pozdě, ale taky ti tři před ním.

Ale když pominu tyhle dojmy, chuťově byl buřguláš baštózní a kdyby byly brambory řádně vařené a celé to nebylo tak přesolené, dala bych mu ráda hvězdičku. Ostatně byl to můj první buřtguláš nedomácí výroby, takový věci člověk obvykle v restauraci nevidí a je to škoda. Já mám tuhletu domáckou maminkovsko-babičkovskou kuchyni ze všech nejradši.

Co se týče ostatních, těm jsem do talíře nečuměla, ale krom toho, že všichni měli jídlo napůl studené, mi toho přišlo jaksi dost málo. Hlavně teda Mírův losos byl kousek sotva na dlaň a domácích nudlí (jenom jestli) byla pod ním sotva naběračka.

Slečna servírka si přišla pro talíře a optala se, zda nám chutnalo, jenže to řekla tak nějak unaveně a my nejsme zlí, tak jsme si to všechno nechali pro sebe. Což na jednu stranu není nejlepší řešení, protože takhle s tím restaurace nemá moc šancí něco udělat, zpětná vazba je samozřejmě důležitá, ale na druhou stranu vážně nejsem typ, co by číšníkům a servírkám vmetal do očí každej detail, kterýho si všiml. Navíc čím víc těch detailů zpozoruju, tím hůř se mi (byť slušně a neagresivně) kritizuje, protože vím, že jak bych zmínila přesolenost, plynule přejdu do okoralého chleba a možná bych slečně vytkla i ten obraz nakřivo, jeden nikdy neví. Jak se protrhnou stavidla, no znáte to.

A tak jsme si svoje dojmy nechali pro sebe a když nás přestalo bavit, jak se nás chodí co chvíli ptát, jestli si dáme ještě něco k pití, rozhodli jsme se radši přesunout k Mauděti domů. Zaplatili jsme, poděkovali a v tichosti odešli, vědomi si toho, že Erika II. je věc asi celkem nová (v Mapách ji ještě s tímhle názvem nenajdete) a nezajetá; ačkoli od něčeho s číslovkou II. byste asi čekali, že když jim jednička šlapala tak dobře, že si mohli dovolit rozjet dvojku, budou už mít spoustu zkušeností a všechno bude perfektní. No, a vono hovno, Majere.

Ale nevadí, v moři je spousta ryb a v Praze spousta restaurací, takže mě to nijak nebolí, jen prostě vím, že už tam znova asi nepůjdu, leda na tu dobrou malinovku a kdyby tam někdo zrovna koncertoval na to čupr křídlo. Na baštu radši zajdu ke Švejkovi do Strašnic, tam vám naložej, že budete nažraný ještě zejtra, a horký je to, že si můžete hubu ufoukat. Tož čekali jsme tam taky dlouho, ale aspoň jsme všichni dlabali naráz a hezky zatepla, a to se vyplatí. Šmitec.