To se nám ale dějou pěkné věci 🙂
Nestačíme ani dejchat, jak furt makáme, ale i tak jsem si udělala čas stát se konečně členem Puttytribe = klubu pro multipotenciály Emilie Wapnick. Dole pod články si můžete všimnout nálepky (↓)
Emilie Wapnick, pokud jste to ještě nečetli v mém prvním příspěvku O multipotencialitě (nebo to nemáte odjinud), je báječná optimistická osůbka blogerka, zakladatelka Puttylike.com, webu pro multipotenciály.
Multipotenciál, nebo jak se jim říká v Puttytribeu, multipod nebo Puttypeep, je jinak řečeno něco jako renesanční člověk. Je to člověk, který umí trochu toho, trochu tamtoho, má spoustu různých, zdánlivě nepropojitelných zájmů, a u žádného z nich nevydrží tak dlouho, aby se z toho dal odvozovat nějaký „životní cíl“ nebo jasně nalajnovaná kariéra.
Dnešní společnost je zoufale moc zvyklá na to, že každý má „to svoje“, nějakou tu nálepku, ať už je to „věčný student“, „právník“, „medik“, „ofaubák, „spisovatel“ nebo „zedník“. My, multipotenciálové (ach, je to boží, konečně po xy letech se mít kam zařadit), nemáme jednu nálepku; kdybychom byli článek na internetu, nebylo by možné nás zařadit do jedné rubriky, museli byste nám přiřadit hned několik štítků a ty štítky se relativně často obměňují, podle toho, co nás zrovna nejvíc bere. Neřiká vám to něco?
Pokud vám to něco říká a máte dojem, že „hergot, to tak trochu mluví o mně, ne?“, zkuste se prubnout. Dost pravděpodobně jste taky multipotenciál, pokud:
- co chvíli upravujete svůj profil, měníte záliby a přidáváte další věci, které vás zrovna nadchly
- kdykoli si čtete o zálibách druhých lidí, máte chuť přidat dalších deset věcí do svého profilu
- máte alespoň tři různé styly písma a několik podpisů, jejichž použití záleží zrovna na tom, jak si dneska připadáte – jako kreativní umělec, jako seriózní knihofil, jako rozpustilý teenager…
- máte pocit, že se toho musíte hrozně moc naučit a hrozně moc udělat, zkusit a zažít, a přitom máte tak málo času
- máte pocit, že byste se nejradši přidali do padesáti skupin na facebooku, protože vás všechny ty věci zajímají
- většina vašich přátel a známých zná jen několik věcí, které vás baví. Pokaždé někoho překvapíte prostým oznámením, že tomu či onomu se „okrajově“ věnujete taky
- zaujalo vás nové hobby a do pěti minut přemýšlíte, jak na tom založit business a jak se v tom stát přeborníkem
A tak bych mohla pokračovat, ale snad jste si už udělali představu 😉
Důležité je, že po tom všem kroužení okolo (Emilie už sleduju nějakou dobu) jsem se konečně hecla a v úterý, kdy se dveře klubu na 24 hodin otevřely (otevírají se jen jednou za čas, neoznámeně, člověk se o tom dozví z webu nebo z Twitteru, kde je Emilie poměrně dost aktivní), jsem se do klubu přihlásila. Proč? Protože Emiliiny články by mi už nemohly mluvit víc z duše a neskutečně mě fascinuje a bere myšlenka, že je nás takových spousta a že založit si kariéru čili živobytí na všech věcech, které vás opravdu baví, a tudíž se živit tím, co skutečně milujete, je perfektně možné.
Už dlouho mi nic nedávalo takovej smysl. A zatímco v Čechách bych měsíční členský poplatek, 19 $, přepočítávala na České, což činí nějakých 379,-, tady v UK si to snadno přepočtu na 13 liber, což je suma, kterou si v pohodě odpracuju u Jo za hodinku a kousek a ani v nejmenším mě to tak nemusí trápit. I z toho důvodu mě to v UK tak baví, ale o tom kdyžtak až příště, teď jsem se chtěla hlavně pochlubit a tak nějak upozornit na to, že se u mě něco zajímavýho děje. O to zajímavějšího, že v Puttytribe je momentálně přesně 207 členů ze všech možných zemí a já jsem jediná Češka 8)
Btw z těch možná méně zajímavých, ale pořád zmíněníhodných věcí, podala jsem žalobu na svého někdejšího kamaráda.
Možná si vzpomenete, možná ne, jak jsem si nasrala do bot tím, že jsem půjčila peníze svému bývalému příteli (v té době už dávno jen kamarádovi, ale poměrně blízkému), načež jsem je z něj víc jak rok mámila, a to i přesto, že jsem na to měla smlouvu (díkybohu za ni, aspoň nějaká berlička v ruce). Víc jak rok sliboval, xkrát to už už vypadalo, že peníze budou, ale nakonec to dopadlo přesně podle mých nejhorších obav – přerušil veškeré kontakty, neodebírá poštu (která mu chodí na úřad, neboť jeho současnou adresu nikdy neposkytl, neměl) a mých jednadvacet tisíc je v nedohlednu, ačkoli mi samozřejmě sliboval vrátit i úroky a kdesi cosi. Ani hovno, miláčku. Do dnešního dne jsem nedostala ani korunu, ani řádné vysvětlení, takže jsem to už prostě nevydržela a moje naprosto nedoceněná životní poradkyně Klárka, coby šikovná studentka práv a pracantka v advokátní kanceláři, sepsala a podala žalobu. A teď už budu jenom čekat a doufat, že to k něčemu bude a že se mi ty peníze třeba i jednou vrátí. Upřímně tomu už dávno nevěřím a už dávno jsem to obrečela. Ne tak pro ty peníze. To se stane. Ale pro to zlomený srdce a pro tu svou vlastní blbost a důvěřivost, kterou si prostě musím vyčítat, ačkoli vím naprosto jistě, že jsem to nemohla předpokládat, ne u něj. Jak to celý dopadne, fakt nevim. Ale hlavní je, že se něco děje. A jestli mi to ta Klárka fakt pomůže dostat zpátky, tak nevim, já jí snad budu muset koupit aspoň stokilovou bonboniéru 😀 Myslim, že by to byl nemalej zázrak.
No a jinak se mi podle všech očekávání zasekl i druhej e-book, neboť si prostě nemůžu dát pokoj a musím si o tom otvírat kušnu dávno předtím, než je to hotový, a pak jsem z toho ve stresu. Ale hlavně na to fakt nemám čas. Dneska máme poprvý po jak dlouhý době zase trochu volna, a tak čtu, datluju do kláves, fidlám se s blogem a strašně moc přemýšlím, co a jak dál. Zvažuju možnost bilingvního blogu. Protože odkazovat ve všech zahraničních diskusí, jichž se účastním, na tenhle českej, je víceméně k ničemu, a já bych ráda měla něco univerzálnějšího k prezentaci. Jenže s tou bilingvností to neni žádná sranda. Pár takovejch blogů jsem viděla a je to takový zmatený, nehledě na to, kolik práce to dá. Když si představím, že bych tenhle článek měla psát podruhý v angličtině, polejvá mě víc potu než když jsem včera čistila zapnutý kamna, z nichž to sálalo jak při požáru Národního Divadla (ne, že bych u toho byla, ale mám docela žhavou představu – pun intended). A taky se mi pořád napůl chce a napůl nechce z Blogu. Včera se mi teda hlavně chtělo, když jsem se pokoušela upravit HTMLkem nastavení profilovýho obrázku a z nějakýho důvodu to prostě nejde, po uložení se to vždycky vrátí zpátky jak falešná pětka. Člověk by skřípal zubama. Když už si nemůžu upravit ani orámování obrázků, no tak to už doprdele.
Ale co furt s tim vlastnim hostingem. Co tam? Šlo by za mnou dost čtenářů na to, aby mi to ještě dávalo smysl? Chce se mi ztratit pozici na titulce, která mi přináší čtenáře nové pokaždé, kdy se mi podaří někoho jen zaujmout titulkem? Jak se vůbec propaguje vlastní blog, když nejste v AK? A co mám dělat s tím, že se mi z AK vůbec nechce?
Multipotencialita má svoje výhody a mně osobně vždycky bavili lidi se spoustou různých zájmů. Vždycky mi připadali jako dokonalí unikáti. Právníků máte tři prdele. Lékařů máte tři prdele. Ale co takhle ajťáků, jejichž vášní je modelářství, dále pak haiku, kaligrafie, psaní písemek labutím brkem za pomoci tyrkysově modrého inkoustu a šití plyšových anomalocarisů? Takoví lidé jsou unikáti. Takovou kombinaci zájmů a talentů nenajdete nikde jinde. A mně se hrozně líbí ta myšlenka, že bych byla taky takovej unikát s vlastní, naprosto unikátní kombinací šílenejch zájmů a talentů (i když v mym případě to s tím talentem asi tak žhavý nebude :D), takovej nenapodobitelnej, nenahraditelnej člověk.
Ach, to ego.
Akorát je na pytel, když máte milion zájmů a žádnej čas. Teda je to furt lepší než tuny času a zájmy žádný. Ale někdy mám fakt chuť zahryznout se do stolu, když objevim další fantastickou věc a nemůžu se jí naplno věnovat. Nebo když nemám kvůli věčný práci čas na studium wordpressu či psaní maximalistických grafomanských e-booků o mimimalismu.
P.S.: Skryla jsem pár rubrik ze sloupku. Pořád tu jsou a dá se na ně dohrabat přes Archiv, ale ve sloupku mi momentálně přišly nadbytečné, neboť na nich aktuálně nepracuju. Konkrétně se jednalo o moje drabbloviny a čtenářský deník. Snad to nikomu nebude chybět a nebojte, kdyby mě zase něco napadlo, tak to do toho sloupku zase vrazim. Jen mi to teď přišlo jaksi neaktuální.
11 reakcí na „I’m a Puttypeep! aneb O multipotencialitě podruhé (a nějaké bonusy)“
Wau… Co na to říct? Nikdy jsem o tom neslyšela a neuvažovala jsem o tom tak jako ty. Já sama mám koníčků jen pár, navíc jsou vcelku stálé, tudíž ti asi nerozumím tak, jak bych měla. Ovšem v mém okolí je pár lidí, co mají neustále něco nového a úplně z nich číší to nadšení pro to!
Co se týče hostingu, tak já za tebou půjdu kamkoliv. Sice si přečtu sem tam něco, však mě znáš, moc často nekomentuju. Ale jeden článek ze tří určitě. Možná kdybys psala i v angličtině, tak bych si přelouskala pár vět, jelikož jsem zjistila, že potřebuju procvičovat angličtinu. Stydím se za svoji angličtinu, když sedím vedle svého přítele a ten neustále mluví anglicky kde s kým, dokáže v angličtině vyprávět snad všechno a já sotva řeknu, že jsem ve škole viděla pěknýho kluka. Co se týče toho, jak nahnat čtenáře, tak bohužel, neporadím ti. Já jsem měla dřív docela navštěvovanej blog, ale jakmile jsem odešla na blogspot, tak mám občas problém mít u článku tři komentáře. Možná je to tím, že málo píšu, jenže nemám motivaci psát více, když pak nemám odezvu. I když říkají, že to čtou, ale nemají k tomu co napsat… To je pár slov k tvému článku. Rozhodnutí je nakonec na tobě a ať se rozhodneš jakkoliv, bude to správně 😉
Velká gratulace k členství, i když možná nechápu, o co jde, každopádně gratuluji
.
.
Jak jsem to tak pročítal, zřejmě napatřím mezi multipotencionální jedince, ale myslím, že každej si přejeme, abychom měli více času a mohli bychom tak rozvíjet svoje obzory a zájmy v naprosto pro nás nevšednich oborech. Však já té nesmrtelnosti jednou přijdu na kloub
Jinak odchod z blog.cz a jít na své je… No, člověk má větší volnost a může si dělat co se mu zachce. Není ničím a nikým omezován (pokud má samozřejmě dobrý hosting) a vše se odvíjí od achopností majitele. Když jsme míval blog tady, tak mi automaticky pomocí 'Nejnovější články' a 'Téma týdne' a podobně chodili na blog i nějací lidé. Takhle dyž to má člověk sám na sebe, je rád, když k němu v začátcích vůbec někdo přijde. Ale ty už stálé návštěvníky máš, odkazuješ v diskuzích – lidé by si tě našli. Ta bilinguálnost. Taky jsem o tom uvažoval (ale nejsem tak cizojazyčně zdatný), ale pokud autor píše oprávdu rozsáhlé články, stává se to strašným žroutem času, ale kdo ví, třeba by se to ve výsledku vyplatilo s ohledem na nové potencionální pravidelné návštěvníky.
[2]: Já si s tou myšlenkou právě zoufale neumím poradit a neporadí ani Google, protože to vypadá, že to prostě holt je třeba zkusit a uvidíš. Já si myslim, že by to určitě bodlo a jazykovej problém nemám, ale všechno rozhodně překládat nemůžu, právě pro tu dýlku (vždycky nevim, co vlastně chci říct, a pak je z toho tohle
A to už je prostě moje zcela obvyklá délka, níž to asi už nedostanu). A zase když nepřekládáš všechno, tak co má smysl překládat? Nebudou návštěvníkům ze zahraničí ty nepřeložené věci chybět? Upřímně, kdysi dávno jsem to už zkusila, měla jsem (ještě na sblogu) rubriku "English" a občas jsem tam i něco hodila. Ale bylo to takový o ničem, tak jsem to zase časem zrušila.
Asi to prostě holt budu muset zkusit a uvidim. Akorát je fakt na pytel, že ačkoli se mi na Blogu líbí a leccos je tu fakt užitečný, má to takovejch chyb a nedostatků, že to prostě blogera, kterej to s tím blogováním myslí vážně, naprosto nutí odejít na vlastní. O čemž se sice řiká, že to je vůbec základ (a kdo nemá vlastní doménu, jako by nebyl), ale já si to nemyslím. Kdyby byly neplacené hostingy co k čemu, tak bych se tu s tím klidně spokojila. Ale to bych prostě musela mít tu možnost zasáhnout do toho html aspoň tím pitomým změněným rámečkem. Takhle aby to člověk dělal stokrát složitěji, když chce něco upravit.
[1]: Uf, tohle mě vždycky potěší číst 🙂 Já vim, že pár lidí za mnou půjde. Ale asi mi bude chybět ten adrenalin z naprosto nových jmen pod články 🙂 A taky nevim, jak se to u WP webů vůbec má s komentováním. Nechci každýho prudit povinnou registrací kamsi. Tady je fantastický, že může okamžitě komentovat naprosto kdokoli, ať už tu má nebo nemá účet.
No, asi bych se tím.. slovem které si nepamatuju a nechci kvůli němu jezdit nahoru
mohla označit. Já ale většinou ty záliby neztrácím, spíš se to točí kolem toho, že mě něco šíleně nadchne, jak jsi psala, plánuju jak v tom budu dobrá a zasvětím tomu můj život (s nadsázkou) a pak mě to po době přestane bavit. Ale na druhou stranu spoustu věcí mě nadchne a prostě mě nepustí a to vím, že u toho zůstanu. Jó, nejspíš bych se tam mohla zařadit, z blogu to třeba taky tak není poznat, ale taky mám milion dalších zájmů. Je to zajímavá myšlenka tohle. 
Blog té slečny pročtu.
Jinak půjčování peněz, tch, tolik peněz bych vživotě nikomu nepůjčila, nemuvě o tom, že bych je ani neměla, ale prostě tolik peněz je spoustu peněz a je známo, že peníze lidi a vztahy jen kazí.
A zůstaň tady. Nevím, taky si často říkám, že mít svůj web musí být fajn, ale na druhou stranu není právě žádná prezentace, těžko sháníš čtenáře, a tak dále a tak dále. Dala bych tady tomu ještě šanci, zůstaň. ^^
[4]: Ty komentáře jsou třeba pro mě hodně důležitý. Proto já vůbec nekomentuju na blogspotu, sere mě už jen to že to musím rozkliknout a vybrat účet nebo anonym nebo jméno a tak, tady prostě přijdeš a je to, komentáře na blog.cz jsou jedna z nejlepších věcí. Na blogspotu chci napsat komentář, ale pak si uvědomím co bych musela absolbovat a přejde mě chuť. A to je nejhorší.
[5]: Nojo, se mnou je problém, že já jak moc neutrácím, tak snadno našetřím. Kdybych v životě nedělala blbosti, tak bych měla peněz jak šlupek. Ale bohužel je vždycky ztratim nějakou vlastní pitomostí jako je pokoušení se o dělání na živnosťák, dlabání na to, že by nebylo od věci se nahlásit na pracák, abych nemusela platit pojištění, nebo půjčování lidem mně drahým, protože když ty prachy mám a oni jsou v prdeli, tak proč bych nepomohla, žejo.
No, ale už jsem se poučila. Už ani cent. V tomhle ať si každej pomůže sám, nasrat. Už si tím nenechám zkazit ani jeden jedinej vztah a díky těm zkušenostem už se ani necítím nepříjemně, když někomu odmítám. Vždycky říkám "Hele fakt sorry, já pro tebe udělám cokoli, ale peníze po mně nechtěj, ty ti nepůjčim. To prostě nehrozí". Pokud to ten člověk nepochopí a pořád bude prosit, tak jsme s přátelstvím skončili. To prostě nejde.
[6]: No přesně. Z toho důvodu se mi zoufale nechce pryč, protože to je neskutečnej voser a mně přijde úplně na hlavu záměrně odcházet někam, kde budou věci ještě komplikovanější. Proto se taky snažím vyzjistit, jestli se to dá dělat taky nějak jinak. Co furt WP, přece to musí jít i jinak, aby mohl komentovat kdo chce jak chce, samozřejmě s možností moderace. Což je ovšem taky otázka. Tady je snadný někoho zablokovat a když to Blogu přijde podezřelý, tak to nevypustí hned a počká na mě, až to schválim. Takže jsem v klidu. Bylo by to stejný jinde? Netušim.
Babe, multipotencionálů je hafec – mrkni třeba na Ekyelku. Anebo klidně i na mně, když na to přijde. Trochu bych tu varovala právě před tou potřebou lidi řadit do kategorií a opatřovat tagama, ať už je to "právník", "spisovatel", "bohém" nebo právě "multipotencionál".
Jak víš, já jedu vlastní doménu a moje i Triumvirátí (dále v textu T3) stránky jedou přes základní šablonu WP. Přijde mi dost flexibilní, hlavně tam existuje několik úrovní nastavení, a to včetně heslování jednotlivejch článků, komenty povolené defaultně všechny, komenty defaultně potřeba schválit první od dané entity a pak se automaticky zobrazujou všechny od něj, komenty defaultně zadržet ke schválení všechny a podobně.
Myslím, že máš dost širokou čtenářskou základnu, aby se ti vlastní doména vyplatila, zvlášť, když si prostuduješ affiliates programy a ještě budeš články šířit v sociálních sítích. Je to podle mého lepší, otvírá ti to víc možností, jak se stránkami zacházet, a k tomu nejsi vázaná žádnými pravidly, kromě ofiko zákonů a svých vlastních. Což je tak neskutečná úleva.
Taky bych, bejt tebou, vzala do úvahy, jakou cílovou skupinu zůstáváním kvůli AK oslovuješ, a jestli je to cílovka, kterou opravdu chceš mít…
[8]: To je jasný, nemyslim si, že jsem objevila novej světadíl, kam se předtím nikdo nepodíval
Spíš jsem pro to našla konečně pořádnej název, kterej se mi líbí, a řádně popsanou myšlenku, která mi sedí.
Já věřim, že WP má řadu možností, ale nějak jsem se zatím nezvládla zorientovat (spíš se bojím, při prvních snahách jsem žalostně ztroskotala a nevěděla, kam se dřív koukat, bylo toho tam na mě moc). Ale to se snad změní, hned po založení profilu na Puttytribe mě jeden z kolegů kontaktoval, že jestli potřebuju basic rady, jak začít, tak ať se na něj obrátím. Takže jsem se obrátila a snad mi s tím píchne
Určitě se chci výhledově dostat na vlastní, to zase ne že ne. Akorát to zatím nechávám tak nějak uležet, nespěchám s tím, nechávám to bejt a věnuju se jinejm věcem. Však ono na to dojde. Když už si tu člověk nemůže ani upravit pitomej rámeček kolem fotky… nehledě na to množství chyb, který mě čím dál tím víc serou. Jinde to bude novej život a základ na to už mám dost velkej, abych si to mohla dovolit, to vim. Spíš jenom takovej strach z neznáma, zatim. A že mě baví honit si ego členstvím v AK, do něhož jsem investovala energie, článků a komentářů, až to neni hezký.
[9]: Jenže podle mého je to zbytečné – buduješ si profil na Puttytribe a naučíš je na jeden odkaz, když bys rovnou mohla představit něco jiného, svého?
Když tak napiš na FB mýmu manželovi nebo mrkni na jeho stránky: weredragon.eu a tam je kontaktní formulář – začátkama WP mě protáhl lehce a v pohodě.
Když si vybereš pořádnou šablonu (a ony ty některé základní wordpresácký úplně stačí, ale třeba bude mít tvůj puttypeer nějakej jednodušší nápad), v podstatě tam jen překlikneš pár věcí sem a tam…
Nikam se nestěhuj, blog.cz má lepší atmosféru, základnu uživatelů, líp vypadá a líp se používá.