Rubriky
co se mi honí hlavou

Shit is getting real

To jsem se zase rozjela s tvořivou – jsem ráda, že když ustala ta blogová, nahradila ji docela brzy jiná. Nejprve jsem se fidlala s designem a nastavením, pak jsem se zase jednou registrovala do textové RPG (která vypadá slibně, ale bohužel ji asi brzy budu muset opustit kvůli odjezdu) a nakonec mě včera čapla fototvořivá a za pomocí BeFunky jsem z nějakých starších fotek udělala docela ucházející kousky na DeviantArt. Musím říct, že tam mě ta neaktivita od zrušení Photobucketu hryzala nejvíc a jsem fakt ráda, že jsem ji konečně prolomila.
Je to všechno o psychice. K tomu všemu mě nejvíc dokoplo nalezení nemála fotek staršího data, které jsem buď nikdy neviděla nebo jsem na ně dávno zapomněla, a kde se vůbec nepoznávám. Na některých vypadám naprosto strašně a odmítám uznat, že jsem to já, na spoustě mi to naopak neskutečně sluší a hergot, to jednoho nakopne 😀 A nejlepší na tom je, že nejenom starší datum – fotky z rozlučky v Karlosu se taky mimořádně povedly. Njn, to jsou ty jejich kvalitní blesky. A nebo jsme prostě fakt tak krásný lidi.
Ale tomu flákání se u fotek už zvoní hrana. Vlastně jsem to dělala jen proto, abych se zabavila – a odložila míň příjemné věci, co musím udělat – a taky jsem se snažila pročistit PC od nevydařených a zbytečných fotek, k čemuž mě zase inspirovalo jedno motto na Twitteru. Už nevím, kdo a jak to přesně psal, ale šlo tam o to, že digitální fotografie nám dává možnost skladovat tisíce a tisíce fotek toho samého, a to včetně nekvalitních, rozmazaných a nesmyslných. Něco si člověk nechá na vzpomínku, i když je to mázlý, prostě mu to zvládne připomenout ten moment, ale je fakt, že velkou část toho skladujeme úplně zbytečně, beztak to člověk nikdy nezveřejní. Akorát u toho pak tráví čas a furt do toho brejlí a vzpomíná a vzpomíná a zapomene žít. A jak říkal Brumbál, no ale vždyť to znáte.
A tak jsem toho hodně promazala. U některých jsem se asi unáhlila, ale dobrá věc na tom je, že jak je nevidím, už si nevzpomenu, že jsem něco smazala a že tam něco chybělo 😀 Blahoslavena budiž mizerná paměť, v tomhle případě.
Dneska mi přijede Míra. Těším se na něj, ale zároveň se mi z toho dělá zle. Ta konečnost, definitivnost, nevyhnutelnost. Zase to na mě padá a nejradši bych skočila v čase o týden dopředu, aby už ten zlom byl za mnou. Abych se už nemohla zabývat zdejšími problémy ani kdybych chtěla. Abych už nemusela myslet na věci, co bych měla zařídit, ale nestíhám, stejně jako lidi, který jsem chtěla vidět, ale no chance, už je prostě pozdě. Budeme si muset vystačit s internetem a poštou.
Čeká mě ještě velké balení, jsem tak možná v polovině – do kufru jsem už naházela většinu věcí a oblečení, ale bude muset proběhnout velká selekce, ale to až pod Mírovou taktovkou, já bych to sama fakt nezvládla a navíc se na to nedokážu soustředit. A nestíhám prostě nic. Za hodinku se mám sejít s kýmsi kdesi na oběd a dřepím tu v županu a s mokrou hlavou a kolem mě je bordel jak v tanku a to jsem ještě chtěla uklidit, než půjdu, a taky mám pořád v to-do listu zametení střechy a vybrání okapů a kdy to mám asi sakra dělat?
Hlavně že jsem měla tejden čas na flákání se v RPG a čumění na Gossip Girl. Která mě mimochodem děsně vytáčí, takže nechápu, proč na to znova koukám. Mozek někdy fakt funguje zvláštně.

2 reakce na „Shit is getting real“

Komentáře nejsou povoleny.