Rubrika: co se mi honí hlavou

Ha, to by člověk nevěřil, co najde mezi starejma dokumentama. Dělám zrovna takovou menší probírku a narazila jsem na á čtyřku s nápisem „Things I want to try in my life“. Nevim, kdy jsem to psala, ale tipla bych to tak rok, dva zpátky, podle toho písma. Všechny ty meméčka a challenge mě omrzely – už to neni tak zajímavý, když to dělá každej – článek o mámě jsem nedopsala, přišlo mi, že by jí nepotěšilo, kdyby na to někdy narazila, tak bych se mohla podělit o tohle. Některý ty body mě trochu vyšokovaly 😀

Hh, tak to jsem zvědavá, jak rychle si ten list budu moct odškrtat 🙂

Asi bych dodala ještě pár věcí, když nad tím teď přemýšlím…

• nechat si zase někdy dorůst dlouhý vlasy
• strašně moc zhubnout
• namalovat obraz, kterej si někdo koupí
• uspořádat výstavu vlastních fotek
• vydat vlastní básnickou sbírčičku
• hrát v kapele, odehrát pár dobře přijatých koncertů
• mít ve svém bytečku/domečku kout čistě jen pro meditování
• stát se skutečným minimalistou, okleštit svůj majetek
• pokecat si se skutečným upírem
• lítat
• zažít aspoň na chvilku randění s někym fakt strašně nechutně bohatym
• najít spřízněnou duši, která mi bude opravdu rozumět (a bude to chlap, sorry, Maudě :D)

Věci se nějak… mění. A zároveň se jich taky dost opakuje. Už pár dní přemýšlím o článku a ne a ne na to kápnout, o čem bych ho napsala, abych se neopakovala. Navíc, krize pořád trvá. Celej tejden se sleduju, jak mi všechno připadá, jako by se to dělo někomu jinýmu, a jak se nedokážu na nic soustředit. Jak si každou chvíli uvědomim, že nevnímám a že jsem ztracená někde v jinech realitách. Snažila jsem se tomu pomoct meditováním, ale mám pocit, že jsem ho už před nějakou dobou musela nevědomky vypnout, protože když se o to teď snažím, vůbec mi to nejde. Jako bych po dlouhý době namáhala sval, kterej se mezitím úplně stáhnul a ztuhnul. Možná na to prostě neni vhodná doba, možná je lepší se v tý krizi vyráchat a čekat, až přejde. Ale štve mě, že mi mezitím utíkaj prázdniny.

Ostatně stálo mě to docela dost, abych ty prázdniny vůbec mohla mít. Teď když nad tím tak bilancuju, mám pocit, že jsem je mohla využít trochu líp. Začátek byl dobrej a velice plodnej, ale srpen? Něco se zvrtlo, já nevim, snad mě zasáhli některý lidi víc než jsem čekala, nebo na mě padlo to všechno, čemu jsem předtím odolávala, zkrátka to nebylo úplně ono. Ale mám pocit, že se to možná už zlepšuje.

Tak předně, dneska jsem to dostala, takže pokud to bylo PMS, mělo by to logicky odeznít 😀

Ale hlavně jsem si našla práci. Jen na přechodnou dobu, na měsíc na dva, uvidíme. Kdybych ještě měla sílu se sama sobě smát, tak bych se smála, protože je to opět práce v pekárně, ale nějak tu sílu nemám a krom toho když se na to dívám ze všech stran, tak to vlastně docela dává smysl.

V pondělí jsem byla na jednom firemním školení, kde jsem neměla co dělat, ale kámoš mě tam nějak donutil přijít, a tam se dost skloňovalo slovo „kariéra“ a mně v tu chvíli došlo, že pro kariéru prostě nemám žádný puzení. Ale vůbec. Rozhodně ne teď. Nepřemýšlím nad tím, že bych se měla stát nějakym děsnym managerem a vedoucím, nechci mít pod sebou žádný lidi, když už, tak chci pracovat sama za sebe – v životě, v ideálním případě. Pokud mě něco zajímá, tak je to vydělávání si vlastním psaním, micropublishing, blogování, který by se třeba mohlo vázat k cestování nebo k jiným věcem, to už je jedno, ale to je prostě věc, kterou asi budu dělat vždycky – psát.

Jinak jsem prostě přesně ten typ člověka, o kterym píše Emilie Wapnick na svym webu Puttylike, jsem člověk bez toho jednoho silnýho volání, díky němuž by odmalička věděl, čím chce být. Já chci být vším. Já mám volání miliony, každej den se cítím být někým jiným, něco jinýho mě naplňuje. Nemohla bych se uvázat do jednoho zaměstnání, do jednoho života. Chci zkoušet, chci mít čas přemýšlet, protože mě to baví, chci svou svobodu, chci klid.

Ostatně kvůli tomu klidu jsem tu práci vzala. Kamarádka mi gratulovala, ale ono ve skutečnosti neni moc k čemu. Neni to jako že bych měsíce tvrdě sháněla práci a konečně nějakou našla, já ji nesháněla, měla jsem prázdniny. A teď když přišla, jsem už ve stavu, kdy mám poměrně jasnou představu, že tady prostě nemůžu zůstat. Doufala jsem, že to bude už třeba v říjnu, ale nakonec to asi bude trochu později, tak jako tak to vypadá, že skutečně letos odjedu na rok do Anglie. Samozřejmě nechci říkat hop. Ale spíš mám pocit, že to říct musim, protože se zase nacházim v dost obdobný situaci jako tehdy po maturitě, myslím duševně. Já se tu z toho prostě jinak zblázním.

A hlavně už jsem na to našla svou spřízněnou duši. Moje čekání na zázrak trvalo dýl než jsem doufala, ale ten zázrak přišel a já jsem fakt uslyšela tu kouzelnou větu „Já pojedu s tebou“. A najednou to bylo. Najednou jsem byla hrozně nervózní, měla jsem motýly v břiše a třásly se mi z toho ruce. A to je dobrý znamení.

Jenže jsem z toho všeho nervní možná až moc. Mám pocit, že si nedokážu všechno vyřešit včas a že se neumím rozhodnout – poslední dobou jsem teda úplně extrémně nerozhodná, to jsem na sobě taky vypozorovala a strašně mě to štve. Nevim, co chci. Nebo nad tím spíš nechci uvažovat, jako ostatně nad ničím. Proto jsem se taky na tejden zavřela do čtení. Každá krize má holt svý coping mechanismy a já si pro tuhle vybrala útěk, a to ke knihám. Ne že bych to udělala nějak vědomě.

Vkládám naděje do času, kterej to vyřeší. A do druhejch lidí, kteří jsou v lepší pozici pro rozhodování a řešení. Snažím se outsourcovat, protože sama si teď přijdu žalostně neschopná. A samozřejmě se v tom všem vůbec nepoznávám. A proklínám moment, kdy jsem potkala člověka, s nímž to všechno začalo. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo může mít tak obrovskej dopad na můj život. Je to k zbláznění.

Neumíte si představit, jak budu šťastná, až vstoupim na anglickou půdu a budu moct říct „Já jsem tady. Já jsem kurva tady.“

Mám strach. Na férovku. Snad je to vlivem i jiných věcí, snad je to PMS, ale dolehla na mě příšerná deprese a hrůza z toho, co bude dál. Stručně řečeno to můžu hodit na jisté finanční nejasnosti, co na mě doléhají už pár měsíců a teď čím dál častěji – dopisy, kterými mě zásobují skoro týdně a v každém na mě zase vybuchne nějaká další jobovka v řádech tisíců korun, co mám někde někomu zaplatit a nevím ani pořádně proč. Jako by svět zkoušel, kolik toho ještě vydržím, než se definitivně zhroutím.

Doma to neni lehký, přirozeně, ale všechno bych přežila a přestála, kdyby nebylo těchhle šíleností. Utápím se v nich. A nevím, co s tím mám dělat. Už tři dny se potácím bytem jako tělo bez duše. Začetla jsem se do Twilightu, pomáhá mi to zapomenout, že existuje nějakej svět, v němž momentálně nejsem schopná žít. Že existuje budoucnost, kterou si pro sebe musím zvolit a ošéfovat, že existují rozhodnutí, která musím učinit.

Dělá se mi špatně i z toho, že jsem pravděpodobně konečně našla člověka, kterej je rozhodnutej se mnou odjet. Já vim, zní to bláznivě, vlastně jsem po tom strašně toužila, ale přirozeně, teď když to začíná vypadat zcela reálně – když cokoli začíná zase vypadat reálně – padl na mě příšernej strach. Já vím, že to musím udělat. Tady prostě žít neumim. Tenhle stát, tenhle život, tahle rodina, všechno to na mě má strašně špatnej vliv a já z toho musim ven, vidim to na sobě, jak jsem psychicky zdevastovaná, ale přesto se bojim udělat ten krok a udělat tu změnu. Mám strach, že to nezvládnu, že už nemám sílu cokoli sama za sebe rozhodovat, že nemám sílu znovu žít. Že jsem si na tu svou skotomizaci a jen poloviční vnímání světa zvykla. Reálnej život mě prostě děsí.

Jedna holka se mě dost pohrdavě zeptala, co na tom Twilightu vidím. To se nedá popsat. Nedá se to popsat někomu, kdo nezažil takovou bolest, tu prázdnotu, tu díru v hrudi, která se už nikdy nezacelí – a mě narozdíl od Belly nečeká žádnej happy end. Člověku, kterej nezažil momenty, kdy se musel obejmout, aby se nerozpadl, prostě nevysvětlim, proč jsem dneska v noci přečetla celej Novej měsíc na jeden zátah, sežrala u toho půl tabulky čokolády a klepala se jako ratlík.

Někdo jednou řekl: to, že se ti něco nelíbí, neznamená, že je to špatný nebo dobrý. Tvůj názor nevypovídá o tom, jaká ta věc je. Prostě se ti líbí nebo ne, that’s it. S knihama je to taky tak. Buď v nich něco vidíš nebo nevidíš. Já nehodlám vynášet jakýkoli závěry o Twilight sáze, o kvalitě a kdovíčem. Ale pro mě to je pořád nesmírně citlivý čtení. Čtení, který bych si odpustila, kdybych byla rozumná. Ale to já nejsem, a tak jsem se do toho stejně pustila a s těma řádkama jsem si znovu prožila tu někdejší bolest, „ztrátu života, ztrátu smyslu existence“, která mě dodneška mučí a ochromuje. Musela jsem to aspoň na chvilku odložit, protože se mi udělalo špatně. Lehla jsem si na podlahu, tvrdý prkna pode mnou mi připomínaly, že žiju, a vnímala jsem každej svůj dech. Možná jsem blázen. Možná to znáte, možná ne. Ale problém je právě v tom, že já to znám až moc dobře. A tudíž se nemůžu na tu knihu dívat nijak pohrdavě, protože prostě vím, o čem to je. Asi mi to moc neprospívá, ale je fakt, že se na svět asi holt dívám dost romantizujícím způsobem, dost knižně, řekněme.

Právě mi volala kamarádka, jestli nechci jít dělat do Pannerie, na měsíc. Přivydělat si. Pekařství. Ha-ha. Světe, vážně si ze mě děláš prdel? Ale co už… kývla jsem jí na to, potlačovala jsem slzy, protože se zrovna jako na potvoru trefila do momentu, kdy to na mě všechno padlo. Příští tejden se tam zajdu podívat. Potřebuju to. Potřebuju něco dělat, i když mi přijde úplně zvrácená představa, že zase půjdu do pekařství. Ale neni to na furt, třeba mi to pomůže vrátit se zpátky k normálnímu životu a koneckonců, budu mít před sebou mnohem lákavější představu, odjezd do Anglie, kterej přestává bejt jen toužebným přáním a začíná se mi fakt pěkně rýsovat.

Brečim. Brečim jak blázen, protože mám strach. Protože za půl hodiny mám spicha s kamarádkou, abychom si něco předaly, a nevím, jestli se do tý doby dokážu dát dohromady, abych vyšla z baráku. Protože večer máme vodáckou afterparty a já nevím, jestli dokážu jít mezi lidi a tvářit se jako že se dobře bavím. Protože zejtra jedu na chatu s našima a mám pokrk toho, jak se furt vidíme a trávíme spolu veškerej čas a jak jsem nucena utápět se v nikdy nevyřešenejch problémech týhle rodiny namísto abych se mohla věnovat svým vlastním. Mám pocit, že mi z toho každým dnem exploduje hlava, že začnu vřískat a skočim z okna jen aby to už přestalo. Brečim protože jsem v tom všem strašně sama a nevím si s tím rady. Zoufalstvím nad svou vlastní neschopností poradit si se životem. To jediný, co opravdu umim, je napsat o tom, a to je dost málo. Smutkem nad tím, že když odjedu, opustím jedinýho člověka, na kterym mi tady záleží a kterej to taky nemá jednoduchý. Na druhou stranu, třeba se napravím a pak aspoň budu jako kamarádka za něco stát, ne jako teď, když se mi všechno sere. Musím zase najít sama sebe, přesvědčit se, že nejsem k ničemu a že něco umim – protože vim, že umim, jen jsem na to zapomněla. Byly časy, kdy jsem byla šťastná, chci si to zase připomenout, chci věřit tomu, že nemusim celej život prožít v těch sračkách, co posledních několik let, i když mám pocit, že to prostě pro mě neni reálná možnost a že se vždycky budu utápět. Možná vážně trpím nějakou maniodepresivní poruchou. Nebo je to jen krize z toho, jak dlouho jsem doma a jak nevím, co si se sebou počít? Možná by pomohlo jen si o tom s někym nezaujatym promluvit. S někym, kdo mi nebude říkat, že si za to můžu sama, kdo mi raději podá pomocnou ruku a pomůže mi z toho ven, s někym, kdo ještě neni otrávenej z toho, jak mi to furt nejde.

Možná mám fakt jenom PMS.

A teď si vemte, že se mi tyhle věci furt honí v hlavě, kdykoli se mě někdo zeptá „Jak se máš?“. No co na to mám doprdele říct. I mně samotný to moje „fajn“ zní tak mdle a vzdáleně, nedokážu pochopit, že mi to někdo věří. Asi jsem dobrá herečka. Nebo se prostě nechtějí ptát dál. Lidi při týhle otázce chtějí málokdy znát skutečnou odpověď.

Zjišťuju, že některý lidi fakt nechápu. Většinou se jedná o holky, ale zdaleka se to netýká jen jich. Nechápu prostě obecně spoustu lidí. Předně nechápu, co z toho někdo má, když je hnusnej na někoho jinýho. Když se do něj zničehonic začne hrozně pouštět, mít blbý kecy na to, co ten člověk dělá nebo nedělá, co má na sobě nebo jak zrovna vypadá. Já třeba znám dost lidí, který mě něčim serou. Ale nenapadlo by mě pozvat je ven a tam je (nejlépe před celou bandou) shazovat, nepříjemně do nich rejpat, vysmívat se jim za všechno, co v poslední době udělali nebo neudělali (aniž bych o tom navíc měla přesnou představu, protože jsem je několik měsíců neviděla) a pokud možno je ještě k tomu pomlouvat za jejich zády. Prostě vůbec nerozumim tomu, proč takový věci někdo dělá.

Někdy si říkám, že je něco špatně se mnou. Ale pořád mě drží při životě těch několik „opravdických“ lidí, co znám. Lidi, co nikoho nepomlouvají, max jsou schopni se bavit o některých zjevných nedostatcích v chování dotyčného (což není pomluva, ale fakt, kterého si kupříkladu všimlo víc lidí najednou), ale to prosím jenom v chování. Nikdy by mě nenapadlo třeba drbat, jak někdo blbě vypadá. Ok, třeba konstatuju, že si skutečně myslím, že by někdo mohl něco dělat se svou postavou, ale nemyslím to zle, spíš tak, že věřím, že by mu to pomohlo se sebevědomím. Ostatně sama teď procházím značně neforemným obdobím a není mi z toho do smíchu, ale i kdybych zrovna byla ultraštíhlá, ani ve snu by mě nenapadlo začít se do někoho navážet, že by se sebou měl něco dělat a „podívej se, jak strašný máš kejty“. Prostě WTF? Taková věc se neřiká, a i kdyby to byla pravda, existuje tisíc lepších způsobů jak to říct.

Nemyslete si, že tohle píšu ve vzteku nad tím, že mi někdo tohle řekl. Nejde o mě, nebo nejde jen o mě. Jde o to, že už nějakou dobu sleduju dost podivný chování některejch lidí a je mi z toho všeho smutno. Faleš kam se podíváš, masky, neupřímnost, která z některejch lidí jen teče, arogance, snaha nahonit si body pro sebe na úkor druhých lidí – a to je vůbec to nejnechutnější. Shazovat někoho před druhýma lidma, abych já sebe udělala zajímavější? No doprdele.

Ale jak říkám, tím spíš si pak člověk váží těch několika opravdických přátel. Těch, co ti nikdy neřeknou nic, co by zle mysleli. Co ti rozumí nebo se minimálně opravdu snaží tě pochopit, ptají se, zjišťují, nedělají závěry. Co tě poslouchají ne proto, aby mohli před ostatníma dělat, jak skvělí jsou posluchači, ale protože je zajímáš. Co ti poví o svejch bolístkách ne proto, aby se dělali zajímavějšími, ale proto, že se potřebují vypovídat a jsou vděčni za tvou pomoc. Vážím si těch několika bytostí, co znám, u nichž si můžu bejt jistá, že mi neublíží a že všechno, co řeknou, je pravda, co mlčej, když nemaj co říct, co mluvěj, když maj něco na srdci, co se ptaj ne proto, aby se ptali, ale protože chtějí znát odpověď nebo prostě jen chtěj slyšet tvůj hlas.

Děkuju světu za těch pár exemplářů skutečné lidskosti, vroucnosti, opravdovosti, čistoty, nevinnosti, slušného vychování, zájmu o druhého člověka a přátelství, kterých je tak žalostně málo, ale přesto mě jejich existence drží při životě, když se musím potýkat s tím vším falešným a mnohdy úplně nepochopitelným šmejdem.

Vážně nemám ráda ty momenty, kdy se musím ptát „Co tomu člověku kdo udělal, že si zaslouží, aby na něj byl tak hnusnej?“

A tohle je taky velká pravda.

Jsem velice špatná švadlena. Když něco zašívám, zašívám to proto, aby to drželo pohromadě, a ne aby to vypadalo dobře – protože i kdybych se snažila, stejně to nedopadne a je to prostě vidět. Ale přesto mě to celkem baví a tu a tam mě chytne tvořivá. Ušila jsem si dvě tašky přes rameno ze starejch kalhot a minimálně na jednu z nich jsem obrovsky pyšná, fakt jsem ji vytunila a kdyby mi ta titerná velikost stačila na to všechno, co s sebou obvykle tahám, nosila bych ji všude, protože je úplně luxusní.

Občas si přešiju tričko nebo si vyrobim obal na mobil, kterej pak stejně nepoužiju. Nedávno jsem experimentovala s takovejma těma prostřihanejma a všelijak zašňěrovanejma tričkama a výsledky byly vcelku fajn, ale nemám to moc z čeho dělat, to, co mám doma, se mi nechce ničit, nebo se to nehodí. Takže to zatím skončilo jen u pár ne úplně nositelnejch pokusů, jen tak abych zjistila, jak se to vlastně dělá.

Baví mě uzlíkování náramků, křížkový vyšívání, navlíkání korálků a výroba vlastních doplňků. Nic velkýho a rozhodně nic, co by si někdo koupil, ale pro mě to funguje perfektně. Mám třeba černou sametku místo náramku, prostě jsem na ni našila patentky a bylo. Dokonce i poté, co z ní vypelichal všechen samet, ten černej pásek na ruce vypadá pěkně a splňuje svou funkci. Taky jsem si vyrobila už několikery náušnice, z nichž nejvíc mě baví jedny z matiček. Nicméně náušnice moc nenosím, hlavně ty, se kterýma se nedá spát, takže spíš bydlej ve šperkovnici než že bych se s nima nějak honosila.

Prý jste hipster, když máte rádi indie muziku. Kapely, co nikdo nezná nebo nejsou moc profláknutý. Starý (nejlépe úplně první) alba kapel, který jsou dneska slavný, ale málokdo z těch, kdo je dneska poslouchá a propaguje, zná, natožpak miluje jejich starou tvorbu. Obvykle to bejvá tak, že když jste na nějakou kapelu narazili teď, nemáte rádi to, co tvořila dřív. A naopak pokud nějakou kapelu sledujete od začátku, směr, jakým se vyvinula po x letech, vám úplně nesedí a raději posloucháte jejich starý alba. Mno tak to je prej hipster.

Jste hipster, když se vám líbí, jak se oblíkají ostatní hipsteři. Když si nejste jisti, jakej máte vlastně styl. Když vás láká představa sedět několik hodin v pohodlnym gaučíku v kavárně a upíjet obří mocha latté, zatímco serfujete po netu. Když si připadáte divně a máte potřebu identifikovat se s dalšíma lidma, co si připadaj divně. Když máte rádi alternativní věci a jste smutný nebo nasraný z toho, že někdo kolem vás tvrdí totéž a vy přitom víte, že poslouchá Miley Cyrus nebo tak něco. Když posloucháte divnou hudbu, sledujete umění, baví vás filozofie, máte rádi beatnickou nebo v podstatě jakoukoli literaturu, poesii a vůbec čtení (ne, Twillight se nepočítá), když nemáte rádi to, co je populární, když nesnášíte hodně kapel a vůbec interpretů, co jsou populární, když propagujete věci, co nejsou úplně zavedený a nikdo o nich moc neví, když se vám líbí nezvyklej druh umění, když máte divnej smysl pro humor, když víte spoustu věcí, který by od vás nikdo nečekal, že budete vědět, například všelijaký oblíbený useless trivia, když máte nějakou specialitku, na základě níž si vás lidi označkujou a vědí, že to je vaše.

Třeba já když se nad tím zamyslím, moje specialitka je asi blogerství a vůbec život na internetu, to, jak strašně kurva moc píšu, že umím psát poeticky a všelijak vymazleně, ale zároveň mě fakt nesere používat vulgarismy, když to tak cítím, že spoustu věcí, co všichni řeší, vůbec neřeším, a naopak se zabývám tím, co nikoho nezajímá a co mi nikdo neolajkuje, že mluvím a myslím napůl anglicky (takže kdo anglicky nemluví, mám pocit, že mi ani nemůže půlku času rozumět, co se snažím sdělit), kočkofilie, záliba v divnejch slovech, v pojmech, který nikdo nepoužívá nebo nezná, který jsou vlastní jen malý komunitě lidí nebo třeba v archaismech a ve slovech, který si sama vytvořim, většinou za pomoci angličtiny. Třeba jako flufíňátko. Nebo ňufínek, muci-kuci, bordelózní, výbordelně a podobně. U některých slov, co používám, si fakt nejsem jistá, jestli je vůbec zná a používá i někdo jinej a jestli mi lidi rozuměj, co mám na mysli.

Asi je taky dost hipster specialitkou to, že mám slabost pro divný lidi. Třeba pro blogery. Pro outsidery. Pro ajťáky. Pro matematiky. Pro alternativní lidi. Pro všechny ty, co maj problém zapadnout do tradičního modelu „vystudovat-najít si práci-platit nájem-založit rodinu“ a podobně. Pro lidi, co žijou nebo chtěj žít jinak. Pro minimalisty. Pro lidi, co meditujou a píšou o tom. Pro všechny ty lidi, co se věnujou 100 things challenge a podobným věcem. Pro lidi, co žijou na internetu a znaj všechny ty pojmy, nutný k přežití, jako třeba JFGI. Je fakt, že jakmile někdo neví, co to je, má u mě malou šanci, protože mám pocit, že za takových okolností si prostě nemůžeme nikdy rozumět 😀

A možná by se k tomu dal přidat i fakt, že mám totálně posunutý biorytmy. Vzbudím se mezi desátou a jedenáctou a neusnu před půlnocí, spíš kolem třetí, čtvrtý. Podle toho se i stravuju, snídám v poledne, kolem čtvrté si dám oběd a o půlnoci obvykle večeřím (něco menšího, přirozeně, ale přece). Nějaký „najez se naposled v šest hodin“? Největší kravina pod sluncem, která pro mě nikdy nemůže fungovat 😀

Mimochodem, jestli to máte stejně jako já, přečtěte si Výzvu nočním sovám a všechna ta ranní ptáčata pošlete někam! Nejvíc s tím týpkem souhlasím.

Asi nejhlavnější věc, v níž se hipster liší od pozéra, tkví podle mě v tom, že hipster ví. Z toho titulu se nikdy neukvapuje ve svých závěrech a než si na něco udělá názor (což je pro něj důležitý), podnikne důkladnej průzkum dostupných materiálů a diskusí, které jsou na dané téma vedeny. Teprve pak se přikloní k té či oné straně nebo zůstane neutrální, prostě proto, že nemá dostatek informací na to, aby si udělal názor. A zároveň je vždy připraven upravit svůj názor ve chvíli, kdy se vyskytne nová informace, která vrhá jiný světlo na všechno, co bylo dosud o dané věci známo. Čímž se nemyslí obracet ze dne na den, ale bejt schopnej uznat, že se zmýlil, když se přijde na to, že to bylo vlastně všechno jinak.

Hipster má přehled a touží si ho zvyšovat a neustále se vzdělávat. Ať už prostřednictvím vysoký nebo samostudiem věcí, co ho baví, což bývá převážně hudba, literatura, výtvarný umění a podobně. Na těch věcech se pak snaží stavět svou kariéru.

Líbí se mi pojem „early adopter“. Znamená to, že se zamilujete do něčeho, co není populární, o čem se nemluví a málokdo o tom ví. Když se to pak stane populárním, říkáte si, že to je dobře, protože to je zatraceně awesome a že je dobře, že se o tom dozví lidi. Ale zároveň vás sere, jakej se okolo toho najednou dělá humbuk a jak se to vlastně znehodnocuje tím, že se v tom najednou babraj všichni a už to neni jenom „vaše oblíbená kapela“. Už neni tak cool mluvit o ní, když ji znají všichni. Prý je hipster říkat „Znal jsem to, než to bylo populární“. Když jsem si tohle přečetla, vzpomněla jsem si úplně mimoděk na všechny ty momenty, kdy jsem tohle spojení ze srandy použila. Třeba jako když jsem psala Feudům, jak se těším, až budu moct tohle říct o nich. Teď, když vím, že na základě takový formulace mě někdo může odsoudit, začínám si to rozmýšlet 😀 A hlavně si fakt nejsem jistá, jestli se na to doopravdy těším. Když si vzpomenu, jak mě vždycky naštvalo, že o tý neznámý kapele najednou mluvěj všichni, vlastně vůbec nechci, aby se někdo dozvěděl o nich. Ale asi se tomu nedá zabránit, jsou fakt kurva dobrý.

Prostě když se vám líběj věci, co ještě nikdo nezná, když přijdete na nějakou hlubokou pravdu a věc, kterou ostatní obtížně přijímaj, protože to neni populární názor, pak jste prej hipster. Prorážet vody s novým názorem a náhledem na věc, s novou životní filozofií, s novým pojmem, co se uchytí, s novou módou, která se po čase rozroste, ale když jste s ní začínali vy, nikdo to ještě neznal, to je prej hipster. Kdyby pro nic jinýho, tak pro tohle se do tý kolonky musim totálně zařadit. Když si vzpomenu, jak mi Maudě kdysi dávno sehnala tmavě rudou palestinu, která tehdy vůbec nebyla k sehnání (a byla jsem dlouhou dobu jediná, kdo ji měl, ačkoli palestiny byly v módě), a jak se později rozmohla a našli jste ji na každym rohu… a dneska už to zase nikdo nenosí, vidíte. Když jsem s ní teď jezdila po Ohři, všechno se mi to vracelo.

V tomhle asi dělám zásadní chybu, protože jak jsem nakousla výš, já se vlastně strašně ráda definuju. Je to asi způsobený tím, že jsem v podstatě celej život až do doby pár let zpátky prožila jako nesmírnej outsider a člověk absolutně nezapadající do čehokoli, co jsem znala. S příchodem internetu jsem se o sobě za pár týdnů, měsíců a let dozvěděla víc než za celejch patnáct let předtím a konečně jsem se začínala trochu přijímat a chápat, asi jako teplouš, kterej celej život nechápe, co se s ním děje, a je z toho totálně na prášky nebo rovnou na mašli, a pak mu někdo ve dvaceti, třiceti letech, sdělí, že existuje něco jako homosexualita.

Jelikož jsem právě teď zjistila, co to tn hipster vlastně je, nemůžu se k tomu hned teď nějak vyhroceně postavit, ale pakliže ten pojem naverbu (…)

Nejsem fanoušek značkování lidí, nebo spíš řekněme, že i když někoho označkuju, neřadím ho do té škatulky permanentně. Jsem dost otevřená změnám, u sebe i u druhých, a vím, že lidi se často hledaj a měněj a že je to v pořádku. A moc to neřeším.

Ale jelikož jsem ještě dávno nevyhrála boj nad svým egem, přece jenom mám touhu nějak se pojmenovat, zařadit, abych měla pocit, že nejsem tak úplně mimo tenhle svět a že takovejch jako já je víc. Chápete, někdy má člověk fakt pocit, že je divnej, v negativnim smyslu slova. Že je s nim něco fakt špatně, když ho nikdo nechápe a nestíhá a když dělá všechno jinak než lidi v jeho okolí. Takže se ještě rád zařadí, když narazí na zmínku o dalších lidech jako je on sám, aby věděl, že bejt nenormální je vlastně úplně normální.

Sebe sama mám třeba už delší dobu zařazenou pod nálepkama jako indie, hudební maniak, čtenář, blázen do internetovýho vyhledávání a vzdělávání se, alternativní, bloger, přemýšlivec, psavec, kočkomil, pohodář, rádoby filozof, pokud-jde-o-oblečení-spíš-chlap a podobně. Že se to dá všechno shrnout pod nálepku „Hipster“, to je mi ovšem novinkou.

Už jsem ten pojem hodněkrát slyšela, většinou s negativním podtextem, ale vlastně jsem nikdy nevěděla, co se tím přesně myslí. Z kontextu jsem se domnívala, že je to něco jako hippie, někdo, kdo vybočuje z mainstreamu, ale čím přesně se vyznačuje, to se mi nějak nikdy nepodařilo dohledat, nebo mě to prostě nezajímalo, taky možnost. Ale dneska už mi to nedalo, když jsem četla Lennieho článek o tom, jak nesnáší hipstery. Jak řikám, věc vás musí bavit a zajímat, pak si o ní snadno dohledáte první poslední. Když vám to je ukradený, nikdy o tom nebudete moc vědět.

V rámci hledání jsem velice rychle narazila na epesní článek s názvem How to be a hipster na WikiHow a zjistila jsem, že je to tak z 95ti procent celý o mně, což mě poněkud šoklo. Neměla jsem ponětí, kdo je hipster, a teď zjistim, že jsem to já? No to mě poser.

Domnívám se navíc, že se to právě díky tomu nedá svést na pózu a že to asi fakt bude spíš diagnóza. A vzhledem k tomu negativnímu podtextu, co do mě vpravily ty střípky debat a konverzací, co jsem kde pochytila, si nejsem jistá, jestli je to věc, kterou by se měl člověk chlubit, tím spíš, že jedním z pravidel „hipsterismu“ je právě vůbec se tím nechlubit a nevytahovat to, naopak to popírat. Takže to asi dělám špatně. Ale nedá mi to, abych se nad tím nezamyslela, no posuďte sami, jestli jsem nebo nejsem:

Můj styl oblékání, pokud se tomu vůbec dá říct styl, je hodně pohodlnej. V tomto směru si někdy fakt připadám jako chlap. Nosím furt ty jedny džíny, v létě kraťasy, ke všemu, co na sebe navleču, nosím jedny a též tenisky, dokonce i k sukním (pokud vůbec kdy vlezu do sukně), nikdy jsem se nenaučila na sandálky s podpatkama (i když je mám a snažím se, vždycky se cítím bezpečně až teprve když vlezu do tenisek). Úzký džíny jsem teď trochu omezila, protože ty moje maj brutálně prošoupanej rozkrok (už to ani nejde zašít, jak moc), a protože je v nich v létě vedro jak sviň, ale jinak je mám ráda, radši než ty klasický.

Mám ráda doplňky, náušnice nic moc, ale nevylezu bez stříbrnejch prstýnků, bez náramků (zejména ze semínek, dřevěnejch korálků, uzlíkovejch náramků, čehokoli, co je na gumičce a dá se natahovat a snadno sundat a dá se s tim hrát a koupat se s tim a je to pohodlný, že o tom ani nevíte), bez řetízků (v součastnosti mám ke krku úplně přirostlej žraločí zub na roztahovací kůži, kterej pochází z Peru a o němž jsem se domnívala, že ho budu nosit tak tejden a pak mě přestane bavit. Co jsem si ho na jaře koupila, ještě ani jednou jsem ho nesundala).

Nosim převážně věci v přírodních barvách a v černé, ale zbožňuju rozrazit to tu a tam nějakou bláznivě veselou barvou, která probere a rozjasní den. Dokonce jsem se naučila nosit růžovou, tu a tam. Pořád mám nejradši černou a hnědou, ale nebojím se už veselých barev. Zbožňuju vrstvení. Divný outfity, který by si na sebe umírněnej člověk nevzal, ale muzikanti to třeba nosej pořád. Takový ty věci, co si někdo vezme na rockovej nebo punkovej koncert, na fesťák a podobně. Miluju trička s jednoduchym nápisem, obzvlášť s názvama kapel, co nejsou moc v módě nebo se o nich vůbec neví, nebo s nápisem, kterej nikdo nepochopí a má nějakej inside meaning. Jinak hlavně jednobarevný trička a tílka bez potisků, bez nášivek, flitrů a podobnejch nesmyslů, mikiny, bavlnu, občasnou krajku, pletený a háčkovaný svetry. Nejlepší věc na světě jsou strečový tepláky a šedý sportovní tílko.

Jsem vášnivej recyklátor. Když mi něco přestane bejt nebo se mi to znelíbí, horečnatě přemýšlím, co s tím udělat. Jak to přešít, upravit nebo poslat dál. Těší mě pocit, že to krásný tričko, z nějž mně po deseti letech konečně začal lézt pupek, ale pořád je grandiózně nádherný, bude někdo nosit dalších deset let a připadat si v něm tak skvěle jako kdysi já. Ohromně mě baví všechny ty clothes swap akce, kde si pro změnu já můžu nakoupit něco, co už nosil někdo jinej. Dostalo se tak ke mně už několik zajímavejch kousků, obnovíte šatník doslova za pár korun, nikdo nemá šajna, že to neni nový, a děláte dobrou věc – a ten dobrej pocit se vám vrátí kdykoli ten kousek vezmete na sebe.

Málokdy řeším, co na sebe. Snažím se mít v šatníku jen věci, který miluju a který mi jsou, abych se v nich vždycky cítila dobře a nemusela rozmýšlet, co na sebe, protože padesát triček mi neni. To by mi hráblo. Takže vlastně ať vytáhnu ze skříně cokoli, dá se to vzít na sebe a cítit se v tom dobře. Navíc čím míň možností, tím míň rozmýšlení. Obvykle nosim furt ty jedny kalhoty a tričko obměňuju až když začne vypadat divně a přestane vonět. Tu a tam se mi stane, že se fakt třeba půl hodiny převlíkám a dělám přehlídku před zrcadlem a nemůžu se rozhodnout, ale to jsou spíš krize před pohovorem nebo před randem, často související s PMS nebo s nějakou šílenou depkou, kdy si uvědomíte, že jste tlustá jako prase a všechno vaše oblečení je naprosto příšerný a dávno vám nesluší tak jako kdysi.

True story.

A hlavně jsem fakt schopná se oblíct a vypravit z baráku do čtvrt hodiny, a to i když mám ještě mokrý vlasy, a nejvíc času přitom strávím kontrolováním obsahu žebradla, abych si doma nezapomněla mobil, klíče, prachy a podobně, a na svym ksichtě, protože trpim na debilní akné a člověk prostě nechce vyjít z baráku s červenejma flekama a tečkama mezi vočima. Takže kvalitní makeup, korektor a pudr jsou nutností, i když jinak preferuju nelíčení (a rozhodně už neumim používat řasenku). Naked look ftw!

Jo a taky mě fakt baví vracet starý věci znovu do života. Prohrabat máminu skříň a zjistit, že některý věci, který nenosí, bych v klidu mohla nosit já, a že se mi hlavně líběj. Takovej domácí second hand, kterej se bohužel neděje moc často, ale obvykle stojí za to.

Pokud jde o mý vlasy, jsem asi učebnicovej příklad hipstera. Stříhám se sama, eventuálně větší úpravy přenechám Mauděti nebo jednou za uherák mámě (tu to fakt nebaví), když to chci mít bez zubů nebo neni zrovna inspirace, barvim se taky sama, vytvoření účesu v mym případě vyžaduje pouze nechat napůl proschnout bez česání (trochu se mi to pak vlní), pak do toho frknout pěnu, hodit hlavu dolů a vyfénovat, vzadu nagelovat nebo posprejovat a hodně to rozcuchat. Mám děsně jemný vlasy a nesnáším, když to plihne, takže dost sázím na všechny tyhlety objem zvedající techniky, zbožňuju, když mi ty vlasy Maudě prostříhá prostřihávacíma nůžkama, pak je hlava lehká a vlasy rozčepýřený a stačí jen hodit hlavu dolu a nahoru a už to má objem. Prostě takovej ten bed look. Uměleckej rozcuch.

I když teda můj opravdovej bed look je tragédie, po ránu mi vlasy obvykle trčí do všech světovejch stran nebo jsou nesmyslně přeležený, takže nezbejvá než hodit hlavu pod kohoutek, protože s hlavou slisovanou na jednu stranu se fakt nedá jít mezi lidi. No znáte to.

Já se asi zblázním.

Zasáhla mě klasická cestovní horečka, pořád se nedokážu rozhodnout, jestli mám ještě dost času nebo jestli nemám žádnej, je mi blbě od žaludku a jak furt myslim na to, že bych se měla najíst nebo si jít vařit jídlo na cestu, prostě nemůžu, nejde mi ani se na to žrádlo podívat. Máma odešla z bytu, rozloučila se se mnou a jak za ní zaklaply dveře, já si řikám paráda, můžu si na to dobalování a vaření vyhulit nějakou hudbu. Jenomže se nemůžu rozhodnout jakou! 😀 Včera a předevčírem jsem si postahovala tolik neskutečný nový hudby, že nevím, čím začít. Celý diskografie kapel, o nichž jsem nikdy neslyšela, ale zdaj se bejt naprosto awesome, takže mám chuť mlátit hlavou do zdi nad tím, že je poprvý objevuju až teď.

A navíc jsem hrozně natěšešná na Nickovo EP. Už pár tejdnů je dostupný ke koupi, ale já to s tim nakupováním přes net ze zahraničí neumim a krom toho sám řikal, že ho původně chtěl dát zadarmo, jen nepřišel na to, jak to udělat. Takže jsme se nějak domluvili, že mi ty songy pošle mailem. Už je to dva dny a furt nic a já asi umřu touhou je konečně celý slyšet, zatím jsem vlastně slyšela jen dva a byly úžasný. Jen víc a víc baskytarový inspirace!

Tak jsem si pustila Johna Mayera, Live in Los Angeles. Poslouchala jsem ho i včera večer. Vlastně jsem ho chtěla několikrát přeladit, ale absolutně to nešlo. Ten hlas je návykovej, o tý pohodový hře na kytaru nemluvě.

Taky jsem si našla Raye Wilsona. Upřímně, z celý diskografie Genesis mě nejvíc poznamenalo právě Calling all stations, kde neni Phil Collins a nahradil ho na čas právě Wilson. Myslím, že to byl právě jeho hlas a perfektní angličtina, která ve mně vůbec poprvý probudila zájem o tenhle jazyk a která mě naučila výslovnosti. Ty texty jsem uměla nazpaměť a perfektně vyslovovat dávno předtím, než jsem vůbec tušila, o čem zpívá. No a teď jsem si ho našla s jeho původní kapelou Stiltskin (nebo tak nějak, je to hrozný jméno) a několik hodin v kuse jsem se u tý diskografie rozplývala. A pak mám taky Mostly Autumn, který zněj totálně jako Pink Floyd, a mám tu pořád ještě Kooks, který se mi ještě stále neochodili, a mám Royksopp a mám RPWL, Asteroids Galaxy Tour a Subways, mám Flyleaf a Dream Theater a to všechno jsem si stáhla relativně nedávno a furt nevim, čim začít a na co mám vlastně chuť.

Chjo. To jsou problémy. Asi prostě zase otevřu Feudy na soundcloudu a bude to. Jestli mě ti nevytáhnou z krize, tak už nevim.

Dammit, už je deset. Já musim jít něco dělat.

Btw to víte, že CP změnila design?!

Existují určité nepředatelné zkušenosti. Třeba jako když se za váma zničehonic ozve kočičí pláč, vy se otočíte a zjistíte, že se vašemu miláčkovi něco zlýho zdálo. Přijdete k němu s dotazem „copák, broučku?“ a brouček mňouká a přede na odpověď, aby vám dal najevo, že je rád, že jste tady a že to fakt nebylo hezký (teda aspoň taková je moje lidská verze výkladu).

Ája mi tohle zrovna předvedla, spala na houpacím křesle a vzhledem k hlasitosti a naléhavosti pláče bych řekla, že to bylo obzvlášť ošklivý. Asi něco o Kirilovi, přece jenom jí dost narušuje domácnost, co ho máme půjčenýho, a moc se nemusej. Asi jako že:

No, to je samozřejmě přehnaný, ale zase ne o moc XD Kíra je miláček, viz předchozí článek, on je fakt mazel a potřebuje lidskou společnost, což sice Allegra taky, ale zase tak nějak s mírou, abysme si jako moc nemysleli. Když jsem si stahovala fotky z foťáku a viděla tam tyhle dvě fotky, přesně jsem to v tom viděla XD

No nic, Ajátko se už uklidnilo. Přišla si mi po tom ponynání na křesle sednout na ruku s myší, což bylo fakt skvělý, opravdu výborně se mi pracuje, když mi kočka sedí na ruce (nebo na klávesnici), ale zase člověk si rád počká, protože to jsou dost vzácný chvilky. Což se potvrdilo hned jakmile si všimla, že Kiril sedí za závěsem na parapetu. Sykot, vrčení, klepnutí přes zadek a napomenutí, načež se urazila a zdrhla.

Nj, neni to s nima jednoduchý.

Navíc se musím potýkat s máminým přáním, abych je na noc zavřela do vedlejšího pokoje. Vzhledem k tomu, že mi oba celej den chrápou v pokoji a všelijak mě furt následujou a lezou za mnou, a teď ještě po tomhle, nemám to srdce je odehnat, zavřít za nima dveře a odepřít jim svou přítomnost.

Áchjo, cat addiction <3 🙂

Já prostě neusnu, fakt ne.

Odpoledne už jsem to nemohla vydržet a zkusila jsem si lehnout aspoň na gauč ke Kirilovi a Allegře, který mám tenhle víkend jakože hlídat a věnovat se jim. Kirilovi to zřejmě udělalo opravdu radost, nejdřív si přišel lehnout vedle gauče, přímo pode mě, ale vzápětí mu asi přišlo, že to neni dost blízko, a vylezl si ke mně. Furt jsem nemohla zabrat, takže jsme tam takhle leželi jen možná slabou čtvrthodinku, ale bylo to dost intenzivní. Připomněl mi Merlina, kterej když byl malej, tak mi přesně takhle ležel u krku, funěl mi do obličeje a předl nebo si mi lehl na prsa – což přesně Kíra udělal. Ležela jsem na zádech a on nejprve podél mě s hlavou a packou položenou na mym rameni, pak se rozhodl lehnout si mi přední polovinou těla na břicho a ťapat mi po hrudníku. Ohřívací láhev toho nejúžasnějšího typu, to vám povim. Bylo to fakt dojemný.

Jinak jsem toho dneska moc nedělala. Myslela jsem, že třeba uklidim, ale ono ani neni co, mám tu dost uklizeno. Na balení na vodu mi přijde ještě brzo. Spát jsem nemohla, až později jsem se dokopala do postele, že to teda zkusim, ale vydrželo mi to jen slabejch pár hodin. Pak jsem chtěla pokračovat, ale zkejsla jsem u kompu, chytila jsem zase další dech a ne a ne jít spát, spíš se cítím čím dál tím probuzenější. Já to věděla, že si nemám dávat takhle na noc to kafe. Ale už jsem ho neměla čtyři dny! Kromě toho na dálnici, ale to nebylo domácí a bylo to spíš presso než moje oblíbený mlíčný cosi. Prostě tý chuti se nedalo odolat.

Taky jsem trochu hrála na basu. Jen tak lehoučce, ale docela jsem se rozjela. Prsty najednou fakt běhaj rychlejš, když člověk hraje denně, byť třeba jen čtvrt hodinky. Totéž platí o mym cvičení. Aniž bych na to musela nějak myslet, úplně automaticky jsem začala ve vaně dělat sedy-lehy a nejen že to šlo úplně samo, dokonce jsem ani neměla potřebu je počítat, protože jsem byla přesvědčená, že jich zvládnu rozhodně víc než deset (načež bych dva týdny zpátky upadla vyčerpáním). Nevím, jestli je to na mně vidět (já to vidim, ale to se nedá brát v potaz XD), ale každopádně cítím obrovskej rozdíl. Stačí mi pomyslet na Nicka, někdy ani to ne, a zničehonic mě popadne úplně automatická chuť cvičit, zaskákat si přes švihadlo, udělat pár dřepů, jen tak. Neni to nic velkýho, nepotim se do úmoru na strojích, nechodim do posilovny, ale dammit, hejbu se o tolik víc! Už jak dlouho jsem nepoužila výtah, ani když jsem šla tuhle zalejvat kytky k babičce. Vždycky jezdim vejtahem, bydlí v nějakym čtvrtym patře. Minule mi to ale přišlo úplně absurdní a vyběhla jsem to – vyběhla! – zčerstva, ani jsem se skoro nezapotila. No, to bych kecala, ale cítila jsem se přitom a potom úplně úžasně, i když je to taková blbost. Taky jsem to hned ten večer Nickovi napsala a hrozně jsem mu děkovala za tu inspiraci, co ve mně probouzí – ke hře na Sunny i k pohybu. Pořád mám v hlavě ten náš společnej slogan „MOVE MORE“. As simple as that. Nicka to mimochodem fakt pobavilo a děkoval mi za feedback 😀

Každopádně tím spíš jsem alergická na lidi, co se mi snažej všelijak arogantně tvrdit, že o cvičení nic nevim, že aby to mělo vůbec nějakej efekt, musim cvičit tak či onak a musim jíst tak či onak a naopak nesmim ani pomyslet na to či ono. Guys, get life! Nikdy v životě nechci tyhle věci řešit tak moc jako tyhle blázni. Já jim přeju, že jim to funguje, ale proboha, necpěte mi svoje postoje a přístupy, já vám na ně upřímně dlabu, najdu si vlastní, který zase budou fungovat mně a budou v souladu s mou osobností a s mou životní filozofií a vůbec s mým organismem, kterej má úplně jiný fungování. Nesnáším, když mi někdo vnucuje svou pravdu a svý moudra, aniž bych se na cokoli ptala. Až požádám o přednášku ohledně zdravý stravy, feel free, ale do tý doby? Dejte mi s tim pokoj, šmarja, nepadá to na úrodnou půdu.

Prošla jsem si Nickův youtube kanál plnej všelijakejch coverů, co dělal. Nestačila jsem se divit, kolik už toho udělal, jak dlouho už ty videa publikuje. Člověk si řiká „jaktože jsem na něj narazila až teď?“. Ale tak hlavně že narazila.

Jedno z těch videí byl tutorial na Hysterii od Muse, z čehož mi málem upadla brada, neboť je to moje velký „to-learn“ už dost dlouhou dobu. Takže jsem mu hned napsala, že mu za to děkuju a že se na to určitě časem mrknu. A on mi slíbil poslat taby. Yay! 8)

Došla mi trpělivost s vlasama a popadla jsem znova nůžky – už v tejdnu jsem si krpet zastřihla „zadek“, ale bylo to málo, takže jsem se do toho opřela trochu víc – až jsem si málem v záchvatu nepozornosti ustřihla copánek, což mě taky solidně probralo. Takovej ten moment, kdy stříhnete někam, kam nemáte, a úplně ztuhnete „Nouuuuu!“. Ale naštěstí to přežil.

Mám pocit, že to zejtra stejně vezmu znova, vepředu je to furt nějaký roztřepený.

Sakra, já se fakt hrozně hrbim.

Hryžou mě dvě věci, který bych potřebovala někomu říct. Dva lidi, který jsou v poslední době napřesdržku a já se nějak nemůžu přimět k tomu, abych je za to konečně seřvala, protože mi jsou svým způsobem drazí a nechci kazit vztahy. Ale jako fakt to dá práci se držet, samozřejmě ne pořád, ale někdy mě nebetyčně serou.

Mno. Čtvrt na čtyři ráno. Achjo. Spraví se ty biorytmy někdy? Já mám pocit, že se snad už nikdy normálně nevyspim. No určitě ne příští tejden na tej vodě. Včera, když jsem přespávala v Ořechu, na blbejch polštářích z gauče a ve spacáku, s ničím pod hlavou, mě úplně napadlo, že se mi vůbec pod ten stan nechce a že si tam chci vzít postel a pokud možno i tu novou matraci s pamětí, co si máma pořídila s tím, že jí to asi brzo vezmu, protože se mi na mý vlastní hrozně blbě spí.

Už zas mám pocit, že na některý věci začínám bejt „moc stará“. A mám z toho hrůzu.

P.S.: Nějak se mi tu pokazilo počítadlo návštěvnosti. Tvrdí mi to, že za poslední dva dny sem přišlo 0 lidí, což mi přijde poněkud nereálný, obzvlášť když vezmu v úvahu, že mi tu pár lidí komentovalo. Tak buď uměj komentovat aniž by byli přítomni na týhle stránce, nebo je někde chyba. Hmm, Occame, Occame…

Ách… tak jsem zpátky ze všech akcí tohoto týdne, vyřízená, ale ještě jedu na vlně, takže proč jako nepsat, žejo 😀

Takže Pardubice. Pardubice byly úžasný! Vůbec nechápu, jak jsme to mohli minule (což bylo asi čtyři roky zpátky) strávit celý v Tomově bytě, letos jsme se v něm skoro ani neohřáli a furt jsme někde trajdali – o to víc mě mrzelo, že jsem si zapomněla přibalit foťák, bylo tam asi tak milion věcí, co jsem chtěla vyfotit a nemohla. Jedno velký „sakra“.

Když pominu náročnou cestu tam a zpátky, která už sama o sobě byla dost únavná (čtyři hodiny v autě, když se vám chce strašně spát a nemůžete… ani kýbl kafe to nezachrání), i mezitím jsme ten výlet vytěžili do poslední kapky. V podstatě jsme dost pendlovali mezi Tomovým bytem a Globusem, nejprve jsme odložili věci, pak nákup, oběd (dobrý rizoto se sýrem), pak koupák, spousta chlóru, vody a neustále zalejzajícího sluníčka, pak zmrzka, pak jsme asi jeli zpátky do bytu, něco se mezitím snad i vypilo a pojedly se domácí hot dogy se spoustou cibule a kečupu (mám už to v paměti trochu přeházený, takže to možná neříkám úplně popořadě), ale na večer jsme každopádně vyrazili do víru velkoměsta, zašli jsme na místní dízu, ale ta nás moc nebavila (až na to, že se mě u vstupu ptali, jestli mi už bylo osmnáct, což mě dost probralo a potěšilo), tak jsme potom chvilku jezdili a chodili po městě, lovili jsme nějaký ty kešky, zašlo se na kebab a mezi tím vším jsme furt strašně moc jezdili autem, což bylo na jednu stranu skvělý – tohle všechno bychom bez auta dělat nemohli – ale zároveň nesmírně vysilující.

Večer ještě před diskotékou na mě padlo fakt příšerný spaní a ze všech stran jsem furt jenom slyšela „nespiii!“, z čehož mi málem hráblo, protože to bylo fakt zlý 😀 Všechna únava, všechen stres, všechno chození a přejíždění po městě, to kravení v bazénu, sluníčko a vůbec, no prostě to na mě padlo jak deka a já si nepřála nic jinýho než aby mě nechali aspoň chvilku ležet, ale to prostě nešlo, furt jsme museli někde přecházet a někam chodit a jakmile jsem si sedla, už se jim něco nezdálo a řešili, kam se přesuneme, no jako na potvoru 😛 😀

V noci jsme si ještě udělali piknik při měsíčku někde na poli (kde byly taky snahy ulovit kešku, ale šlápnutí do kopřiv a vybití telefonu, načež nebylo čím svítit, ty snahy nějak zhatilo), a pak jsme se všichni totálně ospalí, ale vysmátí a za stálého zpěvu (převážně UDG a všelijaký táborovky) odebrali zpět do bytu. Tam nás část odpadla a pouze dva vytrvalci to táhli do rána, přičemž byla pokořena jedna výzva ohledně ožrání jednoho člena výpravy. Netrvalo to dlouho a výzvě bylo učiněno za dost – to si ještě pamatuju.

Pak mám střih a ráno. Takhle tvrdě jsem už dlouho nespala, v noci jsem se ani jednou nevzbudila a po ránu jsem byla konečně trochu čerstvější. Nicméně než jsme se vykopali z bytu, bylo poledne, a to už na člověka zase začalo padat to horko a dusno – šajnilo to do nás jak šílený.

Zajeli jsme si na oběd, kterej byl celkem dobrej, dokud jsem v něm nenašla nějakýho fakt nechutnýho mrtvýho brouka, ale co by člověk neodpustil krásnýmu číšníkovi. Ten mě navíc pronásledoval potutelnýma úsměvama už od momentu, co jsme se posadili, nevim, jestli jsem měla něco na ksichtě nebo co tím chtěl naznačit, ale furt jsme na sebe hráli jukanou, zvlášť když si pak sedl kousek od nás a pustil se do oběda 😀 Ale spíš to asi myslel dobře, usmíval se na mě fakt pěkně a kdybych nebyla v tak ožraleckym a unavenym delíriu, možná bych si dala větší práci s usmíváním nazpět. No, ale pěknej materiál to byl každopádně. Oni maj vůbec v Pardubicích hrozně hezký lidi! Kam jsme se koukli, strašně pěkný kluci a štíhlounký holky s neuvěřitelně dlouhejma nohama, nevim, jak to to město dělá. Ale je fakt, že tam spousta lidí jezdí na kolech, protože se to tam prostě dá. Příjemná to věc.

Po obědě jsme se pustili do dalšího ťapání, prošli jsme si historickou část města (dostalo mě, že Pardubice něco takovýho maj, minule jsme si je vůbec neprošli a ono to tam vypadalo dost jako v Krumlově, místy), kde byly dost zajímavě propojený starý památkový části s moderní architekturou. Vylezli jsme na věž, pod níž byste jako v Praze čekali náměstí plný turistů, a místo toho tam byly normální baráky, střechy, balkóny, z nichž na nás lidi nahoru civěli, prostě všechno to bylo tak nějak nahňácaný na sebe a při pohledu jedním směrem jsme mohli vidět historický baráky, hned za nima klasický činžáky, paneláky a hned vedle toho komín od továrny, no prostě fakt směska všeho možnýho, ale působilo to dobře, jako že to je prostě normální.

A taky měli na rozhledně malou galerii s knihou hostů, kterou jsme samozřejmě hned poctili svými klikyháky, a dvě ozvučený expozice s komentářem ohledně minulosti města. Pěkné. I když škoda, že jsem si to neposlechla v němčině, to by mohlo bejt zajímavý.

Byli jsme se podívat taky na zámek, kde bylo strašně moc pávů (a další keška) a já si jednoho z těch pávů adoptovala a pojmenovala jsem ho Pedro. Přišlo mi to jako z Malýho Prince. Těch pávů jsou třeba miliony, jen na tom zámku jich bylo minimálně deset, ale tenhle jeden se pro mě stal jediným a zvláštním, protože jsem mu dala jméno. A hlavně za náma taky dost dlouho šel, nejspíš kvůli Yukiiným šatům s takovým dost pávově zbarveným vzorkem XD Nebo měl možná jen stejnou cestu. Nebo byl ochočenej. Třeba taky četl Malýho Prince.

Jop, málem bych zapomněla, předešlého dne jsme taky byli na Kúnětické hoře, kde byla naprosto kouzelná vyhlídka do krajiny, taková menší zoo s ovcema, kozama a pštrosama, co ožírali nějakou dřevotřískovou desku, takže je asi moc nekrmili, a s Chloupkem, co střežil brány od hradu a přivodil nám takovej menší heart attack, když na nás vybafl XD

Mno, a po tom zámku s pávama jsme se opět jeli koupat, protože co jako v tom vedru. Klukům se sice moc nechtělo (nepochopim), ale dvě holky maj samozřejmě větší váhu než tři kluci XD, a protože už se nám nechtěly vydávat peníze za koupák, jelo se k pískovně, kam se může zadarmo a kde to bylo fakt příjemný, bez všudypřítomnýho chlóru a bez toho vleznýho teda. Moc dlouho jsme tam ale nevydrželi, všichni už jsme měli fakt dost, takže proběhlo jen rychlý okoupání, úděs nad nějakym dědkem, kterej tam naprosto dokonale exhiboval a bylo mu úplně jedno, že se všem kolem něj dělá špatně, krátká procházka ve snaze zjistit, jestli se dá někam dojít okolo vody (nedalo), a pak jsme svištěli domů. Tam jsme všichni na nějakou dobu dokonale umřeli, byl pokus usnout, ale moc nevyšel, koukali jsme místo toho na Mash a na Simpsonovi a pak jsme to postupně rozpustili, protože jsme toho už měli dost a abysme taky dojely s Yuki ještě ten den domů, pže už bylo kolem sedmý večer.

Pak přišly další dvě hodiny domů autem, po cestě bouřka a kafe, pak metro z Budějovický, osprchovat a jít spát. Nebo tak jsem si to aspoň myslela, než jsem se vrátila z vany a zjistila, že mám tři nepřijatý hovory XD Podle jmen jsem usoudila, že jsou mí kámoši spolu někde na tahu a nuděj se tam. Zavolala jsem jim zpátky, a potvrdila si to. Byli kousek ode mě, v Černý Ovci, a lákali mě, ať přijdu za nima, že to mám za rohem, což skoro mám. Takže jsem byla postavena před dilema – mokrá hlava, totálně unavená, hladová tak moc, že už jsem ten hlad ani neměla, a mám jít ven pařit? Po těch šíleně vyčerpávajících Pardubkách?

No fuck yeah, byla jsem na takový vlně, že jsem se fakt sebrala a šla za nima XD

Paření to bylo teda epesní, v ovci bylo vedro jako v prdeli, jenom jsem tam vlezla a sedla si, cejtila jsem, jak mi teče pot po zádech, což mě fakt nebavilo, zrovna jsem se vykoupala, dammit. Ale nakonec jsem to překousla a ono to bylo jedno, tam byl takovej hic, že se potil i pot. A tak jsme se potili, pili, trsali (hráli tam dobře, něco jako Royksopp, dobrej DJ), chlapci byli velice vstřícní, někdo mi furt nosil studený pivo nebo mi dával napít ze svýho, když jsem zrovna neměla, no prostě příjemná záležitost, a to ještě se čtyřma pěknýma chlapcema v černejch tričkách/košilích, no nekupte to XD

Vůbec ovšem nevim, kdy jsem se dostala domů, nějak jsem se nekoukala na hodiny. Každopádně jsem se pak vzbudila v jednu odpoledne s tím, že mi bylo podezřele dobře, jen jaksi divně. Kámoš prohlásil, že v tom případě jsem ještě opilá a měl asi pravdu. Kocovina na mě samozřejmě musela padnout zase navečer, kdy jsem měla jet na další akci, ale o tom kdyžtak až příště.

PARDUBICE FTW! Doufám, že k příštímu srazu dojde dřív než za další čtyři roky 🙂 A je to docela reálný, Tom by měl přijet za pár dní do Prahy, tak snad nám vyjde spich tentokrát u nás.

Musím říct, že přesně tohle je ten styl života, na kterej jsem se těšila celý léto. Někam jet, něco tam vidět, ťapat, koupat se, jíst, bavit se… jen to jediný mi tam chybělo, ten foťák, protože těch fotek by bylo fakt hafo. Snad se mi podaří vypáčit něco málo z kluků, nějaký fotopižlátko tam někdo měl, moc to sice nepoužívali (jenom na focení druhých v naprosto nevhodných chvílích), ale třeba z toho něco přece jenom bude. Nějaká ta digitální vzpomínka.