Ještě krizuju

Věci se nějak… mění. A zároveň se jich taky dost opakuje. Už pár dní přemýšlím o článku a ne a ne na to kápnout, o čem bych ho napsala, abych se neopakovala. Navíc, krize pořád trvá. Celej tejden se sleduju, jak mi všechno připadá, jako by se to dělo někomu jinýmu, a jak se nedokážu na nic soustředit. Jak si každou chvíli uvědomim, že nevnímám a že jsem ztracená někde v jinech realitách. Snažila jsem se tomu pomoct meditováním, ale mám pocit, že jsem ho už před nějakou dobou musela nevědomky vypnout, protože když se o to teď snažím, vůbec mi to nejde. Jako bych po dlouhý době namáhala sval, kterej se mezitím úplně stáhnul a ztuhnul. Možná na to prostě neni vhodná doba, možná je lepší se v tý krizi vyráchat a čekat, až přejde. Ale štve mě, že mi mezitím utíkaj prázdniny.

Ostatně stálo mě to docela dost, abych ty prázdniny vůbec mohla mít. Teď když nad tím tak bilancuju, mám pocit, že jsem je mohla využít trochu líp. Začátek byl dobrej a velice plodnej, ale srpen? Něco se zvrtlo, já nevim, snad mě zasáhli některý lidi víc než jsem čekala, nebo na mě padlo to všechno, čemu jsem předtím odolávala, zkrátka to nebylo úplně ono. Ale mám pocit, že se to možná už zlepšuje.

Tak předně, dneska jsem to dostala, takže pokud to bylo PMS, mělo by to logicky odeznít 😀

Ale hlavně jsem si našla práci. Jen na přechodnou dobu, na měsíc na dva, uvidíme. Kdybych ještě měla sílu se sama sobě smát, tak bych se smála, protože je to opět práce v pekárně, ale nějak tu sílu nemám a krom toho když se na to dívám ze všech stran, tak to vlastně docela dává smysl.

V pondělí jsem byla na jednom firemním školení, kde jsem neměla co dělat, ale kámoš mě tam nějak donutil přijít, a tam se dost skloňovalo slovo „kariéra“ a mně v tu chvíli došlo, že pro kariéru prostě nemám žádný puzení. Ale vůbec. Rozhodně ne teď. Nepřemýšlím nad tím, že bych se měla stát nějakym děsnym managerem a vedoucím, nechci mít pod sebou žádný lidi, když už, tak chci pracovat sama za sebe – v životě, v ideálním případě. Pokud mě něco zajímá, tak je to vydělávání si vlastním psaním, micropublishing, blogování, který by se třeba mohlo vázat k cestování nebo k jiným věcem, to už je jedno, ale to je prostě věc, kterou asi budu dělat vždycky – psát.

Jinak jsem prostě přesně ten typ člověka, o kterym píše Emilie Wapnick na svym webu Puttylike, jsem člověk bez toho jednoho silnýho volání, díky němuž by odmalička věděl, čím chce být. Já chci být vším. Já mám volání miliony, každej den se cítím být někým jiným, něco jinýho mě naplňuje. Nemohla bych se uvázat do jednoho zaměstnání, do jednoho života. Chci zkoušet, chci mít čas přemýšlet, protože mě to baví, chci svou svobodu, chci klid.

Ostatně kvůli tomu klidu jsem tu práci vzala. Kamarádka mi gratulovala, ale ono ve skutečnosti neni moc k čemu. Neni to jako že bych měsíce tvrdě sháněla práci a konečně nějakou našla, já ji nesháněla, měla jsem prázdniny. A teď když přišla, jsem už ve stavu, kdy mám poměrně jasnou představu, že tady prostě nemůžu zůstat. Doufala jsem, že to bude už třeba v říjnu, ale nakonec to asi bude trochu později, tak jako tak to vypadá, že skutečně letos odjedu na rok do Anglie. Samozřejmě nechci říkat hop. Ale spíš mám pocit, že to říct musim, protože se zase nacházim v dost obdobný situaci jako tehdy po maturitě, myslím duševně. Já se tu z toho prostě jinak zblázním.

A hlavně už jsem na to našla svou spřízněnou duši. Moje čekání na zázrak trvalo dýl než jsem doufala, ale ten zázrak přišel a já jsem fakt uslyšela tu kouzelnou větu „Já pojedu s tebou“. A najednou to bylo. Najednou jsem byla hrozně nervózní, měla jsem motýly v břiše a třásly se mi z toho ruce. A to je dobrý znamení.

Jenže jsem z toho všeho nervní možná až moc. Mám pocit, že si nedokážu všechno vyřešit včas a že se neumím rozhodnout – poslední dobou jsem teda úplně extrémně nerozhodná, to jsem na sobě taky vypozorovala a strašně mě to štve. Nevim, co chci. Nebo nad tím spíš nechci uvažovat, jako ostatně nad ničím. Proto jsem se taky na tejden zavřela do čtení. Každá krize má holt svý coping mechanismy a já si pro tuhle vybrala útěk, a to ke knihám. Ne že bych to udělala nějak vědomě.

Vkládám naděje do času, kterej to vyřeší. A do druhejch lidí, kteří jsou v lepší pozici pro rozhodování a řešení. Snažím se outsourcovat, protože sama si teď přijdu žalostně neschopná. A samozřejmě se v tom všem vůbec nepoznávám. A proklínám moment, kdy jsem potkala člověka, s nímž to všechno začalo. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo může mít tak obrovskej dopad na můj život. Je to k zbláznění.

Neumíte si představit, jak budu šťastná, až vstoupim na anglickou půdu a budu moct říct „Já jsem tady. Já jsem kurva tady.“