Rubrika: co se mi honí hlavou

Je to sranda, občas se tu objevit a prolézt nové komentáře. Baví mě vidět, že se ty roky práce vyplatily, zpětné odkazy fungují a moje články si denně rozklikne několik lidí, přestože už sem nepřispívám.

Nedávno jsem si ale všimla jedné věci, která mi nedá spát. Přestože byl de facto ukončen, tenhle blog má pořád ještě 47 následovníků, kteří ho sledují přes Bloglovin. 47! Kdo jste, lidi? A na co tu ještě čekáte?

Ne, vážně, ten zájem a ta důvěra mě těší, ale co by mě potěšilo mnohem víc, by bylo, kdybyste se přidali k těm dvaceti, co si už do hledáčku píchli i mou novou adresu. César nestárne, César jenom zraje, a fénix rozhodně nepřestal blogovat, jen si své hlavní hnízdečko přestěhoval jinam. A že se mu tam líbí.

Vlastní doména je jinej svět. Vlastní pravidla. Svoboda. A vo co jako de. Těch pár stovek za rok ani nepocítíš (ani nevim, kolik platim), a i když mi to zezačátku dalo celkem zabrat, zpunktovat to k obrazu svému, poměrně rychle jsem se zabydlela a už bych neměnila. S WordPressem jsem spokojená. Mám tam všechno, co potřebuju, a mnohem víc.

A bloguju pořád stejně, aspoň doufám. Pořád hodně melu o kočkách a o Anglii (no bodejť, když se v ní právě nacházím a je mi tam maximálně dobře), furt se něčemu naivně divim, furt stejně na věci nadávám, když se nedějou podle mýho gusta, a pořád si nejsem jistá, co dál se životem. A taky pořád bojuju bitvy, co maj význam. Pořád mě baví podávat pomocnou ruku všem, co chtějí mít ještě trochu zajímavější blog nebo i trochu smysluplnější život.

Tak se za mnou pojďte podívat do nového. Od prosince 37 článků o au-paiření v Anglii, o meditování i o blogování, tak snad je z čeho vybírat 🙂 A kdyby vás nebavilo to, vždycky vám můžu slíbit hafo kočičích fotek či – pokud jste členem či příznivcem, mohlo by zajímat – nemilosrdné pranýře AK blogerů. A zrovna máme koťata, muhaha >:)

Někdo mi to hrozně nepřeje a já se vůbec nemůžu dostat k psaní a hrozně mě to ubíjí. Snažím se o to už Štědrýho dne a prostě to nejde. Furt se děje něco jinýho a kdykoli to už už začne vypadat jako že budu mít volných alespoň pár hodin, prásk ho a zase někdo přijde na návštěvu nebo jdeme někam my. A mě už to vážně přestává bavit. Takhle jsem si tu dovolenou nepředstavovala. Vím, že ve výsledku asi budu ráda, že jsem těch tří týdnů (bože, kam se poděly?) náležitě využila a jen je neprozevlila, ale na druhou stranu bych právě to dost potřebovala, a z toho, že na to nemám čas a že mě svět momentálně totálně vláčí ze strany na stranu proti mé vůli, mi už kape na karbid. Jsem hrozně unavená a když jsem včera panu M. žehlila jednu jedinou košili, umdlévala mi z toho celá paže a já si nedovedla představit, co to bude za makačku, dostat se v Anglii zpátky do rutiny.

Všechnu tu uspěchanost se ovšem snažím využít a obrátit v něco dobrého. Už pár let si nehraju na předsevzetí, ani moc nebilancuju nad uplynulým rokem. Posledních pár let za to nestálo. Byly to vesměs dlouhé měsíce plné neuspěchů, menších či větších karambolů, únavného boje se systémem a neustálého pocitu prohrávání. Když už se mi přestal osud tak krutě vysmívat a věci začaly konečně docela šlapat, pořád mě na patře pálila hořká pachuť vědomí, že před rokem touhle dobou jsem horečnatě hlásala, jak budu příští rok zcela určitě v Anglii, a ono zase nic. Pořád jsem jen snila a ten sen mi čím dál tím víc unikal mezi prsty – a to se člověku přirozeně moc bilancovat nechce. A k čemu plánovat, když už teď vím, že se k tomu stejně zase nedostanu? Nějak jsem si v sobě vypěstovala určitou beznaděj a snad jsem i zlomila hůl sama nad sebou a přestala jsem se snažit o nějaké konkrétní plány a o klišovitá předsevzetí jako že letos zcela určitě zhubnu.

Naučila jsem se to dělat jinak. Nejen v prosinci a lednu, ale po celý rok se snažím soustředit na svoje priority a na dobrý pocit ze života i ze sebe sama. Je mi jedno, kam se vrtnu a co budu dělat, ale snažím se dávat si pozor na to, aby to bylo něco, co chci skutečně dělat a ne k čemu se jen nutím z různých důvodů. Ale takové věci si člověk musí poměrně často připomínat – aby si vzpomněl, že měl nějaký plán, co se mu líbil a co fungoval, ale že z únavy na něj zapomněl dohlížet, a na sebe taky. Proto si píšu tenhle článek jako připomínku, že jsem v těch posledních měsících trochu poztratila to svoje dokonalé štěstí a že o něj musím bojovat.

Letos se mi podařil tak obrovský skok! Po šesti letech jsem skutečně odjela na rok do Anglie a život tam mi na jaře, v létě a na podzim připadal jako pohádka. Na zimu se to s naším stěhováním nepříjemně zkomplikovalo a došlo i k dalším věcem, co mi zatížily hlavu a srdce, ale na tom všem se musí pracovat. Musím to zase nějak ošéfovat.

– Ashleigh mi nesmí dlužit peníze dýl než dva týdny. Nesmím jí to dovolit. Až se vrátíme a až přijde poprvé řeč na peníze, musím sebrat kuráž a říct jí, že mě to ohromně trápí a že se mi to vůbec nelíbí. Musím najít způsob, jak jí slušně sdělit, že je mi u prdele, jaké má kde problémy. Je naším zaměstnavatelem a je nepřijatelné, aby se k nám chovala takhle sprostě a nezodpovědně a nechala nás víc než tři měsíce čekat na peníze. De facto od léta v tom byl bordel a stresy s tím spojené sakra vážně nemám zapotřebí.

– Nesmím se nechat tak omezovat a nechat se stresovat našim soužitím tak jako dosud. Je to tam silně nepraktické, s tím toho asi moc neudělám. Ale něco málo by snad šlo. Možná by pomohlo omezit naše potravinové zásoby. Pan M. je v tomhle směru neuvěřitelný sysel a i když to na jednu stranu chápu, na druhou je mi bytostně špatně z toho, jak málo prostoru na sebe máme vymezeno a kolik ho zabírají štosy zásob. Myslím, že by bylo příjemné zkusit je omezit a zase jednou mít ve skříních a policích vybílíno. K tomu pocitu mě navádí i to, jak jsme to nezvládli před odjezdem a kolik se toho vyhodilo. Příště to chci zvládnout líp. A musím si v domě najít nějaké příjemnější místo na sezení a psaní. Hlavně někde mimo, protože bych raději co nejmíň používala k těmto účelům kuchyň. Jak to udělám s tou zimou všude, to nevím.

– Rozhodně potřebuju víc volného času. Už žádné neplánované uklízení u Victorie. Z jejího domu budu mít do konce života žaludek naruby a navíc mě vyloženě sere, jak s námi zametla co do peněz. Nenechám si srát na hlavu, chodíme k ní na office a na nic jiného nemám čas, nezájem. Musím být zlá a nakrást si pro sebe tolik času, abych si zase dovedla připadat odpočatě a jako že zvládám, ne jako že se řítím tunelem s rozbitýma brzdama. Totéž platí o Jo. Ještě úplně nevím, jak to udělám, ale celé svátky si hustím do hlavy, že musím jeden den u ní vypustit. Finančně to bude pecka rozdíl, ale vážně bych to měla udělat. Věřím tomu, že to udělá velký rozdíl. Jenže se taky bojím, aby ji to se mnou nepřestalo bavit, ty šachy machy s rutinou a rozvrhem. To mi ale může bejt jedno! Co je mi sakra po ní?! Je to hnusná, nepříjemná práce a mě to stresuje. Proč vůbec něco řeším?

– Až budu mít víc času, bude pro mě nejspíš ještě těžší se bránit Ashleighiným prosbám o nějaké extra práce, hodiny navíc a další, de facto neplacené službičky, v mém volném čase. Musím si začít velmi, ale velmi poctivě zaznamenávat naprosto všechno, co pro ni dělám, a taky naprosto všechny příjmy i výdaje. Bude to voser, hroznej voser, ale zároveň se na to těším. Už jsem to dělala prvních pár týdnů po příjezdu a teď toho bude mnohem víc na zapsání, ale chci vědět, kolik hodin pro ni namakám reálně a kolik mám skutečně volného času sama pro sebe. Nerušeného, to je taky podstatné. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy měla pořádné, ničím nerušené, skutečně jenom moje volno.

– Až tohle volno zase získám zpátky, vrátí se tvořivá a psavá. Teď jsem z toho všeho tak vystresovaná, že vůbec nemůžu psát. Leží mi to v hlavě den co den a neustále prožívám paniku z toho, že jsem přes Vánoce dala psaní pouhou pitomou půl hodinu. Furt tu bylo něco jiného a stejně tomu je už od konce listopadu, kdy se mi nepovedlo dokončit NaNoWriMo tak, jak jsem si plánovala, protože najednou začalo být hrozně moc práce. A to přece nejde. Nejen prací živ je člověk. A já nechci, aby mi těch dalších pár měsíců uteklo tak děsně rychle a abych během nich vůbec nijak nepokročila. Jsem šťastná, když tvořím nebo nějak kreativně se vyjadřuju. Psavě, fotograficky, hudebně, blogodesignově, to je jedno, ale něco z toho prostě musím dělat a vědomí, že jsem se k tomu už několik měsíců absolutně nedostala, mě vyloženě vyčerpává už samo o sobě. Stejně tak vědomí, že jsem v Novým rokem měla vážně v plánu tenhle blog uzavřít a spustit nový, ale nepodařilo se mi prostě najít čas na pachtění se s nastavením WP. Zatím to tam má spoustu chybek a nedokonalostí a i když už tam pár štěků visí, stojí to za houby, protože mě nebaví psát do něčeho nedodělaného.

– A taky se chci vážně vrátit na nějakou rozumnou pracovní úroveň, která mi bude umožňovat vůbec aspoň myšlenky na nějaký sport, na meditování, snad i proboha dokonce na čtení, prostě další z tisíců věcí, co mě dělají šťastnou a k nimž jsem se už nechutně dlouho vůbec nedostala. Je to vůbec možné, že jsem furt jenom pracovala nebo mi čas užírala nepohodlnost a nepraktičnost našeho bylení? Zjevně je a to je strašně špatně.

Na ten zbytek zimy v Anglii se vůbec netěším. Bude to teď nejspíš ještě horší než doteď a jen myšlenka na to, že cca za tři měsíce by se už mohlo začít vracet jaro, mě teď bude držet při životě. A taky budu mít asi dost napilno s přemýšlením, co bude dál, neboť v dubnu se budeme muset vrátit domů na otočku kvůli pojištění, a pak přijde čas na lámání chleba a řešení dost důležitých věcí.

Strašně se těším, až se ten blázinec, co přišel se zimou, zase nějak uklidní a věci se snad vrátí do vcelku příjemné pohody, v níž byly předtím. Abych zase mohla vnímat, co se kolem mě děje. Příjemně žít. Mít čas na maličkosti jako dát si fakt dlouhou koupel se solí a nemuset myslet na to, že už bych měla vylézt a jít něco dodělávat, než bude moc pozdě a bude třeba jít spát. Nebo ten luxus moct si jít lehnout dřív! S vědomím, že už nemám nic akutního na práci a že prostě můžu.

To všechno jsem teď ztratila a chci to zpátky, a tak si do nového roku přeju, aby se mi to podařilo rychle získat zpátky a aby se zase všechno usadilo do nějaké příjemnější a mnohem méně bláznivé polohy. Všechno souvisí se vším. A štěstí se musí umět vyjít naproti. Už abych zase měla čas se jen tak v klidu, tichu a míru nadechovat a uvědomovat si, co všechno mám a jak se mi v roce 2013 dařilo! Byl to báječnej rok, byl to boj a pořád je, ale mám pocit, že ten příští bude zase hlavně ve znamení snahy udržet si ve všem rovnováhu a neztrácet ji pod náporem bláznivějších a mnohem pracovnějších měsíců. Balanc. Vyrovnanost. Tam někde mezi pilnou prací po půlku dne a poklidným večerem u krbu či knížky je to moje štěstí. Tak ať ho v příštím roce tak snadno nepouštím z dohledu, a vám přeju samozřejmě totéž 😉 Ať je nový rok inspirativní a ať v něm věci a lidi dávaj smysl.

Každej rok, už je to tradice, píšu před Vánocema článek, hlavně pro rodiče a další nejbližší, aby věděli, co mi maj dávat a co ne. A každej rok je to pro mě o něco těžší, protože se ze mě stává čím dál tím zabejčenější minimalista a čím dál tím míň toho pro sebe potřebuju a chci.

Jsem v podstatě spokojená s tím, co už mám, naopak mě tísní pocit, že toho mám až moc. Hlavně moc oblečení, který ještě musim nějak vyřešit (přes votoč se mi to nepovedlo, budu se muset zasnažit nějak víc), a určitě moc různejch serepetiček, který jsem kde posbírala, dostala a podobně a který kolem mýho vkusu bohužel ani neletěly – a nebo jsou sice hezký, ale já je prostě k ničemu nepotřebuju.

Kudy chodim, tudy provádím revizi a podrobuju všechno, co mám, zkouškám smysluplnosti a zásluh. Uvažuju, co mi to přináší, a když nic moc nebo mě to dokonce svazuje, chci se toho v první řadě zbavit, než budu nabírat cokoli jiného. Dostávat dárky, když ještě nemám zredukované položky, které mě trápí a jichž se chci zbavit, ve mně vyvolává úzkost.

A tak hlásám: s dary pro mě si starosti nedělejte.

Já jsem báječná osoba, pokud jde o to, co mi dát k Vánocům, k narozeninám nebo čemukoli jinému. Já jsem totiž hrozně nenáročná. Nehledím na cenu a moje měřítka nemají nic společného s tím, kolik člověk za svůj dárek pro mě utratil. V životě by mě nenapadly myšlenky jako „no, to se moc nepředal“. Prostě ne. Vůbec to v hlavě nemám. A jsem ráda, když za mě nikdo neutrácí a když se hlavně nikdo k ničemu nenutí. Jsem tisíckrát raději, když mi osoba mně blízká nabídne dobrou masáž, vlastnoručně uklohněnou domácí večeři, i kdyby nevalného výsledku, nebo jinak příjemný zážitek, který by běžně uvažující člověk za vánoční dárek neoznačil, a přitom přece splňuje ten pravý účel jakéhokoli dárku – potěší.

Obzvlášť cenný je pro mě dar něčího času a něčích schopností. Snad vůbec nejcennější mi je, když mi někdo pomůže překonat nějaký můj blok, dejme tomu za mě udělá něco, k čemu se za boha nemůžu přimět, i když to vážně chci udělat. Čeho se bojím, nebo u čeho nevím, jak na to. Když za mě někdo udělá ten první krok nebo mě vezme za ruku a udělá ho se mnou, abych viděla, že to jde, a neměla pocit naprosté neschopnosti.

Ale nemusí to být nic tak hlubokého, taky si cením malých nehmotných věcí, které mi nikdo nevezme – vzít mě na procházku někam, kde se mi to líbí. Doporučit mi nějakou hudbu, o níž zaručeně víte, že se mi bude líbit. Vzít mě do čajovny. Respektovat, kdo jsem, hlavně tedy že zbožňuji lenošení, pohodlíčko a teploučko. Z toho se dá odrazit na tolika levelech! A nikdy nesrovnávám a nehodnotím dary, které dostávám. V mé mysli neexistuje místo pro „no, ten mě pozval na pitomej svařák, zatímco ta mi dala výbornej svetr s tučňákem za x stovek!„. Já tak prostě vůbec neuvažuju, vážně ne 😀

O Vánocích mě nejvíc čílí lidi, co nejsou schopni se vyjádřit, co pod tem stromeček chtěj. Nic je nebaví. Nic je nezajímá. Nic nechtěj. Ale kdyby skutečně nic nedostali, prostě víte, že by je to mrzelo, obzvlášť až budou všichni kolem nic rozjařeně rozbalovat a oni sami leda tak sušit hubu.

Seriously. Nechápu to. Každej přece, i ten nejspokojenější člověk na světě, musí mít něco, co ho potěší, nějakou drobnost, třeba i něco nemateriálního, ale prostě nějaký přání, který by si rád nechal splnit třeba právě o Vánocích, když už je teda zvykem to o Vánocích dělat a něčím se navzájem obdarovávat.

I když mě baví minimalismus a jsem přesvědčená, že nutit se ve stanovenou roční dobu k nadměrnému konzumu, jen aby něco bylo, je šílenost, Vánoce mám ráda, i s těmi dárky pod stromečkem, které k tomu pro mě patří, s tou atmosférou očekávání a milého překvapení, s těmi pěknými balíčky v mašličkách, s tou nadějí, s tím hádáním, s tím dychtivým rozbalováním, s připravenýma nůžkama, s tou radostí z něčeho nového, malého, co mi trochu zpříjemní život a co mě potěší. Ještě nejsem připravená vzdát se toho kouzla, a proto neumím přistoupit na zcela minimalistickou myšlenku, s kterou kupodivu přišla moje rodina – mít letos Vánoce bez dárků. Prostě se jenom sejít u stromku a „pobejt“.

Pravda je, že mě tím docela překvapili a v podstatě jsem na ně hrdá za tu myšlenku, že bychom si letos kompletně ušetřili veškeré stresy s tím sháněním spojené. Ale myslím, že problém leží někde jinde a že tohle je spíš vyhýbání se mu než jeho řešení. Podle mě by bylo skutečným řešením, kdybychom skutečně všichni dokázali říct, že oceňujeme nehmotné nebo finančně lacinější dárky. Kdybychom všichni mohli říct „Dejte mi lásku a svůj čas a já budu nejšťastnějším člověkem na světě“, a myslet to vážně.

Možná to říkám, protože by to ulehčilo mně. Ulehčilo by mi to od strachu, že svým minimalistickým pojetím vánočního dárkování nikoho nezklamu. Že neuvidím na žádné tváři posmutnělý a zklamaný výraz, když ode mě někdo dostane ponožky a někdo jiný třeba tenkou knížku nebo lahev vína. Nechci už srovnávat a přemýšlet. Chci jen každému, koho mám ráda, a komu mi dává smysl dělat radost, věnovat něco malého, nijak nehodnoceného, co udělá radost. Nehonit se za nejlepším dárkem a za obrovským překvapením. Nehonit se za hyperzářícíma očima a přešťastným poskakováním za ryku:“Bože, děkuju, to jsem vždycky chtěl!“ Chtěla bych mít oficiální schválení dávat maličké dárky, po nichž nezůstane bordel a které budou možná pomíjivé svou povahou – ať už proto, že jde o jedlou či pitelnou lahůdku, nebo zážitek – v každém případě o něco, po čem nezůstane nic hmatatelného, jen milá vzpomínka. A přála bych si, aby ti, kdo skutečně v skrytu duše touží po něčem větším a hmotnějším, neměli zábrany to na férovku říct dřív, než dojde k situaci s posmutnělým výrazem a zklamáním.

Protože vůbec nejhorší jsou lidi, kteří od vás očekávají kdovíco, ale nechávají to kompletně na vás, i když dobře vědí, že jim nevidíte do hlavy a že na shánění těch správných dárků jste nepoužitelní. Jo, někomu to jde. Jsou lidi, kteří vyloženě vidí člověku až do žaludku a to, co vám dají, je naprostá dokonalost a vy víte, že to nemohlo být lepší – a přitom byste to sami ani nevymysleli! Ani jste si neuvědomovali, že něco takového chcete. Ale já tenhle talent nemám a i když jde o dárky mým blízkým, které mám opravdu ráda, naprosto v tom plavu a to mi dělá z adventu peklo.

Proč si lidi myslí, že je nutné o Vánocích podrobovat naše blízké zkoušce, zda se nám dokážou nebo nedokážou trefit do vkusu? Z čeho plyne představa, že řekneme-li si, co bychom si přáli, zabijeme tím ducha Vánoc? Vždyť i malé děti si říkají, co by chtěly k Vánocům. Dopis Ježíškovi je snad vůbec první dopis, jaký v životě napíšeme. Proč je to v dětství v pořádku a v dospělosti to „kazí to kouzlo“? Pokud mě někdo požádá, abych mu řekla, co bych si přála, jaký smysl má trápit ho větou:“Přijdi na to sám„? Neměly by Vánoce být o dělání radosti? Tak proč je pro někoho nepřijatelné dát najevo svoje dárkové preference a naopak kouzelné je týrat své blízké nuceným tápáním ve tmě?

Abych nekázala vodu, dokládám tady, že já osobně každý rok na tomtéž místě – tomhle blogu – veřejně hlásám, co bych si přála dostat k Vánocům. Je to docela výběr, takže se nikdy nemusím bát, že bych přišla o překvapení, a zároveň se také nebojím, že bych dostala něco, co by se mi nehodilo. Všichni mí obdarovávači ví přesně, v jakých vodách lovit a kterým věcem se zdaleka vyhnout.

Dávám to tady znova do frcu jednak proto, že se mě ještě pořád lidi občas ptaj, co bych chtěla, tak ať to maj updatovaný, a taky proto, aby si z toho kdokoli mohl odnést inspiraci, co dát svým blízkým minimalistům. Tohle jsou moje wishlisty z let 2010, 2011 a 2012 (a přednarozeninový z loňska). Obzvlášť mě baví sledovat, jak se moje vlastní preference v průběhu času lehce mění, podle toho, co mě zrovna nejvíc zajímá – ovšem jádro zůstává. Co je to letos?

Minimalismus, meditace a jóga a cokoli s tím spojené a to podporující. Vonné tyčinky a svíčky, oleje do aromalampy (ideálně značky Ashleigh and Burwood, moje nejoblíbenější vůně je Vanilla Bourbon), podložka pro dělání jógy (i když si plně uvědomuju, že moje nedělání jógy nevězí v tom, že nemám podložku, ale v tom, že se k tomu nedokopu :D), meditační hudba (pokud možno bez zpěvu, spíš jen přírodní zvuky a tak), tibetské mísy nebo nahrávky s jejich zvukem (přivádí mě naprosto k transu), solná lampa nebo čtivo (preferuji e-booky, ale když bude dobrá knížka, proč ne).

Cokoli spotřebovatelného. Zejména:

Něco do domácnosti – letos by se nám třeba s panem M. hodil tyčovej mixér. Úplně obyčejnej, s dvěma nebo třeba nástavcema, na koktejly a bramborovou kaši. To je vše, nic vymakanějšího nepotřebuju, jen aby se to dalo snadno použít a hypersnadno omýt.

Nebo něco použitelnýho do bytu, s minimalistickým nebo nějak zvláštním designem. Třeba obálky, já jsem dopisovej maniak. Nebo tohle pěkný klepadlo na dveře. Nebo tadyty naprosto nádherný magnetky na lednici. Nebo nějakej jinej minimalisticky vyvedenej gadget, ale jinak s gadgety velice opatrně. Tak snadno se z nich stanou nadbytečné krámy…

Nebo mobil. Jsem s tím už komická, potřebuju ho už několik let, ale nejsem schopná si vybrat. Tudíž by pro mě byl opravdu užitečnej dárek, kdyby ho někdo vybral za mě. Požadavky? Ne moc drahej, jednoduchej, bez foťáku a dalších serepetiček, potřebuju jen aby to psalo a volalo a mělo to dobře čitelnej displej a pořádný čudliky. Žádnej dotykovej nesmysl, žádný ajfouny, potřebuju jen obyčejnej, spíš menší, elegantní mobilek, pokud možno černo-červené barevné kombinace. Třeba jako tenhle nebo tadyten. To je moje gusto. Když mě opustil tenhle brouček, chci za něj adekvátně pěknou náhradu.

Hlavně ale vězte, že pro každýho minimalistu je vůbec největším dárkem vaše přítomnost, váš čas a vaše energie. My se nekoukáme na cenu ani na balení a nikdy, ani v tu nejposlednější chvíli, si nepomyslíme o nikom nic špatného ani nic dobrého na základě toho, kolik co stálo a kolik času nad tím strávil. Věnovat někomu jeden den prostoru pro kreativitu, kdy ho nebudete ničím rušit a necháte ho tvořit, co se mu zachce a na co si jinak neumí najít čas, to může bejt taky nedocenitelnej dárek, kterej vás přitom nestojí ani korunu. To je jedna z fajn věcí na minimalistech, že neměří na cenu, ale na hodnotu potěšení a zpříjemnění života. A to mnohdy vyvolá i ten nejlacinější kelímek svařáku daný dárkem právě o Vánocích, při procházce zasněženou Prahou.

Pro angličtináře další inspirativní články o tom, jaké dárky mají rádi minimalisti, nejen k Vánocům.

Meditování a snahy dostat se do přítomného okamžiku mě naučily uvědomovat si, jak strašně moc mrhám časem. Je to geniální schopnost při boji s prokrastinací. Začne vás to děsit, uvědomíte si, že jste právě strávili deset hodin čuměním do facebooku a na seriály, a co všechno se dá zvládnout za deset hodin? Uklidit celej byt? Vymalovat menší místnost? Dopřát si kvalitní spánek a večeři? Jít někam ven a něco zajímavého zažít? Napsat fakt dobrou slohovku a dostat za ni jedničku? Našrotit se naprosto brilantně na nějakej nenáviděnej předmět a nechat se dobrovolně vyvolat, abych si pro příštích pár týdnů ušetřila stresy?

Člověka to začne štvát, ty promrhaný hodiny a minuty. Jak půl hodiny četl na netu nějakou blbost, když se místo toho mohl jít naložit do horký vody a bublinek a užít si chvilku relaxace, nebo si jít zaběhat a udělat něco pro svoje tělo. A začne taky vidět, jak časem mrhají lidi kolem něj.

Ale to mě taky inspiruje. Když vidím, jak někdo zabíjí čas nějakou bezmyšlenkovitou neproduktivní činností, a uvědomím si to, o to víc mě to nakopne, abych šla dělat něco užitečnýho nebo tvořit nějaký hodnoty, protože já mám na víc.

Nina Yau právě vypustila do světa článek „Is there an app for that?“, kde mimo jiné píše (volně přeloženo):

Takhle nějak já v mhd medituju. Jezdívala jsem s mptrojkou, ale když jsem jezdívala do práce, která mě stresovala, děsilo mě, jak rychle pak cesta uteče, a jak mě o ni válčení s myšlenkami připravuje. Bere mi tu poslední možnost se uklidnit a mít chvilku pro sebe, než začne to šílenství – celodenní jednání se zákazníky. A tak jsem se naučila jezdit jen tak. Bez hudby, bez knihy – na to byla ta cesta beztak krátká – bez chytrého telefonu s aplikacemi na hry a blbinky, a rozhodně i bez internetu – ten jsem ostatně na mobilu nikdy neměla. Naučilo mě tu cestu si mnohem víc uvědomovat a získat zpět kontrolu nad časem. Nevláčel se mnou, nešokoval mě tím, jak rychle uběhl, neničil mě tím, jak se vleče – když vnímáte přítomnost a neztrácíte se v myšlenkách, každá chvíle je stejně dlouhá.

Nepodepsala bych se ovšem pod radu „dejte průchod svým myšlenkám“. Myslím, že je to komplikovanější. Já se třeba snažím svých myšlenek v rámci meditace úplně zbavit a skutečně jenom být. Ale dovoluju si třeba přemýšlet o věcech, které je třeba vyřešit nebo rozhodnout. Občas si dovolím i prohánět hlavou nějaké tragické scénáře, ale vždycky se u toho kontroluju a dělám to s vědomím, že se tak připravuju na to, co nejhoršího se může stát. Když mám pocit, že už jsem psychicky připravená na cokoli a že budu vždycky vědět, co říct a jak se zachovat, nechám to být. Nedovoluji děsům z nadcházejících věcí, aby mě přemohly a lomcovaly se mnou. Urputně myslím na to, jaké to zlo skutečně bude. Většinou dojdu k tomu, že to bude sice nepříjemné a nepohodlné, ale zdaleka ne tak moc, jak se mě snaží moje zrádné myšlenky přesvědčit. A nebo samozřejmě dojdu k tomu, že to vůbec nebude špatné a že to má řadu plusů. Nakonec ze sebe začnu mít dobrý pocit, a protože jsem vyřešila vnitřní konflikt, mohu se zase v klidu vrátit do přítomnosti a užívat si, že jsem a že za něčím jdu.

Myšlenky mají neuvěřitelnou sílu. Hlavně ty negativní. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, že ten šílený stres, s nímž jsem léta bojovala (a prohrávala), nepochází ani tak ze zaměstnání nebo z nějakých konkrétních akcí, všechno to bylo v mé hlavě. Ovšem leckdy jsem to měla vzít jako signál, že to moje nitro opravdu nechce dělat, a taky jsem si mohla leccos ušetřit. Holt se pořád učím…

Myslím, že většina lidí noří hlavu do telefonu nebo do závoje hudby hlavně proto, že kdyby to nedělali, budou muset čelit vědomí, že tím časem hrozně plýtvají. Že i ta půlhodina cesty do práce by se dala využít na něco produktivního, ať už udělat si pořádek v diáři, udělat nějaké rozhodnutí, teď, když na to mám čas, nebo prostě jen sedět a cestovat – ano, myslím, že i to je produktivní věc, nebo minimálně příprava. Je to skutečný odpočinek. Být a nemyslet. Dívat se kolem sebe a zkoumat. Pozorovat, ale nehodnotit. Je to úleva, takové okénko v dni jinak plném chaosu, pobíhání a řešení blbostí.

V Anglii mhd nejezdím a nechybí mi to, ale vím, že až budu doma, budu to zase dělat přesně takhle. Už nikdy se nechci ztratit v děsivých myšlenkách a mít stažený žaludek a knedlík v krku, aniž bych pořádně věděla, proč. Stres si už na mně svoje užil a stačilo.

Nina taky píše, že nechápe lidi na koncertech, co mají celou dobu zvednutou ruku s mobilem a natáčí. Ptá se, jestli jim ty roztřepané kusé záběry plné křiku a lomozu za to stojí, a trochu si stěžuje, že přes takové lidi sama nic nevidí, jen záplavu rozsvícených displejů. Nechápe, proč si lidi nemůžou prostě užívat krásu toho prchavého okamžiku, i když prý chápe, že to lidi dělají proto, aby si uchovali tu vzpomínku.

Myslím, že to není tak úplně pravda. Možná soudím podle sebe, ale myslím, že pravým účelem snah pořídit alespoň jednu lepší fotku z koncertu, je ten, abychom to mohli dát na facebook. Potřebujeme důkaz, že jsme někde byli, a jak moc cool máme život. Spoustu věcí děláme v první řadě proto, abychom se s tím mohli pochlubit světu, a teprve někde za touhle motivací je skutečná touha tam být a vidět to. I tu touhu máme hlavně spojenou s tím, že to pak totiž budeme moct všem říct, že jsme tam byli, a vyprávět o tom. To samotné skutečné bytí tam a vidění na vlastní oči upadá, přestože to je ten jediný faktický moment, na němž záleží a který skutečně budeme mít. My to neumíme vidět, že to je to důležité. My umíme těžit z toho předtím – přípravy, těšení se, plánování, představy, hlásání do světa, že někam jedeme, a taky z toho potom – post-processing stovek fotek, uploadování zase na ten facebook, plánování setkání, kde o tom budeme mluvit, ale kam se poděl ten samotný okamžik, kdy jsme tam byli? Kolik si z toho skutečně pamatujeme a kolik zážitků jsme prožili a procítili pouze tím, že jsme zrovna fotili a natáčeli? Když jsme byli u pyramid, skutečně jsme tam byli, opírali se o zábrany a civěli na ně svýma vlastníma očima, nebo jsme se s nimi jen fotili a přemýšleli, co tomu budou říkat naše kontakty a jakou budeme mít vzpomínku?

Myslím, že všichni občas máme momenty, kdy se jakoby probudíme, vypneme autopilota a uvědomíme si, kde jsme. Ale je jich hrozně málo, a přitom vám můžu garantovat, že když se budete vědomě snažit jejich počet zvýšit a probouzet se mnohem častěji, kvalita vašeho života naroste úplně na nový level. Vnímat, co se kolem vás děje, a umět to skutečně prožít, aniž by vám myšlenky lítaly kdesi v obavách, stresech, vzpomínkách na to, co se nepovedlo, a jinejch dimenzích, to je život.

Až ten svůj jednou budu hodnotit, chci být schopná říct „jo. Měla jsem to ve svých rukou a dělala jsem to přesně tak, jak chcem chtěla. A bylo to boží“.

Dejte mi vědět 😉

Už víc než tři roky se tu rýpu v minimalismu a tu a tam utrousím i nějakou související poznámku, ale v zásadě mi tu dosud chyběla nějaká pořádná definice, co to ten minimalismus vlastně je, a už delší dobu mě to štvalo. Před nějakou dobou jsem napsala tuhle Obranu minimalismu, kde se dalo leccos vyčíst, ale nebylo to ono. Musela jsem to udělat jinak.

Přesto, psát vám tu nějaké základní definice se mi moc nechtělo, přijde mi to jako přežitek – už to stokrát udělali jiní a je toho plný internet, stačí si to slovo zadat do googlu.

Z mnoha zdrojů se tak dozvíte, že minimalismus je v podstatě filozofie jednoduchosti, přesněji filozofie, vedoucí ke zjednodušení života, jeho zefektivnění, zaměření na podstatné věci a oproštění se od všech zbytných a nadbytečných. Odlehčení, zpříjemnění, vyklizení a vyčištění s cílem získat víc prostoru – fyzicky i emocionálně – a víc svobody. Minimalismus většinou začíná tím fyzickým – ono se snáze uklízí v nepořádném šatníku než v samotném životě – ale postupem času dojde na všechno. Taková filozofie se dá snadno aplikovat prakticky na jakoukoli oblast života: oblékání, nakupování, hledání si práce, trávení volného času, nakládání s penězmi i s energií, zařízení bytu, cokoli si představíte.

Jak to? Prostě proto, že každého člověka učí nastavit si priority a nevěnovat čas ničemu, co za to nestojí. Ať už jde o ubíjející práci, snahu dokončit projekty, které vás už dávno nebaví, odkládání potřeby zrenovovat ložnici, aby se v ní příjemněji spalo, a debordelizovat krámy zaplněné úložné prostory. Dělejte jen to, co vás opravdu baví, mějte jen to, co opravdu potřebujete, a na zbytek se vykašlete – taková je jeho zpráva, ve vší stručnosti.

Ale chtělo se mi k tomu napsat ještě něco víc, a tak jsem začala klepat do editoru cokoli, co mě v souvislosti s minimalismem napadlo, co mi říká a co pro mě znamená. Tady to, konečně, je.

Minimalismus je nástroj k maximálnímu zjednodušení života, k jeho zorganizování a zpřehlednění, k přehodnocení našich priorit, zvyků a systémů (cítíme-li, že by to bylo zapotřebí a že jsme ztratili ze zřetele, proč vlastně všechno děláme a co nás pohání), ke zvážení užitku, jaký nám přinášejí naše věci, vztahy a současné nastavení vůbec, k určení, co je pro nás v danou chvíli skutečně důležité, a eliminaci všeho ostatního.

Je to snaha oprostit se od všeho, co nás rozptyluje, a zaměřit se pouze na to, co je základní a doopravdy potřebné. Co pro nás má opravdový smysl. Co náš činí klidnými a naplněnými, co nás dělá šťastnými.

Je to jednoduchost věcí a jejich užitečnost. Je to láska ke všemu, co je skutečné a hodnotné. Je to vědomí pomíjivosti a nepodporování malicherného a bezhlavého konzumního způsobu života. Je to nepodporování věcí, jejichž čas už pominul, a odvaha vzdát se věcí, které pro nás už nemají smysl. Odvaha nechat jít pouta, v nichž je nám bezpečno, ale ne svobodno, v nichž se cítíme jistí, ale která nás spalují a trápí. Je to odvaha nelpět na nich, vypnout autopilota a probudit se do skutečného světa. Vidět věci tak, jak jsou, a nenalhávat si. Opustit všechny marné snahy, nadměrná úsilí a jakékoli aktivity, které k ničemu nevedly. Odpustit si omyl a jít dál. Netrápit se ze zvyku. Nemyslet jen v rámci peněz, ale uznávat i jiné hodnoty. Změnit své myšlení a vrátit se k vlastním ideálům. Dovolit si totálně se na všechno vykašlat a konečně dojít katarze a klidu.

Je to umění mít čas. Přestat se honit. Být produktivní, ale ne zaneprázdněný. Umět ho využít. Mít na konci dne vždy něco malého hotovo, něco, na čem záleží. Mít pořádek ve svých věcech a vždycky vědět, kde mi stojí hlava. Být v kontaktu sám se sebou a se svým vnitřním světem. Vycházet vstříc vlastním potřebám a nezanedbávat je. Být kreativní. Mít úctu ke svému vlastnímu životu a zdraví a dělat sám sebe skutečně šťastným, nezávisle na tom, co se ode mě očekává. Umění identifikovat své cíle a nepoddávat se tlaku okolí a jeho představám o našem životě. My máme vlastní představu a jsme nešťastni, když je jí protivíme. Minimalismus je umění ji rozpoznat, představit si ji a přirozeně, bez rozptylování a prodlev ji následovat. Nesvazovat si ruce falešnými myšlenkami a úvahami nad co kdyby a co když. Žití v přítomném okamžiku a schopnost ovládnout svou chaotickou a změně vzdorující mysl.

Minimalismus nechce nic nadbytečného, a proto mnozí minimalisté žijí s minimem materiálních věcí. Mají jen to, co potřebují – a jejich potřeby se liší. Každý minimalista má jinak nastavené priority a nebojí se je pravidelně revidovat a upravovat, cítí-li, že jejich platnost vypršela, a že ho nyní srdce táhne jinam. Minimalismus je odvaha následovat své srdce a svoje tužby a nevzdorovat proudu věcí.

Minimalismus je dávkovatelný a plně nastavitelný podle potřeb každého člověka. Nemá doktrínu ani nutná pravidla. Každý člověk si sám stanoví vlastní priority a sám si načrtne, jaký život si představuje žít. Každý člověk identifikuje jiné prvky jako ty, které ve svém životě nepotřebuje nebo dokonce nechce. Každý najde jiné důvody, ale všichni se chceme zbavit stresu a žít klidný spokojený život, v souladu se svým nitrem.

Minimalismus se ptá: skutečně toto potřebuji? Co kdyby se mi povedlo se toho vzdát a odstranit to? Co kdyby se mi povedlo setřást ze sebe pouta nostalgie, s nimiž si mě k sobě poutají moje věci, moje známosti a všechny zdroje informací, které sleduji? Co kdyby se mi podařilo zvítězit nad představou, že musím být všude a musím číst a poslouchat všechno, i to, co mě ve skutečnosti nezajímá? Co kdyby se mi podařilo přestat plýtvat časem a energií, co kdybych ji mohl namísto toho věnovat něčemu skutečně důležitému? Co když se zbavím všech svých věcí? Kým jsem, když je nemám kolem sebe, aby mě definovaly? Kým jsem v naprosto prázdné místnosti, daleko od všeho světa a všech lidí? Co mohu dokázat, když jsem skutečně naplno sám sebou? Co mě naplňuje a kdy jsem doopravdy šťastný? Co mohu udělat pro to, abych měl takových okamžiků v životě víc a aby mě dnes a denně naplňovaly? Co mohu udělat pro to, abych chodil večer spát šťastný, s čistou hlavou a lehkým srdcem, a abych se probouzel do krásného nového dne? Co mi v tom brání?

Minimalismus není nutně prázdnota, i když většina minimalistů považuje prázdný prostor a ticho za nekonečně kreativní a uklidňující. A není to nutně asketický život, i když řada minimalistů nachází pocit svobody v nevlastnění – a tedy znemožnění věcem, aby vlastnily nás. Je to jen nápad. Myšlenka. Je to touha zkusit to a zjistit, zda-li život nemá být o něčem důležitějším a zda-li by nepomohlo přestat se prostě věnovat všemu, co nás od důležitého rozptyluje a díky čemu nemáme čas dělat to, co dělat chceme. Zda ho žijeme správně. A pokud ne, minimalismus je touha to změnit, zrestartovat se, vyčistit historii prohlížeče, vymazat cookies a vrátit se k tomu základnímu – k momentu, kdy nemám nic a žádné závazky a všechno je možné.

Minimalismus je umírnění se a dělání věcí s rozvahou a při plném vědomí, podle toho, jak si je skutečně přejeme dělat. Žití života takového, jaký si přejeme, bez stresu a zbytečností, bez čehokoli, bez čeho se můžeme obejít při zachování kvality našeho života. Nic víc, nic míň.

Haraší mi z toho. Ve skutečnosti mám momentálně napsáno 38 886 slov a pořád přidávám, i když vím, že to ve výsledku tak dlouhé vůbec mít nechci. Ale myslím, že rychlost přibývání klesá, protože toho vlastně není zase až tolik důležitého, co člověk potřebuje říct, a hodně se opakuju – v různých obměnách, ale je to pořád to stejné.

A tak přehazuju kapitoly a snažím se přijít na nějaký skutečně posloupný spád věcí, aby to dávalo smysl a mělo to hlavu a patu. Dneska jsem přišla s dalšími nápady, jak to udělat, a zase to dostalo jinou podobu. A zase uvažuju o přejmenování, ale už z toho tak nehysterčím, začínám to brát jako normální věc, že se prostě dílo v průběhu psaní vyvíjí. Kdoví, co z toho vznikne nakonec.

Akorát jsem z toho nějaká rozjívená a nevím, jestli je to jenom z toho a že mi to leze na mozek, a nebo je v tom ještě něco dalšího – možná ta zima a tak nějak úzkost z toho, co bude. No prostě klasická podzimní depka, a do toho pořádně silné odpolední kafe, z nějž se klepu ještě teď. A vztek na moje pořád se mastící vlasy. Banalita, já vím, ale nedovedete si představit, jak moc mě to dokáže otrávit.

A chybí mi sluníčko a teplo. Zima v koupelně a v kuchyni dovede člověku taky pořádně zkazit náladu a já díky tomu počítám dny do stěhování do hlavního domu, kde snad taková kosa nebude, ale kdoví, co za jiné nevýhody to bude mít, to budeme teprve zjišťovat.

Ovšem největší depku asi člověku přivodí nepochopitelně se zasekávající eSerial a nemožnost podívat se na víc než dvě minuty Big Bangu v kuse. Pak přijde zásek a je úplně jedno, že podle lištičky je načteno ještě několik centimetrů. Někde je prostě chyba a nejede to a jestli mě něco dokáže skutečně frustrovat, tak je to zasekávající se film nebo seriál.

Ale když se to vezme kolem a kolem, stejně mě nejvíc baví, když si můžu stěžovat na blbosti a banality. A pak si pustit Searching a It ain’t right od Feudů a uvědomit si, jak jsem vlastně i s tou depkou totálně šťastná, jen když je to tady v Anglii a s tím, s kým tu jsem.

Psaní v rámci NaNoWriMa mě nečekaně nabíjí. Vlastně nevím, co je na tom tak nečekaného. Ale já se holt pořád něčemu divím. Stejně jako mě vždycky znovu překvapí, jak moc klidná si připadám v totálně uklizeném bytě s minimem věcí na očích, jak moc je mi dobře, když bytem voní jídlo nebo aromatická svíčka, kolik se toho dá ve dvou lidech zvládnout za čtvrt hodiny, obzvlášť když sebou oba mrskáte, jak moc se vám změní styl oblékání a vnímání pohodlnosti, když se nemusíte fintit „mezi lidi“, jak dobře mi udělá, když se po totálně žíznivém, vyprahlém odpoledni, zaliju třema sklenicema vody se šťávou, jak je možné z té největší změti písmen a slov dát dohromady smysluplný, po sobě logicky jdoucí text, když si na to uděláte čas, o co větší je chuť na večeři, když je na lince dost místa na její přípravu, jak skvělá věc jsou zbytky jídla, ohřívané v mikrovlnce, jak s pozdní hodinou roste chuť na horký čaj, který si ale samozřejmě nemůžu dát, protože by mě nabudil a já bych pak nespala, jak příjemné je pustit si na večer meditační hudbu a něco tvořit, jak nadšení z jednoho člověka nakopne k druhému a než se nadá, leží na zemi a dělá sklapovačky, a jaký rozdíl je mluvit o věcech, co chcete dělat, a fakt je dělat.

Že jsme měli mít dneska viewing (tedy prohlídku, zájemce) na dům, to jsme věděli, ale nějak nás do poslední chvíle nenapadlo, že by chtěl do našeho annexu. A tak jsme teprve po jeho příchodu, když jsme od pani provádějící slyšeli něco jako „lovelly little cottage„, oba zběsile utíkali do toho našeho místa činu a během pár minut jsme s ním dokázali neuvěřitelné věci. Žel Uchu, pán se na něj nakonec podívat nešel. Ale mě to stejně nedá a mám z toho rychloúklidu radost. Když se to dělá ve dvou, tak je to hned a mnohem větší zábava a mnohem silnějším efektem.

Když už jsem v tom byla, umyla jsem si dneska po sprše jen tak pro zábavu umyvadlo a záchod. Jsem holt divná.

Pan M. přišel s nápadem každý večer před spaním čtvrt hodiny uklízet, abychom nevstávali do bordelu. Nejdřív jsem si v duchu odfrkla, že to je báječnej nápad, vzhledem k tomu, že doposud jsem uklízela jenom celej den, ale pak mi došlo, že to vlastně fakt je dobrej nápad. Když budeme tu čtvrthodinu uklízet oba, tak máme hotovo. Víc na ten náš kumbálek nepotřebujeme. Za čtvrt hodiny je všechno oblečení složeno, nádobí odnošeno, umyto a odloženo na odkapávač (se s tim nebudu utírat, neasi), linka i sporák otřený, skleněná dvířka od trouby naleštěná, všechno poklizeno a ready na návštěvu – a když je to ready na návštěvu, tak je to tuplovaně ready na to, aby si to člověk mohl celý večer jen tak příjemně užívat.

Líbí se mi představa, že první věc, co budu dělat po ránu, nebude umývání nádobí a sklízení linky, abych si měla vůbec kam postavit hrnek na čaj. A že budu večery trávit v příjemném uklizenu, jež podporuje nejen dobrou náladu, ale i tu tvořivou.

A taky mě baví chodit včas spát a ráno být vyspaná. Baví mě být inspirovaná, číst a psát a být v útulnu. Je to taková pohoda.

Nejvíc se sama sobě směju, jak neumím poslouchat ani ty zaručeně nejověřenější rady. Ne, já to prostě musím pojmout jako návod, jak to nejlíp zpackat, a jedu bod po bodu. Hned první zaručený návod á la Jak napsat e-book mi dobře radil, abych o svých projektech nemluvila, dokud nebudou hotové, protože jinak riskuju, že ztratím případné zájemce prostě proto, že budu příliš dlouho mluvit a kde nic tu nic. A voilá, co já samozřejmě hned neudělám 😀

Nemůžu si holt pomoct, jsem až příliš nadšená, než abych o tom nemluvila. A navíc se docela těším, až z těch zápisků v budoucnu budu dávat dohromady vlastní skvělý návod na to, čeho se vyvarovat, který snad další generace nadšených prvopisálků bude okázale ignorovat tak, jako to dělám já.

Ale k jádru pudla – NaNoWriMo! Je to přesně to, co jsem potřebovala. Nedávný, říjnový, Puttython, tedy třídenní maraton psaní či jiného tvoření v rámci Puttytribe, mě perfektně nakopl, a hned po jeho doběhnutí (napsala jsem během něj cca šest tisíc slov) jsem se měla na co těšit – řekli mi, že v listopadu se tradičně rok co rok koná akce zvaná National Novel Writing Month, během níž účastníci mají za úkol v 30ti dnech napsat dílo o počtu 50 000 slov. To byla výzva pro mě!

Nejlepší na tom je, že s e-bookem vůbec nemusím mít tak velké ambice, a ani nemám. Stačilo by mi dobrých 20 000 smysluplného textu, ale s tou smysluplností právě válčím, neboť jsem, klasicky po svém, už dávno napsala víc textu, než kolik potřebuju, jenže zmateného a ne dost dobrého. A tak mažu. A píšu. A zase mažu. A přehazuju paragrafy. A pořád dokola píšu začátek, protože mi to furt nesedí. A i když dobře vím, že nemám editovat v průběhu, stejně se crcám s fonty a zvýrazňuju místa, kam chci dát důraz. A pořád přemýšlím, jak si to vlastně představuju – což je taky další parádní základní chyba. To by člověk měl vědět tak nějak dopředu, ne? 😀

Ale to je všechno jedno. Dělám to vlastně úplně blbě, ale to je fuk, hlavní je, že to dělám, fakt píšu, dostávám to ze sebe a snad to i místy dává smysl – a když budu pokračovat, tak ho to nakonec bude dávat určitě. Na ničem jiném teď nesejde, než na faktu, že se díky NaNoWriMu učím psát denně alespoň 1600 slov a že mi poskytuje dost šikovné statistiky jako kolik jsem napsala slov toho dne, kolik mi jich zbývá do naplnění limitu, jaký mám denní průměr (momentálně 1799 – dneska jsem měla dobrej den), kolik dní zbývá do konce měsíce a dokonce kolikátého výzvu dokončím, budu-li pokračovat stejným tempem.

Jenom na jednu věc se netěším – až NaNoWriMo skončí.

Ukázalo se, že tu mám ještě jednu opomenutou nominaci od jmenovce M., jehož blog jsem sice začala sledovat poměrně nedávno, ale už se stal mým velkým oblíbencem, kterého bych si mimochodem dovedla velmi dobře představit v AK a snad bych mu i prominula tu stejnou přezdívku 😉 Možná je to zase ta moje slabost pro divný a všelijak vybočující lidi, možná je to v tom, že fakt dobře a pravidelně píše a že se u těch jeho článků kolikrát chlámu nad tím, jak dokonale si umí udělat srandu sám ze sebe, a možná v tom vězí i jeho příjemnej minimalistickej design, přehlednost a inspirativní články s recepty na jednoduchá veganská jídla. Celkově je to prostě o něčem a je to dobře ochucený, takže mu nemůžu odmítnout odpovědět na jeho vlastní liebsterovské otázky, žeáno 🙂

Párkovou tortillu. Bylo třeba sníst už nějakou dobu otevřený párky 😀 Ale jako bylo to dobrý, o to nic.

Asi Popelka.

Humpf… ne moc velkej, ne moc malej, tak akorát aby byl trochu větší než já, dost osvalenej na to, aby zastal těžkou práci, ale ne vyloženě opletenej houskama. Žádný tintítko, ale spíš štíhlé postavy a rozhodně jdu po pevnejch kulatejch zadcích. Osmahlej od sluníčka nebo mysteriózně bledej (muhaha Loki), ale každopádně zdravě vypadající a s hustejma zdravejma vlasama. Chlapsky trochu zarostlej nebo čerstvě oholenej – podle toho, co zrovna jemu konkrétně sluší. Mladší raději nahladko. Voňavej, když ho obejmeš, ale zase ne moc, aby to z něj vanulo přes celou trambaj. Čistej a čistotnej, ale schopnej se zasrat při práci, když je třeba. Nemám preference co do barvy vlasů, ale nejvíc mám asi ráda brunety s uhrančivýma očima, jedno jaké barvy. Pěknej chlap se umí usmát způsobem, ze kterýho ženská změkne, a nebo nejvíc šukézně přivřít oči, třeba jako Johny Depp. Oblíbených celebrit mám v tomhle směru víc a nevím, jestli by z nich šlo udělat průměr, ale určitě by tam byl právě Johny, Viggo Mortensen, Tom Hiddleston, David Tennant, Cam Gigandet, Jackson Rathbone, Gerard Butler a řada dalších.

Jo 😀

Nejhorší rande je většinou to, kde už od začátku víte, že to je úplně zcestnej člověk a neni šance, že by to někam vedlo, protože si prostě ani nemáte co říct, ani vám neni sympatickej. Konkrétně si nevzpomenu, ale takový jsem určitě zažila, stejně jako ten typ, kdy je špatný prostředí a vy se strašně potíte, takže se vám rozmaže makeup a pak na to přijdete až na záchodě, stejně jako na kruhy v podpaždí nebo něco mezi zubama. Vůbec nejhorší rande je asi tam, kde se buď neslyšíte nebo je tam naopak totální ticho a vám třeba ještě kručí v břiše. Děs 😀

Pavouků, jehel, výšek, tmy a toho, co v ní je, duchů a démonů, nočních můr, veřejného ponížení, neužitečnosti, nedocenění, křivdy, že na mě rodiče nebudou pyšní, že něco v životě prošvihnu, co už nikdy nebudu moct dohnat.

Čokoládovou, citronovou, pistáciovou, šmoulí, oříškovou, točenou ze Světozoru, banánovou nebo nějakou s karamelem.

Asi bloger/spisovatel. Pokud bych si měla vydělávat tím, co mě skutečně baví, pak bych si musela vydělávat právě blogováním, pomáháním lidem, poskytováním informací o věcech, co mě baví.

Přála bych si holčičku, jestli na to někdy dojde. Ale spíš mám takovej pocit, že zůstanu v řadách tak napůl dobrovolných členů hnutí za vyhynutí lidstva a že na dítě u mě nikdy nedojde. Částečně že se smrtelně bojím bolesti s tím související a částečně že si to neumím představit v souladu s mým životním stylem, věčnou nejistotou a tudíž neschopností zajistit ještě někoho dalšího. A krom toho mi tenhle svět prostě nepřipadá dost dobrej na to, abych si mohla vzít na svědomí přivést do něj novou čistou duši a nechat jí prožívat všechny ty sračky, co tu na ní čekaj. To si nezaslouží.

Láká mě hlavně Indie, ale vím, že se tam nikdy nepodívám, dokud se mě neujme někdo, kdo už tam byl a ví kudy kam. Sama si na to prostě netroufnu a vyloženě turisticky s průvodcem tam jet taky nechci, to pak nemá žádný kouzlo. Stejným způsobem by mě zajímalo i Peru a ze zvědavosti bych určitě chtěla strávit nějakej čas v Americe nebo Austrálii, v Holandsku nebo Finsku, a podívat se i do Egypta a na Novej Zéland. A rozhodně bych ráda zkusila opeřit nebo pracovat v Irsku. Irsko a Anglie jsou moje srdeční záležitost.

Tak, mission accomplished 😉

Už je to nějaká doba, co jsem reagovala na řetězák – málokterej mi už dneska přijde zajímavej, otázky se většinou opakujou a odpovědi tuplem. Ale zase když přijde vyloženě výzva, tak se tomu vyhejbat nebudu. Už nějakou dobu kolem mě poletuje cosi s názvem „Liebster Blog Award“ a jak jsem si vždycky říkala, damn, proč mě nikdy nikdo k takovejm blbostem nenominuje, byla by aspoň sranda, a ono si to na mě dneska konečně sedlo a já byla konečně nominována jedním z nejčerstvějších nováčků v AK, Adamem Dildou. Nezabiju ho, jak se obával 🙂 Naopak to využiju jako takový nakopnutíčko, jelikož mám pocit blogovacího záseku a potřebuju odseknout. Takže…

Úplně jednoduchej řetězáček původem odněkud z Německa, jehož pravidla se různí (obviously, běhá to internetem, každej si to trochu zmodifikuje a přetentuje k obrazu svému), ale dobře, nebudeme hnidopišit a vezmu to tak, jak to přišlo:

Co se mi na týhle verzi líbí, je hlavně fakt, že i když jedenáctej Doktor je hodně zatraceně dobrej, pořád mám ještě slabost pro Desítku a jeho číslo 😀 A taky že mě to nenutí otravovat s podobnou věcí dalších deset nebo jedenáct lidí – tolik oblíbenců snad ani nemám. Pětka je číslo víc než dostačující.

Takže deset věcí o mně:

Tak to by bylo deset z prstu vycucanejch trivií, a teď Adamovy otázky, to by mělo jít líp 🙂

Mám spíš ráda šero. Mám citlivý oči a někdy se to v běžnym denním světle prostě nedá vydržet, slzim jako blázen. A navíc jsem spíš obecně večerní tvor. Takže šero, lampičky, svíčky… ale kdyby bylo to šero moc dlouho, tak se z toho zblázním. Když jsem nějakou dobu bez Slunce, začne mi z toho hrabat a upadám do splínu.

Samozřejmě, kdo by neměl? Dost dobře nesnesu a nedovedu prominout lež, obzvlášť když je to úplně blbá, do očí bijící lež. Ale ijsem přesvědčená, že k upřímnosti se musí zcela nutně vázat i takt. Jsou lidi, kteří si myslí, že je právě upřímnost jejich ohromnou předností, ale vůbec jim nedochází, že spoustu věcí podávají dost necitlivě a že tím ubližují. Upřímnost je základ, obzvlášť když se tě někdo zeptá na tvůj upřímnej názor. Ale jestli si myslíš, že je v pořádku holce říct, že ano, dneska ti to ohromně sluší, jak ses pěkně namalovala, ale měla bysis oholit kníra… tak ne. Neni. A neni upřímnost jako upřímnost.

Nedostatek vůle. A schopnost zcela bravurně prokrastinovat ohledně věcí, který ve skutečnosti nejvíc chci udělat a za prase nedovedu pochopit, proč se tomu vlastně tak bránim. Ale bránim se dobře.

Mít domov, nějaký to něco, kde je to moje, podle mých pravidel a tak, jak se mi to líbí. Mít kolem sebe lidi, kterejm na mně záleží a kteří mě doopravdy chápou. I kdyby byl jeden takovej, kterej mě doopravdy zná a i přesto mě má rád. A mít nějakej smysl. Důvod, proč tu sem. Nějakou misi, kterou musím plnit, aby měla moje existence smysl.

Proč? Protože bez těch věcí jsem ztracená.

Ani ne. Jsou lidi, kteří mě inspirují, ale vesměs funguju jako takovej filtr. Tahám ze světa spoustu informací a rozumů, v hlavě a srdci si to přefiltruju a co z toho mi dává smysl nakombinovaný dohromady, tomu říkám moje životní filozofie a tím se řídím. Ale nemám na světě jedinýho člověka, podle nějž bych všechno dělala nebo jemuž bych se každým svým dechem snažila zavděčit. V tom nějak nespatřuju smysl.

Když se chci podle něčeho nebo někoho opravdu řídit, představím si svoje ideální já. Svoje já, co nemá ego a netrpí slabostmi jako je prokrastinace nebo strach ze zklamání. Představím si, co bych v ideálním případě udělala a co by bylo v dané situaci prostě nejlepší, a to udělám.

Prosinec, protože jsou Vánoce a všichni jsou z toho naměkko. A protože v prosinci můžeš relugérně udělat čáru za vším, co jsi posrala v posledním roce, a začít nanovo s čistym štítem a prázdnym diářem.

Myslím, že mám hodně na čem pracovat. Ale oproti svému mladšímu já jsem se rozhodně už leccos naučila. Teď ještě kdyby to člověk uměl fakt všechno implementovat, ale to já se zase nedonutim. Dělám to všechno tak jako pozvolna, postupně.

Jak s kym. S některejma lidma se nedá mluvit naživo a s jinejma to zase bůhvíproč nejde po netu, máte chuť je zabít. Já osobně radši vystupuju na netu, to je takový moje přirozený prostředí. Ale druhý lidi raději vnímám naživo, pokud je chci skutečně poznat, protože na netu se málokdo vyjadřuje a chová přesně stejně jako naživo, to nedělám nejspíš ani já, i když si to ráda myslim.

Na internetu se mi ale líbí třeba to, jak je možný vpadnout doprostřed tématu bez jakýhokoli úvodu a omáčky a aniž by se kdokoli na cokoli ptal. Vy jste se mě neptali na nic o mně, ale já to tu můžu stejně napsat a nebude to divný. V reálu takový věci moc nejdou, tam se hraje na omáčky, icebreaky a na odpovídání na to, na co se vás lidi ptali. A někdy to smrdí neupřímností a nuceností.

Teď docela jo 😀 Ale když s nima bydlim, tak nám to nejde.

Že se obrňujou vší tou falší, lží a přetvářkou a jen zřídkakdy vás skutečně pustěj k tomu, co je uvnitř. Z některejch lidí máte už od první chvíle dojem, že jste doma a že je znáte už odjakživa, ale většina lidí tak nefunguje. Většina lidí jsou obrněnci, s nimiž můžete celej den a celou noc tlachat o kravinách, a přitom máte pocit, že mlátíte prázdnou slámu a že to je úplně o ničem.

A taky to, že maj naprosto neuvěřitelnej potenciál a tak zoufale málo ho využívaj. Svět by mohl vypadat úplně jinak, my na to tak strašně máme, ale prostě to nedáváme. Sereme to, jak se dá. A těch občasnejch světýlek navrácení víry v lidstvo je děsně málo.

Tak, to by bylo, a teď přišla další sranda, protože než jsem ten článek dopsala, dostala jsem druhou nominaci od Adeleine, kterou jsem mimochodem sama chtěla nominovat 😀 Grr, a to jsem si myslela, že už to mám za sebou… Takže jdeme na Adeleininy otázky, jestli na to ještě máte nervy:

Rozhodně firebending 🙂 Zbožňuju elementální schopnosti, ne nadarmo si říkám Fénix a ovládání ohně mě totálně fascinuje, stejně jako možnost stát se sama ohněm. Kdybych si mohla vybrat, neváhala bych a byl by to ohěň, prostě proto, že je mi opravdu blízkej a dost často mám pocit, že vybuchnu nebo shořím. A máme toho hodně společnýho. Co bych s tím dělala? Už bych si nikdy nemusela kupovat zapalovače na svíčky! Jaj!

V nějaké, kde lidi budou fakt přemýšlet o důsledcích svého zacházení s přírodou, třeba. Asi někdy v budoucnosti, minulost mě až tak neláká. Hodně dob by mě lákalo na výlet, na krátkej turistickej pobyt. Ale zůstat bych tam asi nemohla.

Většinou na záchod. A nebo na to, jakej mě čeká den.

Určitě. Třeba zrovna ta ekologie – tý vody, co protočim při sprchování nebo koupání. V létě se třeba fakt snažim, ale v zimě to nedávám, potřebuju se prostě pořádně prohřát a nemám sílu vylízt z tý vyhřátý sprchy dřív než za čtvrt hodiny.

Něco bych určitě utratila, asi bych se pokusila pořídit si za něj nějaký minimalistický bydleníčko nebo bych investovala do nějakejch fajn věcí, co by mi zpříjemnily život, ale spíš bych to asi postupně rozutrácela za drobnosti a žití tak nějak obecně. Co by zbylo, leželo by nejspíš někde na účtě, na budoucí časy.

Nejsem si jistá, jestli mě vysloveně změnil, ale hodně mě posunul směrem, v němž jsem si už máčela prsty, a je to Peaceful Warrior. V tom filmu jsem našla pro mě nejsilněji resonující filozofii vůbec, filozofii přítomného okamžiku a neexistence limitů lidského potenciálu. Je to film, kterej mě hodně podpořil a hodně pro mě znamenal.

Asi dost podobně jako žebříčky jiných lidí, ale asi by tam nebyla kariéra, ta je mi nějak ukradená. Pro mě je ze všeho nejdůležitější mít klid a nenechat se ničím a nikým vláčet. Nesnáším stres a umím si dost dobře představit život bez něj (nebo jen s minimálním, ještě zdravě přežitelným množstvím). Pokud jde o práci, stálo by tam něco jako dělat práci, která má smysl, a dělat ji po svém.

Pro život je nejdůležitější znát, co je nejdůležitější pro váš život, a umět to dělat. A umět se ubránit stavu, kdy to neděláš.

Jak se to veme – lituju asi nejvíc věcí, který jsem udělala, šly do kelu, ale já od nich neuměla odejít včas. Lituju toho, že některý situace jsem nezvládla tak, jak jsem měla. Ale na druhou stranu vím, že s tím, co jsem tehdy měla k dispozii a jaká jsem byla, to jinak ani nešlo. Nevěděla jsem dost a potřebovala jsem se to naučit. Díky tý lítosti jsem dneska jinej člověk a znovu už ty věci neudělám. V lesčems jsem si musela omáčet čumák a někdy lituju tý vnitřní bolesti, co jsem si protrpěla. Ale kdybych ji neprotrpěla, byla bych dneska stejná? Myslím, že všechno, co se stalo, se muselo stát tak, jak se to stalo. A že mě koneckonců čeká ještě spousta let života, kdy ty všechny zkušenosti budu moct zužitkovat a bejt jiná.

Moje úcta k životu a věcem. Jestli ne všechno zlo světa, tak jeho většina se děje prostě proto, že ti, kdo ho tropí, nemají úctu k životu druhých lidí, k životu zvířat, k životu našeho prostředí, ani vlastně k životům vlastním, a už vůbec k věcem a jejich existenci – což zase značí neúctu k lidem, kteří ty věci vyrobili, k systému, kterej umožnil tu věc dopravit až do jejich rukou, k světu, kterej jim dal šanci něco na tomhle světě změnit, a k přírodě, která byla vydrancována proto, aby ty věci mohly vzniknout. Úcta je základ. Já ji mám a toho si na sobě nejvíc vážím, za to jsem nejvíc vděčná.

Tak! Tramtadadá, je na čase dát do kupy otázky pro moje oběti, muhaha >:) Ty Adeleininy asi nepřebiju, ty mě fakt bavily, ale zkusíme to, aby se neřeklo. Tak třeba:

A je to, finišujeme! Už mi zbývá jen nominovat pět oveček a doufat, že mi to neomlátí o hlavu a neprotočí oči v sloup 😀 Inu pokud ano, pokračovat není povinnost 😉 Liebster Award je možné prostě jen s díky přijmout. Ale docela doufám, že se aspoň někdo chytí. Neptala bych se, kdyby mě to nezajímalo, že.

Nominuji proto:

a těším se na reakce 🙂 Jestli se do toho fakt pustíte, budu ráda za odkaz na článek 😉