Fénixův archivní blog

To by mě zajímalo, co se vlastně tímhle úslovím míní. Dneska jsem náhodně na facebooku narazila na skupinu, která se tomuto tématu věnuje, a zaujalo mě, že ho tam spojujou s baculatostí. Jinak řečeno že podle nich je holka „krev a mlíko“ taková, která má plnější tvary, větší prsa a zadek, zkrátka kterou je za co chytit.

Přišlo mi to zvláštní, protože já si to spojení vždycky vysvětlovala po vzoru Sněhurky, která byla „jako krev, jako sníh a jako eben“ (čili že měla krvavě rudé rty a tváře, sněhově bílou pleť a ebenově černé vlasy). Zvědavost je mrška neposedná, a tak jsem asi půl hodiny googlila ve snaze najít nějakou obecnou definici pojmu „krev a mlíko“, a nic. Vyhazovalo mi to samý odkazy s podobným vysvětlením jako v oné skupině – prsatý a prdelatý holky, baculky a podobně. Zdá se, že českej národ to prostě vnímá takhle, a nějaká bílá pleť nebo červený rty je nezajímaj. Tak buď to všichni lidi chápou špatně, nebo jsem prostě nevzdělaná já (pravda, ta druhá verze je pravděpodobnější) 😀 Nicméně pakliže to má doopravdy znamenat baculatost, nechápu tu souvislost. Mlíko sice může symbolizovat prsa, ale proč by u všech všudy krev měla znamenat velkej zadek??

Jak to vnímáte vy? 🙂

Olé, vylejvárna je tady. Nebudu vás trápit dalším nepochopitelným snem ze série „Šílencova noc“, ačkoli i tenhle byl libovej – nejdřív tam bylo přespávání u kamaráda, kde jsme snídali mimojiné studený špagety, který jsme si ještě k tomu nandavali na talíř nohama. Aspoň že jsem k tomu měla skvělej borůvkovej čaj, to ten sen aspoň trochu „odnechuťuje“. No a pak začala třetí světová a my jsme s celou rodinou nakvap odjížděli z města, museli jsme tu nechat všechny věci, máma vyhodila skoro všechno moje oblečení, že ho nebudu potřebovat; brácha s tátou mi odstěhovali stůl, že se musíme zbavit co nejvíc věcí. No a pak, když jsme konečně odjeli, tak z nebe začaly padat monstrózní meteority a jen tak tak že se do nás netrefily… no, zkrátka, normální tuctovej sen, kterej nemá smysl ani zmiňovat, natož se o něm nějak déle rozepisovat.

Co mě ale štve, je vývoj věcí. Jako obvykle. Včera, když jsme se odpotácela z trambajový zastávky (a nepřerušujte mě furt, to vim i bez vás, že se píše tramvaj a ne trambaj), měla jsem chuť se zfackovat, kopnout se vlastní gládou do prdele nebo si aspoň rozmlátit hlavu o zeď. Proč? Protože poměrně podstatnou část večera (krátkou, ale o to podstatnější) jsem se chovala jako idiot a nedokážu si to odpustit. A důvod? Klasickej. Těžkost věcí, který ve skutečnosti vůbec těžký nejsou. To jen my si je ztěžujeme. A pak si na to stěžujeme.

Ani tohle nechci nějak zvlášť rozmazávat, jen bych chtěla říct, že mě štve, že se někdy chovám jako idiot. Vím přesně, co chci udělat, a přesto to udělat nedokážu. Uběhne sekunda trapnýho mlčení a mně přitom proletí hlavou tisíc myšlenek jako:“Má to smysl? Co bude dál? Může vůbec něco bejt?“. Asi se to dá pochopit, pro některý věci jsem se natrpěla už dost, dostala se přes ně a teď do toho mám znova rejpat? Dokážu si docela dobře představit, jak by to dopadlo, a ta představa se mi nelíbí, a tak se ochuzuju i o těch pár vteřin slasti a zadostiučenění, po kterým jsem toužila několik měsíců. Protože – co z toho?

Jenže tohle všechno nemám říkat vám, mám to říkat jediný konkrétní osobě. Jedinýmu člověku, kterej by tohle všechno měl vědět a přitom zrovna jemu to říct nemůžu. Proč v těch filmech vždycky lidi dokonale vědí, co udělat? Já vůbec nevim a nejhorší na tom je, že mi ani nemá kdo poradit.

Je to k vzteku, řídit se dobře míněnýma radama, zvlášť když vám je dává vlastní mozek. Nejsem zvyklá ho poslouchat, tyhle věci jsem vždycky řešila srdcem a bylo mi dobře. Ovšem často to nevyšlo a srdce už je natolik unavený a zničený, že už to není schopný řešit, a tak tu moc dává mozku. No to jsem si to zase krásně rozebrala, aniž bych se k čemukoli dobrala. Grr, co mám dělat, co mám dělat! Chci to a nechci to. Jak se mám rozhodnout? Mám přestat poslouchat jednu část svojí osobnosti? To není fér. Ale poslechnout obě nelze. Nic nelze. K čertu s láskou.

Psavá je zase tak nějak na dovolený. Pár dní krásně svítilo sluníčko a já, místo abych trčela celej den u pc, jsem toho bohatě využívala a běhala po venku. V sobotu oběd s babičkou, odpoledne kapelní běsnění (myslela jsem, že se tu o tom víc rozepíšu, ale teď se mi nechce. Bylo to skvělý, tak co vám mám furt povídat :)), v neděli ráno angličtina, pak dlouhá procházka a večer hokej u piva (nebo pivo u hokeje?). Včera jsem se vzbudila se skvělou náladou, která mi vydržela přesně jen do okamžiku, kdy mi bejvalej manažer oznámil, že můj bejvalej klient (a aby toho nebylo málo, zároveň bejvalej) se rozhodl nechat spadnout pojistku, kterou jsem mu uzavřela před víc než rokem. To by mi mohlo bejt jedno, jelikož ta pojistka už půl roku neni moje starost, jenže ve smlouvě stojí taková jedna nepodstatná položka, a sice že spadne-li smlouva do dvou let od uzavření, vracím provizi.

Pokud to někomu přijde jako příliš malichernej důvod pro zhroucení se, tak bych si dovolila podotknout, že ta provize byla tehdy nějakejch deset tisíc a že nemám nejmenší ponětí, kde je vezmu. Celá tahle věc s nedostatkem peněz už mi natolik vlezla na mozek, že měsíc odkládám koupi nový barvy na vlasy s tím, že počítám, kolik by za tu cenu bylo rohlíků. Naštěstí jsem včera měla takovej docela plodnej rozhovor, během nějž jsem si řekla, že můj život prostě na prachách stát nesmí nebo se už definitivně zbláznim, a tak jsem si dneska pro tu barvu zašla. Když tam nad tím přemejšlím, už jí na tý hlavě mám sakra dlouho, takže pokud nechci, aby mi slezly vlasy, nebylo by od věci jít to smejt 😀 Tak zatím.

Tak, smyto. Přirozeně to, co mi na tý hlavě zbylo, nemá nic společnýho s představou, jakou jsem o tý barvě měla a jakou, koneckonců, prezentujou i na obalu. Ne, že bych snad čekala, že to chytne tak, jak má, ale docela mě to štve. Taková pěkná nazrzlá červená to měla bejt… no nic. Dohážu do sebe čínu a pádím na angličtinu. Poslat přihlášky jsem, samozřejmě, kvůli blbý hlavě nestihla, ale snad to zmáknu po anglině. Teda rozhodně si nemůžu stěžovat, že bych neměla co dělat. Zatracená prokrastinace.

(Tohle jsem psala někdy předevčírem, takže to s tím sluníčkem už není aktuální. Naopak, posledních pár dní nám krásně šajní a to se hned líp vstává)

„Laugh at the fashion, don’t ever lie, get rid of your passion and you’ll never die.“ Tahle věta mi proletěla hlavou, když jsem se probouzela. Respektive ještě když jsem spala, protože si pamatuju, jak jsem ji v tom snu viděla napsanou, a to je strašně zvláštní. Už několikrát se mi stalo, že jsem ve snu složila nějakou skvělou báseň nebo dokonce melodii, ale přirozeně už po probuzení jsem neměla šajna. Jenže tentokrát jsem si to začala bláznivě rychle opakovat, a tak se stalo, že jsem si to prostě zapamatovala. Místo „at“ tam teda původně mělo bejt „on“ nebo „from“, myslím, že to mělo bejt něco jako „Směj se z módy, z hecu, prostě proto, že je to cool“, ale to by pak nedávalo smysl, tak jsem to upravila. Každopádně jsem z toho na větvi, je to první věc, kterou se mi kdy podařilo pronést přes závoj snění – no, skoro první, ale o tamtěch věcech bych radši nemluvila.

Můj dnešní sen byl, jako obvykle, neobvyklej. A jako vždycky si ho skoro nepamatuju, vím jen, že se jeho část odehrávala u nás na chatě a že tam byla scéna, kdy jsme se s celou rodinou sešli u vrátek a fascinovaně pozorovali západ Slunce. Na tom by nebylo nic divnýho, obyčejně se sice scházíme na zadní zahradě, ale ten západ sledujeme docela často. Co už ale neni úplně běžný, to Slunce zapadalo a zase vylejzalo, jak se mu zachtělo, a v jednu chvíli tam dokonce bylo dvakrát. Navíc jsem na sobě měla svoje žabičkový pyžamo a z okna domu vyhrávala taková divná hudba.

Kolem zrovna prošli dva mí někdejší místní kamarádi, sotva se na mě podívali a asi šli do hospody. Já se chvilku bavila s tátou o tom západu, ale byl nevrlej, tak jsem ho nechala bejt a šla dovnitř do baráku. Chtělo se mi hrozně spát, bylo už pozdě večer, ale věděla jsem, že bych měla jít za těma dvěma do hospody. Tak jsem se začala převlíkat z pyžama a při tý příležitosti jsem přemýšlela, v čem budu spát, když jsem v něm celej den chodila po venku a válela se po zemi. No a pak se to všechno zamotalo a jediný, co bylo přehledný, byla ta poetická a kupodivu i smysl dávající věta. To je totiž další zvláštní věc – když už si něco ze sna zapamatuju, nedává to nikdy smysl. V tom snu mi ho to dávalo, ale jakmile to přitáhnete do reality, je to jen snůška slov a už vůbec nevíte, co se tím původně myslelo.

Musím souhlasit s teorií, která mi byla předložena včera v hospodě. Už tejden totiž nemůžu vstát ráno z postele. Můžu mít tisíc důvodů ke vstávání, pět budíků a já nevim co ještě a stejně nic. A když už se vzbudim a vykopu, jako by svět neměl smysl, jako bych pořád ještě spala a jako bych byla naprosto nejvíc unavená. A to jsem pak celej den až do večera, kdy samozřejmě nejvíc ožiju a vůbec se mi nechce spát. Nefér toto. No, ale ta teorie – že prý je to kvůli Slunci. Samotnou mě to nenapadlo, protože tenhle tejden vůbec nemyslim, ale je fakt, že bejt takhle dlouho bez sluníčka, je nezdravý a nepříjemný. Takhle vyšťavená jsem nebyla ani když jsem byla nachcípaná, a to je co říct.

Chtěla bych toho napsat víc a nějak to celý shrnout a zakončit, ale máma šílí, že jí za dvacet minut přijde návštěva a že nemá vyluxováno, a tak to budu muset jít udělat. Jako by návštěvy přicházely za účelem zkoumání mámina koberce, na kterym stejně neni naprosto vidět, jestli jste ho luxovali minulej měsíc nebo před pěti minutama. No nic 🙂

Pějme ódy na počasí, hurray a sláva! 🙂 Ne, nezbláznila jsem se (o nic víc než obvykle), jen mi do okna svítí sluníčko, takže mě dokonale oslepuje a ještě dokonaleji mi zvedá náladu. Je to jako balzám na vysušený rty, jako dojít si na záchod poté, co jste to dvě hodiny drželi nebo jako napít se po vysilujícím běhu. No ale ze všeho nejvíc je to jako když vám sluníčko svítí do okna a to je moc hezký 🙂 Jelikož jsem včera asi po sto padesátý přelouskala Saturnina, je mou povinností vás upozorniti, že v příštích několika dnech budu používati výrazů románových a archaických. Doufám, že se pro to na mne nebudete zlobit 😀

No ale konec rozjímání, jsem právě po obědě (čočková a vynikající jahodový knedlíky) a je mi dobře v břiše, jak je plný. Hlavu mám pro změnu plnou myšlenek, ale o těch snad až jindy. Včera jsem sice byla na třídním srazu, z nějž jsem si přinesla hafo dojmů, ale nejdřív bych je ráda nechala uležet, než se pustím do jejich ventilování. Třeba si do tý doby ještě na něco vzpomenu.

Mno, to by snad pro tuto chvíli bylo vše. Jdu se družit s rodinou a za dvě hoďky pádím na kapelní běsnění – první od Vánoc, kdy jsme se rozpadli. Hurray podruhé! 😀 Šmarja já se tak těšim 🙂

Právě (no dobře, už asi před hodinou) jsem dorazila z Politologie. Dneska jsme měli tak odporný téma, že sám lektor se na to vysral a našel si za sebe náhradu 😀 Ale nakonec to nebylo tak špatný. Sice jsem půlku věcí nestihla (ten maník si snad myslí, že všichni ovládáme těsnopis nebo co) a tý druhý půlce nerozuměla, ale když se mu zrovna rozbil mikrofon a on vypadl z toho čtení tisíce a jednoho data, ukázal se jako dost zábavnej člověk. Především dokonale napodoboval „Víťu“, našeho profesora na logiku, a prohlásil, že nám rozumí, že ho taky nesnášel. Pak začal napodobovat jeho smích a vykládat historky o tom, jak „Víťa“ psal jednou na tabuli ty svoje jedničky a nuly a břichem si to smazával 😀 No, zkrátka celej zbytek přednášky proběhl (kromě zběsilýho škrábání datumů a smysl nedávajících vět, který totiž nikdy nezopakoval, takže každej pochytil v průměru tři slova) ve znamení vtípků o Víťovi, o politice, o levnejch panácích v Jinonicích a o rozbitejch mikrofonech. Jak říkám, nebylo to tak špatný 🙂

Cestou domů jsem najednou dostala příšernou chuť pustit si Nanoalbum. Nevim, jak dlouho už jsem ho neslyšela, ale rok to bude určitě. Zvláštní, jak si člověk někdy zničehonic na něco vzpomene – asi jako když jsem včera večer ležela u televize a najednou jsem si vzpomněla na jednu pasáž z nějakýho svýho snu, kterej se mi zdál před x rokama a kterej neni vůbec zajímavej – bylo tam něco s vetřelcema na nějaký kosmický lodi nebo co.

No, zkrátka to „Naníčko“ jsem si samozřejmě hned pustila – zase retro jak cip, poslouchat hudbu z cédéčka 🙂 – a teď tady už jede „Eliška nemocná“. Ježiš ani vám nedokážu vypovědět, co se mnou ta hudba dělá. I když jsem to už strašně dlouho neslyšela, pořád si pamatuju každej jeden zvuk na tom albu. A když mi tu jel Léčitel, málem jsem se po… no hudební orgasmus prostě! 😀 Ta skladba se mnou vždycky dělala neuvěřitelný věci – napnou se vám všechny svaly, probíhá vám mráz po zádech i rukou, šimrá vás v břiše, vzpomenete si na milion detailů z dob, na který už jste dávno zapomněli a společně se Schmitzerem předříkáváte každý jedno slovo, protože to se prostě nezapomíná…

No a teď tu mám „nanogáámiiiii…“, další orgáč. Ách… btw pokud by to někoho zajímalo, Bublajs má druhýho prcka, Johanku. Mám z něj radost. To je prostě chlap, jak má bejt – plodnej ve všech směrech 😀

A máme tu středu, půlka týdne za námi, a tak by to možná chtělo nějakou rekapitulaci. A možná taky ne, copak já můžu vědět, co to vlastně chce? 😛

Pondělní Psy a Fil byly v pohodě. Když vás něco zajímá a baví, vydržet čtyři hodiny není zase takovej problém. Navíc jsem si sebou vzala bavlnky, čímž jsem zabila přinejmenším celou psychárnu a taky jsem tím obnovila starej zvyk. Baví mě to. Člověk se přitom docela hezky odreaguje a zároveň něco tvoří, do čeho dává kus sebe se vší radostí i vztekem – prostě se vybije a navíc pak má co na ruku 🙂

Jediný, co mi vadilo, a na co jsme s Kikinou celou dobu nadávaly, byli jakýsi dva exoti, co seděli za náma a celou dobu si (velmi hlasitě) povídali o všem možnym, co se přednášky netýkalo. Oba mi přišli lehce postižení, takže jsem se na ně nechtěla obořovat, nicméně jestli je někdo postiženej, nedává mu to ještě právo rušit všem ostatním přednášku. Příště tak shovívavá nebudu.

Včerejší angličtina byla nad očekávání skvělá. Jako obvykle jsme se nasmáli, až nám z toho slzely oči, a zároveň jsme se dozvěděli řadu užitečnejch věcí a pokecali jsme – mimojiné jsme si postěžovali na toho kokota z bižule, H. (jako hnusec). Docela mi to prospělo. Ostatně tlachání v angličtině mi vždycky prospívalo a bavilo mě.

Když už jsme u toho, jako že u ničeho nejsme (další oblíbená fráze :D), včera jsem dala na dobrou radu a zaplácla pár hodin svýho života koukáním na 2012. No. Co k tomu říct. Jestli máte kvalitní obraz na pc nebo bedně, koukněte na to, protože efekty docela ujdou. Pokud jde o samotnej děj, doporučovala bych ten film všem, kdo se zrovna nudí a mají chuť na nějakou komedii. Pokud jsem si totiž zrovna neťukala na čelo, chlámala jsem se u toho, až mi slzy tekly 😀 Ale co. Hlavně že to splnilo ten účel zaplácnutí prázdnýho večera a že se mi po tom dobře spalo.

Dnešek je divnej. Venku je hnusně, já se vzbudila s lehkym bolením v krku (i když se zdá, že už přešlo), a nic se mi nechce. Navíc mě prudí fakt, že máme dneska opět tu zkur**nou bižuli. Měla jsem možnost jít místo ní na historii, ale slyšela jsem, že tu učí obdobnej magor, a krom toho mě historie nikdy nebrala a nejspíš nikdy brát nebude. A konečně, jestli se někdy budu hlásit na tu psychárnu, jakože letos asi ne, budu tu bižuli potřebovat. Tak snad to ty necelý dvě hodinky tejdně přežiju. A kdyby ne, tak sebou začnu brát nahnilý rajčata >:)

Zjišťuju, že mi pomáhá psát články jen tak do rozepsaných. To je hodně zvláštní, protože dřív mi to nestačilo. Dokud jsem nepublikovala každý slovo a každou myšlenku, měla jsem pocit, jako bych nic neřekla. A tak jsem často pouštěla do éteru i šílený bláboly, jichž jsem později litovala. Teď je to ale jiný. Kolikrát něco napíšu, ale nezveřejním to – prostě proto, že mi to nepřijde dost dobrý pro tenhle blog a pro vaše oči. A navíc, bezmyšlenkovitejch keců už jsem za svůj život napsala víc než dost, teď to chce nějaký „myšlenkovitý“ 🙂 Ale zase nečekejte, že ze mě budou padat furt nějaký moudra, na to je venku příliš hnusná zima a já jsem příliš nachlazená a ne zrovna šťastná. Ale zase na druhou stranu mě dneska trochu přešel ten hnusnej spleen, co ho mám už od čtvrtka. Ještě ne úplně, ale i tak je to lepší než drátem do voka.

Dneska poctivě nemocním. Vypila jsem snad už litr toho hnusnýho coldrexu s medem a citronem, celej den strávila v tátově posteli čuměním na bednu, popřípadě sezením před monitorem – jaká to změna. Ale dneska do toho monitoru aspoň nečumím jen tak naprázdno, snažím se nalovit inspiraci v googlu a v galeriích talentem obdařených fotografů (pár jich naštěstí znám). Pro co? Sama nevím, ale aspoň jsem na lookletu zbastlila další tři looky, který podle mýho názoru nevypadají úplně nejhůř na člověka, co se o módu nikdy nezajímal. Přesto to není ono, strašně bych chtěla fotit, mám spoustu nápadů, ale všechny zahrnujou teplo, sluníčko a hlavně to jaro. Já vím, furt si stěžuju, ale co naplat – únor je zkrátka měsícem, kdy na mě obvykle padá ten nejkrutější stesk po teple a kdy už se ta zima prostě stává nesnesitelnou. Krom toho na mě ze všech stran vyskakujou banery s valentýnskou tématikou, což mou náladu taky zrovna nevylepšuje. Bože, já tak n e s n á š í m Valentýn! Sám o sobě by mi nevadil, ale všechna ta komerce kolem je vysloveně nechutná a anti-romantická. Člověka to prostě musí vytáčet a navíc se tomu nevyhnete – ze všech stran to na vás útočí. Krom toho pro mě je svátkem lásky první máj, takže s nějakým Valentýnem se můžou jít bodnout. Kdepak únor. Kdyby měl únor svůj blog, tak já bych si ho do fav’s rozhodně nedala 😛

Jo, jak jste si možná všimli, smazala jsem fotografickou galerii. Už i mě omrzelo koukat na ty starý, tisíckrát omletý kousky, byť se mi řada z nich líbí a jsem na ně patřičně hrdá. Prostě konec. Dokud nebude jaro a něco novýho, žádný fotky tu nebudou. Chci to tu mít hezky čerstvý a hrabání se ve starejch záležitostech neni zrovna správnou cestou k čerstvosti.

Co bych vám ještě řekla… jo! Strašně závidím svojí kamarádce růžový vlasy, ale fakt strašně 😀 Tuším, že ten nápad obarvit si vlasy narůžovo se ve mně zrodil následkem nějakýho filmu, ale už nevím jakýho – je to už hafec let zpátky. Nicméně určitě tomu pak pomohl i časopis W.I.T.C.H, kterej jsem kdysi na základce hrozně hltala. Ne, že by v něm někdo měl růžový vlasy, ale díky tomu časáku jsem si uvědomila, jak je ta tmavě růžová nádherná a kouzelná 😀 No a pak to samozřejmě nejvíc přiživila Tonksová 😀 Zkrátka sešlo se víc faktorů a já po nich začala toužit víc než po pitomý koloběžce (a že po tý jsem ňák toužila ;)). A ačkoli jsem po základce vystřídala hafo barev na vlasy, ta správná růžová tam chyběla – teda bylo tam něco, co se tomu blížilo, ale to se vymylo tak rychle, že jsem si to ani nestihla užít. No a teď mám teda tu kamarádku, která má nejen přesně tu správnou barvu, po níž jsem vždycky toužila, ale taky má děsně dlouhý a krásný vlasy a ještě se s nima umí tak nádherně nafotit, že z toho člověku až přechází oči… prostě mě děsně sere 😀 Ne, já jí to přeju, ale neubráním se slintání nad těma krásnýma fotkama a fantazírování…

Pár piksel barviček doma ještě mám, ale moje vášeň v barvení vlasů už neni, co bejvala. Já nejsem, co jsem bejvala. Zvykla jsem si na hnědou a hrozně jsem se usadila. Už nejsem takovej exhibouš jako dřív. No ale možná je to prostě zase všechno tou debilní zimou, protože je fakt, že barvit si vlasy teď, když je pak musíte furt nosit pod čepicí, je na prd. Kdo ví. Třeba až se vrátí to zatracený jaro a s ním moje životní energie, budu z toho mít takovou radost, že si tenhle růžovej sen splním. Každopádně budete první, kdo se to dozví 😉

Ale teď už dobrou – jdu vysvětlit Melise a Olivě, že ta postel je moje a že aspoň v noci bych se v ní ráda vyskytovala já namísto nich. No, jsem si jistá, že takhle podaný to pochopí a jestli i pak nebudou chtít uhnout, tak je odtamtud normálně vypráskám. Přece jenom to nejsou jediný svéhlavý potvory v tomhle bytě 😀

Hey, we are in love II by ~Gee202 on deviantART

Už jsem na to přišla. Svatýho Valentýna strávím s Melisou 🙂 Posledních pár dní má neskutečně přítulnou náladu, což je trochu na prd, protože zrovna teď nejvíc pelichá (že by to nějak souviselo?), takže mám neustále plnej stůl, klín i ksicht chlupů. Ale co, za tu obří dávku lásky mi to stojí.

Když je řeč o lásce – já tak strašně nesnáším momenty, kdy nevím, na čem jsem. Fakt mě to deprimuje. Prostě když se jednou řekne NE, tak to má bejt NE, a ne NEVIM. Jinak řečeno když už mě kluk jednou odmítne, tak ať si za tím doprdele stojí, ne? Mně to sice zlomí srdce, ale fajn, to se stává a já se z toho časem dostanu. Jenže jak se z toho mám dostat, když je to furt takový nejasný, jednou jo a pak zase nevim… prostě lidi by k sobě měli bejt upřímný a tím nemyslím jen vzájemně, ale jako že každej jeden člověk má bejt upřímnej sám k sobě, aby pak na jednoduchou otázku dokázal jednoduše odpovědět. Já osobně VIM, co bych ráda, ale o mě tady přece nejde, kurva, rozhodnout se musí ON! Chjo. Zatracený chlapi… když je chcete, tak za ně musíte bojovat a já nevím, jestli na to v tomhle případě mám ještě nervy. A nutit někoho, aby si laskavě uvědomil, co chce? Na to se můžu zvysoka.

Jinak – včera jsem byla na retro plese v Sasazu a bylo to skvělý 🙂 Ten snobskej podnik si sice může vylízat s těma svejma cenama za chlast, ale jinak je to tam nádherně zařízený, hudba byla skvělá během plesu i na after (ale dost dobře nechápu, proč furt hráli jenom blues a foxtrot, to bylo strašne únavný a nudný) a program taky ušel. Byla to moje druhá návštěva a musím říct, že při tý první jsem prohlásila, že už tam nepáchnu – no, tak po tom včerejšku se zdá, že to tam beru trochu na milost 🙂

Tenhle článek ze sebe lámu už snad půl hodiny, dneska mi to vůbec nejde. Ne že by nebylo o čem psát, ale některý věci, který mám na srdci, bych potřebovala říct osobně těm několika konkrétním lidem, jichž se týkají. Ale na to bohužel zatím nemám koule. Vážný rozhovory mi nikdy nešly a krom toho mám pocit, že by stejně k ničemu dobrýmu nevedly. No, však ono to nějak dopadne.

Jo a ještě bych chtěla říct, že jsem strašně vděčná za našeho lektora na Politologii, kterýmu láskyplně říkáme Honzík a kterej už se nemůže víc lišit od toho hnusce z bižule. Báječnej člověk. Kéž by takovejch bylo víc.