Dobrý den! Jsem docent profesor Tečka, kandidát věd.

Právě (no dobře, už asi před hodinou) jsem dorazila z Politologie. Dneska jsme měli tak odporný téma, že sám lektor se na to vysral a našel si za sebe náhradu 😀 Ale nakonec to nebylo tak špatný. Sice jsem půlku věcí nestihla (ten maník si snad myslí, že všichni ovládáme těsnopis nebo co) a tý druhý půlce nerozuměla, ale když se mu zrovna rozbil mikrofon a on vypadl z toho čtení tisíce a jednoho data, ukázal se jako dost zábavnej člověk. Především dokonale napodoboval „Víťu“, našeho profesora na logiku, a prohlásil, že nám rozumí, že ho taky nesnášel. Pak začal napodobovat jeho smích a vykládat historky o tom, jak „Víťa“ psal jednou na tabuli ty svoje jedničky a nuly a břichem si to smazával 😀 No, zkrátka celej zbytek přednášky proběhl (kromě zběsilýho škrábání datumů a smysl nedávajících vět, který totiž nikdy nezopakoval, takže každej pochytil v průměru tři slova) ve znamení vtípků o Víťovi, o politice, o levnejch panácích v Jinonicích a o rozbitejch mikrofonech. Jak říkám, nebylo to tak špatný 🙂

Cestou domů jsem najednou dostala příšernou chuť pustit si Nanoalbum. Nevim, jak dlouho už jsem ho neslyšela, ale rok to bude určitě. Zvláštní, jak si člověk někdy zničehonic na něco vzpomene – asi jako když jsem včera večer ležela u televize a najednou jsem si vzpomněla na jednu pasáž z nějakýho svýho snu, kterej se mi zdál před x rokama a kterej neni vůbec zajímavej – bylo tam něco s vetřelcema na nějaký kosmický lodi nebo co.

No, zkrátka to „Naníčko“ jsem si samozřejmě hned pustila – zase retro jak cip, poslouchat hudbu z cédéčka 🙂 – a teď tady už jede „Eliška nemocná“. Ježiš ani vám nedokážu vypovědět, co se mnou ta hudba dělá. I když jsem to už strašně dlouho neslyšela, pořád si pamatuju každej jeden zvuk na tom albu. A když mi tu jel Léčitel, málem jsem se po… no hudební orgasmus prostě! 😀 Ta skladba se mnou vždycky dělala neuvěřitelný věci – napnou se vám všechny svaly, probíhá vám mráz po zádech i rukou, šimrá vás v břiše, vzpomenete si na milion detailů z dob, na který už jste dávno zapomněli a společně se Schmitzerem předříkáváte každý jedno slovo, protože to se prostě nezapomíná…

No a teď tu mám „nanogáámiiiii…“, další orgáč. Ách… btw pokud by to někoho zajímalo, Bublajs má druhýho prcka, Johanku. Mám z něj radost. To je prostě chlap, jak má bejt – plodnej ve všech směrech 😀