Fénixův archivní blog

Je pondělí devatenáctýho a já jsem po dlouhý době zase jednou celkem klidná. Dneska jsem byla po několika týdnech na dalším školení, kterýho jsem se hrozně bála, ale který nakonec dopadlo velmi dobře, pokud může školení vůbec nějak dopadnout. Sice jsem měla pocit, že ze všech dosavadních znalostí zbyl jenom guláš (no, on to zdaleka nebyl jenom pocit), ale naštěstí toho po mně nikdo moc nechtěl, takže jsem nebyla nucena veřejně se ztrapňovat.

Dobře mi bylo hned po probuzení, nebo spíš po ranní sprše. Po několika týdnech jsem se zase jednou namalovala, učesala a slušně oblíkla, takže jsem pak tu pěknou slečnu v zrcadle vůbec nemohla poznat 😀 Nějak mi z toho stouplo sebevědomí a začala jsem se na to školení těšit. A protože dobrá nálada a úspěch jdou ruku v ruce, podařilo se mi během školení  celou dobu vnímat, skoro všechno chápat, klást správný dotazy a tak vůbec. Zkrátka aktivně se účastnit a vytřískat z toho co nejvíc, což u těch zdlouhavejch školení úspěchem rozhodně je.

Taky oběd byl výbornej, konečně jsem ochutnala tzatziky, a odpoledne jsme začali dělat majetek, o němž jsem dosud nevěděla ani prd. To mi náladu ještě zlepšilo, protože mám konečně nějakou představu, co všechno to obnáší – i když pouštět se do toho zatím nehodlám, je to příšerně komplikovaný.

Po obědě jsme s kolegou zašli k šéfovi, kde jsem se nejprve solidně lekla, protože mi oznámil, že moje první výplata se zpozdí ne o jeden, ale hned o dva měsíce. Dostala bych ji teda až v září. Poněkud mi zaskočilo, ale já se nedám – rovnou jsem prohlásila, že to ani hovno a že ji chci dostat teď v srpnu nebo mě neserte 😀 Šéf teda slíbil, že to zařídí a že se nemám bát. Taky jsme si vyjasnili spoustu věcí, který jsem doteď pořádně nechápala nebo jsem si nebyla jistá a to mě znervózňovalo. Teď už to všechno vim a dopadlo to navýsost dobře. Prachy přijdou včas, limity toho, co musím splnit, mám posunutý a počáteční školení mi uznaj, takže je nebudu muset absolvovat znova – no ještě aby, to bych se jim na to už fakt zvysoka. Takže výsledek? Příští měsíc mi krásně na účet přijdou penízky, aniž bych hnula prstem, a technicky vzato, makat musím až od září. Tím samozřejmě nechci říct, že se budu celej srpen flákat, to nemám v plánu, je ale krásný vědět, že můžu. Několik mých kolegů už teď odpadlo právě proto, že nesplňujou limity, který mě díky tomuhle bordelu budou trápit o dva měsíce později. Je mi to líto, protože to byli dobrý lidi a byli by to určitě i dobrý obchodníci, kdyby se víc oháněli. Ale smolík. Třeba je teď fakt řada na mě, abych byla úspěšná. Rozhodně tomu zase začínám věřit 🙂

Takže shrnuto a podtrženo mě to celý zpoždění ani nesere. Kdyby šlo všechno hladce, tak bych si už teď vydělávala na srpnovou výplatu, kdy by mi teda přišlo rozhodně víc než to, co mi přijde. Ale já vím, že bych to nestíhala (kor teď s antibiotikama) a akorát bych se nervovala. Takže jsem ráda, že to tak dopadlo. Že by zase jednou štěstí v neštěstí?

Cítím se teď tak zvláštně uvolněně a zároveň napnutě. Když pominu děs ze zubaře, k němuž jdu ve čtvrtek, čekají mě teď příjemný věci. Stres z práce můžu ještě na chvilku odložit a času, kterej jsem získala, můžu využít k dalšímu studiu a získávání ještě většího náskoku před mejma kolegama/konkurentama. Jsem celá hr do toho, začít konečně pořádně makat, ale taky jsem ráda, že si ještě chvilku můžu oddychnout. Hlavně že se vyhnu práci v tomhle hnusnym vedru (i když dneska si teda nestěžuju, dneska je tam krásně), čehož jsme se všichni zezačátku báli. Život, zdá se, zase jednou začíná vycházet. Pro získání slunce v duši mi teď zbývá dořešit jen pár drobností, na který se vrhnu v tomhle tejdnu. Kdepak úřady, na mě si nepřijdou. Sbohem, sociální fobie! >:)

Argh! Migréna! Čuchám čuchám otravu čerstvým vzduchem. Na víkend jsem se totiž uvrtla na chatu s našima a taky – tramtadadá 😀 – s panem Božským, kterej se konečně dal přesvědčit. Poslední dobou se mi nějak nedařilo vmanipulovávat ho do scénářů, který jsem očekávala, ale když už se daří, tak se daří pořádně, a tak se mi konečně povedlo odříznout ho na dva dny od světa a ukrást si ho jen pro sebe >:)

A průběh? Stručně řečeno není na co si postěžovat (to je mi nějaký podezřelý). V sobotu ráno dorazil přesně na čas (valila jsem bulvy :D), dokonce ještě dřív než jsem si stačila vyfénovat vlasy po ranním koupání. Chvilku nám trvalo narvat do auta moje kolo a měli jsme trochu problém s jedním popruhem, ale nic zákeřnýho. Vyjeli jsme kolem osmé, tedy přesně podle plánu, a bylo fajn počasí. Chladno, ale fajn. Hurá vstříc novým zážitkům! 🙂

Dojeli jsme bez problémů. Trochu jsme se zdrželi, protože máma ani tentokrát neupustila od svého záměru řídit, ale zvládli jsme to. Jeden by teda řekl, že s plnym autem a třema spolucestujícíma včetně mého přítele si dá pro jednou pohov, ale bohužel jí to baví, a tak jsme byli nuceni tu strastiplnou cestu od pumpy na chatu vydržet. Ne, dalo se to. Musím ji pochválit 🙂 Sice pořád zpomaluje do kopce a občas sjíždí z cesty, ale zatáčky už vybírá celkem slušně a taky rychlost stoupla nad šedesátku 😀 Zdá se, že bych se časem mohla přestat tak křečovitě držet všeho kolem mě kdykoli řídí a snad si u toho jednou budu moct i schrupnout.

Na chatě pak bylo dobře. Začali jsme prohlídkou domu a zahrady (další chlap přesvědčen, že jsem dobrá partie :D), a pak jsme se vydali na procházku do lesa. Zajímavý je, že jak já se v těch lesech vůbec nevyznám a pořád se bojim, že se ztratim, pan Božský se v nich choval jako doma a neustále prohlašoval, že s ním se ztratit nemůžu. Přitom jsme šli cestou, kterou jsem i já šla snad jednou v životě a on samozřejmě nikdy. Nj, chlapi 😀

Nakonec jsme se ovšem skutečně neztratili a dokonce jsme vyšli přesně tam, kde jsem čekala (můj orientační smysl se, zdá se, zlepšuje) – pod hřbitovem – a když už jsme tam byli, zašli jsme se na něj podívat. Ne, že by tam bylo na co koukat, ale jiná „atrakce“ poblíž neni a něco jsem mu ukázat musela, když už jsem ho tam dotáhla, no ne? 😀 Na hřbitově nás ovšem zastihla první bouřka, a tak jsme se na chvilku schovali do výklenku u kostela. Po tý chvilce se to naštěstí uklidnilo a my mohli jít domů.

Tam už nás čekal obídek v podobě knedlo-zelo-vepřa, a pak jsme (po náležitém vydechnutí) dali dohromady kola a vyrazili na projížďku s cílem okouknout terén, protáhnout nohy a taky se možná smočit. Můj původní cíl byl rybník pod vesnicí, ale nakonec jsme to protáhli a dojeli se vykoupat do blízkých Příkosic. Voda tam byla zelená, ale příjemná 😀 Cestou zpátky nás trochu zničil krpál k chatě, ale nepřišlo mi to tak strašný jako jindy, možná i proto, že bylo pod mrakem a dýchatelno.

Po návratu jsme se ze sebe smyli ten zelenej sajrajt ve sprše (jako že každej zvlášť, abyste si něco nemysleli :D), a pak jsme se s chutí pustili do chlebíčků, do tvarohový buchty a tak tomu podobně. To víte, na vzduchu vyhládne 😉 No a pak jsme se tak různě poflakovali, už ani nevím. Luštili jsme křížovky, koukali na bednu, tlachali atd. K večeru se ochladilo a schylovalo se k další buřině, tak jsme pro jistotu postavili stan. Pak jsme se pokusili o táborák, ale jen co se nám to rozhořelo a přinesli jsme buřty, začalo zase pršet. Nakonec jsme si je teda udělali na pánvi a  i tak byly dobrý 🙂 Večer se pak koukalo na Pravdivé lži, a pak jsme se přesunuli do stanu, že půjdeme spát.

To ovšem nebylo zrovna jednoduchý. Zuřila příšerná bouřka, z nebe lily provazce deště a než jsme doběhli do stanu, byli jsme promočení. Vevnitř to nebylo o moc lepší. Asi jsme to postavili blbě nebo tam prostě někudy zatéká, každopádně ze stropu na nás kapalo a dvě stěny byly solidně promočený. Naštěstí to po nich stékalo venkem. Kapání jsme vyřešili tím, že jsme se zakutali do spacáků. Na ty ať si kape jak chce 🙂 Kromě toho nám tam bylo teplo a příjemně, ale dlouho jsme nemohli usnout kvůli tomu hroznýmu rámusu, co ta buřina nadělala. Bušilo nám to do stanu a neslyšeli jsme jeden druhýho. Navíc jsme se báli, že to proteče skrz a že se vzbudíme v rybníce. No a v neposlední řadě se nám z toho kapání a ze zvuků deště chtělo oběma na záchod 😀 Nakonec jsme to ale nějak zvládli a už ani nevím, jak jsem usnula. Samozřejmě následovala další várka šílenejch snů, ale tentokrát to ani nestojí za zaznamenání, zase tak hlubokomyslný nebyly.

Ráno mě vzbudil – jak jinak – močák. Malátně jsem se vykydala ze stanu, odskočila si, udělala si v baráku čaj a vrátila se do stanu. Vstávat se mi nechtělo, bolelo mě v krku, ztratila jsem hlas a byla jsem příšerně ospalá, a tak jsem si ještě lehla (bylo asi osm). Cca ve dvanáct mě pan Božský vzbudil, resp. jsem se vzbudila sama a on se ke mně tulil (ňůů :)), a že prý by to chtělo vstávat. No, to se snadno řekne, ale po tý náročný a hlučný noci se teď v tom stanu spalo přímo nádherně 🙂 Nikde nic nekapalo, venku jen šuměl větřík a bylo tak krásný ticho… vstali jsme asi tak ve čtvrt na dvě, a to se nám ještě nechtělo – teda aspoň mně ne. Dali jsme si obídek (můj zamilovanej paprikovej guláš), a pak jsme nic moc nedělali, jen tak nějak balili k odjezdu. Těsně před ním ale neočekávaně přijeli příbuzní, a tak se nám to trochu protáhlo. Ale nevadí. S panem Božským jsme se drželi mimo a aspoň jsme tak měli dost času na zevlení, relaxování, čumění do krajiny a další způsoby odpočinku a nabírání energie.

Cesta domů byla poněkud náročná. Táta spěchal, a tak řídil jako ďas a všechny ty okrsky s náma projel v rekordní rychlosti. Ne, že bych byla zastánce loudání se, ale udělalo se mi z toho špatně, a jakmile jsme vjeli na dálnici, přidal se věčně provokující močák. Při vjezdu do Prahy už to bylo akutně akutní, takže jsem cestu městem málem nezvládla 😀 Ale konec dobrý, všechno dobrý 🙂 A navíc mám ještě pořád psavou, i když mě bolí hlava a v krku a pořád se mi chce na malou. Neni to nějaká nemoc už? Nejdřív ale večeře a pak možná další článek – nějak jedu, ne? 😀

Uáách! Tak jsem zpátky od doktorů, a to množný číslo používám zcela záměrně, protože jsem jich dneska viděla víc než za poslední rok. Nebo spíš oni viděli mě, záleží na úhlu pohledu.

Včera jsem dobrala antibiotika, ale že bych se cítila nějak výrazně dobře, to se říct nedá. Po ránu mě příšerně bolelo v krku a pořád jsem kašlala. Ten kašel mě trápí už několik dní, a to ve dne v noci. Nebo spíš ve dne večer – a že večer mívám opravdu nehezký záchvaty. No a tak jsem si řekla, že to nebudu přecházet, protože už mě to víc než sere, a šla jsem na nedomluvenou kontrolu se strachem, že mi doktorka řekne, že antibiotika nezabraly, a dá mi další dávku.

To se sice nestalo, ale dobrý zprávy jsem si taky nepřinesla. Doktorka, říkejme jí třeba Ethel, protože se tak jmenuje, mě začala strašit astmatem, říkala, že špatně dýchám a že kočka musí z baráku. Abych to uvedla na pravou míru – Ethel žije v domnění, že máme doma jednu jedinou kočku (muhehe), a tu se z našeho bytu už dva roky snaží vystrnadit různejma hláškama o astmatech, alergiích a bůhvíčem dalším, což obvykle podpoří dávkou historek o lidech, co po patnácti letech soužití s kočkou najednou dostali anafylaktickej šok a umřeli. Takže možnost, že by mi mohla diagnostikovat astma, jí zajisté přišla velmi vhod. Využila tý příležitosti k tomu, aby mě postrašila příběhem nějakýho týpka, co byl alergickej a jeho přítelkyně kvůli tomu vyhodila z bytu kočku. Tři měsíce pak ten byt čistila, a když už se zdál bejt alergenůprostej, i pozvala si ona děva svého milého, milý dostal šok a umřel. Konec šmitec.

Ethel se teda o mojí kočce vyjadřovala celkem jasně – musí jít z bytu. Žertovala, že přece když rodiče uvidí, že jsem nemocná, bude volba dcera vs. kočka jasná. Nj, jenže to ona právě neví, že ty kočky jsou čtyři a mají tudíž silnou početní převahu 😀 Navíc se rodiče nemůžou dočkat, až vypadnu a osamostatním se. V tomhle zápase bych tedy pravděpodobně neobstála.

Ethel ovšem není vědma (to by o těch kočkách věděla), a tak mě poslala na plicní. No a tím se dostáváme k dnešnímu dopoledni, který teda nebylo nic moc.

Začnu už včerejším večerem. Mizernou náladu ještě podpořily silný záchvaty kašle a první dvě kapitoly z Pana Theodora Mundstocka. Nějak mi to nesedlo a usínala jsem s chmurnýma myšlenkama. Zdálo se mi pak mimojiné, že náš byt je doupě upírů, z nichž jeden jsem byla i já. Zrovna jsem vysvětlovala spolubydlící, že dveře se špatně dovírají a když se s nima moc třískne, zase se otevřou, když se dovnitř protáhl nepřítel. Nejdřív to byla nějaká bloncka a pak se změnila v Pana Božského. Věděla jsem, že teď je to buď my nebo on, a tak jsem popadla nůž a začala do něj bodat a řezat. Jenže on vůbec nekrvácel, ani ho ty rány nijak nerozrušovaly, a máchal nožem proti mně. Takže kromě toho, jak ho zabít, jsem se musela soustředit na uskakování před jeho nožem. Po chvilce jsem začala bejt zoufalá, a tak jsem popadla velkej nůž na chleba a tím tupým ostřím (zvláštní spojení) jsem do milého Pana Božského rubala jako sekerou do dřeva. Skoro jsem mu usekla hlavu a on pořád nic, jen se smál. V tu chvíli už toho na mě bylo moc, přišlo mi to zvrácený, a tak jsem se probudila, zděšená vlastními sny. Trápí mě, to jo. Ale to jsem na něj vážně tak nasraná, že bych ho nejradši ubodala?

Moc jsem toho teda nenaspala – večer kašel, pak ty sny a v šest zazvonil budík, potvora jedna, a začal mě tahat z postele. V šest dvacet se mi povedlo se vykopat, malátně jsem snědla kus housky a vyběhla na to plicní. Tam jsem chvilku bloudila, je to neuvěřitelnej labyrint, ale nakonec jsem plicní našla a pani doktorka i sestřička byly úžasný a příjemný, a to člověka takhle po ránu potěší, no ne? Trochu to zkazil fakt, že mě sestra hned poslala do Spálený na rentgen, ale kdo by se na ni zlobil s tak milym hlasem, a tak jsem šla.

Přijde mi zvláštní, že pacienti plicního, co maj potíže s dechem, jsou hnáni několik bloků pryč kvůli rentgenu. V tý budově je snad milion chodeb a ještě víc místností, a to nemají ani v jedný rtg?

Rtg proběhl rychle. V čekárně jsem byla jediná (!), tak jsem zazvonila podle pokynů na zvonek a hned vyšla sestra a poslala mě dovnitř. Přimáčkla mě na takovou divnou desku, zlámala mi ruce podle svýho přání a požádala mě, ať si „rozhrnu prsa“. Myslim, že i tak jsem se zrovna netvářila moc nadšeně, ale tohle tomu muselo ještě dodat. Prej rozrhnout. Jako bych jich měla deset a plandaly mi ke kolenům. To se snad řiká o vlasech, ne? 😀

Pak jsem chvilku nedýchala a bylo to. Dostala jsem cédéčko v papírový obálce a šla zpátky na plicní. V tu chvíli mě napadlo, jak je ta doba zase jiná. Neni to tak dlouho, co jsem byla na rtg a k doktorce jsem si pak nesla pěkně velký snímky v obálce, co se nedala nijak přeložit a nevešla se ani do igelitky. A dneska? Daj vám to na cédéčku. Ach, ty moderní technologie 🙂

Protože se mi nechtělo znova obcházet celý Tesco způsobem, jakym jsem přišla, prubla jsem nějakou ulici, kterou jsem nikdy nešla, a která se zdála vést správným směrem. Problém je v tom, že těch uliček je tam hrozně moc a nejsou rovnoběžný, takže někdy si myslíte, že skončíte někde, a ono vás to přitom dovede někam úplně jinam. S mým orientačním nesmyslem je pravděpodobnost takovýho výsledku prakticky stoprocentní 😀 Tentokrát jsem ovšem zabodovala. Nejen že jsem správně odhadla směr, dokonce jsem skončila mnohem blíž než jsem čekala, takže jsem si ušetřila spoustu kroků. Dobře já >:)

Na rtg nic nebylo, změřili mi puls a tlak a nechali mě funět do roličky od hajzlpapíru. No, to asi neni přesně to, z čeho ty náhubky dělaj, ale mně to tak vždycky připadalo 😀 Zdálo se, že všechno je ok. Zvláštní. Skoro nemůžu dejchat, jak pořád kašlu, ale podle toho jejich funistroje dýchám dobře. Nemám ráda, když mi nějaký přístroje tvrděj opak toho, jak se cítím.

Pani doktorka z plicního se mě pak zeptala, jestli mám čas, že by mě poslala „nahoru“ na ORL. Tak, čas jsem měla a „nahoru“ znělo slibněji než „támhle někam do Spálený“, takže jsem s další, už asi stou žádankou běžela o patro vejš. Celou dobu jsem si říkala, jak mi to krásně odsejpá a že budu brzo doma. No, ale to by nebyli doktoři, abych aspoň někde nemusela dvě hodiny čekat.

Hladová, unavená, upocená, vzteklá. V čekárně bylo milion lidí a vůbec se to nehejbalo. Bylo tam taky několik maminek s dětma, který měly furt nějaký dotazy, byly hyperaktivní nebo prostě všelijak rozčilovaly všechny ty unavený lidi okolo včetně mě. Jedno dítě tam začalo řvát, že se uhodilo. Vařilo to ve mě a měla jsem chuť dát mu k tomu řvaní pořádnej důvod, když přišla sestra a konečně si od nás vybrala průkazy – to bylo asi po hodině a půl čekání. Došla jsem si pak konečně na záchod a hned mi bylo líp, i když teda hlad jsem měla pořádnej a vyhlídky na brzký „odbavení“ nic moc.

Po návratu do čekárny jsem se opět svalila na lavici, prohodila se spolutrpícími pár vtipnejch vět na uvolnění a pak jsem se jenom ovívala vejířem a modlila se, ať to utrpení skončí. Čekárna pořád plná, ne-li plnější, vzduch žádnej, zleva malá hyperaktivní holka, zprava malá hyperaktivní holka a jejich unavený maminky. Ta nalevo byla obzvlášť otravná. Pořád chtěla po mámě, ať jí čte nápisy, co tam visely na nástěnce, a tak jsme všichni museli poslouchat, jak maminka unaveně předčítá nezáživný reklamy, který už jsme tou dobou všichni měli stokrát přečtený. Tu holku to zjevně bavilo, nás už teda míň.

Když už si konečně sedla na zadek, pořád se na lavici mlela a šťouchala do mě, což mi kupodivu nijak nevadilo. Asi mateřskej instinkt nebo co. Kdyby do mě šťouchal dospělej, zarazila bych mu vějíř do oka, ale takhle jsem jenom seděla a bylo mi to jedno. Najednou se ta holka otočila ke mně, položila si loket do mýho klína, do rukou mi vrazila Čtyřlístek a začala mi v něm něco ukazovat, jako bysme se bůhvíjak znaly. Jak řikám, já mám děti ráda a byla jsem vděčná za trochu rozptýlení, takže jsem s ní tu její hru na „jsme kamarádky“ hrála. Jen jsem pořád musela přemýšlet, co by na mym místě dělala nějaká prudérnější osoba. Dokázal by tý otravný nevinný tváři někdo říct „Táhni k čertu a nehrabej na mě“?

Když jsme prodiskutovaly několik okýnek komiksu, zmerčila můj vějíř. Nějak se jí povedlo si ho ode mě půjčit a v tu chvíli se z ní stal odborník na vějíře. Jako bych ho v životě neměla v ruce a přišla k ní o radu, začala mi detailně vysvětlovat, k čemu všemu může vějíř sloužit a v čem je výhodný ho mít. Kupodivu přitom vůbec nezmínila fakt, že se s ním dá ovívat, což je v těchhle vedrech k nezaplacení (Řikejte si co chcete a dívejte se na mě jako na staromódního blázna, ale s tim vějířem se mám stokrát líp než kdokoli jinej, kdo si to jen tak nezajímavě kráčí ulicí. Já mám aspoň co dejchat :)). Dozvěděla jsem se, že se dá vějíř nastavit do různých velikostí, že se dá pověsit na zeď a jestli chci, dá mi slečna číslo na opraváře, co mi ho na tu zeď povesí, taky že se dá položit na papír, obkreslit a vystříhnout, nebo že podle obrázků na něm můžu namalovat totéž na papír a poslat to jí. Ty věci, co mi říkala, mi většinou vůbec nedávaly smysl, ale ona to zjevně měla dokonale promyšlený. Napadlo mě, že dětská mysl je úžasná. Kdoví, co se jí všechno honí v hlavě, co žádnej dospělej nikdy nepochopí. Pak se mě zeptala, jestli umím čarovat, a slíbila mi, že mi přinese kouzelnickou knihu, díky níž se naučím dělat kouzla s vějířem, ale „musíš počkat až do neděle, to hned tak nebude“. Slíbila, že mi knihu donese až domů, a pak se naprosto nevinně zeptala, kde bydlím. To už na mě bylo trochu moc. Ne že bych měla problém se sdělováním adresy malýmu skrčkovi, kterej si to stejně nezapamatuje stejně jako si nepamatuje adresu k sobě domů, ale čekárna byla pořád plná lidí, kteří celou dobu náš úchvatnej rozhovor poslouchali, a co já vim, jestli mezi nima nesedí nějakej úchyl. A tak jsem z ní ten vějíř vymámila nazpět (což nebyla sranda ani s pomocí její mámy, která jí hrozila seřezáním a injekcí od pana doktora. Holka zjevně nebyla moc poslušný dítko) a pro jistotu jsem nasadila ignoraci.

Naštěstí tou dobou byla odbornice na vějíře na řadě, takže jsem mohla vydechnout. Netrvalo dlouho a došlo i na mě. Sbohem, dítě. A nezapomeň přinýst tu kouzelnou knihu.

Pan doktor byl fajn. Docela mladej, tak pětatřicet, ale do všech stran ho bylo hodně, takže těžko říct, kolik let pod těma kilama schovával. Položil mi ty stejný otázky, na který už jsem toho dne odpovídala třikrát, pak se mi pošťoural v nose a krku a pak mi napsal dlouhou zprávu pro plicní a Ethel a taky recept. Mimochodem, je k nevíře, jak ti lékaři neuměj psát na pc. Jeho zpráva byla dlouhá jako kráva a plná překlepů. Taky nechápu ty jejich mezerníky. Za každym slovem je asi tak deset mezer a neuměj používat interpunkci. Hlavně že má vtipný kecy, frajer. Hlášky typu „Já na vás nic špatnýho nevidim, právě naopak“ a „Přeju vám krásný den, rád jsem vás poznal a mějte se“ mě dostaly XD

Vypadla jsem odtamtud jak od matury a letěla zpátky dolů na plicní. V čekárně seděla taková pěkná mladá pani, tak jsem s ní prohodila pár slov, pak přišla setra a vzala si ode mě  všechny ty papíry, že prý jestli mi paní doktorka nebude chtít napsat ještě něco. Když zapadla do dveří, utrousila jsem jen tak pro sebe, že to určitě bude zapotřebí, protože toho mám málo. Ta  mladá pani se rozesmála, koukla mi do receptu a řekla, že když mám prášky na ráno a prášky na večer, měli by mi napsat taky něco k obědu. No, sranda ohromná 😀 >:E Jako ne že ne, ale už bylo jedenáct a já tam trčela od sedmi, takže můj smysl pro humor už poněkud ochaboval.

Nakonec pani doktorka souhlasila s panem doktorem (haleluja) a že můžu jít domů (amen!). Příští týden si teda zavolám panu doktorovi o výsledky z výtěrů a do tý doby se budu futrovat práškama a držet mimo sluníčko (to je mi novinka). Taky na mě dělali příšerný bububu, že nemám pít nic s bublinkama, že to jsou hrozný jedy a že ani ovocný čaje nebo džusy, prostě nic. Jen vodu z vodovodu. Teda dámy, pokud vám přijde jako jed trocha rajce nebo limonády, zkuste tu naši úúžasnou vodu z vodovodu, rezavou a tvrdou jako šutr. Smrdí odpadem a špatnejma trubkama, ale jinak je moc dobrá a výživná 😀 Pche. Jdu si nalejt kofču 🙂

Takže závěr je asi takovej – čtyři hodiny na poliklinice, další dvě krabky bůhvíjakejch prášků bůhvínaco, výsledky budou příští týden. Ale dobrá zpráva je, že astma to asi nebude. Kočky prozatím zachráněny 🙂

Dneska jsem byla po dlouhý době venku z baráku – když nepočítám krátkou návštěvu jedný rozlučky – a jsem za to ráda. Vedro je tam sice k padnutí, ale doma to přes den neni o moc lepší a ta nuda tady se nedá vydržet, nemluvě o totálním sociálním odříznutí.

Jako záminka posloužila návštěva knihovny, o níž jsem shodou okolností uvažovala zrovna včera večer a když mi dneska ráno byl nabídnut doprovod, ráda jsem přijala. Ovoce to rozhodně přineslo – konečně po letech jsem sehnala dostupný výtisk Pana Theodora Mundstocka, knihy, která mě kdysi na střední škole nadchla a kterou jsem od té doby sháněla, abych si ji mohla přečíst znova. No a teď ji tu mám a třesu se na ni. Ale nejdřív dočtu co mám rozečteno.

Po knihovně jsme to vzali přes potraviny žabka, kde byl úžasnej chládek (blahoslavena budiž klimatizace) a odkud jsem si odnesla trochu tý vody a jednu úžasně šťavnatou nektarinku. Ani se mi odtamtud nechtělo, ale byly plány. 

Těmi plány myslím návštěvu parku, kde bych vysedávala každej den, nebejt těch blbejch antibiotik. Ale jak řikám, dneska už to nešlo vydržet a jsem ráda, že jsme tam šli.

Nicméně mohlo by to bejt lepší. Nevím, co jsem udělala špatně nebo co jsem naopak neudělala, prostě nevím, co se děje, ale něco je špatně a mě to trápí. A jako by to nebylo dost na hovno samo o sobě, musím všude kolem sebe pozorovat šťastný páry, jak se po sobě nadrženě sápou zatímco ten můj si zaníceně čte Robinsona Crusoea, a to dokonce i v momentě, kdy si to dva cápci spolu rozdávali asi dvacet metrů od nás. Vám to přijde normální? Mně teda moc ne. Já osobně v tu chvíli viděla čuňárny snad v každym slově Psychodiagnostiky, kterou jsem právě četla (Freud by si na mně smlsnul) 😀

Nechci tu z toho dělat nějakej erotickej deníček, ale když jsem nasraná, tak nebudu skrejvat pravý důvody a je mi buřt, kdo si to tu může přečíst. Nevidim nic špatnýho na tom, že mám hroznou chuť na svýho přítele. Vlastně ani nevim, proč vám to sem píšu. Poradit mi stejně nemůžete. Asi se prostě potřebuju vykecat jako každá normální ženská v takový situaci. Zdá se, že v některejch ohledech asi jsem docela normální ženská 😀

Tak jo. Tenhle článek píšu podruhý a aby bylo mezi náma jasno, k příštím Vánocům chci boxovací pytel, protože můj stůl už toho začíná mít dost.

Dlouho jsem přemejšlela, jestli mám psát otevřeně nebo zavřeně. Když to ze sebe vypustim hezky postaru, je tu riziko, že si to inkriminovaný osoby přečtou dřív, než si s nima stihnu promluvit osobně – a to nikdy neni dobrý. Na druhou stranu bůhví, kdy s nima o tom budu mluvit a do tý doby to ve mně asi vyleptá obrovskou díru, kterou už nikdo nezacelí. Nebo prostě rozmlátím ten stůl.

První verze příspěvku byla rozhodně propracovanější, ale whatever – znova to vymejšlet nebudu. Takže – co mě sere?

1) Angína. Přijde si zrovna v době, kdy mám volnej bejvák a mohla bych si tu pořádat jednu kalbu za druhou (nebo aspoň tu jednu), ale to ono ne. Já musim zrovna onemocnět tak, že nemůžu chlastat, lízt na sluníčko nebo se vídat s lidma. Zkurvený antibiotika.

2) Nedostatek kontaktu s Panem Božským. Tohle zní divně i mně samotný, protože objektivně se zdá, že se vídáme dost často – třeba včera jsme se viděli hned dvakrát. Jenže mně to nějak nestačí. Začínám se podobat jedný svojí nejmenovaný kamarádce, která bez toho svýho nevydrží ani hodinu a furt o něm mele. Páni, jak já tohle nesnáším, a přitom teď dělám to samý. Minutu co minutu na něj myslím, pořád chci bejt s ním nebo aspoň přemýšlím, co udělat, abych to potěšila. Většinou si na to odpovím – držet hubu a neotravovat ho 😀 Nechci, aby mě měl za stíhačku, nechci ho nijak omezovat v tý jeho úžasný svobodomyslnosti, ale těžko se mi skrývá, co cítím. Taky proč bych to měla skrývat? Co je na tom špatnýho, že jsem blázen do svýho přítele? Je to poprvý, co mi to počáteční poblouznění vydrželo tak dlouho aniž by ztrácelo na intenzivitě. Právě naopak. Den ode dne je to silnější, až mám pocit, že se bez něj nemůžu ani nadechnout. A chtěla bych mu to říct, chtěla bych udělat nějaký velký gesto, ale co já vim, jak zareaguje. Co já vim, co chce. Co já vim, jestli chce mě. Pochybuju, že aspoň zpoloviny tak, jako já blázen jeho.

3) Práce. Ne, že by mě to překvapovalo, ale někdo něco hrozně posral, a tak nastupuju o měsíc později než bych měla. Budu muset znova podepsat smlouvy a taky počáteční bonus dostanu později, což se mi zrovna nehodí, protože jsem švorc tak, jak jenom člověk může bejt. A možná že to má tu výhodu, že i plnění limitů mi musí dělat starosti až o měsíc později, ale já se neraduju. Jedinej efekt je, že na to teď seru, protože vim, že můžu. A čím víc to odkládám, tím víc toho počátečního drivu se ze mě ztrácí a tím víc se bojím. Strach. „Co když…“. Vrací se mi to všechno, co mi posralo předchozí práci. Má se historie opakovat jen kvůli nějakýmu debilovi, co mi dal špatný informace?

5) Dlužim mámě prachy a nemám z čeho splácet. Dokud nebudou věci v práci v pořádku, musím si jen dál půjčovat a snažit se brigádničit, co to dá. Jenže to bych zase nesměla mít tu hovadskou angínu.

Chci pryč. Chci pryč z tohodle života. Proškrtat seznam lidí, co znám, stejně jako se to dělá na facebooku. Vyřadit ty, kdo mi za ten čas nestojej, a věnovat se těm, kdo to dokážou ocenit. Jenže takovejch moc neni. Je málo lidí, co dokážou ocenit, že se jim někdo věnuje. Já osobně mám chuť brečet kdykoli pro mě někdo něco udělá, protože se to děje málokdy, ale když se snažim pomoct někomu druhýmu, nemám pocit, že by to oceňoval. Svět je divnej. Lidi si zájmu neváží, a ti, kteří jo, ho zrovna nedostávaj. No a pak napíšete mrtě dlouhej psychologickej článek a ta zkurvená opera kiksne a zavře se. Pak nemá člověk bejt nasranej.

Trochu jsem se odmlčela. Měla jsem připravenej článek o úspěchu (tohle Téma týdne mě občas docela bere), ale to víte – jak to nedopíšete najednou, už to nedopíšete vůbec. A teď se toho zrovna hrozně moc děje, takže nestíhám psát, jako ostatně už tolikrát. Takže jenom short version.

Mám za sebou náročnou zkoušku v práci. Nejsem spokojená se svým výkonem, ale mám to a když si to tak přebírám, byl to úspěch. Ne přímo u zkoušky, ale mimo ni, na chodbě, když jsem čekala spolu s kolegama a jednu otázku po druhý jsem jim odpovídala, protože valná většina z nich se na to vysrala nebo neměla ponětí ani kde ty informace dohledat. To já ne. Já na tom strávila několik hodin dlouho do noci, a pak ještě dobrou hodinu nebo dvě ráno před odchodem. Nervy v prdeli, ale pokud jde o teoretickou část zkoušky, byla jsem nepřekonatelná. Měli mi z toho celýho dát test, nikdo by mě netrhnul, tomu věřim.

Problém byla ovšem praktická část, ale o tom fakt až jindy, dneska už je pozdě a zejtra mě čeká další školení. Vstávat musím navíc o hodinu dřív kvůli mytí vlasů (nj, mohla bych to sfouknout večer, ale v poslední době si až příliš zakládám na čerstvě vyfénovanejch a nadýchanejch vlasech. Prostě si je nehorázně užívám :))

Takže zatim brou, see you atp. A kdybyste nevěděli, co chytrýho si přečíst, tak tady máte něco k zamyšlení (a doporučuju, abyste si to skutečně vzali k srdci, protože je to zatracená pravda) – How can you actually help with the gulf oil spill