Tak jo. Tenhle článek píšu podruhý a aby bylo mezi náma jasno, k příštím Vánocům chci boxovací pytel, protože můj stůl už toho začíná mít dost.
Dlouho jsem přemejšlela, jestli mám psát otevřeně nebo zavřeně. Když to ze sebe vypustim hezky postaru, je tu riziko, že si to inkriminovaný osoby přečtou dřív, než si s nima stihnu promluvit osobně – a to nikdy neni dobrý. Na druhou stranu bůhví, kdy s nima o tom budu mluvit a do tý doby to ve mně asi vyleptá obrovskou díru, kterou už nikdo nezacelí. Nebo prostě rozmlátím ten stůl.
První verze příspěvku byla rozhodně propracovanější, ale whatever – znova to vymejšlet nebudu. Takže – co mě sere?
1) Angína. Přijde si zrovna v době, kdy mám volnej bejvák a mohla bych si tu pořádat jednu kalbu za druhou (nebo aspoň tu jednu), ale to ono ne. Já musim zrovna onemocnět tak, že nemůžu chlastat, lízt na sluníčko nebo se vídat s lidma. Zkurvený antibiotika.
2) Nedostatek kontaktu s Panem Božským. Tohle zní divně i mně samotný, protože objektivně se zdá, že se vídáme dost často – třeba včera jsme se viděli hned dvakrát. Jenže mně to nějak nestačí. Začínám se podobat jedný svojí nejmenovaný kamarádce, která bez toho svýho nevydrží ani hodinu a furt o něm mele. Páni, jak já tohle nesnáším, a přitom teď dělám to samý. Minutu co minutu na něj myslím, pořád chci bejt s ním nebo aspoň přemýšlím, co udělat, abych to potěšila. Většinou si na to odpovím – držet hubu a neotravovat ho 😀 Nechci, aby mě měl za stíhačku, nechci ho nijak omezovat v tý jeho úžasný svobodomyslnosti, ale těžko se mi skrývá, co cítím. Taky proč bych to měla skrývat? Co je na tom špatnýho, že jsem blázen do svýho přítele? Je to poprvý, co mi to počáteční poblouznění vydrželo tak dlouho aniž by ztrácelo na intenzivitě. Právě naopak. Den ode dne je to silnější, až mám pocit, že se bez něj nemůžu ani nadechnout. A chtěla bych mu to říct, chtěla bych udělat nějaký velký gesto, ale co já vim, jak zareaguje. Co já vim, co chce. Co já vim, jestli chce mě. Pochybuju, že aspoň zpoloviny tak, jako já blázen jeho.
3) Práce. Ne, že by mě to překvapovalo, ale někdo něco hrozně posral, a tak nastupuju o měsíc později než bych měla. Budu muset znova podepsat smlouvy a taky počáteční bonus dostanu později, což se mi zrovna nehodí, protože jsem švorc tak, jak jenom člověk může bejt. A možná že to má tu výhodu, že i plnění limitů mi musí dělat starosti až o měsíc později, ale já se neraduju. Jedinej efekt je, že na to teď seru, protože vim, že můžu. A čím víc to odkládám, tím víc toho počátečního drivu se ze mě ztrácí a tím víc se bojím. Strach. „Co když…“. Vrací se mi to všechno, co mi posralo předchozí práci. Má se historie opakovat jen kvůli nějakýmu debilovi, co mi dal špatný informace?
4) Rozbil se mi foťák.
5) Dlužim mámě prachy a nemám z čeho splácet. Dokud nebudou věci v práci v pořádku, musím si jen dál půjčovat a snažit se brigádničit, co to dá. Jenže to bych zase nesměla mít tu hovadskou angínu.
Chci pryč. Chci pryč z tohodle života. Proškrtat seznam lidí, co znám, stejně jako se to dělá na facebooku. Vyřadit ty, kdo mi za ten čas nestojej, a věnovat se těm, kdo to dokážou ocenit. Jenže takovejch moc neni. Je málo lidí, co dokážou ocenit, že se jim někdo věnuje. Já osobně mám chuť brečet kdykoli pro mě někdo něco udělá, protože se to děje málokdy, ale když se snažim pomoct někomu druhýmu, nemám pocit, že by to oceňoval. Svět je divnej. Lidi si zájmu neváží, a ti, kteří jo, ho zrovna nedostávaj. No a pak napíšete mrtě dlouhej psychologickej článek a ta zkurvená opera kiksne a zavře se. Pak nemá člověk bejt nasranej.