Fénixův archivní blog

Napsala bych něco k víkendu, ale ono se toho zase tak moc zajímavýho neudálo. Dnešek zase probíhal ve znamení balení na vodu, a to jsem prožívala od rána na facebooku v živé konverzaci s ostatními účastníky zájezdu, takže co bych k tomu ještě dodávala 🙂 Dovolím si tedy snad jen drobnou fotodokumentaci, aby byla aspoň nějaká ta sranda.

Jako první tu mám obrázek, jak to vypadalo po naskládání všech předmětů vyjma jídla na jednu hromadu. Samozřejmě že kočky to zaujalo a jedna se šla hned podívat zblízka 😀 Popisek přikládám z facebooku, znova to psát nebudu (btw povšimněte si mé nádherné nové tmavé zdi <3, dále bych vyzdvihla překrásný slamák a moje vůbec první sandály – oboje zaplaceno mým drahým bratříčkem coby dárek k narozeninám :D):

Jako další následovala dokumentace množství potravy. Já teda nevim, všichni mi tvrdí, že toho mám jako na měsíc, ale jak znám tyhle lidi, půlka sušenek zařve během cesty vlakem 😀 Po všech těch komentářích jsem ale nakonec přece jenom odstranila dva balíčky a jednu čínskou polívku. Ale víc ani fňuk. Aspoň toho nebudu muset moc kupovat. Kdyby někoho zajímal popis, opět přikládám ten z fb:

No a úplně na závěr si to samozřejmě zaslouží ještě jednu sbalenou fotku, aby bylo jasno, kolik toho nakonec mám. Jelikož odjíždím zítra dopoledne, mám ještě spoustu času na „vytřizování“ nadbytečných věcí a zavazadel, ale myslím, že konečná podoba bude hodně podobná.

Všechno se mi to vejde do dvou zavazadel – bágl a loďák – a do ruky ještě stan (kterej snad z gentlemanskosti ponese pan Božský – sám toho zajisté bude mít o polovinu míň, takže mu jeden stan určitě nepřitíží tolik jako mně :D). Ze všeho sbalenýho materiálu mám dobrej pocit, jen mi přijde, že mám pořád nějak málo triček – i když je nakonec stejně nikdy nevyužiju všechny. Je to prostě takovej zvyk, že si musím pořád ponechávat možnost výběru. To vim taky, že víc než tři trika potřebovat nebudu. Ale nedá mi to. Celej den jsem se pokoušela aspoň jedno z těch sbalenejch vyloučit, a hovno z toho. Naopak jsem ještě jedno přibrala 😀

Ještě to teda nezahrnuje jídlo, to přijde z větší části do báglu a zbytek obstará igelitka. Na množství zavazadel zase tak nesejde, hlavně když jsou kompaktní. Ale už se vážně těšim, až se to jídlo užere a bude ho míň. Všechna ta bagáž váží snad tunu 😀

Za chvilku se mi tu staví pan Božský se svym arsenálem, a pak mi zmizí do Vagonu na revival Guano Apes. No, dala bych si říct, ale dneska ne. Po třech dnech výmalby, po víkendu a po dnešní balicí horečce toho mám tak akorát dost, takže si dám tak akorát pořádnou pěnovou koupel a pak nějakej dobrej čaj nebo kakao u bedny. Ještě jeden večer hezky doma v pelechu, kde nefouká a kde je sucho 🙂 A zejtra sláva nazdar.

Na závěr jen ještě malá anketka zaměřená hlavně na vodáky a fanoušky – jestli se mi teda povede tu anketu zprovoznit, dělám to poprvý 😀 Zatim čau 😉

Tak fajn, anketa mi zobrazit nejde, může mi někdo říct, jak se to dělá? 😀 A pokud jde o otázku – preferujete barel nebo loďák? A proč? 🙂

Jo, btw, včera se mi stala hodně zvláštní věc. Byli jsme v popo, pak v hotýlku a nakonec v kfc, a na všech těch místech jsem zahlídla divnýho chlápka v obleku, jak se po nás kouká. Možná že kecám, ale dvakrát jsem ho viděla určitě – naposledy na pavláku při cestě domů. Šel vedle nějaký slečny směrem jakoby ode mě a mě napadlo, že už jsem ho dneska někde viděla. Měla jsem z toho divnej pocit.

Když jsem pak došla ke dveřím od baráku, škublo ve mně – ten chlápek stál asi tři metry ode mě a zrovna popobíhal (dost rychle) směrem ke mě a něco na mě volal (rozuměla jsem mu něco jako „Dobrý večer, potřeboval bych…“ a dál nevim, protože jsem byla vyděšená a neuvěřitelnou rychlostí jsem vymačkala kód a třískla mu s dveřma před ksichtem). Jako blázen jsem pak začala mlátit do vypínače, ale jako na potvoru zrovna nefungoval, a tak jsem musela jít chodbou potmě – byla jsem napitá, ale i tak mi docházelo, že je tu něco špatně a že to je celý až příliš podezřelý než aby to byl nějakej „hodnej“ chlápek. Pořád jsem musela přemejšlet, co by se stalo, kdybych si ho za sebou nevšimla nebo kdybych nestihla namačkat kód a proklouznout do bezpečí baráku, než ke mně došel. Tyhle myšlenky naštěstí zafungovaly jako rozptýlení od strachu z naší temný chodby – normálně bych se v tu chvíli posrala strachy, ale hrůza z toho chlápka zafungovala tak, že mi ta tma byla ukradená.

Vážně nevim, co to mělo znamenat, ale jsem ráda, že jsem to ani nezjistila. Bylo to vážně divný a odteď si budu dávat větší pozor, kdo je se mnou na ulici (mimochodem ta naše byla včera úplně prázdná, takže jestli by mi tam někdo pomoh, to je otázka).

Ráda bych předem upozornila, že jsem si vědoma existujících výjimek. Jakkoli generalizovaně tento článek vyzní, rozhodně si nemyslím, že to takhle vypadá „na všech frontách“. Takže si odpusťte komentáře typu:“Ale já třeba taková nejsem“. Fajn. Budu ráda, když mě odkážete na pár rozumnejch „růžovejch blogů“, ale nemusíte mě hned kamenovat informacema o tom, jak zrovna vy jste úžasný. Já vám to ostatně ráda věřím.

Nevidím žádnou diskriminaci v tom, že se do klubu nedostávají „Dívčí“ „blogy“ (u mě jsou tyhle káči všechno jinýho jen ne „dívky“, a pokud jde o jejich pablogy, uráží mě jejich řazení mezi pravé blogy, natožpak nápad jejich přičtení k dlouhému seznamu kvalitních autorských blogů na blog.cz). Přijímající mají plné právo vybrat si do klubu koho chtějí, a ti ostatní ať se zamyslí, kde udělali chybu, že si takovou poctu nezasloužili.

Vůbec mi nejde na mozek, proč by někoho mělo zajímat, jak se kdo cizí obléká, čím se maluje a podobně. Takový věci jsem řešila snad jedině u BJ Armstronga z Green Day, když jsem do něj byla takovej blázen, že jsem chtěla vypadat přesně jako on a používat stejný věci. Ovšem jaká je souvislost mezi napodobováním rockových hvězd a napodobováním náctiletý kozy, to mi uniká.

Slovo „autorský“ je ošemetný, ale samozřejmě jde hlavně o tvorbu. Že jste vyfotili sami sebe v novym triku, to je sice fajn, ale těžko se to dá považovat za tvorbu, nemá-li to teda aspoň nějakou uměleckou úroveň. A to tyhle fotky nemají. Stejně tak fotoromány nejsou o ničem, jsou dokonce ještě horší než ty z Bravíčka a to je co říct. „Móda 0.9“? Originalita nula nula prd.

O hezkosti těchto „slečen“ bych se hádala. Mně se nelíbí ani jediná z nich, přijdou mi až neskutečně povrchní, většinou se neumí vyjadřovat a nemají žádný hlubší myšlenky. Jen málokterá „růžová“ slečna na svůj blog napíše něco, co zaujme nebo co má nápad. To make-up nespraví.

Nejhorší na tom je, že svět se o nich nepřestane bavit, i když si tohle všechno uvědomuje. Pořád je budeme řešit a pořád se budou dostávat do časopisů a všelijakých článků, i když všichni vědí, že ve svém životě nic nedokázaly a že se proslavily spíš svou hloupostí a povrchností než čímkoli jiným. Všichni nad tím kroutí hlavou, ale všichni jim dál dělají reklamu a mluví o nich. Svět je holt divnej. Ještěže na světě existuje pár lidí, který stojí za to znát a číst, ještěže aspoň někteří mají v hlavě víc než piliny a dokážou se zamyslet taky nad něčim jinym než nad kroucením řas a pedikúrou. Pane Bože, díky ti za takový lidi a za to, že mám v hlavě mozek. Amen.

Je právě tolik, kolik je, a já si tu připadám jako ve výloze. Nemám garnýž, takže závěsy nebo záclony se prozatím nekonají. Díky tomu a díky faktu, jak dokonale jsem umyla okna, je sem teď nádherně vidět, takže voayeři odnaproti mají pré. Ale co je mi do nich, teď je to jenom já a můj pokoj, nic jinýho mě nezajímá 😀

Většina nábytku je na svém místě a na většinu jsem taky hned vyložila nějaký ty „zútulňovadla“, aby to tu nebylo tak prázdný. Neměla jsem síly na nějaký větší dekorování, ale hrozně nesnáším prázdný místnosti, nedá se v nich ani bejt, natožpak spát, a tak jsem se aspoň pokusila. Nejvíc se mi líbí parapet. Chybějící záclony mu poskytly tu výhodu, že je krásně vidět, a tak jsem se na něm hned trochu vyřádila a vytvořila takovej malej květinovej koutek 🙂 Mám tam uvadající slunečnici od mámy, která je pořád krásná (jako ta slunečnice, i když o mámě by se to dalo říct taky – mám dobrou náladu :D) a růže od Kláry, pak nádhernou kytku v nádhernym květináči a konvičku – dárky od našich, který jsem ještě dozdobila čínským amuletem a vznešeným motýlem origami – vzpomínkou na lepší časy. Dál tu mám vánoční hvězdu, která si pořád drží krásně tmavě červený listy, a kytku optimistku – dárek od Maude. Musím říct, že jí se na okně mezi kytkama líbí mnohem víc než někde na komodě. Tady je pěkně mezi svýma a na sluníčku, a to má  každej optimista rád 🙂 A taky se jí možná líbí, co vidí – krásně vymalovanej pokoj s příslibem dalšího zútulňování. Jen ten stůl kdyby nebyl bukovej, strašně mi to tu kazí. Ale co naplat, je to fakt dobrej stůl a já se ho zbavovat určitě nebudu.

Tak a to by bylo. Dneska mám tak akorát dost po třech dnech malovacího šílenství, a to ráno vstávám na chatu, kam se mi vůbec nechce. Hlavně proto, že tam budu muset tvrdnout do pondělka, a to se mi vůbec nehodí. Mám tady práce jak na kostele a místo toho budu dva dny čumět do zdi na chatě, kde bude guvno co dělat a určitě bude chcát. A pak budu mít jedinej den na balení na vodu, takže to bude naopak hrozně hektický, což nesnáším. Ale ono se to poddá. Musí 🙂 Zatím se tu mějte, hezkej víkend přeju a snad v pondělí naviděnou. Sayonara 😉

Zdá se, že už dneska budeme finišovat, takže pokud nedojde k nějakejm komplikacím, brzo vám sem jebnu pár fotek mýho novýho království. A že to byla královská pakárna (a ještě dneska bude), vytvořit ho. S malováním nakonec nebyly tak velký problémy, jak se čekalo – strop máma zvládla na jeden nátěr hned včera a nikde se nic neloupalo. Horší to je se zdma u oken, na nichž se neustále objevujou nový trhliny. Včera jsme je celej den odškrabávali, zamalovávali a zase odškrabávali, a když nám pak navečer popraskala celá jedna malá stěna, naštvali jsme se a rozhodli, že ji dneska odšrabeme celou až „na kost“, protože ty nánosy barev na ní už prostě nedrží.

Pokud jde o můj sen – mít aspoň jednu zeď tmavě červenou – kolem toho byly největší hádky. Pořád jsme se nemohli dohodnout, na kterou stěnu a odkud kam, pak jsme se vztekali nad ředěním, protože na krabici psali naprostý nesmysle, a nakonec jsem se nasrala, když táta podotknul, že je mu ta barva odporná a že jsem blázen. Jelikož mi to nepřestával opakovat, po chvilce mi došla trpělivost a prohlásila jsem, že už mi to je u prdele a když tam tak strašně chtěj mít bílou, tak ať si ji tam mají, že já tu stejně nebudu žít navěky a navíc je to jejich byt. Že mi chtějí udělat radost, je sice krásný, ale jakou radost z tý stěny asi budu mít, když vim, že se nikomu kromě mě nelíbí? Musím se pak pořád ptát, jestli to nakonec byl dobrej nápad nebo chyba. 

Ale konec dobrý, všechno dobré – ta červená stěna tam nakonec opravdu je a ačkoli zatím na ní jsou hrozný fleky, já myslim, že to bude fajn. Větší starosti mi dělá rozmístění nábytku – na modelu mýho pokoje jsem si navrhla snad stovku variant a všechny mají mouchy. Určitě musí existovat nějaký dokonalý řešení, ale zatím jsem na něj nepřišla, což mě trochu nervuje. A ještě chvilku nervovat bude, protože než se konečně dořeší, co uděláme se zbytkama starýho nábytku a co ještě budu potřebovat dokoupit, bude to tu asi pořád trochu nehotový. Ale na to jsem si koneckonců docela zvykla a musím říct, že kdyby se všechno dodělalo ihned, neměl by pak člověk co na práci – nebylo by co zvelebovat, co domýšlet, co vylepšovat. Takže vlastně můžeme bejt rádi, že se to tak vleče 🙂

Večer jsem byla přemluvena k návštěvě Karlosu. Měli tam zrovna akci, že do desíti hodin dávali křídla za tři pětky, a tak jsme se samozřejmě projevili jako správný Češi a v devět čtyřicet jsme naklusali na bar a každej si koupil třikrát 😀 Někdo to tam pak fotil, takže možná dodám fotku plnýho stolu křídel, který bychom za normálních okolností nevypili ani za celou noc, ale takhle jsme je do sebe nakopali docela solidně rychle – díky čemuž jsem tam taky vydržela cca do půl třetí ráno, ačkoli jsem předtím celej den blbla v pokoji. Nevim, jestli to bylo dobře. Během večera na mě přišla taková depka, že jsem se na jejího původce nemohla ani podívat. Pořád jsem jen v duchu přemýšlela proč mi to dělá. Ale přemýšlení k ničemu nevede. Kdybyste ho praštili do hlavy, nedojde mu, že se něco děje. Nebo ho to prostě nezajímá.

Dnešek je den D 🙂 Od sedmi ráno jsem běhala po bytě a vyklízela pokoj, a současnej stav je takovej, že celej můj život je nakupenej v předsíni, v pokoji zůstal jen klavír, stůl a skříň a je tam neuvěřitelná ozvěna. Taky jsme sundali závěsy a záclony, takže je to tam jako ve výkladní skříni. Práce na zdi zatím započaly jen sádrováním, malovat se bude zejtra. No, musim říct, že jsem z toho hodně rozčarovaná. Čekala jsem na to tak dlouho, že mě ani ve snu nenapadlo, jak rychle to můžeme mít odbytý. Ale nechval dne před večerem, ještě nemáme ani zdaleka hotovo. Přesto se už teď těším jako malej smrad, až to bude hotový a až si tam rozložím tu krásnou velkou postel a novej gauč 🙂 Slint, to bude zevlzóna 😀

Do tý doby se ovšem musíme pohybovat v poněkud znepohodlněnym prostředí, nehledě na to, že teď vlastně nemám žádnej kout, kam si zalízt – s notesem sedím v kuchyni a je to hrozně divný. Ze skříně jsem si vyndala nějaký věci, pro něž bych dřív nebo později potřebovala vlízt, a najednou mi došlo, že s nima nemám kam jít, že je nějak nemám kam dát. Divnej pocit. Ale má to i výhody – třeba jak si tu sedím u jídelního stolu, mám tu mnohem víc denního světla a taky mnohem víc přírody – koukám z oken do dvora. V neposlední řadě je to tu mnohem obydlenější než můj pokoj, takže je tu živo. A je to takový družnější. Práce na pokoji nás hezky stmelily a tím, jak všechen můj nábytek „vylezl“ z mýho doupátka, jakoby si všichni víc uvědomovali, kolik nás tu vlastně žije. Jak říkám, dneska je to trochu nepohodlný, ale určitě to bude v mnoha směrech přínosný. No ale teď mě omluvte, mám děsnej hlad a hawai pizza čeká 🙂

P.S.: Většina ilustračních fotek nevyšla nijak pořádně nebo na nich jsou příslušníci rodiny, které tu nehodlám zveřejňovat, takže snad postačí ten jeden fotofňuk 🙂

Nemáte někdy pocit, že život využívá až příliš mnoho momentů jako ideální příležitosti s váma vyjebat? Já už dneska mám dost, asi zase nějaký fleky na Slunci nebo co, jinak vážně nevim, proč by zrovna dnešek měl bejt tak na hlavu.

Ráno jsem měla vážnej rozhovor s tátou, z nějž vyplynulo, že máma je na mě nasraná za něco, co jsem si nevymyslela a ani za to nemůžu, a to prej čím dál tím víc. Pro jistotu jsem to ani nekomentovala, s tátou nemá smysl se hádat, ale ťalo to do mě – já se tu už rok snažim jako kretén, aby se něco pohnulo, a furt mi jenom hážou klacky pod nohy. Nikdo mi tu od mý matury neřek, že jsem třeba udělala něco dobře nebo že „to je dobrej nápad“ nebo naopak „blbej nápad, ale podpořím tě“. Prostě hovno. Asi si myslej, že mě to bůhvíjak baví, vést život tímhle neuspokojivým způsobem. Vůbec mě neznaj.

Nicméně rozhovory s tátou nejsou jen tak do větru, takže se učinila patřičná opatření a věci se daly do pohybu – konečně.

Pak jsem odjela na tu cottage, zahrát si – během tý doby mě bombardovala jedna smska za druhou, z nichž většina mi zkomplikovala rozvrh a že bych z nich měla nějak radost, to se říct nedá. Korunu tomu nasadila nějaká ženská, co mi volala, že jsem snad vyhrála v jakýsi soutěži (který jsem se nikdy nezúčastnila) a že v neděli v jednu se mám dostavit do Olšanky, kde mi zaplatěj čtyři obědy zdarma. Jako wtf? V podstatě jsem nabídku přijala, ale už teď je mi jasný, že se na to asi vyseru – předně proto, že mám na víkend jiný plány a nechci si je nechat měnit někym, koho ani neznám, kor když to beztak bude určitě nějakej podraz. Ale deptá mě to. Pořád si říkám, jak by to bylo bejvalo krásný, kdybych si nechala změnit telefoní číslo. To by byl klídek…

Po pár hodinách se naskytla možnost odvozu, s nímž by cesta domů byla určitě rychlejší než bez něj, a tak jsem po jistym váhání přijala. Během cesty ovšem došlo k menšímu nedorozumění, díky němuž jsem byla lehce přejeta autem 😀 Ne, tak vážný to zase neni, ale nějak nešikovně jsem vylejzala, zatímco se auto rozjelo, a protože jsem byla už způlky venku, zavrávorala jsem a pro jistotu z auta vypadla, aby mi neujelo i s druhou nohou. Přitom jsem se poněkud sedřela o silnici, ale nic vážnýho. Zkrátka odvoz za všechny prachy 😀

Moji zeď na facebooku zaspamovali gratulanti, kteří mi chtěli udělat radost s přáním zdraví a štěstí (zdá se, že obojího se mi nějak nedostává), od mámy jsem dostala obří slunečnici, která mi teď stojí ve vaně a naprosto nevím, kam ji mám dát, brácha mi dal budget tisícovku, ať si vyberu dárek (brousím si zuby na kapodastr, brusle nebo bongo) a mně je při tom všem pořád špatně od žaludku, jaký mám nervy. Těžko to vysvětlovat, rozepisovat se tu s tím nebudu, ale to není špatnou životosprávou, že nemůžu v noci spát. A to, že se někdy chovám divně, taky není prostě jen tak. Ale to asi svět kolem mě těžko pochopí.

Za nějakou hodinku mě čeká posezení s pár přáteli s Popocafepetlu a do tý doby se jdu nažrat a odreagovat se u bedny. Tentokrát snad bez promlouvání do duše, kterýho už bylo dneska dost. Dneska, teda v den, kdy bych měla bejt maximálně šťastná a nejvíc si užívat. Chjo. Happy fuckin‘ b-day to me.

Začínám se dostávat do potíží s orientací v čase. Deník si nepíšu, do diáře nezaznamenávám a facebook teď taky trochu ignoruju, takže vlastně vůbec nevim, co jsem kdy dělala. Ještě že mám ten blog, je to teď můj druhej mozek 🙂

V pondělí jsem, myslím, nedělala nic objevnýho. Aspoň o tom nevim – což ovšem neni žádná záruka.  Jen k večeru mě pan Božský vytáhl do čajovny, což byla zase jednou docela příjemná změna. Další informace jsou nezveřejnitelné 😀

V úterý jsme s Maude byly na nákupech – hned ráno jsme naklusaly do Palladia, kde nás zajímal především Albert (snídaně :D), drogerie (barvičky na vlasy) a galanterka – v tý měli takovej výběr bavlnek, že mi až oči přecházely a nedalo mi to – musela jsem se prostě zeptat, jen tak ze srandy, kolik by to stálo, kdybych vzala celej ten asi dvoumetrovej stojan 😀 Pani se na mě usmála a vytáhla jakejsi leták, podle nějž mají nějakou akci, že kompletní „kolekce“ stojí 15 000,- a k tomu že dostanu velkou dřevěnou skříňku (naprosto nádhernou, starobyle vyhlížející) 😀 Tak mi trochu zaskočilo, takovou akci jsem v životě neviděla, ale jako zajímavej nápad, proč ne. Kdybych byla o něco víc zazobaná, snad bych nad tím i uvažovala – už kvůli tý skřínce 😀

Chození po krámech nás ten den ale nijak zvlášť nebavilo, hlavně mně bylo nějak divně a dřela mě bota, takže jsme to nechaly na jindy a přesunuly se rovnou ke mně, nabarvit mi palici. To se neobešlo bez komplikací, jelikož moje vysněná zrzavá chytla do zářivě oranžova (příště se na ten peroxid fakt vykašlu) a bylo nutné přebarvit ji hnědým šamponem (díky bohu za prozřetelnost, díky níž jsem ho tu měla :D).

Na odpoledne a večer jsem pak měla nějaký plány, z nichž sešlo, když mi asi ve dvě odpoledne zavolala Klára, bývalá spolužačka, jestli prý počítám s večerním srazem lidí z Chorvatska (kde jsme byli asi dva roky zpátky). Ehm, no tak rozhodně s tim počítám a jsem na to nejvíc připravená, že 😀 Šla jsem teda rychle zrušit všechny domluvený věci (naštěstí jich nebylo zase tolik) a večer jsem dokonce i fakt dorazila do restaurace Na Kopečku, kde se sraz konal. A jsem tomu ráda, neboť to bylo milé a příjemné 🙂 Chvílema jsem teda lehce usínala – nevyspalost z předešlé noci se projevila a dvě piva mě zrovna taky nenabudily – ale jinak to bylo fajn. Trochu jsem to teda zabila v momentě, kdy jsem si objednala večeři a tou jsem se neuvěřitelně přežrala 😀 Na svou obranu musím říct, že to bylo prostě smrtelně dobrý (krůtí prsa v bramboráku, k tomu tatarka, chili paprička a trocha jarní cibulky) a že kdyby se někdo z přítomných uráčil mi pomoct, nemuselo by to bejt tak dramatický. Jenže nikdo se neuráčil (což popřelo všechny moje dosavadní představy o lidech – obvykle se vám na to vrhnou i když je nežádáte :D), a tak jsem to do sebe skoro celý nasoukala úplně sama a jen maličkej zbytek (už to fakt nešlo) jsem s lítostí dovolila číšníkovi odnést. Musim říct, že se vůbec nedivim, že mi je tak blbě – takový žrádlo bych si normálně dala nadvakrát. Nj, jenže to já ne, já se prostě musim přežrat k prasknutí. Pak jsem si radši dala už jen kolu 😀

Až o nějakou tu konverzaci později jsme se přesunuli ve zbylém složení (pár lidí se zdekovalo) ven na terasu, kde jsem si pak dala ještě jedno piviště a už mi bylo líp, i když vidina postele mě velmi silně táhla domů. Nakonec se mi nějak podařilo vydržet až do úplnýho konce, kdy jsme zaplatili (a nestačili se divit, že nic na lístku nezbylo – jsme dobrý XD) a pak jsme se pomalým krokem vydali směr Kačerov. Celá akce pro mě skončila v metru, kde jsem sice ještě jela pár stanic s jednou slečnou, ale prosimvás po takový baště po mně nikdo nemůže nic chtít, a tak jsme si pokecali už jen lehce. Usnula jsem pak, ani nevim jak.

No a dneska vstávám docela brzo, kupodivu. Asi hlavně proto, že včera večer jsem ve svym krku zaregistrovala jakýsi bílý fleky a hnána nemilou předtuchou jsem nemohla ráno ani dospat. Teď už je tam teda nevidim, což je ještě divnější, ale ono je to fuk, stejně půjdu brzo k doktorce. Jen mám trochu problém s tím nepsaním si diáře, protože teď naprosto netuším, kdy jsem brala který prášky a kdy jsem co vysadila. Jsem asi úplnej idiot, protože zrovna tyhle věci jsou dost důležitý a ona se na ně určitě bude ptát. Nehledě na to, že mě stoprocentně zjebe za to, že jsem vůbec něco vysadila – jenže jak já mám vědět, jak dlouho to mám brát, když mi ten pofidérní doktor nic neřekl? Dobrat celou tubu? To bych to žrala do Vánoc.

Je mi teď naštěstí docela dobře, tak doufám, že se to během dne nezhorší. Cca za dvě hodiny mám bejt na cestě na kapelní cottage, kde si s Maudětem chceme trochu zaběsnit. No, abych byla upřímná, vůbec se mi tam nechce jezdit. Je to strašně daleko a poslední dobou mě sere už i cestování mhd – a to je co říct. Ovšem hrát se mi chce, to zase ne že ne, takže pokud se do tý doby neozve nějaká přiblblá opice nebo tak něco, určitě jedu 🙂 Yellow label žije!

Zajímalo by mě, kde se ve mně bere ta vášeň pro nadpřirozeno, která mě spaluje už snad od dětství. Když jsem byla malá, hrávali jsme si s kamarádkama na to, že jsme víly, princezny nebo vílí princezny, a že máme bílýho jednorožce a že umíme mluvit se zvířatama a já nevim co ještě. Postupem času to u mě nabralo trochu jinej rozměr – snad s pubertou přišlo to zalíbení v mnohem temnějších věcech, ve všelijakejch záhadnejch bytostech se špatnou pověstí, ve vyvrhelích společnosti, co si to sami nevybrali. Nějakým způsobem jsem se s nima identifikovala a od toho momentu jsem si toužebně přála stát se jedním z nich. Mít nadpřirozený schopnosti, umět lítat, umět zabít – ne proto, abych to dělala, ale aby všichni věděli, že jsem nebezpečná, aby se mě báli. Jo, chtěla jsem, aby se mě svět bál a abych se mohla noc co noc utápět ve svý samotě, protože se to tak dělo i ve skutečnosti, jen bez těch zvláštních schopností. Toužila jsem získat ve světě nějaký místo, a kdyby to bylo za jeho hranicema, tím líp. I tak jsem byla outsider, tak jsem tomu chtěla dodat punc nadpřirozena.

Vážně si nevzpomenu na první zmínku o upírech, která mě potkala, ale myslím, že jeden z prvních impulsů byl Batman. On sám sice upír neni, ale rozhodně má co dočinění s nocí, s temnotou, samotou a netopýrama, což jsou fascinující stvoření, byť bych si je domů rozhodně nepořídila. Později si pamatuju, jak silně na mě zapůsobil Dracula 2000 a Underworld. V té době už jsem ale byla blázen do všeho, co s upíry souviselo, a vyhledávala jsem je všude – dokonce i nepatrná zmínka v Harry Potterovi, o setkání profesora Quirrella s upírem, mě nadchla. Samozřejmě že když se na scénu dostal Twilight, Queen of the damned, True Blood a Vampire Diaries, pustila jsem se do toho všeho jako hladovej upír do jehněte.

Nebudu se pouštět do recenzí na filmy a seriály, to kdyžtak později, teď mi jde hlavně o to, vyjádřit lásku a vášeň, kterou pro tyhle a další nadpřirozený tvory chovám. Jestli je to upír, vlkodlak nebo mantichora, všechny tyhle potvůrky ve mně vzbuzujou pocity, který odjinud neznám – je to zrychlenej tep, radost, adrenalin, spalující touha potkat je naživo a být ten „vyvolený“, s kým budou chtít mluvit o svym životě neživotě. Je to nekončící fantazírování, kdy si každej večer před spaním představuju, že jsem upírem v tomhle světě. Zvažuju možnosti a měním fantazie podle toho, jak si myslím, že by na ten fakt zareagovalo moje okolí. Předně – jak bych se chovala a jak bych vypadala čerstvě po proměně? Jak by vůbec vypadala ta proměna? Poznali by rozdíl? A kdyby ne, řekla bych jim to? Jak by se zachovali? Jak by se zachoval svět, kdyby se něco takovýho skutečně objevilo – kdyby se doopravdy našel upír, kterýmu funguje tělo i když je mrtvý? A co by bylo dál? Jak by se k tomu postavili mí přátelé, moje rodina, známí? Zabíjela bych lidi z hladu? Dokázala bych se s tím vyrovnat? Jak by vypadala moje věčnost, jak bych se dokázala koukat na to, jak všichni mí bližní pomalu umírají, a jak by se mi líbilo v budoucnosti bez nich? Zachovala bych si vůbec svou lidskost, když bych ztratila všechny, které miluju?

Je milion otázek, který bych na případnýho upířího zájemce o rozhovor měla, a asi to navěky zůstane mým snem, abych je jednou mohla položit a dostat odpovědi. Do tý doby mi nezbývá než válčit s realitou a věřit, že někde existuje něco, o čem nevíme, ale co je krásný a temný a kvůli čemu má tenhle svět smysl. V to já věřím.

Mimochodem, nejednou se mi zdálo, že jsem upír. Snad to bylo jen tou mou vášní pro ně, ale je to zajímavý, jelikož moje sny se velice často vyplňují. Že by? 🙂

Vzpomínám, jak jsem se před lety cítila ukřivděně, když jsem viděla ty nejmilejší a nejlepší kluky chodit s těma největšíma krávama a běhnama, zatímco já zůstávala sama a nikdo o mě nestál. Přišlo mi to nefér a toužila jsem po tom, aby prozřeli a pochopili, že ty krávy si je vůbec nezaslouží ale že někdo, kdo by je dokázal patřičně ocenit, sedí přímo tady. Nojo, chtěla jsem, aby se svět začal chovat logicky – čili tak, jak se to děje v televizi. Aby hodný kluci byly chytrý a chápali, že ta nána s falešnejma řasama jim za to nestojí, kdežto ta upřímná holka odvedle je strašně zajímavá. Aby se taky někdy kluk zamiloval do holky, aby jí házel kamínky na okno a přinesl jí kytku. Moje vnímání světa tehdy bylo tak naivní, že tenhle nesoulad realitou s filmovýma představama, který jsem o něm měla, mě ničil. V hlavě mi to hlásilo error a nedokázala jsem to pochopit. Bylo to špatně. Bylo to tak, jak to bejt nemá, a to bylo tehdy pro můj mozek i srdíčko nepochopitelný a nepřijatelný.

Dneska je ale o nějakejch deset let víc a já se hodně poučila. Přišla jsem o drtivou většinu těch krásnejch vizí a představ, a o některý z nich dost bolestivě. Byly momenty, kdy jsem nedokázala přestat brečet prostě jen proto, že jsem pochopila, jak to ve světě chodí, a že těch bláznivin je v něm mnohem víc, než jsem si kdy vůbec dokázala představit. V těch chvílích jsem věděla, že stojím teprve na začátku a že od tý chvíle celej můj život strávím v údivu a v nešťastnosti z toho, jak se věci mají. A nespletla jsem se. Ve světě se pořád dějou šílenější věci a člověk, byť by na to měl bejt zvyklej, nevychází z údivu, a pořád ho to přivádí k slzám, když kouká na zprávy. Snad je to ten můj vrozenej komplex spasitele, že si tak strašně přeju mít tu moc změnit to, snad je to prostě jen tím, že jsem tak dlouho žila ve svejch růžovejch představách, než si se mnou svět konečně vytřel prdel, ale mám pocit, že si na to nezvyknu nikdy.

Myslím, že ty otázky máme v hlavě všichni, ale nějak se na ně ani nesnažíme najít odpověď, protože v hloubi duše víme, že žádná není. „Tak to prostě chodí“. A my pořád chodíme po světě a ač jsme se za těch dvacet, třicet, šedesát let hodně změnili, pořád jsme stejní v jedný věci – pořád se ptáme – proč? Rozdíl je jen v tom, že tentokrát nám nikdo neodpoví.

Jen včera jsem po dlouhý době koukala na zprávy a bylo mi do breku. Tolik je toho špatně, tolik věcí je divnejch a smysl nedávajících. Tak strašně bych to chtěla napravit nebo aspoň udělat něco, co by k nápravě pomohlo, ale nevím co. Říkali mi, že cokoli si budu přát, můžu udělat. Ale jak? Jak má člověk zasáhnout do tak velkejch věcí, když nemá prostředky, nemá zkušenosti, neumí mluvit k masám? Co může jedna malá holka z velkoměsta udělat proto, aby se svět změnil? 

Česká republika má samozřejmě armádu. Nevim, kolik vojáků čítá, ale vím, že jen málokdy slyším ve zprávách něco o jejich využití. Třeba pokud jde o povodně, slyšela jsem o jejich zásahu jen v souvislosti s tím, že propůjčili pár vrtulníků. Ptám se – a dál? Viděla jsem už tisíce záběrů na nejvíc postižená místa, ale snad ani na jedinym se nemihnul voják, všude vidím jen pomáhající hasiče. A co vybavení armády? Nedávno běžela reportáž o tom, kolik miliard ročně nás stojí uskladnění letadel, tanků a další vojenský techniky. S celou Evropou se handrkujeme, kdo si od nás vezme jakýsi letadlový šunty, který si nemůžeme dovolit a který nikdo nechce. Jsem to jenom já, komu to přijde komický a nelogický? Proč si držíme tak drahou armádu, když ji v krizových situacích jen málo využíváme a její držení nás stojí tolik peněz? Hrozí nám snad válka, v níž bychom ji potřebovali? Nebylo by lepší omezit výdaje do nepotřebných věcí, zbavit se letadel, který nevyužijeme a vrazit peníze do něčeho smysluplnějšího?

Je to vidět všude kolem – lidi brečí, protože jim už potřetí nateklo do sklepa nebo protože jim voda strhla celej barák. Řada z nich běduje, že neměli barák pojištěnej a že přišli o všechno. Já se ptám – proč si kurva ten barák nepojistili, když viděli, co jim to způsobilo poprvý? Ano, pojistit barák v povodňový oblasti neni tak levný jako pojistit si ho někde na kopci, ale jde to a je to přece pořád výhodnější než když vám spadne barák na hlavu a vy máte prd. Samozřejmě negeneralizuju, ale myslím, že řada lidí si zbytečně stěžuje na něco, na co se mohli připravit aspoň tou pojistkou.

Další šílenost světa je, že zatímco u nás všechno devastujou nekončící deště a tisíciletá voda, kousek od nás hoří půl Ruska (teď asi kecám, nemám páru, jak rozsáhlý ty požáry jsou), který je totálně vyprahlý. V Rusku jsou v zimě zvyklí na třicet pod nulou a teď mají čtyřicet ve stínu! Chápete to? Sedmdesát stupňů rozdíl. To je jako by teď u nás bylo nějakejch šedesát nad nulou!

Asi nemá smysl rozebírat způsob, jakým drancujeme planetu. Je mi z toho do breku už dlouhý roky a dělám všechno možný proto, abych aspoň já šetřila prostředí, v němž žiju. Třídím, jak to jen jde, snažím se šetřit vodou a elektřinou (i když s tim kompem celej den zapnutym samozřejmě nejsem žádnej ekologickej andílek), jezdim mhd nebo chodím pěšky, nehážu odpadky na zem, prostě takový to ekologický minimum, co by měl dělat každej. A hlavně si udržuju kladnej vztah k přírodě a víru, že by se měli všichni pustit do rozšiřování jejího pole působnosti kolem nás, a ne naopak. Že by se měly parky zakládat a ne rušit kvůli novýmu golfovýmu hřišti, že by se měly lesy sázet a ne podřezávat (vzpomínám na reportáž o vandalovi, co motorovkou nařezal stromy a nechal je tak – toho byl zavřela do sudu s napínáčkama a pustila z kopce, ovšem až potom, co bych mu motorovkou uřezala ruce a zkopala ho do bezvědomí), a že stromy podél silnic by se měly vysazovat a ne kácet. Že někdo umře kvůli stromu u cesty? Já vám něco řeknu, ten člověk nezařval proto, že u cesty stál strom, ten člověk zařval proto, že jel jako prase. Takovýmu debilovi bych měla dávat šanci tím, že vykácím ten poslední zbytek stromů u cest, co nám ještě zbývá? Já říkám hovno. My bychom měli naopak vysazovat áleje, který jsme sami zničili, a ne přizpůsobovat už tak dost zničenou přírodu našim požadavkům – obzvlášť ne takhle na hlavu postavenejm. Až lidi přestanou jezdit jako hovada, přestanou umírat na silnicích. Do tý doby ať si třeba všichni pochcípaj, až na malý procento si to zavinili sami.

Jedna z věcí, co mě včera rozčílila nejvíc, byla informace, že vláda bude osekávat rozpočty hasičům – čili že vyžraný prasata, co si válej šunky někde na ministerstvu a pobíraj za to nechutný prachy a bonusy, budou brát peníze těm, kteří si narozdíl od nich můžou uběhat prdel, aby zachránili životy lidí, co je postihlo nějaký živelný neštěstí. A to ani nemluvím o dobrovolnejch hasičích, co z toho nic nemají. Namísto toho, aby vláda seškrtala svý vlastní rozpočty, bude brát tam, kde už pomalu ani není z čeho – viz lékaři, učitelé a další? Tohle že je nějaká spravedlnost ve světě?

Mám toho na srdci ještě určitě mnohem víc, ale prozatím nechávám myšlenku rozpracovanou. S notebookem se mi píše blbě a krom toho jsem se právě nasrala tak akorát, abych toho na chvilku nechala. Zatím je tu prostor pro vaše vyjádření. Budu ráda za vaše komentáře – co vám přijde šílený, co je nefér, co je podle vás špatně?