Rubriky
co se mi honí hlavou

Meditační deníček

Nedávno mi někdo ke čtení doporučil blogerku jménem Amber Rae z heyamberrae.com. Tak jsem ji prubla a po pár článcích jsem měla jasno a šoupla jsem ji do čtečky, protože jsem chtěla vědět víc. A celkem brzo se ukázalo, že se to vyplatilo.
Amber je schopná blogerka, prakticky okamžitě mě dokázala konvertovat z prostého čtenáře na komentátora, a i když jsem se kvůli tomu musela přihlásit na Disqus (nesnášim, když se musim furt registrovat do dalších a dalších sítí), stálo mi to za to. Ukázalo se, že Amber je taky mimořádně inter-aktivní – na komentáře poctivě odpovídá a je to holka zvědavá – ani nevim jak, a najednou si tam se mnou povídá a vyzvídá, jako by dvě kamarádky seděly v kavárně u stolu a tlachaly o svých zájmech.
Předevčírem jsem ji okomentovala článek o tom, jak nalákat múzu (článek pro všechny tvořivce, trpící občasnými krizemi). Řekla jsem jí, že mně asi nejvíc pomáhá meditace, a ona se hned optala, jak to přesně dělám. A tak jsem jí napsala pár základních tipů a e-mail pro případ, že bude chtít vědět víc.
V poslední době tohle dělám dost často. Nerada spamuju diskuze debatami, které jdou až příliš do hloubky, neřku-li pokud se tak úplně netýkají toho, o čem se psalo v článku. Možná si tím škodím, mohla bych ty svoje „moudra“ hlásat širšímu publiku, ale na druhou stranu, ono to fakt nemusí zajímat každýho, a takhle se to aspoň trochu vyfiltruje. S napsáním mailu si pak dá práci jen ten, koho to fakt zajímá, a s takovýma lidma je hned jiná debata, ten zájem je znát.
Anyway, to mluvení o meditaci mě přimělo k myšlence, že jsem už hrozně dlouho pořádně nemeditovala, naposledy jsem si takhle vyrazila v červnu, a to je dost smutný. Ne, že bych se denně trochu nepozastavila, nenadechla, neupřítomnila se, nemyslela na to, ale to není totéž.
A tak jsem si včera řekla, že je nejvyšší čas, a znovu jsem se prošla na „svou louku“. Je to vážně fajn místo, ale budu muset pouvažovat ještě o jiném, neboť tam bohužel po ovečkách zůstalo leccos nevábného a dost těžko se mi tam hledá flek, kam si sednout. Ale nevím, i tak to tam na mě má zvláštní vliv a prostě to je to správné místo. Nějaká energie, správné rozložení, nevím.
Ovšem meditace mi tentokrát vůbec nešla. Měla jsem pocit, že mám hlavu nějak moc plnou a že nějak moc jedu na autopilota a nevnímám – nejdivnější na tom je, že já to bezpečně poznám a uvědomím si to, ale i tak mám strašně moc práce se jakoby vzbudit a začít si zase věci uvědomovat. Přirovnala bych to asi k pocitu, kdy ležíte ráno v polospánku v posteli a víte, že ještě spíte, a že musíte rychle vstát, protože čas běží a vy přijdete pozdě, ale vám to prostě za prase nejde udělat.
Je to tak vždycky, když medituju po dlouhý době – jak se to necvičí pravidelně, tak se ten humus do tý hlavy začne vracet a člověk aby začínal znova. Chvíli jsem se snažila a nutila jsem se, a pak mě ty myšlenky přemohly. Zničehonic jsem si uvědomila, že mluvím. Nahlas. Bude to znít směšně, ale měla jsem jakousi vizi. Najednou jsem se ocitla v televizním pořadu, kde ten celý díl byl věnovaný mně a já jsem povídala a povídala – a mluvila jsem o meditování a jak mi to změnilo život a náhled na svět. Byl to takovej ten druh pořadu, co tam neslyšíte reportéra, kamera je prostě jen namířená na člověka, dřepícího někde na louce, hrajícího si prsty se stébly trávy, a člověk povídá a povídá, občas je tam střih, pohled do krajiny, a do toho pořád ty jeho duchovní kecy o tom, jak našel smysl života. Něco jako třináctá komnata Em Phoenix.
Když jsem si uvědomila, že to dělám, na moment jsem se zarazila. Řekla jsem si, ježiš, co blbneš, magore, ale zase, když to mysl potřebuje, proč ji nenechat. A tak jsem ji nechala a ještě dost dlouho povídala o svojí cestě k meditaci, o tom, jaká jsem bývala dřív, vzpomínala jsem na gymnázium a problém, co jsem měla s jedním profesorem, a přirovnávala jsem svůj vztah k němu ke vztahu k celému životu a osudu. Stejně jako jsem ve čtvrťáku našla s dotyčným profesorem nějaké příměří a přestala jsem se ho tak děsit a mít ho za zrůdu, co se mě snaží zničit, i na život jsem se po seznámení se s meditováním začala dívat o dost jinak. Už jsem neměla před očima představu neskutečně škodolibého, zlého „Boha“ nebo čehosi, co mě bombarduje jednou peckou za druhou, aby mě to dostalo na kolena. Přepnula jsem myšlení do jiného módu, přestala jsem se všeho bát a všemu se bránit a mnohem víc jsem se otevřela.
Ale o tom jsem nechtěla mluvit – chtěla jsem si to jenom poznamenat jako takovou zajímavůstku Z meditačního deníčku. Neoznačila bych to vysloveně za meditaci, spíš to byla taková interaktivní vizualizace, která narozdíl od meditace nechala myšlenky volně proudit a formovat se do slov, ale i tak mi to pomohlo trochu si tu hlavu vyčistit. Přišlo mi to trochu jako myšlenkovej klystýr a napadlo mě, že to neni vůbec špatná praktika. Někdy si člověk připadá jaksi nedoceněnej a hlavně jako že ho nikdo neposlouchá a že ty jeho kecy a životní příběh nikoho nezajímaj. Vykecat to imaginárnímu reportérovi mi přišlo kupodivu dost přínosný a uspokojivý, hlavně mi do toho neskákal a bylo to celý naprosto v mý režii.
Ono se mi při těch meditacích vůbec dost často stane něco zajímavýho, a v podstatě vždycky, když to dělám pořádně, dojdu k nějakejm neuvěřitelnejm myšlenkám, závěrům a uvědoměním o sobě samé, i o světě kolem mě. Na Tumblr se mi to teď dávat nechce, s tamějším blogem mám jiné plány, ale když to pověsim tady, snad mi to aspoň bude připomínat, že bych to měla dělat častěji. Už třeba kvůli tý múze a abych nasbírala víc zkušeností třeba do budoucích e-booků. Kdo ví, může se to hodit.
Rubriky
Z deníku au-pair

Jeden trochu chlubivej článek

Září? Jak jako září?? Kam se poděl ten tejden a půl od návratu z Itálie? Kam se podělo celý léto? A kam za chvilku pět měsíců v Anglii??
Čas mi teď neskutečně utíká. Takhle rychle mi snad ještě nikdy neběžel. A do toho mám trochu pocit, že nic nestíhám. Nejsem teda nijak uběhaná, ale jsem v Anglii skoro pět měsíců a ještě jsem nebyla v Londýně! Han-ba-mi! Normálně se stydim. A nějak to nechápu. To máme fakt tak málo času? Nebo jsme fakt tak unavení, že když už máme ten jeden volnej den, radši ho prozevlíme? Nebo se toho Londýna nějak bojíme?
Ale myslím, že už to nebude dlouho trvat. Jo nám konečně poslala peníze za červenec, a tak už se nemůžeme vymlouvat na to, že nemáme nic na anglickém účtě. Teď můžeme konečně koupit lístky do Londýna i letenky na říjen (ježiš, dyť to už je za měsíc!) a na Vánoce – a ty už jsou taky za chvilku. To je nářez. Proč to všechno tak uhání?
Jinak je všechno tak nějak v mezích normálu. Ashleigh nám ještě pořád dluží – teď už za dva měsíce – ale čím dál častěji slibuje, že už to určitě srovnáme, a předevčírem nám dala aspoň nějakou zálohu. A pak, u ní se ani tak nebojím, však nám neuteče. To mě spíš chytal nerv ohledně Jo, ale naštěstí to dopadlo dobře. Jen panu M. poslala o hodinu peněz míň – přesně o tu hodinu, o níž jsme se koncem července tak dohadovali. Ona tvrdila, že pan M. jednoho dne musel odejít o hodinu dřív, neboť ona přišla domů a už tam nebyl (a dřív nepřišel, neboť v té době tam ještě byla a zdravili se), pan M. tvrdil, že to je nesmysl, vždycky totiž dělá čtyři hodiny, čas si kontroloval, a ke všemu má alibi – fotografii z jejího dvorku z doby, kdy už podle její výpovědi neměl být na místě. O té fotografii jsem jí psala do mailu a křižovala jsem se, že pravda je jistojistě na jeho straně (já u toho nebyla, tak k tomu nemám za sebe moc co říct), a že ať se pořádně zamyslí, jestli se nějak nemohla splést v čase. Ale nevím, asi došlo k nějaké trhlině v časoprostoru, ona si je prostě jistá, že má pravdu, a fotka je asi jen náš pokus okrást jí o těžké peníze, nebo co. Nevím. Snad se to ještě nějak dořeší, není to příjemná situace a nic tomu nepomáhá, že jsme se už měsíc neviděli.
Když je řeč o fotkách, střihla jsem si u Ashleigh takovou malou „brigádku“ zadarmo. Nechala si letecky vyfotit dům a přišla za mnou, že by ty fotky potřebovala trochu upravit. Tak jsem si mnula ručičky, jak ji ohromím věcma jako kontrast, saturace či přidání světla (musíte si ji představit jako člověka, který neumí ani otevřít obrázek dvojklikem), a ona ukázala prstem na dokonale vysušené části zahrady s totálně vydřenou trávou, a že prý by chtěla, aby to bylo zelenější. Tak jsem se na chvilku zarazila a jako co na to říct 😀 To si myslí, že si tam tu trávu vymyslím? Když tam neni, tak jak ji tam mám asi dodělat? A to si ten pitomej barák nemůže nechat vyfotit, když je všechno v květu a na jaře?
Měla jsem samozřejmě nějakou základní představu, jak na to – tu trávu tam musíte odněkud zkopírovat. Jenže kde vzít a nekrást, když na tom obrázku jsou jen dvě mrňavý místa s tou správnou trávou? Louky vzadu se mi nehodily.
Ale pan M. mě nějak nakopl. Koukal mi do toho a netrpělivě radil, a já si uvědomila, že to chci dokázat. Hrála jsem si s tím tak dlouho, až z toho vzniklo tohle:
Ne, nejsem profesionál. A neni to dokonalý. Nemám Photoshop, a i kdybych měla, naprosto bych s ním neuměla. Ale mám svoje fígle a díky panu M. jsem v sobě našla i touhu to nevzdat a fakt to dokázat. A nakonec mě samotnou totálně dostalo, že to šlo.
Ponaučení jsem si z toho odnesla několik. Předně, že všechno jde, když se chce. Dál, že i když nemám ten PS a určitě bych o sobě netrvdila, že jsem nějakej umělec s fotkama, zjevně mám nějakej skill, kterej asi fakt nemá úplně každej.
Když člověk vidí, jak to ty Angličany posadí na prdel, a že to je něco, za co by jinak platili docela těžký peníze (Ashleigh původně chtěla volat kamsi do fotostudia, jestli by s tím něco nemohli udělat, a to by se zcela jistě nedoplatila), tak si říká, že by se v tom světě vlastně vůbec nemusel ztratit. Jsou to totiž přesně tyhle maličkosti, tyhlety schopnosti, který umíte jen o trochu líp než ten úplně neschopnej člověk, na kterejch je třeba stavět. Nemusíte bejt profík, nemusíte to udělat dokonale, ale jestli něco jen trochu umíte, tak potřebujete akorát najít někoho, kdo to neumí vůbec a nemá trpělivost se to učit – a Ashleigh je pro mě důkaz, že takový lidi pořád ještě existujou. Vždycky jsem si myslela, že takový základy má dneska každej a že každej už dneska umí to či ono, a že takovou věc nikdo neocení, ale vono prd. Vždycky se najde někdo, kdo nebude mít čas a nervy se to učit a prostě si v klidu zaplatí člověka, kterej ten skill má – vás. (Panu M. například A. slíbila nějakou sumičku za práci s jejím exterňákem, na němž má bordel)
Usilovně přemýšlím i nad dalšími skilly, které mám a které by se daly zpeněžit, například se s panem M. smějeme (a žasneme) nad účtenkou z kadeřnictví, kterou nechala Ashleigh povalovat v kuchyni, a tak jsme mohli nakouknout. Takový částky, co tam vyplázla za celou rodinu – v případě Nigela namátkou asi čtyřicet liber jen za napajcování nějakym sajrajtem proti lámání vlasů – to jsem neviděla. A pořád mi tak leží v hlavě myšlenka, že jsem jí fakt měla říct, že taky trochu umím stříhat, a že bych toho Bauxe snad i zvládla. Jasně, nebyla jsem si tím jistá, nemám s tím stříháním druhých lidí až tak velký zkušenosti, a možná by to nedopadlo až tak dobře, jak to má od kadeřnice. Ale rozhodně by mi za to stačilo míň peněz. Nanejvýš za dvě hoďky bych měla ošmikanou celou rodinu, a pak bych celej tejden nemusela pracovat.
V posledních dnech mi hlavou lítá celá spousta myšlenek v tomhle stylu, to je z velký části i vlivem těch fantastickejch debat v Puttytribe. Mimochodem, už jsem to nemohla vydržet a napsala jsem jednomu chlapíkovi z PT teamu kvůli affiliate odkazům, co mi tu nejdou zprovoznit. Původně jsem myslela, že je to vina Blogu, ale ukázalo se, že mi nefungujou ani na vlastní doméně. Jon – to je ten chlapík – mě uklidnil, že to asi vážně nebude u mě, neboť jemu taky nefungujou, a poslal mi návod, jak bych to mohla obejít ve WordPressu. Tak jsem slíbila, že se na to mrknu, ale počkám si hlavně, až ty kódy opraví, jestli to půjde dát i sem. Pořád se z mnoha důvodů snažím zůstat na Blog.cz a ještě neodcházet. Ještě mě to tu baví.
I když zase jednou smutním nad tím, že tu nelze zprovoznit štítky. Například tenhle článek je tak napůl z deníku au-pair a napůl myšlenkárna. Házet to jen do jedný rubriky je omezující a děsně nešikovný :/

Takže hlavně se toho nebát a jakmile se vám podaří najít někoho, koho je možné ohromit něčím, co jste sami nepovažovali za nic převratného, máte potenciálního zákazníka.
A ještě jeden tip pro dnešní den – máte xy profilů po všech možnejch sítích, který byste rádi uzavřeli, ale nemáte nervy prokousávat se jejich stránkama a hledat návody, jak ty profily přesně zrušit? (Přiznejme si, většinou to maj dost dobře schovaný, abyste to neměli snadný). Mrkněte na justdelete.me a užívejte 😉
Rubriky
Z deníku au-pair

Užitečný článek

Vracíme se zpátky k běžné anglické rutině. Od středy se můžu užehlit, uluxovat, ušudlat a vůbec si jinak uběhat prdel, ale hlavně teda toho žehlení byla nepředstavitelná hromada a obzvlášť tu a tam se objevivší nové kousky z Itálie ve mně znovu a znovu vyvolávaly rozporuplné pocity: smutek, že jsou na světě takoví lidé, co bezhlavě nakupují, nakupují a nakupují, ačkoli už tak žijí v nechutném nadbytku (a stěžují si na peníze), radost, že já taková nejsem, a zase smutek, že nemůžu vylézt na nějaký kámen, vykřičet do světa, že to je špatně, a všechny tak instantně napravit. Já vím, zase ten spasitelskej komplex. Nemůžu si pomoct.
U Jo jsme zatím nebyli. Ve středu mi neodpověděla na smsku, tak jsme tam nejeli, a včera se nekonala ani Sally – pršelo. Jo mě začíná znervózňovat, ještě nám totiž nezaplatila za červenec. Začínám z toho chytat nerva. A taky Ashleigh nám dluží už za dobrej měsíc. Všechno se to kvůli tý Itálii nějak pomotalo. Nemůžu se dočkat, až to bude srovnaný. Aspoň že Victoria se dneska konala bez problémů a příjemně to uteklo.
Poslední dobou se hodně zabývám studiem tématu „úspěšný blog“. Hltám obzvlášť Corbetta Barra – přihlášením se k odběru jeho newsletteru jsem mimojiné získala přístup k nepřebernému množství dost užitečných videí a celé řadě e-booků. A znovu a znovu se utvrzuju v tom, že celé to blogování má vlastně smysl akorát v tu chvíli, kdy to přináší něco čtenářům, a to něco by mělo být užitečné, a tím myslím skutečně užitečné. Je hrozně fajn číst si cizí blogy plné příběhů jiných lidí, s nimiž se dokážete nějak ztotožnit nebo se do nich vcítit a hned máte pocit, že nejste na tom světě sami a že někdo jiný má taky bláznivý život, možná ještě bláznivější než vy sami. To vždycky pomůže. Zoufalý tvor musí najít ještě zoufalejšího, pak je šťastný, jak se praví v mé oblíbené Disneyovce.
Ale není to málo, Antone Pavloviči?, ptá se mé nitro – a vlastně už se ani neptá. Ví, že to JE málo.
Číst cizí blogy mi vždycky jakoby pomáhalo. Narážet na lidi, co to mají stejně. Mít se s kým srovnat a identifikovat, mít konečně nějaký důkaz, že nejsem jediný zoufalec na celém světě, komu se něco nedaří. Ale teď po letech si začínám uvědomovat, že to bylo právě jen jakoby, bylo to spíš jen takové chlácholení, které samo o sobě nemělo žádný zásadní vliv na můj život. Co mi skutečně pomohlo, byli blogeři, co mě nemilosrdně poslali do prdele s mým věčným stěžováním si. a hledáním ultimátních rad. Co mi okamžitě řekli, že jsem máslo a lůzr a že jestli chci něco v životě dokázat, ať zvednu zadek od počítače a jdu něco dělat.
Stačilo tak málo, abych si uvědomila, že už u toho kompu sedim pěknejch pár hodin a že bych místo toho mohla dělat něco užitečnějšího a hodnotnějšího. Mohla bych jít umejt nádobí, zamést, vybrat kočkám záchod, dát si pořádnou večeři, naložit se do vany a trochu se zrelaxovat, jít si sednout vedle k našim, otevřít knihu, zapálit si svíčky, kreslit si, zašít si děravý kalhoty, k nimž se nemůžu už měsíce furt dostat, protože furt sedim u toho kompu a čtu si o tom, co dělá někdo jinej.
A tak jsem si dala takový malý předsevzetí, nebo spíš jsem si prostě řekla (nemám ráda to slovo „předsevzetí“, tak nějak automaticky z něj mám už dopředu pocit, že se mi ho nepovede dodržet, nevim proč, nemáte to taky?), že se odteď vynasnažím do každýho článku dát něco fakt užitečnýho, co vás na chvíli odkope od monitoru nebo vás to aspoň nakopne ke koukání do něčeho užitečnějšího než je cizí žurnál.
Dnešní tip? Nečumte do Facebooku a radši si stáhněte dokument zvaný Sound City. Já vim, když se řekne dokument, má kdekdo bílo před očima, ale fakt, nebraňte se tomu a pusťte si to. Kdo máte trochu zájem o hudbu a hejbe s váma rock a taková ta poctivá rockenrollová životní filozofie a jména jako Dave Grohl, Rick Springfield, Paul McCartney, Trent Reznor, Nirvana, Neil Young, Fleetwood Mac, Johnny Cash a další, bude se vám to líbit. Je to luxusní na poslech, plný fantastickejch hudebníků, božích hlášek a srandy a zároveň je to dojemný a prostě vůbec, má to všechno.
A taky si očekujte toho Corbetta. Třeba vám to dá pár nápadů pro vlastní blogy.
A pak si jděte dát pořádnou koupel nebo tak něco, nebo prostě jenom vypněte ten komp dneska o něco dřív a jděte spát brzo. Ať z toho života taky něco máte.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Když je jinde tráva zelenější…

…dá se vrátit a přitom zůstat v rozjezdu?
Tak už jsme zase „doma“. Proč ty uvozovky? Pod vlivem narozeninových přáníček, došlých z Čech, si uvědomuju, že se mi vlastně docela stýská. Že čím dál tím častěji, byť ne úmyslně, myslím na svou postel, na vínovou barvu stěny ve svém pokoji, na strakaté povlečení a polštáře, na který se chytaj žmolky chlupů, na nábytek z Ikey, na květináč s ožranou dracénou a taky ten plastovej s kytkou, co nevim, jak se jmenuje, na svý marný snahy pěstovat vánoční hvězdu, na svou knihovnu a knihy v ní, na plány, které s tím pokojem ještě mám a zatím jsem je neuskutečnila. Na pytle starýho oblečení, který se mi sice před odjezdem podařilo za pomoci Mauďátka nafotit a naloudovat na Votočvohoz, ale jelikož o ně v podstatě nikdo neprojevil zájem a už je to čtyři měsíce, Votoč mě laskavě informoval, že je odstraňuje z katalogu a ať to příště zkusím s lepšíma fotkama.
A tak se mi hlavou začaly honit nápady na to, co s tím vším oblečením udělat dál, jenomže tam nejsem, abych je realizovala, a to mě štve. Některé věci se z to do listu odškrtávají neskutečně obtížně a trvá to věky. A já se bojím, abych se zase nevracela do toho samého světa, do toho samého života plného nedořešených věcí. Když jsem tady v Anglii, žiju. Dělám věci. Jsem plná nápadů a nic mě tu nestahuje zpátky. Nikdo za mnou nechodí s neustálýma připomínkama, vzbuzujícíma ve mně pocit naprosté neschopnosti, méněcennosti a podřadnosti, po letech získávám zpátky sebevědomí a mám klid. Dnes a denně si lámu hlavu nad otázkou:“Jak to udělat, abych si tohle mohla ponechat i při životě v České Republice?“
Jde to vůbec? Žít v ČR a být skutečně šťastný a spokojený, bez té hořkosti někde vzadu na patře, bez vzteku a neustálého pocitu svázaných rukou?
Přijde mi až neskutečné, jak snadné je zbavit se pocitu rozčílení z politiky a ze všech těch neustále projednávaných, čím dál větších svinstev a příkoří, jakých se na českých občanech dopouštějí „ty svině nahoře“. Utekla jsem před tím do Anglie a jako bych to vypnula jedním stiskem čudlíku. Tady nikdo politiku neřeší. Ani jedinkrát za ty čtyři měsíce se tu nikdo nezmínil o politice. Žádné zprávy o dalších daních, zvedání cen a klesání důchodů, jen jedna jediná informace o „těch nahoře“, a sice že se narodil malej princ George a že jsou z toho všichni rozněžnění jako by civěli na právě narozený koťata. Přijde mi to úplně absurdně nádherný. No jen si to zkuste představit, žít v zemi, kde se vás takový věci jako politika naprosto netýkají, je to, jako by vůbec nebyly, a vy se tak můžete věnovat úplně jinejm věcem než zoufalýmu se vztekání nad dalším zdražováním a argumenty ve stylu:„Proč zdražujeme známky? Protože se zdražuje i všechno ostatní, tak samozřejmě poštu zdražíme taky“.
Dzkkk. Grrr. Hhhh! Co je to doprdele za stát?!
Nedovedu si představit se tam vrátit a znovu v tom žít. Znovu se denně nechat ubíjet tím kocourkováním, co už dávno před lety překročilo hranici úsměvnosti, znovu se ráchat v oceánu beznaděje a nulových vyhlídek na jakékoli zlepšení a na to, že by se svět mohl konečně začít chovat normálně. Přijde mi to neúnosné. Nezvládám to. Musela jsem tomu utéct na jiný kontinent, protože už před lety jsem zažila pocit, že to jde jinak, a musela jsem si ho připomenout, abych se nezbláznila. A ono to tu fakt je. Pořád je to tady, pořád je tu tahle jiná dimenze nebo co to je, kde to prostě jde jinak a fakt se tu dá úplně normálně žít a zabývat se jinejma věcma než s čím zase ten podělanej stát přijde tentokrát. Jasně, taky mi tu je z lesčeho na facepalm a kor jako au-pair si užiju s mentalitou Angličanů leccos, ale stejně je to tu všechno úplně jiný a mnohem jednodušší, a to vůbec nemluvim o nakupování.
Stýská se mi ovšem po rodině. Hlavně po babičce, ani nevím, proč. Mám strach, aby se jí něco nestalo. Mám takovej zvláštní náhled na život, díky němuž neustále myslím na všechny možné evetuality, které by se mohly stát. Sednu do auta a okamžitě si představuju, jak to do něj napálí nějakej ožralej magor a já už nikdy nedojedu. Jak bude v mym nekrologu stát:“Zrovna jela zpátky z dovolené a už nedojela“. Nebo jak si budu do konce života vyčítat, že zatímco já si tu žila, někomu doma se něco stalo a já už nikdy nebudu mít šanci se s ním rozloučit. Br. Jsou to takový chmurný myšlenky, ale na druhou stranu jsem za ně ráda, neboť znamenají, že jsem se skutečně naučila žít tady a teď a že plně chápu pomíjivost věcí, díky čemuž je taky dokážu nebývale naplno ocenit. Možná jsem někdy až moc patetická, ale na druhou stranu, může být člověk vůbec dost patetický, když jde o něco tak prchavého, jako život?
Snad jsou to zase ty moje špatný zkušenosti, díky nimž se bojim, abych něco znovu neprošvihla. A hrozně moc zvažuju, jak využívám čas, který mi byl dán, a jestli dělám maximum toho, co bych mohla.
A taky hodně myslim na svoje kamarády a na všechno to živý, co jsem tam nechala a co stálo za energii. Co mi chybí a co chci zase zažít. Místa, na který se těšim, až je zase po roce navštívim. Přivítací párty, na který všechny zobjímám, až se z toho zadusej. Dárky, co dovezu (a nebo taky ne, taky kdo by se s tim měl furt tahat, bando krkavčí! :D) a radost, co uvidim, až se vrátim, protože nemálo lidí bude fakt rádo, že jsem zpátky, a to mě k breku dojímá. Zkoumání, co se změnilo a co je pořád stejný. Zjišťování, že jsem toho snad zase tolik neprošvihla, a čumění na některý věci, co se změnily až moc.
A pak zas přijde ten moment. Moment, kdy se mi zase vrátí ty všechny český pocity, beznaděj a otázka:“Co dál?“, která pro mě v ČR pořád nemá odpověď. I když se budu držet vlastních rad, a jelikož si neumím představit žádnou práci, kterou bych fakt chtěla dělat (a která by tam byla sehnatelná), najdu si zase něco na „prozatím“, přičemž se budu moct věnovat třeba psaní, šlo by mi to tam stejně jako tady? Bylo by to vůbec o něčem? Mám pocit, že asi vážně budu muset pokračovat v cestování a zkoušení vlastních limitů. Budu muset následovat pana M. na Nový Zéland nebo do Ameriky, kamkoli se rozhodne jet, prostě proto, že v Čechách na mě nic nečeká. Zábava možná. Rodina, jo, fajn. Přátelé, na nichž mi opravdu záleží a nerada je nechávám „bez dozoru“. Ale pořád mi nedá spát myšlenka na pasivní příjem, na life coaching, na užitečný obsah, na e-booky, které udělají díru do světa, na inspirování lidí, na pomáhání, na dělání něčeho důležitého, čím změníte životy a svět. Mohla bych něco takového dělat z ČR? Co by na tom jako bylo inspirativního?
Těším se domů, na malou chvilku. Do svýho doupátka, který jsem si upravila. Ale mám pocit, že se budu muset zase hodně rychle odrazit a vystřelit někam dál nebo plynule navážu na svoje šílenství před odjezdem a nedojde k žádnému výraznému pokroku. A navíc to nebude stejný. Na to, až bude to doupátko opravdu moje a podle mých představ, jsem už čekala příliš dlouho a teď, když už je mi čtvrt století (ježišikriste), se nehodí, abych se v něm tísnila s dalšími osobami, s nimiž jsme si pili krev už víc než dost dlouho.
A ještě pořád toho tolik nevím. Už tolik jsem toho přečetla, už tolik věcí si ujasnila, a pořád mám pocit, že jsem teprve na začátku cesty k pochopení své vlastní úlohy na tomhle světě. Ještě musím hledat dál a sezením doma na prdeli to nenajdu.
Kdoví, kam mě ty nohy ještě ponesou.
„When the grass looks greener on the other side of the fence, it may be that they take better care of it there.“ (Cecil Selig)
Rubriky
Z deníku au-pair

„Dovolená“ se chýlí ke konci. Potřebovala bych nějakou skutečnou.

Je sobota. Zírám do hor a snažím se vyčistit si hlavu, ale moc mi to nejde. Mám ji plnou otázek a vzteku na Ashleigh.
Angínu už jsem přechodila. Nakonec jsem se obešla bez antibiotik, pomohl asi čas (trápila jsem se s ní celej tejden) a taky heřmánkovej čaj s medem, kterej kdybych měla dřív, možná bych si i leccos ušetřila. Stopangin byl dobrej jen zezačátku, pak nějak začal stávkovat a už nic nezmoh. Za zdejší napodobeninu Strepsils jsem dala šest euro a fungovalo to přitom míň než hallsky, a brufen přestal zabírat tak po dvou, třech dnech, takže ten zbytek jsem si užila v bolestech a… no, v angíně.
A aby toho nebylo málo, v pondělí se k tomu přidal zánět spojivek. Naštěstí pro mě, Baux ho prodělal jen pár dní přede mnou a Ashleigh mi na mé požádání věnovala jeho kapky, který mě z něj vykurýrovaly prakticky ihned, takže mě to trápilo jen nějakej den, dva, a hlavně po ránu, kdy jsem se budila s totálně slepeným okem, což nebylo příjemný.
A naše rodinka dokonale zapomněla na moje narozeniny. Pětadvacátý. Po pěti letech číslo, na němž mi i celkem záleželo.
A hned po angíně a zánětu spojivek, když se mi konečně začalo blýskat na pár fajn dní, jsem to dostala a nemůžu se tudíž koupat. A do toho samozřejmě zase bolesti.
Připadám si jako feťák, prakticky celý tři tejdny do sebe pěchuju brufen a další utěšovadla ve snaze zbavit se těch či oněch bolestí, a tak místo abych si tu dopřávala příjemnej detox horskym vzduchem, je mi nějak čím dál tím divněji, protože to nemám ráda, takhle si zasírat organismus. Ale bohužel nejsem z oceli.
Celou tu dobu si říkám, ještě že mám pana M.. Díky němu se to tu dalo přežít, i když to pro mě v podstatě skoro celý stálo za houby, aspoň někdo měl starost a skutečně se zajímal a taky nezapomněl a na moje narozeniny mě potěšil vymodleným dárkem, pro nějž jsem chodila slintat do Claire’s v Crawley už od května (a v podstatě jsem to chtěla už několik let), krásnýma cibulkama na řetízku. Omylem mu místo stříbrných poslali ty bronzové, tak uvažuju, že bych si je při příští návštěvě Crawley vyměnila (prý to jde), a nebo taky ne, možná si je nechám jako památku na Itálii. Uvidíme.
Celkově mám z toho pohybu zvláštní pocity. Lidi tu za moc nestáli – minulá parta s Davidem, Nicolou, Georgem, Eve, Megan a Ericem byla o sto procent lepší a cítila jsem se tu s nimi jako něčí známý, přivedený do nové skvělé party. Teď si tu připadám jako xté kolo u vozu a moc nepomáhá, že jsme na tom s panem M. stejně, pořád je mi z toho smutno, že se o nás Ashleigh tak málo stará a že to tentokrát stálo za prd i co do lidí.
Prakticky každej večer z druhý poloviny pobytu se jezdilo do restaurace na večeři – bez nás. My dojídali zbytky. Nebyli jsme na člunu, nebyli jsme v cukrárně, pana M. vzala jen jednou na zmrzlinu a nás oba jednou na nákup, abychom pomohli a aby nejela sama, protože se tu hrozně bojí řídit (pravá strana jí nesedí), několik večerů jsme si nemohli jít lehnout, protože jsme hlídali caparty, a i když by se v klidu ohlídali sami (prokrindapána dyť už jsou to velký děcka!), přece nemůžou bejt dětičky o samotě, a tak jsme šli spát až kdovíkdy a ráno jsme si zase vyposlechli, že musíme vstávat dřív, protože v devět už musí být všechno ready, všechny židle na terase připravené a opentlené polštáři, které se bůhvíproč na večer uklízí, všechna lehátka u bazénu nachystaná, bazén odrolovaný, terasa zametená, nádobí od večera (převážně tuny sklenic od vína) umyté a uklizené, zameteno, polštáře na gaučích načechrané a vůbec všechno připravené na to, aby mohli všichni scházet dolů do naklizeného a hned to zase všechno zaprasit a zpřeházet.
A do toho tuny žehlení mizernou žehličkou, která nespolupracuje. A žehlení furt dokola, protože i když se tu party lidí vystřídaly jen tři, každodenní přesuny lidí z pokoje do pokoje si vynutily každodení přestílání dokonale čistých, jednou použitých postelí, a všechno to ložní prádlo se samozřejmě muselo vyprat, vyžehlit a znovu navléct… no ještě že aspoň Baux si dal s tím pomočováním postele pokoj. Udělal to několikrát zezačátku a pak už klid – nebo jsem to možná nepostřehla, protože se to o starala Ashleigh. No, aspoň o něco.
Snažím se držet si klid, s nímž jsem to zvládala celou dobu, ale přestává mi to jít. Už mě totiž vážně nebaví, že když mám poprvé a dost možná naposledy možnost prožít tři týdny dovolené v Itálii, posere se mi zdravotně skoro všechno, co se posrat může, a tak jediné, co z toho mám, je pár unylých fotek, při pohledu na něž si vzpomenu tak akorát na to, jak mě bolely oči a jak jsem byla unavená z toho, že jsem si ani nemohla jít pořádně lehnout, když jsem furt musela za někým běhat, umývat sklenice a natřásat polštáře, aby za mnou nemusela pořád chodit a připomínat mi to (to ona ráda).
Snažím se meditovat a připomenout si vděčnost za to, že mě sem vzala, ale nějak se mi jí nedostává, tím spíš, že jsem doběla rozčilená, že z původních dvou týdnů, na něž jsme sem jeli, se nějakou záhadou staly tři, a nikdo to nijak nekomentoval, nikdo nám to vlastně ani neřekl a já tomu za prase nemůžu přijít na kloub. Prostě byly dva týdny pryč a o odjezdu se pořád nemluvilo, tak jsem to naťukla a bylo nám oznámeno, že za týden. Tečka. A neuděláš nic.
Říkám si, nebuď blázen, buď ráda, že tu jsi, a využij toho nejlépe, jak to jde, ale mně to prostě nejde. I když jsem ráda za šanci sedět pár hodin na terase jen s notesem a výhledem do hor, když zase jednou vypadli nakupovat, v kudle se mi otvírá kapsa při pomyšlení, že oběd jsem si musela vylovit z odpadkového pytle, protože tady nic moc jiného nebylo a těm těstovinám prakticky nic nebylo, jen se rozhodla, že už je nechce, zatímco celý zbytek osazenstva si tu denně hoduje po restauracích, pizzeriích, vinárnách a podobně. Nevím, jestli jim to závidím. Ani snad ne. Měli jsme se tu s panem M. o těch příjemných opuštěných večerech docela dobře, hlady jsme netrpěli a dopřávali jsme si i kapku vínečka nebo dobře chlazeného Budvárku z Coopu. Ale je mi to líto, že se o nás tak málo starají. Člověk se bál, že po tom poměrně odloučeném způsobu života, co jsme doposud vedli jakožto au-pair couple v podstatě live-out, bude náročné zvykat si na to, že máme být členy rodiny. A ono je to nakonec spíš tak, že jsme pořád live-out, jen jsme nuceni bydlet in a od rána do noci bejt furt ready a po ruce. Je to prostě divný. Neskutečně se těšim zpátky do Anglie.
P.S. Koho z vás baví sledovat moje kibicování pod příspěvky do Designérského Pranýře, možná vás bude zajímat i dnešní speciál s hostem 8) Kdopak tím hostem asi je…
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pět a dvacet

Když je člověku pětadvacet, skoro si to říká o pořádnej bilanc, ale já úpřímně řečeno necítím potřebu důkladně rozrýpávat celou svou minulost a zvažovat, co za to stálo a co ne. Cokoli mě potkalo, cokoli jsem zeslonila i cokoli se mi povedlo, mě vedlo přesně k tomuto okamžiku, vedlo mě to k tomu, jaká jsem, kde jsem a s kým jsem. A tudíž si na to skutečně nemůžu stěžovat.
Kdybych do toho měla co kecat, když se to plánovalo, některý věci bych určitě vynechala. Nenechala bych se zviklat do pojišťovnictví. Zkusila bych se namísto toho dostat na nějakou školu, kam by pro mě nemuselo bejt až tak těžký se dostat – jen tak pro zajímavost. Něco humanitního, co má rádo psychologii, sociologii a fildu, ale neni to na ně tak vysazený jako vyloženě FFUK. Něco, co při přijímáčkách nerozmlátí všechny ideály uchazeče, ale prostě mu to nabídne příjemný prostředí, kde se může dozvědět víc o věcech, co ho zajímají, a rozvíjet se. Kdybych si mohla namíchat vlastní osud, přihrála bych si nějakou spřízněnou duši, která by to tehdy rozhodla za mě, takovou školu mi našla a vzala mě tam. Ne na furt a ne proto, abych měla kdovíjaký diplomy. Ale proto, abych netrávila čas marným snažením se o pojišťování všech osob známých i neznámých.
Ale možná bych to nebyla já, kdybych neprošla všema těma sračkama. Možná by mě lidi tak nebrali a neposlouchali, kdyby věděli, že jsem si sama neprožila pár pořádnejch krizí.
Jsem každopádně nesmírně šťastná, že jsem tam, kde jsem, fyzicky i duševně. Konečně po letech nemám pocit, že plýtvám časem, vím, že konečně dělám něco pro sebe a sama o své vůli, a že se mám jako prase v žitě a rozhodně mě to nepálí. Přemýšlím o budoucnosti a o všem, co bych chtěla dělat, zažít a zkusit, a zároveň už teď dělám věci, co jsem vždycky (nebo aspoň v posledních letech) chtěla dělat, a to je na tom to vůbec nejlepší. Něco skvělýho dělat a zároveň už myslet na to, co si dám příště. Tomu já říkám život.
Jen tak ze srandy jsem zalovila v archivu a vyhmátla svůj Bucket list z minulýho roku, což je vlastně přepracovanej ještě starší list věcí, co jsem chtěla udělat, než mi bude pětadvacet (originál teď nemůžu najít). Švanda… obecně se dá říct: Pracuju na tom.
  • toužila jsem ještě aspoň jednou jet jako au-pair do Anglie a aspoň rok tam pobejt a voilá, jsem tady 8)
  • nějak úplně samo se mi podařilo podívat se do Itálie. Moc jsem toho z ní neviděla, ale zato si budu už navždy pamatovat, že jsem tu pobyla dohromady celej měsíc.
  • chtěla jsem se mrknout i do dalších zemí a několik z nich je zrovna ve fázi, že o nich uvažuju na příští rok
  • chtěla jsem být v něčem úspěšná a kupodivu, teď mám docela pocit, že se mi to daří
  • chtěla jsem znovu pracovat v kavárně a krátce po zveřejnění Bucket Listu jsem se uvrtla do Panerie. Nebylo to sice úplně stopro to, co jsem měla na mysli, ale nebylo to zase tak zlý 🙂 A byla tam spousta kafe <3
  • vdavky a děcko zatím opravdu nehrozí (snad)
  • v podstatě se dá říct, že bydlím ve vlastním malém bytečku s kočkama i psem 8)
  • morče nemám, ale zato se starám o křečka
  • teď zrovna knihy nečtu, ale když jo, tak se snažím dohánět klasickou literaturu a prostě takový ty věci, co nám je furt meldovali ve škole. Naposledy jsem, myslím, četla Jane Eyre.
  • že bych byla vyloženě známá a respektovaná po celém světě, se říct nedá, ale upřímně řečeno už těch pár pozitivních komentářů a tři desítky věrných následovníků na Bloglovinou jsou pro mě nesmírnou výhrou a poctou a dávají mi znát, že to, co dělám, má nakonec smysl
  • jestli jsem se od té doby zlepšila ve fotografování, to asi moc ne – teď ani nemám foťák – ale upravování mi, myslím, jde líp
  • mít něco s muzikantem? Muhaha, check 8)
  • najít si kamaráda na dopisování – mnohonásobný check. Našla jsem jich hned několik 🙂 Pokud by se někdo další chtěl zapojit, napište mi na mail a pošlu adresu. Poštu já ráda 8)
  • mít lesbický vztah – zatim nic vážnýho, jen samý vykousávky… ale jeden nikdy neví 8) 😀
  • zkusit trojku – taky, času dost 😀 Ne, že by nebyly nabídky.
  • vydat knihu, která se bude prodávat – jednou třeba… to fakt nespěchalo do pětadvaceti. Prozatím budu ráda, když dám dohromady něco, co si lidi budou chtít přečíst zadarmo.
  • být placena za něco, v čem jsem dobrá – hmm, skoro i jo… ale jak se to veme.
Tak, to je konec listu, momentálně k tomu nemám co dodat. Zas někdy příště.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Měsíc a půl v Puttytribe – co mi to dalo

Budou to brzo dva měsíce, co jsem se zaregistrovala v Puttytribe, a z více důvodů se mi teď hodí o tom slovo nebo dvě říct, udělat si takový shrnutíčko, k čemu mi to vlastně bylo dobrý a jestli se to vyplatí.
Tak předně – jsem máslo. Ačkoli členové poměrně často pořádají takzvané huddles, neboli potlach pro více lidí á la Skype (používají k tomu G+), zatím jsem nenašla koule k nějakému se přidat. Asi hlavně proto, že zatím se nekonal žádný, který by mě tématem vysloveně zaujal, ale i prostě proto, že se bojím představovat se po internetu bandě cizích lidí- Ačkoli by mě mohlo uklidnit, že zdaleka ne všichni jsou rodilí mluvčí, že moje angličtina je na tom dobře a že jsou to koneckonců všechno super lidi, kteří určitě nebudou mít problém mi něco zopakovat, když to nechytnu, stejně mám trému a ještě jsem nervní z toho, že nebude dost rychlý připojení. No prostě to bůhvíproč vidím hrozně černě. Asi že mi na tom tak záleží.
Už od přihlášení poctivě prolézám diskusní fórum, na němž Puttytribe v podstatě stojí, a nestačím se divit, jak moc jsme si s některými z těch lidí podobní. S jednou paní jsme si tak potlachaly, že mi dokonce začala tvrdit, že snad jsme duševní dvojčata nebo co, a dopadlo to tak, že jsem jí dávala rady do života a ona z nich byla úplně odvařená, což mě poměrně dostalo 😀
Prosimvás já, která se jen pár měsíců zpátky neuměla ani dokopat na úřad, co má za rohem, aby tam něco řešila, já, která si roky nevěděla rady s životem a pořád má pocit, že vlastně vůbec nic neví a nemá žádný plány (ani je mít nechce), se zapíšu do Puttytribu a doslova po pár dnech už rozdávám rady do života a pomáhám mnohem staršímu člověku odkudsi z Malaysie 😀 To vás přivede na nejednu zajímavou myšlenku, stejně jako ty další diskuse s dalšími lidmi – a že jich bylo.
Já a life coach. Doteď tu představu moc nerozdýchávám, i když abych byla upřímná, už nějakou dobu ji v hlavě mám a přemítám, jestli by to bylo možný. Na prvním místě jsou samozřejmě tradiční pochybnosti – já pochybuju skoro o všem a obzvlášť o sobě – ale pak si zase člověk řekne, proč sakra ne. Lidi kolem mě mi nějak čím dál častěji dokazují, že by to nemusel bejt takovej problém. Píšou mi sami od sebe maily s prosbami o pomoc a mně to motá hlavu a lechtá ego. A to jsem se tak snažila se tý mrchy nenažraný zbavit. Ale hlavně čím dál tím víc přemýšlím, jak to rozjet ve větším a pokud nějaký ty znalosti a zkušenosti mám (a asi jo, když je tak bezprizorně rozdávám), neměla bych dělat mnohem víc pro to, aby se dostaly k těm správným lidem, tedy k těm, kteří je potřebují?
Lidi z Puttytribe mě samozřejmě i uklidnili, pokud jde o moje rozepsané e-booky. Sama Emilie, zakladatelka PT, mi řekla, že zásek je věc úplně normální a že když psala Renaissance Business, taky začínala na xkrát a měla prostoje. Neskutečně mě to uklidnilo. A s tím klidem bylo mnohem snazší ten soubor otevřít a zase na tom trochu zapracovat.
V Puttytribe jsou lidi, pracující na milionech různých projektů, každý ty své vášně projevuje v trochu jiných oborech, a přesto máme všichni ten základ společný – máme toho hodně, co nás zajímá, a každou chvíli se objeví něco nového. A všechno to chceme vyzkoušet, naučit se, udělat, zažít.
Proč o tom melu zrovna teď – Puttytribe není otevřenej pořád. Členy nabírá jen cca jednou měsíčně, s dveřmi otevřenými vždycky jen na pár hodin, a pak si zase musíte v případě zájmu počkat do příště a mezitím vám může utéct poměrně dost zajímavých huddles, o nichž všichni říkají, že to je to nejinspirativnější na PT vůbec a že vás to maximálně vyburcuje k aktivitě a je to nejlepší brainstorming.
Bejt členem má i tu výhodu, že všechno máte z první ruky, takže už teď vím, že nejbližší datum dalšího otevření bude 20. srpna (příští úterý).
Devatenáct dolarů za měsíc vám může připadat jako dost, zvlášť, pokud to přepočítáváte na český. Ale v mých očích to, když už nic jinýho, stojí za jednorázovej pokus a nakouknutí.
Pokud byste měli zájem stát se novým Puttypeem, můžete se směle přihlásit zde. Připojila jsem se totiž k nejnovějšímu výdobytku – affiliate programu „Refer a Friend“, skrz něj můžu dostat nějakej fajn bonus, když se někdo přidá přese mě. Milé.
A musím říct, že mě baví, že s takovýma nápadama Emilie nejprve přijde do diskuse, zeptá se nás, co si o tom myslíme, a teprve až dostane vlnu pozitivních reakcí, to zprovozní – a zprovozní to okamžitě. Je to příjemná změna, když jste zvyklí, že se vás nikdo na nic neptá a v jednom kuse namontovává všelijaký „zlepšováky“, který vám akorát mnohem víc zkomplikujou život, není-liž pravda?
Rubriky
Z deníku au-pair

We all live in a yellow submarine…

Abych řekla pravdu, je to čím dál tím „lepší“.
Naše „dovolená“ v Itálii už nám začíná lézt na mozek, a to pořádně. Předně Ashleigh naprosto ignoruje fakt, že jsem nemocná – a fakt jsem, když jsem včera ráno nakoukla do krku a zmerčila notoricky známé bílé tečky na mandlích, už jsem o tom, že to JE angína, nepochybovala. Jednou, dvakrát denně se mě zeptá, jak se cítím, a já jí jako mantru opakuju pořád to samé – unaveně, pořád stejně, bolí to, nic moc, vyčerpaně… – snažím se obměňovat slova, abych nezněla jako gramofonová deska, ale klidně bych se mohla přestat snažit, ji to stejně nezajímá. Ve vysněném světě by mi moje HM řekla, ať si jdu lehnout, a na to všechno, co tu dělám, by využila pana M. Ale to ona ne, udělej tohle, udělej tamto a navíc si z nás posledních pár dní dělá nepředstavitelnou prdel.
Nevím, jestli to dělá schválně nebo je vážně tak mimo, ale neskutečně si vymýšlí. Xkrát denně peru, mnohdy úplně čisté věci (naposledy hodila do prádla zcela čisté ubrusy, které byly jednou použité při obědě, ale jak říkám, nebyla na nich ani skvrnka a ještě voní a jsou celé vyžehlené – kým jiným, než mnou), při večeři nebo obědě dost často mění názor způsobem, kterým pana M. posledně donutila dvakrát snést stůl z terasy dolů a dvakrát ho tam zase vynést, než se konečně rozhodla, pořád se opakuje (uznávám, za tohle si pan M. může trochu sám, protože na některé své joby ustavičně zapomíná), vůbec mě nevnímá a ještě mi teď odstavila z provozu sušičku, prý že je venku teplo dost a že ji tedy nebudeme používat.
Což by se na první pohled dalo považovat za rozumný nápad, až na to, že:
  • jediná šňůra, kam se dá cokoli věšet, je tažená půl metru nad zídkou, na níž tak všechny větší věci musí ležet (což obzvlášť bílým prostěradlům dělá dobře)
  • vejdou se tam dvě prostěradla a konec, celý zbytek koše vám zůstane a kam s tím, asi. Mám tu stát a držet to nad hlavou, dokud to neuschne?
  • skládací věšák, kromě toho, že je úplně debilní, je celý orezlý, takže na ten si už vůbec nedovolím něco pověsit. To tak, ještě na všem budou zrzavé fleky a ty už nevyperem – zdejší pračka nevypere skoro nic, natožpak takovou agresivní věc
  • umýt to nejde, když jsem to navrhla přetřít barvou, začala zase mlít svou oblíbenou mantru, že potřebujeme nový – všechno potřebujeme nové, nádobí, konvici, lednici, myčku, žehličku, ideálně celý barák. Jakmile je s něčím něco v nepořádku, automaticky hlásá, že potřebujeme nové, a přitom drtivou většinu těch věcí lze celkem snadno spravit a vrátit do akce. Ale to prostě ne, ona chce nové.
  • nojo, jenomže ona to fakt většinou jenom hlásá a skutek utek. Než tu danou věc fakt koupí, můžou se všichni uvztekat nad tím, jak to nefunguje, nebo uvymýšlet nad tím, jak danou věc nahradit. Už dobrej tejden jsme bez rychlovarné konvice a vodu vaříme v hrnci na plotně. A. si furt mele svou o tom, že koupíme novou konvici, ale ačkoli jezdí denně nakupovat, konvice furt nikde
Ráno jí pan M. umyl auto. A ona k tomu přišla a prý, ať to umyje znova. Celé, nejenom okna. I pneumatiky a všechno. Podotýkám, že je tu tak strašně prašno, že než vyjede příjezdovou cestu od baráku (při tom sklonu si auto pořádně zamaká), bude zaprášená znovu, a jako prase. Taky kvůli tomu se doteď jelo jen na mytí předního skla, kvůli rozmázlým mouchám. Ale najednou to paní není dost. Asi má pocit, že máme málo práce nebo nevím. A přitom je to spíš naopak.
Včera a dneska se vážně snažím šetřit. Po obědě jdu spát a makám víceméně jen kolem hlavních jídel, kdy je nejvíc nepořádku. Protože jinak bych se udřela. Na začátku týdne nám slibovala, jak ti lidi, co tentokrát přijedou, jsou disciplinovaní, prý ne jako její děti, a že to bude v pohodě. A oni jsou přitom ještě horší! A nejenom děti, ale i dospělí. Je s nima teda celkem sranda, o to žádná, ale až na jednu ženskou, ostatní se naprosto neobtěžují přiložit ruce k dílu, a jelikož od rána do večera popíjí víno, já od rána do večera myju sklenice (bože, jak já to nesnáším) a odklízím lahve, korky, kousky alobalu z uzávěrů a podobně. S minulou bandou jsem se rozčilovala, že si nikdo nehlídá osušky, teď se mi po nich stýská, neboť tady si navíc k tomu nikdo nehlídá sklenice a v jednom kuse někde vylejvám zbytky limonád, co si je někdo nalil do největší sklenice a pak nedopil – často proto, že jim do nich spadla vosa, kterých je tu víc než dost – a nebo prostě proto, že to jsou ignoranti, kterým je to jedno. Na stole jim stojí sklenice koly a stejně se jak velká voda hrnou do lednice pro něco dalšího a samozřejmě na to musí zasrat novou sklenici. A ideálně tu velkou, která se úplně nejdebilněji myje. Bože, já chci domů.
A ke všemu na nás Ashleigh pro tentokrát hrozně šetří. Nejen že nám bylo oznámeno, že na člun tentokrát nepojedeme – to jsem věděla už od minule – ona nás ale nebere vůbec nikam. Když jedou s dětmi do městečka na trh nebo do cukrárny, když se jde ochutnávat víno, dokonce když jedou všichni večer do pizzerie – včera nás tu nechali s tím, že lednice je plná zbytků a ciao. Upřímně nám to bylo vcelku po chuti, byli jsme rádi za čas na film a relax a zbytky to byly vynikající (krůtí rolka rulez), ale už jsme tu v tom podělanym baráku zavřený skoro dva tejdny, bez možnosti kamkoli vyrazit a bez jediného vysvětlení, proč to tak je, proč nás na žádnou akci neberou. Přijde mi to od ní dost necitlivé a jak to asi teprve musí vnímat pan M., který narozdíl ode mě vůbec nikde nebyl. Já aspoň něco viděla minule, mám pěknou vzpomínku na předchozí rodinku, ale co on? Neměl ani tu megahustou čokoládu.
A tak místo abychom si to tu užívali družením se, udělali jsme se z donucení pro sebe a naše „dovolená“ probíhá tak nějak bokem ode všech ostatních. Prolneme se při obědě a večeři (někdy), ale mimoto si děláme každý svoje, pan M. se zavírá do pigsty, aby cvičil na kytaru, já datluju do notesu a datluju toho hodně. Už jsem dokonce i prolomila blok a otevřela soubor s připravovaným e-bookem, hurá! Ale pořád se mi do toho všeho plete děsná únava, bolest v krku, ucpané uši, zahleněné dutiny a tak trochu zoufalství nad tím vším tady a nad Ashleigh, která se chová čím dál tím šíleněji.
A ještě nás oba, pokud už s námi vůbec je v kontaktu, častuje vážně divným pohledem, který za prase nejsem schopná rozklíčovat, navzdory vší své empatičnosti a bohaté představivosti. Je určitě nějakým způsobem nespokojená, to ještě dokážu poznat, ale jestli s námi? Před pár dny říkala, že nás nedá. Co by se mohlo od té doby změnit? A neměla by spíš, když už něco, prokazovat trochu soucitu s mou nemocí? Myslím, že ten pohled s námi ani tak nesouvisí, ale nevím. Žije si teď ve svém vlastním světě, kam za ní nemůžu, něco jí evidentně žere (spíš mám pocit, že všechno), a neumí se od toho odpoutat a užít si dovolenou. Je úplně jiná než všichni naši hosté. Kam se poděl můj báječný pocit z Davida a jeho rodiny. Dokonce i se Sally, s níž mám normálně docela problém najít společnou řeč, jsem si během téhle dovolené rozuměla víc než s Ashleigh, která mě vůbec nevnímá a já nevím, jak jí pomoct. Čím dál častěji myslím na předchozí au-pairs a uvažuju, co by udělali na našem místě oni a vůbec, jak se tu asi chovali a co všechno dělali. A vážně moc se těším zpátky do UK.
Asi je to prostě ponorka.
A já jsem čím dál tím vděčnější za notes a přístup k internetu, díky němuž se můžu věnovat svým věcem, ať už e-booku, blogu nebo psaní pro AK – tuhle jsem se zase po dlouhé době zúčastnila Kreativního Koutu a taky mě drží busy diskuse pod přijímacími články a v mém zamilovaném Designérském Pranýři, který aspoň tak napůl a méně nenásilnou formou nahrazuje mnou oplakávané Kladivo. Baví mě to. Po nějakém rozmýšlení jsem tu na tyhle věci zprovoznila rubriku a jen namátkou do ní naházela pár článků k tématu – určitě jsem jich ale psala mnohem víc a jestli v mém Archivu na nějaký narazíte, dejte mi vědět, já to přeřadím. A taky mě ohromně baví, že při všem tom kibicování, ačkoli jsem asi dost ostrá, mě lidi v tomhle čím dál tím víc berou. Za poslední týden mi nějakých pět blogerů, o nichž jsem v životě neslyšela, napsalo mail s prosbou o zhodnocení jejich designu (nebo i celého blogu jako takového) a o radu, jak to vylepšit a co udělat jinak. A já se nestačím divit. Kde se to bere? O.o Dostávám žádosti o to, abych někomu vyčetla, co všechno je na jeho blogu špatně, a nejednou se mě i ptali, jestli si na to nechci založit celou rubriku. A já nechci. I když jsem kdysi dávno, ještě na starém blogu, takovou měla, nepřipadá mi teď vhodné se k tomu vracet a fušovat do řemesla Destinateovi z Designérského Pranýře. Proč taky. Ale přesto mě to všechno nesmírně těší a nakopává. I když mi to pořád přijde takové nereálné. Ve Photoshopu bych nenakreslila ani čárku 😀 Ale snad je to právě v tom, že jsem tak živým důkazem toho, že pro designování člověk nemusí mít žádné special nadání na Photoshop nebo jiné programy. Můj design? Malování rulez 😀 Přijdu si tak nanejvýš jako ten jednooký mezi slepými, nejsem žádný odborník, ale něco málo o tom asi holt vím.
Baví mě být zářným příkladem toho, že udělat si jednoduchej design, aby ten blog byl přehlednej, funkční, čitelnej a přitom pěknej, jde i bez PS.
Rubriky
poesie

Cesta

Šlapal jsem cestou vprostřed pole
a pokřiky ženců mě provázely
Šlapal jsem prachem a všude kolem
kupky, co ženci je naházeli
Dva kroky, tři, sám uprostřed světa
šlapal jsem obrazem od Moneta
A oči mi trochu slzely
Jak vítr mi hnal do nich plevely
A semena všude rozsetá
Ta senná rýma prokletá!
.
Pro Kreativní Kout
Rubriky
Z deníku au-pair

Il Palazzo se mi nějak brání

Dovolená v Itálii se zatím vyvíjí vyloženě ukázkově. Stihla jsem si prožít totálně brutální reakci na olíznutí prstu od chili papričky a neskutečnou bolest v uších a krku po nevydařeném skoku do vody a jako by toho nebylo málo, včera večer jsem šla spát s bolestí krku dost podezřelou na to, abych si začala hledat rady a návody, jak se doma léčit z angíny, a s tou samou bolestí jsem se taky vzbudila. Nejlepší na tom samozřejmě je, že jakmile vygooglím „jak léčit angínu doma“, odpověď je „Vždy vyhledejte lékaře“. Very-fucking-useful! Rok jsem zdravá jak řepa (až na drobné výkyvy, ale nic vážného) a když mám před sebou ještě týden v Itálii, na kterou nejsem pojištěná, tak se mi stane tohle? FML.
Začlo to tím chili. Spustilo to řetězec nešťastných událostí a já se děsím, co přijde dál. A to jsem si jenom automaticky ocucla prst poté, co jsem krájela chili papričku. Blbost, já vim, ale říkala jsem si, když mě to začalo pálit na jazyku, že to brzo pomine a že to třeba něčim zažeru. Jenže ráz na ráz, najednou mě začaly brutálně pálit rty a hned na to veškerá kůže okolo – dolů až k bradě a nahoru až ke špičce nosu. Pálilo to tak strašně, že jsem si na to okamžitě musela přitisknout ledovací pikslu a jakmile jsem ji jen na dvě vteřiny odtáhla, měla jsem pocit, že si máčím rty ve vařící vodě.
A tak jsem si neužila moc z večeře. Hodinu jsem chodila po baráku s ledovačem přitisknutým na rty a čelila lítostivým pohledům a zhrozeného „What happened?!“. Nadávala jsem si, že jsem si ze všech prášků zapomněla přibalit zrovna zyrtec. Vysvětlovala jsem ovšem Ashleigh, že na chili alergická nejsem, naopak ho poměrně často a ráda jím a nikdy jsem neměla žádnou takovou reakci, ale že prostě asi mám citlivou kůži na obličeji a asi jsem se olízla. Připadala jsem si jako idiot, jednak, že jsem to udělala (i když, když nad tím přemýšlím, vlastně si nevybavuju, že bych to udělala), jednak že jsem pořád měla na rtech tu ledovou pikslu a nemohla jsem tudíž ani žrát, ani se napít, ani pořádně mluvit. A každej další člověk, co mě potkal, že úplně zhrozil, co se mi stalo a já jsem se čím dál tím víc chtěla jít někam zahrabat.
Za nějakou tu hodinku to naštěstí zničehonic přešlo. Jak to přišlo, tak to bylo pryč. Jen mě začínaly pálit prsty, ale to už jsem si říkala, že přežiju. Nejhorší to bylo na těch rtech a okolo. Zdlábla jsem něco studených zbytků od večeře a vyčerpaně šla spát.
Spaní mi tu dělá problém. Minule jsem tu spala jako dudek, ale v pigsty se naprosto nedá vyvětrat. Ani se o to moc nesnažíme, protože je plná škorpiónů a my to nechceme provokovat. A tak máme pouze puštěný větrák a i ten jsem včera zatrhla, protože tu angínu nechci podporovat tím, že na sebe budu celou noc foukat studenej vzduch. A tak jsem se obzvlášť včera budila neskutečným vedrem a dusnem, ještě mnohem horším, než bylo včera přes den (a že bylo aspoň 40 ve stínu a tak pětkrát se mi z toho solidně zamotala hlava), a do toho ta bolest v krku a chmurné myšlenky na to, co budu dělat, jestli to fakt bude angína. Tady to ještě snad přežiju, týden nemoci zvládnu, ale celodenní nepohodlná cesta autem domů? V super klimatizovaném autě? Bože můj, dej, ať to přejde a ať to přejde rychle.
Ta bazénová nehoda byla taky boží. Všechno šlo dobře, dokud mi malá Eliza neporadila pencil jump, tedy skočit do vody rovná jako prkno, nohama napřed, ruce spojené nad hlavou. Jakmile jsem dopadla, ucítila jsem obří prásknutí ve všech dutinách a ven jsem se vynořila s brutální bolestí uší a krku a nepovolilo to, dokud jsem se z toho v noci nevyspala. Celý odpoledne a celej večer mě to bolelo a pravý ucho jsem měla pořád jaksi ucpaný a hovno jsem slyšela. Začínala jsem si připadat jako neslyším nemluvím. To první jsem měla s bazénem, to druhý schili papričkou. Co si ještě udělám s očima?
Ale jinak se musím pochlubit. Eliza s Bauxem mě v podstatě naučili dělat šipku. Ještě jsem si netroufla z prkna, dělám jen takovou opatrnou, pseudošipku z boků, ale fakt, že já, Em Phoenix, skáču do vody po hlavě, s rukama napřed a bez držení nosu, a pod vodou dokážu udělat pár temp a přeplavat skoro celej bazén (i když neni zase tak velkej), je pro mě obrovskej životní milník a jsem jim za to náležitě vděčná 8) I když teda jak říkám, ten brilantní Elizin nápad na pencil jump mi dal.
Bohužel už to znovu asi zkoušet nebudu. S prieznitzem dřepím na terase a baštím vajíčka naměkko (bez chleba, žádnej nemáme) a přemýšlím, co všechno ještě musím udělat do jedné odpoledne, kdy se přibližně mají Ashleigh s panem M. vrátit z letiště (kam odváželi Sally s dětma). Bazénu se budu muset minimálně pro dnešek vyhnout, a jestli mi pan M. doveze z marketu antibiotika, tak i sluníčku a vínu. Ach-jo.
Na druhou stranu, dneska v noci dorazila nová banda lidí. Mají čtyři děcka. Harryho a George (je to jinej George, ale jsou tak ve stejnym věku), Ollieho (spíš Bauxův věk) a Max (Sienin věk), a vypadají celkem v pohodě. Snad to půjde. Jen jsem nervní z toho, že zrovna teď, kdy bych měla nejvíc zabírat a být nejvíc nápomocná, na mě jde marodění a těžko říct, jak moc budu schopná makat. Už dnešní převlíkání postelí mi přijde trochu nad mý síly a nejradši bych si šla lehnout (měla bych). Bohužel mám ale na práci hrozně moc praní a pak bych to měla taky všechno vyžehlit, což je představa, z níž už teď chcípu. Parní žehlička v tomhle vedru, s prieznitzem na krku. No to potěš prdel.