Fénixův archivní blog

V bydlíku je člověk mnohem víc v kontaktu s přírodou. Jelikož všechno, co pro sebe potřebuje z hlediska fyzických potřeb, napěchoval do co nejmenšího prostoru, hranice toho prostoru, tedy životního prostoru, se smrskly a jen tři kroky od sebe, ať už stojíte kdekoli, máte vnější vesmír a svět. Před vašimi dveřmi je trávník. Nebo hlína nebo písek, cokoli si sami zvolíte. A pokaždé to může být jiné.

Když jsem se v noci třásla kosou, protože jsem neměla spacák a nedovedla jsem zprovoznit topení (ať jsem dělala co jsem dělala, pořád to hučelo jen studeně), a protože se mi nepodařilo ani zapnout vodu, uvědomovala jsem si, jak krásné je vlastně spoléhat sám na sebe. Už když jsem si balila, měla jsem pocit, že se mi bude hodit pashmina a že místo děrovaného svetru bude lepší pořádná mikina. A taky jsem si vzala dlouhé kalhoty na spaní, láhev vody a pár suchých toustů pro případ nouze, jen toust a salámová tyčinka, kdyby náhodou. To všechno mě zachránilo.

Nevím, kde se ta připravenost a prozíravost ve mně bere. Zase asi zkušenost. Každopádně mě to ohromně baví. Být připraven na cokoli je neskutečná vlastnost, díky níž je moje křivka nálady v podstatě pořád stejná a ať se děje co se děje, a není snadné ji rozhodit. To je pro mě osobně neskutečný pokrok na poli osobního rozvoje. A díky podobným situacím si to uvědomuju. Jak moc jsem se změnila a poučila a jak moc jsem v kontaktu sama se sebou.

Buší mi srdce. Sotva jsem se vzbudila a dala trochu do kupy a venku už řvou motory. Zase něco, co nedovedu dobře popsat. Hráli jste někdy Mafii? Vzpomeňte si na zvuky při závodu a zesilte to přibližně na hlasitost masivního koncertu přímo za barákem. Asi tak nějak. Je to prostě neskutečně hlasitý. A je to nový. Tohle jsem nikdy nezažila a cítím se příjemně nejistá, že nevím, co bude, kde jsem a tak vůbec. Můj svět se tím neznámem smrskává na můj bydlík, cestu k toaletám (kterou si vybavuju jen matně, ale naštěstí je nepotřebuju, wc mám přímo v bydlíku) a vyhlídku, že za půl hodiny se chystáme k závodu a patrně to všechno dost dobře uvidím (děti pořadatele přece nebudou stát někde v koutě). Můj bydlík a můj malinkatý svět se stává mým útočištěm a tím jediným, co mám a co znám. Je to jako meditovat a všechno vypnout. Vypnout autopilota a uvědomit si svou existenci v přítomném okamžiku. Mít jenom teď a žádnou minulost. A před sebou vidět spletité cestičky života, jak se může dál vyvíjet. Nic není jisté. Máte jen to, co znáte a umíte, a v příští vteřině to budete muset použít a prokázat tím, kdo skutečně jste.

Opět si neskutečně rvu vlasy, že nemám foťák. Snažím se dobít a zprovoznit starý mobil pana M., ale prostě to nejde. Dobiju ho, podívám se na něj, odložím ho, za deset minut se chci podívat na hodiny a je vypnuto. Co bych za ten foťák dala. Jak je to k posrání, že když mám takovouhle životní přiležitost, nebudu z toho mít ani obrázek na památku, a tak si pravděpodobně za pár let nebudu umět vybavit detaily a připomenout pocity a všechno mi to vybledne a zmizí. Budu si pamatovat, že jsem tady byla, samozřejmě, je to velká věc, ale právě proto, že nebudu mít prosté foto kempových záchodků, mi to bude ve vzpomínkách připadat jako něco tak ideálního, že nebudu ani věřit, že se to fakt stalo mně. Bude mi to připadat jako vzpomínka na něčí příběh, co jsem četla, nebo na film.

Tak si to aspoň píšu. Abych si vzpomněla, jak mi to tu připadalo kouzelně útulné a pohodlné, že tu byly vínově červené měkké potahy s béžovými pruhy a modrými květy, tmavě modré závěsy, do nichž jsem se v noci chtěla zabalit, ale byly bohužel malé, tmavě zelená rohožka a igelit na podlaze, aby se nenašlapalo. Toaleta, kterou jsem úplně nepochopila. A že jsem četla manuál snad desetkrát a stejně jsem nebyla schopná zprovoznit vodu nebo horké topení, že jsem se vztekala, když tu jsou tak zařízení, že tu nemají ani jednu pitomou deku na půjčení, že když jsem si lehla a zhasla, všimla jsem si na stropě střešního okna, skrz něj by člověk mohl pozorovat i hvězdy, kdyby si lehl na podlahu a kdyby nebylo v kempu tolik světla. Že když jsem odhrnula záclonku u okna, oslepila mě záře dokonale bílého měsíce zahaleného v ostře rýsovaných mračnech. Že večer, cestou do kempu z koncertu, jsme ten měsíc viděli a že byl žluto oranžový a já si přitom vzpomněla na jeho rudou podobu během cesty z Itálie. Že jsem moc nechápala, co se stalo s mým spacákem a proč ho nemám, a že mi taky nedávalo rozum, proč jsme všichni v 9:26 ráno ještě v klidu v bydlíkách, když za čtyři minuty má začínat Nickův závod. Rozhodli se snad přijít až na ten druhý, v deset dvacet? A pokud ano, co mám do té doby dělat se svým časem? Když ta auta venku slyším burácet, připadá mi absurdní sedět tady na zadku, mám pocit, že bychom měli být tady a všechno to vidět. Být tam.

A čuchám slaninu. Ashleigh smaží dětem snídani.

–

Angličani jsou prasata. Když se mě Ashleigh optala, dám-li si bacon sandwich, měla jsem na mysli leccos jiného než to, co mi naservírovala – bulku s podivnou krouceninou tlustého masa, co vypadala střídavě jako ucho, jazyk nebo kus obří houby, a ať prý si nabídnu kečup nebo nějakou omáčku. Tak jsem si nabídla, abych to do sebe vůbec dostala. A pak jsem si dala záležet, abych to nepřeháněla s dávicím reflexem, když se mi do zubů dostalo něco ne úplně poživatelného. Takže jsem to musela trochu obrat. Upřímně nechápu, jak je možné, že přirozená reakce angličana na takovou nabídku není zakřenit se a s díky odmítnout, ale právě naopak, „To by bylo skvělé, děkuji!“. Angličani.

Vzpomínám si, že jako malá jsem s karavanem už do styku přišla. Nevzpomenu si, jestli jsem v něm přímo spala, ale vím, že když jsme s našima a partou známých jezdívali každé prázdniny kempovat na Dvořiště nebo Lipno, pár „bydlíků“ tam bylo. Vždycky mě to svým způsobem fascinovalo, když jsem se k tomu nachomýtla, ale vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela, pokud zrovna nějaký nestál přede mnou. Teď dost dobře nechápu, proč.

Seběhlo se to rychle a včera jsem z toho všeho měla příšerný pocit, ale stalo se, že jsem se nějakým zázrakem dostala na festival Silverstone a právě teď, čtvrt hodiny před dvanáctou, sedím sama ve svém vlastním bydlíku, za nějž jsem neplatila a o nějž jsem se ani neprosila, a až do zítřka ho mám úplně pro sebe. Zítra za mnou dorazí pan M. a budeme tu spolu – nevím, jestli si ho moc užijeme, budeme asi převážně venku na festivalu, ale stejně mě to nutí přemýšlet.

Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuju si zvláštní věc. Že mi to tu všechno dává absolutní smysl, mnohem větší než mi kdy dávalo jakékoli jiné bydlení. Bydlík je zvláštní věc. Je to jako když jsem hrávala The Sims a mou největší vášní bylo stavět co nejmenší domečky s co největším využitím prostoru. Snažila jsem se všechno potřebné napěchovat (ale tak, aby to nedusilo) do co nejmenšího, nejútulnějšího prostoru. Zejména z lenosti a pohodlnosti, abych nemusela dlouho čekat, než Simík přejde do jiné místnosti. A abych všechno viděla na jeden pohled, abych měla přehled a nemusela scrollovat obrazovku.

Teď, když jsem tady, cítím podivné šimrání v žaludku z toho, jak naprosto všechno, co je z hlediska bydlení potřebné, mám nanejvýš tři kroky od místa, kde sedím, a všechno je to naprosto dokonale vymyšlené. Je tu samozřejmě prostor na spaní, sezení či válení se. Je tu kuchyň i koupelna, elektřina, tudíž i zásuvka na dobití nezbytných elektrických spotřebičů, je tu lednička a překvapující množství úložných prostorů, které člověku s malým množstvím osobního vlastnictví bohatě postačí, a prakticky odevšud se můžu podívat ven, protože jsou všude okna. Je to tak šikovně řešené, že mohu u kterýchkoli z nich zatáhnout závěsy a dovnitř nepronikne ani světýlko, a nebo je prostě mohu nechat roztažené a sledovat všechno, co se děje kolem. Být toho součástí.

Bydlík je pro minimalistu rájem. Nemá nic navíc. Všechno tady je vymyšlené do posledního detailu a šikovně nahňácané na co nejmenším počtu čtverečních metrů, a protože se v něm má bydlet, na ničem se nešetří. Sporák a lednička nejsou levné šunty, záchod se pod vámi nehýbe, sprcha těsní, na zemi je všude koberec a sedačky jsou měkké a pohodlné takovým způsobem, že se mi upřímně ani za mák nechce vracet do annexu na pitomou tvrdou židli k pitomému tvrdému stolu, zasypanému nepořádkem. Chce se mi zůstat tady, kde moje křeslo má přesně takovou šířku a vůbec parametry, abych v něm mohla pohodlně sedět v turečáku a nikde nic netlačilo, stoleček je tak akorát velký na to, aby se mi sem vešel laptop s myší, lahev vody a magazín s informacemi o festivalu Silverstone. Naproti mě sedí moje malá minitaška a jediné, co mi teď chybí ke štěstí (kromě pana M., samozřejmě), je spacák, o němž se domnívám, že mi ho Ashleigh nezabalila. Jsem pitomá, že jsem se na něj nezeptala před odjezdem, ale na mou obranu, snažila jsem se. Začala jsem dotazem ohledně lístků a než jsem stihla pokračovat, Nigel prohlásil, že má všechno, a z jeho tónu jsem tak nějak pochopila, že ho mám nechat řídit. No co, říkám si. Je tu zatím celkem teplo, mám sebou něco málo oblečení, na pohovce je několik poštářků a mám taky pashminu, kterou použiju jako přehoz a snad se i trochu vyspím. Nebude to zlé, už jsem byla v horších situacích.

Pořád si říkám, jestli je to opravdu tím, že už jsem tak stará, moudrá, zkušená či co, že si z takových věcí nic nedělám. Nemůžu se zbavit pocitu, že jen pár let zpátky bych se v situaci jako je tahle skládala a byla by ve mně malinká dušička, ale teď? Jsem šťastná. Nejsem si jistá, jestli to na mně je vidět, spíš mám pocit, že je to naopak, ale já už jsem na to asi přišla. Je to prostě proto, že jsem si v životě prožila už tolik bolesti a chmurů, že to všechno vnímám úplně jinak než normální člověk. Co by pro jiné byl důvod šílet a áchat, je pro mě tak akorát na vyvážení všeho toho svinstva, co jsem si užila (můžeme polemizovat o tom, jestli to bylo odůvodněné, ale prostě jsem se natrápila víc, než mi bylo zdrávo), a tak neáchám. Nebo je to možná proto, že se bojím být opravdu šťastná z velkých věcí, protože jsem zvyklá, že v takové chvíli se obvykle všechno pokazí a stane se to nejhorší, co se může stát. A tak si dovolím být opravdu odvázaná jen z maličkostí, na nichž se nic zásadního pokazit nemůže, jako třeba že si koupím po letech marshmallow a chce se mi skoro až brečet z toho, jak mi chutnají a že je mám. Jeden pitomej pytlík marsmallow. A teď jsem tady, na festivalu Silverstone, což je akce jako prase a nepořádá ji nikdo jiný než exmanžel naší Ashleigh (takže si jistě dovedete představit výhody vyskytování se poblíž jeho dětí – připadám si jako v Gossip Girl), sedím ve vlastním bydlíku, právě jsem přišla z koncertu Pink Floyd „revivalu“ Floyd Reloaded (stihli jsme jen pár skladeb, ale doháje, bylo to nádherný!), zítra se podívám na závody extrémně luxusních aut (zmíněný exmanžel, který mi mimochodem před malou chvilkou přál dobrou noc – vyzvedával nás z koncertu – rovněž závodí) a pravděpodobně i na nějaký atrakce zdarma a já se prostě nemůžu přimět k adekvátní reakci. Někde uvnitř mám pocit, že by asi bylo vhodné, já nevím, skákat do stropu, skučet radostí, tlemit se jako blázen nebo uronit pár slz. Už z toho dojetí nad tím štěstím.

A ono nic. Jako by mi to bylo úplně jedno.

Když jsme nasedali do auta a jeli na koncert, zrovna se zdálky linuly první tóny Shine on you crazy diamond a mně šel mráz po zádech – to byla moje asi nejsilnější reakce zatím. To vám prostě asi nevysvětlím. Pink Floyd jsou pro mě moje dětství. Můj hudební základ, jímž mě obdařili rodiče a za nějž jim budu nadosmrti vděčná. Něco, co jsem poslouchala tak často, že mě to nemohlo nepoznamenat. A poznamenalo mě to krásně. Shine on you crazy diamond je taky první skladba, kterou začíná moje oblíbená, extrémně dlouhá nahrávka Live Pulse koncertu, kterou jsem v posledních měsících před odjezdem dost často přehrávala v autě, když jsme s tátou jeli na chatu nebo na burzu. Když se řekne Pink Floyd, myslím na tátu, ale i na mámu a naše cesty autem.

A teď to tu všechno mám před sebou jako na talíři a i když to nejsou oni a člověk z toho tak měl takovej zvláštní pocit, rozhodně to znělo hodně podobně a neumím si představit hudbu, kterou bych tu poslouchala radši (no dobře, The Feud bych si dala líbit, ostatně nemaj to zase tak daleko… ale PF jsou PF, i když to vlastně nejsou PF – no rozumíte mi, ne? :D)

Prostě – svým způsobem hluboce vnímám a chápu neskutečnost (a skutečnost) toho všeho, co se mi teď děje. Dokonalost, o níž mám pořád pochybnosti, zda si ji zasloužím a zda je vůbec možná. Ale na druhou stranu si říkám, že ano. Za to všechno. Za Ječmínek. Za toho kreténa, co mi dluží prachy. Za zlomené srdce a za to, jak si se mnou osud nejednou vytřel prdel a vysmál se mi do ksichtu kdykoli mi na něčem opravdu záleželo. Za ta kvanta pochybností, strachu, za ty miliardy slz, prolitých v zoufalství nad vlastní existencí a nesmyslností všeho vesmíru, za všechna příkoří, za všechna ta usínání plná těch nejvroucnějších uslzených přání, která se nikdy nevyplnila. Za všechny křivdy a všechny ztracené lásky, za každého oplakaného člena rodiny nebo přítele, za všechen pocit ztracenosti a všechno, co jsem kdy musela snášet. Za všechnu fyzickou bolest, za upracovanost a nevyspání, za všechny zdravotní problémy způsobené stresem a všechny mindráky, za všechno, co se mi nepovedlo a co jsem si neuměla přiznat, si tuhle dokonalost a naprosto nereálnou realitu (které prostě nemůžu uvěřit) zcela zasloužím.

A nejlepší na tom je, že jsem si to způsobila sama. Jediný důvod, proč tu jsem, je, že jsem to chtěla. Tak moc jsem se sem chtěla dostat a otevřít se všem příležitostem, které odjezd do zahraničí může přinést, že i když mi trvalo roky najít osobu, která to bude chtít taky a bude to myslet vážně, nakonec se mi to povedlo a co víc chcete za důkaz? Já jsem tady. Jsem tady a jsem za to neskutečně vděčná sama sobě a světu, který mi to umožnil.

A panu M., který jel se mnou a bez nějž bych tady nebyla. A Maude, která mi pana M. našla. A Muse, kteří nás vlastně dali dohromady. A zase Maude, která mě přivedla na Muse. A Rock for People, který Muse pozval. A Maude, která mě přivedla na Rock for People…

A internetu. Světu, ve kterém žijeme, který je plný možností a kde najít spřízněnou duši je možné kdykoli, každý den, celý den. A kde brzo zjistíte, že ta spřízněná duše není jedna, jsou jich tisíce a každý z těch lidí vám může snadno změnit život k nepoznání. A všechny ty momenty, co mě sem přivedly, mi letí hlavou, jen takové záblesky – bylo jich příliš mnoho než abych si je všehny vybavila, ale už jenom letmo se jich v mysli dotknout mi připomíná, jak neskutečný ten život je. Jak se může stát naprosto cokoli, při troše vyladění se na tu správnou vlnu a dělání těch správných rozhodnutí. A já si poprvé po letech připadám jako že na té vlně surfuju jako divá a nedá mi to skoro žádnou práci, jen občas majznu pádlem po hlavě žraloka nebo načutnu medúzu, ale jinak si to pěkně užívám a už dávno mě to neválcuje a netahá za sebou. A nesedím na pláži a nečumím na to všechno s lítostí, že to nemůžu být já na tom surfu. A už vůbec nesedím doma v Praze a nečtu si něčí blog o tom, jak surfuje kdesi u moře a koukaj na něj lidi z lehátek. Jsem to já, já jsem na tom surfu. A i kdyby ta vlna měla vydržet jen pár měsíců, navždycky to bude stát za to.