Tákže… (prokřupává si prsty), muhehe… Dneska jsem byla kamarádkou Klárkou pozvána na večeři do jistého podniku v Kobylisích, že prý tam má od šéfa nějaké vouchery, takže se nažereme zadarmo. A já, ježto nejsem člověk nezdvořilý, jsem pozvání s radostí přijala 😉 V tom podniku jsme pak strávily jídlem víc než dvě hodiny a to rozhodně ne proto, že bychom to tak chtěly nebo zamýšlely, a ve mně po celou tu dobu kvasilo tisíc připomínek a příserů, o nichž jsem si řekla, že si je prostě nemůžu nechat pro sebe, takže přišel zase jednou čas na takovou malou, malinkatou recenzičku. A zadarmo jim to teda nedám.
Začnu tradičně prvním dojmem. Říkat si s prostorem cca 5 krát 5 metrů „restaurace a kavárna“ je poněkud smělé, ale budiž. Prostředí je celkem pěkně zařízené, vzdušné, zelené, bod má za hudbu příjemně posluchatelné hlasitosti, která neruší.
O příjemný první dojem vás ovšem okamžitě připraví obsluha – vcelku milý mladík, který vás ovšem při příchodu skoro ani nepozdraví (což se při velikosti provozovny rozhodně nedá přičítat tomu, že by si vás nevšiml) a pak se většinu času zdržuje bůhvíkde – buď běhá kdesi jinde nebo si něco cvaká do počítače. Čím se celou tu dobu zabývá, to vážně netuším, ale nějak se zdá být pořád zaneprázdněn, takže člověk sedí a čeká a čeká a čeká, pak mu to začne bejt divný, tak pokukuje, kde by ukradl jídelní lístek, aby si mohl vybrat, ale nikde ho nevidí, a tak zase čeká a čeká… no. Ten lístek nám přinesl za dobrou čtvrthodinu a to ještě jenom jeden a ve značně salátovém provedení s přeházenými listy, takže jsme marně hledaly stránku předkrmů – byla zasunuta kdesi vzadu u dezertů – a i když jsme se snažily, společně si v něm najednou vybrat nám dalo práci. Naštěstí se týpek za chvilku objevil s druhým lístkem, ovšem hned se ptal, co si dáme k pití, což jsme si zatím nestihly vymyslet, takže jsme ho musely na chvilku poslat pryč. (A mimochodem, to jejich všudypřítomné „chilly“ v menu mi pěkně zahýbalo žaludkem…)
No, asi nemá smysl zmiňovat, že ta chvilka byla nakonec docela dlouhá, stejně jako všechny další chvilky, během nichž jsme na něj neustále čekaly a přestože naše komentáře na jeho rychlost musely být slyšet až ven na ulici, nijak ho to nevzrušovalo a našemu stolu se i nadále zcela systematicky vyhýbal. Totéž se tak dá říct i o každém z našich chodů, jelikož rychlost, s jakou nám je nosil, měla za následek to, že nám vždycky mezi dvěma chody dokonale vyhládlo.
Co se jídla samotného týče, postěžovala bych si snad jen na předkrm. Klářiny nachosky byly v pohodě (i když mě trochu překvapilo, že se podávají jako předkrm, já je znám jenom jako hospodskou baštu k pivu :D), ale to, co předložili mně a čemu směle říkali Caprese, mě mírně řečeno zhnusilo. Talíř tvaru čtverce (kdo to proboha vymyslel?), přibližně čtyři plátky zažloutlé suché mozzarelly s podivnou pachutí, kterou by mozzarella rozhodně neměla mít, přibližně stejný počet plátků rajčat (to celé se vešlo na pouhou polovinu talířku, přičemž druhá polovina obsahovala pouze snítku rozmarýnu – nemělo by Caprese obsahovat bazalku?) a to celé polité jakousi hnědou sladkou omáčkou, s níž jsem se setkala už posledně u tykadýlkovitých špaget z Venezie (chtěla jsem přidat odkaz, ale nemůžu si za boha vzpomenout, kdy jsem to psala a jak se to jmenovalo, tak snad časem) a kterou totálně nechápu a nesnáším. Sladká omáčka na Caprese? A kam se poděl olivový olej? A vůbec? Viděla kuchařka někdy recept na Caprese? Třeba tu poznámku o tom, že se na to používá čerstvá mozzarella? A nebo takové to úplně běžné pravidlo, že člověk by měl za svých pětapadesát korun dostat něco, co má alespoň přibližně takovou hodnotu? No nic…
Hlavní chod byl v pořádku. Klářiny tagliatelle se zdály být ok, můj crepe se špenátem byl sice trochu sušší a tužší než bych si představovala (a špenát bych do něj namlela, namotávání špenátových chaluh na vidličku mě sice zezačátku docela bavilo, ale cca po půl hodině mě to bavit přestalo), ale chuťově to bylo dobré, i když možná trochu nezajímavé (přiznám se, porovnávala jsem to s baštózními crepy, na něž jsem si zvykla během svého pobytu v Anglii, a jelikož jsem je půl roku sama připravovala, troufám si říct, že udělat z toho chuťově velmi zajímavé jídlo nevyžaduje zase tolik zdatnosti, a to na to nemám vzdělání), a porce byla taky slušná – crepy byly na talíři dva a ten druhý jsem ani nedojedla, jak jsem byla přežraná. No, naštěstí si s dalším chodem (stejně jako s odnášením špinavého nádobí) dal cápek slušně načas, takže před závěrečnou sladkou tečkou nám stihlo bohatě vytrávit 🙂
Jako onu tečku na závěr jsme si daly tradiční kafe, lívanečky a horké maliny se zmrzlinou, která, musím říct, byla výborná. Lívanečky jakbysmet, i když z černého rybízu mě po chvíli začaly chytat zuby (ale za to pán nemůže, jeho vina je tak maximálně v tom, že půlka menu není k mání, takže namísto původně zamýšlených malin nebo borůvek jsem se prostě musela spokojit s rybízem). Palec nahoru dávám za laté ve vysoké sklenici, silné cappuccino a tmavý cukr, ovšem chci-li si hrát na kavárnu, pak alespoň kohoutková voda ke kafi by mi přišla jako standard. No ale nebuďme hnidopiši, posloužily jsme si ledovým čajem se zázvorem.
Jak říkám, na jídlo a pití si nestěžuju. Jen ten předkrm mě trochu vytočil, ale jinak jsme si nesmírně pošmákly a ještě teď je mi příjemně těžko. Co mě ale nesmírně vytáčelo, byla rychlost obsluhy, kterou prostě nepochopím, a kuchařka, která po nás celou dobu vrhala dost prapodivné pohledy, což mě přivádí k textu, který podnik zveřejňuje na svých webovkách, a sice že:„Pokrmy připravujeme v otevřené kuchyni, máte proto dokonalou kontrolu nad tím, co od nás dostáváte. Zároveň tím získáváte možnost přímého kontaktu s naším kuchařem.“ Já bych si ten kontakt teda docela odpustila.
Nejlepší byl ovšem závěr. Klárka totiž suverénně vytáhla voucher a pána na to před placením (kterého jsme se samozřejmě taky nemohly dlouho dočkat) řádně upozornila, ten však na to začal velmi tichým, téměř neslyšitelným hlasem blekotat, že to nejde, že to se musí dopředu rezervovat a tak tomu podobně, a přitom pořád chodil kolem nás a mířil ke kuchyni, jako by tam měl co dělat, takže jsme mu vůbec nerozuměly. Pak odešel a hned se zase vrátil s jakýmsi zmuchlaným, na hodněkrát přeloženým papírem, na němž stály jakési podmínky využívání voucherů a mezi nimi i podmínka jakési rezervace na jakémsi čísle. Pán pořád šeptal cosi o rezervacích a že tam byly nějaké problémy s pravostí voucherů a že to nejde a že to nepůjde. Tak jsme na to koukaly jako blázni, já se teda docela smála, protože problémy jsem tak nějak předpokládala, a Klára se na to vytasila s tím, že na to číslo, o němž je řeč, volala jenom dneska pětkrát a nikdo to tam nebral, že jí tam minulý týden řekli, ať pošle mail, a i když ho poslala, dodnes jí na něj nepřišla odpověď, takže jak to měla asi rezervovat? Pán vypadal bezradně a že ho to ani moc nezajímá, pořád opakoval, že se to musí dopředu rezervovat, tvářil se zkroušeně a jediné, co z něj vypadlo, bylo, že tam tedy máme nechat číslo toho voucheru, zaplatit a že bychom si tam třeba zítra mohly přijít pro ty peníze nazpět, když to potvrdí.
Nějak jsem nechápala, proč to nemůže potvrdit hned, a dostat z něj odpověď na tuhle otázku vyžadovalo značné diplomatické a vůbec komunikační dovednosti. Asi pětkrát jsem se ho musela zeptat, co tedy teď můžeme dělat kromě toho, co navrhoval, protože mi přišlo jako blbost, abych tam druhý den jezdila znovu, pro svoje peníze. Na to začal mluvit o mailu, takže jsem z něj musela mámit odpověď na další prostou otázku – jelikož notebook sebou nemám, kam můžeme teď a tady zavolat, kde nám řeknou, jestli náš voucher je pravý, a kde řeknou jemu, že ho může přijmout.Říkal přeci, že odněkud dostává seznam voucherů, které jsou rezervovány na ten který den, takže někde musí existovat někdo, kdo může jejich pravost potvrdit. Snažila jsem se prostě zjistit, jestli to číslo, o němž mluvil, je to, na které teď můžeme zavolat a nechat voucher potvrdit. Trvalo mu hrozně dlouho pochopit, co po něm chci, ale nakonec tedy přestal špitat, vzal mobil a zavolal tomu svému šéfovi, což bylo vlastně celou dobu to jediné, co jsme po něm s Klárou chtěly. Vrátil se asi za pět minut, beze slova nám předložil účtenku na pití, na něž se voucher nevztahuje, my beze slova zaplatily a bylo. Ale že to dalo práce.
Klára pak ještě pro jistotu rovnou rezervovala místo na čtvrtek, kdy se tam plánovala zastavit s rodinou a dalšími vouchery, tak aby zase nebyly nějaké problémy kvůli mailu, na který nikdo neodpovídá, a tak tomu podobně.
Závěr? Klára je odvážná, já bych tam teda už nepáchla. Vyžaduje to příliš mnoho času a psychického úsilí, ale dobře, řekněme, že ta bašta zadarmo mi za to projednou stála, a že, koneckonců, my s Klárou se stejně neumíme vidět na kratší dobu než na tři hodiny, takže to tak nějak i časově vyšlo 😀 A je to dneska po dlouhý době první večer, kdy nebudu podnikat půlnoční nálety na lednici, protože jsem se fakt solidně nacpala. A v-v-v-vo tom to je 😉
