Rubriky
co se mi honí hlavou

Výlev, co musel přijít

Fuck you. A friendly note to start your day.
Není nad to se po ránu pozvracet. Z čeho? Převážně ze vzteku, z lítosti, z nervů a taky z toho, že ty nervy povolily, ze strachu a z nejistoty, z úlevy, ale i výčitek. Že je to příliš mnoho nekompatibilních emocí najednou? Ale jděte…
Co že se mi stalo? Tak… short version je taková, že jsem včera pod vlivem jistých okolností konečně a finálně uznala a vnitřně přijala, že práce, o níž jsem se snažila, pro mě není vhodná, a že ji nechci dělat. Průser je ovšem v první řadě ten, že mi to trvalo příliš dlouho uznat. Příliš dlouho jsem se držela svých nadějí a iluzí a i když jsem dobře věděla, že to jsou naděje a iluze, nebyla jsem schopná je opustit – jak já nesnáším ty svoje sebeanalytický schopnosti. Člověk ví zatraceně přesně, co s ním je a jak to napravit, ale stejně se není schopnej pohnout z místa a opustit myšlenky, který ho trápí a sžírají, právě proto, že ho trápí a sžírají tak dlouho, že si na ně zvykl a že se bojí, co bude, když prozře a přestane se k nim upínat.
Nicméně včera jsem to dokázala. Napsala jsem kolegovi, že už se odmítám dál snažit, že je víc než na čase přiznat si, že z toho nic nebude a že s okamžitou platností končím. Kolega se zaradoval. Mohl mi konečně vmést do tváře, že je to moje vlastní vina, protože on se snažil dost, pak prohlásil, že se ještě uvidíme kvůli nějakým úplně nepodstatným věcem, a že dobrou noc.
Inu dobrá, co by ne. Dobrou. Ukonči skype a jdi si mnout ruce nad tím, jak shrábneš obchod, na němž jsem pracovala víc než několik týdnů. Kolik by za něj bylo? Nevím a nechci vědět. Hodně. Dost na to, aby to zalepilo některý moje finanční bolístky a abych pak mohla s hrdostí a hlavou vztyčenou říct sayonara, mějte se tu hezky. Úplně jednoduše vzato, končit teď, když je obchod na spadnutí, je hrozná blbost. Po tak dlouhý době snažení se a doufání jsme to konečně dotáhli dost daleko na to, aby to vypadalo dobře. Tak proč to dělám? Protože už toho mám pokrk. Už ani den se nechci smažit ve vlastní šťávě s žaludkem staženym a nervama na pochodu. Už nechci doufat a čekat, jestli obchod dopadne. A i kdyby dopadl, vzhledem k tomu, že jsem se společností ještě neuzavřela žádnou faktickou dohodu, abych byla vyplacena, bylo by nejprve třeba spousta papírování, o němž se obávám, že by stejně neprošlo – proč by se mnou měli uzavírat smlouvu, když vědí, že už to nechci dělat a do měsíce odejdu? A proč bych já měla uzavírat smlouvu, když vím, že odcházím a že už s tou prací nechci mít nic společnýho? Kvůli prachům? No dobře – velkejm prachům. Ale stejně. Jsou to jenom prachy. A moje zdraví a pohoda jsou opravdu cennější. Jsou cennější než všechny moje iluze, naděje, než všechno to ponížení, kterýmu budu vystavena v příštích dnech a týdnech. Cennější než těch tisíc momentů ve stylu „Já ti to říkal“ a „Však jsme si to mysleli, že na to nemáš“, co mě čeká. Cennější než pohledy a komentáře všech lidí, co mi buď věřili nebo nevěřili, ale každopádně pořád poslouchali moje ujištění, že to bude v pohodě a že budu dobrá. Víte ale co? Seru na to. Je mi to jedno. Je mi jedno, jestli na to mám nebo nemám, vim, že mám dost kvalit, který by moji kolegové rádi měli taky. Vím, že jsem na spoustu věcí dobrá a že mi fakt jdou. A vím, že mi zcela chybí jiné, což žádné sebevětší odhodlání nespraví. Nebudu businessman. Nebudu finanční poradce a jsem šťastná. Nasraná, že je na světě tak nespravedlno. Že moje prachy shrábne někdo jinej a ještě se mi vysměje do ksichtu. Že jsem to posrala na celý čáře. Že jsem zklamala a trvalo mi tak dlouho, než jsem si to přiznala. Že jsem se strašně změnila, protože i když si někteří možná mysleli, že je mi jedno, co se se mnou děje, žralo mě to každou posranou vteřinu mýho života, a to zanechá následky.
Ale co. Je to pryč. Přiznat si porážku je taky umění a já budu doufat, že z toho nakonec dokážu vytřískat to dobrý a že se nikdy nebudu muset otočit a říct si „sakra, promarnila jsem dva roky svýho mládí sněním“. A že brzo najdu práci, která mi bude dávat smysl, kde se nebudu muset nervovat a kde zase najdu sama sebe a svoje místo ve společnosti. Že už nebudu muset nikoho přesvědčovat, že něco zvládnu nebo umim, protože to prostě bude hned vidět a hlavně to bude záležet jen na mně a ne na nespolehlivejch lidech okolo mě.
Chci prostě čapnout život do vlastních rukou, konečně. Chci si najít něco příjemnýho a víc fyzickýho, chci se odstěhovat a pro jednou se zase cítit svobodně. A tohle, tohle já dokážu. No shit.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Taková malá krizička

Zajímalo by mě, proč je to tak těžký, prostě si sem sednout a něco napsat. Asi že se člověk bojí, že by musel sklouznout k rozebírání věcí, který vůbec rozebírat nechce, jinak fakt nevim. Nebo jsem možná moc opatrná, protože čím dál tím víc článků, co napíšu, končí v Rozepsaných a sem se vůbec nedostanou. Ne že by neměly myšlenku nebo že by byly o něco horší než všechny ty ostatná bláboly, co zveřejním, ale někdy mě prostě přepadají záchvaty nihilismu, kdy nabydu přesvědčení, že stejně nemá smysl to sem psát, že to nikoho nezajímá a když jo, tak je blázen a měl by jít dělat něco užitečnějšího.
A přitom mám tolik námětů k přemýšlení. Tolik divnejch snů, co bych se o ně docela ráda podělila a co by někoho mohly zajímat. Tolik zvláštních lidí kolem sebe, k nimž mám hlavně zvláštní vztahy a docela by mi bodlo o tom napsat a trochu si tak ulevit, možná i udělat si v tom pořádek. Ale nejde mi to. Nemůžu a nechci tu psát o těch šílenejch pocitech a myšlenkách, co mě provází, když se ocitám ve společnosti některejch lidí, nemůžu ani napsat, jak jsme se včera všichni v hospodě hrozně ožrali a co jsme tam pak vyváděli, protože si nejsem jistá, že by to mělo smysl. Spíš nemělo. A přitom se tam děly docela zásadní věci. Ale asi je prostě potřebuju trochu zpracovat, než se k nim vyjádřím. A nemám vlastně ani chuť zveřejňovat tohle, protože to je totálně bezobsažný a já se budu hodně divit, jestli k tomu někdo bude mít co říct 😀 Zatracená tvůrčí krize! A to jsem si myslela, že s jarem přijde spíš pravej opak. Chm.
Jediný pozitivní myšlenky mám teď ohledně svýho obnovenýho šatníku (maminka se nechala obměkčit a krpet mě zasponzorovala :)), nový barvičky a střihu (salón Maudě opět zabodoval :)), některých včerejších zjištění a zítřejších plánů. Naši totiž zase jednou vyráží na výlet, tak budu mít aspoň na těch pár hodin bydlo pro sebe, no a to bych to nebyla já, abych toho řádně nevyužila >:) Muhaha.
Ale to je tak všechno. Pracovní úspěchy nepřichází a nepřichází (za což si z velké části můžu sama) a moje motivace i sebedůvěra se propadají kamsi na bod mrazu. Nejhorší na tom je, že přesně vím, co bych měla udělat, ale nejsem toho schopná. Nějak jsem do toho moc zabředla a už se z toho neumím vyhrabat. Nezbývá mi než doufat, že nějaká vnitřní část mě konečně prozře, hecne se a udělá konečně zase jednou krok správným směrem. Ale jak říkám, ten nihilismus mě docela svírá, o častých záchvatech paniky nemluvě, takže nevím nevím. Mno ale nebuďme pesimističtí, jaro je v plném proudu, sluníčko svítí, všechno kvete a mně z toho dojetím slzí oči, takže mě omluvte, jdu zdlábnout nějakej ten zyrtec a pak půjdu asi spát, opička se nezapře. Přece jenom, včera to bylo všechno, jen ne umírněná zábava. Mnj, těším se na opáčko 🙂
Rubriky
challenge

Poslední přednáška, Randy Paush

Čas od času se člověku přece jenom poštěstí, že jeho ruka v knihovně zašátrá tim správnym směrem a vyhmátne kousek, kterej jste si opravdu měli přečíst a kterej vám sedne jak prdel na nočník. Tím kouskem pro mě byla Poslední přednáška od Randyho Paushe, člověka, kterýho ani neumim popsat, jak mě dostal. Uchvátil mě. Byl to nesmírně inteligentní, silnej a úžasnej člověk, kterej dokázal dělat svět lepším a kterej veškerou svou životní zkušenost a moudrost dokázal úplně jednoduše a nenásilně předávat dál, a to i v době, kdy mu oznámili, že mu zbývají tři měsíce života, maximálně šest. Jeho humor, jeho způsob uvažování o životě a lidech, jeho činy, prostě všechno na něm na mě od první řádky křičelo, že tohle bude stát za to přečíst, a jakmile jsem se do toho pustila, úplně mě to pohltilo.
Randy Paush byl prostě někdo, koho bych si zatraceně přála potkat a znát, a někdo, kdo je mi nesmírně blízkej. Byl to vážně skvělej člověk, kterej ovlivnil a inspiroval neskutečný množství lidí a zanechal po sobě ženu a tři děti. Neznám nikoho, komu bych jeho Poslední přednášku nedoporučila, takže šup do knihovny a číst 🙂


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Zaujal mě její obal a kapesní velikost. A když jsem si na přebalu přečetla, že jde o sumarizaci toho, co po sobě chtěl zanechat jeden umírající profesor z Carnegie Mellon University, napadlo mě, že taková věc nemůže obsahovat obvyklý prázdný kecy, protože ten člověk neměl moc času ani energie na to, aby se vykecával o blbostech. Chtěl něco předat, takže to určitě bude k věci a bude to přínosný. No, a nespletla jsem se.
(enter)
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Životní odkaz
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Předat
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kniha nemá postavy a z účastníků tohohle příběhu bych nechtěla být nikým. Nechtěla bych mít přinejlepším šest měsíců života před sebou a milující rodinu, kterou tu musím zanechat, a nechtěla bych bejt ani někým, komu někdo za pár měsíců umře a nedá se s tím nic dělat. Ale rozhodně bych chtěla znát člověka rázu Randyho Paushe. To, co mi ve svojí knize předal, bylo obrovsky cenný, a to je to jen kniha. Znát ho, potkat ho naživo, nedovedu si ani představit, jak silnej vliv by mohl mít na můj život.
(enter)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Ta kniha je celá pozitivní, to je na tom to krásný. Žádnej přehnanej patos, žádný lítostivý cancy. Je to čistě pragmatický, užitečný, smysluplný, optimistický, obsažný, poučný, inspirující. Je to důkaz toho, že můžete dokázat všechno co si zamanete, když se nevzdáte a když budete vděční za to, co máte.
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Že Randy Paush umřel.
(enter)
Moje soukromé hodnocení: *****
Rubriky
co se mi honí hlavou

Dnešní poznatek: Na krev s kocovinou? Not good…

Nebudu vás napínat, žádný rande se dneska nekonalo. Potetovanej se navíc celej den ani neozval, a to i přesto, že jsem mu dopoledne poslala smsku s tím, jestli teda něco bude (já vim, trapný, ale podlehla jsem, co naplat). Na to ovšem vůbec nereagoval a ozval se až k večeru, kdy se jako by nic zeptal, co dělám večer, že prej jestli nechci jít s nim a jeho kamarádem na pivo. No, ani ne.
To mi teda řekněte, o co mu jde. To se mě bojí vzít na to rande, kam mě už dávno pozval? Nebo si to rozmyslel? Nebo co? 😀 Každopádně u mě se dneska oficiálně přepsal z Potetovanýho na Slibotechnu alias Trhni si nohou, alespoň do té doby, než se sebere a dostojí svým slovům. Už jsem zmínila, jak nesnáším nespolehlivý lidi?
Anyway, dneska byl jinak dobrej den. Ráno jsem šla na krev, což po včerejší hospodě a velmi pozdním příchodu domů byla fakt ňamka a taky to podle toho vypadalo. Během odběru ještě dobrý, ale hned po něm se mi udělalo příšerně blbě a další asi půl hodiny jsem se furt marně snažila vstát, načež jsem si zase musela lehnout, pak jsem seděla chvilku v čekárně, ale udělalo se mi tam ještě hůř, takže jsem musela zaklepat na doktorku a že prej jestli si u nich můžu lehnout, no prdel byla 😀 Pak mi přinesli vodu, já si zakousla rohlík a čokoládu (takovej ranní piknik v ordinaci, no nekupte to) a když už mě to tam přestalo bavit a byla jsem schopná si stoupnout aniž by se mi chtělo zvracet, sebrala jsem se a šla domů. Tam jsem sebou flákla do bedu a sladce prospala dopoledne a musim říct, že bych spala klidně celej den, nebejt návštěvy a toho, že jsem furt naivně doufala, že se mi Slibotechna ozve, a pomyšlení na možnou příchozí smsku mě pořád budilo a způsobovalo mi divný pocity v břiše – protože co kdybych to zaspala, žejo. Achjo, já jsem někdy tak nechutně naivní…
Nicméně jelikož se nic nedělo, zbytek dne jsem prožila víceméně u pc, čistila a mazala, co se dá, projížděla double killerem (fakt sranda věc, myslela jsem, že mi stříkne mozek) a nakonec defragmentovala. Docela mě to i bavilo, to ta moje vyhazovací mánie (nevim, kde se to ve mně vzalo, ale je to čím dál tím silnější), ale stejně to nevyřeší problém s příšerně pomalým internetem. Máma uvažuje o přechodu pod O2, z čehož mám docela bobky, protože jsem o nich slyšela dost příšerný zvěsti – dokonce o nich kolujou posměšný komixy 😀 – takže by to asi nebyla nejlepší volba. A tak přemýšlím o UPC. Ale studovat to budu až po víkendu, teď už dost trapnejch bezobsažnejch keců, jdu chrupkat a ráno hurá do Příbrami. Velmi tiché, neslyšitelné hurá, fakt mě nebaví vstávat za pět a půl hodiny. Chm. Snad aspoň v neděli si dáchnu, jestli se vymluvím z chaty, rozhodně bych totiž věděla, co s prázdným bejvákem. Ale o tom kdyžtak až příště 🙂
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Medailonek pro AK – co s tím?

Já ten nápad s Medailonkem prostě nemůžu pustit z hlavy, a tak jsem si k tomu sedla (ach, ty noční záchvaty tvořivosti) a sepsala si takový první vzor toho, jak by mohl vypadat. Potýkám se ovšem s několika otázkami, tak snad mi na ně pomůžete vymyslet odpověď. Proč se s tím obracím právě na vás? No především proto, že řada z vás se tu k onomu nápadu vyjádřila velmi kladně, a tak si řikám, sakra, když se vám to tak líbí a mně to pořád leží v hlavě, mělo by se to zrealizovat, no né 🙂 Ovšem jsou tady ty otázky:
  • měl by Medailonek mít jednotnou podobu pro všechny členy?
Pokud ano, co by měl obsahovat? Já zvolila podobu, zahrnující především charakteristiku mé osobnosti (pokusila jsem se být velmi objektivní a vyhmátnout, jaká doopravdy jsem, a taky se vyhnout takovým těm nudnostem typu „pocházím z“, „mezi mé záliby patří“ a podobně), pak krátký souhrn toho, co najdete na tomhle blogu, zhodnocení pro a proti jeho čtení a krátký závěr s nezbytnou pozvánkou. Tuhle podobu si můžete prohlédnout v celém článku.
Mohly by tam ale být i úplně jiné body. Nebo by každý mohl dostat prostor, ať si tam napíše co chce – to by pak ale nevypadalo tak hezky. Co myslíte?
  • nemlátilo by se to s Rozhovory se členy?
Osobně si myslím, že ne, nanejvýš tak v posledním bodě, kde zpovídaný zve čtenáře k návštěvě svého blogu, a to by nemusel být takový problém. Vždycky se to přece dá říct různými způsoby. Krom toho, rozhovory se na blogu AK mají objevovat nepravidelně a vypadá to, že se nebudou týkat všech členů tak jako Medailonek. A i kdyby, brala bych rozhovory jako rozšíření Medailonku, více prostoru pro vyjádření. Medailonek by byl prostě jen medailonek, byl by zaměřený spíš na tu charakteristiku a „kdo jsem a o čem je můj blog“ a ne na názory a odpovědi na otázky.
Tak co myslíte. Mám do toho jít, pokusit se přihlásit za správce a zprovoznit tuhle rubriku? Nebo si myslíte, že je to zbytečnost, že rubrik je tam už teď jako nas… a že Rozhovory bohatě postačí? No nekoukejte tak vyjeveně a šup šup komentovat! 🙂

Medailonek (název rubriky)
M. (titulek článku)
(foto, dobrovolné)
Jsem M., narodila jsem se léta páně 1988, přesněji v sprnu. Jsem tedy znamením lvice a drak, pokud na tyhle věci věříte, jako že já docela jo 🙂 Do značné míry vám na tom mohu přiblížit svou povahu – jsem hrozně proměnlivá, náladová, pokaždé jiná, ale vždycky svá. Jsem cholerik, co sám nikdy neví, jak na danou věc zareaguje, a hrozně rád tyhle své výkyvy sám pozoruje a popisuje. Jsem velký milovník šelem kočičích, které mi jsou tolik blízké právě svou nezkrotnou, svobodnou povahou. Jsem jako kotě, co se rádo mazlí, občas mu šibne a začne splašeně lítat sem a tam. A jsem i jako pravá kočičí dáma, která se vší grácií přijde, když se chce jí, ale zkuste ji tahat za ocas a pěkně vás podrápe.
Jsem blázen do spousty věcí, těším se z miliard maličkostí a mnohdy se zabývám úplnými zbytečnostmi. Snažím se žít minimalisticky, ekologicky a správně, protože věřím, že to tak má být. Jsem tvor velmi často filozofující, změny milující a svých přátel nadevše si cenící. A taky jsem bloger.
Co najdete na mém blogu?
Převážně moje úvahy o životě a lidech, chvilkové zkraty, názorové články, občasné výlevy a věčné stížnosti, to vše prolnuté trochou sarkasmu, místy černého či škodolibého humoru, střídavě dochucované sebelítostí nebo sebestředností, to podle nálady.
Píšu poesii, když se na to cítím. Píšu na Témata týdne, když mám co říct. Občas fotím a pak si s těmi fotkami hraju a různě je upravuju, protože si ráda přikrášlím šedou realitu všedních dní. A dělám i další věci, o nichž se více či méně na svém blogu zmiňuji a které více či méně prezentuji.
Proč byste mě měli číst?
Protože čas od času mám světlé chvilky a vymyslím něco ohromného, převratného, šikovného, povzbuzujícího, inspirativního, motivujícího nebo prostě jen takového, že si řeknete „sakra, to je přesně ono, ona mi rozumí a tohle jsem hledal/a“ 🙂
Proč byste mě neměli číst?
Protože někdy jsem až moc upřímná a až moc otevřená a některé lidi to prostě děsí, když se jim někdo otevře tak moc. Neumí to zpracovat, nevědí, co na to říct, nejsou si jisti, jestli to vůbec měli číst.
_
Někteří říkají, že jsem blázen, magor, osoba střelená, divná, nepochopitelná, fascinující, zajímavá, úžasná a dalším milým slovům odpovídající. Jsem ale taková doopravdy nebo jsem úplně jiná, průměrná a nezáživná? Mno, na to si už budete muset udělat názor sami 🙂 Kde? Přece na mém blogu www.phoenixrise.blog.cz. Tak šup ať už jste tam a nezapomeňte – před použitím protřepat! 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Nasrat a rozmazat

Až mi zase někdo bude chtít tvrdit, že princové a gentlemani ještě nevymřeli, tak se mu hodně nahlas vysměju a pak ho pošlu do prdele. No považte, dneska jsem se vzbudila přesně ve dvanáct, když vyzváněly zvony na věži (chvála bydlení poblíž kostela, jinak bych tu středu prospala celou :D), a s náhlým uvědoměním, že v jednu mám bejt na Floře a vyhlížet Pana Potetovaného (a nedám ho tučně, to si nezaslouží), jsem z tý postele vystřelila jak péro z gauče. V neskutečný rychlosti jsem se vykoupala, umyla vlasy, zušletchtila se a bleskově na sebe rvala oblečení, abych teda nepřišla pozdě. Na nějakou snídani jsem se vybodla, v břiše mi sice kručelo, ale však jsme měli jít na oběd, tak že to ještě tu chvilku vydržim. No a zrovna když zápolím s fénem a jeho pitomou pojistkou (každou chvíli se přehřeje a vypne a člověk musí čekat, až vychladne, a foukat na něj… :D), přijde mi smska, že prej to dneska ruší a přesouvá na pátek. Žádný omluvy, žádný vysvětlování, dokonce ani to „sorry vole“, prostě nic, jen oznámení. Tak jsem si pořádně nahlas ulevila a pak jsem ještě naoko sjela mámu, která mě celou dobu sledovala, jak se přizabíjím přes koťata při neustálym poletování mezi koupelnou a pokojem, a teď prostě nebyla schopná zakrejt škodolibou radost z toho, že nikam nejdu a že jí tudíž můžu dojít nakoupit. Prostě podpora největší, žejo 😀
Říkám naoko, protože mě to zase tolik nevytočilo. Za prvý je to jeho mínus, protože mi to ukrutně slušelo 😀 a za druhý to nebylo zase tak nečekaný. Pan Potetovanej prostě patří k těm nijakejm, nedostižnejm a nespolehlivejm lidem, který vám tu a tam napíšou smsku, ale nic převratnýho v ní neni, nebo s váma chvilku chatujou, ale vy máte pocit, že si tam zatim píšou s dalšíma třema lidma, prostě žádnej velkej zájem a vy jste skálopevně přesvědčeni, že tu schůzku stejně vždycky zruší a že se stejně nikdy neuvidíte. Takovej ten neuchopitelnej typ lidí, se kterejma se domlouváte třeba rok a pak se vidíte deset minut – ano, i takové typy znám a vyloženě je nesnáším. Teda ani ne tak ty lidi jako to jejich lážo plážo chování.
A pak se mi někdo diví, že zoufale toužím po někom, na koho bude spoleh. Kdo bude stabilní, pevnej, trvalej. Kdo mně samotný napíše zprávu, že za xy minut je u mě, a světe div se, on tady za těch xy minut fakt bude a řekne „čau, tak mě tu máš a teď jsem jenom tvůj a nikam nejdu, na nic jinýho nemyslim a jsem rád, že tu jsem. A je jedno, co spolu budeme dělat nebo kam půjdeme, protože mě zajímá jenom to, že tu oba jsme“. Že ho prostě budu mít jenom pro sebe a on zase bude mít mě a na ničem jinym nebude záležet.
Jsem tak strašně unavená těmahle lidma, pro který má můj čas a moje prezence nulovou hodnotu a který maj ještě ke všemu tu drzost se mi divit, že jsem z nich otrávená. Ne, nejsem na nich závislá. Ano, dokážu si najít i jinou zábavu v životě. Ne, neposere mi celej den, když mi někdo odřekne jednu schůzku. Ale čeho je moc, toho je příliš, a já mám těchhle lidí pokrk. Takže sayonara, seru na vás a vy se třeba zblázněte, že se mi nechce nikam chodit a nikoho vidět. Ne, nechce, protože vy si toho stejně ani za hovno nevážíte, že s váma někam jdu a že do vás vkládám nějaký naděje a energii.
Až na malé, maličkaté výjimky. Těm budiž věčná čest a sláva a jen ať si nemyslej, však já o nich velmi dobře vím. A jednou přijdou na to, že se jim to všechno vyplatilo, protože my draci, ať jsme jakkoli senilní, tyhle věci prostě nezapomínáme. A naše vděčnost k těm, které nazýváme přáteli, je nezměrná.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Každej den neni posvícení aneb Zcela přízemní dívčí zápis :)

Dneska jsem se seznámila s WordPressem. Už mě přestalo bavit, jak se tu furt nadává na tátovy nedodělaný stránky, který sice zprovoznil brácha, ale nacpal tam jenom spoustu blbostí jen tak aby tam něco bylo, zatímco některý důležitý věci tam nejsou. Nemám ráda, když si lidi kolem mě furt stěžujou na jednu a tu samou věc a nehnou přitom prstem pro to, aby se něco změnilo – kor když se ta věc dá tak snadno řešit – a tak jsem si na bráchovi vydupala menší školení (jako zázrakem se tu zrovna dneska na chvilku objevil) a u
jala se toho. Moje znalosti HTML nejsou nic moc a WP jsem viděla prvně, ale nakonec se mi přece jenom povedlo dosáhnout tam téměř všeho, co jsem chtěla, takže stránky jsou konečně kompletní. Akorát ještě trochu bojuju s galerií fotek, některý se zobrazujou nepochopitelně velký, ale to se poddá.
Provedla jsem taky několik čistek. Tu první zavinila Oliva tím, že se mi poblila na parapetu, přičemž ohodila půlku záclony a závěsu, takže jsem chtě nechtě musela prát. K tý druhý se schylovalo už dost dlouhou dobu, po kterou jsem neustále chodila kolem štosu módních magazínů v knihovně a hrozně mě tam štvaly. Chtěla jsem je probrat, vytříhat z nich to, co mě nejvíc zaujalo, a ten zbytek prostě narvat do kontejneru s papírem a už se s ním neobtěžovat. No a kdovíproč to na mě přišlo zrovna dneska, takže ten megaštos je pryč a namísto něj se mi tu povaluje jen tenká fóliová obálka plná výstřižků, který asi budu ještě třídit a sestavím si z nich hitparádu kousků, který si nutně musím pořídit. Ach, jak přízemní dívčí myšlenky 😀
Poslední čistka proběhla před minutkou a týkala se programů v mym pc. Naštvala jsem se a smazala všechny, který se využívaj „zřídka“ nebo byly naposledy použity někdy v roce 2009. Takže teď jenom čekám, kdy se mi tu co posere 😀
Zejtra bych ráda pokračovala s knihovnou, po tý nedávný obrovský čistce papírů, o který jsem se tu asi nezmínila, je sice o hodně prázdnější, ale pořád tam jsou ještě police, kolem nichž uklizenost sotva proletěla.
Ale to nebude hlavní náplní zítřka, tou by – kromě práce – mělo bejt moje dloouho odkládaný rande s Panem Potetovanym, který se konečně má uskutečnit! 🙂 Držte palce, ať to dobře dopadne, už pociťuju silný abstinenční příznaky, pokud jde o chození s někym. Je to divný, vzhledem k tomu, jak nesnáším už jen to samotný spojení „chodit s někym“, ale asi jsem prostě normálnější než si někdy myslim a i já mám takový přízemní potřeby jako mít s někym vztah 🙂
Tý přízemnosti odpovídá i to, jakou jsem včera měla radost, když jsem na základě jednoho videa z youtube konečně po letech pochopila, jak používat tužku na oči 😀 Ne, vážně, já jí prostě roky nepoužívám, protože to nesnáším, vždycky jí nanesu blbě nebo se rozmaže nebo to nevypadá dobře, ale včera po tom videu jsem to zkusila, přidala jsem k tomu pár dalších fíglů z jinejch videí a normálně jsem čuměla, kdo to na mě z toho zrcadla kouká 😀 Tyhlety tutorialy mě začínají bavit, nakonec se ještě naučim bejt ženská 🙂
No, dost přízemnosti, vzhůru do oblak sladkého snění… snad jen s trochou toho přemýšlení, co si zejtra vezmu na tu velkou událost na sebe 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

A stromy už mají listí…

„Je jaro… všechno kvete, kytky, stromy, keře, mlází, mý srdce radostně tepe, mý oči dojetím slzí…“ (Tata Bojs, Jaro)
A se mnou to asi začíná nějak švihat, neboť po sobotním „randeti“ jsem včera strávila půl (krásnýho) dne s úplně jiným princem a se třetím mám ono dávno slibované pravé, nefalšované rande ve středu (pravé v tom smyslu, že mě na něj oficiálně pozval. Je fajn občas vědět, na čem člověk je). Jsem hrrrozně bad girl >:) 😀 A hlavně jsem hrozně zvědavá, jak to všechno dopadne. Bude něco s Panem Sympatickým? Nebo dám přednost křídlům Andělským? A nebo to bude Pan Potetovanej? Jeez, nevzpomínám si, kdy naposledy se kolem mě točilo tolik pánů najednou.
Ale abyste si nemysleli, mám i jinou zábavu než chlapy. Dneska bych ráda šla do Karlose na Butterfly Effect, ale ještě nevim, jestli se někdo přidá. Dopoledne jsem byla na poště a tentokrát to ani nebyl tak velkej trapas – ale to ještě neznamená, že jsem poštu vzala na milost. To teda ani náhodou. No a v noci se mi zdála další šílenost, potvrzující mou včerejší hypotézu, že si zjevně připadám jako že nepatřím do společnosti. Jsem mimo ni, protože nevydělávám. Jeden by neřek, jak silně to působí na psychiku člověka, ale když se vám pak furt zdají takový věci jako mně…
Dneska to ale nebyla žádná můra, bylo to naopak docela fajn, až teda na pavouky (musim „poděkovat“ Andělovi, kterej mi včera připomněl mou arachnofobii a kvůli němuž se značná část snu točila kolem těch hnusnejch osminohejch bastardů, o který jsem nemusela zavadit celou zimu). Byla jsem na chatě se spoustou cizích lidí a pomáhala jsem babičce hostit je. Až teda do tý doby, než jsem šla do blízkýho lesa a tam jsem najednou začala lítat ze strany na stranu po takový malý cestičce, která procházela malym paloučkem. Byl fakt miniaturní a všude dokola byly neuvěřitelně vysoký stromy a já se snažila dostat nahoru. Nešlo mi to nejdřív moc dobře, ale nakonec jsem tam vyletěla a tam bylo obří hnízdo. Najednou jsem věděla, že je moje, a v něm byly takový malý ještěrky či co, což byly moje děti 😀 Trochu mě to překvapilo, ale ne zas tak moc. Byla jsem prostě napůl pták/fénix/drak (nevim, ale chrlila jsem oheň, nebo jsem se o to spíš snažila, ale ani to mi moc nešlo) a těm svejm mláďatům jsem přinesla krmení.
Zdá se, že všichni mí známí, co s náma bydleli na tý chatě (byla to jakási kolonie nebo tábor), o tom věděli, a nikdo s tim neměl žádnej problém ani se tomu nedivili.
No a pak tam byl takovej přístroj, kterej na vás ve vteřině zhmotnil šaty nebo vám změnil barvu vlasů a účes (měla jsem dlouhý hustý vlasy, zvlněný přesně jako od copánků, a nejdřív peroxid blond, pak zlatavě medový barvy). A taky tam byl Zack z Kostiček a byl k sežrání roztomilej, což jsem taky pošeptala nějaký svý kámošce a říkala jsem jí, že to nesmím říct nahlas, aby se někdo nelekl, že to myslim doslovně. Asi jsem byla dravec, což dává smysl, jelikož mladejm jsem nesla syrový kuřecí maso (měla bych se přestat starat o ty koťata, leze mi to na mozek :D). Byly ovšem Velikonoce, a tak mi pro ně Zack přinesl takový ty gumový kroužky, ať to zkusim, jestli by už nebyli ready na začlenění do lidský společnosti, jestli by jim nešmakovala lidská strava. Byl prostě děsně milej 🙂
Anyway, všechno se to dá velmi jednoduše vysvětlit věcma, který jsem dělala, viděla nebo na ně myslela včera, takže žádná velká psychologie. Třeba ty gumový kroužky jsem včera viděla u jedný blogerky a přemýšlela jsem, že bych jela na Velikonoce na chatu… Ani nevim, proč to sem píšu. Asi že se mi líbilo zase jednou lítat, mít dlouhý vlasy, mít zodpovědnost za ty malý tvorečky, bejt pták, bejt zvláštní, mít Zacka za ctitele… 😀 A v neposlední řadě zbožňuju sny, který se daj jednoduše vyložit a kde mě nikdo nechce zabít nebo mnou neopovrhuje.
A co vy a víkend, chlapi, ženský, sny, vaše pozice ve společnosti… 🙂
Btw něco na poslech, právě mi tu hraje Ozzy a I just want you. Nádherná věc ♫
Rubriky
co se mi honí hlavou

Akční m., princ ve stříbrném bouráku a pár kolalokových limonád

Inu… muhihi. Ne, nečekejte žádný peprný detaily, na peprnost jsou tu jiní specialisté (mimochodem na Barvách Indie mají nejednu fotku chili papriček. To jen tak bokem, kdyby to tu snad četl nějakej chilifanda :)) a navíc se toho zase tak moc nestalo. V podstatě jen to, že pár minut po zveřejnění předchozího článku si mě Pan Sympatický vyzvednul u mě před barákem na svém bílém koni… ehm, ve svém stříbrném bouráku, a odvezl mě na „hostík“ (= Hostivař, jak jsem včera zjistila :D) do jednoho celkem příjemného baru, kde jsme pak do jedné do rána popíjeli colu. No co čumíte, přece nebude chlastat, když jede autem, a já jako soucitnej tvor ho zase nebudu provokovat, nehledě na to, že jsem na tu colu stejně měla chuť 😀
A jaký to bylo? Příjemný. Až podivně nenucený – až na pár okamžiků, kdy jsem byla hrozně nervózní a nevěděla, co mám řikat nebo co dělat aby hovor nestál. Mít sebou víc prachů, navrhla bych kulečník, to by pak byla určitě větší zábava, ale nevadí, i tak to bylo fajn.
Skoro celou dobu mluvil on, takže jsem se dozvěděla spoustu věcí, mimojiné třeba to, že máme fakt dost společnýho. Ale jinak se toho moc nestalo. Princ zaplatil princezně útratu, odvezl ji zpátky k jejímu zámku a pak jí řekl, ať se ozve, až zase bude mít chuť zajít třeba na pivo. Pak odjel a princezna šla spát, trochu nasraná, že se nedělo nic peprnějšího 😀 No promiňte, ale od někoho, kdo se vyskytuje na místnosti Flirtíček, jsem čekala trochu žhavější vystupování a ono to zatím bylo takový… no nevim, takový pohodový? Přátelský? Nenucený? Asi mě prostě sralo, že jsem byla tak nervózní a on ne 😀 Každopádně teď tomu asi dám pár dní a pak se ozvu s náramnou chutí na pivo. A tentokrát se líp obleču. Když ho neohromilo moje feuďácký tričko, je na čase vytáhnout těžší kalibr a jestli ani potom neprojeví nějakej větší zájem, tak mám novýho kamaráda, no 😀 Ale co, kamarád se taky hodí 🙂
Nemrač se, miláčku, vždyť svět je báječný místo k narození… ♫
Rubriky
co se mi honí hlavou

Na na na…

Teda jedno vám řeknu – už roky přemýšlím o tom, jak jsem zestárla, ale teprve dneska když jsem si stáhla Nanana a jiné popjevky, mi to došlo. Na týhle věci jsem ujížděla před jedenácti lety, no kurva je to vůbec možný? 😀 Tomu řikám retro 🙂
Dneska jsem byla po dlouhý době venku, a to navíc s člověkem, kterýho jsem strašně dlouho neviděla. Teda já jsem strašně dlouho neviděla nikoho, ale tohodle ještě dýl a docela mi chyběl. Prošli jsme si dlouho odkládanou výstavu fotek Barvy Indie v Ekotechnickém muzeu, což je pěkná barabizna, ale aspoň je tam chládek, a pak jsme se prošli Stromovkou. Měla jsem svou první letošní zmrzlinu 🙂 A pak jsem si chvilku poležela na trávníku, poslouchala Genesis a Massive Attack, četla něco tý indický filozofie a taky jsem poslala smsku Panu Sympatickému, protože (no to je náser, zrovna mi napsal smsku, takový spojení? :D) se sám neozval a já prostě měla chuť bejt trochu akční, no a on mi hned volal zpátky (!), protože nevěděl, kdo jsem. A tak jsem poprvé uslyšela jeho hlas a musim říct – mmmmm, dámy 🙂 😀 Nezní špatně. A tak přemýšlím, jestli s ním ještě dneska někam vyrazit a bejt až tak akční. Inu, uvidíme 🙂 Prozatím ovšem povidám, večer nepudu spát, pudu si lehnout, až mi bude padesát. Houstone, mám tady problém, žádná složitá věc. Pravidelná ranní šou rádia Bubeneč ♫