Já ani nevím, kde začít, protože tohle je prostě kniha, kterou nedokážu popsat, uvést, zhodnotit, zařadit ani nic podobného. A hlavně ji nedokážu postavit do řady k těm všem ostatním knihám, které jsem přečetla, protože je prostě úplně jiná.
Je to především kniha, kterou jsem prostě měla přečíst. Měla se mi dostat do ruky, a tak se mi do ní dostala. A když jsem ji začala číst, pochopila jsem velmi rychle, že mě čeká nejeden šok, protože tohle dílo mi dá do souvislostí věci, které už dávno vím nebo o nich tuším, ale neměla jsem v nich systém, nechápala jsem je. A ne že by to teď bylo jinak, pořád nic nevím, ale aspoň tuším, jak říká autor, že „někde něco je“ a že to něco je tak strašně lákavé a správné, že to musím mít. Nebude to zítra, nebude to možná ani za rok, ale cesta, kterou kráčím, tam vede.
Připadá vám, že mi vůbec nerozumíte? No to je právě ono. Museli byste za sebou mít stejný kus cesty jako já, abyste pochopili nejen o čem píšu tady já, ale i o čem mluví Pochopení zázraků života. Protože to není četba jen tak pro někoho a rozhodně to není lehká četba, domnívám se, že je to spíš záležitost pro ty z nás, kteří už v tomhle směru kousek ušli a kteří tuší, jaké to je, kráčet po takové Čtvrté cestě. Bláboly? Možná. Ale líp vám to nepopíšu. To se musí vidět, zažít, procítit a pochopit 🙂 A je taky, domnívám se, pravdou, že kdybych tu knihu dostala do ruky před pár měsíci, nedala by mi toho tolik co teď. Byla prostě správně načasovaná 🙂
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Ze stejného důvodu jako řadu jiných. Pro to nutkání, co v sobě nesu a co vede mé kroky směrem k policím s knihami plnými filozofie, životních moudrostí a „trochu jiného náhledu na věci“. Protože v knihách je moudrost a já toužím se jí dotknout. Toužím se co nejvíc dozvědět a aspoň něco pochopit. Tak proto jsem sáhla po tom „Pochopení“.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Zapadající puzzle
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Učit se
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kniha nemá postavy, ale už od počátku jsem cítila silnou touhu dozvědět se víc, touhu poznat onoho Gurdžijeva, který toho Uspenského tolik naučil, který mu toho tolik řekl a osvětlil. Pochopila jsem, že má cesta bez učitele není možná, že způsobem, jakým postupuji, se můžu deset let pachtit za přeludem a téměř ničeho nedosáhnout, zatímco s učitelem takového rázu bych mohla k cíli přímo letět – přesně jak pravil Abishar, lektor z meditačních kurzů, které jsem navštěvovala na podzim a v zimě. Měl prostě pravdu. A teď, po přečtení „Pochopení“, víc než kdy předtím toužím po učiteli, který mě k tomu cíli povede. Najdu ho?
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Jelikož jsem si z celé knihy dělala výpisky a mám jich nějakých deset á pětek, těžko vybírat jednu konkrétní věc, která mě zaujala nejvíc. Celý Gurdžijevův systém mě ochromil, okouzlil, posadil na zadek a dotknul se mého srdce tak, že si teď nejvíc přeju letět do knihovny a číst toho mnohem víc od takového velikána. Zjistit, jak na ty věci přišel, odkud je má, kdo to vlastně vůbec je a co ještě mi může dát takhle na dálku, prostřednictvím knih. Ale dobrá, vyberu jednu nejčerstvější vzpomínku, když jinak nedáte, která mi právě včera nejvíc vyrazila dech – byla to teorie o tom, že všechno to, o čem si myslíme, že tvoří naše já, je ve skutečnosti převzaté. Všechny názory, myšlenky, postoje, světové konstanty atp., které podle nás tvoří základ naší identity, ve skutečnosti vůbec nejsou naše a nemají nic společného s naším skutečným „já“ (které v podstatě ani neexistuje nebo je jen velmi malé a naprosto odlišné od toho, jakou o něm máme představu). Proč mě to tak zaskočilo? Protože sedm let zpátky, když jsem ještě neměla naprosto žádnou představu o hledání smyslu života, o buddhismu, o meditacích, o nějakém tom „nejvyšším“, „zázračném“ atd. jsem přesně tuto teorii popsala v jedné své školní slohovce. Kamarádka k tomu faktu trefně poznamenala, že kdybych to tehdy publikovala, nemusela jsem teď mít problémy s penězi 😀 Nevadí. Hlavní je, a je to pro mě šok, že se zdá, že už tehdy jsem v sobě tyhle věci měla zakořeněné, jen jsem jim prostě nedokázala přiřknout žádné konkrétní místo, protože se vymykaly tomu, čím se běžně zabývali mí vrstevníci a vůbec lidi v mém okolí. Mysleli si, že jsem blázen, nechápali, proč nad takovými věcmi přemýšlím nebo proč mě vůbec napadají, a tady to máte. Napadaly mě, protože jsou pravdivé a správné. Už tehdy jsem to věděla. A to zdaleka nejde jen o tuhle jednu konkrétní teorii, ale o milion dalších věcí, které mi se vší tou četbou dávají čím dál tím větší smysl a čím dál tím víc zapadají jedna do druhé, až mám strach, co pochopím a objevím příště.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Ta kniha zcela zjevně neprošla korekturou, protože je plná příšerných chyb, překlepů, ale i úplně nepochopitelných větných struktur, jako když něco píšete, uprostřed věty si dojdete na záchod a pak pokračujete, aniž byste si pamatovali, co jste původně chtěli říct. A pak si to po sobě nepřečtete, takže si vůbec nevšimnete, že jste tam nechali ten kus původní věty a že ten text nenavazuje a nedává smysl. Tohle mi při čtení opravdu vadilo. Ale jinak? Co do obsahu? Nemůžu, prostě nemůžu najít jedinou chybu. Snad jen že mám strach, že ty vědomosti teď nevyužiju. Ale kde hledat učitele, který by mě tou cestou vedl? Meditační centrum, které jsem navštěvovala, se té cestě velmi blížilo, ale doopravdy nemohu pokračovat v cestě, nestanu-li se vegetariánem? Uspenskij se o ničem takovém v knize nezmínil. Tak jak to tedy je? Jeez, jsem tak strašně zvědavá… chci víc. Víc knih. Víc Gurdžijeva, víc informací, chci jít dál…
Moje soukromé hodnocení: *****
