Fénixův archivní blog

Někdy je těžký koexistovat s chlapama (a nejen s nima), když máte takový pojetí lásky jako já.

Chci ho políbit. Mám to v hlavě už hrozně dlouho a dá mi čím dál tím víc práce se tomu bránit a držet si od něj odstup. Nepohladit ho. Neusmívat se na něj příliš něžně. A přitom by si to tak zasloužil. Zasloužil by si objímat a hladit 24/7, zasloužil by si, abych ho líbala od rána do večera a abych mu všechny ty drobný i velký laskavosti oplatila nejedním přitulením, který by ostatně bylo pro oba příjemný, takže jakýpak copak, dalo by se říct.

Nj, jenže hrajte si s ohněm, když moc dobře víte, jak pálí. Bylo by to ode mě na oplátku, že se o to zasloužil, jenže by to byl zatraceně danajskej dar. Nechci mu způsobovat trápení. Ale připadám si jako v pasti, protože vím, že to se už stejně děje. Je to taková pitomá past. Oba víme, že z toho nic nebude, ale nikdo z nás si to nechce přiznat, opustit tu svůdnou myšlenku a představu, otřepat se a jít dál. Nechat si všechny ty pohledy, narážky, průpovídky atd. Přestat pro toho druhého dělat příliš velké laskavosti, které nemá jak oplatit. Přestat o tom snít, říkat si „co kdyby“ a hřát se před spaním myšlenkou na to, že se to třeba jednou stane… Prostě se jen tak kamarádit. Nejde to.

„Opustil bych tě, ledaže bys chodila ještě s někým jiným“, napsal mi dneska Myšák. A mě napadlo – my spolu chodíme? Nevšimla jsem si 😀 No, trochu to tak vypadá, o tom žádná. M. mě v tom podporuje. Že prej to bude vynikající zkušenosti. Ale chci do toho skutečně jít? Můžu? Můžeme? Jak by to probíhalo? Co by z toho vzešlo? Stálo by to za to? Bojím se, jsem si téměř jistá, že by i tohle nakonec dopadlo špatně. Že bych mu ublížila. Že už mu na to zadělávám teď. Zatím toho o něm zase tolik nevím, ale má mě rád, to je fakt. Kňučí blahem jako malej, když se ke mně může nachvilku přivinout a obejmout mě. Tetelí se radostí jako škvrně, co právě dostalo plyšáka k Vánocům. Tak nějak jako to dělám já, když mě někdo něčím obdaruje, něčím výjimečným, co se nedává každej den. Vážně, musím se pořád ptát, kdy že se to ze mě stala taková svůdnice a lamačka mužských srdcí?

A nemůžu si pomoct, musím to hned nastavit otázkou – proč to nefungovalo na to jediný srdce, po němž celá moje bytost nikdy nepřestane toužit?

A jako by toho nebylo dost, předevčírem jsem se na fb seznámila s týpkem, kterej mi během pár minut po spřátelení napsal asi milion vzkazů, vyptal se mě asi na milion věcí, olajkoval mi asi milion fotek a prakticky každej status, kterej jsem napsala v posledním měsíci a „hned se ptal, jak se mám, jak se daří“. A co hůř, dneska se za mnou stavil v práci, aby si ověřil, jak vypadám naživo. Moc jsme si toho neřekli, přijel brzo ráno a to jsem měla takovej fofr, že jsem mu stěží potřásla rukou, ale stejně. Co to na mně je, co tyhle lidi přitahuje? A co to na mně bylo, co odpudilo toho jedinýho pravýho? Haló, lásko, někdo mi k tobě zapomněl dát vysvětlivky!

A dneska zase – že prej mi přeje, že pojedu příští měsíc na vodu. Prej tam aspoň potkám někoho mladýho a hezkýho a budu s ním šťastná. Poslala jsem ho do háje. Předně tam jedu se starou partou, kde všechny znám a buď jsou spárovaný nebo mě nezajímaj nebo jsou můj ex, čili nic jako že bych se tam s někym dala dohromady opravdu nehrozí. A za další, hlásala jsem snad něco jako že si ho hned hodlám brát? To on furt mele něco o společný dovolený, o cestě pod stan nebo do zahraničí.

No furt ne, to bych mu zase křivdila, tolik času spolu neprokecáme (i když teda dneska jsme na tom telefonu viseli hodinu, to zas budou účty), ale několikrát to už vytáhl. A do toho furt tyhle kecy o tom, že se pro mě nehodí, což ve mně velmi úspěšně ušlapává veškerý jiskry představ a tužeb, který se mu ve mně doteď dařilo pěstovat. Ne, vážně, to na světě nejsou normální chlapi? Po těch všech karambolech s pitomcema v minulosti, teď se mi zase musí hojně dostávat přesně opačného extrému, tedy týpků, co mi musí pořád něco dávat, podlejzat mi, obdarovávat mě a pak si donekonečna sypat popel na hlavu, jak já jsem úžasná a jak oni jsou hrozní, tlustí, staří, blbí nebo jánevím jak ještě nehodní mé společnosti? Jako bych snad já byla nějaká výhra, for god’s sake. Ti machýrci, nebo ani ne tak machýrci jako prostě normální nevázaní kluci, co když viděli jiskru, tak po ní skočili, mi přece jenom začínají chybět…

Vzpomínka na Pana Potetovaného. Naše první setkání na rockotéce, kde se mnou ochotně vystál frontu, aniž bych se ho o to prosila. Tak krásnej, tak rozkošnej, a já ani neměla nijak sexy oblečení. Jen obyčejný šedý tričko s dlouhým rukávem a nápisem „Get rid of your girlfriend“. A pak taneček, přitáhl si mě k sobě a jako by se nechumelilo mě začal líbat. Bylo to tak děsně sexy, že mi hoří tváře jenom když si na to vzpomenu. A bylo to hlavně úžasně nenucený. Chybí mi to.

Ale ne, to jsou furt tajemný pohledy, který mám asi všechny chápat, protože jsem samozřejmě vědma, to jsou otázky, který jsem nepoložila a je mi to vyčítáno, to jsou postoje, který jsem nikdy neměla, ale oni mi je tak dlouho budou vnucovat, dokud je prostě opravdu mít nebudu. Dokud si opravdu neřeknu „tak fajn, když myslíš, tak jo, seš na mě moc starej, seš hnusnej jak prdel a hlavně mě sereš těma svýma věčnýma kecama, který nechápu“ – a přitom to doposud nikdy pravda nebyla! Nikdy mě žádnej z nich nesral. Nikdy jsem nemyslela na to, jak vypadaj nebo nevypadaj. Bylo mi s nima krásně a byla jsem ráda za to, že mě maj tak rádi, ať už to bylo z jakýhokoli podivnýho důvodu, protože si opravdu nemyslim, že bych stála až za tolik úsilí. Ale teď? Už z toho jsem unavená, jak je to všechno obtížný. Což je přesně jeden z důvodů, proč mi vůbec nevadilo, když ke mně Myšák tuhle v práci přišel a jako odměnu za to, že mi píchnul s jedním problémečkem, si nenuceně řekl o pusu a pak si jí ode mě prostě vzal. Jo, políbila jsem ho. A nevadilo mi to. Naopak. Byla jsem ráda, že si o to konečně někdo řekl. Že na mě neháže zoufalý pohledy. Že mě neobviňuje z toho, že se na něj nevrhám, a vrhne se prostě on na mě. Rovnoprávnost, ne? Když ten krok neudělá ženská, proč to taky někdy nezkusí on? No nic.

Vzpomínka na Prdelku. Na ten večer v Karlosu, kdy jsem se cítila tak sexy, tak sebevědomě, že jsem prostě věděla, že ho dostanu, a nepřemýšlela jsem nad následkama. Sedla jsem si mu na klín a bylo to. Byl můj. Chtěl mě. Je to někdy tak snadný. Ale nedá se to dělat pokaždý. Nechce se to dělat pokaždý. Někdy prostě i taková bitch jako já potřebuje, aby ten krok udělal její vysněnej princ…

Vzpomínka na… (damn, jak já mu to vlastně říkám? Dejme tomu Blonďák :D)

„Dáme sex?“

Jak strašně je to někdy jednoduchý, jak příjemný je neřešit to a prostě se svézt na vlně, kterou rozhejbal někdo jinej. Nechat to plynout. Udělat to.

Povídal Myšák, že jestli mu prej za rok budu říkat staroušku, tak mi naplácá. No, aspoň nějaká „zajímavější“ zpráva >:) 😀

…pravil Myšák s takovým zvláštním úsměvo-povzdechem, kterej bych zařadila někam mezi „smutno“, „zoufalo“ a „odevzdano“. Bylo to dojemný, normálně jsem měla chuť ho obejmout. Ale že bych nějak vnímala význam jeho slov, to ne. Mám prostě asi růžový brejle nebo je to možná jen momentální zkrat (což je docela možný, v životě by mě nenapadlo, že mě někdo takovej může přitahovat), nebo jsem prostě jenom došla do momentu, kterej jsem ostatně už delší dobu očekávala, tedy do momentu setkání s někým starším, vyzrálejším a zodpovědnějším, kdo ví, jak to chodí, a s kým bych tím životem mohla proplouvat. Sama to evidentně nedávám, o čemž svědčí všechny ty průsery nejen za poslední dobu, a nedokážu si představit lepší podporu než někoho jako je právě on.

Samozřejmě to nepřišlo úplně zčistajasna, že bych si uvědomila, že mě ty mladý kluci už neberou. Je na to pěkný pokoukání, člověk se zatetelí a hodinu se culí jako dement, když mu to v krámě popřeje pěknej den a usměje se na to ve stylu „slint, to je pěkná pani prodavačka“ (:D ne, fakt, některý se na mě strašně krásně smějou a skoro si mě až prohlížej, kdy mám pocit, že se jim zatím hlavou honí otázka „dal bych si jí, nedal bych si jí…?“, což mi samozřejmě musí lichotit, aspoň u těch pěknejch, vždyť jsem sakra ženská a k tomu v poslední době, řekněme, poněkud zanedbávaná co do péče a něhy :D), ale tím to asi tak končí. Naopak starší schopní pánové, počínaje některými bývalými klienty, kolegy, známými atd atd mě nepřestávají fascinovat. Číší z nich klid. Stálost. Opora. Vědomí, že si odpustí debilní rodičovský kecy v momentě, kdy zase něco poseru (a s tím je prostě třeba počítat, že se to stane), že mě utěší. Ale ne tak jako že nějakej mladej kamarád nebo kamarádka v mym věku, ale tak zatraceně opravdově. Nevím, neumím to popsat, ale zdá se mi, jako by všechno, co říkají mí známí a přátelé (alespoň většina z nich) bylo tak nějak prázdný, neupřímný. Třeba nechtěně, ale tak jako že oni prostě nemají ten správnej zájem. Nebo ho mají zase moc a říkají to jen abych nebyla smutná a aby mě potěšili. Ale to taky neni správně. No, jak říkám, neumím to pořádně popsat, takže nevím, jestli mi rozumíte, co tím vlastně myslím.

Každopádně přibližně o pět minut později, když mi osvětloval, jak se používá mobil, kterej mi přinesl náhradou za ten můj ukradenej (chjo, je na mě fakt hodnej…), s klidem prohlásil, že musí sehnat stan, abychom mohli jet někam k vodě. No, tak kdo mě trochu zná, dobře ví, že stanování a voda, to přede mnou stačí jen naznačit a už vás miluju 😀 Takže jsem se v tu chvíli pro ten nápad nadchla jako blázen a teď to nedostanu z hlavy, už se vidim. Ono se to nejspíš stejně neuskuteční, ale aspoň má člověk o čem snít 🙂 A vim, že by to bylo krásný a že by nám oběma zatraceně bodlo vypadnout někam z města, mimo práci, mimo všechno, a jen tak bejt spolu, i kdyby se nemělo nic peprnějšího dít, což by se asi nedělo, ale zase kdo ví. Každopádně o to tady nejde, jde o to, že na nějakym zvláštním levelu spolu souzníme, rozumíme si, cítíme potřebu bejt tady jeden pro druhýho, ale vážně strašně silnou, až je to divný a trochu děsivý. Na druhou stranu, občas to tak přijde. A je to dobře, nevím, nakolik on mě, ale já ho určitým způsobem potřebuju.

Mno, jinak jsem dneska zaučovala novou kolegyni. Jestli to neni fetka, tak je to rozhodně bejvalá fetka. Pár kérek, takový trochu neurčitý, anorekticky vychrtlý pohlaví, trochu hyperaktivní a trochu náladová, a rozhodně s velkým nedostatkem respektu pro osobní prostor. Už pár minut po seznámení se ke mně nahýbala s nějakým drbem, a to tak blízko, jako by mi chtěla vlízt do nosu 😀 Taky mě celkem bezostyšně ohrabává, když mě třeba potřebuje obejít a tak, vůbec se s tím nesere a klidně mě za zadek odstrčí. No, na tohle naštěstí nejsem nijak zvlášť háklivá, aspoň zatím (i když teda to přílišný nahýbání se ke mně mi poněkud vadilo), ale jsem zvědavá na kolegyni J.. S tou jsme se doposud na prodejně střídaly a zítra se tam vlastně má s M. (což je právě tady ta družná slečna), seznámit. Tak jsem zvědavá, jak se jí bude líbit, jak moc blízce se seznamují 😀 No ale to se dozvim až v pondělí.

Každopádně jestli nám tam M. aspoň chvilku vydrží, měla bych mít trochu víc času – a zdá se, že se už i vrátila psavá, aspoň teda na skok, tak snad bude víc novinek. Hlavně teda o Myšákovi, protože ten se teď stává docela zásadním tématem mýho života a to všechno psaní o pánech XY mi už docela chybí. Vám ne? 😀

Jak bych vám ho nejlíp popsala? Je to takovej ten typ á la vyžilej rocker, věkově těžko zařaditelnej, ale určitě už mu bylo osmnáct 😀 Je hubenej, kolem takový vyzáblý, lehce lebkoidní hlavy mu vlajou zbytky vlasů a je neuvěřitelně hodnej. Je to náš řidič.

Nevím proč, ale už od prvního setkání na mě působil dobře. Něco na něm bylo. Byl to vyzrálej chlap, co denně tvrdě maká, aby vydělal, co jezdí s náklaďákem (nějak to ve mně vzbuzuje pocit, že je schopnej zvládnout život nebo prostě obecně, že je schopnej, že je to makačenko a že je zodpovědnej). Měla jsem najednou pocit, jako bych byla nějaká patnáctiletá žába, co nic neví a nic neumí a co je vedle něj úplný prd a nedochůdče. Měla jsem pocit, že je takovej nedostižnej. Že je to prostě takovej ten pán, rozhodně nikdo, kdo by se se mnou víc bavil, protože proč taky. Má spoustu práce, hafo krámů na objíždění a určitě nemá čas ani chuť vybavovat se s takovym ptáčetem. No, to jen dokazuje, jak mizerně odhaduju lidi.

Jak už jsem řekla, ukázalo se, že je hrozně hodnej. Úplně jinej, než jsem si představovala. Neni zase tak v pohodě, šup sem, šup tam, tohle uděláš takhle a žaves. Spíš naopak. Je to přesně takovej ten typ člověka, co jako jeden z mála dokáže plně pochopit tu mojí příšerně nepoučitelnou, naivní a pitomou povahu, protože moc dobře ví, co to je zkurvit si život vlastní naivitou a pitomostí. Co to je pomáhat lidem ve svym okolí a dostat se tím do příšernejch dluhů, průserů a samozřejmě i do ohromnýho zklamání, protože kdo by čekal, že z vás vlastní sourozenec vyždíme několik set tisíc a pak to všechno zapře, ne-li úplně otočí. No dobře, tohle přesně se mi nestalo, ale moc dobře mu rozumím. A to je právě to, že je to vzájemný.

Dneska mi v práci ukradli mobil. Nemá smysl se nad tím nějak víc pozastavovat, nepoučitelnost je moje druhý jméno, ne-li první. Hlavní je, že finančně mě to zase tak nesere, ježto byl za kačku. Zdrtilo mě to jen kvůli tý mý blbosti, jejíž bezmeznost mě nikdy nepřestane překvapovat, a taky bylo na prd, že jsem tím zůstala totálně odříznutá od světa – což mě štvalo obzvlášť dneska, kdy se v práci vůbec nic nedělo a já neměla knihu, takže smsky byly tak nějak jedinou záchranou. No, nakonec jsem to nějak vykombila, mobil se mi povedlo zablokovat hned nějakých deset minut po události, tak snad nenastaly velký škody, a díky vlastní prozíravosti (vida, nejsem zase takovej debil), jsem měla Myšákovo číslo napsaný na deskách s dodacíma listama. Pak už to chtělo jen trochu mozku (taky jednou) a povedlo se mi ošálit služební telefon, z nějž se jinak nedá psát ani volat na jiná než povolená čísla. No, ale jak známo, v nouzi poznáš kreativitu, a tak se mi nakonec povedlo spojit se s ním.

Proč zrovna s ním? Nevím, potřebovala jsem to někomu říct, jiný číslo jsem po ruce neměla a jelikož je z firmy, byla tu aspoň malá šance, že se mu dopíšu i přes tu blokaci. Miláček. Volal mi hned zpátky, aby si poslechl, co a jak se stalo, uklidnil mě a slíbil, že mi hned druhej den přiveze mobil, co má doma navíc. Simku si snad obstarám ve středu, takže bych měla bejt brzo zase pojízdná.

Každopádně je mi do breku. Jednak nad tou stále se vracející blbostí, jednak nad tou smůlou, která mi pořád visí nad hlavou jako černej mrak a jíž se nedá utéct. Jsem to prostě já. Jsem smolař. Prokletá blbka, naivka, trouba. Nevim co ještě. Stydim se za svoje jméno, protože když ho někdo řekne, mám pocit jako zpráskanej pes. Jako že jsem něco hroznýho provedla a zase jednou ukázala celýmu světu, jakej jsem pitomec. No, ale dost sebelítosti, on je fakt, že jakkoli tady běduju, kdesi uvnitř mě hřeje určitej pocit balancu, kterej má na svědomí moje duše. Ona totiž ví, že na mobilu svět nestojí. Že se, globálně vzato, nestalo nic jinýho, než že jsem dneska zjistila, jak moc hodnej na mě ten Myšák je a že pro mě rád něco udělá. Sám od sebe. Myslím, že je do mě trochu (trochu dost) udělanej. A mě to k němu bůhvíproč táhne nazpátek.

Večer mi pak volal šéf, že moje kolegyně – který jsem psala, že jsem ráno v práci sama a že se z toho asi po – mu sama zavolala a nabídla se, že mi ráno přijde vypomoct. Milá, hodná holka. Zbožňuju jí. Připadám si jako největší parchant vedle tý její svatozáře. Dokonce mi odpočítala dýško za víkend, o němž jsem v práci vůbec nebyla. Nemám na něj nárok, bylo její. A ona mi ho dala. Dva andělé v jednom dni. Vlastně tři. Můj vedoucí mi dneska taky neuvěřitelně pomohl, když pro mě vystál frontu na Fénixu u T-Mobile, aby mě mohl předat tamější paní, která mi pak zablokovala telefon. Jsem vlastně neuvěřitelnej lucker. Mám kolem sebe lidi, který jsou na mě tak strašně hodný, až bych brečela. Který nechtěj nic naoplátku. Který to napadne samo, aniž byste museli prosit o pomoc. Který si to nedaj vymluvit a udělaj pro vás první poslední, i když jim už dávno hlásíte, ať hoděj zpátečku, že tolik toho pro vás dělat nemusej. Jsou prostě báječný, jsou moji a jen si nemyslete, já jim to nezapomenu. Jsou chvíle, kdy lidi přece jenom opravdu poznáte. Jo, mám štěstí, že mám takový přátele.

Uáá, nestíhám psát, prostě nestíhám! A už mě to nebaví. Takovejch věcí se v tý práci děje, z čeho by normálně byly i vtipný historky, ale já jak přijdu domů, tak vypnu a už o tom nevim. Vykecám se tak maximálně s novou kolegyní nebo rozešlu pár smsek (vůbec, smsky se teď staly mou velkou záchranou, jak jsem furt v práci, rozešlu jich šílený množství) a víc už nic. A přitom je to taková škoda.

Zrovna tuhle jsem se tu chtěla vyvztekat z toho, jak mě nasrala jedna ženská. Seděla zrovna u stolku a baštila nějakej zákusek, když mi do krámu vlezly dvě socky a jestli prej jim natočim vodu do kohoutku. Bylo mi to podezřelý, ale prosimvás, já a říct ne potřebnému? Eh. No, tak si řikám, ale co, před tou pani, pokud maj v úmyslu krást, si netroufnou, a když, tak na mě ženská houkne a bude. Jenže hovno hovno, milé děti.

Když jsem se za pět vteřin vrátila s flaškou vody, socky poděkovaly a kvapně odešly a pani se na mě divně dívala. Tak já povídám, šlohli mi něco? A ona klidně, že jo, hořický trubičky. A já na ní čumim a řikám si, wtf? To mi to nemůže kráva říct? Když už je neokřikne nebo tak, nemůže mi to prostě jenom říct? A ještě se pak rozvášňovala nad tim, jak je to dneska hrozný, že lidi kradou a vůbec, aby se člověk bál někomu pomoct. No hlavně že ona mi pomohla. Čert vem blbý trubičky, ale ta baba mi hnula žlučí.

No, ale jinak se věci uklidňují. Mám novou kolegyni, která je naprosto světová a navíc jako by byla moje dvojče, jsme si až neuvěřitelně podobný v chování a v nátuře. Pracovat sama se sebou, to mě docela baví, zatim 😀 V pátek pak má přijít další pani, takže bychom na krámě konečně měly bejt tři. Pro mě to znamená jednak to, že budu zase zaučovat (už mi z toho ovšem trochu hrabe, jak to furt všechno někomu vysvětluju. A hlavně si nemapatuju, co jsem komu říkala), a druhak – což je hlavní – že by měly ustat tyhle věčný přesčasy. Když nad tim tak přemejšlim, tak jsem vlastně ještě neměla krátkej tejden. Třeba tenhle jsem tam zase každej den kromě zítřka – kterej hodlám strávit napůl spaním, napůl návštěvou Liblic, kde jsem strávila nejkrásnější okamžiky svého mládí a kde mi to prostě celý příííííííšerně chybí. No ale příštím týdnem s těmahle přesčasama končím. Jednak ještě pořád není smlouva – minulej tejden jsem byla u doktorky a ve čtvrtek si půjdu pro výsledky a jakmile je budu mít, tak je vedoucímu omlátím o hlavu a jestli mi nepřinese smlouvu, tak mu tam prostě další den nepřijdu, ať mi políbí prdel. A jednak toho mám plný zuby. Fyzicky se to dá, i když nechápu, kde se ve mně tolik síly bere. Ale psychicky už to nezvládám. Už mě ty lidi serou na nejvyšší možnou míru, že si řikám, šmarja, dyť já na ně za chvilku začnu bejt nepříjemná. Už prostě nemám sílu se usmívat a bejt v pohodě. A když jim to nedávám najevo, stejně si po odchodu každýho jednoho z nich myslim hrozný věci. A to prostě neni dobře. Takže končim, už ani o den navíc. Nejde, nemůžu, nechci. Nasrat.

Dneska mi volala pani z Levných knih, jestli bych teda měla od prvního srpna zájem, jestli mi to maj držet. Řekla jsem jí, že ne. Bylo by to nejspíš jednodušší, ale až se vyřeší věci kolem smlouvy, který jsou teda opravdu šílený, peněz tady budu mít určitě víc než v knihách. Napůl se bojím, že mi je nedaj, slyšela jsem o jejich zacházení s ukrajinkama, na druhou stranu jsem mluvila se spoustou jejich strálejch zaměstnanců a i když nadávaj na leccos, s penězma problémy nikdy nebyly, že by někomu neplatili a tak. To mě trochu uklidňuje, ale stejně jsem nervózní jak čuba, že ten podělanej papír furt nemám. No, jak říkám, jestli mi ho příští týden nepřinese, tak ať si ten celej krám třeba vede sám, já padám.

No, a to zas bude asi všechno. Doufám, že s příchodem nový pani a podpisem smlouvy se věci opravdu ustálej tak, jak to teď vypadá, a že budu mít víc času a energie a bude to míň šílený a na palici. Mimochodem, mám za sebou svou první inventuru a dopadla ukázkově. Nevím teď, jestli jsem tu zmiňovala drahou krabici čajů, kterou mi na krámě ukradli, a kterou jsem počítala s tím, že budu platit, ale vedoucí mi řekl, že mě to platit nenechají, že to nějak pořeší s majitelem, takže se vejdem do pěti stovek manka, což je oproti x tisícům, co jinak doplácí různý prodejny, úplně úžasný. Hlavně mám teda radost z těch čajů a říkám si, že když je na mě takhle hodnej s čajema, možná to vyřešili i s těma prachama, co jsem onehdá tak hloupě vydala. Každopádně jestli bude papír na hmotnou zodpovědnost zvlášť od smlouvy, tak mě ani nenapadne dát tam dřívější než aktuální datum. Ale obávám se, že to budou mít zakombený dohromady. No, uvidíme. Hlavně že se mi povedlo sehnat si na tyhle věci právní poradkyni, která se v tom vyzná rozhodně o mnoho víc než já, takže až ten blbej papír budu mít v ruce, dojde ke kontrole, abych zase neudělala nějakou botu 🙂 Známe mě.

Uf, tak to bylo docela vyčerpávající, víc už ze sebe v tuhle chvíli nedostanu, tak se tu mějte, já jdu něco sníst a pokračovat ve spaní, neboť toho teď není opravdu nikdy dost.

Mimochodem, vedoucí má fakt štěstí, že je tak hot, jinak mě pěkně sere. S tou smlouvou, s tím, jak se o mě nestará, jen mi nadiktuje, kdy mám přijít navíc oproti svejm běžnejm hodinám, a teď, když potřebuju jedno odpoledne volný, tak je to hroznej problém. Takže budu muset odjet, jít k doktorce, a ještě se tam vrátit na večer. Což je přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout. Opencard bude až příští tejden, pendlovat furt sem tam na lístky se mi fakt vyplácí. No ale co se dá dělat. Zejtra jsou Liblice a čeká mě příjemnej víkend se starym známym, tak snad mi to dodá dost energie, abych to všechno dál zvládala. Těším se. Po dlouhý době se na něco těšim.

Ne že by nebylo co psát, ale ono prostě fakt není kdy. Minulej tejden, kterej měl pro mě bejt tejdnem krátkym, jsem strávila prakticky celej v práci – kromě pondělka. Dokonce i v pátek, kdy už jsem byla fyzicky i psychicky totálně vyčerpaná a extrémně nutně jsem se potřebovala vyspat, mě šéf vzbudil v šest ráno (note to self: ve volných dnech vypínat telefon) s prosbou, jestli bych mohla zajet na prodejnu odemknout, že prý tam prodavačka, co ji sehnal na výpomoc, stojí před krámem bez klíčů a nemůže dovnitř, protože vedoucí toho dne se prostě nedostavila. Tak jestli prý jen můžu jet odemknout a že on jde zatím shánět někoho, kdo tam s ní pak bude na zbytek dne, abych mohla odejít.

Tak já teda že jedu, protože co už, byla jsem stejně vzhůru, takže klidnej spánkovej den byl ten tam, jenže když jsem dojela na místo, tak koukám, baner venku svítí a vedoucí i prodavačka jsou vevnitř a vybalujou. Tak na ně bušim, pustěj mě dovnitř a ptám se frajerky jednak, kde byla, a druhak, proč proboha nezavolala vedoucímu, že už je na místě. Na to ona celkem v klidu, že zaspala, a že když dorazila, tak se hned pustila do vykládání, aby stihli otevřít. Tak já volám nasraně šéfovi, že blbka je už na místě a že když už jsem tady, tak jim teda pomůžu vyložit a pak pojedu, protože co bysme tam dělaly tři. No, nakonec jsem tam s nima byla do desíti a dělala chlebíčky, protože ony měly vepředu dost co dělat – co nestihneš srovnat a uklidit ráno, přes to se tam pak prostě přizabiješ, protože ty davy lidí po ránu se nedaj zadržet – a co, chlebíčky mě bavěj. Sralo mě spíš to, že tý frajli to vůbec nebylo blbý, že mě kvůli ní vzbudili a že tam – kvůli ní – jedu jako kráva v šest ráno. Jenom se šklebila, že to je šílený, zrovna na poslední den (dala výpověď, že už to nemůže vydržet) a že zaspí. Ale že já to odseru, to jako nic. A ta prodavačka na záskok mi taky hnula žlučí, všechno cpala do velkejch papírovejch pytlíků, i ty nejmenší kousky pečiva, který by se normálně vešly do těch malejch. A ten výraz, když jsem jí poprosila, aby s nima šetřila a dávala to do malejch? Darmo mluvit…

No ale jinak jsem ten tejden tak nějak přežila. Kromě bedny čajů, kterou mi šlohli, a která mě bude stát aspoň litr, se žádný velký katastrofy neděly. Na nepředstavitelně smrdutý bezďáky si už zvykám, s lidma se většinou taky celkem dá domluvit, teď mám jen nervy z toho, že ještě pořád nemám podepsanou smlouvu ani zdravoťák, protože kdy si mám proboha k tý doktorce zajít, když jsem v práci od nevidim do nevidim? No, jdu tam teď ve čtvrtek, ale vůbec bych se nedivila, kdyby si na mě zrovna do tý doby někdo počíhal. Ale byla by to snad moje vina? Neměl by si to ohlídat zaměstnavatel, aby mu za pultem nestáli lidi, co tam nemaj co dělat? Ostatně to je to samý jako s těma prachama tuhle. Necelý dva tejdny v práci, taky jsem u tý kasy neměla co dělat. A jelikož od tý doby o tom nikdo nemluvil, ještě pořád netuším, jestli mi to strhnou nebo co teda bude.

Stejně je mi z toho světa špatně. Těch dluhů, co narůstaj, těch věcí, co mi ukradnou a který pak musim zaplatit… a z čeho je mám sakra platit, když mi nedali žádnou výplatu ani zálohu ani nic? Když ani nevim, kolik ta výplata bude, protože mi to nikdo nedokázal říct? Když nemám ani žádnou pitomou smlouvu? A když mám ještě v ten čtvrtek vypláznout pět stovek za vstupní prohlídku a šest za zdravoťák (!)? A já povidám – z čeho to mám doprdele vypláznout?

No, nemalý nervy z těch finančních otázek mám. Jinak je všechno v cajku, mám kolem sebe pár fajn lidí, který mě nabíjej a tak nějak tomu všemu dávaj smysl, ale v poslední době jich je zoufale málo. Ale ono je to snad i dobře. Všechno je teď nový a těžký a než si zvyknu, bude to ještě chvíli trvat. Nemám na lidi čas. Nemám na ně energii. Nemám na ně chuť. Jen velmi výjimečně pocítím touhu se s někým potkat, vidět, mluvit… nesnáším ty jejich dotazy, jak se máš? Co novýho? Jak to jde? Jak asi, sakra? Od rána do večera práci, kde mi furt něco kradou, kde nevim, jestli mi vůbec zaplatěj za to, co tam odmakám, kde porušujou všechny možný části zákoníku práce a odkud pořád nevím, jestli zdrhat nebo jestli mám zatnout zuby.

Tuhle jsem si zašla na Pavlák do Levnejch knih. Prý že tam hledají zastupce vedoucího, tak jsem se šla zeptat, protože nikam jinam beztak nemám čas ani sílu chodit. Pokec s tamější slečnou vedoucí proběhl parádně, práce je to prakticky stejná jako co dělám teď, jen v o mnoho rozumnější podobě, s lidskou pracovní dobou a tak nějak vůbec normálnější a klidnější. Pohodová. Pět minut od baráku. Jenže platově je to dost komický a navíc tam někoho potřebujou prakticky koncem příštího týdne. Do tý doby bych si věci u Ječmínka ani nestihla vyřídit, kor když vlastně ještě nevím, jestli odtamtud chci. Nejdřív je třeba dojít si k doktorce, vidět smlouvu, případně jí podepsat, vydyndat si nějakou zálohu, ať mám vůbec z čeho žít, a vyrazit z nich konečně informaci, kolik že to mám vlastně za hodinu. A pak se teprve může vidět, jestli mi to za to stojí. Naši maj pravdu, takhle bez informací je to strašně na hovno a já už jsem unavená z čekání. Už jsem měla tolik zaměstnání, z nichž nepřišla výplata, už na to nemám nervy a nemůžu si dovolit čekat další měsíc, jestli a co bude.

Inu, tolik ode mě asi vše, přece jenom je fakt, že přes ten tejden toho mám v hlavě tolik, že o volnym dnu jsem ráda, že na to nemusim myslet. Takže jakkoli peprný historky k podělení se mám, sorry, ale nebudou. Ne teď, možná časem, až se věci nějak uklidní a já přestanu mít pocit, že žiju ve zlym snu. A do toho furt:“Máš na víc“. „Hledej dál“. „V Praze přece musí bejt nějaká normální práce za normální plat“. Jenže kdy to mám hledat? Teď, když mám pár cennejch hodin na odpočinek? Když stejně vim, že ještě minimálně dva tejdny to budu muset vydržet, než se vyřeší věci ohledně smlouvy a bude trochu jasněji? Nemám sílu, prostě nemám. Fakt zlej sen tohleto. V minulym životě jsem musela někoho hrozně nasrat.

Blogování už není, co bejvalo. Nemám na to čas ani energii, na pc jsem tak jednou, dvakrát týdně, a přitom si ani nejsem jistá, co bych vám tak řekla. Jak šílenou a šíleně náročnou práci jsem si našla? Jaký existence mi choděj do krámu? Jak se mi včera z jedný z nich udělalo úplně blbě od žaludku, protože ty historky, co mi ten dědek chodí vypravovat, to se prostě nedá (bezďák, asi stoletej, nechutnej, a ještě do mě valí historky sexuálního rázu? Teda přátelé, já jsem zvyklá na leccos, dokážu se bez problémů naobědvat u Sběratelů kostí nebo u The Lexx, ale tohle? Na to nemám…).

Ale jinak to zvládám. Právě teď za sebou mám dlouhej tejden a kromě jednoho průseru z pondělí (moment, to se vážně stalo jenom před tejdnem? Připadá mi to jako měsíc O.o) se nic závratnýho nedělo, nebo aspoň ne tak závratnýho, abych to nezvládla. Jsem na sebe poměrně pyšná. To pondělí mě mrzí a v ten moment jsem si připadala jako ten největší idiot na světě, bez naděje na nějaký zlepšení, protože takovej nepoučitelnej kretén jako já nic takovýho jako zlepšení očekávat nemůže, na druhou stranu, celej problém byl zaviněnej tím, že mě tam nechali samotnou. Ve všední den, kdy to prostě neni fyzicky možný, zvládnout to v jednom člověku, mi tam poslali někoho s velkym zpožděním, takže otevřít jsem musela sama, a pak mi taky nepomohla, jen vyráběla chlebíčky atd., ale na krámě jsem stejně byla sama. Šéf, kterej mi sliboval, že se tam zastaví, se sice zastavil, ale jen asi na minutu, a jeho slibovanej návrat se nekonal. No, nebudu zabíhat do detailů, ale večer jsem z toho byla ještě mnohem víc na prášky než onehdá z tý informace, že mě nechají na krámě samotnou v neděli. Kam se to na to pondělí hrabe…

Nj, když ono vás to asi stejně bude zajímat, co se stalo, co? No dobře, nebudu zatloukat a podělím se – na krám mi přišel nějakej chlap a začal na mě cosi že mu mám dát nějaký peníze pro šéfa, kterej sedí kdesi nahoře v restauraci. Mluvil o nějakym Benešovi (nevim, jestli on že je Beneš nebo co, bylo mu špatně rozumět) a řikal taky cosi o ránu, že jako přijde nebo že můj šéf se tu staví ráno, nevim, každopádně pod vlivem stresu, v jakym jsem v tu chvílí a v ten den byla, jsem mu ty prachy vydala – bohužel, jelikož šéf mi při tom svym minutovym zastaveníčku řekl, že si jenom někam tady zajde a že se vrátí, historka o tom, že se nachází v restauraci nade mnou, mi připadala uvěřitelná, a že bych si to ověřila telefonem, to mě v tu chvíli prostě opravdu nenapadlo. Krám byl plnej nevrlejch a nervozních lidí a já měla dost. No. Šéf, když jsem mu volala, řekl, že o žádnym Benešovi nic neví a v podstatě se mi vysmál do telefonu, jak jsem blbá. Na to asi desetkrát zopakoval, že jsem si vydělala, bavil se tam ještě s nějakym chlapem, kterýmu to (klidně se mnou na drátě) popisoval, a oba se u toho dobře bavili mou blbostí. Pak mi řekl, že to probereme a domluvíme se na nějakejch splátkách. Jako by to doprdele vůbec byla moje vina! Byla jsem u nich druhej tejden, ještě bez smlouvy a bez jakýhokoli podepisování odpovědnosti za cokoli, a on mě tam nechal samotnou, když mi sliboval, že přijde a že tam bude! Volala jsem teda ještě jinýmu vedoucímu, kterej je, tušim, nad nim (ale jistě to nevim, v tý jejich hierarchii se nevyznám), a ten mě naopak docela uklidnil, řekl, že to se může stát, ptal se, jestli jsem nová a jak se to stalo, a pak řekl, že mi to zaplatí ten můj vedoucí, ať jsem v klidu, že to vyřešíme. No, po zavěšení telefonu jsem se stejně zhroutila. Měla jsem už zavřeno, ale přede mnou byly ještě dvě hodiny práce na uklízení, počítání kasy (v níž mi teď chyběly tři tisíce a nevěděla jsem, jak to vyřešit) a zadávání objednávky, přičemž se musí myslet a já už měla tak vymatláno, že jsem toho prostě nebyla schopná. Navíc mě začaly bombardovat telefonáty z pekárny, kde se mě ptali, jaktože jsem ještě neposlala objednávku na druhej den. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem tam na to sama a že to nestíhám a že mi ženská, co mě zaučovala, řekla, že objednávku mám dělat až po zavíračce. Na to se mi vysmáli, že to mi řekla pěknou kravinu a ať sebou hodim, nebo mi to nepřijmou. Pak mi volali ještě asi třikrát, ale to už jsem nezvedala. Ještě se s nima budu dohadovat. Radši jsem si místo toho hleděla objednávání. Nakonec jim to ale stejně přišlo pozdě, mou objednávku nepřijali a poslali mi tudíž věci podle dne před týdnem. Takže jsem to dělala zbytečně.

A jaké bylo vaše pondělí?

Každopádně druhej den se šéf sice stavil, ale opět na minutu, a o penězích se vůbec nezmínil. Byla jsem ráda. Nervy na pochodu, neměla jsem sílu se s ním hádat, ačkoli jsem byla mámou ujištěna, že na to nemaj právo, něco po mně chtít, a že ať se bránim. Jasně že se chci bránit, ale nejsem si jistá, jak to s tou právní stránkou věci je. Všechno ohledně týhle práce je takový pofidérní. Příšerně s náma zametaj, dávaj nám obrovskou zodpovědnost a k tomu makáme 17 hodin denně bez přestávky na oběd nebo na nějaký nabrání sil. A každej večer počítáme tržbu a odvádíme jí, přičemž to podepisujeme, aby se vědělo, kdo to odváděl. Nejsem právník, ale nemyslim si, že je to normální nebo přinejmenším správný. Ze svýho pohledu jsem přesvědčená, že nemaj právo po mně ty peníze, co jsem tak stupidně vydala, chtít. Že jsem blbá, je jedna věc, ale oni mě tam neměli nechávat samotnou, když jsem jim přitom několikrát říkala, že to ještě nezvládám a že potřebuju, aby mi tam aspoň ráno a večer někdo píchnul. Vysrali se na mě a tady to maj.

A další věc je, že ještě nemám smlouvu. Pravda, můžu si za to sama, jelikož jsem zatim nebyla schopná si zajít k doktorce pro potřebný vyšetření, ale kdy to mám prosimvás udělat? Když mám den, dva volna, tak je prospim, protože nejsem fyzicky schopná pohybu, a to myslím doslova. Všechno mě bolí. Nohy, kotníky, kolena, záda, a ještě k tomu jsem kolikrát příšerně vyčerpaná. V práci se ani pořádně nenajim, takže nemám kde nabírat energii. A furt tam stojim. Večer se mi o tom zdá, budim se hroznou nervozitou jako že jsem na něco zapomněla nebo že musim pořád na něco myslet, pořád bejt ve střehu. A navíc mi šéf o druhym pohovoru řekl, že budu pracovat jen každej třetí víkend a já už teď vidim, že to neni možný, že budu dělat každej druhej, ne-li víc – bude-li mě totiž zapotřebí, měla bych být flexibilní a dostupná. Třeba zejtra jsem měla mít volno, ale nemaj nikoho, kdo by tam pomohl kolegyni, a tak jí tam na půl dne jdu dělat chlebíčky tak, jako je ona dělala ono osudný pondělí mně. Jenže je tohle všechno vůbec správně? Měla bych zatnout zuby a bejt ráda, že mám práci? Nebo bych měla rychle zdrhat a hledat něco míň náročnýho a míň právně pofidérního?

A k tomu ještě stres z dluhů. Kdyby šlo jen o to, co visím mámě, ale pár dní zpátky mi přišlo upozornění od zdravotní pojišťovny. Ani se radši neptejte, kolik dlužím jim.

Ne, vážně, mám pocit, že jsem se narodila na špatný planetě. To, čemu se tady říká život, zjevně nezvládám.

Upřímně řečeno, televizi a vůbec média už delší dobu nesleduju, alespoň ne pravidelně. Vím, je to svým způsobem špatně, vzdělaný člověk by měl mít přehled o všem, co se kolem něj děje, ale v tomhle státě? V týhle době? Divte se mi.

Před časem, už to bude víc než rok, mě prostě přestalo bavit, co se v tý televizi dozvídám. A nejen to. Přestalo mě bavit, že kdykoli se koukám na film, dostanu k němu závdavkem tři hodiny reklam navíc, a to ještě tak neschopně vložených, že mnohdy hrdinu ani nenechají doříct jeho dramatickou repliku a jeho poslední slova prostě useknou. Ponechám stranou, že naprosto nechápu, jak se něco takového může dít – stříhají to snad opilí? Nebo je to prostě tím, že jim je buřt, že se na ten film někdo bude dívat? Nevím a jak říkám, ponechám to radši stranou.

Díky rozhodnutí zbavit se televize, která stejně fungovala jen tak tak, jsem najednou získala spoustu volného času, který, když už ho chci trávit koukáním na filmy a seriály, mám šanci svobodně naplnit právě a jen tím, co mě zajímá a na co se dívat chci. Což je paráda, ale samozřejmě to s sebou přináší i tu nevýhodu, že nejsem informovaná.

A tak jsem se v pátek večer dozvěděla, že se chystá stávka a že v pondělí od rána do večera nepojede metro. A především to, že se tudíž nemám jak dostat do práce, protože auto nevlastním, a i kdyby, nemám řidičák, a i kdyby, do toho štrůdlu, co nastane, bych neměla zájem se zapojovat – kor když má bejt část hlavních tahů úplně zablokovaná. Jít pěšky na Palmovku? Děkuji, nechci. I s pojízdným metrem vstávám ve čtyři hodiny ráno a představa půlnočního budíčku mě dvakrát netankuje. Vytáhnout kolo? Taky nic moc. Nejsem zvyklá jezdit po městě, neznám pořádně pravidla a značky a nevím ani, kde jezdit můžu a kde ne. Přičtěmež k tomu fakt, že nemám helmu a že ve čtyři ráno můj mozek ještě dávno spí, a vyjde nám, že abych za takové situace sedala na kolo a vydávala se do toho provozu, který navíc bude stát za to, jelikož jistě nebudu jediná s podobnými problémy, je prostě špatný nápad.

Během diskuse v autě, cestou na chalupu, mi táta slíbil, že mě do práce odveze autem. Bude si sice muset přivstat a po mém odvozu se vrátit ještě asi na hodinu domů, než bude moct jet do vlastní práce, ale že to prostě jinak nejde. Samozřejmě, správně by se o takovou věc měl zajímat můj zaměstnavatel, on sám by mi měl volat a ptát se, jestli se mám jak dostat do práce a jak to vidím, a ne že mu budu v sobotu psát smsku, že špatně, a on mi na to prakticky neodepíše, ale myslím, že řešit, co by mělo být v tomhle státě (a vůbec i jinde ve světě) správně, už tak nějak nemá cenu. Z toho jsem už vyrostla.

Ale štvalo mě to. Štvalo mě to, že kvůli nějakýmu idiotovi, co si postavil hlavičku, si musím dělat starosti s tím, jak do tý práce dojedu. Jako by nestačilo, že musím vstávat ve čtyři, kupovat si předraženej lístek na metro (bohužel stále nevlastním Opencard, prostě na ni nemám), přestupovat (nesnáším přestupování), pak makat jak fretka, stále ve střehu, až do osmi večer, pak dělat uzávěrku, to máme aspoň do devíti, desíti, a pak zase jet s přestupem a dalším drahým lístkem domů, ještě si nějakej kretén vymyslí, že metro prostě nebude? To mi silně pohlo žaludkem.

A co mi jím pohlo ještě víc, je fakt, že ta svině na něco takovýho vůbec nemá právo. NIKDO nemá právo blokovat dopravu a zabraňovat lidem, aby šli do práce. Pokud jde o mě, považuju to za útok teroristickýho rázu a nedokážu pochopit, že jim v tom nikdo nezabrání. Místo aby individuum, který takovou věc začne organizovat a veřejně se k tomu hlásí, zatkli, vyjednávají s ním podmínky a v klidu si ho zvou na rozhovory do televize, aby se ho tam veřejně zeptali, jak to teda bude, kdy se ta blokáda odehraje a kde přesně. Něco takovýho mně osobně přijde nemyslitelný, šílený, na hlavu, ne-po-cho-pi-tel-ný! Ale tady v Čechách? Pohoda leháro.

Nezatknou ho, ani mu v tom nijak nezabrání, Kalousek ho tak možná pěkně poprosí a důrazně požádá, aby to nedělal, a možná že mu i řekne, že na to nemá právo, že to je nelegální atd atd, ale prosimvás koho to zajímá? Nikoho. Protože stát se tady dopouští stejný chyby jako na tolika jinejch místech – vyhrožuje planejma kecama, o nichž ale všichni věcí, že to není nic než planý kecy, prostě proto, že v případě neuposlechnutí tady NEEXISTUJÍ SANKCE! Proti blokádě se nikdo doopravdy nepostaví. Policie nezasáhne, ačkoli na to má plné právo a navíc i POVINNOST to udělat, protože blokáda a obsazení Prahy nejsou ničím jiným než útokem na práva a svobodu jejích obyvatel. Jenže policie aby něco dělala? Prosímvás… Pomáhat a chránit? Leda nasrat…

A tak nám prostě nezbývá než tiše přihlížet, jak nás odboráři a Ováci okupujou (jeez, Ováci mi taky hli žlučí. Co je jim kurva do Prahy? Co kdybysme my, pražáci, kterejch je x-krát víc, vtrhli k nim do Ovy a celou ji obsadili? Zesrali by se do vejšky!), nasadit turistické botky, pokud je vůbec v našich silách, abychom na místo určení kdy dorazili pěšky, nebo se jinak postarat o to, aby chod našich životů byl co nejméně narušen. Abychom se dostali do práce, my, pracující lid, pro nějž má vlastně celá tahle akce být organizována. No já nevim, asi jsem divná, že mě to zaráží, ale prostě mě to zaráží. Protože milý pane Zavadile (kurně, to mi dalo práci se přemoct…), JÁ JSEM TEN PRACUJÍCÍ LID, ZA NĚJŽ SE TAK ODVÁŽNĚ BIJETE, A JÁ VÁM ŘÍKÁM, HLEĎTE SI KSAKRU SVÝHO A SHNIJTE V PEKLE ZA TO, ŽE MI BRÁNÍTE DOSTAT SE DO PRÁCE, KTEROU JSEM DVA ROKY HLEDALA! Protože abych se do ní teď, když ji konečně mám, kvůli takový svini jako jste vy, nedostala? To bych se na to podívala!

Samozřejmě nejsem odborník na tuhle situaci a přiznávám, moje informace možná nejsou stoprocentní, ale co jsem tak slyšela, návrh reformy, proti níž hodlají odboráři tímto způsobem protestovat, je zatím pouze ve fázi návrhu, ještě zdaleka to není reálné, a tudíž je takový protest zdaleka přehnaný. Navíc třeba pokud jde o lidi od železnice, tak ti by podle mě vůbec měli držet klapačku, protože železnice, jakožto prodělečný a státem dotovaný podnik (!) si prostě nemůže dovolit vyhazovat na benefitech, na něž ani morálně vzato nemají a nikdy neměli právo. Aby nejen oni zaměstnanci, ale i celá jejich rodina jezdila zadarmo? No kde to sakra jsme? To je jako bych si já i celá moje rodina mohla nabírat v pekárně rohlíky a zákusky podle libosti, protože tam já pracuju. Vám to připadá normální? Mně ne. Milí zlatí, otevřete laskavě oči a pohlédněte skutečnému světu do tváře. Takhle to v něm totiž prostě nechodí.

Slyšela jsem taky, ale nemám to potvrzené, že v případě, že plánované změny projdou, přijde takový zaměstnanec o benefity přibližně v hodnotě tří tisíc korun ročně. Tři podělaný tácy. A tohle všechno kvůli nim?

Na to všechno můžu jen říct – když se vám nelíbí podmínky, za nichž makáte ve státních službách, tak jděte jinam. Tisíce nezaměstnaných rády nastoupí na vaše místa a budou vděčny za to, že mají práci a mohou vydělávat na sebe i svou rodinu. Tisíce jiných budou rády, že mají co do huby.

A už vůbec nebudu začínat o Zavadilovi samotném. O tý svini, co se „bije za práva prostých občanů“ tím, že je okupuje, vydírá stát, připravuje lidi o výdělek, na němž zrovna v téhle době tolik lidí zcela závisí, protože každá koruna je dobrá, a která přitom opustila svou vlastní rodinu a dvacet let se o ni vůbec nezajímala. Jak vůbec někdo může takovou kreaturu poslouchat a následovat? Co má někdo takovej co kecat o morálce, o tom, co je špatný a dobrý a co by jak mělo bejt? Sesadit, ukamenovat, zavřít až zčerná, nic jinýho si ten šmejd nezaslouží. Ovšem na prvním místě bych ho soudila za narušování veřejnýho pořádku, běhu věcí a já nevim co všechno se mu dá ještě přišít. Klidně ten terorismus a šíření poplašný zprávy, vždyť tohle nic jinýho neni!

No, ale dost už vztekání se. Jdu radši děkovat UCHu, že blokáda byla přesunuta na čtvrtek, kdy mám volno, a nastavit si budík na čtyři ráno, abych mohla pokračovat v účasti v pracovním procesu, čili v aktivitě, která je teď pro mě silně důležitá a v níž mi chce ta svině vyžraná bránit. Tfuj. A stát ať se taky stydí. Ustupovat vyděračům. Povolovat takový svinstva. Že jim neni hanba…

Tak za sebou mám první tejden v práci, což si skoro řiká o nějaký to shrnutí, co? 🙂 Tak jdeme na to, páč s chutí do toho, až se ucho utrhne, a tak dále. No, znáte to, ne?

V pondělí i v úterý jsem v práci byla od pěti ráno do devíti večer. Bylo to šílený. První den jsem se ráno nenajedla, protože normálně moc nesnídám (taky proč, když vstávám v jedenáct), tím spíš ve čtyři ráno a když mám ještě k tomu nervy, takže už kolem osmý jsem chcípala hlady. První den jsem se učila hlavně přípravu chlebíčků a dozdobování croissantů a baget – z Brodu nám to chodí jen tak halabala naplněný a aby to nějak vypadalo a aby to taky vůbec stálo za ty prachy, musí se s tim něco provést – to znamená nacpat tam nějakej pěknej salát (někdy tam je, ale takovej všelijakej), trochu tý zeleniny a tak tomu podobně, prostě udělat to jedlý a pěkný. Dál je třeba omýt tácky, na nichž leží věci ve vitrínách, protože jsou někdy ušmudlaný, dát to prostě na čistý. No a pak už jsem šla zkoušet kasu. Ono toho bylo samozřejmě víc, co mi vysvětlovali, třeba jaký máme druhy všeho, kam to všechno patří (protože se to dává do vitrín i na pult v určitym pořadí), jak se používaj který spotřebiče atd. Asi nejvíc mě potrápila kasa, protože v ní ty věci jsou srovaný podle mě dost nepochopitelně, no ale už jsem si zvykla, co kde je. Jediný, co mě zatim ještě trochu trápí, jsou objednávky zboží (ráno se musí udělat příjem toho, co všechno přišlo z pekárny, což musí souhlasit nejen na počty k tomu, co je na papíře, ale to všechno i k tomu, co je zadaný v pc) a večerní uzávěrka. Ale to se poddá.

První noc jsem vůbec nemohla spát. Všechno mě bolelo, hlavně ty nohy, samozřejmě, protože jsem si skoro nesedla, ale hlavně jsem měla hlad, protože jsem přes den měla takový nervy, že jsem ani neměla na nic chuť. Stěží jsem do sebe natlačila dvě housky, co jsem si obložila ráno, a tím to končilo. Večer jsem se nebyla schopná najíst, tak jsem šla rovnou ležet. Měla jsem toho ale plnou hlavu, a tak jsem nemohla usnout. Magořila jsem z toho. I při pohledu na polštář jsem viděla pult a kasu a slyšela hlasy lidí. Měla jsem pocit, že si nemůžu lehnout, že musim pořád dávat pozor, jestli někdo něco nechce, a bejt furt ve střehu. Ani meditačníma technikama jsem to z tý hlavy nedostala, protože mozek se hrozně bránil – věděl, že si to všechno musí pamatovat do zejtřka a zcela zásadně odmítal zapomenout na to a nemyslet na to, takže se mi o tý pekárně přirozeně i zdálo, když už jsem teda usnula. Ale spaní to bylo nevalné, furt jsem se budila, strašně zpocená. Když jsem se odkryla, tak mi zase byla zima, že mi cvakaly zuby, no nádhera. A druhej den zase na čtvrtou vstávat.

Ten druhej den byl o trochu lepší, byla tam se mnou mnohem pozitivnější slečna než ten den předtím, takže mě tak hezky uklidnila a nabila a bylo to fajn. Teda aspoň do večera, kdy mi řekli, že po těch pouhých dvou dnech tam mám bejt v neděli celej den sama. Tzn. všechny ty věci, který jsem ještě ani zdaleka nemohla umět, že tam prostě budu dělat sama. Koukala jsem na ně jako jestli si ze mě nedělaj prdel, ale nedělali, a tak jsem večer domů přišla nejen vyčerpaná (tentokrát mě zabíjely i záda) a hladová (opět jsem nebyla schopná sežrat víc než jeden obloženej chleba), ale i totálně vypsychlá a vyděšená. Vrátily se mi pocity z prvních nocí v Anglii, kdy jsem hystericky vzlykala do polštáře s pocitem, že přišel konec světa, zítra Slunce nevyjde a já už nikdy nezažiju pocity jako štěstí, klid, pohoda a podobně. Přišlo prostě takový menší složeníčko, dusila jsem se pláčem a nemohla pořádně dejchat. Máma mi musela uvařit čaj na uklidnění, pak mi přinesla pár piškotů, ať se aspoň trochu najim, a po nějakym tom pokecu, kterej mě docela ukolébal, jsem usnula a spala, jako když mě do vody hodí.

Ve čtvrtek ráno mi bylo o poznání líp. Hned po příchodu jsem tam potkala jakýhosi pana Pátka, což je další z vedoucích (panečku, těch tam je), a ten se mnou naprosto souhlasil, když jsem mu řekla, že si nemyslím, že je dobrej nápad, aby mě tu na neděli nechávali úplně samotnou. Řekla jsem mu, že po těch dvou dnech to naprosto nemůžu umět a zvládat a že ať mě tu klidně nechaj, když se jim chce, ale zaručuju jim, že bude průser. No, naštěstí, jak říkám, se mnou souhlasil, že to je blbost, a slíbil, že ráno se mnou přijde otevřít a spustit kasu, a že večer přijde pan Hrdlička (kterej mě tam chtěl nechat samotnou a byl tudíž poměrně nasranej, že tam za mnou musí), aby se mnou udělal uzávěrku. Ten den pak probíhal velmi poklidně, byly tam se mnou zase dvě fajn pani, a domů jsem šla už ve čtyři odpoledne, abych hned po příchodu a sprše padla za vlast.

V pátek už nevím, co jsem dělala. Měla jsem volno, takže jsem asi koukala na Tudorovce a pospávala, snažila se šetřit nohy a odpočívat. Dočítala jsem taky knihu, co jsem měla vrátit už ve čtvrtek a na níž mi nabíhalo zpozdné.

V sobotu jsem ráno umyla barák, do čehož se mi sice nechtělo, ale bylo to už zapotřebí, čtrnáct dní jsem na to nesáhla. Pak jsem si zajela do Kotvy pro klíče od prodejny a pak do knihovny vrátit a nabrat. Pak domů hodit napůjčovaný knihy, popadnout dva pytle se starym oblečením a šupky dupky do Riegráku, kde se tou dobou konal ReReRe festival. Ten spočíval v tom, že jste tam přinesli to svý starý oblečení, co už nebudete nosit, a třeba i nějaký knihy a boty a tak, to jste tam položili na předem připravený místo, a naoplátku jste si mohli nabrat něco z toho, co přinesli jiní. Zadarmo. Čili něco podobnýho jako ta hadrárnička na Pavláku, o který jsem se tu už před časem zmiňovala, ale tentokrát jste nemuseli platit za to, co jste si nabrali. No a tak jsem si nabrala. Něco z toho asi při nejbliží akci zase vrátím, zase takový terno to nebylo, ale minimálně dva kousky byly fakt dobrej „kup“ – pěkná manšestrová sukně v takový růžovo-fialový barvě s kytičkama (mi poslední dobou nějak jeblo s tou růžovou, ne? :D) a taková průsvitná hnědá halenka z dost nepříjemnýho materiálu, která mi ale překvapivě sluší a když jsem ji včera vybalila na toho svýho – ehm ehm – přítele s benefitama a neměla nic pod ní, setkala se s veeeeelkým úspěchem 😀 No eště aby ne.

Takže prostě úspěšná akce 🙂 Pak jsme si ještě s V. poseděli na trávě, trochu se poslunili, dali si zmrzku a prošlápli provaz, napnutej mezi stromama. No, zezačátku jsem se tomu dost bránila, nesnáším výšky a těma výškama myslím i půl metru nad zemí, ale nakonec to nebylo zlý a příště to zkusím znova 🙂 No a zbytek tý soboty, to už neni pro malý děti, takže smůůůla 😀

Dneska ráno jsem teda opět po volnu naběhla na Palmovku a očekávala pana Pátka, kterej mi – viz výše – slíbil, že se mnou otevře. Pan Pátek se ovšem nekonal, a tak jsem si to musela prostě otevřít sama. Naštěstí tam nebyl skoro žádnej provoz, téměř všechno jsem stihla vybalit ještě před otvíráním (akorát jsem musela volat Hrdličku kvůli kase, kterou mi nikdo neukázal, jak mám spustit, a kam to po mně chtělo jakýsi heslo), a ten zbytek, co jsem pak objevila v lednici, jsem tam ještě dodala. Celej ten den by se dal shrnout asi tak, že se tam dělo naprostý hovno, přežít se to dalo jen díky Andělovi (tak si říkám, zmiňovala jsem se tu už o něm?), kterej se za mnou přišel podívat, přinesl mi salátek k obědu a nakonec tam se mnou zkejsnul až do zavíračky, přičemž jsme pili kafe, trochu jedli, trochu mluvili, trochu mlčeli a tak vůbec. Nakonec mi docela vytrhl trn z paty tím, že si ode mě odnesl dvacet chlebíčků (který by tam jinak do druhýho dne asi utrpěli škody – někdo se včera zbláznil, nadělal mi tam tři přepravky chlebíčků, což se normálně neprodá ani během pracovního dne, kor dneska, kdy se tam stavilo pět a půl člověka), a to ani nemluvim o tom, že bez něj bych tam asi fakt chcípla nudou a ani bych si pořádně nemohla dozdobovat bagety, protože to se dělá vzadu, takže musíte furt čumákovat dopředu, jestli v krámě náhodou někoho nemáte, no prostě to neni úplně ono, když nemáte nikoho, kdo by za vás hlídal krám a stál u kasy. Takže ještěže tam ten Anděl byl, fakt že jo. Mno, za odměnu dostal jedno kafe (ty další si hrdě zaplatil, stejně tak plněný croissant – že vás to ale zajímá, co měl k svačině, co? :D) a krabici na chlebíčky, kterou jsem mu zapomněla namarkovat, takže po jeho odchodu jsem ji musela doplatit 😀 Whatever. Chybama se člověk učí 🙂

No a pak už přišel pan Hrdlička, zkouknul to moje dnešní potýkání se se zadáváním objednávek – ano prosím, udělala jsem to špatně, protože ten krám je hroznej krám a některý věci mi tam uložil dvakrát. Ale to už neni můj problém, to si vedení vyřeší s centrálou zítra, snad. Já jim řikala, ať mě tam na tyhle věci nenechávaj samotnou – a pak jsme zavřeli, vyklidili pult, vrátili milion věcí (protože nějakej blázen mi tam na dnešek objednal fakt tuny žrádla, co neměly šanci bejt spotřebovaný, aspoň ne v takovym počasí, kdy jsou všichni někde pryč a venku) do Brodu, spočítali kasu, udělali uzávěrku a cajk. Chybělo mi tam sice nějakejch čtyřicet kaček, ale co se dá dělat, hlavně že to nebylo víc – to mám z toho, že jsem si ráno nespočítala prachy v kase, podle mě jich tam bylo určitě míň než kolik jich tam bejt mělo. Hrdlička spěchal, takže po uzávěrce mě tam nechal, ať si dozametu a doumeju, co bylo zapotřebí, no a tak jsem si dozametla a doumyla a pak už jenom zhasnout, zamknout a je to, obávaná neděle je za mnou a s ní i celý první týden v práci 🙂 Dobrý, ne?

A hlavně je dobrý to, že jsem se teď konečně teple najedla (knedlíky s vajíčkem), že se mi vrátila psavá (už jsem se bála, že budu tak vyčerpaná, že vám o tý práci ani nic nenapíšu), že si skoro každej večer nosím domů rohlíky a chleba, takže se ráno nemusím vztekat s prázdným chlebníkem, a taky že tu a tam naberu i nějaký ty laskominy jako třeba věnečky a laskonky, čímž se v naší domácnosti prostě nelze nezavděčit 😀

Mno ale teď už mě omluvte, zase mě chytaj záda a vůbec se mi chce hrozně spát a zejtra zase ve čtyři budíček, takže vyčůrat, pomodlit a spát. A až se někdy budete nudit a budete mě chtít vidět v akci, stavte se na Palmovce na nějakej ten koláč nebo chlebíček 😀 (no co koukáte, reklama musí bejt) See ya 😉

P. S.: Nedá mi to, musim se podělit – naprosto šílim z Feuďáckejch novejch songů, zejména z Burn a Cosmos. Prostě šílim! Magořim! Slintám! Hudební orgasmus!!! 😀 Ale fakt. Nemůžu se jich nabažit. The Feud, to je prostě THE Feud 😉